Výšiny a hlubiny života

Jaroslav Kernal, Praha 8. října 2023

Dneska máme před sebou jednu z nejtemnějších kapitol knihy Genesis. Už jsme viděli dost temnoty a ještě uvidíme, ale to, co je dneska před námi, patří k tomu opravdu nejčernějšímu. Jákobovi synové vyvraždili město Šekem. V této kapitole je porušení slova, sexuální nečistota a možná i násilí, porušení smlouvy, podvod, lest, chtivost po majetku, vyvraždění obyvatel města, strach z lidí, rozkol v rodině a mohli bychom pokračovat ještě dál a dál. Znovu je tato kapitola důkazem, že člověk je padlý tvor, hříšník a i když je schopen udělat relativně dobré věci pro druhé lidi, v něm samotném nepřebývá vůbec nic dobrého. Nicméně nám tato kapitola ukazuje také na velikost Božího milosrdenství a Boží dobroty, kterou Bůh zahrnuje své děti. A jak si ukážeme, je velikým svědectvím o spasení z milosti. Než půjdeme dále, pojďme se ještě pomodlit a potom si uděláme nejprve takovou rekapitulaci některých věcí ze života Jákoba. 

Proč musel Jákob odejít ze svého domova? Protože podvedl svého otce a okradl svého bratra o otcovo požehnání, takže se ho bratr rozhodl zabít. Co se Jákobovi stalo po cestě z domova? Setkal s Bohem v Bét-elu. Zjevně to bylo jeho první velké setkání s Bohem Abrahamovým a Izákovým. Při té příležitosti udělal Jákob s Bohem nějakou dohodu, vzpomínáte? Když mě budeš střežit na mé cestě a bezpečně mě dovedeš zpátky do této země, do domu svého otce, budeš mi Bohem a toto místo bude Božím domem (Gn 28,22). Následujících dvacet let strávil Jákob u Lábana a Bůh byl zjevně s ním a Jákob to několikrát dosvědčuje. Nyní je Jákob zpátky v zemi, ze které odešel. Na její hranici se znovu setkal s Bohem, a to velmi dramaticky. Setkal se také se svým bratrem – opět dramaticky, ale k Boží slávě a k usmíření. A jako kdyby zapomněl na slib daný před dvaceti lety Bohu, řekl tváří v tvář svému bratrovi, že za ním půjde do Edómu. Z výšin zápasu s Bohem i s lidmi se Izrael propadá do hlubin obyčejného života s jeho mnoha nástrahami a kompromisy.

Pojďme nyní do našeho textu. Zaměříme se na Jákoba, o němž je celá tato část knihy Genesis a na to, co se děje kolem něj. Uvidíme hluboký pád – z Jákoba bojovníka je Izrael mlčenlivý, Jákob ustrašený, Izrael povrchní. Máme před sebou příběh, který je velmi podobný příběhu Lota – Jákob začal námluvy se světem, po všech těch vyčerpávajících letech jako by najednou polevil v ostražitosti, a to ho dovedlo ke strachu z lidí, což mělo strašlivé následky nejen pro něj samotného, ale ještě mnohem více pro lidi kolem něj – a nejen pro jeho vlastní rodinu, ale pro všechny kolem. Ale nakonec si na tom všem ukážeme velikou Boží lásku, věrnost a milosrdenství, které Bůh prokazuje svým vyvoleným.

I. Láska ke světu

Křesťané, zvláště po svém obrácení, podléhají mnohdy iluzi, že nyní je všechno jiné a život s Bohem už teď bude jedna radost za druhou. Jak dále rostou a postupují křesťanským životem, začínají rozumět tomu, že to tak asi úplně nebude. A pokud jsou dobře vyučováni z Božího slova, pochopí velmi záhy, že když se narodili shůry, ocitli se v první linii duchovního boje. Chápou, že jsme ve válce. A obvykle nás Bůh nestaví natrvalo do první linie. Ale někdy mohou být okolnosti opravdu vyčerpávající a různé těžkosti mohou trvat opravdu velmi dlouho, takže křesťan snadno umdlí a potom obvykle přichází chvíle, kdy se chceme vydat vlastní cestou, chceme všechno vyřešit svým vlastním způsobem. To bylo velmi dobře vidět na Abrahamovi, když mu Sára dala svou otrokyni, aby z ní měl syna. Jak velké problémy to přineslo do jejich životů! Izák si oblíbil Ezaua a Bůh ho musel vytrhnout z této jeho tělesnosti skrze podvod Jákoba.

Také v životě Jákoba to vypadá, že začal umdlévat. Přestal dávat pozor na své srdce a začal dělat kompromisy. Svému bratrovi řekl, že ho bude následovat do Edómu. Mohla to být zdvořilostní fráze, jak jsme si ukazovali, kterou bratrovi dával najevo, že ho uznává jako staršího, jako prvorozeného, jako silnějšího. Ale možná to měl být skutečný slib. Slib, o němž Jákob nejspíš věděl, že ho nechce splnit. A možná se snažil tak trochu podvést i sám sebe a tím i bratra, že si říkal, že někdy v budoucnosti za bratrem skutečně přijde. V první chvíli to skutečně mohlo vypadat, že jde za bratrem na jih. Ale velmi záhy zastavil v Sukótu. Proč? To nevíme. Ale víme, že tam vystavěl dům a udělal přístřešky pro svůj dobytek. Možná čekal, co na to Ezau. Přijde zase za Jákobem? Nepřišel. Nevíme, jak dlouho tam Jákob byl, ale vzhledem k tomu, co se dělo dále, musíme říci, že mezi sedmnáctým veršem třicáté třetí kapitoly a prvním veršem následující muselo uplynout alespoň sedm nebo osm let.

Když odcházeli od Lábana, bylo nejmladšímu synovi Jákoba šest let a nejstaršímu Rúbenovi bylo dvanáct, Šimeónovi bylo jedenáct, Lévimu deset. Díně bylo šest nebo sedm. Vzhledem k tomu, že se ve třicáté čtvrté kapitole má vdávat, asi jí nebylo méně než čtrnáct nebo patnáct a její starší bratři dospívali v muže, kteří byli schopni vybít celé město.

Když Jákob viděl, že se nic neděje, přesunul se ze Sukótu do Šekemu. Šekem bylo jiné kafe než Sukót. Učenci říkají, že to bylo významné místo, křižovatka obchodních cest, vonělo to tu ruchem velkoměsta, točily se tu peníze, byla tu kultura. A zdá se, že Jákob už měl dost všeho toho putování. Utábořil se u města a koupil od synů Chamóra díl pole. Asi ne úplně malý, protože ho později odkazuje jednomu z Josefových synů jako jeho dědičný podíl v zaslíbené zemi. Co se to tady děje? Bůh řekl Jákobovi, že zemi, na které leží, dá jemu a jeho potomkům. A tak si Jákob kus té země kupuje už napřed. To dává smysl, ne? Nedává!

Když nám Bůh slibuje, že nám něco dá, máme čekat, až nám to dá. Nemáme si to vyrábět sami. Kdykoliv to děláme, zaděláváme si na problémy. Myslím, že můžeme Jákoba v mnoha ohledech pochopit, ale nemůžeme s ním souhlasit. Už toho měl dost. Vyvázl ze spárů svého tchána, vyvázl z bratrových rukou, a teď si prostě chtěl odpočinout. Trochu mi tady připomíná proroka Elijáše, který se modlil, aby Bůh nedal zemi déšť a tři a půl roku nepršelo. Bůh se o Elijáše zázračně staral a nakonec mu dal slavné vítězství nad baalovými proroky na hoře Karmel. Den poté Elijáš utíká ve strachu před královnou Jezábel, která řekla, že ho zabije, utíká na poušť a chce zemřít. Chvíle skleslosti, ochablosti, slabosti i temnoty přicházejí do života každého Božího dítěte. Problém je, když se jim poddáme jako Jákob. Jeden kompromis otevírá dveře druhému a každý další vede k ještě většímu kompromisu.

Možná by se mohlo zdát, že poslední verš třicáté třetí kapitoly to všechno vrací do správného světla – Jákob staví oltář, resp. doslova je tam, že vztyčil oltář, což je velmi zvláštní vyjádření, které je použité o oltáři jenom v tomto příběhu. Neměl ho udělat v Bét-elu? Byl to skutečně výraz uctívání z celého srdce? Nechci Jákobovi nic podsouvat, ale ve světle toho, co se děje dál, to vypadá, že vztyčení oltáře byla spíš formální než srdeční záležitost. A to je něco, před čím Boží slovo neustále varuje. Začíná to už u Kaina a Ábela – oba přinesli oběť Bohu, ale Bůh přijal jenom oběť Ábela. A podle Písma nebyl problém v tom, že jeden přinesl zvíře a druhý plody pole – obojí v Písmu Bůh přijímá jako oběť. Problém byl v srdci – Ábelova oběť byla lepší proto, že Ábel věřil (Žd 11,4), zatímco Kainovo srdce bylo zlé, stejně jako jeho skutky (1J 3,12). Na jiném místě čteme:

• Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. (1S 15,22)

• Hospodinu je ohavností oběť svévolníků, kdežto v modlitbě přímých má zalíbení. (Př 15.8)

Jákob sice postavil Bohu oltář, ale jeho rodina uctívala jiné bohy. Teprve po událostech třicáté čtvrté kapitoly, když Bůh znovu povolal Jákoba do Bét-elu, říká Jákob své rodině, aby se zbavila cizích bohů, které mají mezi sebou (Gn 35,2). To všechno byly duchovní kompromisy, které vedly Jákoba do světa.

II. Strach z lidí

Ruku v ruce s duchovní slabostí jde také lidská slabost, duševní slabost. V extrémních polohách se projevuje na jedné straně snahou ovládat druhé lidi, manipulovat jimi a na druhé straně snahou zalíbit se lidem, což není nic jiného, než strach z lidí. Třicátá čtvrtá kapitola je kapitolou Jákobova mlčení. Jediná slova, která od něj slyšíme, jsou slova strachu, která jsou určená jeho synům, když vyvraždili město Šekem a vyloupili ho. A od synů se mu dostává tvrdé odpovědi. Vypadá to, jako kdyby byl Jákob paralyzovaný, jako kdyby aktivitu v jeho domě převzali jeho synové. A když si cizinec odvede jeho dceru do svého domu potom, co s ní spal, a přijde za Jákobem s tím, že si jí vezme, Jákob mlčí. Ve třicáté druhé kapitole se Jákob nazval „matkou nad dětmi“ (Gn 32,12), hlavou celé rodiny, ale teď mlčí a nedělá nic. Nejedná jako hlava, není aktivní.

Když Šekem a jeho otec Chamór přišli za Jákobem, Jákob čeká na své syny. A jak jednají jeho synové? Verš 13 říká, že jednali lstivě. Co na to Jákob? Nic. Nevíme, jestli to věděl, ale spíš bych řekl, že ano. Podívejte se, co se tady děje – dohaduje se tady nějaký obchod se světem. Pojďte se spříznit s námi.

Podívejte se do sedmého verše – jsou tam slova o tom, že Chamór spáchal v Izraeli ohavnost. Zdá se, že Jákobovi synové si byli vědomi toho, že nejsou jedno s tímto lidem, že je tady něco, co je významně odlišuje, že nemohou spojovat kalich Kristův s kalichem démonů. Přesto na jejich nabídku kývají. A protože to byla lest, řekl bych, že to bylo o to horší. Vypadá to, že jsou syny svého otce a že se na nich podepsalo mládí strávené u jejich vykutáleného dědečka. A další roky, které tráví jednou nohou ve světě, přinášejí své ovoce. Boží slovo říká, že „špatná společnost kazí dobré mravy“ (1K 15,33). Když se Boží lid začne spolčovat se světem, začne se připodobňovat světu. Tohle je nebezpečí, které si musíme neustále připomínat – a myslím, že v dnešní době o mnoho více než kdy dříve. Dnes je to trendem mezi křesťany snažit se tzv. přiblížit se světu tím, že budeme jako svět. Můžeme být jako svět, ale znamená to, že budeme lidmi podle jejich pravidel – budeme muset jednat jako oni a nakonec budeme i přemýšlet jako oni.

Když byl v Izraeli ustanoven za krále Saul, Náchaš Amónský vytáhl proti izraelskému městu Jábeši. To byl konec doby soudců, kterou Písmo charakterizuje slovy, že si každý dělat to, co uznal za vhodné. A jábešští muži vyšli Náchašovi vstříc s tím, že s ním uzavřou smlouvu a on je nechá na pokoji. Jaké byly podmínky této smlouvy? Náchaš jim řekl, že každému z nich vyloupne pravé oko a tak uvede pohanu na celý Izrael. Člověk s jedním okem nevidí v perspektivě, což mimo jiné znamená, že nemůže moc dobře bojovat, je snadno ovladatelný, není schopen rozlišovat. Takové smlouvy uzavírá svět. Proto musíme stále rozlišovat – především v té základní rovině, kdo je a kdo není křesťan. Dnes to není populární, lidé říkají, že nebudou soudit ničí víru. Dobře, nemusíš to dělat, ale potom se nediv, že sedíš uprostřed bezbožníků. Apoštol Petr byl zaslepen svou pýchou a svým vychloubáním – a jak skončil? Jako ten, kdo si ohříval ruce u ohně s těmi, kteří bili do tváře jeho Pána, a když se ho služka zeptala, jestli náhodou není také jeden z Ježíšových učedníků, zapíral, že vůbec nezná toho člověka. Proto se musíme shodnout na tom, co to znamená být křesťanem podle Písma a co je církev podle Božího slova a teprve potom můžeme mít skutečné společenství s dalšími. Ale pokud nám stačí povrchní slova, že „oni také věří v Ježíše“ bez toho, že bychom chtěli vědět, co to znamená, skončíme jako synové Jákoba a budeme podobní světu.

Jediný způsob, jak si můžeme zachovat svatost a čistotu, je, že se oddělíme od světa, ne že se nastěhujeme, co nejblíž to jde. Když budete mít košík shnilých jablek a dáte k nim zdravá, tak ta zdravá shnijou. I kdybyste ten košík zasypali vagónem zdravých jablek, budete mít nakonec vagón shnilých – nikdy to nefunguje obráceně. Proto mají křesťané žít jako ti, kdo byli odděleni od tohoto světa, kdo byli přeneseni ze tmy do Božího podivuhodného světla. Jedinou cestou, jak si můžeme uchovat svatost, je oddělit se od hříchu v každé podobě. Jedinou cestou, jak se nestát pošetilci, je netrávit čas s pošetilci. Jedinou cestou, jak církev může být solí světa, je, že se nestane podobná světu. Nedávno zesnulý irský kazatel Ed Donelly ve své knize Nebe a peklo napsal: Koho budou hledat lidi v krizi? Toho kdo je jako oni? Toho, kdo je rozesměje? Znovu a znovu se přesvědčujeme o tom, že lidé v nesnázích jsou instinktivně přitahováni k těm, kteří jsou vážní, opravdoví, kdo jsou v kontaktu se skutečným životem. Cítí ryzí charakter, schopnost doopravdy pomoci. …

Možná budou chvíle, kdy svět bude chtít, abychom se s ním spojili. Ale Boží lid patří Bohu a má zůstat věrný Bohu.

Jákobovi synové jednali zrádně a také zrůdně. „Když se obřežete, můžete být s námi spolčeni“ – mimochodem to znovu ukazuje na povrchnost jejich víry, na vnější věci, na které kladli důraz. „Vy se necháte obřezat, a my vás budeme moct podřezat.“ Přesně takhle odporné to bylo. Co na to Jákob? Mlčí. A když už se ozve, dostane úsečnou odpověď. Má strach. Kdo ví, zda má větší strach z Kenaánců nebo ze svých synů. Každopádně ho jeho strach ochromuje. Tam až ho dovedla jeho vlažnost a světskost, jeho duchovní slabost. A mohlo by se zdát, že to jsou nakonec jeho synové, kdo má v této kapitole poslední slovo. Ale myslím, že to tak nebylo. Poslední slovo má vždycky Bůh.

III. Láska Boží

Nakonec v knize Genesis uvidíme, že to nebyli Jákobovi synové, ale Jákob sám, kdo měl – kromě Pána Boha – poslední slovo. Ve čtyřicáté deváté kapitole je požehnání, které před svou smrtí dává Jákob svým synům. Co říká Šimeónovi a Lévimu?

• Šimeón a Lévi, bratři, jejich zbraně – nástroj násilí. V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva, neboť v hněvu povraždili muže, ve svém rozvášnění ochromili býky. Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký, jejich prchlivost, že byla tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli. (Gn 49,5–7)

Trochu to připomíná „požehnání“, které zbylo Izákovi pro jeho staršího syna Ezaua – vypadá víc jako soud nebo dokonce jako kletba než jako požehnání.

Nicméně zde se dostáváme k nejvíce šokujícím věcem v celém tomto příběhu. Je to první verš třicáté páté kapitoly, kdy Bůh promlouvá k Jákobovi. Co mu říká? Říká mu úplně jednoduchou věc – aby naplnil slib, který mu dal před nějakými dvaceti osmi lety. Bůh se znovu staví za svého vyvoleného. To je milost, tedy ničím nezasloužená Boží přízeň. Bůh se rozhodl pro Abrahama, Izáka, Jákoba, a také Jardu a Alenu, Ríšu a Lucku, Adama a Romanu a nás všechny ne proto, že bychom byli tak dobří, tak výjimeční, zbožní, ctnostní, že bychom tolik překypovali láskou k němu – nic takového! Bůh se rozhodl jenom ze své milosti. Boží slovo jasně říká, že „z jeho rozhodnutí jsme se znovuzrodili Slovem pravdy“ (Jk 1,18). Bůh všechno působí rozhodnutím své vůle (Ef 1,11). A když se Bůh jednou rozhodl, nikdo ho od jeho rozhodnutí neodvrátí. Proč to Bůh dělá? Kvůli nám? Vůbec ne. Dělá to kvůli sobě, kvůli své slávě, které vůbec nerozumíme. Když prorok Ezechiel mluví o nové smlouvě ve 36. kapitole, začíná ten oddíl následujícími slovy:

• Řekni proto izraelskému domu: Toto praví Panovník Hospodin: Nečiním to kvůli vám, izraelský dome, nýbrž kvůli svému svatému jménu, které jste znesvěcovali mezi pronárody, kamkoli jste přišli. Opět posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi pronárody, jméno, které jste vy uprostřed nich znesvětili. I poznají pronárody, že já jsem Hospodin, je výrok Panovníka Hospodina, až na vás ukáži před jejich očima svou svatost. (Ez 36,22–23)

A potom pokračují ta známá slova o novém srdci, o Duchu svatém, který je do nás vložen, o nové přirozenosti, o očištění od hříchů. Nejsme zachráněni na základě svých skutků, ale na základě milosti. Abychom mohli být spaseni, Bůh dal svého Syna, Pána Ježíše Krista – dal ho proto, aby bylo učiněno spravedlnosti zadost, aby hříchy – Abrahama, Izáka, Jákoba, moje, vaše – byl spravedlivě potrestané, tedy aby za hřích bylo zaplaceno smrtí. A bylo zaplaceno. Za které hříchy bylo zaplaceno? Za všechny hříchy Božího lidu! Jestliže věříte v Pána Ježíše Krista, vaše hříchy byly odpuštěné. Všechny vaše hříchy – minulé, přítomné i budoucí. Jákob uvěřil Bohu a Bůh mu odpustil všechny jeho hříchy. To je milost. Znamená to tedy, že můžeme jednat jako Jákob nebo dokonce jako jeho synové? Naprosto ne.

Tatáž Boží milost, která zachraňuje, také proměňuje (Tt 2,11). Kde začne milost pracovat v životě člověka, tam se bude život člověka proměňovat. Může to trvat desítky let, jako v případě Jákoba. Může to být pomalý a dlouhý proces, ale nikdy nebude chybět. A jestliže chybí, máme právo a důvod pochybovat o tom, že zde vůbec Boží milost začala své dílo. Tohle je důvod, proč potřebujeme zkoumat své vlastní životy, proč potřebujeme bdít, proč musíme rozlišovat, proč se musíme neustále obracet do Božího slova, které je tím dokonalým zákonem svobody, protože mluví o Pánu Ježíši Kristu a ukazuje nám ho jako náš vzor, do jehož podoby krok za krokem a den za dnem dorůstáme.

Bůh ochránil Jákoba a jednal s ním, když utíkal od Lábana, Bůh ochránil Jákoba, když se setkal s Ezauem a Bůh znovu ochraňuje Jákoba poté, co jeho synové vyvraždili Šekem. Bůh je naprosto věrný. Nicméně si k tomu musíme říct ještě pár věcí.

Bůh nikdy nenechá žádný hřích nepotrestaný. Jako křesťané můžeme mít jistotu, že za naše hříchy bylo zaplaceno Pánem Ježíšem Kristem. Současně bychom měli dávat dobrý pozor, aby se tato skutečnost nestala výmluvou pro naše hříchy. Milost neznamená svolení hřešit. Je to přesně naopak. Milost vede ke svatosti.

A u těch, kteří nepoznali Boží milost, povede všechno jejich jednání ke spravedlivému soudu. Budou otevřeny knihy a lidé budou souzeni podle svých skutků zapsaných v těch knihách (Zj 20,12–13). Tohle je důvod, proč můžeme všechno vkládat do Božích rukou, proč se jako křesťané můžeme spokojit i s nedokonalou lidskou spravedlností – protože víme, že jednoho dne dojde na tu spravedlnost, která je naprosto dokonalá, která ví úplně všechno a zná každou pohnutku lidského srdce i každou souvislost každého lidského činu, slova, postoje nebo i myšlenky.

Bůh dopouští těžké věci i do životů křesťanů. Bůh dobře věděl, jak to bude v Šekemu. Přesto tam nechal Jákoba jít a nechal ho tím vším projít. Ten důvod je, že Boží cesta je vždycky tou nejlepší cestou. A znovu  - to není něco, co by nás mělo vést ke hříchu nebo k nějaké pasivitě, kterou jsme viděli v našem textu, to rozhodně ne. Ale mělo by nás to vést k důvěře v Boha, že i když se v našem životě dějí těžké věci, věci, kterým nerozumíme – a možná jim ani nikdy neporozumíme – on nad tím vším kraluje a ví lépe než my, proč je právě tohle pro nás dobré.

Nedostáváme žádnou odpověď na to, jak to je s vyvražděním šekemských mužů. Z pohledu Jákoba to bylo zlé. Proč to Bůh dopustil? Nemáme odpověď. Ale můžeme říct, že pro všechny zůčastněné to byl ten nejlepší scénář, jaký mohli mít.

Bůh nás také vede k tomu, abychom střežili své srdce. A dneska víc než kdykoliv jindy. Jákob neměl Boží slovo, měl relativně malé poznání Boha, ale nakonec zůstal věrný. My máme celé Boží slovo, které svědčí o Kristu, jenž je obraz Boha neviditelného. Co víc bychom si mohli přát. Víme, jak se nedostat na místo, na které se dostal Jákob. Je to v podstatě velmi jednoduché – stačí se zaměřit na Pána Ježíše Krista. Když Pán Ježíš své dopisy církvím v knize Zjevení, je tam také jedna, která se podobala Jákobovi – církev v Laodiceji. Mysleli si, že mají všechno a nic už nepotřebují a nevěděli, že jsou ubozí, bědní a nuzní, slepí a nazí (Zj 3,17). Ale dostávají zase tutéž jednoduchou radu – aby šli k Pánu Ježíši a nakoupili u něj „zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatli; a bílý šat, aby se oblékli a nebylo vidět jejich nahotu; a mast k potření očí, aby prohlédli“ (Zj 3,18). A Ježíš dodává (v. 19):

• Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.

Přesně tohle je náš každodenní úkol – jít k Pánu a odkládat všechno, co nepatří do našich životů a od něj přijímat všechno, co chce v našich životech mít: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání.