Moc hříchu a moc Boží

Jaroslav Kernal, Praha 16. ledna 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Po měsíční pauze se dnes znovu vrátíme do knihy Genesis. Před měsícem jsme procházeli pátou kapitolu a rychle jsme proběhli deseti generacemi od Adama k Noemovi. Zaměřili jsme se na několik důležitých věcí, které se můžeme naučit z rodokmenů obecně a také z tohoto konkrétního rodokmenu. Dnes se ještě jednou do tohoto textu vrátíme a zaměříme se na některé další věci, které v této kapitole nacházíme.

Tím hlavním tématem bude život a smrt – dlouhý život a jistá smrt. To první je něco, co láká naši zvědavost, protože tady máme lidi, kteří žili devět set let. Jak je to možné? Není to jenom pohádka? Proč to tak bylo? Pokusím se alespoň trochu odpovědět na tyto i na některé další otázky. A potom je to otázka smrti – konec těch dlouhých životů byl vždycky a u všech stejný. Sto procent lidí v každé generaci bez ohledu na to, jak byly jejich životy dlouhé, prostě zemřelo. V celé historii lidstva jsou jenom dvě výjimky – Henoch a Elijáš. Možná by někdo řekl, že ještě Pán Ježíš, ale pozor! Pán Ježíš zemřel. Zemřel jako zástupná oběť smíření za naše hříchy, zemřel místo nás, aby nesl trest za naše provinění a tím trestem je smrt (Ř 6,23). Dnes se lidé snaží na jedné straně vytěsnit smrt někam pryč od lidí – do nemocnic, hospiců, ústavů, prostě někam, kde nebude blízko nás, ale na druhé straně jsme od nejútlejšího dětství doslova bombardováni takovou záplavou virtuální smrti, že tady myslím nikdy nic podobného nebylo. Pohádky pro děti, počítačové hry, filmy … všude tam lidé umírají, jak na běžícím pásu. Tak je smrt velmi zlehčovaná a současně vytěsňovaná z reality života. Přesto i dnes všichni lidé v každé generaci nakonec zemřou.

V dnešním kázání se podíváme na tři věci, které k nám promlouvají z tohoto rodokmenu – jednak si všimneme toho, že to je Bůh, kdo dává život. Dále uvidíme, že Bůh určuje život člověka, naplňuje ho a dává mu smysl a nakonec uvidíme, že Bůh život také ukončuje. On je Pánem života i smrti. Když Jan ve Zjevení vidí oslaveného Pána Ježíše Krista, padá k jeho nohám jako mrtvý, ale slyší jeho velmi povzbuzující slova:

• Zj 1:17–18 Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.

Pojďme nyní do našeho textu. První věc, kterou uvidíme, je, že:

I. Bůh dává život

Eva se stala matkou všech živých (Gn 3,20). Je v tom jistý paradox, protože žena byla tím nástrojem (ačkoliv odpovědnost byla na muži), skrze který vešla do světa smrt. A tato žena se stala matkou všech živých. Všech živých, kteří umírají, kteří jsou poddáni smrti. Ale je to Bůh, kdo dává život.

Náš rodokmen začíná u Šéta, což byl možná třetí, ale možná také třeba třicátý syn Adama a Evy. Mohl to být první další syn po Ábelovi, ale mohl by to být také první další narozený syn po zavraždění Ábela. To prostě nevíme. Ale víme, že Eva chválila Boha za to, že jí dal dalšího syna (Gn 4,25). „Bůh jí vložil do klína syna.“ Je to jenom Boží moc a Boží dílo, že se narodí člověk, že v lůně matky vznikne nový život, nový člověk. Není to něco, co by mohl udělat člověk sám o své vůli nebo o své moci. Člověk může chtít, může se namáhat, ale záleží na Bohu.

Dokonce i v dnešní době, kdy je tady věda se svými velkými možnostmi, ale bez etických zásad, což je potřeba říkat, kdy mnoho párů využívá tzv. umělé oplodnění, to není na vůli lékařů nebo vědců, ale stále je to na vůli Boží, zda z těch dvou buněk vznikne nový život a tedy nový člověk nebo ne. Obávám se, že člověk na tomto místě překračuje hranice, které mu Bůh stanovil a dělá věci, které ve výsledku nepřinášejí ani pokoj od Boha, ani jeho požehnání a ani slávu Bohu. Malá odbočka – v Bibli vidíme nemálo manželů, kteří nemohli mít děti. Bůh chtěl, aby k němu volali, aby on sám jednal v jejich životech. Abraham dostal od Boha zaslíbení, že se mu narodí syn, když mu bylo sedmdesát pět let. Deset let s tím nějak žil a zápasil, ale potom podlehl naléhání své ženy, a vešel k její otrokyni a zplodil s ní syna, který se stal úhlavním nepřítelem jeho syna zaslíbení. Teprve když mu bylo sto let, Bůh řekl a Abraham se Sárou měli syna. Jeho syn Izák se dvacet let modlil za svou manželku Rebeku, protože nemohla mít děti. Potom Bůh vyslyšel jeho modlitby a dal mu dvojčata. Chana, manželka Elkány, každý rok chodila se svým mužem do Šíla, aby tam obětovali a modlila se rok co rok k Bohu, aby jí dal dítě. Ale Hospodin uzavřel její lůno (1S 1,5). Ale nakonec její prosby vyslyšel a daroval jí syna, Samuela, který se stal prorokem v Izraeli. Žádné z jeho slov nepadlo na zem. Ale někdy je to také trest od Boha, že uzavře lůno, jak ještě uvidíme a ne jednou v knize Genesis nebo jak to můžeme vidět na manželce krále Davida, Míkal, dceři Saulově, která pohrdla svým mužem, když uctíval Hospodina a oslavoval ho tancem.

Pojďme zpátky do našeho textu, k našemu rodokmenu. Všimněte si hned v prvních třech verších zajímavého kontrastu. Bůh stvořil člověka k podobě Boží jako muže a ženu. Adam zplodil syna ke své podobě, podle svého obrazu. Jsou tady aspoň dvě věci, které nás z perspektivy Nového zákona vedou k Pánu Ježíši Kristu. První věc se týká podoby, obrazu.

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, Adam zplodil syna ke svému obrazu. Bůh stvořil člověka bez hříchu, dobrého, nevinného, ale člověk padl. Pořád můžeme mluvit o tom, že i padlý člověk nese něco z Božího obrazu, ale můžeme nechat teologům teoretikům dohady o tom, jak moc a co všechno. Přesto čteme, že padlý Adam zplodil syna podle svého obrazu, ke své podobě. Tady víme dobře, co to znamená, protože o tom Boží slovo mluví mnohokrát a velmi jasně:

• Ř 5:12 Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.

Rodíme se podle obrazu svých rodičů, tedy jako hříšníci. Hříšná přirozenost je naší podstatou, a i když jsme skrze víru v Pána Ježíše Krista z Boží milosti očištěni od hříchu, setrváváme v těle, které je propadlé hříchu a plodíme zase jenom hříšníky. Co je z těla, je tělo. Všichni, kteří jsou zapsaní v tomto rodokmenu, se narodili jako hříšníci. Narodili se podle obrazu svých rodičů. Potřebujeme vysvoboditele, který nás zachrání před přicházejícím Božím hněvem, který nás vysvobodí z hříchu a ze smrti. Proto přišel Pán Ježíš Kristus. Když chtěl Josef zrušit své zasnoubení s Marií, protože se ukázalo, že je těhotná, zjevil se mu ve snu anděl a řekl mu, že si ji má vzít, protože „co v ní bylo počato, je z Ducha svatého“ (Mt 1,20). A ještě mu řekl:

• Matouš 1:21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.

Vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Je to zaslíbený vykupitel, který dostal jméno Immanuel, což znamená ‚Bůh s námi‘ (Mt 1,23). Bůh se stal člověkem a přebýval mezi námi, aby vysvobodil svůj lid, aby vykoupil zajaté, aby vyhlásil léto Boží milosti.

To nás vede k té druhé věci – Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, a člověk zplodil syna ke svému obrazu. Člověk ke svému obrazu může plodit, nikoliv tvořit – nikdo nemůže stvořit jiného člověka ke svému obrazu, jenom Bůh může. Ale na tom, že člověk plodí ke svému obrazu, nám sám Bůh také ukazuje, že když on, Bůh, plodí, plodí ke svému obrazu. Z hříšného člověka vychází hříšný syn člověka, ze svatého Boha vychází svatý syn Boží. Dnes tomu můžeme rozumět už zde na začátku páté kapitoly první knihy Bible, ale je to jenom díky tomu, že už máme takové texty, jako je Židům 1 nebo Jan 1 a další. Židé, kteří četli tato slova na poušti, kde jim je Mojžíš dal, tomu takhle rozumět nemohli, ale byl to pro ně ukazatel, jeden z mnoha, které jim Bůh dal, které je měly v průběhu staletí dovést právě k Pánu Ježíši.

Tento rodokmen tvoří jedinou linku – je to vlastně Noemův rodokmen. Z mnoha potomků Adama je tu uveden jenom Šét, z mnoha synů Šéta jenom Enóš, atd. Nevíme ani, jestli ti muži měli nějaké další syny před těmi, kteří jsou zde jmenovaní. Mohlo by se zdát, že to jsou vždy první děti, ale rozhodně u Šéta víme, že to tak není. Boží slovo nám tu ukazuje, jak se rozmnožilo lidstvo na zemi. Bůh dává život. Bůh je život a je dárce života. Každý den bychom měli Bohu děkovat za to, že nám dal život – fyzický a nad to ještě duchovní. A nejen to:

II. Bůh naplňuje život

Bůh určuje lidský život, vede ho a naplňuje. Fascinuje nás, jak dlouho tito lidé žili. Přemýšlíme o tom, a možná jim v skrytu duše závidíme. Ale opravdu je co závidět? Jen si to představte, kdybyste se jen narodili jako třeba můj pradědeček Jan, v roce 1887 a žili byste dodnes. Zažili byste jistě veliké věci – nevídaný technologický rozvoj od parní lokomotivy po pendolino, mnoho věcí, ale také mnoho, opravdu mnoho hrozných věcí: hrůzy první světové války (jistě v armádě), hladovou krizi třicátých let, hrůzy druhé světové války, teror padesátých let, studenou válku. Chtěli bychom žít s takovými věcmi dalších osm set let a přidávat k nim další a další? Jak vypadal život na zemi v té době před potopou? Něco málo už jsme viděli ve čtvrté kap. – neobešel se bez vražd. Viděli jsme technologie (zpracování kovů) a tedy bohatství a zdroje, a to je něco, s čím obvykle bývají spojené války. A i když celá země mluvila jedním jazykem a nebyly tu žádné národní státy a tedy hranice, byla tu města, která byla opevněná, takže idylka to určitě nebyla. Bůh zhodnotil situaci lidí takto: „Na zemi se rozmnožila zlovůle člověka a každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý“ (Gn 6,5).

Proč žili lidé tak dlouho? Můžeme nastínit různá vysvětlení, jako např. otázku stravy nebo životního prostředí. Ale jisté je, že Bible nám žádné jasné vysvětlení nedává. Vidíme zlom v délce života po potopě, takže je pravděpodobné, že to nějak souviselo s prostředím, které se nejspíš změnilo. Někteří učenci mluví o tom, že během potopy došlo k naklonění zemské osy, ke zničení parního obalu kolem země, tedy změně atmosféry, tlaku, slunečního záření atd. Ale jak jsem řekl – jsou to jenom teorie, které nám mohou pomoci trochu porozumět, ale neměli bychom na nic příliš stavět. Bůh dal lidem před potopou dlouhý život a jedním z důvodů jistě bylo to, aby lidé naplnili zemi. Bůh tento život po potopě dramaticky zkrátil. Deset generací po potopě žil Abraham a dožil se 175 let. Jeho syn Izák dokonce 180. Ale už ve sto třiceti byly jeho oči obtížené stářím a neviděl. Jákob se dožil 147 let, a když stojí před faraónem (ve svých 130 letech), říká:

• Genesis 47:9 Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla let života mých otců za dnů jejich putování.

O dalších pět generací později se Mojžíš dožil 120 let, ale byl to právě on, koho Bůh inspiroval, aby zapsal do žalmu:

• Ž 90:10.12 Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. … Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.

Nemáme příliš mnoho informací o životě před potopou, ale někteří učenci na základě svých výpočtů odhadují, že v době potopy, tedy v době těsně po konci našeho rodokmenu, mohly na zemi žít i dvě miliardy lidí (a možná i víc). Lidé žili dlouho, je zjevné, že mohli mít děti velmi dlouho a měli jich hodně. Přesto ani ten jejich dlouhý život nebyl zárukou naplněného života.

Jediný člověk, jemuž bychom z tohoto rodokmenu mohli opravdu závidět, je Henoch – ten který byl mezi živými nejkratší dobu. Henoch chodil s Bohem. Bůh naplnil jeho život. Bůh dal smysl jeho životu a Henoch toužil po životě s Bohem. Proto ho Bůh vzal a nebylo ho (v. 24). Když Bůh nenaplní lidský život, bude se ten život pyšnit jenom trápením a ničemnostmi, kvapem uplyne 70 nebo 80 let, stejně jako 800 nebo 900. Utečou a budou pryč.  

• Jsme tu jenom od včerejška, nic jsme nepoznali, naše dny jsou na zemi jen stínem. (Jób 8,9)
• Člověk se podobá vánku, jeho dny jsou jak stín pomíjivé. (Ž 144,4)

Člověk je jako pára (Jk 4,14). A nic na tom nezmění ani dlouhý věk. I ten sebedelší život prostě jednoho dne uteče – proteče mezi prsty jako voda nebo jako písek. Co zůstane? Kdo bude moci říct, stejně jako je to řečeno o několika málo mužích v Písmu, že „zemřel stár a sytý dnů“? A mimochodem není to řečeno o nikom z těch, kdo žili 900+ let. Čteme to o praotci Abrahamovi (175 let, Gn 25,8), jeho synu Izákovi (180 let, Gn 35,29), králi Davidovi (70 let, 1Pa 23,1), knězi Jójadovi (130 let, 2Pa 24,15) a Jóbovi (Jb 42,17), o němž nevíme, kolika let se dožil, protože se jeho příběh mohl odehrát klidně ještě v době před Abrahamem, tedy v těch prvních deseti generacích po potopě. Ale jak vidíme třeba na Davidovi nebo na Henochovi v našem texu, nezáleží na délce života, ale na jeho kvalitě, která je měřená hloubkou vztahu s Bohem. To je totiž jediný poklad, který si člověk může vzít na věčnost. Nic jiného není. Žádný rubáš nemá kapsy.  

Henoch chodil s Bohem a nebylo ho, protože si ho Bůh vzal. Proti svým současníkům žil jenom třetinu života. Neužil si tolik tohoto světa, ale Bohu se zalíbilo vzít ho k sobě. Jeho život byl naplněný chozením s Bohem, vztahem s Bohem. Není to norma ani vzor, přesto máme příklady celé řady Božích služebníků, které si Pán povolal do své přítomnosti v době, kdy my bychom řekli, že ještě není čas. Zbožný král Jóšijáš zemřel, když mu bylo 39 let. Jiný zbožný král, Chizkijáš, zemřel, když mu bylo 54. Starší bratr apoštola Jana zemřel mečem Herodova kata. Nevíme, kolik mu bylo, ale jeho bratr Jan žil možná ještě 50 let. Zbožnému knížeti Václavovi mohlo být mezi 20-30 lety, když ho jeho pohanští vrahové zavraždili. Husovi mohlo být 45, když si ho Pán k sobě povolal. Janu Blahoslavovi bylo 49, Kalvínovi 55, Spurgeonovi necelých 58. Zbožnému skotskému kazateli Robertovi Murray M’Cheynovi bylo necelých 30 let, když si ho v r. 1843 Pán povolal k sobě, ale dodnes se mluví o jeho zbožnosti a vášni pro Boha.

Když Bůh naplní život člověka, může člověk odejít z tohoto světa – možná ne stár, ale určitě sytý dnů, protože ví, že vchází do radosti svého Pána. Čím měříme kvalitu a plnost života? Množstvím věcí, zážitků, událostí nebo hloubkou našeho vztahu s Pánem Ježíšem Kristem? Kazatel říká, že se nenasytí oko viděním, ani ucho slyšením (Kaz 1,8). Jenom Bůh může naplnit lidské srdce svou přítomností, svou láskou, svým Duchem. A jedinou cestou k tomu je víra v dokonané dílo Pána Ježíše Krista.

III. Bůh ukončuje život

Viděli jsme, že je to Bůh, kdo dává život. Bůh je zdroj života. Bůh také naplňuje lidský život, Bůh vládne nad lidským životem a určuje ho, směřuje a vede. Ale Bůh také ukončuje lidský život. On je Pánem života. Nebylo to na nás ani na našich rodičích, aby došlo k rozhodnutí: „Teď začne nový život, můj život!“ Nikdo z nás tohle neměl ve své moci – ani v tom fyzickém a ani v tom duchovním slova smyslu. Bůh to určil. Bůh řekl to slovo: „Teď!“

Jak lidé rostou fyzicky od toho křičícího klubíčka, které se narodí do tohoto světa do podoby zralého člověka, rostou také ve své pýše a vzpouře proti svému Stvořiteli. To je důsledek pádu. Na této cestě si člověk stále více myslí, že má svůj život ve svých rukou, že je pánem svého života, a je pánem i smrti. Jak moc se v této věci lidé mýlí! Západním světem dnes postupuje myšlenka, že lidé mohou ukončit svůj život, kdy se jim zachce a jak se jim zachce. A mohlo by se zdát, že to tak opravdu je.

Ale podívejme se na to z Boží perspektivy. Jestliže je tady vševědoucí Bůh, který určuje lidský život, může ho něco překvapit? Naprosto ne. On dobře ví, kdy každý život začne a kdy každý život skončí. I když se člověk rozhodne násilím ukončit svůj vlastní život, nevěděl to Bůh? Překvapilo ho to? Nebo dokonce zaskočilo? Měl jsem s tím člověkem ještě takové velké plány a on mi to zkazil? Nic takového. Bůh, a jenom Bůh ví, kdy skončí konkrétní lidský život. On je Pánem života i smrti.

V posledních dvou letech jsme mohli slyšet o mnoha předčasných úmrtích. To vypadá, jako kdyby někdo věděl, jak dlouho měl kdo žít, jako kdyby měl někdo nějaký nárok na život nebo na další čas v životě. Ale má někdo takový nárok? David v Žalmu 51 mluví o tom, že ho jeho matka počala v hříchu (Ž 51,7) – to není o tom, že by se jeho matka dopustila hříchu, když ho počala, ale o tom, že od svého početí je hříšníkem. Od svého početí je počat k obrazu svého otce, k obrazu hříšného člověka. Nemá právo na nic! Jedinou spravedlivou mzdou v tomto světě je smrt – kvůli hříchu, který zdědil od svého otce a který rozhojní svými vlastními hříšnými skutky. Neexistuje takový život, který by byl předčasně ukončen. Každý nově vzniklý život směřuje ke svému cíli, tedy ke smrti.

Smrt sama o sobě není tím cílem. Smrt nemůže dát smysl životu (zde se tragicky mýlí všichni evolucionisté, protože evoluce potřebuje smrt jako nástroj změny, pokroku, vývoje. Ale z hlediska Písma je smrt Božím nepřítelem. Nikdy jím nepřestala být. Bůh je život, ale smrt je přímým protikladem života. Proto Bůh nenávidí smrt. Proto nazývá smrt svým nepřítelem. A my bychom měli také. Je to způsob myšlení, který si musíme vštípit hluboko do své mysli – smrt je Božím nepřítelem (1K 15,26). Tento nepřítel byl přemožen na kříži Golgaty, proto se ho už žádné Boží dítě nemusí bát. Pán Ježíš přemohl smrt.

Král David ve víře napsal, že i když půjde roklí šeré smrti, nebude se bát ničeho zlého (Ž 23,4). Tato slova se po Kristu stala skutečností. Údolí stínu smrti je temné a může být kruté a nehezké, ale smrt sama je už přemožena a na konci toho údolí čeká každého křesťana blažená přítomnost Pána Ježíše Krista. Smrt je přemožena, Pán zvítězil! Neexistuje nic, co by nás mohlo oddělit o Boží lásky, která je v Kristu Ježíši (Ř 8,35 nn).

Před potopou tohle byla fakta, která lidé nemohli žádným způsobem vědět, ale Bůh jednal a znovu kladl lidem do cesty ukazatele – takovým ukazatelem je v našem textu Henoch, který chodil s Bohem a nebylo ho, protože Bůh si ho vzal. Zkuste se na okamžik vžít do situace Henochovy ženy – jednoho dne prostě Henoch nepřijde domů! Co se děje? Věděla o tom, že ho Bůh vzal? Možná ano, možná ne. Nevíme. Ale i kdyby o tom věděla, co může nahradit přítomnost jejího manžela? Kdo pomůže se všemi těmi dětmi, které měli? Kdo se postará o to, aby rodina mohla dále fungovat a žít? Ať se na to podíváte jakkoliv, je tady vdova. Je tu žena, jejíž manžel je pryč. Není. Jejich děti jsou sirotci. I kdyby věděla, co se stalo, jak to umenší její žal a ztrátu? Henoch je prostě pryč. To samo o sobě je bolestivé. Je to ztráta, se kterou je potřeba se vyrovnat. Nadějí tady je, že Henoch je s Bohem a pokud jeho blízcí věřili v Boha, budou s ním zase mít společenství – až Bůh sám dovede do konce jejich životy. V případě Henochovy ženy tedy za nějakých pět nebo šest století. Ještě vidíte jako lákavé ty dlouhé životy předpotopních lidí? Smrt tam pořád měla své místo!

I dnes je tady smrt ještě přítomná. I dnes jí musíme čelit. Ale máme jistotu, že Pán Ježíš zvítězil. Poddal se smrti, zemřel na kříži a byl pohřben. Ale třetího dne vstal z mrtvých. Osten smrti byl zlomen (1K 15,55) a ďábel, který strachem ze smrti drží lidi v otroctví, byl přemožen (Žd 2,14–15). Pán Ježíš zvítězil. My víme, že vstal z mrtvých. Jeho evangelium je mocí k životu pro každého, kdo věří. Už tu nemáme stíny a ukazatele, ale máme tu samotnou skutečnost. Slovo se stalo tělem, Boží syn vstoupil do tohoto světa, stal se člověkem, přebýval mezi námi a my jsme mohli zakusit, kdo je Bůh a jaký je. A když dokonal dílo spasení, vrátil se do slávy, kterou měl u Otce dříve, než byl tento svět. Dal nám jistotu věčného života.

Ale ta otázka, která za tím vším stojí, je stále stejná – dneska jako před několika tisíci lety v době Henocha nebo Noema – věříš v Boha? Věříš v Pána Ježíše Krista? Věříš, že jenom Bůh zachraňuje? Že jenom u něho je milost? Jenom on je tou cestou, pravdou a životem? Bez víry se nikdo nemůže zalíbit Bohu, ale každý, kdo k Bohu přistupuje, musí věřit, že Bůh je a že se odměňuje každému, kdo ho hledá (Žd 11,6). Tato slova platila od pádu a budou platit až do druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Spasení z milosti skrze víru bylo vždycky po ruce, nikdy nebylo daleko, nikdy nebylo nedostupné. Před potopou, po potopě, před křížem, po kříži, dnes je den spasení a každý kdo vzývá jméno Páně, bude spasen, má život věčný. Amen.