Kristova oběť lásky

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Adam Vondruška

Křesťan je někdo, kdo může říct: „Ježíš Kristus zemřel za mě.“ Je to jeden z hlavních rysů opravdového křesťanství. Být schopen toto říct s jistotou a rozhodným povzbuzením: „Když Ježíš na kříži umíral, měl na mysli mě a za mě zemřel. Zaplatil tam za moji nepravost. Vzal na sebe trest za moji vinu. On zemřel kvůli mně.“ To je křesťanství ve své nejsyrovější podobě.

Ale křesťanství v člověku postupně spěje ke zralosti, a tak je obohacováno nekonečně větším smyslem. Skrze čtení Bible, trávení času ve společenství, vystavování se formálnímu výkladu slova při kázání jsme časem konfrontováni s novými termíny, které doplňují toto jednoduché vyznání každého křesťana. Termíny jako usmíření, zástupná oběť, ospravedlnění, vykoupení, uspokojení hněvu, odčinění. Upřímně, asi nikdo z nás nedá dohromady učebnicovou definici těchto slov, ale to je v pořádku. Spíš než to, bude většina schopná si představit, co ta slova vyobrazují. Jsou to různobarevné termíny téhož charakteru používané skrz naskrz Písmem, které vícero způsoby vyjadřují ten elementární výrok: „Ježíš zemřel za mě.“

Řeknete: „Tyhle termíny, ta mluva, mě to neuspokojuje, nelíbí se mi ta slova. Ne proto, že bych měl línou mysl o nich přemýšlet, ale proto, že do jednoho zní naprosto nepoužitelně a teoreticky. Dělají z toho zázraku, kterým je spása, téměř mechanickou záležitost.“ A já tomu naprosto rozumím. Sám jsem citlivý na to podávat evangelium jako rozuzlení kriminálního případu první kategorie, věčné spasení člověka jako neosobní zápletku s nejistým průběhem a šťastným koncem.

Je to totiž dosažení něčeho konkrétního, konkrétním člověkem, který jednal záměrně ve vztahu ke konkrétním lidem. A to, co to činí skutkem nanejvýš osobním je, že pro jeho dosažení došlo k faktickému vydání jeho vlastního života. Ježíšův život byl životem vykazujícím naprostou oddanost té jedné jediné věci.

Básník J. Canyon to napsal takto: „Bůh nalinkovaného vesmíru, odměřený, neosobní a lhostejný Bůh nám nijak nepomůže. Jedině syn, který skropil krví lem šatů své vlastní matky.“

Co pohne srdcem každého opravdového křesťana? Není to pět bodů kalvinismu. Ani racionalistické dedukce křesťanských teologů nebo vyznání víry a katechismy – neubíraje na jejích úloze a důležitosti. To, co vždy znovu zasáhne křesťanovo srdce je znovu-přehrání si té spásné události. Ta znovu, neustále probíhající (stále se v mysli opakující) zachraňující oběť Ježíše Krista na kříži Golgoty. To je to, co obnoví a posílí víru. To, co jediné má moc zasáhnout srdce lidí, není krása teologie. To, co vždy a znovu spolehlivě upoutá pozornost a vzbudí zájem křesťana, je krása osoby. A když slyší to, co udělal, aby je pro sebe získal.

Všichni dobře známe verš z 1. Petrova listu: „Nevykoupil nás stříbrem ani zlatem, ale převzácnou krví Kristovou.“ (1. Pe 1,18) Když nad tím veršem přemýšlíme, myslím, že nejčastěji v souvislostech týkajících se toho markantního rozdílu mezi hodnotou stříbra nebo zlata a Kristovy krve. Stříbro a zlato na jedné straně zde představují něco pomíjivého, obyčejné světské platidlo, něco Bohem stvořeného, čím se dá zde na zemi uspokojit člověk. A na druhé straně je krev věčného, nestvořeného Božího syna, která má v Božích očích hodnotu diametrálně odlišnou. Je to v pořádku takhle přemýšlet.

Je tu ovšem ještě další aspekt. Apoštol Pavel v 1. K 13,8 píše, že „Láska nikdy nezanikne.“

Vodítkem nám může být to, o čem čteme ve Sk 8,18–24. Je tam kouzelník Šimon, který je tak udiven nad tím, co provádí apoštolové, že jim nabídne peníze a prosí je, aby měl podíl na té moci a mohl činit totéž. A Petr ho rázně odmítne se slovy: „Tvé peníze buď zatraceny i s tebou. Myslil sis, že se Boží dar dá koupit za peníze!“ Jde tu o naprosté nepochopení toho, jak Bůh zachraňuje.

A to proto, že vykoupení v první řadě není provedením obchodní transakce nebo směnným obchodem. Je to zamilovaný skutek. Čin lásky až za hrob, jak se říká, mezi Bohem a člověkem. V Písni písní 8 čteme: „Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – Žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“ Amen.