Cokoliv by člověk zasíval, to bude sklízet

Jaroslav Kernal, Praha 11. června 2023

Dvacátá osmá kapitola nás hodila doprostřed Jákobova života a na začátek jeho chození s Bohem. Kvůli podvodu, jehož se dopustil, musel Jákob uprchnout před svým bratrem Ezauem, který se ho chystal zabít. Jeho matka Rebeka poslala Jákoba ke svému bratrovi Lábanovi do Cháranu. Tam si měl najít manželku ze svého příbuzenstva, aby si nevzal ženu z chetejských dcer, jako jeho bratr. Před odchodem Jákob dostal požehnání od svého otce – požehnání Abrahamovo, požehnání prvorozeného, kvůli němuž podvedl svého otce, a o které lstivě připravil svého bratra. Vzpomeňte si, jak se Jákob převlékl za Ezaua, jak si vzal jeho šaty, obalil si ruce kozími kůžemi, aby byl chlupatý jako Ezau, svému slepému otci, Izákovi, tvrdil, že je Ezau, na hmat vypadal jako Ezau, měl jeho šaty, takže byl cítit jako Ezau. Podvedl svého otce i svého bratra, snažil se přechytračit Boha i lidi. Přesto ho nakonec jeho otec Izák propouští z domu se svým požehnáním. Po odchodu z domova se Jákob setkal s Bohem. Zdá se, že to bylo jeho první osobní setkání s Bohem. Bůh se mu dal poznat ve snu, ukázal mu, kým je a uzavřel s ním smlouvu, podobně jako to předtím udělal s Abrahamem a s Izákem. Jákob začal uctívat Boha a mohli bychom říci, že mu také zaslíbil svůj život. Dal Bohu slib, v němž se zavázal, že Bůh bude jeho Bohem (Gn 28,20–22). Také Bůh slíbil Jákobovi, že ho bude provázet, že ho bude chránit, že ho nikdy neopustí, že mu požehná a jeho rozhojní potomstvo a požehná skrze něj všem čeledím země.

Tento Boží slib má vést a povede k Boží slávě. Tento Boží slib směřuje až k Pánu Ježíši Kristu, zaslíbenému Spasiteli, který potřel ďáblovi hlavu a vysvobodil svůj lid z hříchu, z otroctví ďáblu a z moci tohoto světa. Dílčím prostředkem na cestě k Boží slávě měla být proměna Jákoba v Božího muže. Jákob se stal Božím dítětem v plném novozákonním smyslu tohoto slova, narodil se shůry, z Ducha svatého, dostal nové srdce a začíná cesta jeho posvěcení. Setkal se s Bohem, byl naplněn bázní před Bohem, začal Boha uctívat. To jsou charakteristické znaky Božího dítěte. Od tohoto okamžiku ovšem také začíná Jákobova výchova,  výchova Božího muže, proměna, která má oslavit Boha a nikoliv člověka. Do této chvíle řešil Jákob věci svým vlastním způsobem, hledal jednoduchá a snadná řešení, šlo mu jenom o sebe. Nyní nastupuje na cestu Boží kázně. Bůh sám ho bude vychovávat. Dnes bychom o takovém člověku řekli, že se stává učedníkem Pána Ježíše Krista, což ovšem o Jákobovi samozřejmě říci nemůžeme, protože Pán Ježíš Kristus ještě nebyl zjeven. Ale nic to nemění na tom, že se vydává na cestu Božího dítěte, které je vychovávané svým nebeským Otcem.

• Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. (Žd 12,6)

Jákob se setkal s Bohem a stává se z něj nový člověk.

I. Bůh ochraňuje Jákoba

Bůh dal Jákobovi svá zaslíbení, Jákob dal Bohu svůj slib a od té chvíle začíná nová etapa v jeho životě. Sedmasedmdesátiletý muž se vydává na cestu s Bohem. Začíná Boží výchova. Až se bude za dvacet let vracet, bude to úplně jiný muž. Bude otcem jedenácti synů a jedné dcery, bude majitelem velkých stád a zaměstnavatelem mnoha služebníků, ale především, a to je to nejdůležitější, jeho postoj k Bohu bude úplně jiný, než za úsvitu onoho dne, kdy se setkal s Bohem:

• Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. (Gn 32,11)

V prvním verši našeho dnešního textu čteme o tom, že Jákob vykročil lehkým krokem. Tento jeho lehký krok je jistou známkou jeho setkání s Bohem. Mohli bychom tomu rozumět také tak, že Jákob byl smířen s Bohem, byl zachráněn, jeho hříchy byly odňaty. Jeho lhaní, podvody, převleky, lsti a intriky byly odpuštěny pro Kristovu prolitou krev. Bůh ho očistil. Jákob se spolehl na Boží slovo, na Boží slib, a podobně jako když jeho dědeček Abraham uvěřil Hospodinu a bylo mu to počítáno za spravedlnost, i nyní to bylo Jákobovi počítáno za spravedlnost. To je totiž spasení z milosti skrze víru, když hříšník uvěří Bohu a jeho Slovu o díle Pána Ježíše Krista a je mu to počítáno za spravedlnost, jeho hříchy jsou odpuštěny a může vykročit lehkým krokem. Každá duše, z níž spadne tíha hříchů pod Kristovým křížem, vykročí právě takto. Srdce je osvobozeno od břemene viny, které je složeno k nohám našeho Spasitele. Proto vás vyzývám, moji milí, abyste i vy vykročili lehkým krokem za Spasitelem. Břemeno vašich hříchů a vin bylo odňato a vloženo na Pána Ježíše. Spolehněte se na něj a radostně jděte za ním.

Následující verše našeho textu mluví o Božím zajištění. Jákob lehkým krokem došel až do země synů východu. Skoro tisíc kilometrů mezi Kanaánem a Cháranem se srazilo do krátkého výletu. Kdyby každý den ušel 25 km, tak by bez přestávky šel 40 dní, ale dost možné, že ušel o něco víc, takže tam mohl dorazit i podstatně rychleji. Jákob se spolehl na Boží pomoc, kterou mu Bůh zaslíbil a Bůh ho dovedl až na místo určení. Řekl bych, že Jákob se do té doby pravděpodobně příliš nevzdálil z otcovského domu a jeho otec Izák nebyl žádný velký cestovatel – většinu svého života strávil na několika málo místech v Kenaánu. Jákob na své cestě neměl žádnou GPS, neměl satelitní mapy, neměl pravděpodobně žádné mapy! Šel po tehdejších obchodních cestách, putoval lehkým krokem, a Bůh tento jeho krok vedl. A kam ho dovedl? Vypadá to, že ho dovedl ke studni, kterou už jsme před časem navštívili, kam Bůh dovedl Abrahamova služebníka Eliezera, kde se Eliezer setkal s Jákobovou matkou. Eliezer se vydal na cestu s mnoha modlitbami a Bůh jeho kroky vedl, za což mu Eliezer vzdával chválu (Gn 24,27). Eliezer se modlil a Bůh na jeho prosby odpověděl a dovedl ho – ke studni!

Jákob se nemodlil (!) a milosrdný Bůh ho dovedl … ke studni! Eliezer se tam setkal s Rebekou, Jákob se setkává s Ráchel. Bůh prokazuje svou věrnost svému lidu. V jednom případě velmi zbožný a moudrý muž a ve druhém případě muž, nikoliv nejmladší, nicméně muž, který je úplně na začátku své cesty s Bohem. Tím bych nechtěl ani naznačit, že se nemusíte modlit a hledat Boží vůli a Boží vedení. To rozhodně ne. Ale chci říci, že Bůh je milosrdný a jedná s každým přesně tak, jak to jeho situace vyžaduje. Přijde doba, kdy Jákob bude trávit celé dny s Bohem a bude hledat Boží vůli a Boží vedení. Nyní je na začátku své cesty s Bohem a Bůh s ním jedná jako s novorozencem. Bůh je věrný. Bůh i nám dal své zaslíbení a povede nás po svých cestách. I nám Pán zaslíbil, že bude s námi po všechny věky, že nás vždycky ochrání a vždycky se o nás postará. I nás dovádí ke studni, kterou je on sám, zve nás, abychom šli k němu, věřili v něj, pili živou vodu, jeho samotného (J 7,37–39). Kdokoli v něj věří, se nezklame. Bůh je naprosto věrný. Nejedná s námi jako my s ním. To my jsme nevěrní, máme malou víru, jsme často neposlušní a nechceme slyšet Boží slovo, děláme, že nevidíme, neslyšíme, nechceme jednat. Ale Bůh vidí, Bůh slyší, Bůh jedná!

Chtěl bych vás povzbudit, bratři a sestry, abyste důvěřovali Pánu a nechali se jím vést. Kdo v něho věří, nebude zahanben. Bůh se na vás oslaví. Podřiďte mu své životy, podvolte se jeho kázni a jeho vedení, ať promění váš život, vaši rodinu, vaše vztahy, práci, studium, odpočinek, prostě celý váš život. Ať je Pán Ježíš Kristus Alfou i Omegou vašeho všedního života. Jak se oslavil na Jákobovi! Dovedl ho ke studni, kde se kromě dalších pastýřů setkává také s Ráchel, dcerou svého strýce Lábana.

Ráchel měla radost, když se dozvěděla, kdo Jákob je a běžela to říci svému otci. Také Lában měl radost, když spatřil svého synovce. Víte, Lában nebyl úplně nejlepší člověk. Už jsme to viděli, jak to bylo s Eliezerem (Gn 24,29–30) a ještě to uvidíme v dalších kapitolách. Lában byl člověk pragmatickým, jeho heslem bylo, že účel světí prostředky a nejlépe v případě, že to bylo k jeho prospěchu. To byl Lában. Proto můžeme vidět jeho radost ze setkání se synovcem také z tohoto úhlu pohledu. Nicméně jistě se Lában radoval i normálně lidsky, protože se prostě setkal se svým synovcem, jehož nikdy neviděl. Bylo to dojemné setkání – jak ze strany Jákoba, tak ze strany Lábana. A čtrnáctý verš nás posouvá o měsíc dál. Když to tak zběžně čteme, tak si možná říkáme, že to byl měsíc velkého slavení, čas hostin a vyprávění. Ale myslím si, že hned následující verš dává všechno do správného světla a vede nás dál:

II. Bůh připravuje Jákoba

• Potom řekl Lában Jákobovi: „Což mi budeš sloužit zadarmo jen proto, že jsi můj příbuzný? Pověz mi, jaká má být tvá mzda.“ (Gn 29,15)

První měsíc strávený u Lábana byl měsícem služby! Jákob pracoval pro Lábana. Tady je muž, který miloval stany, který byl rád doma, netoulal se venku, jako jeho otec Izák, neběhal po krajině jako jeho bratr Ezau, který lovil zvěř. Nejspíš se i u svého otce musel nějak starat o stáda, ale tam byl syn majitele, syn toho, kdo zaměstnával mnoho pastýřů a služebníků. Tady musel nejspíš rovnou ke stádům, na pole, do krajiny, vést je do krajiny a nechat svůj šat prosáknout potem a pachem ovcí a koz. Pastýř ovcí je tvrdá a špinavá práce, daleko od lidí, v pustině, v širých pláních, nebezpečná práce, protože musíte své ovce chránit před dravou zvěří i před vetřelci, je to nepohodlná práce, protože musíte spát venku, nemáte každý den chutné a skvělé jídlo, nemáte moc kultury a zábavy. To je způsob, jak Bůh začíná připravovat Jákoba na ty daleko větší věci, které jsou před ním.

Faktem je, že před námi už je jiný Jákob – Jákob, který se setkal s Bohem! Ani zdaleka nebylo v jeho životě všechno hotovo, pořád je teprve na začátku a ještě bude nutné změnit mnoho věcí a mnoho postojů v Jákobově životě, ale Bůh už tu začal pracovat a Jákob se poddává pod mocnou ruku Boží. Přijímá od Boha to, co mu Bůh připravil. Možná si představoval jinou budoucnost, život blízko své matky, v domě svého otce, ale Bůh ho vedl jinak.

Ze syna bohatého majitele stád se stává námezdný pastýř. To jistě nebylo úplně příjemné, a do jisté míry to trochu připomíná příběh marnotratného syna. I Jákob si svým způsobem vyžádal svůj podíl ještě za otcova života a odešel do daleké země, ale neodchází jako ztracený syn, nýbrž jako ten, kdo se ve svém životě už setkal s Bohem. Mám za to, že to Jákoba hodně bolelo, ale učil se pokoře a podřizovat se Bohu. Začal se učit přijímat od Boha to, co mu Bůh dává, a přijímat to s vděčností. A tento jeho postoj přinesl v budoucnosti hojné ovoce. Už nyní můžeme tento jeho postoj vidět na způsobu, jakým si vybírá svou mzdu. Využívá nabídku svého strýce Lábana na mzdu a žádá ho o jeho dceru Ráchel, do které se zamiloval. Uzavírá s Lábanem smlouvu – že bude pracovat sedm let a potom od Lábana dostane Ráchel.

Možná je to pro nás šokující, že Ráchel je tady jako obchodní artikl. Ale možná je to tím, že dnes jsme hodně soustředění na sebe a v otázce vztahů řešíme především své pocity. I to patří ke vztahům, ale není to všechno. Po většinu historie a na většině míst světa se manželství uzavírala především ze sociálních nebo z ekonomických důvodů. Jákob miloval Ráchel, a v tuto chvíli neměl nic jiného, co by mohl Lábanovi nabídnout, než sám sebe a svou práci. A pro Lábana to byla výhodná nabídka – Jákob odešel z otcova domu s požehnáním prvorozeného, takže mohl počítat s Jákobem jako s budoucím velmi bohatým zetěm. Navíc – sedm let práce za byt a stravu – to je skutečně dobrá nabídka.

Ukazuje nám to také, jak moc si Jákob cenil Ráchel – byl ochotný sedm let čekat – a nejenom čekat, ale aktivně pracovat. Ne na svém, ne pro sebe, ale pro Lábana a na Lábanově. Ze sedmi let tvrdé práce měl mít jenom jeden jediný užitek – a tím bylo svolení vzít si Ráchel. Nic jiného za sedm let nezískal. Byl tak zamilovaný do Ráchel, že nás nepřekvapí slova dvacátého verše:

• Jákob tedy sloužil za Ráchel sedm let; bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval. (Gn 29,20)

Tady vidíme dobrý vzor pro křesťanskou službu. Dříve Jákob myslel na sebe a trápilo ho, že on není prvorozený, trápilo ho, že Ezau by měl dostat otcovo požehnání a tak přemýšlel o tom, jak připravit svého bratra o prvorozenectví, jak získat otcovo požehnání. Díval se na to, co má jeho bratr a srovnával to s tím, co má on sám. A to ho vedlo k nespokojenosti a následně také k hříchu. Nyní je jeho cíl úplně jiný a on slouží. Slouží proto, aby získal, ale tím hlavním motivem je láska k jiné bytosti, láska k Ráchel. Jeho láska ho žene kupředu. A to je způsob, jak bychom měli sloužit i my. Boží slovo nám ukazuje, že láska je hnacím motorem naší služby. Ale pozor! Není to láska k nám samotným, není to láska ke konání dobra, tedy vlastní uspokojení z dobrých skutků, není to dokonce ani láska k druhým, ale je to především láska k našemu Spasiteli. On je ten důvod. Jeho milujeme, a proto s láskou sloužíme druhým. Nechceme, aby naši bližní skončili v pekle, ale to není hlavním motivem naší služby, a nemělo by být, ani to není láska k nim – ačkoliv jim máme prokazovat lásku – hlavním motivem je naše láska k Bohu a touha oslavit ho. Být světlem a solí, činit skutky, které nám Bůh připravil (Mt 5,16). Proto sloužíme lidem, hledáme ztracené a kážeme evangelium. A tato naše láska ke Spasiteli nás potom vede k tomu, že vidíme věci ve správné perspektivě. Pokud tím hlavním motivem není láska k Pánu Ježíši Kristu, potom je všechno špatně – díváme se ze špatného úhlu a jednáme ze špatných motivů. Může být výsledek takového jednání dobrý? Myslím, že ne. Myslím, že právě o tom mluví Pavel ve třetí kapitole prvního listu do Korintu, kde popisuje stavění ze špatných materiálů, které jednoho dne před Pánem shoří. Proto musíme stavět jenom na něm samotném. Když máme před očima Pána Ježíše Krista, když on je naším motivem, potom vidíme svůj cíl v nebi a rozumíme tomu, že naše pozemské putování je jenom dočasné. Je to jenom krátká chvíle, a i když přicházejí rozličné zkoušky a soužení, a:

• Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy. (2K 4,17)

Moji milí, milujete Pána Ježíše Krista? Pamatujte na to, že bez něho nemůžeme činit nic. Jestliže nečerpáme od něj, potom nemůžeme sami růst, a potom nemáme ani co dát druhým.

III. Bůh vychovává Jákoba

Jákob tvrdě pracoval pro Lábana sedm let a jeho jedinou vyhlídkou a jedinou mzdou byla možnost oženit se s Ráchel. Tady bychom se měli na okamžik zastavit u vztahu Jákoba a Ráchel: Jákob s Ráchel spolu nechodili sedm let. Oni žili vedle sebe s vědomím toho, že jednoho dne budou patřit jeden druhému. Ale nebylo by správné, aby trávili čas o samotě spolu, aby spolu chodili v tom slova smyslu, jak spolu chodí dnešní mladí lidé. Těch sedm byla pro Jákoba Ráchel jako každá jiná žena a Jákob byl pro Ráchel jako každý jiný muž. Jákobovo srdce hořelo pro Ráchel, miloval jí, a Ráchel věděla, že tento muž bude jednoho dne jejím manželem, ale to bylo vše. Navenek byly jejich vztahy stejné, jako se všemi ostatními kolem nich.

• Potom řekl Jákob Lábanovi: „Dej mi mou ženu, má lhůta už uplynula. Toužím po ní.“ (Gn 29,21)

Po dlouhých sedmi letech nadešel ten den. A Lában vystrojil svatbu. A tady docházíme k vyvrcholení celého našeho dnešního textu. Nevíme přesně, zda Lában všechno plánoval od začátku – spíš si myslím, že nikoliv. Když uzavíral s Jákobem smlouvu, tak chtěl být čestný. Ale roky plynuly a okolnosti se změnily. Jeho starší dcera, nyní o dalších sedm let starší, Lea, zůstávala stále neprovdaná. A tak Lában vymyslel „úžasný“ plán.

• Večer vzal svou dceru Leu a uvedl ji k Jákobovi, a on k ní vešel. (Gn 29,23)

Na tomto místě bych vás chtěl požádat, abyste se ze všech sil snažili ukáznit svou hříšnou představivost. Lidé tady vymýšlejí, co přesně se mohlo stát, zda byl Jákob opilý, nebo jak to vlastně bylo, že si nevšiml, že je s ním jiná žena. Zkusme se zaměřit na fakta, která mohou být logická a dostupná přímo z textu. Jákob tady sklízí přesně totéž, co před sedmi lety – ještě v domě svého otce – zasel. Tehdy to byl mladší bratr, který se vydával za staršího bratra. Nyní je to starší sestra, která se vydává za mladší sestru. Tehdy si vzal bratrovo oblečení, aby byl cítit jako Ezau – nyní si Lea musela vzít svatební oblečení své sestry a použít její parfém, aby byla jako její setra Ráchel. Jákob si omotal ruce kozími kůžemi, aby připomínal svého bratra, Lea se musela naučit nějaká gesta své sestry Ráchel, aby se neprozradila hned na začátku. Jákob přišel za otcem, který neviděl, Lea vešla k Jákobovi za tmy uprostřed noci, kdy Jákob neviděl. Co k tomu dodat? Celé aranžmá je tak dokonalé, že vylučuje jakoukoliv pochybnost a my musíme vidět Boží ruku, která dopadá na Jákoba a připomíná mu události z jeho vlastní minulosti. Je to Boží ruka, otcovská ruka, která ho má proměnit a udělat z něj nového člověka. My víme, že Jákob je teprve ve třetině cesty. Ještě dalších třináct dlouhých let bude Jákob přetavován, než se znovu setká s Bohem u potoka Jabok a jako kníže bude zápasit. A výsledkem bude nové Boží požehnání:

• Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls. (Gn 32,29)

To je nový Jákob – od té chvíle už navždy Izrael, Zápasí Bůh. To je také Boží cíl pro nás. Bůh z nás chce vytvořit nového člověka, který se stále více bude podobat tomu jedinému skutečnému člověku, jedinému, který je doopravdy dokonalým člověkem, Ježíši Kristu. Bůh nás přetavuje a jedná s námi. Naší rolí v tom všem je podvolit se pod mocnou ruku Boží. Podřídit se Bohu a s vděčností a s radostí (jak říká Jakub) přijmout Boží výchovu. Bůh má svůj plán. Měl ho s Jákobem a má ho i s námi. Proto se můžeme spolehnout na to, že všechno, co Bůh dělá v našich životech, je k našemu dobru a povede to k naší proměně. Může to být výsledek okolností, může to být dokonce důsledek hříchu, jako v případě Jákoba, jak to ještě uvidíme za chvilku, ale to všechno jsou věci, které Bůh používá k tomu, aby se oslavil a aby nás proměnil do podoby svého milovaného Syna. Bůh použil hřích v Jákobově životě, aby Jákoba proměnil.

• Ráno Jákob viděl, že to je Lea. Vyčítal Lábanovi: „Cos mi to provedl? Což jsem u tebe nesloužil za Ráchel? Proč jsi mě oklamal?“ (Gn 29,25)

Toto ráno se dokonale podobalo okamžiku, kdy Ezau přinesl Izákovi jídlo ze svého úlovku a řekl: „Já jsem Ezau, tvůj prvorozený.“ Bylo to potom, co Jákob už sehrál svou hru a odešel od svého otce s požehnáním. Izák se tehdy roztřásl. Nyní se roztřásl Jákob. Vyčítal Lábanovi, možná zuřil, možná nenáviděl svého tchána Lábana – ale už nemohl nic udělat. A Lában s tím, jak se zdá počítal a měl všechno dobře promyšlené. Jákob mu bude sloužit ještě dalších sedm let. Sedm let čekal Jákob na svou nevěstu a potom během jednoho týdne měl dvě. Bylo to hříšné jednání Lábana, které ho k tomu dovedlo.

Věřím, že Lában, chtěl být na začátku čestný, ale sedm let uplynulo a Leu nikdo nechtěl. Proto Lában vymyslel tento plán. Byl to hříšný plán, a když přemýšlíme o okolnostech, kdy musel říct Ráchel – ty nikam nejdeš, Lea si vezme tvoje šaty a půjde k Jákobovi a ty budeš tady a ani nemukneš, ty budeš lhát o tom, kdo jsi a ty budeš mlčet o tom, kdo je tvoje sestra, tak vidíme jenom hromadu odporného hříchu. Hřích se vrší na hřích. Ale i takto hrozný hřích Bůh používá k tomu, aby nás proměnil a naplnil svůj plán. I z takového hříchu je východisko: pokání, víra v Ježíše Krista, odpuštění a smíření s Bohem i s lidmi. A to platí i tehdy, když hřích není na naší straně a my musíme nést důsledky cizích hříchů. I tehdy musíme hledat Boží tvář, smířit se s Bohem i s lidmi a odpustit. Toto není výzva k tomu, abychom hřešili.  To je povzbuzení k tomu, abychom spoléhali na Boha v každé situaci, do které se dostaneme. Ať již vlastní vinou, nebo vinou někoho jiného. Musíme důvěřovat Bohu, že nás vede tou správnou cestou a má pro nás připraveno jenom to nejlepší. A to i přes to, že nám to tak v daném okamžiku vůbec nepřipadá. Není nikdo jiný, kdo by vás miloval tak, jako vás miluje Bůh.

• Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. (1Pt 5,6)

Bůh je věrný, moji milí. Spolehněme se na něj. Důvěřujme mu. On nás povzbuzuje, abychom k němu utíkali:

• Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží. (1Pt 5,7)