Přejít k hlavnímu obsahu
  • Kdo jsme
    • Nezavislá církev
    • Vyznání víry
    • Společenství vedené staršími
    • Bohoslužba pro celou rodinu
    • Co učíme v Biblické církvi Praha
    • Frankfurtská deklarace křesťanských a občanských svobod
    • Fotogalerie
      • Křty - Divadlo Kámen (8. 3. 2020)
      • Požehnání nové smlouvy (13. 10. 2018)
      • Křest (30. 9. 2018)
      • Křest (17. 9. 2017)
      • Křty u Krejčíků (11. 6. 2017)
      • Křty na Střeleckém ostrově (5. 6. 2016)
  • Zdroje
    • Nahrávky kázání (mp3)
      • Starý zákon
        • Genesis
        • 1. Paralipomenon
        • Soudců
        • Žalmy
        • Přísloví
        • Jonáš
        • Micheáš
        • Daniel
        • Abakuk
        • Izajáš
      • Nový zákon
        • Lukášovo evangelium
        • Markovo evangelium
        • Matoušovo evangelium
        • Janovo evangelium
        • Skutky apoštolů
        • Římanům
        • 1. Korintským
        • Efezským
        • Galatským
        • Filipským
        • Koloským
        • 1. Tesalonickým
        • 1. Timoteovi
        • Židům
        • 1. Petrův
        • 2. Petrův
        • 1. Janův
        • 2. Janův
        • 3. Janův
        • Judův
        • Zjevení janovo
        • 2. Tesalonickým
      • Tématická kázání
        • Evangelium
        • Královské kněžstvo
        • Vedení církve
        • Velikonoce
    • Texty kazani
      • Starý zákon
        • Genesis
        • Soudců
        • Žalmy
        • Přísloví
        • Micheáš
        • Abakuk
      • Nový zákon
        • Lukášovo evangelium
        • Matoušovo evangelium
        • Janovo evangelium
        • Skutky apoštolů
        • Římanům
        • 1. Korintským
        • Efezským
        • Galatským
        • Filipským
        • Koloským
        • 1. Tesalonickým
        • 1. Timoteovi
        • Židům
        • 1. Petrův
        • 2. Petrův
        • 2. Janův
        • 3. Janův
        • Judův
        • Zjevení janovo
        • 2. Tesalonickým
      • Tématická kázání
    • Video
      • Starý zákon
        • Soudců
        • Genesis
        • 1. Paralipomenon
        • Žalmy
        • Přísloví
      • Nový zákon
        • Efezským
        • 1. Timoteovi
        • Židům
        • 2. Janův
        • 2. Tesalonickým
        • Markovo evangelium
        • Skutky apoštolů
      • Tématická kázání
    • Izakovo pole
  • Shromáždění
    • Biblické studium
    • Společné shromáždění
    • Zpěvník Biblické církve Praha
  • Co učíme
  • Kontakt
Biblická církev Praha logo

Biblická církev Praha

Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. (1Tm 1,15)

Drobečková navigace

  1. Domů

Církev a stát (5): Současné problémy (1)

Martyn Lloyd-Jones

Církev a stát (5): Současné problémy (1)
  • Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

Než se na tomto místě začneme zabývat konkrétními problémy nebo otázkami, s nimiž se v současnosti jednotliví křesťané a církev potýkají, myslím, že by bylo užitečné a vhodné, abych se pokusil shrnout body, o nichž jsme společně uvažovali. Předkládám tedy následující závěry.

Za prvé, že církev a stát jsou v novozákonním učení zcela odlišné a že z novozákonního učení nevyplývá žádný důvod k tomu, aby jeden z nich ovládal toho druhého. Neexistuje žádný důvod k tomu, aby církev ovládala stát, jak to dělala a vždy chtěla dělat římskokatolická církev. Stejně tak ale neexistuje žádný důvod k tomu, aby stát ovládal církev, jak se to děje za erastianismu a v každé státní církvi.

Za druhé, jistě jsme si uvědomili, jak nebezpečné je snažit se nalít „nové víno“ evangelia a nového zřízení do starých nádob Starého zákona a starozákonního učení. Tento omyl vyplývá z toho, že nevidíme jedinečnost postavení synů Izraele. Ve starozákonní dispensaci tvořil stát a církev tentýž lid, ale toto zvláštní postavení již neexistuje.

Za třetí, věřím, že je jasné, že to, co se stalo za Konstantina, nebyl jen odklon od novozákonního učení, ale také odklon od praxe prvotní církve. To je, myslím, zásadní bod a právě jeho neuvědomění stálo za velkou částí historie, o níž jsme dosud hovořili.

Můj čtvrtý obecný závěr tedy je, že z historického hlediska je zcela jasné, že římskokatolická církev zachovávala vztah církve a státu, který začal v době Konstantinově. Zpočátku byl stát mocnější. Jeho moc však upadala, až nakonec římskou říši dobyli barbaři. Římské církvi se pak podařilo toto postavení zvrátit a začala ovládat život státu. Co se však týče principu jejich vzájemné provázanosti, ten zůstal neměnný.

Věřím, že je také jasné, že protestantští reformátoři se dopustili úplně stejné chyby. Vůbec tomu nečelili. Prostě to převzali, aniž by to prozkoumali, jak měli udělat. A to se týkalo nejen protestantských reformátorů, ale i jejich potomků, dokonce včetně puritánů v Británii, a bylo zapotřebí toho, co se stalo v roce 1662, v době tzv. velkého vyhnání, aby se lidé v celé této věci skutečně probudili.

Dovolte mi, abych vám doporučil knihu The Reformers and their Stepchildren (Reformátoři a jejich nevlastní děti) od Leonarda Verduina[1], která je k tomuto tématu velmi užitečná a poučná. Velmi jasně ukazuje, jak reformátoři v tomto bodě sešli na scestí, když převzali celou představu o spojení státu a církve, což se projevilo hlavně tím, že vyjádřili svůj odpor vůči anabaptistům. Anabaptisté se provinili mnoha excesy – a nikdo by je kvůli tomu neměl obhajovat – ale v tomto konkrétním principu stáli za něčím, čemu trvalo více než sto let, než si to lidé v této zemi trochu jasněji uvědomili.

To jsou tedy obecné závěry, ale mě skutečně zajímá jejich význam pro nás. Někdo mi v této chvíli možná řekne: „Co to má všechno společného s námi?“ A já se snažím ukázat, že to s námi souvisí úplně ve všem, protože jsme se opět dostali do situace, kdy jsou všechny tyto otázky nanejvýš důležité. Ať se nám to líbí, nebo ne, ať to vůbec chceme, nebo ne, jsme v této situaci. Žijeme shodou okolností v době, která je jedním z velkých dějinných zlomů, a to nejen ve světě obecně, ale i v dějinách křesťanské církve. Velká rozhodnutí byla přijata, jsou přijímána a v příštích několika letech budou přijímána stále rychleji. A my všichni se na tom podílíme – tyto věci se stanou. Pokud nic neuděláte, rozhodnutí budou přijata za vás a vy se ocitnete před hotovou věcí. A to je něco, co bychom měli všichni odsoudit.

Apoštol Pavel píše: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů“ (1K 12,27). Je nám dáno postavení v Kristově těle, a proto se sluší, abychom se všichni seznámili nejen s biblickým učením, ale také s fakty o tom, co se děje kolem nás a s námi, abychom, až budeme vyzváni k rozhodování, věděli, co děláme. Z dějin církve nám v této otázce církve a státu plynou jistá ponaučení, která jsou velmi jasná, zvláště když se na ni podíváme ve světle učení samotného Písma.

První lekcí je strašné nebezpečí tradicionalismu. Všimněte si, že neříkám nebezpečí tradice, ale tradicionalismu. Jaký je mezi nimi rozdíl? Je to tento: tradice sama o sobě je něco, co je dobré. Každý, kdo zavrhuje celou minulost, se chová velmi pošetile. Vím, že je mnoho lidí, kteří to dnes dělají; skutečně, možná jedním z nejhloupějších aspektů současného života je tendence předpokládat, že vše, co se stalo v minulosti, je zcela nepodstatné a nedůležité a že nikdo nic nevěděl, dokud nepřišla tato současná generace. Ale ti, kdo minulost odmítají, projevují – jednoduše řečeno – nedostatek inteligence. Ti, kteří trochu přemýšlejí a mají nějakou životní zkušenost, si brzy začnou uvědomovat, že život je něco skutečně velkého a poměrně obtížného, a jsou vděční za jakékoli světlo, pomoc nebo informace a poučení, které mohou získat od těch, kteří tu byli před námi.

Jako křesťané samozřejmě vycházíme ze základního předpokladu, že svět se nemění. Svět si myslí, že ano, ale součástí naší víry jako křesťanů je uznání, že od pádu člověka se svět nezměnil. Mění se samozřejmě navenek, v oblékání, vzhledu a v některých zvycích a obyčejích, ale v podstatě se muži a ženy v hříchu vůbec nemění: ve všech generacích páchají stejné hříchy, upadají do stejných omylů, opakují stejné hereze.

Co tedy může být důležitější než poučit se z minulosti? Děláme to tak, že uvažujeme o tradicích, které jsme zdědili, a měli bychom Bohu děkovat za každou tradici a plně ji využívat; měli bychom se s ní seznámit a poučit se z ní. Často jsem musel říkat, že pro mě je jednou z nejpodivuhodnějších věcí fakt, že evangelikálové neznají velký evangelikální příběh staletí. Mnozí si zřejmě myslí, že evangelikální hnutí začalo v této zemi s příchodem D. L. Moodyho v roce 1873. To je však naprostá neznalost a mnohé z našich problémů a neúspěchů v oblasti církve pramení přímo z této neznalosti. Seznamme se tedy s minulostí, jak se o to snažíme, a poučme se z ní, jak jen to půjde. To je správné využití tradice.

Tradicionalismus je však něco úplně jiného, něco velmi nebezpečného, co odsuzuje sama Bible. Tradicionalismus, stejně jako většina „ismů“, je tendence povýšit nějaké učení na něco absolutního, co se stává zákonictvím a nakonec ochromuje naše myšlení. Rozdíl mezi tradicí a tradicionalismem mohu ilustrovat na paralelním rozdílu mezi legitimní národní hrdostí na jedné straně a nacionalismem na straně druhé. Být hrdý na svůj národ je nejen legitimní, ale i dobré. Ale v okamžiku, kdy se změní v „ismus“ – nacionalismus – stává se zdrojem chyb a potíží. Tolik problémů a tragédií, kterým jsme museli čelit ve dvacátém století, bylo způsobeno výhradně nacionalismem a dost možná se ukáže, že právě on bude v budoucnu největším zdrojem potíží.

Dovolte mi však ukázat rozdíl mezi tradicí a tradicionalismem v podobě, v jaké jej nacházíme v Písmu. Vezměme si, jak náš Pán v 15. kapitole Matoušova evangelia odsuzuje tradicionalismus farizeů a zákoníků. Obvinění našeho Pána zní: „A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží“ (v. 6). To je velmi důležitá věc. Pamatujte si, že farizeové byli náboženští lidé; byli to učitelé náboženství a byli to velmi vážní lidé: takový byl jejich život. Oni ze všech nejvíce věřili, že ctí Boha a žijí k jeho slávě. Jak o nich říká Pavel: „Jsou plni horlivosti pro Boha“ (Ř 10,2).

Je velkým omylem považovat farizeje za nečestného člověka. Vím, že spisovatelé mají tendenci v nás tento dojem vyvolávat, ale je to zcela mylné. Problém ubohého farizeje nebyl v tom, že by se záměrně snažil oklamat ostatní, ale v tom, že klamal sám sebe. Neuvědomoval si, co dělá. V tom byla jeho tragédie.

Tento podvod je velmi zákeřný a rafinovaný. Stalo se toto: tito lidé studovali svá Písma a komentovali je, a tak vznikl soubor výkladů a učení. V žádném případě neměli v úmyslu se mýlit. Jejich záměr byl naprosto správný a dobrý; byli tu proto, aby vysvětlovali a vykládali Písmo. Ale jak to dělali a jak toto učení hromadili, vznikla tradice; a náš Pán řekl, že dospěli do bodu, kdy se celou dobu věnovali své tradici a učení Božího slova bylo zcela zastřeno. To bylo obvinění, které proti nim vznesl. V podstatě řekl: „Tvrdíte, že jste učitelé, ale nejste učitelé Slova; zastíráte Slovo; stojíte mezi ním a lidmi se svými tradicemi, tradicemi starších. Stále říkáte: ‚Bylo řečeno‘ a přitom citujete své autority.“

Lidé tak nebyli postaveni tváří v tvář Božímu zákonu a učení Písma. Místo toho tu byli chytří a zkušení muži, kteří porovnávali ten a ten názor, vytvářeli mezi farizeji konkurenční školy a veškerý čas trávili abstraktními argumenty. Prostý lid tak nebyl poučován. Proto když náš Pán přišel a učil je jasně a přímo, čteme, že „početný zástup mu rád naslouchal“ (Mk 12,37). Samozřejmě! Nemohli se řídit těmi druhými, byl to samý intelektualismus a Boží slovo jim bylo zatajováno, ale náš Pán je odhaloval a přinášel.

Takto tedy náš Pán řešil právě tuto záležitost. Tradice se stala tradicionalismem a zakrývala pravdu. To je nanejvýš nebezpečné. Všichni tomu podléháme a věřím, že jsme všichni připraveni si z toho vzít ponaučení. Pokud tak neučiníme, nejenže propásneme velkou příležitost, která se nám jako křesťanskému lidu – mám na mysli zejména evangelikály – v současné době naskýtá, ale dopustíme se i těžkých chyb a budeme házet klacky pod nohy šíření evangelia.

S tradicionalismem se vždy stává, že se soubor učení, který vznikl způsobem, který jsem vám popsal, ustálí; ustrne a ztvrdne, zkostnatí, chcete-li. A lidé, kteří jsou jím ovlivněni a ovládnuti, jsou zpravidla lidé, kteří odmítají uvažovat o čemkoli jiném. Jejich mysl je uzavřená. A právě proto farizeové nechtěli našeho Pána poslouchat. Nezapadal do jejich schématu věcí, do jejich učení či pohledu, a tedy ani do jejich tradice. Proto proti němu protestovali, odsuzovali ho a nakonec způsobili jeho pád.

Nepochybuji o tom, že v mnoha případech tradicionalisté jednají zcela v duchu strachu. Mají pevně stanovený systém, takříkajíc „rámec“ učení, a bojí se, že kdyby tento systém jakkoliv uvolnili, mohli by o všechno přijít. A tak, protože se bojí, říkají: „Musím to všechno obhájit“, a nic jiného neposlouchají.

Vzpomínám si na jednoho muže, který už dávno odešel do slávy a který pravidelně navštěvoval Westminsterskou kapli. Dobře si vzpomínám, že když jsem měl kázání o biblických doktrínách a zabýval se učením o posledních věcech, přišel a poslouchal. Bylo však zcela zřejmé, že když naslouchal výkladu a argumentům, začínal chápat, že pozice, kterou zastával padesát let, není tak neomylná, jak si myslel. Řekl mi však poněkud žertovně: „Víte, já už jsem příliš starý na to, abych to měnil.“ Cítil, že když už má nějaký systém, a dokonce ho tolik let vyučoval, ačkoli jiný názor může být správný a pravdivý, nemůže se změnit.

Díky Bohu, že naše spása nezávisí na našem porozumění! Ale vidíte, do jak ubohého postavení se můžeme dostat kvůli nějakému takovému duchu strachu. Znám dokonce lidi, kteří se vyhýbají shromážděním, na nichž je prezentován názor, který se neshoduje s tím, v co vždy věřili a v čem byli vychováni. Prostě se bojí si to poslechnout.

Nechápete, jak je to trestuhodné? Je pro nás velmi snadné odsoudit římský katolicismus. Říkáme: „Ti lidé jsou jen tradicionalisté. Místo toho, aby šli do Písma, říkají: ‚Co učí církev?‘ Dávají přednost učení a tradici církve před učením Písma.“ To je protestantské obvinění římských katolíků, že chudákům římským katolíkům není dána pravda, že jim je podsouváno všechno to církevní učení o Marii a svatých a díle přepodstatnění a všechno to, co se za staletí nashromáždilo tradicí, a že je mnoho nevinných, nevědomých římských katolíků, kteří vědí o jednotlivých svatých mnohem víc než o Písmu. Jak snadné je pro nás to odsoudit a vidět, že je to chybné. Ale jak těžké je pro nás vidět, že se často dopouštíme přesně téhož, že máme stejně zabedněnou a uzavřenou mysl.

To je vždy typické pro tradicionalismus. Je jistě stejně nesprávné, když zaujmeme postoj: „Moje vyznání je správné nebo špatné“, jako když řekneme: „Moje země je správná nebo špatná.“ O člověku, který říká: „Moje země se nikdy nemůže mýlit“, si nemyslíme nic dobrého. Víme, že právě to plodí války, že války vznikají, když jsou lidé natolik pošetilí, že to říkají. Ale svět je plný lidí, kteří říkají totéž v náboženské oblasti. „Denominace, ve které jsem byl vychován – za tu budu bojovat do posledního dechu!“ Proč? No, protože je to moje vyznání. To je úplně stejný duch, v tom není vůbec žádný rozdíl.

Tradicionalismus se projevuje i jinak. Vždy hrozí nebezpečí, že církevní otcové budou považováni za božsky inspirované a neomylné. Jako protestanti máme námitky proti učení o papežské neomylnosti a nevěříme ani v neomylnou církev. V těchto otázkách jsme velmi rozhodní. Znám však mnoho protestantů, kteří nevědomky a zcela neúmyslně udělali z Jana Kalvína papeže. Jejich postoj je: „Nesmíte kritizovat Jana Kalvína, a to ani v detailech. Kalvín se nikdy nemůže mýlit. To se objevuje v recenzích. Četl jsem dvě recenze na knihu, kterou jsem právě doporučoval, The Reformers and their Stepchildren (Reformátoři a jejich nevlastní děti). Ani jeden z recenzentů se nijak nevyjádřil k obsahu knihy, ale každý se chopil toho, že v té knize je kritika Kalvína, a na to se upnul. Dělat však z Kalvína papeže tímto způsobem znamená provinit se tradicionalismem.

A tento postoj se týká nejen lidí, ale i knih a dokumentů. Existují lidé – a o tom není pochyb, jen to uvádím jako ilustraci –, kteří opět nevědomky považují poznámky v takzvané Scofieldově Bibli za stejně inspirované a neomylné jako text Písma. Tvrdí: „Tohle nemůže být špatně, je to v Bibli.“ Znám také lidi, kteří považovali Westminsterské vyznání za božsky inspirované a neomylné a tvrdili, že se nesmí kritizovat. Víte, na všech stranách, ať už zastáváte jakýkoli názor, vždy hrozí nebezpečí, že se dostanete pod tyranii tradicionalismu, že se budete zcela řídit učením jednoho člověka, jedné knihy nebo jednoho systému.

To jsou jen některé způsoby, jak se tento duch tradicionalismu projevuje, a vy vidíte, jak je to všechno důležité a jak to souvisí se současnou situací. Žijeme v době, kdy příznivci takzvaného ekumenického hnutí vyzývají lidi ke spojení do jedné velké světové církve. Vyzývají lidi, aby se nedrželi rigidně myšlenek, s nimiž vyrůstali, ale aby se znovu zamysleli. Co k tomu máme říci my?

Tragédií je, že tolik lidí, kteří se setkávají s takovým postojem, místo aby vše posuzovali ve světle Písma, chápali evangelikální postoj a spojili se, aby se za něj postavili, se mnohem více snaží hájit postoj, který už zastávají: „Byl jsem v ní vychován, otcové a dědové se vrátili, celá moje rodina vždy patřila k této denominaci.“ Nejsou tedy otevřeni pravdě, jejich mysl je uzavřená, nejsou připraveni se změnit, nejsou připraveni připustit, že se jejich otcové možná mýlili a oni sami se také mýlí.

Chci jen naznačit, že ve světle našich úvah o dějinách vztahu mezi církví a státem bychom jistě měli dospět k obecné zásadě, že každý z nás může sejít z cesty, v určitých bodech se mýlit, a že nesmíme považovat nic, co kdy církev udělala, za neomylné. Naopak, musíme vše zkoumat ve světle učení Písma a bez ohledu na důsledky být připraveni jednat podle toho, co zjistíme.

Tímto nabádáním vlastně dělám to, co dělali sami reformátoři. To byla obrovská věc, kterou podnikl Martin Luther. Byl zde muž, který se po poznání pravdy Písma byl připraven postavit proti patnácti staletím tradice. Víme ovšem, že od té doby se Luther sám stal papežem mnoha částí luteránské církve. Luther, Kalvín a tito další reformátoři však nebyli vázáni vším, co bylo přijato na prvních ekumenických církevních koncilech. Byli k těmto koncilům kritičtí a neváhali to říci.

Stejně tak reformátoři byli připraveni kritizovat církevní otce: to byla jedna z velkých sporných otázek mezi nimi a římskokatolickou církví. Římskokatolická církev citovala otce, ale reformátoři říkali: „Co říká Písmo?“ Dokonce i první církevní otcové nejenže mohli sejít z cesty, ale zjevně tak i činili. Nesmíme proto otrocky přijímat vše, co nám přináší tradice. Musíme říci: „Je to užitečné, ale prozkoumejme to ve světle Písma a pak se rozhodněme, co máme dělat.“

Věřím, že je nám to všem jasné. Není nic politováníhodnějšího než to, že lidé jen hájí pozici, ve které jsou, že odmítají uvažovat o čemkoli jiném a bojí se mít otevřenou mysl. Křesťané by měli mít otevřenou mysl v tom smyslu, že nejsou svázáni tradicí. Jsou otevřeni Písmu a měli by ve světle jeho chápání hodnotit vše ostatní.

Když jsme zkoumali otázku vztahu mezi církví a státem a viděli jsme, jak naši velcí předkové nevědomky převzali tradici, místo aby ji posoudili ve světle Písma, věřím, že se tohoto nebezpečí vyvarujeme. Pokud si to neuvědomíme a pokud se budeme všichni držet pouze vyznání, ve kterém jsme byli vychováni, a toho se budeme držet za každou cenu, pak většina z nás zjistí, že skončíme, dříve než si myslíme, v římské církvi, nebo budeme rozděleni na takové malé fragmenty, že se nebudeme moci zařadit ani dovnitř církve, ani mezi ty, kteří jsou mimo ni.

Domnívám se, že toto téma je pro nás právě v této době velkým poučením. Říká se nám, že všechno je v tavicím kotli; využijme toho. Poučme se z Písma, poučme se z minulosti a dospějme k rozhodnutím ve světle Písma a rozhodně se jich držme, připraveni za ně v případě potřeby i trpět. A především buďme odhodláni je společně uvádět do praxe.

To jsou tedy obecné poznatky, o nichž jsme, jak věřím, všichni připraveni vážně a s modlitbou uvažovat. Pak se ale ptám: Jaký je náš postoj k celé této otázce vztahu církve a státu? Zdá se mi, že se vše redukuje na jednu základní otázku: Jaká je funkce státu?

V jistém smyslu jsme o tom již uvažovali, ale musíme se k tomu vrátit a znovu se na to podívat ve světle problémů, o kterých jsme přemýšleli. A když uvažujeme o funkci státu, ocitáme se před dvěma doplňujícími otázkami, které nám pomáhají tuto otázku osvětlit. První z nich je tato: Má mít stát vůbec nějakou pozitivní funkci, nebo je zcela negativní?

Když si přečtete tuto pasáž v Římanům 13, myslím, že budete muset dojít k závěru, že účel státu je zcela negativní. Pokud si přečtete 1. list Timoteovi 2, najdete tam poučení, které apoštol dává Timoteovi, aby on zase mohl učit jiné. Pavel říká: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti“ (v. 1–2). To je funkce státu. A když si vezmete pasáž v 1. Petrově 2,1, myslím, že tam najdete přesně stejné učení. Petr říká, že úkolem místodržících, králů, státu, ať už se jedná o jakoukoli autoritu, je „trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře“ (v. 14).

Zdá se, že tři novozákonní pasáže, které se touto otázkou zabývají, ji takto ponechávají, ale to vyvolává druhou doplňující otázku. Jsou tací, kteří říkají: „Ale vždyť jste ještě neuvažovali o celém tom učení o obecné milosti.“ Jejich argumentem je, že všichni lidé jsou kvůli pádu hříšní a Bůh s některými jedná prostřednictvím své zvláštní, spásné milosti, ale s ostatními jednat nepřestal: S nimi jedná prostřednictvím toho, čemu se říká „obecná milost“. Svět je stále Božím světem, Bůh ho neopustil a prostřednictvím Ducha svatého něco koná i s neobnoveným světem.

A tak se tito lidé ptají: „Co tedy s tím? A nejen to, Pán Ježíš Kristus je Pánem vesmíru. On sám řekl: ‚Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.‘ To je pravda. Je nám řečeno, že ‚všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá‘ (Kol 1,16–17) a že je nade vším, ‚vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím‘ (Ef 1,21). Jak je to tedy s Kristovou vládou nad celým životem?“

Tito lidé proto tvrdí, že spojení učení o obecné milosti a vládě Pána Ježíše Krista znamená, že Bůh působí i v životech neobnovených lidí. A protože mocenské orgány jsou ustanoveny Bohem, je úkolem církve učit stát, že je jeho povinností uvést v život Kristovu vládu nad celým životem. Říká se tedy, že v jistém smyslu je úkolem státu pokřesťanštění společnosti, že stát musí uvést křesťanské učení do všech aspektů života, do všech lidských záležitostí. Říkají, že je špatné, když se církev od toho všeho distancuje. A tak tito lidé mluví o „získávání světa pro Krista“ a „získávání kultury pro Krista“. Dodávají, že to má být postupný proces, že křesťanské učení má ve společnosti působit jako kvas a že jak bude pronikat do života světa, budou různé aspekty života vychváceny z moci ďábla. Tak se bude stále více projevovat panství Boha a jeho Krista.

Toto učení bylo velmi populární, zejména na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století. V Británii ji vyučoval anglikánský učitel, významný muž jménem F. D. Maurice, dále kanovník Scott Holland, který koncem devatenáctého století kázal v katedrále svatého Pavla, a slavný biskup Gore a později arcibiskup William Temple. Nebylo to však vlastní jen těmto kazatelům, ani anglikánům.

Podobně učili i lidé v jiných zemích. V Holandsku žil významný muž jménem Abraham Kuyper, který se proslavil svými přednáškami o kalvinismu. Byl to člověk, který byl vychován v holandské reformované církvi, začal vidět, že tato státní církev v některých ohledech sešla z cesty, a spolu s dalšími založil takříkajíc novou denominaci. Byl vysvěceným duchovním, ale nakonec se toho vzdal a vstoupil do politiky. Jeho zásadní učení spočívalo v tom, že je třeba vnášet Boží a Kristovu vládu do celého života. Spolu s dalšími založil politickou stranu, která tyto myšlenky propagovala, a skutečně se stal nizozemským premiérem. Věřil v křesťanské školy a v Amsterdamu založil křesťanskou univerzitu, která je známá jako Svobodná univerzita v Amsterdamu.

Tohle je tedy otázka: Který z těchto dvou názorů zastáváte – názor, který říká, že funkce státu je téměř výhradně negativní, nebo teorii, která funkci státu hodnotí velmi pozitivně a říká, že lze dokonce používat takové pojmy jako „pokřesťanštění“ života a společnosti? Nyní, když to máme před sebou, bych vám předložil několik myšlenek.

Za prvé: řekl bych, že je vždycky špatné mluvit o „ pokřesťanštění“ čehokoli. Nic takového není možné a takový názor bych označil za heretický. Buď jste křesťan, nebo nejste křesťan. Jen křesťan může žít křesťanským životem, jen křesťan může chápat křesťanské učení. Ať už tedy budete s neobnovenými jedinci dělat cokoli a ačkoli budete měnit způsob života společnosti - a já s tím naprosto souhlasím – nesmíte používat termín „pokřesťanšťovat“. Je dobré přesvědčovat lidi, aby žili určitým způsobem, ale nesmíte říkat, že žijí jako křesťané, protože to nedokážou. Tvrdit, že muž nebo žena mohou žít křesťanským životem v jakékoli podobě, aniž by se znovu narodili, aniž by se stali křesťany, je podstatou pelagiánské hereze.

Za druhé, ve světle učení Písma je jistě zcela nesprávné mluvit o Kristově vládě a jeho království jako o „postupném“ příchodu. To je velmi důležitý bod. Jsou tací, kteří by chtěli použít podobenství o kvasu, které vyučoval náš Pán, k tomu, aby učili této myšlence. Vzpomínáte si, že náš Pán říká, že království je jako žena, která vezme trochu kvasu, tedy droždí, a dá ho do mouky, a to postupně působí v celém těstě (Mt 13,33). V posledních zhruba sto letech se to používá jako argument, který má ukázat, že křesťanství ve společnosti působí dál, až se nakonec celá stane křesťanskou.

Chci však tvrdit, že jde o vážné nepochopení podobenství o kvasu, protože takový výklad vlastně způsobuje, že podobenství odporuje jiným jasným výrokům samotného Pána v jiných částech Písma. Vezměme si například slova našeho Pána v 17. kapitole Lukášova evangelia: „Když se ho farizeové ptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: ‚Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: »Hle, je tu« nebo »je tam«! Vždyť království Boží je mezi vámi!‘ Svým učedníkům řekl: ‚Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte. Řeknou vám: »Hle, tam je, hle, tu«; zůstaňte doma a nechoďte za nimi. Jako když se zableskne a rázem osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni. Ale nejprve musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení. Jako bylo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka: Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny. Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny. Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka‘“ (Lk 17,20–30).

Tyto věci jsou jistě naprosto jasné a srozumitelné. Náš Pán navíc položil obrovskou a ohromující otázku: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (Lk 18,8). Obraz konce času, který si náš Pán představil bezprostředně před svým příchodem, je takový, že i v církvi bude situace tak špatná, že si tuto otázku můžete položit. A pokud to tak bude s církví, v jakém stavu bude svět? Náš Pán nám řekl, že to bude podobné době před potopou nebo před zničením Sodomy a Gomory. Náš Pán tedy zdaleka neučil, že křesťanství postupně proniká do společnosti a do života neobnoveného světa, ale učil pravý opak. A samozřejmě, když čtete knihu Zjevení, získáte přesně stejný dojem o strašlivých podmínkách, velkém utrpení a světě, který se oddává zlu. Přečtěte si znovu 17. a 18. kapitolu této knihy a najdete tam situaci, která je diametrálně odlišná od situace ve společnosti prostoupené křesťanstvím.

Je velmi zajímavé si znovu všimnout, že toto učení bylo velmi populární na konci 19. století, kdy v zemi panoval mír, a země prosperovala. Myslím, že právě to tyto dobré muže zmátlo. Od napoleonských válek panoval víceméně mír, ačkoli došlo ke krymské válce, což byl jakýsi incident. Ale byla tu ta éra míru, kdy se rozvíjelo vědění a vzdělanost, rozvíjela se věda; všichni byli optimističtí, svět konečně opravdu postupoval kupředu! Viděli činnost misijních společností a mysleli si, že celý svět bude získán pro Krista. Muži významní ve Studentském křesťanském hnutí, průkopnickém hnutí mezi studenty, měli velké heslo: „Pokřesťanštění světa v naší generaci“. Vypadalo to, že se to stane, ale samozřejmě to tak vypadalo jen pro lidi, kteří soudili podle zdání, místo aby se řídili učením Písma.

Podle učení Písma přijde konec náhle a nečekaně, bude to krize a soud, bude to apokalypsa. Obě království - království Boží a království ďáblovo - se od sebe na věky liší. Existuje mezi nimi konflikt a nic jej neukončí jinak než druhý příchod a slavný příchod našeho velkého Pána a Spasitele. Takové je učení Písma.

Nakonec mi dovolte, abych vás upozornil, že toto učení Písma je hojně potvrzeno samotnou historií. Co najdete v dějinách? Působila křesťanská církev, učení křesťanů, kteří působili v politice a ve společnosti, postupně jako kvas? Prosazovaly se tyto zásady, Kristovo panství, stále více a více a stávaly se stále zřetelnějšími v životě neobnoveného světa?

Z historického hlediska existuje na tuto otázku jediná odpověď, a to, že zdaleka nedochází k postupnému zlepšování, ale k určité periodicitě – vzestupu a pádu. Kdykoli dojde k velkému probuzení, vždy zjistíte, že celá oblast, kde k probuzení došlo, z něj má prospěch. Často jsem poukazoval na to, že pokaždé, když v Británii došlo k velkému náboženskému probuzení, vždy došlo k morálnímu zlepšení, etickému zlepšení a zlepšení v jiných ohledech. Došlo k podpoře vzdělání, nemocnic a dobrých skutků. Viktoriánské období je třeba vysvětlovat především ve světle velkého evangelikálního probuzení v 18. století. Zrušení otroctví bylo přímým důsledkem tohoto evangelikálního probuzení a stejně tak i odborové hnutí. O těchto věcech není pochyb.

Přesto se v těchto dobách probuzení nepodařilo pokřesťanštit neobnovené lidi. Jejich chování se změnilo, což nějakou dobu trvalo, ale změna nikdy nebyla trvalá – nikdy! To je to, co vám chci zdůraznit; zlepšení bylo pouze dočasné. Vezměte si například puritánské období, které vedlo ke Cromwellovu Commonwealthu, a různé zákony parlamentu o sabatu a podobně, které jsou stále v zákoníku a o nichž se v současnosti hodně diskutuje – všechny vznikly jako důsledek tohoto duchovního probuzení a oživení. Po něm však velmi brzy následovalo jedno z nejzkaženějších a nejhorších období v celých dějinách této země, všechno to, za čím stojí nástup Karla II. do úřadu krále.

Nemusíme se však vracet do historie - podívejme se, v jakém stavu je tato země v současnosti po morální, sociální, umělecké i jiné stránce. Na začátku dvacátého století, kdy se zdálo, že všechno jde nahoru, a lidé byli optimističtí, to všechno vypadalo úplně jinak. Co by asi říkali, kdyby se teď vrátili! Zajímalo by mě, zda by nás poučovali stejně optimisticky. Ne, ať už se světu mimo Krista dostává jakýchkoli výhod, jsou vždy jen dočasné. Po světlejších, větších a lepších obdobích následují období úpadku, degenerace a často i ničemnosti.

Není většího omylu než myslet si, že křesťanským učením lze prostoupit celý život společnosti. Tuto myšlenku vyvrací nejen učení samotného našeho Pána a apoštolů, zejména učení knihy Zjevení, ale i dlouhá historie lidstva a civilizace.

A tam ji musíme pro tuto chvíli nechat. V příštím studiu budeme pokračovat několika dalšími obecnými body a zásadami, než to vše aplikujeme na některé konkrétní otázky, které v současné době lidi znepokojují.


 

[1] Publikováno v USA v roce 1964 nakladatelstvím Eerdmans, a v Británii v r. 1966 nakl. Paternoster Press.

 

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

 

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti 

Církev a stát (4): Shrnutí a důsledky

Církev a stát (5): Současné problémy (1)

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Církev a stát (4): Shrnutí a důsledky

Martyn Lloyd-Jones

Církev a stát (4): Shrnutí a důsledky
  • Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

Dokončili jsme náš historický přehled a věřím, že jsme si všichni mohli všimnout, že vztah mezi církví a státem skutečně zaujímal velmi významné místo nejen v dějinách křesťanské církve, ale také v dějinách různých zemí, zejména britských ostrovů.

Otázky, které v tuto chvíli musí napadnout každého, jsou následující: Odkud se to všechno vzalo? Na čem to stojí? A jako křesťané se musíme ptát: Jaký vztah má celá tato historie k učení Písma? Jsme přesvědčeni, že všechno musíme zkoumat podle Písma, a že je správné, abychom to dělali. To je velká protestantská zásada a je to samozřejmě zásada, které učí sama Bible. Když jsme se tedy podívali na tuto velkou historii – velkou ve smyslu její obsáhlosti a významu, který jí byl dán, nikoli velkou v jiném slova smyslu – klademe si tuto otázku: Jak je vzhledem k biblickému učení možné, že k tomu všemu vůbec došlo?

Proto se obracíme k Písmu, a když to uděláme, zjistíme, že v Novém zákoně nic takového není – vůbec nic. Není tam nic o jednotě církve a státu, ani o tom, že by církev ovládala stát (jako v případě římského katolicismu), ani o tom, že by stát ovládal církev („erestianismus“). Pokud si přečtete uvedené verše ze 13. kapitoly listu Římanům nebo si vezmete 1. list Timoteovi 2 či 1. list Petrův 2, žádné takové učení tam nenajdete.

Verše 1 až 7 listu Římanům 13 jsou prostě výzvou členům církve v Římě, a tedy i jednotlivým křesťanům, členům kterékoli církve kdekoli, aby se podřizovali vyšším mocnostem a poslouchali je z důvodů, které uvádí apoštol, a není v nich nic dalšího. Stejné je to i s dalšími dvěma pasážemi, které jsou vždy citovány, když se o tomto tématu hovoří. Všechny tři oddíly se zabývají pouze postojem jednotlivého věřícího ke státu.

Toto učení bylo v té době zcela nevyhnutelné, protože všichni lidé, kteří četli Pavlovy dopisy, žili v zemích, které byly pod mocí Říma. Křesťané byli lidé, kteří se po znovuzrození scházeli v malých skupinkách v různých částech velké římské říše. Řím byl pohanskou mocností, která nejenže věřila v mnohá náboženství, ale dokonce zavedla celý pojem uctívání císaře, takže lidé byli vyzýváni, aby říkali: „Císař je Pán“. Bylo tedy zcela nemyslitelné, aby existoval jakýkoli náznak nějaké jednoty mezi církví a státem, nebo dokonce nějakého spojenectví či sdružení mezi církví a státem.

Nejenže neexistuje žádný přímý důkaz o jakékoli souvislosti, ale není zde ani nic, co by tuto myšlenku otevíralo – vůbec nic. V jiných oblastech se někdy stává, že ačkoli zde není žádné přímé učení, pojednává se o nějakém principu a je vidět, jak se později nějaká nauka vyvinula; ale zde není nic, co by jakkoli připravovalo mysl na to, co jsme viděli v případě římskokatolické církve nebo protestantismu.

Myslím, že to nikdo nemůže zpochybnit; to je to, co nacházíme v Novém zákoně. A jak jsem vám řekl na začátku tohoto historického přehledu, tento postoj zůstal takový až do doby, kdy Konstantin na počátku čtvrtého století připojil římskou říši k církvi.

Jak k tomu všemu vůbec mohlo dojít? Jak už jsme viděli, odpověď zní, že historicky to všechno začalo Konstantinem. Je však zřejmé, že křesťané hledali biblické ospravedlnění pro to, co dělali. Muži, které jsme citovali, zejména velcí protestanti – například lidé, o nichž jsem se zmiňoval v naší poslední studii – byli lidé Bible, kteří by se nikdy nespokojili s tím, že dělají něco, pokud by nevěřili, že pro to mají nějaké biblické opodstatnění. Jaké tedy bylo jejich zdůvodnění? A odpověď zní: tvrdili, že oprávněnost jejich pohledu na vztah mezi státem a církví vychází z učení Starého zákona.

To je velmi důležitý bod; dovolte mi, abych ukázal, co říkám. Možná si vzpomínáte, že jsem citoval 23. kapitolu Westminsterského vyznání víry, kde se pojednává o otázce světské vrchnosti. Je nanejvýš zajímavé všimnout si, že na konci stránky jsou uvedeny biblické odkazy. To je pro Westminsterské vyznání charakteristické. Muži, kteří ho sepsali, nechtěli pouze něco tvrdit, ale uváděli biblické odkazy, aby ukázali, že to, co říkají, je odvozeno z učení Bible.

Kapitola pojednává především o povinnosti křesťanů poslouchat vyšší autority, a když se pustíte do zkoumání odkazů, zjistíte, že začínají samozřejmě Římanům 13,1–7 a že je citován také 1Pt 2,13–14.

Ve třetí části se autoři dostávají k povinnosti vrchnosti zasahovat do života církve. Dovolte mi připomenout, co se zde píše:

Světští služebníci si nemohou osobovat vysluhování Slova a svátostí nebo moc klíčů království nebeského, nebo jakkoliv, ani tím nejmenším způsobem, zasahovat do záležitostí víry. Mají však moc a povinnost zajistit, aby v církvi byla zachovávána jednota a mír, aby pravda Boží byla zachovávána čistá a celá, aby všechna rouhání a kacířství byla potlačována, aby všechna porušení či zneužití v uctívání a kázni byla předcházena či reformována, aby všechna Boží ustanovení byla řádně upevňována, prováděna a dodržována. 

I zde najdeme odkazy na Písmo, a co je opravdu zajímavé, je seznam citovaných veršů. Jsou to tyto texty: Iz 49,23; Ž 122,9; Ezd 7,23.25–28; Lv 24,16; Dt 13,5–6.12; 2Kr 18,4; 1Pa 13,1–9; 2Kr 23,1–26; 2Pa 34,33; 25,12–13; 19,8–11. A nakonec jeden - a pouze jeden – novozákonní odkaz, který ospravedlňuje toto učení o povinnosti vrchnosti pečovat o čistotu učení, čistotu slova apod.

Tím jediným odkazem z Nového zákona je Matouš 2,4-5, kde se popisuje, co se stalo těsně po narození našeho Pána. Ve druhém verši se dozvídáme o návštěvě mudrců u Heroda a ve třetím verši se píše: „Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém“ V tomto verši se píše o návštěvě mudrců u Heroda. Ve verších 4 a 5 pak čteme: „Svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: ‚V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka.‘“

To bylo vše, co autoři Westminsterského vyznání dokázali najít, a pokud z toho dokážete vyvodit to, čím se oni sami uspokojili, a čím dokázali, že vrchnost a stát mohou zasahovat do chodu křesťanské církve, pak se obávám, že se ve svých názorech rozcházíme. Nedovedu si představit cokoli slabšího. Jinými slovy, samotné Westminsterské vyznání víry jasně říká, že pro toto učení není v Novém zákoně žádný základ, a musíte jít zpátky do Starého zákona.

A pak si také vzpomeňte na pasáž z Belgického vyznání. I zde jsou všechny odkazy z pasáží Starého zákona. Teď jsem si všiml, že nedávno vyšla kniha, která shromažďuje všechna reformovaná vyznání šestnáctého století (Reformed Confessons of the Sixteenth Century, edited by Arthur Cochrane, SCM Press, 1966). A u příslušného oddílu Belgického vyznání, což je 36. oddíl, je v této knize poznámka pod čarou, která říká: „Tento oddíl, stejně jako odpovídající oddíly v ostatních reformovaných vyznáních, je formulován na základě teorie o propojení církve a státu“. A to je samozřejmě naprostá pravda. Všichni k tomuto problému přistupují s předpokladem, že taková unie existuje, a ti, kdo dnes věří ve státní církev nebo ve spojení státu a církve, jsou pochopitelně nuceni dělat přesně totéž.

Vzpomínám si, že jsem četl článek o těchto otázkách od člověka, kterého dobře znám a který je dobrým evangelikálním křesťanem. V tomto článku skutečně použil tato slova: „Pochopitelně bychom neočekávali, že se Nový zákon bude tímto tématem zabývat.“ Co je to za tvrzení! Tady jsou křesťané ve dvacátém století, kteří stojí před celým problémem vztahu mezi církví a státem, přemýšlejí, co je na tom pravdy, a je jim řečeno: „Pochopitelně bychom neočekávali, že se Nový zákon bude tímto tématem zabývat.“ Vysvětluje, že Nový zákon nám nepomáhá kvůli římské říši, ale pak dodává: „Jakmile se objevil Konstantin, vrátili jsme se opět ke starozákonnímu postoji.“

A existuje jeden poměrně známý spisovatel, laik a člen církve, který dokonce říká, že děkuje Bohu za příchod Konstantina, protože se nyní můžeme vrátit ke starozákonnímu vztahu mezi církví a státem.

Taková prohlášení lze samozřejmě učinit pouze tehdy, když jejich důsledky nejsou promyšlené. Ve skutečnosti se tímto říká, že náš Pán a apoštolové k tomu nemají vůbec co říci, že nám nepomohou, ale díky Bohu nám pomáhá Konstantin a římská říše.

Způsob, jakým používáme Starý zákon, je velmi zajímavým a důležitým tématem, a to nejen v otázce církve a státu, ale také v celé záležitosti křtu dětí, což je učení, které je založeno především na starozákonním učení o smlouvě, a v otázce zavádění obřadů a rouch do církevních bohoslužeb, jako je tomu v římskokatolické církvi a episkopálních církvích. O tom se samozřejmě hodně píše ve Starém zákoně s jeho popisy kněžských a velekněžských oděvů, ale to je jediné zdůvodnění pro tento druh praxe. V Novém zákoně o tom není vůbec nic. A samozřejmě úplně stejný problém se objevuje u otázky, zda se mají zpívat chvalozpěvy, nebo jen žalmy – což je opět tvrzení, které je založeno výhradně na Starém zákoně. Jde tu tedy o princip, který se týká poměrně široké škály témat.

Jediný biblický argument, na kterém je možné stavět spojení mezi církví a státem, se tedy nachází ve Starém zákoně. Říká se, že dějiny Izraele toto spojení dokazují a že králové a kněží v Izraeli byli v tomto vztahu.

Zdá se mi však, že odpověď zní: v případě synů Izraele, Božího lidu ve Starém zákoně, je samozřejmě faktem, že církev a stát se skládaly ze stejného lidu. O izraelském národě mluví Štěpán ve své řeči k sanhedrinu ve Sk 7,38 jako o „církvi na poušti“. Toto není vůbec žádný problém, na tom se všichni shodnou, ale musíme si všimnout, že i v případě Izraele existoval velmi zřetelný rozdíl mezi světskými a náboženskými, mezi úředníky církve a úředníky státu. Ačkoli jde o stejný lid, existují dvě sféry, a to je zjevné v celém Starém zákoně. Existují případy králů, kteří na sebe vzali funkce povolené pouze kněžím a byli za to strašlivým způsobem potrestáni, což ukazuje, že i zde existoval rozdíl.

Naše skutečná odpověď ovšem zní, že případ Izraele byl jedinečný. Bůh si tam povolal a vytvořil lid, počínaje Abrahamem. Byli jeho lidem, byli národem a zároveň jeho uctívači. Ale vše, co vidíme ve Starém zákoně, bylo prozatímní; bylo to přípravné. Když jdeme do Nového zákona, je jistě naprosto zřejmé, že nyní jsme dospěli k naplnění v Kristu, a to staré už neplatí.

Jeden verš to říká zcela jasně a kategoricky. Je to Matouš 21,43, kde sám náš Pán říká: „Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ Zde je jeho verdikt nad tímto národem – že Boží království mu bude odňato a dáno národu, který „ ponese jeho ovoce“, a tím není, jak je z celého Nového zákona naprosto zřejmé, nikdo jiný než křesťanská církev. Fyzický izraelský národ byl Božím národem, ale duchovním už ne.

Z čeho se skládá křesťanská církev? Na rozdíl od církve ve starém uspořádání se již neomezuje na jeden národ, není ztotožňována s určitým přirozeným národem, ale zahrnuje jednotlivé lidi povolané ze všech národů, jazyků a kmenů a přivedené do tohoto nového těla, tohoto nového národa. To je zásadní novozákonní obraz. A protože všichni tito lidé byli shromážděni z různých národů a odděleni od nich, je zřejmé, že od tohoto okamžiku nelze o církvi uvažovat v žádném národním smyslu. Ve všech národech existují tato shromáždění, tyto skupiny lidí, které jsou církvemi.

Je tedy jistě násilím vůči Písmu, když se vracíme ke Starému zákonu a jedinečné civilizaci izraelského národa a následně ji zavádíme do křesťanských církví v Novém zákoně, nebo, chcete-li, do novozákonní dispensace. Takový postup je nejen zmatením, ale jistě i násilím vůči samotnému Písmu. Starý zákon prostě nelze přenést do Nového právě tímto způsobem. Stará dispensace měla svou funkci, kterou bylo v konečném důsledku přivést na svět Mesiáše, který „pocházel z rodu Davidova“ (Ř 1,3), ale ve chvíli, kdy přišel, začal fungovat nový princip, který vedl ke vzniku církví ve všech možných národech světa.

Zdůrazňuji tedy, že od příchodu našeho Pána a jeho dokonaného díla přestalo existovat spojení mezi církví a státem, které je patrné ve Starém zákoně. To lze v novozákonním učení ukázat mnoha způsoby. Najdete zde toto učení našeho Pána: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Lk 20,25).

Lidé k němu přišli a ptali se: „Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ – to byla ta otázka.

Řekl jim: „Ukažte mi denár.“ Když minci ukázali, zeptal se: „Čí má obraz a nápis?“ 

Odpověděli: „Císařův.“

Řekl jim: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Lk 20,22–25).

To je to, co děláte s penězi; to je to, co děláte se svou duší: dvě různé sféry.

Náš Pán však postupoval ještě dále. V Janovi 18,36 říká Pilátovi Pontskému: „Mé království není z tohoto světa.“ To je zcela jasné. Otázka zněla: „Jsi král?“ a toto byla odpověď našeho Pána.

V Matoušově evangeliu 20,25–28 pak čteme: „Ježíš si je zavolal a řekl: ‚Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.‘“

Veškeré učení našeho Pána o jeho království – království nebeském, království Božím – skutečně potvrzuje tento zásadní rozdíl; jeho království již nelze ztotožňovat s národním státem.

Ve starozákonní době se člověk stával členem církve, izraelského národa, přirozeným narozením; narodil ses jako Izraelita a z toho důvodu jsi byl obřezán. Nyní se však nacházíme ve zcela jiné situaci. Do Božího království vstupujete nikoli v důsledku příslušnosti k určitému národu, nikoli v důsledku přirozeného narození, dokonce ani ne proto, že vaši rodiče byli křesťany, ale znovuzrozením. Náš Pán to říká Nikodémovi velmi jasně: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. … Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3,3.5). Je to něco výhradně duchovního. Celé království má duchovní charakter, a jak nám ukazuje mnohé učení, je řízeno svými vlastními služebníky.

Když si přečtete 2. a 3. kapitolu Pavlova prvního listu Timoteovi, uvidíte tento kontrast. Apoštol začíná ve 2. kapitole tím, že nám říká, abychom se modlili „za krále a všechny, kdo mají v rukou moc“, a tak dále. To je stát. V další kapitole pak přichází na řadu služebníci v církvi a mezi těmi dvěma skupinami není žádný vztah. O těchto věcech je třeba přemýšlet a zabývat se jimi duchovním způsobem. Apoštol totiž v 1. Korintským 6 kárá Korinťany za to, že své osobní spory řeší před světskými soudy. Místo toho, říká, by si měli najít někoho v církvi, a dokonce – pokud by to bylo nezbytné – by bylo lepší, kdyby i ten nejmenší v církvi řešil jejich spor, než aby ho řešili před světskými soudy. „Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím? Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět? Jestliže budete soudit svět, nejste snad schopni rozsuzovat takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního života! Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného? K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími?“ (1K 6,1–5).

Tohle je tedy argument. Jestliže se nemáme obracet na veřejné soudy ani v soukromých, osobních sporech mezi křesťany, o co méně se máme obracet na soudy v takových věcech, jako jsou modlitební knížky nebo otázky učení. Taková myšlenka je zcela v rozporu s celým učením a duchem Nového zákona.

Dovolte mi, abych vám uvedl další příklady Pavlova učení. Mluví o „bohu tohoto světa“ a píše: „Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl“ (2K 4,3–4). Na začátku 2. kapitoly listu Efezským pak říká: „I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“

To je život neznovuzrozených na rozdíl od života znovuzrozených, kteří, když se stanou občany Božího království, vstoupí do oblasti, která je zcela odlišná od oblasti státu. A samozřejmě na konci 3. kapitoly listu Filipským je ve 20. verši obrovské prohlášení: „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“ Pavel píše jako římský občan, ale říká, že naše skutečné občanství je v nebi. Takto Pavel píše o církvi. Ačkoli patří k pozemskému království, to nebeské občanství je pro něj mnohem důležitější.

To je tedy rozdíl, který se objevuje v celém Novém zákoně. Nepřemýšlíte o církvi jako o tom, co je spojené se státem, nepřemýšlíte o tom, že se skládá ze stejných lidí, z jakých se skládá stát a že je se státem takříkajíc srostlá. Ne, jsou to lidé, kteří jsou shromážděni, jsou to „povolaní“. Pavel na začátku svého listu Galatským říká: „Který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku“ (Ga 1,4).

Taková je celá atmosféra Nového zákona a samozřejmě v poslední knize Bible, v knize Zjevení, je to vidět ještě jasněji. Vezměte si například kapitoly 13, 17 a 18, kde vidíte tento velký kontrast – Boží království, církev, a nad tím a proti tomu na druhé straně státy světa. A ve 13. kapitole je jistě nádherný obraz právě této záměny mezi církví a státem, kde slova „šelma“ a „obraz šelmy“ atd. odkazují na světskou moc, která předává svou moc moci duchovní, církvi, která se pak stává „obrazem šelmy“, a vykonává stejný druh moci. To je jistě dokonalý popis toho, čeho jsme svědky v případě římské církve a v dobách degenerace i v protestantismu. Tento velký kontrast je pro nás znovu vykreslen ve Zjevení 17 a 18, kde vše končí velkou bitvou.

Mým argumentem je, že nejen konkrétní výroky v Novém zákoně jsou zcela v rozporu s učením, které je předkládáno římskými katolíky a které bylo aktuální po prvních 150 až 160 let protestantismu, ale také že celý duch Nového zákona je zcela proti tomuto pojetí. V Novém zákoně se vždy setkáváte s protikladem mezi přirozeným a duchovním a v celém Novém zákoně je znovuzrození považováno za naprosto zásadní. Proto, pokud se řídíme Novým zákonem, nikdy nemůžeme mít něco takového jako státní církev. Myšlenka, aby se církevní záležitosti nebo církevní učení, například modlitební kniha, přenesly do světského parlamentu, kde většina nejsou křesťané, a aby o nich rozhodovali, je něco, co je, opakuji, jistě zcela nemyslitelné, pokud se skutečně řídíte učením Nového zákona. Jak jsme tedy viděli, jediný způsob, který lidé najdou, aby se to pokusili ospravedlnit, je citovat různé pasáže ze Starého zákona.

Ne, ne; nevěřící nemohou rozumět duchovním věcem – jsou v této oblasti naprosto neschopní. Ať jsou jakkoli vzdělaní, jakkoli skvělí, nemohou se k duchovním věcem vyjádřit. Abyste těmto věcem rozuměli, musíte být znovuzrození. „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“ (1K 2,14). „Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy“ (1K 2,8). Není zde tedy vůbec žádný prostor pro státní církev nebo křesťanský národ.

„Ale,“ řeknete možná, „co ta představa, kterou měli někteří protestanti o křesťanském knížeti nebo křesťanském vládci?“

No dobře, připusťme, že panovník, král, kníže, prezident nebo cokoli chcete, může být náhodou křesťan. To je možnost a díky Bohu se to často stalo. Ale stále je křesťanem jen jako jednotlivec. Není křesťanem jako hlava státu. To je úplně jiná funkce. A pokud využívá své moci, postavení a výsad jako hlava státu k tomu, aby ovlivňoval své vlastní postavení a postavení ostatních v křesťanské církvi, porušuje onu pasáž z Matouše 20,25–28, kde náš Pán říká, že v jeho království je všechno úplně jinak než ve státě. Tam velký člověk vládne ostatním, ale zde je to služebník, kdo se počítá, a velkým se staneš tím, že budeš služebníkem.

Pokud se tedy král dožaduje zvláštního postavení v křesťanské církvi, protože je král, je povinností církve mu říci, že musí zaujmout své místo jako všichni ostatní. Všechna rozdělení a rozdíly, které jsou uznávány navenek, nesmí být uznávány uvnitř. Proto nám Jakub ve druhé kapitole svého listu říká, abychom nedělali rozdíl mezi člověkem, který přichází se zlatým prstenem na ruce, a člověkem, který přichází špatně oblečený. Nemáte dělat takové rozdíly, jste v jiné sféře. To vše ukazuje, jak je celá představa o spojení církve a státu, nebo dokonce o spojenectví či sdružení mezi nimi, zcela v rozporu s jasným učením Nového zákona.

A já bych vám chtěl tento argument ještě více přiblížit tím, že vám ho předložím takto: existuje velmi důležitý praktický argument, který můžeme odvodit z historie, abychom podpořili toto učení, které je tak jasné v Novém zákoně. Když jsem uvedl stručný historický přehled, mohli jste si všimnout, co se stane, když se lidé přestanou řídit novozákonním učením? Především ve středověku existovala strašlivá tyranie římskokatolické církve. Nikdy neexistovala větší tyranie než tato – dokonce ani komunismus není horší – a stále se vyskytuje všude tam, kde tato církev může bezpečně vykonávat svou moc. Pokud přijmete toto učení o spojení církve a státu a dáte církvi takovou moc, toto bude výsledek.

Pak ale pokračujte v argumentaci: Jindřich VIII. se nikdy nestal skutečným protestantem, ale zemřel jako římský katolík. Změna, kterou provedl, spočívala v tom, že se ustanovil nejvyšším správcem církve i státu, a jeho služebníci, dokonce i lidé jako Cranmer a další, byli ochotni se tomu podřídit. Nikdy to neměli udělat a jsem ochoten věřit, že někteří z nich z toho byli velmi nešťastní. Ale udělali to a za Jindřichovy vlády to bylo do jisté míry v pořádku, i když pronásledoval některé z nejlepších protestantů, muže jako byl biskup John Hooper z Gloucesteru.

Za vlády Eduarda VI. to bylo mnohem lepší a protestanti, kteří tuto zásadu přijali, si samozřejmě mysleli, že je to úžasné, a věřili, že to všechno půjde podle jejich představ. Naneštěstí pro ně však Eduard VI. zemřel ve velmi mladém věku a nastoupila královna Marie I., která byla římskou katoličkou. Marie se tak mohla obrátit proti protestantům a říci, že to oni sami dali panovníkovi nejvyšší pravomoc v záležitostech týkajících se církve. Jediné, co Marie udělala, bylo, že převzala pravomoci, které si Jindřich VIII. za souhlasu těchto protestantských vůdců přisvojil. A samozřejmě kvůli tomu museli nést hrozné následky. Ale lidé jako Cranmer a další neměli v daném okamžiku vůbec žádný argument, který by mohli vznést proti královně Marii. To jim sice došlo, přesto se s touto chybou nikdy zcela nevypořádali, protože i když na trůn nastoupila Alžběta I., řešila se znovu právě tato otázka, a všechna čest mužům, kteří proti tomu bojovali. Byli však poraženi a někteří z nich se provinili strašlivou slabostí.

Již jsem připustil, že po politické stránce se toho dalo říci hodně, a jsem ochoten připustit, že tito církevní představitelé čelili velkým těžkostem, ale kéž by se v těchto věcech drželi biblického učení, novozákonního rozlišování! Jenže oni to neudělali. Alžběta tyranizovala církev a řada zbožných lidí v důsledku toho snášela mnohá utrpení. Jakub I. zašel ještě dál, Karel ještě dál a skončilo to občanskou válkou a stětím Karlovy hlavy.

Takhle to tedy v praxi dopadá, jakmile se od tohoto biblického učení odchýlíte, a to nejen v římském katolicismu, ale úplně stejně i v protestantismu. Takže toto nám pomáhá pochopit vývoj celého principu svobodné církve. Kromě toho však platí, že pokud zaměňujete církev a stát, vždy to vede k poškození evangelia a jeho hlásání. Vždy to má za následek újmu na čistotě evangelia.

Buďme v těchto věcech spravedliví; svobodné církve se dopouštějí stejné chyby, když zaměňují církev a stát. Proč si myslíte, že pracující lid, dělnické třídy, jak se jim říká, jsou v současné době mimo církev? No, neváhám odpovědět, že – a mohl bych dokázat, co říkám – je to proto, že v devatenáctém století nonkonformisté, tedy svobodné církve, upadli do stejného omylu a pasti. Učinili tak sice trochu jiným způsobem, ale princip je naprosto stejný.

Například majitel podniku – místního mlýna nebo továrny – nebo jeho ředitel byl zpravidla hlavním diakonem v místní církvi a do jejího života přenášel to, co dělal ostatních šest dní v týdnu ve svém podniku. A tak dělnické třídy začaly ztotožňovat křesťanství s kapitalismem, se statusem quo. Říkali: „Církve jsou proti nám.“ A to byla velmi často pravda, prostě proto, že církve, místo aby se držely čistoty novozákonního učení, dovolily, aby se do církve dostaly světské rozdíly.

Nezáleží na tom, zda je to král nebo kníže, plutokrat, milionář nebo manažer, nezáleží na tom, kdo to je a jakou podobu má jeho moc, nesmí mu být dovoleno, aby tento pohled a postavení vnášel do křesťanské církve. V okamžiku, kdy tak učiní, je kázání evangelia ohroženo. A často bylo takto kompromitováno a církev působila dojmem, že je tu jen proto, aby podporovala, podpírala a zdůvodňovala status quo, že stojí na straně privilegií proti obyčejným lidem. Opakuji, že tyto věci nemůžete míchat, aniž byste zkompromitovali své evangelium a čistotu jeho zvěstování.

A nejen to, míchání těchto dvou oblastí vždy vede k pokrytectví. Když se všichni ve farnosti považují za křesťany, nutně se objeví pokrytci; když se všichni v národě považují za křesťany, je pokrytectví zcela nevyhnutelné; a to bylo po staletí prokletím. Když se církev nestará o čistotu, ale dovoluje přijímat lidi proto, že jsou dětmi určitých rodičů nebo že mají nějaké světské postavení, pak vám nezbude nic jiného než pokrytectví.

Tento postoj se rozšířil v protestantismu stejně jako v římském katolicismu. Lidé získali významné postavení v církvi nebo člověk čte Písmo ne proto, že je křesťan, ale proto, že je místním statkářem nebo příslušníkem nějaké profese, a je považován za vzdělaného člověka, který umí dobře číst. To je jediný důvod, proč se přihlásí ke čtení Písma. Nelze se tedy divit, že to vedlo k pokrytectví a že lidé na to reagovali tak, že církev a celé její poselství zavrhli? To jsou důsledky toho, když se vám nepodaří zachovat toto rozlišení.

Ale v současné době a v tomto stavu, který trvá již mnoho let, se myšlenka státní církve v této nebo jakékoli jiné zemi stala prostě směšnou. Proč? Protože existuje množství denominací a církví. V okamžiku, kdy máte více než jednu církev, státní církev automaticky zaniká. Pokud by všichni křesťané patřili k jedné církvi, pak, ačkoli je to špatně, lze povrchně chápat jisté ospravedlnění státní církve. Ale v okamžiku, kdy se rozdělíte na různé frakce, denominace a seskupení, je státní církev nejen špatná, ale stává se i drzostí. Proč by měla být státní církví jedna konkrétní denominace a ne jiná? Do takové situace jsme se však dostali v důsledku toho, že se naši předkové v těchto otázkách neřídili učením Nového zákona a místo toho se nechali vést určitými tradicemi, které zdědili po svých otcích.

Prozatím to musíme nechat být. Kéž nám Bůh otevře oči pro tyto věci v tomto období změn a přechodu, kterým procházíme, kdy máme všechny tyto věci opět ostře před očima. Poučme se z minulosti. Především se poučme z toho, že se máme vždy držet biblického učení.

 

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

 

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti 

Církev a stát (4): Shrnutí a důsledky

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Tůma Přeloučský a počátky jednoty bratrské

Jaroslav Kernal

Přednáška pro sbor v Javorníku o Tůmovi Přeloučském (1435–1518) a počátcích jednoty bratrské, kterou Tůma jako její senior vedl více než půl století. Připojený obrázek je pouze ilustrativní a vysvětlení k němu najdete v nahrávce.

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti

Martyn Lloyd-Jones

  • Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

Nyní musíme pokračovat v našem historickém přehledu, protože, jak jsem se snažil ukázat, tyto historické události a myšlenky jsou pro nás důležité i dnes. Ať už se nám to líbí, nebo ne, jako křesťané jsme do nich zapojeni. Myslím, že jedním z největších hříchů, zejména evangelikálů, je říci: „Tohle mě nezajímá, nemám čas se tím otravovat. Dokud můžeme v naší místní církvi dál evangelizovat a mít společenství, proč bychom se tím měli zabývat?“

A odpověď na tuto otázku zní: Pokud máte pocit, že na tom nezáleží, brzy se ocitnete v římské církvi a pak se budete divit, jak jste se tam vůbec dostali. Odpověď bude znít, že to bylo kvůli vaší nevšímavosti, protože jste říkali, že vás tyto věci nezajímají. Ale jsou tu jiní, kteří se tomu věnují, kteří jsou v současné době velmi aktivní a kteří jednají ve prospěch církví. Proto je na místě, abychom si ve všech těchto otázkách udělali jasno.

A nejen to, chtěl bych navrhnout další velmi praktický důvod pro studium těchto otázek. Domnívám se, že zmatek ve vztahu mezi církví a státem byl a stále je jednou z největších překážek skutečné evangelizace, jak vám doufám ukážu. Historicky zjistíte, že například ve Velké Británii právě toto státně-církevní pojetí obecně bránilo opravdovému probuzení a úsilí nejvýznamnějších evangelistů, které Bůh dal křesťanské církvi. Je tedy velmi důležité, abychom pokračovali ve studiu této historie.

V tomto historickém přehledu se proto dále budu zabývat příběhem Otců poutníků a amerických kolonistů, a to pokud možno v chronologickém pořadí. Od samého počátku protestantské reformace, jak jsme již uvedli, byli v anglikánské církvi lidé, kteří nebyli spokojeni s tím, čeho bylo dosaženo. Měli pocit, že se reformace zastavila příliš brzy, že se sice vyřešily a napravily záležitosti učení, zejména učení o spáse, ale že se nepodařilo principy reformace dotáhnout do věcí obřadů, rituálů, správy církve atd. Tito muži se stali známými jako puritáni, protože se domnívali, že církev musí být skrz naskrz očištěna. Postupem času se pak rozdělili do různých skupin.[1]

Puritáni v Anglii byli stále více nespokojeni s alžbětinským zřízením a anglikánskou církví, ale když se ozvali, byli pronásledováni a vězněni, mnozí byli dokonce popraveni. Jiní dočasně uprchli do Holandska, kde byli přijati a získali azyl, a kde založili církve. Výsledkem tohoto pronásledování bylo, že otcové poutníci v roce 1620 na lodi Mayflower přepluli Atlantik.

Byl to obrovský nový kontinent, který v roce 1492 objevil Kolumbus. Zde se jim otevírala velká příležitost a tito puritáni měli pocit, že kdyby se jim podařilo odjet do Ameriky, mohli by začít nový život a svobodně uctívat Boha způsobem, který považovali za správný a biblický. Právě takový duch oživoval Otce poutníky. Opustili Evropu a vydali se do této nové země nejen proto, aby založili nový stát, ale především proto, aby se osvobodili od církevní tyranie, pod kterou trpěli v Anglii. To byl hlavní motiv, který je vedl k tomu, aby sebe, své ženy a děti vystavili náročné plavbě přes Atlantik a nevýslovným útrapám. A přesto, a to je něco téměř neuvěřitelného, když dorazili a začali v této kolonii nový život, postupně dosáhli stejné situace, před kterou utíkali: sami se stali náboženskými a církevními tyrany. Tento příběh je samozřejmě fascinující a nanejvýš důležitý. Existuje velmi dobrá kniha s názvem Pilgrims and Strangers [Poutníci a cizinci], která vám přiblíží celý jejich příběh stejně jako životopisy jednotlivých mužů.

A právě takovou legislativu, před jakou utekli, Otcové poutníci přijali. V Massachusetts, kde došlo k prvnímu osídlení, bylo volební právo, tedy právo volit a podílet se na vládě, omezeno pouze na členy církve.

Navíc stejně jako Kalvín a Knox očekávali, že stát bude uplatňovat církevní kázeň. Jinými slovy, byli naprosto netolerantní.

Mezi prvními osadníky byly velké osobnosti. Jedním z nich byl muž jménem John Cotton, který byl anglikánským vikářem v Bostonu v hrabství Lincolnshire. Právě on dal jméno Bostonu v Massachusetts. Byla to jeho kniha, která z významného doktora Johna Owena, možná nejlepšího intelektuála mezi všemi puritány, udělala independenta (tzn. zastánce nezávislé církve). Pokud si však přečtete životní příběh Johna Cottona, zjistíte, že pro něj bylo velmi bolestným procesem přestat být anglikánem v jeho porozumění církevní kázně a stát se skutečným independentem.

Tito muži již nebyli anglikáni, byli nezávislí na anglikánství, a přesto vnucovali svůj systém všem svým lidem. Jinými slovy je lze označit za poloseparatisty. Oddělili se od myšlenky státní církve, ale jen do určité míry. Stále věřili, že je povinností a věcí státu, soudců a vládnoucí moci, aby jménem církve uplatňovali kázeň.

Podobní lidé byli i v Anglii. Muž, z jehož sboru odešli Otcové poutníci do Ameriky, slavný John Robinson, pronesl velké kázání na rozloučenou, které se stalo známým. John Robinson, který měl sám v úmyslu odjet do Ameriky, ale nikdy se mu to nepodařilo, byl poloseparatistou, který věřil, že církve mají být odděleny od zavedené anglikánské církve, ale stejně tak byl přesvědčen, že stát by měl být využíván k prosazování církevní kázně. Nevěřil v úplné oddělení od etablované církve a občas se přizpůsoboval.

Dalším poloseparatistou byl muž jménem Henry Jacob. Byl prvním kazatelem první skutečné stálé kongregační církve v Británii, která byla založena v roce 1616 v Southwarku v jižním Londýně. Sám Jacob sice nezacházel do takových extrémů jako John Cotton, přesto však věřil v zapojení státu do uplatňování kázně.

Shrňme si tedy, že jsme se zabývali Kalvínovým učením a praxí v Ženevě a před ním u Zwingliho, podívali jsme se na presbyteriánský postoj, který byl samozřejmě přijat ve Skotsku a také v reformovaných církvích na kontinentu, a nyní jsme se seznámili s postojem amerických kolonistů. Ti jsou obzvláště zajímaví, protože měli možnost, víceméně, dělat si, co chtěli – samozřejmě, že stále podléhali anglické vládě, nebyli ničím jiným než kolonií a půdu jim přidělila anglická vláda a král – ale tuto možnost měli. Přesto zůstávali i nadále poloseparatisty a vcelku se v celé této záležitosti řídili učením Belgického a Westminsterského vyznání víry.

Nyní se však věnujme druhé skupině, kterou bych zařadil pod pojem „představa svobodné církve“. To je velmi dobrý nadpis, protože se zabýváme otázkou spojení mezi církví a státem a samotný termín „svobodná církev“ vyjadřuje základní postoj. Jedná se o církev, která je zcela nezávislá na státu.

Dějiny svobodné církve jsou spojeny s lidmi známými jako „separatisté“, kteří se poprvé objevili v 80. letech 15. století za vlády královny Alžběty. Viděli jsme, jak se presbyteriáni kolem roku 1570 oddělili od puritánů díky učení a kázání profesora teologie v Cambridgi Thomase Cartwrighta [viz kapitola 7]. Objevila se zde však ještě jedna nová skupina, která se rovněž ohradila proti presbyteriánskému postoji. Protože zastávali názor, že mezi státem a církví by nemělo být vůbec žádné spojení, nazývají se tito lidé separatisté.

Je zde mnoho jmen a já se krátce podívám na některá důležitá. Prvním z nich byl muž jménem Robert Browne. Po dlouhou dobu byli v Anglii independenti nebo kongregacionisté známí jako „brownisté“, protože byli stoupenci učení Roberta Browna nebo z něj alespoň čerpali mnohé ze svých myšlenek. Byl to zvláštní člověk, který vydal knihu, jíž dal název A Treatise of Reformation Without Tarrying For Any [Pojednání o reformaci bez otálení], čímž chtěl říci, že byste neměli ztrácet čas čekáním, až výsledek vašeho učení udělá z vrchnosti zbožné lidi, kteří budou ochotni zaujmout biblický názor na tyto záležitosti. Ale poté, co to napsal, nakonec od toho všeho ustoupil a strávil mnoho let svého života jako velmi tichý, nenápadný, neznámý anglikánský vikář a jako takový v roce 1633 zemřel. Semínko však bylo zaseto.

Práce Roberta Browna se ujali tři úžasní muži – Henry Barrow, John Greenwood a John Penry. Myslím, že v celé církevní historii a v mnoha ohledech i v historii světské není nic hrdinštějšího než příběh těchto tří mužů. Byli pronásledováni a vězněni a nakonec byli v roce 1593 odsouzeni k smrti a zemřeli rádi. Poslední dopis, který John Penry napsal své ženě těsně před popravou, je jedním z nejdojemnějších dokumentů, jaké jsem kdy četl.

Tito separatisté tvrdili, že stát nesmí mít nic společného s církví a církev se státem. Tvrdili, že obojí je zcela oddělené a že nemáte žádat magistrát, aby jménem církve vykonával kázeň nebo cokoli jiného. Proti nim samozřejmě ostře vystupovali nejen anglikáni, ale stejně tak puritáni, což byli, jak si vzpomínáte, především lidé, kteří věřili v setrvání v anglikánské církvi, ale v její reformu. Proti separatistům se ostře stavěli také presbyteriáni. Všichni byli proti nim a velice ostře je odsuzovali.

Nicméně to bylo jejich svědectví - tvrdili, že mají naprostou svobodu vyznání, naprostou náboženskou svobodu a že církev je zcela oddělena od státu. Zpočátku to byli independenti nebo kongregacionalisté, ale v prvních letech sedmnáctého století někteří z nich začali zastávat názory, které dnes nazýváme baptistické, čímž bylo myšleno především to, že se nemají křtít děti, ale pouze dospělí na základě vyznání víry. Jejich vůdci byli dva muži, z nichž jeden se jmenoval John Smyth a druhý Thomas Helwys. Byli to skutečně zakladatelé baptistických směrů v této zemi a v roce 1611 vydali velkou deklaraci.

To sice nesouvisí s mým přímým tématem, ale možná nebudu mít příležitost říkat takové věci při výkladu Písma. Oba tito muži věřili ve křest nikoli ponořením, ale pokropením, a pokropili se navzájem. Většina lidí si tyto věci neuvědomuje, ale baptisté se zhruba od roku 1610 do roku 1640 vůbec neponořovali, ale věřili v pokropení, v polití - to je velmi zajímavá věc.

Až do roku 1640 a do začátku občanské války tedy existovaly dvě skupiny separatistů - independenti a baptisté. Bylo jich málo a jejich počet rostl velmi pomalu, ale jak uvidíme, občanská válka a období Commonwealthu jim samozřejmě výrazně pomohly. Hodně trpěli, ale drželi se svých zásad.

To mě přivádí k tomu, abych řekl pár slov o velkém Oliveru Cromwellovi, v mnoha ohledech jistě největším Angličanovi, který kdy žil, i jeho původ je zajímavý. Cromwell byl independent, a to velmi přesvědčený, ale přesto neměl v této otázce vztahu církve a státu jasno. Jak jsem říkal o ostatních, musím především o Cromwellovi říci, že musíme být opatrní, abychom tyto muže neodsuzovali; jejich situace byla téměř neřešitelná, zejména u Olivera Cromwella. Král byl sťat, což byla tak neznámá a zvláštní událost, a anglikánská církev, episkopální církev, byla v jistém smyslu zrušena. Co tedy měl dělat?

Cromwell byl koneckonců Lord Ochránce, měl za úkol vládnout a cítil, že je třeba něco udělat. Proto dal církevním záležitostem řád. Domníval se, že to musí udělat stát, a tak jmenoval „zkoušející“, aby zkoušeli kazatele, a jmenoval kazatele atd. V jistém smyslu pokračoval v naprosto stejném systému, který podporovala Alžběta a Stuartovci, jen měl samozřejmě jiné důvody; nebyl episkopální, byl skutečný independent. Přesto věřil ve státní církev, stejně jako jiní před ním.

Zde však musíme vzdát hold Cromwellovi. V praxi cítil, že musí jednat tak, jak jednal, jinak by nastal jen chaos. Navíc měl vždy po ruce argument, že většina anglikánského kléru je nejen negramotná, ale mnozí jsou také nemorální a zanedbávají své farnosti. Kazatelé tedy chyběli; bylo třeba je najít, pak vyškolit a nakonec je lidem takříkajíc vnutit. To byly Cromwellovy argumenty. Ale navzdory tomu všemu a navzdory určitým škraloupům, které se možná objevily na jeho skvělém kontě, zde byl muž, který měl velmi jasné představy o náboženské toleranci a svobodě vyznání. Byl například prvním mužem, který poskytl svobodu vyznání Židům.

Zatímco tedy Brownisté a Barrow, Greenwood a Penry zasévali semínko, ke skutečnému naplnění nebo alespoň k nejplnějšímu rozvoji tohoto semínka došlo až v době Olivera Cromwella a Commonwealthu.

A to mě přivádí k lidem, kteří jsou za myšlenku svobodné církve nejvíce zodpovědní. Ti ostatní jsou předchůdci, odhalují nám historické pozadí, ale směřují tímto způsobem k určitému bodu. Nejprve se budu zabývat Spojenými státy americkými. Zde se musím zmínit o velmi pozoruhodném muži, který se jmenoval Roger Williams. Hrál důležitou roli v dějinách náboženství, zejména náboženské tolerance, ale byl také klíčový v celých dějinách Spojených států amerických. V mnoha ohledech byl více než kterýkoli jiný muž zodpovědný za pohled Spojených států amerických na tyto záležitosti a je zajímavé, že ho američtí historici ve dvacátém století do značné míry ocenili.

Roger Williams byl v minulosti nejen opomíjen, ale také hanoben a nepochopen. To je ovšem osud většiny reformátorů a velkých lidí. Často jsou ve své době a generaci očerňováni a doceněni třeba až po staletích. To se samozřejmě stalo i Oliveru Cromwellovi. Po jeho smrti a restauraci Karla II. bylo Cromwellovo jméno hanobeno a jeho tělo bylo dokonce exhumováno a vystaveno veřejnému posměchu a opovržení. Bylo učiněno vše, co bylo možné udělat pro pošpinění jeho jména. Teprve když ve 30. letech 19. století začal Thomas Carlyle psát své knihy, začala si Británie znovu uvědomovat, jak velkým mužem Oliver Cromwell byl.

Něco podobného se přihodilo i Rogeru Williamsovi. Neřadím ho do stejné kategorie jako Olivera Cromwella, protože to byl duchovní, a ne státník, ale jako myslitele bych ho rozhodně zařadil do jedné roviny s Cromwellem, ba možná bych ho postavil i před něj. Co tedy o tomto muži víme? Narodil se v Británii v roce 1600 - vedou se spory o to, zda se narodil ve Walesu, nebo v Cornwallu, ale to je celkem jedno, obojí je keltské! Vzdělání získal, jako většina těchto lidí v té době, v Cambridgi a byl vysvěcen na anglikánského duchovního, ale od počátku byl v této funkci nešťastný. Výsledkem bylo, že v roce 1631 překročil Atlantik a odjel do Bostonu, kde se domníval, že najde svobodu a vlídné společenské poměry, po nichž toužil.

Když Williams dorazil do Bostonu, dočkal se velkolepého přijetí. Byl to velmi schopný muž a lidé viděli jeho kvality a chtěli ho jmenovat učitelem církví. On však byl stále velmi nešťastný. Zjistil, že ani zde těmto problémům nerozumějí. Osadníci sice vytvořili samostatné církve, ale nezřekli se pochybení anglikánské církve. Napsal toto: „Když jsem byl v Bostonu jednomyslně zvolen za učitele, tak jsem s čistým svědomím odmítl, protože jsem si nemohl dovolit sloužit lidem, kteří nejsou odděleni od světa, což jsem zjistil během zkoumání a rozhovorů.

Williams řekl, že odloučení nezachází dostatečně daleko. Chtěl, aby osadníci veřejně prohlásili, že litují toho, že v době, kdy žili v Anglii, měli společenství s tamními církvemi. To nikdy neudělali; buď o anglikánské církvi nic neříkali, nebo tvrdili, že je to vlastně pravá církev, ale oni že navrhují udělat něco jiného. Učil také, že vrchnost nemá právo trestat porušení sabatu nebo jakýkoli jiný přestupek kvůli tomu, že se jedná o porušení první desky Desatera.

V důsledku těchto neshod se Williams neusadil v Bostonu, ale odstěhoval se severněji do Salemu, slavného a velmi zajímavého místa v celé této historii. Měl jsem to potěšení navštívit ho v roce 1963 a vyprávět lidem, kteří tam žili, něco o tom všem, - nikdy předtím to neslyšeli!

Williams byl v Salemu opět jmenován pastorem, ale brzy se dostal do potíží, protože lidé v Bostonu měli jurisdikci nad celou oblastí. Přestěhoval se ze Salemu, odešel asi na dva roky do Plymouthu a pak se vrátil do Salemu. Kvůli jeho názorům však byl v roce 1636 vydán příkaz k jeho vyhoštění. Jednalo se o výnos soudu: „Pokud by jakákoli osoba nebo osoby v rámci této jurisdikce popíraly zákonné právo nebo pravomoc vrchnosti trestat vnější porušení první desky zákona, měla by být každá taková osoba nebo osoby odsouzeny k vyhnanství.“

Strážci zákona byli vysláni, aby Williamse zatkli a naložili na loď směřující do Anglie, ale on byl varován a včas uprchl. Odjel dále na jih a založil město, které se stalo známým jako Providence. Byl také zakladatelem státu Rhode Island.

Roger Williams to všechno dělal kvůli svým náboženským názorům. Věřil v naprostou svobodu vyznání a zastával názor, že stát nemá právo určovat náboženské vyznání. Pod vládou Massachusetts jste museli věřit převládajícímu názoru, jinak, jak jsme viděli, jste nemohli být ani občanem. Proti tomu všemu protestoval především z náboženských důvodů, ale rozvíjel také některé politické myšlenky a v mnoha ohledech je otcem americké demokracie.

V roce 1639 přijal Williams baptistické zásady. Do té doby byl nezávislý, separatista. Ale ani s baptisty nebyl spokojen.

Opět chci být spravedlivý ke všem stranám. Williams byl bezpochyby génius, ale jak už to u géniů bývá, občas to s ním bylo těžké – přinejmenším bylo těžké s ním žít. Byl osobním přítelem Olivera Cromwella, básníka Johna Miltona a dalších vůdců Anglie. Několikrát přijel do Anglie v souvislosti s podnikáním na Rhode Islandu a byl velmi uznáván. Dokonce i guvernéři Massachusetts, kteří ho z tohoto státu vyhnali, vzdávali co největší hold nejen jeho charakteru a zbožnosti, ale také jeho kazatelským a učitelským schopnostem. Byl to však člověk, který měl sklon tlačit na pilu ve své logice až příliš, takže se nakonec těžko s někým dohodl. Přesto je úplné oddělení církve od státu v Americe především zásluhou vlivu a učení Rogera Williamse.

To je tedy jedna z větví separatistů. V Anglii se v Cromwellově armádě, v jeho nové armádě (New Model Army), shromáždilo velké množství zbožných mužů, kteří věřili, že v boji proti Karlu I. a roajalistům bojují v bitvách Páně. Někteří z těchto mužů, kteří se stali známými jako sektáři, zastávali extrémní separatistické názory. Existovalo mezi nimi mnoho skupin, včetně lidí, kterým se říkalo „diggeři“. Další skupina dostala název „leveleři“, protože prosazovala rovnost všech lidí a svobodu náboženského vyznání.

Největším vůdcem mezi levelery byl muž jménem John Lilburne. Je opět pozoruhodné, jak jsou tito lidé opomíjeni. Dal jsem si tu práci a vyhledal jsem Schaff-Herzogův Slovník náboženského vědění (Dictionary of Religious Knowledge), abych zjistil, co se tam píše o levelerech a Johnu Lilburnovi, a zjistil jsem, že se tam o nich nepíše nic – ani slovo, což je neuvěřitelné.

O levelerech a Johnu Lilburnovi vyšla kniha H. N. Brailsforda, ale tragické je, že Brailsford byl ateista a takzvaný volnomyšlenkář. Nezajímalo ho náboženství těchto mužů, ale nesmírně ho zajímaly jejich politické myšlenky. Byli nepochybně průkopníky nejen v oblasti náboženství a svobody vyznání, ale také v oblasti vlády a rozvíjeli myšlenky, které se ukázaly být zárodkem myšlenek demokratického systému vlády, kterému se těšíme v současnosti. Většinu zákonů a reforem, které ve dvacátém století provedly liberální a labouristické vlády, předvídali právě tito leveleři. Trvalo tři sta let, než většina obyvatel této země pochopila věci, které viděli tito muži.

Dovolte mi, abych vám citoval jednoho moderního spisovatele: „Anglosaská demokracie se zrodila v červnu 1647, kdy se v Newmarketu a Tiplow Heath puritánská armáda dohodla, že se nerozpustí, dokud nebudou zajištěna jejich práva a svobody.“ To byl skutečný počátek demokracie v této zemi, jak ji známe dnes.

Říkám to z následujícího důvodu: Možná jste četli v novinách, že v Británii začínají být velmi aktivní takzvaní humanisté. Hodlají pořádat konference a nárokovat si vysílací čas v BBC. Mají také v úmyslu podat petici parlamentu, aby se zasadili o to, že všichni učitelé ve školách budou mít školení o myšlenkách humanismu. Stává se z nich aktivní a agresivní síla. Je nejen protikřesťanská, ale i protináboženská a věří pouze v člověka a jeho moc. Pravděpodobně velkým bojem, který budeme muset vést po mnoho příštích let, bude boj proti agresivnímu, vědeckému a klasickému humanismu.

Humanismus je ateistická filozofie, která se snaží zcela odstranit náboženství. Hodně mluví o svobodě – svobodě pro člověka, politické svobodě a tak dále -, ale jeho stoupenci nevědí, a je velmi důležité, abychom jim to řekli, že by nemohli dělat to, co dělají a co chtějí dělat, kdyby nebylo těchto náboženských mužů v sedmnáctém století. Ti humanisté a spisovatelé jako Brailsford, kteří se o tyto lidi zajímají, se o ně zajímají pouze z politického hlediska a neuvědomují si, že jejich politické názory vycházely z jejich náboženského přesvědčení. Právě jejich chápání pravdy o člověku, jak ji učí Bible, a biblického učení o vládě vedlo k jejich politickým myšlenkám.

Jak jsem řekl, ostatní lidé si levelerů a jim podobných všímají, zatímco křesťané na ně zapomněli. Nezkoumali jsme fakta. Byli jsme tak zaujati pěstováním svých duší, že jsme ignorovali vlastní historii. Jsme ochotni prodat tolik svých svobod jen proto, že jsme nevědomí; neuvědomujeme si cenu, kterou za ně zaplatili naši předkové, dokonce i cenu krve. Právě proto, že neznáme protestantské mučedníky, se usmíváme na Řím a jsme připraveni se na něj usmívat i nadále.

Proto si těchto věcí buďme vědomi, seznamme se s nimi a řekněme těmto humanistickým myslitelům, že všechny ty výhody, kterých si užívají a o kterých tolik mluví - a které staví proti křesťanské víře -, pocházejí z křesťanské víry. Často jsem z této kazatelny říkal, že nemocnice založili křesťané, stejně jako naše vzdělávací systémy, zákony o chudých a tak dále. A nyní dodávám, že dokonce i myšlenka politické demokracie pochází od lidí jako Roger Williams, John Lilbume a levelerů.

Tím se dostáváme do let 1660 a 1662. V roce 1660 došlo k návratu Karla II. a to je největší skvrna na erbu presbyteriánství, protože presbyteriáni byli skutečně zodpovědní za restauraci. Vím, že byli oklamáni; Karel II. byl lhář stejně jako jeho otec. Lhal jim a pak od svých slibů ustoupil. Nikdy mu však neměli věřit. Nicméně to udělali, aby, jak se domnívali, dosáhli svých vlastních cílů. Mysleli si, že se anglikánská církev změní v presbyteriánskou. Tato naděje však byla naprostým bláznovstvím a v roce 1662 Karel II. a jeho rádci ukázali svou tvář a vyhnali z anglikánské církve asi dva tisíce duchovních.

Poté nonkonformisté, lidé, kterým se říkalo puritáni, začali tyto věci vidět zcela jasně. Je tedy pravdou, že zhruba od roku 1662 se z kongregacionalistů nebo independentů, ať už jim říkáte jakkoli, a baptistů stali skuteční separatisté. Od té doby se všechny jejich představy o úplné odluce staly jasnými a takový je jejich postoj až do současnosti.

Jaký je tedy současný postoj k celé této otázce?[2] Je to zhruba takto. Římskokatolická církev, která by ráda ovládla všechny státy, toho samozřejmě již není schopna, a to ani v Itálii. To nejlepší, co nyní může dělat, je vytvářet se státníky to, čemu říká „konkordáty“. Tehdejší papež uzavřel konkordát s Mussolinim, jiný uzavřel konkordát s Hitlerem; to je jediné, co mohou dělat. Ale i když byli zbaveni svých pravomocí, nevzdali se této teorie, a jak jsem vám připomněl v naší poslední studii, Vatikán se stále považuje za stát a ostatní státy ho za něj považují. Proto se státníci a hlavy států obracejí na papeže. Nenavštěvují ho ani tak jako náboženského vůdce, jako spíše jako hlavu státu a jako člověka, který má stále velký vliv na státy po celém světě, protože tolik vládců a guvernérů a lidí na úřadech jsou římští katolíci. Ve skutečnosti však římskokatolická církev již nemá takovou moc a autoritu, jakou měla od dob Konstantina až po protestantskou reformaci a dokonce i o něco později.

Již jsem vám popsal situaci ve Spojených státech, kde existuje úplná odluka církve od státu. Američané věří v náboženskou svobodu, ale neexistuje nic takového jako státní církev a žádné přímé spojení mezi církví a státem.

A co Britské ostrovy? Nejprve Skotsko. Tam vidíme něco, co lze označit za modifikované zřízení. Církev a stát jsou zcela odděleny a stát nemůže zasahovat do duchovních záležitostí církve. Přesto se křesťané ve Skotsku drží myšlenky spolupráce se státem. Proto se zasedání valného shromáždění skotské církve vždy účastní lord vysoký komisař (Lord High Commissioner), který je jmenován královnou, aby ji zastupoval na jednáních tohoto shromáždění. Toto modifikované zřízení je ale vesměs něčím pouze formálním a ve skutečnosti nemá žádný praktický význam.

V případě Irska tam kdysi působila anglikánská církev, ale v 19. století byla její irská větev zrušena.

Ve Walesu byla anglikánská církev státní církví až do dvacátého století. Velšský zákon o odluce státu a církve, přijatý v roce 1914, byl pozastaven do konce první světové války a poté byl v roce 1920 uveden v platnost. Ve Walesu ani v Irsku tedy neexistuje žádná státní církev a ve Skotsku je to pouze ono modifikované zřízení.

V Anglii pak samozřejmě stále existuje státní církev a je na ní velmi zajímavá jedna věc – zmiňuji se o tom proto, abychom pak mohli tuto historickou úvahu zcela opustit. O zrušení anglikánské církve se hovoří poměrně často, ale je zajímavé, že to většinou přichází od samotných anglikánů. Největšími odpůrci oddělení státu a církve v Anglii byli vždy evangelikálové, a to platí i v současnosti.

Asi byste očekávali, že situace bude jiná, že? Ale tak to dopadá, když se začnete oddávat církevní politice a vycházet z lidské moudrosti. Anglo-katolíci[3] chtějí oddělení církve od státu, aby si jejich strana, která v současné době anglikánskou církev ovládá, mohla dělat, co se jí zlíbí. V současné době nemůže. Jak jsem již řekl, v roce 1928 anglo-katolíci vypracovali novou modlitební knihu, ale když byla předložena parlamentu, byla odmítnuta. Anglo-katolíci samozřejmě zuřili a tvrdili, že v duchovních záležitostech musí existovat svoboda; že není správné, aby byli takto omezováni státní mocí.

Anglo-katolíci, včetně současného canterburského arcibiskupa[4], jsou tedy zastánci odluky státu a církve, ale z tohoto důvodu. Stále chtějí pokračovat v církevním zaopatření státem, což znamená, že jsou placeni z peněz vyprodukovaných státem, ale nechtějí být kontrolováni parlamentem. Stále chtějí výsady státní církve, ale chtějí to, čemu říkají „duchovní svoboda“, a učinili v tomto směru mnoho kroků.

Můžete se mě tedy zeptat: „Proč se tedy evangelikálové, lidé, od kterých byste očekávali, že budou podporovat duchovní svobodu církve, staví proti tomu?

Přesně ze stejného důvodu - ale obráceně. Evangelikálové vědí, že kdybyste zrušili anglikánskou církev, moc by se dostala do rukou biskupů, a protože většina biskupů je v současné době svým učením anglo-katolíky, bylo by to pro evangelikály opravdu velmi špatné. Proto se proti tomu staví hlavně z tohoto pragmatického důvodu, že by je to dostalo do horšího postavení. Jak vidíte, za současného stavu věcí mají oprávněné naděje a očekávání, že až se anglo-katolíci a další pokusí předložit své novoty, parlament je odmítne. V tuto chvíli tedy evangelikálům vyhovuje bránit se snahám o zrušení anglikánské církve.

Tento postoj evangelikálů je založen na účelovosti a je otázkou, zda ho takto vůbec můžeme přijmout. Doufám tedy, dá-li Bůh, že budu moci pokračovat v úvahách o této otázce vztahu církve a státu, kterou jsme nyní sledovali v průběhu dějin – a jak obsáhlé dějiny to jsou! Zatím jsem vám je jen velmi stručně shrnul – a zhodnotil ve světle Písma. Položme si otázku: Jak je to všechno možné ve světle učení Bible?

Možná mi řeknete: „Co to má společného s námi? A odpověď zní, že tohle všechno jsou věci, které křesťané dělají, když se řídí spíše tradicí než učením Písma. Z toho plyne pro nás v naší době a generaci velké poučení.


 

[1] Další informace o tomto tématu naleznete v článku „Henry Jacobs and the First Congregational Church“ [Henry Jacobs a první kongregační společenství] od Dr. Martyna Lloyda-Jonese v knize The Puritans: Their Orgins and Successors [Puritáni: Jejich původ a následovníci], Banner of Truth, 1987.

[2] Toto kázání zaznělo v roce 1967.

[3] Tzv. „high church“ – část anglikánské církve, která se svým učením i praxí blíží římské církvi.

[4] Arcibiskup Michael Ramsey.

 

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

 

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti

 

© Spolek Soli Deo Gloria, www.solideogloria.cz 

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Martyn Lloyd-Jones

  • Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

Viděli jsme, že existují dvě hlavní myšlenky týkající se vztahu mezi církví a státem. První, kterou jsme se zabývali v minulé studii, považuje tyto instituce za jeden celek. Druhá, kterou se musíme zabývat nyní, tvrdí, že jsou v podstatě odlišné a rozdílné. Na podporu tohoto názoru se uvádějí čtyři hlavní důvody.

Začněme tím, že církev a stát se zásadně liší svým původem, způsobem, jakým vznikly. Stát pochází samozřejmě od Boha jako univerzálního svrchovaného vládce vesmíru. Věříme, že svět byl stvořen Bohem, že mu patří a že je vládcem celého vesmíru. A v této funkci Bůh uvedl stát v život, jak nám připomíná list Římanům 13: „Není moci, leč od Boha.“ Stát nemá nic společného přímo se spásou, ale je něčím obecnějším, širším. Naproti tomu církev, jak jasně vidíme v Novém zákoně, vznikla jako přímý důsledek prostřednictví neboli zachraňujícího díla Pána Ježíše Krista. To je tradiční způsob, jak se na tuto záležitost pohlíží. Často se také setkáte s tím, že to lidé vyjadřují následovně: Stát patří do přirozeného uspořádání, z tohoto hlediska je součástí Božího jednání s celým tímto světem, zatímco v případě církve se dostáváme do oblasti milosti.

To vyvolávalo mezi reformovanými a protestantskými učiteli spory. Jsou tací, kteří tvrdí, že by se nemělo rozlišovat mezi přirozeným řádem a milostí, že to není skutečně přesný způsob, jak se na tuto záležitost dívat, a nahradili by ji dvěma děleními milosti – zachraňující milostí, což je zvláštní a specifická milost, a všeobecnou milostí neboli tím, čemu říkají „obecná milost“. Takže neřeknete, že církev patří do oblasti milosti a stát do oblasti přirozeného řádu, ale že církev patří do oblasti „zvláštní milosti“ a stát do oblasti „obecné milosti“.

S tímto učením bychom se měli seznámit, protože obsahuje mnoho důležitých důrazů. Skutečně říká, že Bůh jedná s každým skrze milost v Ježíši Kristu – nejen s věřícím, ale i s nevěřícím – a činí tak prostřednictvím působení Ducha svatého. Duch svatý samozřejmě jedná s věřícími přímo a bezprostředně, a to zcela zvláštním způsobem: Duch svatý je usvědčuje z hříchu, dává jim dar víry, způsobuje jejich znovuzrození a křtí je do Kristova těla. To vše je nám známo, týká se to našeho vykoupení a spásy. Učíme však také, že Duch jedná i s ostatními lidmi tak, že na ně působí obecnějším způsobem, dává jim určité dary a schopnosti.

Jinými slovy, toto učení chce říci, že neexistuje nic, co by bylo „přirozené“ ve smyslu, že by vzniklo z přírody mimo Boha. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu; byl dokonalý a také celé stvoření bylo dokonalé. Člověk však zhřešil a nyní existuje nový vztah mezi Bohem a člověkem. Zde dochází k rozdělení – na ty, kteří jsou přivedeni ke spáse, a na ty, kteří k ní přivedeni nejsou. Druhá skupina však není zcela opuštěna, ale Bůh s ní jedná prostřednictvím obecné milosti.

Když člověk zhřešil, Bůh neopustil svět a celé lidstvo. Již jsme viděli, že Bůh například uvedl v život autority, aby omezovaly zlo, aby omezovaly hřích a jeho projevy. To je, jak se říká, součástí obecné milosti; je to milostivé jednání Boha s ohledem na jeho konečný záměr. Tito lidé nejsou spaseni, ale jsou zdrženliví a jsou pod vlivem Ducha.

Myslím, že vhodnější je to vyjádřit takto: Je lépe mluvit nikoliv o protikladu mezi milostí a přirozeností, tedy o milosti zvláštní a milosti obecné, tedy o tom, že Bůh se stará i o neobrácené lidi. Má s nimi mnoho co do činění, ne však ve smyslu spásy, ale z hlediska zákona a řádu, míru a vlády a podobných záležitostí. Možná si myslíte, že jde o akademickou záležitost, ale myslím, že čím více o tom budete přemýšlet, tím více uvidíte, že je důležité, abychom světu připomínali, zejména v dnešní podobě, že neexistuje nic, co by se vymykalo Boží vládě. I když to muži a ženy mohou popírat, přesto jsou pod vlivem Božího Ducha. Takzvaný humanistický svět si neuvědomuje, že většina toho, za čím si stojí a co dělá, je ve skutečnosti výsledkem působení Božího Ducha na něj. Navzdory jim samotným se to děje.

Prvním bodem je tedy to, že církev a stát se liší svým původem. Existuje zvláštní milost a obecná milost.

Za druhé, vidíme zřetelný rozdíl mezi církví a státem, když je posuzujeme z hlediska hlavního cíle, pro který byly zřízeny. Církev vznikla pro duchovní účely. Byla ustanovena proto, aby hlásala slovo nespaseným, aby evangelizovala. Ale nejen to; byla ustanovena pro blaho věřících, pro Boží děti. Účelem církve je poskytovat Božímu lidu společenství, dávat poučení o spravedlnosti, vykládat Písmo, nabízet pomoc a podporu a vysluhovat svátosti.

Hlavní funkce státu je naproti tomu širší, jak jsme viděli z těchto sedmi veršů, o nichž uvažujeme. Stát se stará o zachování míru a vnějšího pořádku. Nezabývá se duchovními záležitostmi.

Třetí rozdíl mezi nimi – a ten je důležitý vzhledem k tomu, o čem zde mluvíme – spočívá v tom, že se navzájem liší mocí, která jim byla svěřena Bohem. Vezměme si nejprve církev: moc, která jí byla svěřena, je mocí milosti; nemá žádnou donucovací moc. To ovšem církev neříkala vždy. Ukázal jsem vám, že římskokatolická církev učí a věří v pravý opak. A stejného omylu se dopouštěly i jiné údy církve. Chtěl bych však podotknout, že při prostém čtení Nového zákona by nám mělo být jasné a jednoznačné, že moc církve je mocí přesvědčení, mocí milosti.

Snad nejlépe to vystihnu citátem z Martina Luthera, který, jak se mi zdá, měl v této věci naprosto jasno. S odkazem na římskou církev říká: „Rozsudkem smrti vyřeší všechny spory.“ Připouštěl, že mohou nastat případy, kdy v zájmu klidu bude třeba vykázat nepohodlné osoby ze země, ale byl proti fyzickému trestu za kacířství. Toto jsou jeho slova:

Kacířství nelze nikdy omezit silou, je třeba ho uchopit jiným způsobem. Tento druh boje nelze vyřešit mečem. Zbraň, kterou je zde třeba použít, je Boží slovo. Pokud nerozhodne ono, rozhodnutí neovlivní světská síla, i kdyby měla celý svět zalít krví. Kacířství je věcí duše, žádná ocel ho nemůže uhasit, žádná voda ho nemůže utopit. Zničit ho může jedině Boží slovo.

To je velmi jasné vyjádření skutečnosti, že moc církve je mocí milosti. Tyto verše v Římanům 13 nám však připomínají, že moc, která je svěřena státu, je v podstatě donucovací – „neboť ne nadarmo nosí meč“. Konečnou hranicí je, jak jsme viděli, trest smrti, ale po celou dobu je to moc donucovací. Opět zde tedy vidíme zřejmý rozdíl mezi státem a církví.

A konečně, za čtvrté, existuje velmi jasný rozdíl mezi způsoby, jakými jsou tyto dvě funkce vykonávány. V případě církve jsou na různých místech Nového zákona uvedeny seznamy: „A jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, další za evangelisty a další za pastýře a učitele“ (Ef 4,11); „A Bůh ustanovil v církvi jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele…“ (1K 12,28). To jsou služebníci církve. 

Ale když přicházíme k otázce státu, nacházíme něco úplně jiného. Zde máte vrchnost – nejvyšší vrchnost, krále, královnu nebo císaře, nebo kohokoli jiného. Je to úplně jiný řád, kdy různí hodnostáři a funkcionáři pracují pod jednou nejvyšší autoritou, a i tento řád je v Bibli, jak ve Starém, tak v Novém zákoně, naprosto jasně vyjádřen.

Existují tedy čtyři velmi reálné důvody, proč říci, že církev a stát nejsou jedno, ale že se liší ve své podstatě. Toto je pravda, která byla znovuobjevena, znovu uchopena, v době protestantské reformace. Jak jsme viděli, ztratila se v době Konstantinově a bylo dáno protestantským reformátorům, aby si tento zásadní a podstatný rozdíl uvědomili a do jisté míry ho obnovili.

Ještě jednou se zde v této souvislosti zmíním o historii. Teď mě napadlo, že se někteří z vás možná diví, proč věnuji tolik času tomuto historickému přehledu. Občas se setkávám s lidmi, kteří se považují za ultraduchovní a kteří si myslí, že tuto ultraduchovnost prokazují tím, že říkají: „Neměli byste se zabývat historií. Proč nejdete rovnou do Písma a nevykládáte ho? Nezajímá mě, co lidé říkali v minulosti.“ Tito lidé si myslí, že křesťanský duchovní, který připomíná dávnou historii, ve skutečnosti není příliš duchovní a stává se vlastně téměř světským.

Na takovou kritiku mohu říci jen to, že zastávat takový názor je naprostá arogance. Jakým právem se domníváme, že pouze náš výklad Písma je správný? Je to arogantní z tohoto důvodu: v průběhu staletí byli v církvi pozoruhodní, duchovně smýšlející a Bohem povolaní muži a ženy. Máme snad ignorovat vše, co si mysleli, říkali a dělali?

Ne, když stojíme před tak závažnými otázkami, jako jsou tyto, a víme, že ti, kdo tu byli před námi, se potýkali se stejnými otázkami a že v minulosti tyto problémy často vedly ke krveprolití, strašnému pronásledování a válce, pak by nás nepochybně jen samotná pokora měla přimět k tomu, abychom se snažili studovat to, co se stalo, a využít jakoukoli pomoc, kterou můžeme získat.

Stejně arogantní postoj lze pozorovat u lidí, kteří neuznávají používání komentářů. Říkají: „Mám v sobě Ducha svatého a tady je Slovo, takže to všechno zvládnu.“ Znám lidi, kteří v této věci zašli dokonce až do krajnosti. Vzpomínám si na jednoho chudáka, který jednou říkal věci, které byly dost hloupé, ale když ho někdo upozornil, že odporuje učení apoštola Pavla, jeho odpověď zněla, že je mu jedno, co Pavel říká, že Duch v něm mu říká, co má říkat.

Vidíte pošetilost takových argumentů? Měli bychom děkovat Bohu za veškerou pomoc a podporu, které se nám dostane. Tato záležitost, kterou se nyní zabýváme, má v současné době zvláštní význam vzhledem k určitým tendencím, které jsou ve světě patrné. Nemám na mysli jen stav, který v tuto chvíli panuje v Číně, ale i postavení křesťanů v jiných zemích, například v Africe. Je naší povinností na tyto lidi myslet, pomáhat jim, jak můžeme, a modlit se za ně. Někteří z nich občas přijíždějí do této země a dávají si tu práci, aby se některých z nás na tyto bolestné záležitosti zeptali.

K tomu všemu však přistupuje trend návratu k Římu, a jak jistě víme, tato církev, pokud má autoritu a moc, ji vždy uplatňuje. Může se stát, že někteří lidé budou muset čelit takovým pozicím, jakým museli ve své době a ve své generaci čelit protestantští reformátoři a po nich puritáni a skotští kovenanteři a další. Ať se vám to tedy líbí, nebo ne, možná se vás tato otázka bude dotýkat, a proto se jí musíme zabývat.

Určitě bychom se měli poučit z historie; pokud to nedokážeme, jsme odsouzeni k opakování stejných chyb. Víme, že tito muži a ženy se ve své generaci snažili, stejně jako my dnes, čelit těmto otázkám poctivě a biblicky. Přesto si ve světle učení Písma můžeme troufnout tvrdit, že mnozí z nich v některých bodech chybovali. Máme tu výhodu, že se můžeme ohlédnout zpět a vidět protikladné názory a jejich vzájemné působení, a je na místě, abychom této příležitosti plně využili. Nyní vás tedy čeká trochu více historie. To není omluva, to je apologie neboli obhajoba!

Když se budeme zabývat názorem, který zdůrazňuje zásadní rozdíl mezi církví a státem, vezmeme muže, kterými se zabýváme – nebo alespoň hnutí, která nás zvláště zajímají – v chronologickém pořadí. Nejprve to byl Luther, poté Ulrich Zwingli, jedna z vůdčích osobností v této věci, a jako třetí Kalvín. Zwingli zemřel v roce 1531, zatímco Kalvín vydal své Instituce a stal se známým až v roce 1536, přičemž Zwingli měl na Kalvínovo myšlení značný vliv. Musíme si tedy říci jen něco málo o Zwinglim a Kalvínovi, pak se podívat na puritány v této zemi a pak na presbyteriány, z nichž vzešla část puritánů. Nakonec se dostáváme k separatistům, kteří jako první udali směr myšlence svobodné církve: nejen nonkonformisté, ale svobodná církev, která zpřetrhala spojení se státem. To jsou naše hlavní skupiny.

Opět je můžeme rozdělit na dvě části. Všichni kromě separatistů věřili v úzké spojení, ba dokonce ve svazek mezi církví a státem. Musíme si to ujasnit: rozlišovali mezi církví a státem, na rozdíl od názoru, který zastávala anglikánská církev a římskokatolická církev, ale i když toto rozlišení dělali, věřili ve spojenectví mezi nimi. Separatisté však tvrdili, že tyto instituce jsou nejen odlišné, ale měly by být oddělené, odtud také pochází jejich název.

Podívejme se tedy na první skupinu. V první řadě to byl Zwingli, pozoruhodný muž. Nechci se u něj zdržovat, jen řeknu, že jeho myšlenkou byla teokracie - tedy vláda Boha v celém životě, včetně státu. Zwingli kladl důraz především na učení o Bohu. Věřil, že církev a stát k sobě patří stejně přirozeně jako tělo a duše v člověku. Čím je duše pro člověka a pro jeho tělo, tím je podle něj církev pro stát.

Tím, že Zwingli uznal, že církev a stát jsou odlišné, se rozešel s římskokatolickým názorem a odsoudil ho. Přestože zdůrazňoval rozdílnost, obhajoval spojení obou. Na jedné straně tvrdil, že světská moc, stát, má dohlížet na kázeň církve, a na druhé straně tvrdil, že Bible má být zákoníkem vlády, státu, takže v jistém smyslu církev říká státu, jaké zákony má vydávat. Učil, že platnost občanského práva závisí na jeho souladu s Písmem, a šel tak daleko, že tvrdil, že pokud vláda země přestane být skutečně křesťanská nebo tomu bude neodpovídat, pak by mělo dojít k revoluci a měla by být svržena. Věřil, že za tyto věci je třeba bojovat, a v roce 1531 skutečně sám zemřel v bitvě s mečem v ruce – což byla velká tragédie.

Zwingli byl průkopníkem tohoto učení, ale podobné myšlenky měli i anabaptisté, s nimiž po určitou dobu spolupracoval. Anabaptisté však byli stále extrémnější. Když prohlásili, že vůbec neuznávají stát, a chtěli nastolit teokracii, Zwingli se s nimi rozešel a velmi vůči nim zahořkl.

Jak jsem již řekl, Zwingliho učení mělo velký vliv na myšlení dalšího muže, v mnoha ohledech největšího génia ze všech, Jana Kalvína. Nyní je velmi zajímavé si všimnout, že Kalvín, ačkoli nám má co říci o církvi a státu, nikdy ve skutečnosti nezformuloval žádné systematické učení o státu. Zmiňuje se o něm, ale své názory na povahu státu, a tedy na vztah mezi církví a státem, podrobně nerozpracovává. Tím ho však nekritizuji. Když se podíváte na život toho muže, když se zamyslíte nad vším, co dělal, nad všemi jeho výklady knih Písma a nad radami, o které ho neustále žádali a které po něm chtěli nejen z městského státu Ženeva, k němuž patřil, ale i z mnoha jiných zemí, včetně Británie, když to všechno uvážíte, je ohromující, co všechno dokázal.

Jak jsem již řekl, všechna čest těmto mužům! Byli povoláni k jednomu velkému dílu a neměli čas vše do detailu propracovat. A tak se stalo, že nám Kalvín neposkytl jasné, jednoznačné učení, pokud jde o celou tuto otázku vztahu mezi církví a státem.

Kalvín věřil, že církev a stát se od sebe liší a že obojí je zcela určitě ustanoveno Bohem, a tvrdil, že jejich sféry jsou v zásadě odlišné, ale že přesto musí spolupracovat. Jinými slovy, ačkoli tvrdil, že se od sebe liší a jsou rozdílné, pro praktické účely je považoval za jeden celek. Dovolte mi to vysvětlit: Ženeva, ačkoli byla městem, byla také státem. V té době existovaly ve Švýcarsku městské státy. Jedním z nich byl Curych, kde žil Zwingli, dalším Bern a tak dále. Aby se člověk mohl stát občanem Ženevy, musel bezpodmínečně vyznat víru v Krista. Pokud jste tak neučinili, nemohli jste se stát občanem. Výsledkem samozřejmě bylo, že i když se tu a tam někdo vzbouřil, vyznání víry v Ženevě učinil prakticky každý. Ženeva tak byla takříkajíc církví, do které patřili všichni občané.

V Ženevě byl tedy vztah mezi církví a státem poněkud zmatený. Kalvín ostatně musel po většinu svého života s touto otázkou bojovat. V jednu chvíli ho stát skutečně ze Ženevy vyhnal, ale pak ho zase povolal zpět. Občas se státu podřizoval – vlastně učil, že povinností každého člověka je absolutně se podřídit svrchovanosti státu, i když přitom dělal určité výjimky.

Nemohu se tím vším zabývat, i když je to lákavé. Zahrnuje to celou otázku křtu dětí, jak ji viděl Kalvín. Uvádím ji však jen jako doklad toho, že ačkoli Kalvín rozlišoval mezi církví a státem, v praxi měl tendenci je ztotožňovat.

Kalvín však řekl víc než to: stát musí kromě povinnosti chránit mír a pořádek dohlížet na to, aby se udržovalo správné učení a bohoslužba. Řekl také, že hříchy proti první desce Mojžíšova zákona [první čtyři přikázání z Desatera] by měl stát trestat. Můžete si to sami ověřit ve čtvrté knize Kalvínových Institucí, kde se o tom pojednává zcela jasně a zřetelně. Kalvín dodával, že stát zase musí přizpůsobit své zákony Božímu zákonu, a říkal, že církev má být soudcem ve státních záležitostech týkajících se náboženství a morálky.

Kalvín zastával názor, že církev může diktovat státu ve věcech náboženství a morálky a může požadovat, aby stát pomáhal křesťanskému světu, v případě potřeby i za použití síly, což je zásada, kterou vyjádřil i Zwingli. Jeden historik k tomu velmi správně poznamenal: „Tak se do protestantismu zadními vrátky opět vrátila překonaná římskokatolická praxe využívat stát k uskutečňování církevních ideálů.“

Viděli jsme, že podle římskokatolického učení má církev využívat stát k šíření svého učení a uskutečňování svých ideálů. Nyní se Kalvín k tomuto postoji skutečně vrátil. Když tedy protestoval proti Římu, když stanovil a zdůraznil rozdíl mezi církví a státem, v praxi se vrátil ke starému římskokatolickému postoji a tvrdil, že církev může využívat stát k uskutečnění svých vlastních cílů. A to se stalo v případě Serveta, který byl za své bludné učení státem odsouzen k smrti.

To je tedy ve své podstatě učení Jana Kalvína v této věci a je nanejvýš důležité, abychom to měli na paměti, protože měl takový vliv nejen na Anglii, ale ještě více na Skotsko, na Nizozemí, především na Holandsko, a nakonec na presbyteriánství na celém světě.

Ukážu vám, co mám na mysli. Známé Vyznání víry, kterým se řídí holandská reformovaná církev a její různé odnože v dnešním Holandsku a ve Spojených státech, je založeno na Belgickém vyznání z roku 1561, což je opravdu skvělé a nádherné vyznání víry.

V článku třicet šest se však píše o vrchnosti:

Věříme, že náš milostivý Bůh kvůli padlosti lidstva ustanovil krále, knížata a další vládce a občanské autority, protože chce, aby svět byl spravován podle konkrétních zákonů a zásad, aby tak byla omezována prostopášnost a zhýralost lidí, aby se mezi nimi vše dělo mravně, slušně a podle spravedlivého řádu. Právě proto dal autoritám meč, aby trestaly ty, kdo konají zlo, a chránily ty, kdo konají dobro. Jejich úřadem je nejen dohlížet na blaho občanského státu, ale také chránit vykonávání svaté služby církve, odstraňovat a ničit veškeré modlářství a falešné uctívání a náboženství antikrista, aby se tak mohlo svobodně rozšiřovat Boží Slovo, aby se mohlo dále šířit království Ježíše Krista, aby byly všechny protikřesťanské síly potlačovány, aby bylo všude kázáno Slovo evangelia, a aby tak byl Bůh všemi lidmi ctěn a uctíván a aby mu všichni lidé sloužili, tak jak on sám přikazuje ve svém Slově.

Protože vládci byli takto povoláni, aby přispívali k rozvoji společnosti, která těší Boha, je jejich úkolem, aby v plném podřízení Božímu zákonu odstraňovali vše, co by bránilo kázání evangelia a jakémukoliv aspektu svatého uctívání. Toto své poslání musí naplňovat bez toho, že by si sebemenším způsobem nárokovali absolutní autoritu, ale jedině způsobem, který jim byl pro správu jim svěřené oblasti ustanoven. Je svatou povinností každého, bez ohledu na jeho stav, situaci, pozici či úřad, aby se podřizoval autoritám, platil jim daně a ctil a uznával je, a podřizoval se jim ve všech věcech, které neodporují Božímu Slovu, přimlouval se za ně v modlitbách, aby se Bůh uvolil jim vládnout a vést je na všech jejich cestách, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. Proto odmítáme bludy anabaptistů a dalších buřičů a vůbec všech, kdo odmítají autority a vlády a chtějí podvracet spravedlnost, zavádět společné vlastnictví majetku a narušovat dobrý řád, který Bůh mezi lidmi ustanovil.

Belgické vyznání víry, čl. 36

Belgické vyznání vychází z učení Jana Kalvína.

Co se týče prvních puritánů v Británii, je třeba si uvědomit, že všichni patřili k anglikánské církvi. Byli to duchovní, ale byli to také puritáni a měli námitky proti neúplné reformaci anglikánské církve, pokud jde o nošení ornátu a různých rouch, o svátosti a tak dále. Ale pokud jde o vztah církve a státu, obecně jednoduše přejali učení, které bylo v anglikánské církvi v módě. A proto jejich názory spadají do okruhu, o němž jsme mluvili v minulém studiu.

Kolem roku 1570 však došlo v řadách puritánů k rozkolu. Muž jménem Thomas Cartwright, který byl profesorem teologie v Cambridgi, začal vyučovat presbyteriánské myšlenky, což vedlo k oddělení jedné skupiny puritánů od ostatních, kteří zastávali anglikánský, erastiánský názor.

Názor presbyteriánů na celou tuto otázku není předmětem sporu, protože je zcela jasně stanoven ve Westminsterském vyznání víry. V kapitole 23 je článek „O světských autoritách“ a je velmi podobný tomu v Belgickém vyznání víry:

Bůh, nejvyšší Pán a Král celého světa, ustanovil světské autority, aby jemu podřízeny stály nad lidmi k jeho vlastní slávě a ku prospěchu všem. K tomu je také vyzbrojil mocí meče, aby chránily a povzbuzovaly dobré a trestaly činitele zla.

Druhý odstavec říká:

Křesťané mohou právoplatně přijmout a vykonávat úřad světské autority, jsou-li k tomu povoláni. Při jeho výkonu mají především zachovávat zbožnost, spravedlnost, právo a mír v souladu s dobrými zákony každého společenství. Za tímto účelem mohou nyní, pod Novou smlouvou, ve spravedlivém a nezbytném případě právoplatně vést válku.

Ovšem ve třetím odstavci je v tomto ohledu něco, co je pro nás zajímavé:

Světští služebníci si nemohou osobovat vysluhování Slova a svátostí nebo moc klíčů království nebeského, nebo jakkoliv, ani tím nejmenším způsobem, zasahovat do záležitostí víry. Mají však moc a povinnost zajistit, aby v církvi byla zachovávána jednota a mír, aby pravda Boží byla zachovávána čistá a celá, aby všechna rouhání a kacířství byla potlačována, aby všechna porušení či zneužití v uctívání a kázni byla předcházena či reformována, aby všechna Boží ustanovení byla řádně upevňována, prováděna a dodržována. Aby těmto úkolům mohla lépe dostát, má světská autorita moc svolávat církevní sněmy, být na nich přítomná a zajistit, aby cokoliv na nich bude dojednáno, bylo v souladu s Boží myslí.

Westminsterské vyznání víry, čl. 23

V to věřili presbyteriáni a v to by měli věřit i ti, kdo se hlásí k Westminsterskému vyznání víry. To bylo sepsáno v letech 1643 až 1647 a vidíte, jaká moc je v něm dána vrchnosti: může svolávat synody a účastnit se jich, i když sama nemusí nutně být křesťanskou. Vyznání ve čtvrtém odstavci říká:

Nevíra nebo odlišné náboženské přesvědčení neruší spravedlivou a zákonnou moc autorit, ani nevyvazuje lidi z náležité poslušnosti vůči nim. Z těchto povinností nejsou vyjmuti ani představitelé církve. Papež nad nimi na jejich vlastním území nemá vůbec žádnou moc ani jurisdikci, tak jako je nemá ani nad žádnými z jejich lidí.

Opět chci být k presbyteriánskému postoji zcela spravedlivý. Toto stanovisko formulovali v letech 1643-7 a bylo, jak jinak, rozvinutím učení Jana Kalvína a učení, které od něj převzal a do Skotska zavedl John Knox, který strávil léta v Ženevě.

Po Johnu Knoxovi však následoval velmi významný muž jménem Andrew Melville, a přestože Melville obecně zastával tyto myšlenky, musím vám přečíst jeden jeho velmi podivuhodný výrok. Měl neustálé potíže se skotským králem Jakubem VI, který se stal anglickým králem Jakubem I., a při jedné příležitosti se spolu sešli, aby tyto záležitosti prodiskutovali. Melville poukazoval na to, že si král přisvojuje příliš velkou moc a příliš zasahuje do církve, a takto se obrátil na Jeho Veličenstvo skotského krále Jakuba VI:

Sire, vždy budeme pokorně ctít Vaše Veličenstvo na veřejnosti, ale protože máme tuto příležitost být s Vaším Veličenstvem v soukromí a protože jste vystaven krajnímu nebezpečí jak ohledně svého života, tak i koruny, a spolu s tím je na pokraji zkázy i země a Boží církev, protože Vám neřekli pravdu a nedali Vám věrnou radu, musíme splnit svou povinnost, jinak budeme zrádci Krista i Vás. Takže, sire, jak jsem vám již mnohokrát řekl, ve Skotsku jsou dva králové a dvě království; je tu král Jakub, hlava tohoto království, a je tu Ježíš Kristus, král církve, jehož poddaným je král Jakub VI. a v jehož království není král Jakub VI. králem, ani pánem, ani hlavou, nýbrž údem.

Sire, ti, které Kristus povolal a přikázal jim, aby bděli nad jeho církví, mají od něho moc a autoritu spravovat jeho duchovní království společně i jednotlivě. Církev by žádný křesťanský král ani kníže neměl ovládat a zbavovat se jí, ale měl by ji posilovat a pomáhat jí; jinak není věrným Kristovým poddaným a údem jeho církve.... Sire, když jste byl v plenkách, Ježíš Kristus svobodně vládl v této zemi navzdory všem svým nepřátelům: Jeho úředníci a služebníci se scházeli a shromažďovali kvůli správě a blahu jeho církve, která byla vždy pro vaše blaho, obranu a zachování, když ti samí nepřátelé usilovali o vaše zničení a vyhlazení.

A tento prvek byl vždy přítomen. Problémem všech těchto mužů byl opět problém, který jsem vám naznačil v naší poslední studii - byla to celá otázka autority. Zdá se mi, že to je bod, v němž křesťané vždycky zabloudili. Při hledání nějaké hmatatelné autority měli vždy tendenci přisuzovat státu příliš velkou moc, což se jasně ukázalo v Belgickém vyznání a ve Westminsterském vyznání víry. Zároveň však máte k dispozici úžasný rozhled a protest člověka, jako byl Andrew Melville. Samozřejmě, že se to zpravidla lišilo od jednotlivce k jednotlivci, ale všechna čest Andrewovi Melvillovi, který dokázal oslovit skotského krále Jakuba VI. tímto úžasným způsobem. A John Knox udělal něco velmi podobného mnohokrát s matkou tohoto krále, Marií, královnou skotskou.

Možná bude dobré zakončit tuto studii právě tímto hrdinským prohlášením Andrewa Melvilla. Budeme pokračovat v úvahách o tom, jak se s touto záležitostí vypořádali američtí kolonisté, otcové poutníci a jejich potomci; a chci vám také říci, jak svobodné církve skutečně vznikly. Věřím, že to zvládnu v krátkém souhrnu, a pak vám mohu ukázat, jak tady došlo k modifikacím tohoto názoru a jak jsme dospěli k současnému stanovisku. Ve světle toho všeho se pak můžeme opět věnovat učení Písma.

 

 

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

 

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti

 

© Spolek Soli Deo Gloria, www.solideogloria.cz 

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Martyn Lloyd-Jones (1899–1981)

  • Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

 

V našich úvahách o učení z listu Římanům 13, které se týká postoje křesťanů ke státu a jejich pohledu na něj, jsme se zabývali zejména otázkou trestu smrti a pacifismem. Jedná se o velmi aktuální a naléhavé problémy a měli bychom být Bohu vděční, že máme k dispozici takovou pasáž Písma, která nám dává světlo a návod, jak se s nimi vypořádat.

Nyní se dostáváme k dalšímu problému, který je opět velmi moderní a aktuální. Doposud jsme se zabývali vztahem jednotlivých křesťanů ke státu a samozřejmě se to stále týká jednotlivců, ale nyní se budeme zabývat ožehavou otázkou vztahu státu a církve. Každý z vás, kdo se trochu zajímá o historii, ví, že tato otázka hrála v dějinách křesťanské církve významnou roli. Jak uvidíme, byla významná v době reformace a ještě významnější v sedmnáctém století během občanské války a Anglické republiky, a dokonce i v období restaurace Stuartovců. Do dnešních dnů je stále významným tématem a mnozí naši předkové kvůli ní nejen bojovali, ale někteří kvůli ní dokonce zemřeli.

Zájem o historii by tedy měl být sám o sobě dostatečným důvodem k tomu, abychom se nad touto otázkou zamysleli. Kromě toho je však naší povinností zajímat se o vztah církve a státu, protože dříve či později – a mně se zdá, že spíše dříve než později – budeme muset všichni přijímat rozhodnutí, která se budou týkat našeho pohledu na celou tuto otázku. Mám teď na mysli to, čemu se říká ekumenické hnutí, které se tak rychle rozvíjí a má určité představy o povaze církve a jejím vztahu ke státu.

Hovoří se také o sjednocení s římskou církví nebo o „pohlcení“ Římem, což celou otázku opět velmi vyhrocuje. Máme-li se jako křesťané a členové křesťanských církví o tyto záležitosti informovaně zajímat a především rozumně se rozhodovat až nastane čas volby, pak je nezbytné, abychom tuto otázku prostudovali a přesně zjistili, co o ní Písmo učí.

Jakmile je nastolena otázka církve a státu, zjistíte, že jsou vždy citovány verše 1 až 7 z 13. kapitoly listu Římanům a také pasáž z 1. listu Petrova 2, kterou jsme již dříve zmiňovali. Je to z toho důvodu, že jsou to jediné pasáže, které se touto otázkou zabývají. Je proto nanejvýš důležité, abychom se zabývali těmito verši, které máme před sebou.

Proč se ale vůbec objevuje otázka vztahu mezi církví a státem? Jak jsme již viděli, někteří křesťané si zřejmě neuvědomují, že by se jich toto téma mělo týkat, a my jsme si ukázali, v čem je jejich postoj mylný. Pro většinu však tato otázka vyvstává zcela nevyhnutelně takto: Církev je samozřejmě ustanovena Bohem, ale zde se nám říká, že „moc, která je“, je také ustanovena Bohem. Obě jsou zřízené Bohem, to mají společné, takže cítíme, že mezi nimi musí být nějaká souvislost, musí mezi nimi být nějaký vztah.

A nejen to: křesťané jsou součástí církve i státu. Jako křesťané patříme do církve a jako jednotlivci jsme občany různých pozemských států a království. Nemůžeme se oddělit od států, v nichž žijeme. Jak jsme viděli, musíme platit daně, podřizovat se zákonům atd. Musíme si tedy ve své mysli ujasnit, jaký je mezi nimi vztah.

Ale nejen to: církev a stát se v určitých bodech zabývají stejnými otázkami, a proto je důležité, abychom si uvědomili, z jakých důvodů se obě strany o tyto otázky zajímají.

A konečně, Pán Ježíš Kristus není jen hlavou církve, ale zároveň je Pánem dějin a hlavou všech věcí v celém vesmíru. To vyplývá z 5. kapitoly Zjevení a z mnoha dalších míst v Bibli. Těsně před nanebevstoupením řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18). A na konci 1. kapitoly listu Efezským se dozvídáme, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých a „posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘“ (verše 20–22). Všechno je mu podřízeno a nade vším vládne.

Z těchto důvodů je zřejmé, že mezi církví a státem existuje určitý vztah. Ale ve chvíli, kdy si vytvoříte tuto obecnou zásadu, musíte čelit konkrétní otázce: Jaký je tedy vztah mezi nimi? To je nesmírně obtížná a složitá otázka. Celá staletí zcela jasně a zřetelně dokazují, že se nejedná o snadnou záležitost. Pokusil jsem se ji pokud možno co nejvíce zjednodušit a obecně řečeno bych řekl, že existují dva hlavní názory. První názor tvrdí, že církev a stát jsou jedno, a druhý, že se od sebe v zásadě odlišují. Takto se to dá opravdu shrnout. Existují některé konkrétní pohledy, které je velmi obtížné někam jednoznačně zařadit, ale toto je užitečné rozdělení.

Nejprve tedy názor, že církev a stát jsou jedno.

Jedním ze způsobů, jak bychom mohli k této otázce přistoupit, by bylo začít výkladem našich veršů a poté přejít k historickému přehledu. Protože však většina lidí dnes začíná od současného postoje, udělám totéž a pokusím se ukázat, jak současný postoj vůbec vznikl.

Začít historickým vývojem je přínosný způsob, jak přistupovat k tomuto tématu, protože následně můžeme zhodnotit, co se dělo v průběhu staletí, na základě biblického učení.

Názor, že církev a stát jsou jedno, je velmi starý, sahá až do 4. století. V prvních třech stoletích křesťanské církve nikdo neučil, že církev a stát jsou jedno. Mělo to velmi dobrý důvod. Vládnoucí mocí v těch letech byla samozřejmě velká římská říše a byla to říše pohanská, takže nikdo nemohl tvrdit, že církev a stát jsou jedno. Podívejte se na církev v Novém zákoně; byla to jen malá skupina, hrstka lidí tu a tam ve velké pohanské společnosti, přičemž stát a všichni ostatní byli proti ní a pronásledovali ji.

Pak ale došlo k události, která změnila celý běh dějin, a sice k takzvanému obrácení císaře Konstantina Velikého, který někdy kolem roku 325 po Kristu oznámil, že se stal křesťanem. Nyní vás nebudu unavovat podrobnostmi o tom, proč se Konstantin vůbec prohlásil za křesťana. Nepochybuji o tom, že jeho hlavní důvody byly politické, ale faktem je, že svou konverzi skutečně oznámil a křesťanskou víru učinil oficiálním náboženstvím římské říše. Jinými slovy, vzal s sebou římskou říši do křesťanské církve; něco takového císaři mohou udělat. Samozřejmě se našli jednotlivci, kteří měli námitky, ale oficiálně se římská říše stala křesťanskou, a od té chvíle vzniklo celé učení, že církev a stát jsou jedno. Konstantin je spojil a tvrdil, že moc, kterou vykonával jako císař, nyní vztahuje i na církev. Takto to nějakou dobu vypadalo.

Po Konstantinovi se začaly rozvíjet dva hlavní názory na jednotu církve a státu. Po rozpadu římské říše začala římskokatolická církev učit, že stát je podřízen církvi, že církev a stát jsou jedno a církev má rozhodující slovo.

Opakuji, že se jedná o učení, které se vyvinulo po úpadku a pádu římské říše. Dokud byli císaři mocní, byl mocný i stát a ten mohl přikazovat církvi. Byl to císař Konstantin, kdo svolával různé ekumenické církevní koncily a byl zodpovědný například za Nicejské vyznání víry. Svolával církev na koncily a víceméně jí diktoval, co má dělat. Po pádu římské říše si však církev přisvojila pravomoci, které předtím vykonával stát. Papežové, kteří se objevili právě v tomto období, si tedy prosadili nadvládu nad státem.

Na Západě se to vyvíjelo tímto způsobem. Církev působila v mnoha provinciích římské říše a poté v mnoha různých národech a státech. Církev však byla jedna a tvrdila, že má nejvyšší autoritu a moc nad vládci všech těchto států. Pro tento římskokatolický postoj je typické vyjádření ze čtvrtého lateránského koncilu (r. 1215). Říká se v něm: 

„Světská moc, ať už zastává jakýkoli úřad, ať je nabádána a napomínána, a pokud je to nutné, ať je donucena církevním odsouzením, aby, pokud chtějí být považováni za věrné, na obranu víry veřejně složili přísahu, že se budou v rámci svých možností snažit vyhladit ze zemí pod svou jurisdikcí všechny kacíře, kteří budou církví odsouzeni, jestliže však některý světský pán, byv církví vyzván a napomenut, zanedbá očistit své ruce od této kacířské špíny, nechť je metropolitou a ostatními spoluprovinciálními biskupy spoután řetězem exkomunikace; a pokud se bude zdráhat do roka zjednat nápravu, nechť je to oznámeno nejvyššímu pontifikovi papeži, aby od té chvíle mohl prohlásit jeho vazaly za zbavené věrnosti vůči němu a vydat jeho pozemky k obsazení katolíkům, kteří je po vyhubení kacířů mohou bez rozporu vlastnit a chránit v čistotě víry.“

Někteří se snažili tvrdit, že to bylo odsunuto na druhou kolej, ale Bellarmine, římskokatolický pisatel ze 17. století, to vyjádřil takto: „Papež má v zájmu duchovního dobra nejvyšší moc rozhodovat o světských záležitostech všech křesťanů.“

To byl skutečně římskokatolický postoj. Římskokatolická církev zastávala názor, že má kontrolu nad státem, že mu může diktovat, co má a co nemá dělat, že papež je nadřazen všem králům, císařům a vládcům, a že pokud se panovník nepodřídí církvi, může ho exkomunikovat a v případě potřeby se zmocnit jeho země mečem.

To bylo velké tvrzení římských katolíků. Římskokatolická církev tvrdila, že má naprostou kontrolu a moc nad veškerou činností lidí. Kontrolovala nejen jejich politiku, ale i jejich myšlení, jejich pokusy o vědecký rozvoj a bádání a vše, co dělali. A církev skutečně kontrolovala vědu a pokoušela se bránit vědeckému bádání.

Církev šla dokonce tak daleko, že tvrdila, že duchovní – biskupové a všichni ostatní – jsou vyňati z obecných zákonů země, v níž žijí, takže i kdyby kněz porušil zákony země, měl by mít vůči nim imunitu.

Byli však i tací, kteří se kvůli tomu všemu cítili velmi nesví. Zhruba od jedenáctého století začal boj proti nároku římské církve na nejvyšší moc nad všemi oblastmi života a nad každým státem. Jedním z prvních, kdo se do tohoto boje zapojil, byl anglický král Jindřich II. (1133–1189). Spory krále Jindřicha s Thomasem Becketem (1118–1170) se částečně týkaly i této záležitosti. Tito králové a vládci států se ohrazovali proti nadvládě římskokatolické církve a tvrdili, že zákony a zvyklosti jejich zemí by měly být nadřazené a že duchovní by jim měli být podřízeni jako všichni ostatní. Jindřich II. se v tomto ohledu pustil do velkého boje; a málem se mu v něm podařilo zvítězit.

Další významnou osobností, která se v Británii zúčastnila tohoto boje, byl neohrožený Jan Viklef, něco jako předchůdce protestantských reformátorů. Bylo úžasné, co tento muž dokázal. Jednou z věcí, za kterou bojoval, bylo osvobození od nadvlády papeže. A mužem, který tuto svobodu v Anglii nakonec přinesl, byl samozřejmě král Jindřich VIII.

Ani zde nechci zabíhat do podrobností, ale jediná změna, kterou Jindřich VIII. ve své době v souvislosti s reformací skutečně provedl, spočívala v tom, že nahradil papeže sebou samým. Nikdy nezměnil své přesvědčení, šlo mu pouze o politickou změnu, a to nejen v otázce získání rozvodu, ale v celém pohledu na sebe a svou dynastii. Není pochyb o tom, že když zemřel, byl v učení římským katolíkem. Jindřich se však zcela jistě zbavil nadvlády papeže a přisvojil si všechny papežské pravomoci.

Po Jindřichovi VIII. se totéž dělo v mnoha dalších zemích a je téměř zábavné sledovat, jakým způsobem římskokatolická církev hrála zdržovací hru a uzavírala dohody s různými státy ve snaze udržet si svou moc.

Papež se samozřejmě stále prohlašuje za hlavu státu: Vatikán je stát a papež je jeho hlavou. Právě na tomto základě vystoupil na shromáždění OSN. Ale i když se Vatikán stále považuje za stát, byl samozřejmě zbaven své moci. Přesto se stále snaží udržet si jakýsi zbytek moci a nepochybně čeká na příležitost, aby získal zpět své dřívější postavení, pokud je to vůbec možné. Ale dnes už ani Itálie není pod papežovou autoritou; papež se omezil na onen malý prostor Vatikánu a nedominuje politickému životu Itálie tak, jako kdysi.

Existuje tedy názor, že církev by měla kontrolovat a ovládat život státu ve všech ohledech. Nyní se však přesuneme do opačného extrému, přičemž nezapomeňte, že se stále zabýváme prvním názorem, tedy názorem, který ztotožňuje církev a stát. Název, který se obecně dává tomuto druhému učení, je erastianismus, protože mužem, který jej jako první jasně formuloval – ačkoli tento názor zastávali i jiní – byl muž jménem Thomas Erastus. Erastianismus učí, že církev je podřízena státu, že je složkou státu, slouží státu nebo je jeho součástí, je pod kontrolou a pravomocí státu.

Erastus je v mnoha ohledech zajímavý. Žil v letech 1524–1583 a byl stoupencem švýcarského reformátora Zwingliho. Především byl profesorem medicíny, studoval v německém Heidelbergu a také ve švýcarské Basileji. Je zajímavé všimnout si počtu lékařů, kteří sehráli určitou roli v dějinách církve; s lítostí však musím konstatovat, že to není příliš chvályhodný výčet! Erastus se také velmi zajímal o otázku vztahu mezi církví a státem. A ačkoli byl velmi dobrým lékařem, nemohu říci, že by byl dobrým teologem.

V době, kdy Erastus žil v Heidelbergu, se tam jistí lidé pokoušeli zavést presbyterní zřízení a on v reakci na to vydal svou slavnou knihu Teze o exkomunikaci. Tato kniha řeší otázku, kdo má pravomoc exkomunikovat, a podstatou jejího učení je, že církev nemá žádnou pravomoc vydávat zákony či nařízení ani ukládat jakékoliv tresty. Jinými slovy, Erastus odebírá církvi veškerou pravomoc. Zde je výstižné vyjádření jeho postoje:

„Celková moc viditelné církve je jen jednou z funkcí vlády, která je svěřena státu; představitelé křesťanské obce jako takové jsou pouze učiteli nebo hlasateli Slova, nemají žádnou moc ani právo vládnout, kromě té, kterou mají od civilní vrchnosti, a církevní soudy, a zejména exkomunikace, je občanský trest, k jehož uložení může vrchnost pověřit církevní představitele, jehož vykonání však přísluší pouze civilní vrchnosti.“

To je Erastovo učení. Možná řeknete: „Co to má společného s námi?“

V mnoha ohledech je to učení anglikánské církve. Erastova kniha nebyla v době formování církevního establishmentu za vlády královny Alžběty přeložena do angličtiny, ale jeho myšlenky se prosadily a bylo mnoho těch, kteří je přijali.

Na začátku jsem zmínil tohoto tématu, jsem zmínil, že jsou některé problematické a těžko zařaditelné pohledy, a jedním z nich je postoj luterské církve. Martin Luther začal tím, že zastával to, co vám příště ukážu jako biblický pohled na tuto otázku. Věřil v naprostou nezávislost církve; jeho zásadní pohled na církev byl ostatně víceméně stejný jako pohled některých puritánů, kteří tvrdili, že církev je společenství svatých. Byl však mužem své doby a bohužel byl obklopen strašnými obtížemi. Tím Luthera nekritizuji. Byl Bohem povolán k jedné velké věci a je od nás velmi nesprávné očekávat, že by měl zvládnout všechno; je úžasné, že mu bylo umožněno udělat to, co udělal.

Luther žil v době, kdy byl vztah mezi státem a církví v rámci římského katolicismu stále velmi těsný. Tak tomu bylo po celá staletí a cokoli jiného bylo nemyslitelné. Co však Luthera skutečně vychýlilo z jeho pravého názoru, bylo takzvané „selské povstání“ a lidé, kteří se stali známými jako anabaptisté. O anabaptistech jsem se již zmínil při popisu pohledu křesťanů na stát. Jako skupina si nad státem umyli ruce. Někteří zašli až do takového extrému, že lidem diktovali každý detail jejich života a tvrdili, že oni jsou stát a že zavádějí jakýsi druh teokracie.

Tato dvě hnutí Martina Luthera vyděsila a on nabyl přesvědčení, že pokud bude taková věc pokračovat, znepřátelí si všechny vládce – kurfiřty v různých částech země, kterou dnes nazýváme Německo, a ještě více císaře – a viděl, že celé dílo reformace bude ztraceno. Někde musí být nějaká autorita. Kde ji měl najít? Dospěl k závěru, že jedinou možností, kde nalézt autoritu, je obrátit se na panovníka. A tak to také učinil, a do té míry se stal erastiánem, který dal knížatům, kurfiřtům, panovníkům, hlavám státu moc nad životem církve v této záležitosti církevní kázně.

Dovolte mi říci za Luthera – a mimochodem, právě letos je to 450 let od chvíle, kdy přibil na dveře kostela svých 95 tezí – že nevěřil v usmrcování lidí za kacířské názory. Ale v důsledku jeho učení a postupem času se luteránská církev, obecně řečeno, stala erastiánskou. Je státní církví v Dánsku a Norsku, Švédsku a Finsku a její postavení je velmi podobné postavení anglikánské církve u nás.

To mě přivádí k anglikánské církvi. Jindřich VIII., jak jsem vám již připomněl, se prohlásil za nejvyšší hlavu a vládce nad církví i nad státem. Totéž si nárokoval jeho syn Eduard VI. a také jeho dcera Marie a další dcera Alžběta I.

Teď se chci pokusit být k Alžbětě spravedlivý. Potíž v šestnáctém století spočívala v tom, že církev a stát byly tak úzce propojeny a politika v nich hrála tak velkou roli, že bylo nesmírně obtížné je oddělit. Alžběta byla například kvůli svým názorům na církev neustále v nebezpečí, že ji napadne Španělsko, které bylo v té době velmi mocnou zemí. Neomlouvám ji, myslím, že ji omlouvat nelze, stejně jako její biskupy, ale je naší povinností být k nim spravedliví a snažit se je pochopit, jak jen to jde. A Alžběta se jistě bála, co by se stalo se zemí, kdyby uvolnila svou moc nad církví.

Dostáváme se tedy k devětatřiceti článkům. Mnoho evangelikálů prohlašuje, že zůstanou v anglikánské církvi, dokud nebude třicet devět článků odmítnuto nebo zrušeno. Třicátý sedmý článek však zní takto:

„Její Veličenstvo královna je nejvyšší vládkyní v tomto království Anglie a na jejích ostatních panstvích, kterému náleží nejvyšší vláda nad všemi statky tohoto království, ať už církevními nebo občanskými, ve všech záležitostech. Oni [knížata] by měli vládnout všem stavům a stupňům, které jim Bůh svěřil, ať už jsou církevní nebo světské, a občanským mečem potlačovat zatvrzelé a zlé lidi.“

A samozřejmě je skutečností, že královna Alžběta zasahovala velmi aktivně. V Canterbury působil starý arcibiskup Grindal, který to všechno zpochybňoval a měl puritánské sklony, ale Alžběta ho nechala odstranit, poněvadž k tomu měla pravomoc. A v mnoha dalších ohledech a při mnoha dalších příležitostech prosazovala svou autoritu jako hlava církve, nejvyšší hlava v církevních i jiných záležitostech, a nutila církev, aby dělala to, co chtěla ona.

Na konci Alžbětiny vlády se stal velmi známým muž, který byl považován za autoritu v těchto otázkách, jmenoval se Richard Hooker. Napsal slavnou knihu Zákony církevní politiky, která vyšla v roce 1594 a měla několik svazků. Hooker, který vyučoval typické erastiánské názory, napsal: „Církev a stát jsou jedna a tatáž společnost, pouze nahlížená ze dvou různých hledisek, a proto má stát plné právo vydávat zákony pro církev.“

Nyní bychom měli být schopni navázat. Na počátku dvacátého století, kdy se lidé tolik zajímali o politiku, se říkalo, že anglikánská církev je konzervativní strana na kolenou, a stejně tak, že nonkonformisté jsou liberální strana, která se modlí. Jinými slovy, církev a stát jsou jedna a tatáž skupina, jen se na ně díváme ze dvou různých úhlů pohledu.

Opět chci být k Richardu Hookerovi spravedlivý. Ten jasně řekl, že toto učení platí, že je pravdivé, pouze pokud je hlava státu křesťanem. Tohle je velmi fascinující téma. Nemůžeme se jím však podrobněji zabývat, trvalo by to příliš dlouho. Tito lidé učili to, čemu říkali „zbožný panovník“. Královna Alžběta byla podle jejich názoru zbožným panovníkem, protože byla křesťankou a zajímala se o tyto záležitosti. Hooker nám však bohužel příliš jasně neříká, co dělat, když nemáte zbožného panovníka, a od dob královny Alžběty se objevilo mnoho bezbožných panovníků. Bohužel pravidla církevní politiky, která Hooker stanovil, platila i nadále, ať už byl morální profil panovníka jakýkoli.

Dalším bodem je, že Hooker sice přiznává tuto svrchovanost panovníkovi, „zbožnému panovníkovi“ a státu, ale nedovoluje panovníkovi ani státu rozhodovat o otázkách učení, které podle něj přísluší iniciovat a definovat církvi. Přesto však takto církví přijaté učení bylo následně předkládáno státu ke schválení či zamítnutí.

Hooker dále učil, že biskupové nejsou „ustanovováni“ panovníkem, ale jsou jím pouze „dosazováni“. Tím chtěl říci, že stát, panovník, má pravomoc biskupy jmenovat, ale ne je světit. Pouze církev měla pravomoc biskupy světit. A to je samozřejmě v anglikánské církvi víceméně pravidlem dodnes.

Hooker a ostatní byli dobří muži, čestní lidé, kteří se snažili dělat to, co považovali za nejlepší, a byli zjevně nešťastní. Když máte církev, kterou po patnáct století ovládalo papežství, a najednou tuto papežskou autoritu zrušíte, vznikne jakési vakuum a tito muži – to je na šestnáctém století ohromující – všichni hledali princip autority. Měli pocit, že musíte mít nad sebou autoritu, a to byl způsob, jakým se erastiáni v Anglii snažili problém vyřešit. A tak sice autoritu přiznávali, ale snažili se ji zároveň kvalifikovat. Uvědomovali si, že církev je koneckonců duchovní společenství, a tak rozlišovali, že panovník, stát, má pravomoc dosazovat biskupy, ale ne je ustanovovat; jmenovat biskupy ano, ale ne je světit.

Jak jsem již řekl, stále se jedná o tuto pozici, kdy církev a stát jsou jedno. V roce 1928 vydala anglikánská církev modlitební knihu, kterou parlament odmítl a od té doby se nikdy legálně a oficiálně nepoužívala.[1] Stát má k tomu pravomoc. Neinicioval tuto modlitební knihu, ale měl pravomoc ji povolit nebo zakázat.

Také biskupové jsou stále jmenováni korunou. V novinách se neustále dočítáte o odporu proti tomuto systému, a to i uvnitř anglikánské církve. Jsou tací, kteří tvrdí, že by církev měla být zrušena a že je skandální, aby premiér, který je Žid, jako v případě Disraeliho, nebo nonkonformista či nevěřící [neuvádím žádná jména], měl zákonné právo a pravomoc jmenovat biskupy a další hodnostáře křesťanské církve.

K doplnění této části historie je třeba dodat ještě jednu poznámku. Anglikánská církev, která byla takto založena, si nárokovala právo diktovat lidem, jak mají uctívat Boha. Za Karla I. se proti tomu samozřejmě bojovalo a v období Anglické republiky za Olivera Cromwella to bylo odloženo, i když ne zcela, jak uvidíme později při dalším studiu. Oliver Cromwell, ať už měl jakékoli chyby, udělal pro náboženskou toleranci a svobodu v této zemi více než kdokoli jiný. Nikdy na to nezapomínejte. Byl prvním mužem, který poskytl azyl Židům, a v této otázce náboženské tolerance značně předběhl svou dobu.

Ukázalo se však, že Anglická republika byla jen velmi krátkým obdobím. Karel II. se vrátil a pak přišel zákon o jednotné bohoslužbě, propuštění dvou tisíc duchovních v roce 1662, útlak a různé zákony o konventu a vše, co následovalo. To trvalo až do roku 1688, kdy byl s příchodem Viléma a Marie přijat zákon o toleranci, který poskytl plnou svobodu vyznání všem nonkonformistům, ale ne římským katolíkům a unitářům. Jinými slovy, presbyteriáni, kongregacionalisté a baptisté mohli svobodně vykonávat bohoslužby podle svých představ. Na konci osmnáctého století byla římským katolíkům také udělena svoboda vyznání, i když plná emancipace jim byla udělena až v roce 1829, a unitářům, pokud si dobře vzpomínám, v roce 1813.

To je tedy jen obecný přehled tohoto prvního pohledu na vztah mezi církví a státem, který nás přesvědčuje, že církev a stát jsou jedno. Na jedné straně římští katolíci učí o autoritě církve nad státem a na druhé straně erastiáni o autoritě státu nad církví. Oba názory se v průběhu let měnily a není vůbec pochyb o tom, že během tohoto století dojdou ještě k dalším změnám.

Tak to prozatím necháme být. Při příštím studiu se, jak doufám, budeme zabývat názorem, který říká, že církev a stát se od sebe zásadně liší.
 

[1] Toto vyučování je z r. 1967.

 

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

 

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti

 

© Spolek Soli Deo Gloria, www.solideogloria.cz 

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Martyn Lloyd-Jones (1899–1981)

  • Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

 

V závěru našeho minulého studia jsme se snažili ukázat, že Písmo zcela jasně naznačuje, že vrchnost, tedy stát, má moc brát život. Ve věci trestu smrti vláda „nenese meč nadarmo“. Nepoužívá však meč jako jednotlivec, ale jako Boží služebník. A to nás přivádí k dalšímu problému, který velmi úzce souvisí s problémem trestu smrti a vzniká stejným způsobem. Nyní se musíme zabývat otázkou pacifismu.

Křesťané se potýkají s tímto problémem, když je stát, jehož jsou součástí, zapojen do dvou typů konfliktů. Prvním z nich je válka s jinou zemí. Viděli jsme, že jako občan má křesťan povinnost stát nejen uznávat, ale i poslouchat. „Každá duše‘, říká apoštol v Římanům 13,1 (KRAL), ‚ať se podřizuje vládní moci.‘ A uvedl nám k tomu důvody. Z tohoto stavu se nevymaňujete proto, že jste se stali křesťany. Měli byste být naopak nejlepšími občany státu a podílet se na jeho životě, na jeho politice, ekonomice atd. Nemůžete se od něj oddělit. Sice to na začátku chcete udělat, ale je to nemožné, a proto byste se o to neměli ani pokoušet. Naší povinností, nás všech, je udělat vše, co je v našich silách, abychom plnili vůli a nařízení Boží v celé této záležitosti práva a vlády. Takže v okamžiku, kdy stát, k němuž patříme, vstoupí do války, jsme do ní zapleteni všichni a musíme mít jasno v tom, co je naší povinností.

Druhou věcí, kde se objevuje otázka pacifismu, je vzpoura nebo revoluce uvnitř státu. K tomu došlo v Británii v sedmnáctém století a došlo k tomu i v mnoha jiných zemích – k povstáním dochází i v současnosti. V předchozím studiu jsme se zabývali otázkou vzpoury jako takové a došli jsme k závěru, že je v krajních případech ospravedlnitelná, ale že si musíme být velmi jistí svým základem. Nyní však jde o následující otázku: Pokud dojde k revoluci ve státě, jaký je postoj křesťana k účasti v bojích?

To jsou tedy dva hlavní způsoby, v nichž vyvstává problém pacifismu. Jaké je však učení? Jsou tací, kteří tvrdí, že brát život je vždy špatné. O tom jsem se musel zmínit, když jsem se zabýval otázkou trestu smrti, a tam se mi podařilo prokázat, že to není učení Písma, pokud jde o trest smrti. Nyní však k tomuto tématu přistupujeme z hlediska pacifismu.

Pacifisté jsou lidé, kteří říkají, že žádný stát by nikdy neměl válčit. Neustále se snaží přesvědčit různé země, k nimž patří, že válka je vždy špatná. Je třeba mít na paměti, že musíme brát v úvahu také postoj jednotlivce. Pacifista by bez váhání řekl, že stejně jako je špatné, když stát nikdy neválčí, je zjevně stejně špatné, ne-li ještě špatnější, když se války účastní jakýkoli jednotlivec. Takto pacifisté vše zobecňují.

Jaký má být náš postoj? Zdá se mi zcela jasné, že pacifismus je třeba odmítnout. Říkám to proto, že ve Starém zákoně vidíme, že Bůh neustále přikazuje synům Izraele, aby šli do války a zabíjeli určité lidi. V některých případech jim dokonce přikazuje vyhladit celý národ. A ve Starém zákoně najdeme příklady lidí, kteří jsou za neuposlechnutí tohoto pokynu Bohem potrestáni – například král Saul, první izraelský král, je potrestán za to, že neuposlechl Boží příkaz zabít každého jednoho nepřítele. To je jasné učení Starého zákona. Bůh nejenže přikazuje synům Izraele, aby šli do války, ale také jejich úsilí žehná. Někdy jim dokonce dává pokyny, jak mají v bitvách bojovat, kde mají nastražit léčky a podobně.

Pacifista ovšem okamžitě namítne, že se jedná pouze o starozákonní učení. A naše odpověď zní: Nyní již tedy nediskutuje o otázce boje a zabíjení, ale nastolil celou otázku svého pohledu na Písmo.

Je velmi důležité, abychom si to dokázali zdůvodnit. Pacifista, který tomu oponuje a říká: „To je jen starozákonní učení, to se na křesťana nevztahuje“, posunul svůj pohled na věc a nastolil celou otázku postoje křesťana k Bibli. Otázka, o které nyní diskutujeme, zní takto: „Považujete Písmo svaté, starozákonní i novozákonní, za stejně neomylné a inspirované Boží slovo?“ Pokud odpoví: „Ano, myslím si to“, pak musí svou námitku stáhnout.

Navíc v okamžiku, kdy někdo zpochybňuje inspiraci Starého zákona, se dostáváme do diskuse o osobě Pána Ježíše Krista. Říkáte, že věříte, že je Syn Boží? Dobrá, ale on přijal celý Starý zákon. Nic nenasvědčuje tomu, že by k němu měl nějaké výhrady; ba právě naopak. Náš Pán citoval z mnoha knih Starého zákona a zejména z těch, které se týkají právě této záležitosti. Mýlil se tedy ve svém pohledu na Starý zákon? Byl pouze dítětem své doby? Měl jen tu smůlu, že nežil ve dvacátém století, kdy jsme se v těchto věcech stali osvícenějšími? To jsou otázky, které vyvstávají, když pacifisté předkládají své argumenty.

Ale pak mohu jít ještě dál. Když za naším Pánem přicházeli různí důstojníci tehdejší armády, nikdy jim neřekl, aby opustili své zaměstnání. Vezměme si setníky, kteří k němu přišli, žehnal jim, aniž by kdy naznačil, že by se někdo z nich měl vzdát své práce vojáka, jen proto, že v něj uvěřili. Neexistuje od něj žádné slovo, které by jakkoli zakazovalo člověku, který se stane křesťanem, aby byl vojákem.

To vše jsou důležité důkazy. Ale pak někdo řekne: „Dobře, uznávám, že je to obecně pravda, ale nemáme snad určité konkrétní výroky Pána, které tuto otázku boje a zabíjení skutečně zcela znemožňují?“ A samozřejmě, že příklady, které se okamžitě objeví, jsou výroky našeho Pána v páté kapitole Matoušova evangelia o nastavování druhé tváře a nejen o lásce k bližnímu, ale také o lásce k nepřátelům. „Tady to je,“ říká se nám. „Jasné a konkrétní učení, které nám dal sám náš Pán.“

Co s tím? Když jsme se zabývali koncem dvanácté kapitoly listu Římanům, přesně toho jsme se dotkli. A naznačili jsme, že celá zásada spočívá v tom, že Kázání na hoře se podobně jako desatero přikázání vztahuje na jednotlivce, a nikoli na stát. Lidé říkají: „Neříká jedno z deseti přikázání ‚Nezabiješ‘?“ Ano, říká, ale to samozřejmě nemůže být odkaz na stát, protože, jak jsme viděli, Bůh přikázal synům Izraele vyhlazovat lidi a Bůh si neprotiřečí.

V Kázání na hoře náš Pán mluví o tom, co máme dělat, když nám bylo ublíženo. Viděli jsme to v Římanům 12: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé“ (v. 17); „Nechtějte sami odplácet, milovaní“ (v. 19). Pavel oslovuje křesťany v Římě nikoliv stát. Zabývá se jednotlivými křesťany v jejich vztazích s jinými jednotlivci. A jak jsme viděli při řešení trestu smrti, jednotlivec nikdy nemá právo brát život, ať už se mu osobně stalo cokoli. To je princip.

Chtěl bych však v této věci jít ještě dál. Zdá se, že se vždy předpokládá, že pokud člověk bojuje za svou zemi, musí nutně nenávidět svého nepřítele. Ale to je jistě mylný předpoklad. Je mylné předpokládat, že každý britský voják, který bojoval v poslední válce, nenáviděl každého vojáka německé, italské a japonské armády. To prostě není pravda. Ne, právě tady dochází ke zmatení. Je rozdíl mezi nenávistí k tomu, co váš nepřítel v danou chvíli představuje, a nenávistí k samotným mužům. Je dokonce možné, aby člověk bojující za nějaký princip litoval lidi, proti nimž bojuje, litoval je v jejich zaslepenosti, nevědomosti nebo hříšnosti. To vše ještě více objasním, až uvedu jasné důvody, na jejichž základě jsou křesťané oprávněni bojovat za svou vlast.

Mohu jít ještě dál. Je mi velmi líto, že to musím říct, ale je to prostá pravda; někteří z nejzatrpklejších mužů, které jsem kdy poznal, byli přesvědčení pacifisté. Jejich postoj k těm, kdo s nimi nesouhlasili, byl nanejvýš militantní; ve skutečnosti byl vražedný. V jejich srdcích a duších bylo více hořkosti a nenávisti vůči těm, kdo s nimi nesouhlasili, než v srdcích většiny bojovníků posledních dvou světových válek. Právě takovým způsobem se lidem v těchto věcech zamotává myšlení. V okamžiku, kdy začnete o této otázce nenávisti hovořit, dojdete k poznání, že nejde jen o fyzické činy, ale o záležitost ducha a srdce.

Nakonec se však dostáváme k tomu, co pacifisté považují za svůj nejvyšší argument, a tím je smrt našeho Pána na kříži na hoře Kalvárii. Vždycky si vzpomínám, jak mě před mnoha lety oslovil jeden můj známý, mladý služebník, protože celá tato otázka vyvstala v jeho pastorační práci. Začal mi předkládat pacifistické stanovisko a já jsem vyjádřil údiv, protože byl evangelikál.

„Ale,“ řekl, „jistě nemůžeš uvažovat o smrti našeho Pána, aniž bys okamžitě zaujal pacifistický postoj?“

A bylo zcela jasné, že smrt našeho Pána považuje za smrt pacifisty. Neviděl v ní nic jiného než pasivní odpor. Musel jsem ho tedy upozornit, že to, o čem ve skutečnosti diskutujeme, není otázka boje a zabíjení, ale smrt našeho Pána.

Pokud pacifisté používají smrt našeho Pána jako argument pro svůj postoj, jednoduše tím ukazují svou neznalost důvodů jeho smrti. Byla to jedinečná smrt; náš Pán přišel na tento svět, aby zemřel. Ti, kdo tento argument používají, zcela jasně prozrazují, že buď neznají, nebo odmítají učení o zástupné smrti našeho Pána za naše hříchy. To, co se stane komukoli z nás, se nikdy nesmí srovnávat se smrtí našeho Pána. To jej Bůh učinil hříchem za nás; to na něj Bůh vložil vinu nás všech a zasáhl jej ranami, které si zasloužíme. Nikdy to nesmí být do tohoto sporu vtahováno.

Protože jsem se zabýval pacifistickým pohledem, byla moje argumentace dosud negativní, ale nyní přejdu k pozitivnímu přístupu. Především navrhuji, aby rozhodnutí o vyhlášení války bylo za určitých okolností považováno za rozšíření funkce vrchnosti a součást povinnosti státu.

Viděli jsme, že úkolem vrchnosti je udržovat a zajišťovat právo a řád. Proto ji Bůh ustanovil. Je služebníkem dobra pro ty, kdo dodržují zákon, ale může také trestat ty, kdo se dopouštějí špatností. A jak jsme viděli, za určitých okolností je vrchnost, tedy stát, oprávněn zajít až k tomu, že některé nepoddajné lidi usmrtí. Trest smrti! Nesení meče!

Domnívám se, že stejně jako má vrchnost udržovat právo a pořádek uvnitř státu, je Bohem povolána k tomu, aby totéž činila i ve vnějších vztazích státu. To je, opakuji, jen rozšíření její funkce; k tomu ji Bůh určil: V tomto případě se jedná o „dobro“, tedy o dobro pro dobré lidi, a o omezování a trestání zlých lidí. Z toho vyplývá, že pokud se jiný stát zvenčí pokusí poškodit nebo zničit život státu, pak je povinností státu chránit zájmy svých občanů.

Za druhé, stejně jako v případě trestu smrti znovu zdůrazňuji, že válka musí být vždy až tou poslední možností; všechny ostatní snahy musí selhat a všechny ostatní možnosti musí být vyčerpány. Stát by měl vyhlásit válku teprve tehdy, když zcela selžou všechny jeho snahy konfliktu zabránit a napravit křivdy.

To mě přivádí ke třetímu bodu, a to, že když stát vstoupí do války, musí být schopen prokázat, že je to ve spravedlivém zájmu. V průběhu staletí se v církvi vedly velké diskuse o této otázce „spravedlivé“ nebo „oprávněné války“. Myslím si však, že o tom nemůže být pochyb. Jakmile pochopíte, že vést válku je rozšířením povinnosti vrchnosti – vládnoucí moci ve státě –, vyplývá z logické nutnosti, že věc musí být vždy spravedlivá. Jak jsem musel zdůraznit, když jsem se zabýval naším vztahem ke státu, pokud se vám stane, že jste pod vládou tyrana nebo diktátora, pod vládou někoho, kdo zneužívá svůj úřad a místo toho, aby udržoval právo a pořádek, je sám vrchním porušovatelem zákona, pak máte právo zúčastnit se povstání, abyste změnili svou vládu. Přesně stejný princip funguje i zde. Pokud stát, k němuž patříte, nevyhlásil válku z oprávněných důvodů, pak je celý postoj jiný.

Jinými slovy, zdá se mi, že Písmo zcela jasně a bez jakýchkoli výhrad odsuzuje jingoismus[1], jakoukoli formu imperialismu nebo jakoukoli sobeckou válku, jejímž cílem je prospěch vlastní země na úkor jiné země nebo jiných lidí. To vše musí být špatné. Pokud jednotliví vládci jednají sobecky, porušují tím to, k čemu je Bůh povolal, a totéž platí pro stát jako celek. Obojí je stejně špatné.

Z těchto důvodů jsme samozřejmě právem odsoudili Hitlera a Mussoliniho, ale já bych se přikláněl k tomu, že přesně totéž lze říci o vůdcích Británie v búrské válce. Jejich chování bylo tehdy zcela neospravedlnitelné a bylo takové i v mnoha dalších válkách, do nichž se tato země zapojila. Nebyly to dobré důvody, a proto byla válka neospravedlnitelná. Ne, země by měla jít do války pouze za účelem potlačení zla a z žádných jiných důvodů.

Musíme si však dávat pozor, abychom v této věci zachovali rovnováhu. Stejně jako říkáme, že jingoista se vždy mýlí a každý, kdo oslavuje válku, se mýlí, tak musíme zároveň tvrdit, že je stejně nesprávné říkat, že jedině pacifista má pravdu, a má ji stále. Obojí bych odsoudil stejně: Oba špatně pochopili skutečnou funkci státu. Na obou krajních pozicích byli a jsou křesťané. Kdo tvrdí, že každý křesťan, který se někdy zúčastní války, se nutně mýlí, je zmatený; ale stejně tak je zmatený i křesťan na druhé straně. Někdy křesťané upadají do vážného omylu, když považují každého člověka, který bojuje ve válce, téměř za světce. Proviňují se tím, že si bojovníky a vojevůdce idealizují. V první světové válce byli muži – vzpomínám si na ně – kteří neváhali z křesťanských kazatelen říkat, že každý muž, který v této válce padl v boji za svou vlast, jistě a nevyhnutelně přijde do nebe. Pro to však neexistuje žádné biblické opodstatnění. Tyto postoje jsou zcela neslučitelné nejen s duchem Písma, ale i s jasným a konkrétním biblickým učením.

Křesťané často zneužívají tak skvělé texty jako: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele“ (J 15,13). Tento text nemá nic společného s bojem ve válce. Žádný člověk, který vstupuje do armády, nepokládá svůj život vědomě; doufá, že nebude zabit. Lidé na obou stranách zneužívají texty ze sentimentálních důvodů, a tak se míjejí s tím, co považuji za pravdivé stanovisko.

K čemu to tedy vede? Tady je země, která jde do války, a co dělají křesťané? Mají povinnost zkoumat, co jejich země říká a dělá. Pokud jsou přesvědčeni, že válka je vedena ze zcela nesprávných důvodů, jsou zcela oprávněni odmítnout mít s ní cokoli společného. Je to nespravedlivé a jejich vládci po nich žádají něco, co je v rozporu s učením těchto veršů.

Jsou-li však křesťané přesvědčeni, že válka je vedena ve spravedlivé věci, pak je jejich obtíž v jistém smyslu větší. Jak jsem právě naznačil, mají právo se domnívat, že na jejich účasti v této válce není ze své podstaty nic špatného. Ale co když mají přesto pocit, že se jí účastnit nemohou? Pak bych neváhal říci, že mají právo odmítnout bojovat. Budou muset nést následky; mohou být potrestáni; mohou být uvězněni, jako byli muži za obou světových válek, zejména za první světové války. Je na nich, aby se rozhodli. Je jim ponecháno jejich vlastní svědomí, a to musí stát respektovat. Proto bylo v zákonech za obou světových válek vždy uznáno postavení odpírače vojenské služby z důvodu svědomí. Stát nesmí porušovat svědomí jednotlivce.

Velmi často záleží na konkrétním temperamentu dotyčné osoby. Pro ilustraci vám povím příběh, který jsem zažil na začátku poslední války. Mladý muž, kterého jsem znal několik let, byl povolán do armády. Cítil, že se nemůže zúčastnit války, a tak se odvolal, ale se svým odvoláním neuspěl. Nyní se se svým případem obrátil na tribunál, který zasedal ve Westminsteru, a přišel za mnou, aby mě požádal, zda bych svědčil v jeho prospěch.

Chvíli jsem byl v nesnázích, ale po zralé úvaze jsem pochopil, že mohu zaujmout zcela svědomitý a biblický postoj. Argumentoval tím, že jako křesťan nemůže bojovat, a to bylo důvodem jeho odvolání. Řekl jsem mu tedy, že s ním a jeho argumenty nesouhlasím, ale dodal jsem, že jeho případ přesto podpořím, i když ne z důvodů, které uvedl. „Důvody, které budu zastávat,“ řekl jsem, „jsou tyto: Jak vás znám a jak znám vaši povahu, myslím, že je prakticky nemožné, abyste se zúčastnil boje.“ Byl to choulostivý muž, co se týče zdraví, postavy i všech ostatních ohledů. Bylo nemyslitelné, aby takový člověk byl někdy v armádě.

Když jsme předstoupili před odvolací soud, řekl jsem třem posuzovatelům zcela otevřeně, že s teologií svého přítele naprosto nesouhlasím, a že jsem si jist, že špatně chápe Písmo. „Ale“, řekl jsem, „i když Bibli nerozumí, ve skutečnosti vyjadřuje to, co je jeho přirozeností a temperamentem.“ A na základě toho jsem je požádal, aby se na něj podívali a zvážili, zda si dovedou představit víc než já jeho účast v boji. Tři členové tohoto tribunálu zcela přijali mé argumenty, což mělo za následek, že tento muž byl zproštěn veškeré vojenské služby a byl poslán na zemědělské práce.

Vyprávím vám ten příběh jen proto, abych vám ukázal, že někdy to nakonec dopadne tak, že člověk prostě cítí, že je mu to celé odporné. Neargumentuje biblicky, ale temperamentem; tak je stvořen. A myslím, že je to oprávněný argument, protože je to jeden z faktorů, který ovlivňuje svědomí, takže pro tohoto mladého muže byla válka z hlediska svědomí špatná. Člověk tedy může být svědomitý pacifista – mluvím o křesťanovi – a, v pořádku, já si ho vážím, ale nikdy nesmí říkat, že všichni křesťané musí odmítat bojovat.

Na druhou stranu křesťan, který bojuje ve válce, nesmí pohrdat pacifistou. I to je špatné. Musíme se na to všechno dívat z biblického hlediska způsobem, který jsem se vám pokusil předložit.

Co by však měl křesťan dělat, když dojde ke vzpouře? No, argument je úplně stejný. Pokud jste dospěli k tomu, že vzpoura je oprávněná, pak není ve své podstatě nic špatného na tom, že se jí účastníte. Opět ale musíte zpracovat tytéž argumenty v souladu s tím, co jsme probírali v otázce pacifismu.

Toto téma je tak důležité a způsobilo tolik trápení a neštěstí, že považuji za nutné uvést seznam chyb, které se skrývají v pacifistické argumentaci, jak je nám obecně předkládána.

Nejdříve je však zajímavá historie této otázky sama o sobě. Obecně řečeno, křesťanská církev přijala učení a postoj, který jsem se vám snažil předložit, ale musíme říci, že téměř od samého počátku vznikaly v církvi zvláštní sekty, které přijímaly pacifistický postoj; vždy jich bylo málo a vždy šlo o výjimky.

Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů v celých dějinách církve je případ anabaptistů v 16. století. Zmínil jsem se o nich již dříve, když jsem poukázal na to, že nevěřili v žádný vztah ke státu, a to ani do té míry, že by měli platit daně – mnozí z nich raději zemřeli, a také zemřeli, než aby tak učinili. Myšlenka, že by se křesťan jakkoli podílel na správě státu, pro ně znamenala popření křesťanství. To je však, jak jsme viděli, čirá hereze a jejich pacifistické názory byly součástí téže hereze.

Kromě těchto zvláštních projevů v různých dobách je však pacifismus jako křesťanské hnutí novodobým fenoménem. V nedávné době měl významné a mocné zastánce, kterým se zpravidla dostalo velké publicity, ale pravdou je, že vznikl jako přímý důsledek a pokračování toho, co obvykle nazýváme modernismem nebo liberálním postojem k Písmu. To je velmi zajímavé. Kdykoli se setkáte s pacifisty, ať už jsou to významní lidé, nebo ne, vždy sledujte jejich obecné názory a téměř vždy zjistíte – všimněte si, že říkám téměř – že v celém svém postoji k těmto záležitostem jsou to liberálové nebo modernisté.

Pokud jde o vlastní omyl, je mylné tvrdit, že je vždy špatné, když stát válčí. Pacifisté očekávají, že lidé, kteří nejsou křesťany, budou jednat podle toho, co oni považují za křesťanské zásady, ale to je dobře známá chyba pelagianismu. Očekávat od mužů a žen, kteří nejsou křesťany, že se budou chovat podle křesťanských zásad, je hereze; byla mnohokrát odsouzena, a to právem. Podrobněji se tím budu zabývat, až se dostaneme k otázce vztahu mezi církví a státem.

Kromě toho se však tento pacifistický názor, jak jsem vám ukázal, téměř vždy zakládá na nesprávném pohledu na Písmo, zejména na Starý zákon. Je také založen na nesprávném pohledu na smysl a učení evangelia. Nikdy se nesnažte polemizovat pouze o pacifismu. Řekne-li vám pacifista: „Musíš být pacifista, když jsi křesťan“, odpovězte: „Ve skutečnosti je otázka, kterou si musíme položit následující: ‚Kdo je to vlastně křesťan?‘“

Když někdo řekne: „Křesťanské učení je zcela proti válce“, odpovězte: „Pojďme si tedy o křesťanském učení promluvit.“

Pak zjistíte, že celá představa pacifisty o křesťanském poselství je taková, že je to jen poselství lásky, čistě otázka vzájemné lásky, snaha dostat do našich životů kvalitu lásky, která byla patrná v Ježíšově životě. Není náhodou, že se potom o našem Pánu obecně mluví jen jako o „Ježíši“. Většina pacifistů ho považuje pouze za člověka a jen zřídka mluví o „Pánu Ježíši Kristu“.

Ne, pacifismus je jen částí celého postoje, který je špatný, a zejména, jak jsem vám ukázal, je obecně důsledkem naprostého nepochopení učení o kříži. Skutečná tragédie tohoto postoje spočívá v tom, že náš Pán a jeho smrt na kříži jsou kladeny do jedné řady s činy lidí. Pacifisté nikdy neviděli, jak říká autor listu Židům, toho, který „byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou“, ani to, že přišel, aby zemřel a zakusil „smrt za všecky“ (Žd 2,9). Jeho smrt považují za nehodu, tragédii, strašlivý omyl. Nikdy neviděli její smysl, nikdy neviděli její slávu.

Navíc pacifisté mají vždy špatný pohled na hříšnost člověka – pokud to nevidíte, musíte být slepí. Největší vliv na ministerstvo vnitra v Británii má v současné době – řečeno s nadsázkou – liberální, modernistický pohled na Písmo a křesťanskou víru. Vlastně bych to mohl vyjádřit ještě přímočařeji a jasněji, když řeknu, že jde o freudovský postoj – uvažuje se v termínech freudovské psychologie, která je ovšem ateistická. Lidé ovlivnění tímto učením nevěří v hřích, nevidí, co hřích s lidmi dělá, nikdy si neuvědomili, jak strašná je to síla. Navzdory důkazům, které mají téměř každý den před očima, si myslí, že když budete k lidem milí, příjemní a laskaví, můžete je polepšit. To je jedna z tragédií dnů, kterými procházíme, to je to, co činí toto vše tak nesmírně aktuální a důležité. Pokud si uvědomíte, co je to hřích a jaká je podstata hříšného člověka, ovlivní to celé vaše uvažování o vládě a o tématech, o nichž hovoříme.

Jsou zde lidé, kteří zcela upřímně věří, že pokud mužům a ženám ukážete lepší cestu, okamžitě se k ní přikloní. Tento názor se šíří už po staletí, ale lidé stále nevidí, že je to omyl. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ (J 3,19). Nelze oddělit teologii od celého pohledu na uspořádání a řízení státu. Vládci země, kteří mají nedostatečný nebo nesprávný pohled na člověka v hříchu, se tedy budou mýlit v zákonech, které přijímají, a v rozhodnutích, která činí.

Dosud jsme hovořili o jednotlivém křesťanovi a státu. Nyní jsme připraveni přejít k obrovské otázce vztahu mezi církví a státem, což je velmi zajímavé a fascinující téma, kterému musíme čelit všichni, pokud chceme brát svou příslušnost k církvi vážně.

 

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

 

[1] Pozn. překl.: Jingoismus je nacionalismus v podobě agresivní a proaktivní zahraniční politiky, ve smyslu použití hrozby nebo skutečné síly, na rozdíl od mírových vztahů, ve snaze chránit to, co země vnímá jako své národní zájmy. Je to nadměrná zaujatost v posuzování vlastní země jako nadřazené ostatním – jedná se o agresivní a extrémní typ nacionalismu.

 

 

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti

 

© Spolek Soli Deo Gloria, www.solideogloria.cz 

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Martyn Lloyd-Jones (1899–1981)

  • Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

Po podrobném výkladu těchto slov jsem naznačil, že nyní můžeme uvažovat o některých velkých problémech a zásadách, které jsou v této kapitole nastoleny a řešeny. Jak si jistě uvědomujete vy, kteří znáte svou Bibli, 13. kapitola listu Římanům je jedinečnou částí Písma. Obšírněji než kterákoli jiná část Písma se zabývá některými praktickými problémy, s nimiž se křesťané potýkají ve vztahu ke státu, a proto má velmi velký význam.

Již jsme se zabývali vztahem křesťana ke světu obecně a zabývali jsme se také pohledem křesťana na stát a jeho funkce. Nyní se dostáváme k postoji křesťanských mužů a žen ke státu a jejich vztahu k němu. Zdá se mi, že toto pořadí je logické. V první řadě musíme mít správný pohled na stát. Nemůžete určit, jaký by měl být váš vztah k němu ani jaký by měl být váš postoj k jeho nařízením a zákonům, dokud si neujasníte, co nás Písmo učí o povaze a funkci státu.

Myslím, že zjistíte, že existují dva extrémní názory, do kterých lidé v souvislosti se vztahem ke státu upadají. První je ten, který mohu nazvat tradičním pohledem. V průběhu staletí se mnozí křesťané domnívali, že by se měli vždy starat o to, aby byl zachován status quo, a že křesťanská víra se vždy staví na stranu privilegovaných.

Tento názor pochází z doby kolem roku 325, kdy se římský císař Konstantin rozhodl včlenit do římské říše křesťanskou církev. Od té doby je církev přítelem králů a císařů, knížat a vévodů, hrabat a šlechticů. Někteří proto měli tendenci vykládat biblické učení tak, že silně podporuje to, co můžeme obecně nazvat aristokracií a aristokratickým pohledem na vládu. Tento názor zastává mnoho lidí i dnes. Říkají, že křesťanské učení zcela podporuje hierarchické uspořádání společnosti a vlády, a proto nabádají lidi, aby byli spokojeni se svým údělem. Ba nejen to, tvrdí, že je povinností všech lidí setrvat v tom, co jsou, a nesnažit se své životní postavení změnit.

Nejextrémnější formou tohoto postoje, se kterou jsem se snad kdy setkal, byl postoj k černochům, se kterým jsem se ke svému úžasu setkal u některých přátel za Atlantikem. Byli to křesťané, dobří evangelikální křesťané, a pevně zastávali názor, že černoši mají být služebníky, že mají být v podřízeném postavení. Bylo mi řečeno, že je to proto, že pocházejí z Cháma, jehož potomci byli jistě vždy určeni k tomu, aby sekali dříví a čerpali vodu (Dt 29,11). Bylo proto špatné vůbec uvažovat o tom, že by se takovým lidem měla dát svoboda, a už vůbec ne uvažovat o desegregaci nebo je jakkoli považovat za rovnoprávné.

Uvádím to jen pro ilustraci – ale pro příklady nemusíme chodit do Spojených států. Známá autorka písní, paní C. F. Alexanderová, jejíž písně často zpíváme, napsala v devatenáctém století:

Bohatý muž na svém zámku,

chudák u své branky;

Bůh stvořil vysoké i nízké

A uspořádal jejich majetek.

Stejně jako mnoho evangelikálů v té době i paní Alexanderová věřila, že tento řád byl ustanoven a zřízen Bohem. Bylo to oblíbené a běžné učení. Proto je pro nás tak důležité, abychom byli při čtení této části Písma a při výkladu Písma obecně opatrní. A právě proto jsem v našem posledním studiu odbočil k tomu, abych zdůraznil, že to, co Bůh ustanovil, je vláda, „která udržuje zákon a pořádek“, a že Bůh neurčil ani nepředepsal žádnou konkrétní formu vlády, ani neurčil žádného konkrétního držitele nějakého úřadu. Věřit v opak znamená opakovat omyl paní Alexanderové.

Pokud ovšem věříte, že Bůh ustanovil „boháče na jeho zámku a chudáka u jeho vrátek“, pak musíte přijmout logický závěr, že by v tomto postavení měli zůstat a že by bylo špatné zmírnit utrpení chudáka u vrátek, zlepšit jeho stav nebo snad trochu ubrat bohatému na jeho zámku.

Druhým extrémem je samozřejmě anarchie, neboli myšlenka neřízené vlády lidu, a bylo mnoho těch, kteří se k tomuto názoru přiklonili. Mohl bych vám opět uvést příklady z průběhu staletí. V Británii se tento typ myšlení objevil zejména v polovině sedmnáctého století. Po občanské válce, nebo alespoň po její první části, kdy se k moci dostal Cromwell a armáda, se objevili lidé, kterým se říkalo „muži páté monarchie“, a další. Tito lidé, kteří získali určitou míru svobody, prosazovali jakýsi druh anarchie – žádný zákon a pořádek a všechno postavené na hlavu.

To jsou tedy dva extrémy a oba jsou jistě zcela špatné. Apoštolovo učení v těchto sedmi verších nepodporuje ani jeden z těchto názorů. Ne, domnívám se, že tato pasáž učí něco asi v tomto smyslu: „Je jasné, že máme být podřízeni státu, vládnoucí moci.“ To je něco, na čem se všichni shodneme. Křesťan má být vždy dobrým a pokojným občanem. Můžeme jít tak daleko, že řekneme, že křesťané mají být vždy nejlepšími občany v zemi. Jejich víra jim sice nedává větší mozkovou kapacitu, ale například si neškodí tím, že by se opíjeli nebo přejídali a podobně. Měli by být lepšími muži a ženami než kdokoli jiný, a proto by měli být lepšími občany.

Dovolte mi, abych to zopakoval, je to prostě proto, že jsou křesťané. Jak říká apoštol v pátém verši: „Musíte se podřídit, a to nejen kvůli hněvu…“ To je jeden z velkých rozdílů mezi křesťanem a nekřesťanem. Pokud jde o nekřesťany, hlavním motivem pro dodržování zákona je hrozba trestu, takže půjdou co nejblíže hranici, jen aby nebyli přistiženi. Hněv! Většinou se řídí strachem z hněvu. Vím, že existují výjimky, ale obecně vzato to platí. Nic jiného než strach nepřiměje lidi, aby se podřídili zákonu.

To však nemá být případ křesťana. „Musíte se podřídit,“ říká Pavel, „nejen kvůli hněvu, ale i kvůli svědomí“, což znamená, jak jsme viděli, že jako křesťan máte pro tuto věc pochopení. Skutečnou potřebu státu vidí pouze křesťané. Pouze křesťané skutečně věří v hřích, vědí, co je to hřích a jakou moc má v životě každého člověka. Uvědomují si jako nikdo jiný, kam až nás hřích může dovést, a to jak individuálně, tak kolektivně. Jasněji než kdokoli jiný také vidí nutnost omezovat hřích a jeho projevy a důsledky. Proto by křesťané měli být vždy na straně zákona a pořádku. Humanisté v hřích vůbec nevěří, takže nevidí stejnou potřebu zákonodárství, a proto zjistíte, že jsou zpravidla proti různým zákonům. K tomu se vrátím o něco později.

Křesťané však nejenže vidí potřebu zákona, kontroly a řádu, ale vědí, že Bůh sám učinil tato opatření pro zachování života. Zkuste se zamyslet nad tím, jak by vypadal život na světě, kdybyste najednou zrušili všechny zákony; kdybyste zrušili policii a vše, co má za úkol zachovávat právo a pořádek.

Křesťané těmto věcem rozumí. To je to, co se rozumí svědomím. A proto znají potřebu kázně a trestu. Z těchto důvodů se musí podřizovat státu a jeho nařízením. Musím však spěšně dodat, že toto tvrzení má jistou výhradu; existuje hranice, za kterou už není pravdivé. V Písmu je zcela jasně řečeno, že pokud by se stát někdy postavil mezi mě a můj vztah k Bohu, pak ho nesmím poslouchat.

Dovolte mi, abych vám předložil své důkazy. Najdete je například ve Skutcích apoštolů, ve čtvrté kapitole. Petr a Jan byli zatčeni za kázání a za uzdravení muže u Krásné brány chrámu a byli odvlečeni před vládnoucí moc. V 18. až 20. verši pak čteme: „Zavolali je tedy a přikázali jim, aby jméno Ježíšovo vůbec nerozhlašovali a o něm neučili. Ale Petr a Jan jim odpověděli: ‚Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.‘“

To se opakuje v páté kapitole poté, co bylo apoštolům znovu řečeno, aby přestali kázat. Ve 28. verši jim vrchnost říká: „‚Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!‘ Petr a apoštolové odpověděli: ‚Boha je třeba poslouchat, ne lidi.‘“

Na první pohled by vás mohlo napadnout, že to odporuje prvnímu verši 13. kapitoly listu Římanům, kde apoštol Pavel říká: „Každý ať se podřizuje vládní moci.“ Je tu však jedna výhrada: vládní moc je určena k tomu, aby plnila Boží vůli, a pokud ji maří nebo se ji snaží mařit a snaží se lidem zabránit, aby ji dodržovali a plnili, pak mají tito lidé právo jim říci: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ To je ve Skutcích apoštolů zcela jasně řečeno a podle této zásady jednali první křesťané.

Později se v této situaci ocitlo samozřejmě mnoho křesťanů. Stát, římský stát, nejenže vzhlížel k císaři jako k vládci a vůdci, ale zbožšťoval ho a uctíval; říkali: „Císař je Pán.“ Když bylo křesťanům řečeno, že i oni to musí říkat, odpověděli: „Víme, že Ježíš je Pán, a nemůžeme uctívat žádného člověka.“ Byli tedy postaveni před volbu – buď řeknou: „Císař je Pán“, nebo budou odsouzeni k smrti. A oni byli skutečně připraveni raději zemřít, než aby učinili toto prohlášení. V té chvíli právem odmítli podřídit se vrchnosti. Neposlechli a byli připraveni nést následky své neposlušnosti.

Máme se tedy podřizovat vládní moci, dokud se nijak nestaví mezi nás a naši věrnost samotnému Bohu a jeho přikázáním.

Existuje však ještě druhá hranice, která je důležitá a která se může stát ještě důležitější pro nás všechny, jako je tomu v současné době pro mnoho našich spolukřesťanů v jiných zemích. Dá se říci, že první omezení, které jsem stanovil, je svoboda svědomí. Stát nikdy nesmí tyranizovat mé svědomí, a když mi svědomí říká, že se po mně chce něco, co je v rozporu s mým vztahem k Bohu, poslechnu své svědomí.

To je velká zásada, na které křesťané často stáli. Pokud se vám stát snaží zabránit v hlásání evangelia, neposlouchejte ho. Apoštolové Petr a Jan byli za kázání uvrženi do vězení; pak byli zázračně osvobozeni, a co udělali? Okamžitě vyšli ven a znovu kázali. Vědomě neuposlechli příkaz vlády „vůbec nerozhlašovat Ježíšovo jméno a neučit o něm“ (Sk 4,18).

Místo toho řekli: „Musíme!“

Od té doby se to samozřejmě stalo mnohokrát. Během reformace a v době puritánů se podobné zákazy často opakovaly, ale věřící pokračovali v hlásání pravdy s pocitem, že je třeba to dělat, ať už stát říká cokoli. Svoboda svědomí!

Chtěl bych to ale také upřesnit, a to je opět velmi důležité. I náš nárok na svobodu svědomí má své hranice. Rád bych to ještě jednou ilustroval odkazem – protože je to příhodná ilustrace – na některé skupiny lidí, které se objevily v Londýně na konci čtyřicátých a na počátku padesátých let 16. století. Došlo k povstání a revoluci, král byl popraven. Svoboda! Volnost! Ale někteří z těchto lidí přišli o hlavu – myslím v přeneseném slova smyslu! – a měli pocit, že to nyní opravňuje každého muže a každou ženu říci: „Budu dělat jen to, co považuji za správné.“ To se stalo. Ale to je anarchie. Když člověk řekne, že bude vždy a bez výjimky poslouchat pouze své svědomí, není ani tak vyznavačem svobody, jako spíše libovůle. V tom spočívá rozdíl mezi spořádanou společností a bezprávím.

Ačkoli je tedy obecně správné a pravdivé říci, že lidé by měli vždy poslouchat své svědomí, nesmí tak činit ve všech bodech, bez ohledu na státní nařízení. Muži a ženy přece musí žít ve společnosti. „Nikdo z nás nežije sám sobě,“ říká Pavel (Ř 14,7). Skutečnost, že máme vládnoucí autority, a to, že Bůh ustanovil státy, svědčí o tom, že všichni máme žít v nějaké komunitě. Člověk nemůže žít jako izolovaná bytost a neměl by po tom ani toužit, protože je to zjevně proti Boží vůli. Ale život v komunitě je zcela nemožný, pokud si všichni nebudeme vědomi hranic, v nichž se můžeme domáhat svobody svědomí. Kdyby každý řekl: „Budu dělat jen to, co považuji za správné“, pak je pochopitelné, že by se život stal nemožným.

V určitých chvílích musíme všichni uznat, že pokud stát vydal zákon podle moudrosti většiny lidí v zemi, i když to možná nevidíme úplně stejně jako oni, musíme se tímto rozhodnutím řídit – ale nezapomeňte, že vylučuji náš vztah k Bohu a nutnost svobody vyznání. Nedávno byl zaznamenán nechvalně známý případ, kdy se jedna osoba velmi bouřlivě bránila – dokonce až tak, že se dostala do vězení – kvůli kanalizaci vedoucí přes část její zahrady, nebo tak nějak. Právě takovou situaci mám na mysli. Vystupovat ve věcech, které jsou skutečně sporné nebo pochybné, být rigidní a říkat: „Budu dělat jen to, co považuji za správné“, stavět svůj názor nad a proti obecnému názoru svých spoluobčanů, znamená zneužívat celý koncept svobody svědomí.

Ale právě to mnozí z mužů páté monarchie dělali. Šli dokonce tak daleko, že tvrdili, že vůbec nevěří ve vládu nebo zákon a řád, ale věří, že každý člověk má jednat podle svého svědomí. Někteří z velmi raných anabaptistů na kontinentu jednali přesně stejným způsobem a přivedli protestantskou reformaci do nemalých potíží. Proto na ně Martin Luther a Jan Kalvín reagovali zpravidla tak prudce – myslím, že až příliš prudce –, ale Lutherův a Kalvínův pohled měl mnoho co říci. Tito lidé dováděli celý koncept svobody křesťana, svobody svědomí, do absurdních extrémů.

Jakmile se nad tím ovšem zamyslíme, všichni víme, jak se v každodenní praxi neustále vzdáváme svých svobod. V zákonech naší země je mnoho věcí, které se nám nelíbí, a děláme je takříkajíc s nelibostí, přesto se jim podřizujeme, protože víme, že je to pro nás správné. V těchto věcech nesmíme brát zákon do vlastních rukou. Někdy se například setkáte s tím, že lidé odmítají posílat své děti do školy, a vždy to dělají s ohledem na „svobodu svědomí“. Myslím, že je velmi obtížné se takových lidí zastat. Nepochybně existují výjimečné případy, ale obecně řečeno, lidé, kteří něco takového dělají, jsou podivíni, kteří špatně chápou tuto velkou zásadu svobody svědomí.

Zde je tedy naše první velká zásada – že musíme být podřízeni státu, moci, ať už je to kdokoli a cokoli, ale s výhradami, které jsem uvedl.

Druhá zásada je, že je správné, abychom se jako křesťané domáhali ochrany ze strany státu a jeho zákonů. Jsou lidé, kteří si myslí, že je znakem duchovnosti to nedělat; ti nechtějí mít se státem vůbec nic společného a ani ve snu by je nenapadlo nárokovat si jeho ochranu. Teď bych jim řekl jen to, že nejsou tak duchovní, jak si myslí; ve skutečnosti se zcela určitě chovají nebiblicky.

Podívejte se na 16. kapitolu Skutků, verše 19 až 40, a všimněte si, jak se velký apoštol postavil ke svým právům římského občana. Bylo s ním zacházeno velmi nespravedlivě a on nedovolil, aby tito soudci jen tak poslali příkaz žalářníkovi, aby vězně propustil na svobodu. „To ne,“ řekl Pavel, „ať sem sami přijdou a propustí nás!“ A oni přišli velmi rychle, když si uvědomili, že je římský občan! Tím, že se Pavel rozhodl jednat právě tímto způsobem, pokáral soudce ve Filipech a ukázal jim, že jejich úkolem je prosazovat zákon a že to musí dělat.

Římské občanství nebylo pro velkého apoštola zanedbatelnou záležitostí a Skutky apoštolů popisují další příležitosti, kdy se Pavel domáhal svých práv. Při jedné příležitosti, když byl souzen a nebyl spokojen, řekl: „Odvolávám se k císaři“ (Sk 25,11). Chtěl se obrátit k nejvyšší instanci a jako římský občan na to měl právo.

Whitefield a Wesley v 18. století také neváhali jednat podle stejného principu. Občas, když kázali pod širým nebem a evangelizovali lidi, se místní soudce a místní farář spojili, aby se je pokusili zastavit, nebo shromáždili dav, který shromáždění narušil a působil nesnáze. Tím porušovali zákon a Whitefield a Wesley byli vždy připraveni dovolávat se zákona. Whitefield skutečně často hlásil tyto činy hraběnce z Huntingdonu, která měla vliv ve vládních kruzích, a žádal ji, aby využila svého vlivu a učinila těmto nepravostem přítrž.

Jsme občané. Máme biblický pohled na vládu a stát, právo a pořádek, který nás učí, že je správné je používat. Nemáme vždy snášet křivdu a nespravedlnost. Máme právo dovolávat se zákonů a trvat na jejich dodržování.

Za třetí, křesťané se nesmějí chlubit státem ani jeho konkrétní formou. I to je důležité. Křesťanské víře a církvi bylo způsobeno mnoho škod, protože lidé opět upadli do jednoho ze dvou extrémů. V jednom extrému církev až příliš často vzbuzuje dojem, že je zcela na straně vyšších mocí. Někdy byli křesťané největšími royalisty v zemi; chlubili se tím a byli připraveni za své názory bojovat i zemřít. Chtěl bych však podotknout, že se tím staví do nebiblického postavení. Křesťan se nemá chlubit žádnou konkrétní formou státního zřízení.

Ale co to má společného s námi dnes? Hodně. Někteří z nejhorlivějších roajalistů, s nimiž jsem se kdy setkal, byli evangelikální křesťané. Jejich podpora monarchie byla v jejich životě a v celém jejich chování téměř výraznější než cokoli jiného na nich. Já bych však o tomto postoji pochyboval. V královské rodině je jistá mystika a lze pochopit její přitažlivost pro člověka tohoto světa, ale nikdy ne v případě křesťana.

Pravidelně se šíří zvěsti, že se ten či onen člen královské rodiny obrátil, ale všechno je velmi utajené. A křesťané jsou nejen ochotni tomu všemu věřit, ale ještě se tím chlubí, jako by to bylo něco mimořádně úžasného. Nemám zde na mysli přílišnou lehkověrnost, která je sama o sobě dost špatná, ale oslavování jakéhokoli aspektu státu: to mi připadá zcela nebiblické.

Vezměme si však druhý extrém. Křesťan se nemá chlubit ani demokracií. Většině z nás to možná přijde o něco bližší. Domnívám se, že dnešní poměry mezi nonkonformisty, respektive svobodnými církvemi v Británii, jsou způsobeny především tím, že koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století se nonkonformisté, a to jak kazatelé, tak i ostatní věřící, začali chlubit demokracií. Nonkonformisté se zpolitizovali a veškerou energii a nadšení křesťanských nonkonformistů vložili spíše do politiky než do porozumění evangeliu. A není vůbec pochyb o tom, že v důsledku toho trpíme. Být ztřeštěným demokratem je stejně špatné a nebiblické jako být ztřeštěným roajalistou!

To mě přivádí ke čtvrté zásadě, která vysvětluje to, co jsem právě řekl. Křesťan nemá od státu nikdy očekávat příliš mnoho. To je vždycky problém. Lidé od něj vždy očekávají příliš mnoho. Dovolte mi, abych to zdůraznil tím, že křesťané by se nikdy neměli nadchnout pro stát. Nikdy by se neměli nadchnout pro politiku. Mají se zajímat, mají volit, musí být inteligentní a informovaní, ale nikdy by se neměli vzrušovat pro tu či onu politickou stranu. Křesťané to však často dělají a v té míře, v jaké to dělají, se dostávají pod odsouzení Písma.

To byl celý problém francouzské revoluce v roce 1789. Lidé se zbláznili. Svoboda! Rovnost! Bratrství! Revoluce měla vyřešit všechny problémy, měla dát svět do pořádku. Politická revoluce svět nenapravila a nikdy nenapraví.

Koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století – jsem dost starý na to, abych si toho hodně pamatoval – křesťané skutečně věřili, že pomocí zákonů přijímaných parlamentem lze vytvořit nový svět. Byli o tom přesvědčeni. To nadšení bylo něco, co si dnes mladší lidé nedokážou ani představit. Velkými dny na všech náboženských shromážděních byly dny, kdy přicházeli státníci a promlouvali na shromážděních. Od té doby nám však životopisy zcela jasně a zřetelně ukazují, že pokud někdo potřeboval, aby mu někdo kázal a aby naslouchal křesťanským kázáním, byli to právě tito státníci. Ale to byla jen část tohoto bujarého vzrušení. Chystali jsme se vydávat zákony podle Kázání na hoře, chystali jsme se vydávat zákony pro Boží království! To všechno je špatně. Stát to nemůže dělat.

Od státu nesmíme očekávat příliš mnoho, protože jeho činnost je především negativní. Jeho hlavní funkcí je kontrolovat a omezovat zlo a jeho projevy. Stát, ať už je to monarchie, oligarchie, demokracie nebo jakákoli jiná forma, kterou si vyberete, může přinést jen velmi málo pozitivního dobra a lidé se vždy dostali do potíží, kdykoli si mysleli, že to dokáže.

Moje poslední zásada v celé této otázce postoje křesťana ke státu tedy zní: ať už je váš názor na stát jakýkoli, nikdy nesmíte dopustit, aby ovlivňoval váš vztah k ostatním křesťanům. Pokud se váš zájem o stát, váš pohled na něj nebo vaše reakce na něj postaví mezi vás a ostatní křesťany, jste ve špatném a falešném postavení.

Křesťané se tak často a ke své velké hanbě hádají kvůli politice. To je zcela neodpustitelné. Neshody jsou nakonec způsobeny falešným pohledem na to, čeho může stát dosáhnout, jinak by se nikdo tak nerozohňoval. Znám církve, které jsou rozdělené kvůli politickým otázkám. Znám křesťany, kteří spolu kvůli rozdílným politickým názorům ani nemluví. Je to téměř nemyslitelné, ale často se to děje, a to vše kvůli nepochopení učení tohoto velkého a důležitého oddílu 13. kapitoly listu Římanům. Je zcela v pořádku mít rozdílné názory, jak jsem již naznačil. Ve všech politických stranách jsou stejně dobří křesťané. Křesťané však nikdy nesmějí dopustit, aby jejich politické názory poškodily jejich společenství s ostatními křesťany.

Shrnu to takto. Máme si uvědomit, že náš vztah ke státu je jako křesťanů v nejlepším případě pouze dočasný. To je naše postavení: „My však máme občanství v nebesích“ (Fp 3,20). Už jsem vás varoval, abyste si to nevyložili špatně a neřekli: „Proto nemám se státem nic společného.“ To je špatně. Nicméně naším základním postojem je, že místo, kam patříme, je nebe. To je naše hlavní město. Jsme zde cizinci. Jsme muži a ženy daleko od svého domova. Jsme „kolonisté“, jak to někdo překládá, a to nesmíme nikdy ztratit ze zřetele.

Proto si uvědomujeme, že jsme zde jen jako cizinci a poutníci, cestovatelé a pocestní. To je opět jeden z velkých rozdílů mezi křesťanem a nekřesťanem. Nekřesťané žijí jen pro tento život a pro tento svět, takže se vzrušují kvůli státu a svým politickým stranám. Věří, že stát dokáže zázraky, a v důsledku toho jsou plni falešného optimismu. To by nikdy nemělo platit o křesťanech.

Křesťan říká: „Díky Bohu, byl jsem vysvobozen. Patřím do království, které přijde viditelně na zem. Tam teď skutečně patřím, ale stále musím žít v tomto světě. Je to Boží vůle, abych zde žil, a on určil příslušné vlády. Já je tedy musím uznávat ze všech lidí nejvíc. Musím žít v těchto zvláštních podmínkách, dokud jsem na této zemi. Proto se musím ze všech sil snažit udržet tento svět a život v něm v rámci jeho pravidel, protože taková je vůle Boží.“

Opakuji, že křesťané nelpí na tomto světě. Nevěří, že svět bude napraven a že se stane nádherným a dokonalým. Samozřejmě že ne; vědí, že se to nemůže stát. Upírají svůj zrak k druhému příchodu Krista a k nastolení Božího království viditelným způsobem. Jejich vztah ke státu je tedy v jistém smyslu odtažitý. Jsou v něm, podléhají mu, dodržují jeho pravidla a zákony, jsou nejlepšími občany. Přesto je na nich po celou dobu patrná určitá odtažitost; nejsou ztraceni ve svém vztahu k němu, nejsou do něj zapleteni, nejsou jím nadšeni, ani kvůli němu rozrušeni, nejsou připraveni se kvůli němu s lidmi hádat. Nemohou, protože jejich občanství je přece jen nebeské.

K těmto závěrům tedy podle mého názoru nevyhnutelně dojdete, když budete studovat tuto pasáž, když ji budete srovnávat s jinými místy ze Skutků apoštolů a porovnávat ji s ostatním učením Nového zákona.

Je tu však ještě jedna věc, které se musím na tomto místě dotknout, a tou je samozřejmě otázka trestu smrti. Tady je: „Vždyť je Božím služebníkem … neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“ Meč! To je velmi ožehavá otázka. O čem se tu učí? Inu, ze zmínky o použití meče a s ohledem na skutečnost, že meč je nejvyšším symbolem autority státu – vládnoucí moci –, je zřejmé, že stát má moc brát život a že tuto moc mu udělil Bůh.

Proti tomuto názoru existují námitky. Ve Velké Británii byly tyto námitky nedávno vzneseny, a proto byl trest smrti zrušen. Jaký by tedy měl být postoj křesťanů k tomuto učení?

Nejprve musím říci, že mluvím pouze o trestu smrti jako o trestu za vraždu. Kdysi se v Británii popravovalo z nejrůznějších důvodů, například za krádež ovcí a podobně. Tyto zákony však byly opraveny a trest smrti se uděloval pouze za vraždu. Proto se omezím jen na tuto otázku.

Ale co námitky, které se obecně vznášejí i v případě vraždy? Jsou tací, kteří tvrdí, že zabíjení v jakékoli podobě je vždy špatné. Na to lze odpovědět jediným způsobem: Starý zákon naprosto jasně a zřetelně říká, že tomu tak není. Bůh přikázal synům Izraele, aby zabíjeli určité lidi, ba dokonce aby vyhubili určité národy. A podle této zásady samozřejmě v průběhu staletí jednali i svatí. V armádách a námořnictvech zemí působili velmi svatí muži, někteří z nich byli vynikající křesťané, a v Británii působili velcí křesťané, jako byl Oliver Cromwell a další, kteří na toto tvrzení, že zabíjení je vždy špatné, dávají jasnou odpověď.

„Ale copak,“ namítne někdo, „neříká přikázání: ‚Nezabiješ?‘ A co ‚nastavit druhou tvář‘?“

To jsou obvyklé argumenty. A odpověď zní, že všechna tato přikázání jsou dána jednotlivci. Jednotlivec nemá zabíjet; jednotlivec má nastavit druhou tvář. Tím jsme se zabývali ke konci našeho studia dvanácté kapitoly listu Římanům. Nyní se však zabýváme pravomocí státu brát život v podobě trestu smrti. Nemá tedy smysl citovat jedno z Desatera nebo učení z Kázání na hoře.

A za třetí, existuje urputný spor o odstrašujícím účinku trestu smrti. Tím se však nezabývám, protože to není pro naši biblickou a duchovní diskusi relevantní. Je to sporný bod pro právníky a nás se vůbec netýká.

Jaká je tedy biblická odpověď? Třináctá kapitola listu Římanům učí, že je pozitivní povinností státu používat meč: „Nenese meč nadarmo.“ Jak k tomu stát vůbec přišel, aby nosil meč? Je to proto, že stát je zástupcem Božím. Stát je „Božím služebníkem“: „Je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“ Stát je tedy „Božím služebníkem“. Moc meče, kterou stát disponuje, je tedy mocí, která mu byla svěřena samotným Bohem. Není to tak, že by si ji stát přisvojil, ale byla mu dána Bohem.

Proč to Bůh udělal? Celá Stará smlouva zcela jasně odpovídá, že Bůh je původcem života. Život je největší dar, který Bůh dává mužům a ženám. A protože Bůh je původcem života, a to jediným, má jedině on právo život odejmout. Právě na tomto místě můžete vidět obludnost vraždy. Proto je vražda velmi zvláštním a jedinečným zločinem. Jedna věc je vzít člověku jeho majetek nebo peníze. Něco jiného je vzít mu život. Život člověka je tím nejcennějším z jeho majetku. Je to Bůh, kdo jej dal; pouze Bůh má právo jej odejmout.

Jinými slovy, zdá se mi, že na základě tohoto učení lze argument pro trest smrti vyjádřit takto: Trest smrti má za cíl zachovat, zdůraznit a upevnit posvátnost života. Nemá v sobě vůbec žádnou pomstychtivost. Pokud se v něm objeví mstivý prvek, je to špatně. Účelem trestu smrti není říci: „Vzal jsi někomu život, vezmu ti ho.“ O to vůbec nejde. Účelem trestu smrti je obhájit Boží nadvládu nad životem a říci člověku, že pokud překročí tuto hranici, musí přijít o svůj vlastní život. Nic by nás nemělo tak poučit o posvátnosti a nedotknutelnosti života jako právě trest smrti.

Je velmi zajímavé pozorovat lidi, kteří jsou proti trestu smrti; většinou zjistíte, že jsou to humanisté, ateisté. A zpravidla jsou to ti samí lidé, kteří se zasazují o to, čemu říkají "nová morálka", a kterým se podařilo prosadit zákon povolující homosexuální praktiky mezi dospělými muži. Jednají na základě stále stejného principu; neuznávají Boha a jejich pohled na muže a ženy je takový, že jsou to jen zvířata. Nevědí nic o nedotknutelnosti, posvátnosti života. Nevědí, že původcem života je pouze Bůh. Toho všeho si nejsou vědomi, protože jsou zaslepeni „bohem tohoto světa“. Jako humanisté začínají a končí u člověka a na nic jiného neberou ohled.

Ale zde, v Římanům 13, se výslovně uvádí, že stát „nenese meč nadarmo“. Navíc je to v souladu s učením Starého zákona, včetně Božích příkazů synům Izraele, aby tuto zásadu soudní cestou prosazovali u ostatních národů. Musíme tedy prosazovat tuto zásadu, která je základem pro trest smrti. V příští studii se budeme dále zabývat pacifismem a vztahem mezi státem a církví.

 

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

 

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti

 

© Spolek Soli Deo Gloria, www.solideogloria.cz 

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Martyn Lloyd-Jones (1899–1981)

  • Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

Nyní jsme dokončili podrobnou exegezi prvních sedmi veršů 13. kapitoly listu Římanům a bylo důležité se do této práce pustit. Nemůžete dospět k poznání učení nebo nauky, pokud nemáte jasno ohledně toho, co přesně apoštol říká. Nyní tedy přejdeme k úvahám o učení, které nám zde apoštol předkládá. Toto učení je nanejvýš důležité, protože apoštol se zabývá celou otázkou vztahu křesťanů, mužů a žen, ke státu a k zákonům země, v níž zrovna žijí.

Je to téma, které se v Písmu neobjevuje příliš často, a proto je tato pasáž jakýmsi locus classicus, pokud jde o tuto problematiku. A právě proto se těmto veršům čas od času v dlouhých dějinách církve věnuje taková zvláštní pozornost.

Když si přečtete dějiny církve, zjistíte, že Boží lid, pokud byl ve svém smýšlení a pohledu skutečně duchovní, musel často velmi pečlivě zvažovat učení tohoto oddílu kvůli obtížím, jimž čelil ve státech, ve kterých žil. Je zřejmé, že to platilo pro první křesťany, a v tomto dvacátém století se to opět stává důležitým tématem, a to jak ve vyspělých zemích, tak v mnoha mladých, rozvíjejících se zemích. Křesťané jsou v důsledku toho nuceni o tomto oddíle uvažovat častěji než jednou za několik staletí. Fašismus, nacismus a další učení získávají v myslích vládců a správců různých zemí převahu a zdá se mi, že pokud bude svět pokračovat v dosavadním vývoji, bude vztah křesťana ke státu stále důležitějším tématem.

V této církvi se k nám připojili lidé, kteří již museli čelit tomuto učení kvůli situacím, které nastaly v jejich zemích. Byli na místech, kde došlo ke vzpouře a revoluci a kde se všechno změnilo, takže se jako křesťané museli rozhodnout, jaký k tomu všemu mají zaujmout postoj a co s tím mají dělat. A kdo ví, zda my všichni nebudeme muset v následujících letech různými způsoby čelit právě těmto otázkám.

První zásadou, která musí upoutat naši pozornost, je vztah křesťanů ke světu, v němž se nacházejí. Jak jsem již naznačil, někteří lidé mají tendenci si myslet, že když se stali křesťany, už se jich život tohoto světa netýká a mohou se z něj tak či onak vyvázat. Nyní je tato záležitost velmi důležitá, protože jsme stále v tomto světě a jsme součástí jeho života. Nejsme ze světa v duchovním smyslu, ale jsme z něj prakticky ve všech ostatních smyslech – a právě zde se často objevují potíže.

Řeknu to takto: skutečnost, že jsme se stali křesťany, neznamená, že to, co můžeme nazvat „přirozenými řády“, bylo zrušeno nebo odstraněno. A zde mám na mysli nejen náš vztah ke státu, ale i takové otázky, jako je manželství nebo to, že jsme muž a žena. Vezměme si Pavlova slova v 1. listu Timoteovi 2. Apoštol tam Timoteovi připomíná, aby učil ostatní, že ačkoli je pravda, že z hlediska spasení už neexistuje muž a žena, stále existuje rozdíl, a to i v církvi. Skutečnost, že se staneme křesťany, neznamená, že by se odstranily rozdíly v relativním postavení mužů a žen. „Učit ženě nedovoluji“, říká Pavel. Proč to říká?

Lidé se často snaží vysvětlit Pavlova slova tím, že Pavel byl omezen okolnostmi a kulturou své doby, zejména mezi pohany. To však nestačí. Apoštol zde vyslovuje princip, který platí už od dob pádu. V 1 Timoteovi 2,14 Pavel poukazuje na to, že to byla žena, kdo první padl, a kvůli tomu, jak říká, nese určité důsledky. Které to jsou, si můžete přečíst v knize Genesis.

To je to, co mám na mysli, když mluvím o přirozených řádech. V životě existují základní vztahy, které jsou stanovené v Písmu, a to, že se staneme křesťany, na nich nic nemění. Takže manželství a vztah manžela a manželky, muže a ženy, vztah rodičů a dětí, práce a tak dále se nezměnily jen proto, že jsme se stali křesťany. Ale proč tomu tak je?

Odpověď zní: protože toto je Boží svět. Bůh ho stvořil, stvořil muže a ženu, stvořil všechno; a to, že padl, neznamená, že přestal být Božím světem. Bůh ho stále udržuje. Stále „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45). Jinými slovy, musíme si dávat velký pozor, abychom nikdy neřekli, že Bůh opustil svět kvůli hříchu. Ve skutečnosti musíme být pozitivní: Božím záměrem je obnovit svět nejen do původního stavu, ale do něčeho, co bude ještě slavnější.

Nikdy nesmíme zapomínat, že Boží plán vykoupení se vztahuje na celý vesmír. Tím samozřejmě nemyslím, že budou spaseni všichni. Říkám tím, že vykoupí celý vesmír. To je jasně řečeno v listu Efezským 1,10: „že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ To je Boží záměr. Svět nebude ponechán napospas ďáblu. Ne, ne; celý vesmír bude obnoven do stavu dokonalosti. A právě proto se my, křesťané, nesmíme stahovat ze světa.

Nebo to řeknu takto. Pán Ježíš Kristus není jen osobním Spasitelem všech, kdo v něj věří, ale je Pánem vesmíru. Na to nesmíme nikdy zapomínat. Existuje vážné nebezpečí, že se na své spasení budeme dívat tak subjektivně a osobně, že vyloučíme velkou část velikosti a slávy učení Nového zákona a zredukujeme Boží záměr na něco, co nás učiní šťastnými, dokud jsme zde, a zachrání nás před peklem. Díky Bohu, že to tak je, ale není to všechno. Petr řekl Sanhedrinu: „… toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele …“ (Sk 5,31). On je Pánem dějin.

Přečtěte si znovu v 5. kapitole Zjevení o zapečetěné knize a o tom, že nebyl nikdo, kdo by byl hoden rozlomit pečetě a otevřít tuto knihu dějin. Byl jen jeden, který to dokázal: „Lev z kmene Judova“ (Zj 5,5). Nikdy nezapomínejme, že náš Pán řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18). Sedí po Boží pravici a čeká, až mu nepřátelé budou položeni za podnož nohou (Žd 10,12–13). Svět o tom neví, ale on už vládne. Všechno je v jeho rukou a v jeho moci. On již ovládá svět tím nejúžasnějším způsobem.

V tomto světle se tedy křesťané nemají starat pouze o svou vlastní duši. To je první, nejdůležitější věc, kterou dělají, ale tím nekončí. Nesmějí o sobě smýšlet jako o lidech, které svět nezajímá; nesmějí si říkat: „Na ničem jiném nezáleží než na mé vlastní duši a na péči o ni.“

Zdá se mi tedy, že zde je pozadí celého tohoto učení. Samozřejmě, že ve skutečnosti nikdo nevypovídá smlouvu se životem. V tom jsou lidé, kteří propadají tomuto omylu, nedůslední. Stále jedí a pijí jako všichni ostatní; stále musí vykonávat nějakou práci; stále musí spolupracovat s ostatními lidmi. Ale nesmíme ze života unikat ani v myšlenkách. To je myšlenka, kterou se snažím objasnit.

Nyní se však dostáváme k jedné z konkrétních aplikací obecného principu, a tou je křesťanský pohled na stát. Zde chci zdůraznit, že se zabývám pohledem křesťana, nikoli jeho vztahem ke státu, ale jeho porozumění státu. Pokud naše chápání není správné, pak zřejmě i náš praktický vztah bude špatný. Musíme si tedy především ujasnit svůj pohled na stát a vládu, na všechno to, co se zde nazývá „moci, které jsou“. V této otázce panuje mnoho zmatků a hodně nebiblického, sentimentálního smýšlení, a proto je tato pasáž tak zásadní.

Co se zde tedy učíme? V první řadě jako křesťané věříme, že moc, která je, je ustanovena Bohem: „Neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha.“ To je základní tvrzení. Stát a vláda, vrchnosti a tak dále nejsou lidským výmyslem, nejsou lidským přáním nebo zařízením. Navzdory názorům takzvaných „předních autorit“ tvrdíme na základě Písma, že se muži a ženy nevyvinuli ze zvířat. Stejně tak jejich kultura a vláda. Vůbec ne! Tyto věci jsou výsledkem Božího působení a činnosti. Je to Bůh, kdo ustanovil stát. Evoluční pohled vám řekne, že lidstvo tyto věci postupně vymyslelo, že se vyvinuly v důsledku pokusů a omylů. To je zcela mylné. Všechny uvedené principy najdete stanovené ve Starém zákoně.

Řekněme si to jasně. Apoštol říká, že vláda, zákon a řád jsou Boží myšlenkou. Neříká, že každá konkrétní vláda nebo každý špatný vládce jsou nutně ustanoveny Bohem; jde mu o celkové pojetí vlády, práva a řádu. To je naše první tvrzení.

Druhá věc je, že apoštol nám neříká, že jedna konkrétní forma vlády je ta, která byla ustanovena Bohem. Říká, že koncept vlády je ustanoven Bohem. Jinými slovy, neříká například, že monarchie a aristokracie byly ustanoveny Bohem. Neříká, že panovníkem má být pouze císař nebo že jedinou správnou formou vlády je demokracie nebo že správná je pouze oligarchie. O těch se vůbec nezmiňuje. Říká pouze, že Bůh ustanovil, aby existovaly vlády, aby existovalo právo a aby existoval řád.

Tento bod zdůrazňuji, protože je opravdu velmi důležitý. Jakub I. Anglický kdysi hlásal „božské právo králů“, ale pro to neexistuje žádné biblické opodstatnění. Někteří lidé, kteří by to obhajovali Starým zákonem, si totiž možná neuvědomují, že Izrael byl teokracií na velmi zvláštním místě a ve velmi zvláštním postavení, a dokonce zapomínají, že Starý zákon zcela jasně a konkrétně uvádí, že žena by nikdy neměla vládnout! Králové nejsou ustanoveni v rozporu s jinými vládci. V Písmu není nic, co by říkalo, že republika je špatná – vůbec nic. Apoštol říká pouze to, že musí existovat vláda, ustanovená autorita, a vládu můžete mít v rámci republiky stejně jako v rámci monarchie, císařství nebo v jakékoliv jiné podobě v různých zemích a v různých dobách.

Nyní přecházím ke třetí věci. Vzhledem k tomu, že křesťané uznávají stát a vládu a uznávají, že musí existovat nějaká ustavená autorita, ať už má jakoukoli formu, která bude udržovat právo a pořádek, měli by se pak snažit aktivně zapojit do vlády své země a měli by se podílet na vedení války? To je opět zdrojem mnoha nejasností a lidé se ocitají v rozporuplných pozicích. Dovolte mi uvést jeden příklad toho, co mám na mysli. Vzpomínám si, že v době vypuknutí poslední války[1], jsem se náhodou účastnil jedné konference a na pořadu jednání byla právě tato otázka vztahu křesťanů ke státu, protože mnozí křesťané byli na rozpacích ohledně toho, co mají dělat.

Na začátku jsme diskutovali o tom, jakou roli by měl křesťan hrát ve vládě a v uspořádání života země. Byl tam jeden muž, který byl ostře proti. „Politika?“ řekl. „Je to špinavá hra!“ Trval na tom, že křesťané by neměli mít vůbec nic společného ani s místní, ani s celostátní politikou. A přesto ten muž zastával čestnou hodnost v britské armádě. Byl velmi hrdý na své vojenské zásluhy a tvrdil, že by nabádal všechny mladé muže, aby okamžitě vstoupili do armády. Tak jsem ho prostě musel upozornit, že zatímco politiku, která by měla zabránit válkám, považuje za špinavou hru, boj a zabíjení lidí pro něj zřejmě špinavou hrou není.

Přesně takové sentimentální a povrchní myšlení se někdy objevuje. Je důkazem naprosté neschopnosti přemýšlet o věcech, a zejména neschopnosti přemýšlet biblickým způsobem. Na obhajobu tohoto postoje se často cituje text: „Vyjděte z jejich středu a oddělte se“ (2K 6,17) s odůvodněním, že učí, že nesmíte mít nic společného s politikou a vládou, protože to zahrnuje styk s lidmi, kteří nejsou křesťany. Na to však existuje okamžitá a zřejmá odpověď. Poukazuji na to, že ti, kdo hlasitě říkají podobné věci, velmi často den co den spolupracují s lidmi, kteří nejsou křesťany. Musí tak činit, aby si vydělali na živobytí, a zřejmě si neuvědomují, že dělají právě to, o čem říkají, že by se nikdy dělat nemělo.

Dovolte mi, abych vám tento bod ilustroval. V roce 1862 vyšla malá knížka Arthura Pridhama „Římanům“. Pridham je velmi dobrý vykladač, ale když se dostane k tomuto oddílu, říká opravdu zvláštní věci. Píše:

„Věřící, chce-li být ozdobou Božího učení, musí se cvičit tak, aby měl svědomí prosté pohoršení.“

– Dobře.

„Má se snažit chodit bezúhonně před očima Pána, kterému slouží.“

– Opět v pořádku!

„S rozhodováním o politických otázkách nemá, zcela správně, nic společného; musí se podřídit…“ 

– a Pridham to zvýrazňuje kurzívou –

„každému lidskému zřízení kvůli Pánu.“

– Bůh před něj předstupuje v lidských zřízeních. A má zde zajímavou poznámku pod čarou:

„1 Petrův 2,13-15: Věřím, že Písmo nikde neuvažuje o křesťanovi jako o vládci. Důvodem není jen skutečnost, že v té době nikdo takový víru nepřijal, ale spíše, jak se mi zdá, neslučitelnost čistých křesťanských zásad uváděných do života s těmi maximami, na jejichž základě jedině svět souhlasí s tím, aby byl řízen. Tělo neuznává ducha, a ani svět nebude poslouchat Krista. Vláda vedená v moci Ducha svatého a podle Boží pravdy by nebyla ničím jiným než církví samotnou.“

To je naprosto jasné tvrzení, nebo ne? Pridham říká, že křesťan by neměl mít s vládou nic společného. Říká, že podle jeho názoru křesťan nikdy nemůže být vládcem – králem, královnou, císařem, předsedou vlády ani ničím jiným, dokonce ani úředníkem.

Dovolte mi však, abych vám ukázal, jak je to naprosto zmatené. Pridham to píše v souvislosti s touto třináctou kapitolou listu Římanům a zcela nepochopitelně mu unikají samotné principy, které jsou zde uvedeny. Je také zajímavé, že místo toho, aby nám podal výklad těchto konkrétních veršů, vyslovuje tato tvrzení.

Pridham říká, že v té době neexistovali žádní křesťanští panovníci, a to je samozřejmě pravda. Ale co to s tím má společného? V 1. listu Timoteovi 2 apoštol učí, že se máme modlit za krále a všechny, kdo mají moc. Za co bychom se za ně měli modlit? No, Pavel dále říká, že bychom se měli modlit za jejich spasení: „[Bůh] chce, aby všichni lidé byli spaseni“ [verš 4], což znamená králové a ti, kdo jsou u moci, stejně jako všichni ostatní. Víte, někteří z prvních křesťanů se za ně nemodlili; měli pocit, že tito vládci jsou mimo.

„Ne, ne,“ řekne Pavel. „Modlete se za spásu každého člověka. Modlete se za krále, aby byli spaseni, stejně jako za nejobyčejnějšího člověka.“

Jak směšné by však bylo, kdyby král ihned po svém obrácení musel abdikovat ze svého vysokého postavení!

Na základě Písma není žádný důvod tvrdit, že křesťan nemůže být vládcem. Právě naopak, protože pokud „jsou moci, které jsou, zřízeny Bohem“, pak bychom jistě měli usilovat o to, aby na těchto mocenských pozicích byli ti nejlepší lidé, jaké si lze představit. Proto je nám řečeno, abychom se za ně takto modlili.

Pridhamův argument má však ještě jednu chybu. Upadá do mylné představy, že křesťan by se neměl zajímat o věci, které nejsou specificky a přímo křesťanské. To je skutečný omyl. Vychází ze zřejmého rozdílu mezi tělem a duchem – říká: „Tělo neuznává ducha.“ V tomto případě se jedná o omyl. Svět je tělesný a nebude naslouchat Duchu, a křesťan je v Duchu. Z toho Pridham vyvozuje, že křesťan nesmí mít zájem o tělesné záležitosti.

To je však velmi nebezpečná hereze, protože křesťané stále musí fungovat v těle, stále musí žít v tomto světě. Všechny přirozené řády stále existují, stále pokračují. Navíc je nám řečeno, že povinností křesťanů je uznávat vládnoucí moc, podřizovat se jí a poslouchat ji, jak nejlépe dovedou. Existují určité výhrady, kterými se budu zabývat později, ale v zásadě je nám řečeno právě toto. Zabýváme se tedy věcmi v životě, které nejsou specificky křesťanské.

Dovolte mi jít ještě o krok dál: stejně jako všichni ostatní se i křesťané zabývají záležitostmi, které nejsou specificky morální nebo duchovní, ale jsou neutrální. Dovolte mi uvést jeden nebo dva příklady. O co se stará vláda? Stará se o to, aby zabránila loupežím a krádežím, aby udržela pořádek, aby regulovala dopravu, aby zajistila řádné odvodnění, aby pečovala o veřejné zdraví. To nejsou morální ani duchovní záležitosti – nazval bych je neutrálními. Z hlediska veřejného zdraví, pořádku, jízdy po správné straně silnice, dodržování dopravních značek a silničního zákona není mezi křesťanem a nekřesťanem žádný rozdíl. Křesťané se podílejí na všech z nich, a proto by se měli zajímat o všechny.

Nebo si vezměme ekonomické otázky. Obecně řečeno, zastávám názor, že otázky týkající se ekonomiky také nejsou duchovní nebo morální, ale neutrální. Přesto jsou velmi důležité. Pokud se řeší správně, jsou přínosem pro nás všechny. Pokud jsou řešeny špatně, trpíme všichni, křesťané i nekřesťané. Proto je naší povinností jako křesťanů se o tyto věci zajímat. Měli bychom se starat o to, aby se v nich angažovaly ty nejlepší mozky. Neměli bychom je vynechávat. Uvědomujeme si, že místní a celostátní vláda jsou nezbytné pro uspořádání života, pro umožnění civilizovaného života společenství mužů a žen. A my to nejen uznáváme, ale také se tomu podřizujeme.

Zde je tedy Pridhamův zásadní omyl. Zdá se, že se domnívá, že křesťan by se měl zajímat pouze o duchovní záležitosti. Takto však žít nelze, člověk se nutně zabývá neutrálními záležitostmi a do této kategorie spadají především věci, kterými se zabývají vlády. Věřím, že to ještě objasním, až se budu zabývat vztahem mezi církví a státem, ale na tomto místě to ponechám jako obecnou zásadu.

Posledním bodem, který bych chtěl v této souvislosti uvést, je, že Pridham vychází z dalšího falešného předpokladu. Jeho argument, jak si vzpomínáte, zní, že křesťan se nemůže a neměl by se podílet na vládě země kvůli rozdílu mezi duchem a tělem: svět by nepřijal názor křesťana, protože svět je tělesný a křesťan duchovní. Pridham se domnívá, že existuje pouze jeden křesťanský názor na všechny záležitosti, kterými se vláda zabývá. To je však nepochybně obrovský omyl. Existuje mezi křesťany pouze jeden názor na ekonomiku nebo na kteroukoli z těchto otázek? Odpověď je zcela jednoznačná: Ne. Proto jsem se vždy stavěl proti myšlence, že by v této zemi měla existovat křesťanská politická strana. V některých zemích takové strany najdete, ale to je podle mě založeno na naprosto špatném pochopení tohoto učení.

Nemůžete mít křesťanskou politickou stranu, protože křesťané mají odlišné názory na ekonomiku a další otázky. Stejně dobré křesťany můžete mít v Konzervativní straně, Liberální straně i Labouristické straně. Co je rozděluje? Ne jejich křesťanství, ne jejich duchovní názor, ale jejich názory na konkrétní problémy v oblasti ekonomiky, nebo dokonce odvodňování, nebo na kteroukoli z těchto dalších otázek, kterými se musí právo a vláda zabývat.

Neříkám, že skutečnost, že jsou lidé křesťané, vůbec neovlivňuje jejich názory na tyto záležitosti. Říkám jen, že nelze říci, že by existoval „křesťanský názor“ na většinu těchto otázek, které musí být zváženy mocenskými orgány. A historicky to samozřejmě vždycky bylo tak, že se křesťané v mnoha těchto otázkách lišili, aniž by to jakkoli ovlivňovalo jejich křesťanství.

Z toho všeho vyplývá, že někteří křesťané mohou být povoláni do vysokých a vznešených funkcí: můžete mít křesťanského krále, křesťanskou královnu, křesťanského premiéra, křesťanské úředníky a tak dále. Představa, že by křesťané neměli tyto funkce zastávat a že by prakticky hřešili, kdyby je zastávali, je zcela mylná. Křesťané, kteří takto uvažují, se obracejí sami do sebe, zajímají se pouze o svou vlastní duši a její zdokonalování, a to je, zdá se mi, naprosté popření učení těchto sedmi veršů.

Čtvrtá zásada, která se objevuje pod tímto obecným názvem křesťanského pohledu na stát, souvisí s otázkou: Jaký je křesťanský pohled na funkci státu? Jaký je cíl a účel státu? Co má dělat?

S odpovědí není problém: Apoštol ji uvádí právě v těchto verších, o nichž uvažujeme, a uvádí ji také v 1. Timoteovi 2, kde píše: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi,“ – za všechny druhy lidí – „za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc,“ – proč? – „abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti“ (verše 1 a 2). To je skutečně funkce vlády: Zařídit klidný a pokojný život.

Stát tak činí dvěma způsoby. Negativním způsobem tím, že omezuje zlo a jeho projevy. Vláda se stala nezbytnou kvůli pádu. Protože muži a ženy padli, stali se bezprávnými a sobeckými, stali se krutými a podlými a je třeba je udržovat v pořádku. Důvodem je nakonec, opakuji, že toto je Boží svět a Bůh stanovil hranice působení zla. Kdyby tyto meze nekladl, je téměř nemožné uvažovat o tom, co by se stalo. Svět by se nepochybně zničil už před staletími. Bůh však tuto hranici stanovil a povolal vládnoucí autority, aby omezily následky zla. Jak to ale stát dělá? Apoštol podává v těchto verších jasné vysvětlení: „Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. … Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“ Negativně tedy stát omezuje zlo dvěma způsoby: Varováním a trestáním zlých lidí.

Za druhé, a to je pozitivní, je úkolem státu podporovat blahobyt všech. Jeho činnost není jednostranná. Je ustanoven k chvále těch, kdo konají dobro: „Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru.“ Co má Pavel na mysli tímto druhým aspektem působení státu? Jakým způsobem nás stát chválí, pokud žijeme dobrým, zákonným a čestným životem? Jak je stát pro křesťana „služebníkem Božím“?

Odpověď na tuto otázku je obsažena v Pavlových slovech v listu Timoteovi 1. Když stát funguje tak, jak má, můžeme žít klidným a tichým životem. To je pro křesťana velká výhoda. Existence státu nás povzbuzuje k tomu, abychom byli spořádanými občany, a do té míry, do jaké jsme jimi my i ostatní, je to pro nás dobré. Můžeme se více modlit, můžeme věnovat více času četbě Písma, můžeme bezpečně přicházet do Božího domu, společně uctívat a chválit Boží jméno. Pro křesťany je dobré, když stát plní svou skutečnou funkci, kterou je udržování pořádku a pokoje. A když to křesťané sami dělají, když dodržují zákony a povzbuzují k tomu i ostatní, stát je chválí a je s nimi spokojen.

Dovolte mi uvést jen jeden příklad. Nikdy nezapomenu na to, co mi brzy po skončení poslední války řekl ten Boží muž, profesor Kish z Maďarska, velký anatom, který přijel do Británie. Když jsem se s ním setkal, vyprávěl mi o velmi zajímavé věci, která se stala v Rusku během války. Vzpomněl jsem si, že jsem v novinách četl, že Stalin řekl, že křesťané nebudou pronásledováni a obtěžováni jako dříve, že dojde k určitému zmírnění zákonů proti nim, a zeptal jsem se na to profesora Kishe. Ten mi to díky svým znalostem Ruska a ruských vojáků (Maďarsko je samozřejmě blízko Ruska) dokázal plně vysvětlit.

Bylo to takto. V té době se Rusko nacházelo v zoufalé situaci, naléhavě potřebovalo každého muže a každou ženu, aby tvrdě pracovali, a ke Stalinovi stále přicházely zprávy – byly to postřehy komisařů –, že nejlepšími a nejspolehlivějšími pracovníky v továrnách jsou tito podivní lidé, kteří si říkají křesťané. Křesťané dělali to, co jim stát nařídil, a dělali to lépe než kdokoli jiný. A co se stalo? Inu, dostalo se jim Stalinovy pochvaly, přesně jak říká Pavel: „Dělej, co je dobré, a dostane se ti pochvaly od téhož.“ A tak se stalo. Zákony proti nim byly zmírněny – což je forma udělení pochvaly. Takže se jim dostalo tohoto povzbuzení prostě proto, že byli poslušní zákonům.

Dalšími aspekty úkolu státu potlačovat zlo a odměňovat dobro se budeme zabývat, až přijde na řadu „meč“ a otázka trestu smrti, což je samostatné téma.

Nyní se dostáváme k páté věci. Je tu ještě jedna otázka, a to tato: Měli by křesťané někdy usilovat o změnu charakteru státu? Uznávají, že stát je ustanoven Bohem, a chápou jeho funkci. Uvědomují si, že se jím mají zabývat a zajímat se o něj, že se mu mají podřizovat, že z něj nemají být vyvázáni. Zbývá tedy otázka: Mají se křesťané vůbec účastnit pokusů o změnu povahy státu? Jinými slovy, měli by se křesťané někdy zapojit do vzpoury nebo revoluce?

Mám tu čest být přítelem křesťanů, kteří navštívili Westminsterskou kapli z různých zemí v Jižní Americe. V některých z těchto zemí dochází poměrně často ke vzpourám a revolucím. Jaký by měl být postoj křesťanů? Této otázce jsme museli čelit také v Africe a v dalších zemích. U nás vyvstala v sedmnáctém století – to byla velká otázka, s níž se potýkali puritáni a v Americe se s ní potýkali v osmnáctém století. Pomyslete na ty křesťany, potomky Otců poutníků a dalších, kteří odešli z této země, skvělé křesťany: jaký byl jejich postoj v americké válce za nezávislost? Bylo správné, aby se jí účastnili?

Tato otázka, která tak často vyvstávala v minulosti a je s námi i v současnosti, se nejspíše objeví také v budoucnosti.

Někteří lidé si myslí, že to není problém – Pridham očividně zastával tento názor. Citují Petrův výrok z prvního listu Petrova 2, kde se říká: „Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem“ (verše 18–20). Tím je to podle nich vyřešeno. Křesťané mají vždy poslouchat stát, ať je utrpení sebevětší; vůbec nikdy nemají dělat nic pro změnu formy vlády. Ale má to tak skutečně být?

Pridham je v tomto ohledu naprosto jednoznačný. Dovolte mi uvést jeho vlastní slova. Říká:

„Uznávání Boží milosti v klidném a dobře uspořádaném státním zřízení, kde je osobní svoboda a široká škála požadovaných svobod velmi všeobecně rozšířena, je každodenní povinností srdce každého přemýšlivého křesťana.

Takovou vládu máme a on říká, že bychom za ni měli Bohu děkovat.

Ale to, že lidé v Kristu bojují o takové věci, jako jsou jejich vlastní práva, a ještě více to, že se křesťané, jak se to často děje v dnešní době, snaží přimět vládnoucí moc, aby se podřídila jejich vůli, nepochybně dokazuje to, že věřící ztratili ono zvláštní postavení nebeského občanství, které náleží věřícím spojeným se vzkříšeným Kristem.“

Jinými slovy, Pridham říká, že křesťan se nikdy nesmí pokoušet změnit vládu. Opět má poznámku pod čarou:

„Jedním z nejčastějších a nejškodlivějších omylů dneška je předpokládané principiální rozlišování mezi morálním nátlakem a fyzickou silou. V obou případech jde o to, že vůle člověka dosahuje svého cíle tím, že si podmaní protichůdnou sílu. Boží slovo přikazuje podřídit se jemu samému v osobě vládce. Revoluční hnutí jakéhokoli druhu má svůj původ v nespokojenosti ovládané strany; sotva je pociťována nějaká nespokojenost, hned je tu snaha ji odstranit.“

Pokud je žádost odmítnuta, přistupuje se k diktátu morální silou vyjádřeného názoru.

A to se mu skutečně velmi nelíbí. ‚Je to podle Božího záměru?‘ ptá se, a odsuzuje tak Olivera Cromwella a všechny puritány sedmnáctého století, kteří bojovali za změnu vlády, k níž tehdy došlo. Odsuzuje také všechny křesťany, kteří se zúčastnili americké války za nezávislost, v níž této zemi vybojovali svobodu.

Je to však jen věc osobního názoru? Ne – odpověděl bych, protože nepochybně existují objektivní, biblické principy. Bůh ustanovil zákon. Dobře. Pokud nám samotný zákon dává možnost změnit systém, pak jsme jistě oprávněni k tomu ho využít. Jinými slovy, zákon nám umožňuje uspořádat všeobecné volby a tímto způsobem změnit vládu, a je správné, aby to křesťané udělali.

Ale můžete jít ještě dál. Myslím, že do této oblasti spadá i otázka členství křesťana v odborech. Pokud je systém, podle kterého dnes muži a ženy pracují, systémem spolupráce mezi zaměstnavateli, odbory a vládou, pokud to tak mocní nařídili a ustanovili to jako zákon, pak říkám, že by se křesťané měli zapojit; neměli by se nijak vyčleňovat. Pro křesťana není hříšné být členem odborů. Odbory jsou součástí chodu společnosti, uspořádání našich časných záležitostí.

Ale počkat! A co účast ve stávce? No, já bych se zeptal takto: Je stávka legální? A odpověď zní, že ano. Zákony této země stávky povolují, a pokud jsou zákonné, pokud jsou křesťané přesvědčeni, že stávky přinesou lepší podmínky, mají právo se jich účastnit.

Nezapomeňte však, že smlouvy se musí vždy dodržovat. To je absolutní zásada. Pokud vám však zákon umožňuje smlouvu přehodnotit a pokusit se získat lepší, máte na to plné právo. Ani na tom není nic nekřesťanského. Opět se jedná o jednu z neutrálních otázek, na které jsme odkazovali. Ctěte smlouvu, ale vždy se ji snažte vylepšit, pokud to jde. Stávka je až tím posledním opatřením a měli byste k ní přistoupit jen proto, že vám to zákon umožňuje. Je to krajní prostředek, ale ve své podstatě na ní není nic špatného.

Ale co vzpoura? Jako křesťané máme jistě právo tvrdit, že pokud se stát, král, císař, guvernér, diktátor nebo kdokoli jiný stane tyranským, pak tento stát porušuje zákon svého vlastního bytí a ústavy, jak je stanoveno v Římanům 13,2. Úkolem státu a vlády je potlačovat zlo a odměňovat dobro; jejím úkolem je udržovat klidný, pokojný a spořádaný život. K tomu je povolána Bohem. Stát, který byl zřízen ve prospěch lidstva, má tedy být služebníkem, a nikoliv pánem. Ve chvíli, kdy se stát promění v pána a tyrana, se tedy vzpírá Božímu zákonu, který ho uvedl v život, a musí být sám potrestán; a forma trestu spočívá v tom, že vláda je svržena a nahrazena takovou, která je připravena dodržovat učení z Římanům 13,1–7.

Nebudu se nyní zabývat otázkou, zda byste měli bojovat, abyste toho dosáhli. To přijde na řadu, až se budeme zabývat otázkou meče z hlediska pacifismu.

Proto to nyní nechám být. Dovolte mi, abych na tomto místě vyjádřil svůj pocit úžasu nad tím, že jste to všechno vyslechli navzdory skutečnosti, že v této budově dnes večer není vůbec žádné teplo! To vám říkám až teď. Kdybych vám to řekl před začátkem, třásli byste se zimou. Ale schválně jsem vám to neřekl, a jak vidíte, nic to nezměnilo – alespoň doufám, že ne! Mluvil jsem a samozřejmě jsem se při tom dostával do varu.

Zatím jsme se zabývali pouze jedním aspektem tohoto tématu - obecným vztahem křesťana k životu, křesťanským pohledem na stát. Nedělejte z toho příliš ukvapené závěry! Zatím pouze předkládám obecné zásady; dá-li Bůh, budeme se jimi ještě zabývat podrobněji.


 

[1] Druhá světová válka

 

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

 

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti

 

© Spolek Soli Deo Gloria, www.solideogloria.cz 

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Historicita prvních kapitol knihy Genesis

Jaroslav Kernal

Historicita prvních kapitol knihy Genesis je neustále zpochybňována a zdá se, že mezi křesťany je stále méně těch, kdo jsou ochotni přijímat první kapitoly knihy Genesis jako popis skutečných událostí. Nechci rozebírat jednotlivé důvody těchto popíračů. Některé z nich jdou daleko za hranice křesťanské ortodoxie, jako například označení Stvořitele za dobrého hodináře, který nemá důvod zasahovat do evolucí poháněného stroje stvoření. Takový názor je čistý deismus, tedy víra v neosobního boha, který nezasahuje do stvoření. Spíše se chci podívat na to, jak k prvním kapitolám knihy Genesis přistupovali autoři jednotlivých biblických knih, apoštolové, a jak k nim přistupoval Pán Ježíš Kristus, což je podle mě nejdůležitější.

Mojžíš

Začněme u autora prvních pěti knih Písma. Mojžíš zcela zjevně chápal první kapitoly Genesis doslovně a historicky, jak je patrné ze čtvrtého přikázání. V Exodu 20,11 čteme: „Šest dní budeš pracovat a sedmého dne odpočineš, neboť Bůh v šesti dnech stvořil svět a sedmého dne odpočinul.“

Jestliže budeme první kapitoly knihy Genesis vykládat jakkoliv jinak než historicky (tedy jako šest po sobě jdoucích čtyřiadvacetihodinových dní), potom čtvrté přikázání, které Bůh dal Izraeli, nedává žádný smysl. V nejlepším případě bychom mohli mluvit o jakési tradici založené na neznalosti autora desatera. V důsledku by to znamenalo, že Bůh přistoupil na Mojžíšovu neznalost toho, jak Bůh stvořil svět, nechal by Mojžíše věřit tradici, kterou Mojžíš považoval za pravdivou a tím by všechny čtenáře knihy Genesis záměrně uváděl do omylu. 

David

Také král David, další z velkých lidských autorů Písma, rozuměl prvním jedenácti kapitolám knihy Genesis historicky. V Žalmu 29,10 mluví o tom, že Hospodin trůnil nad potopou, a paralelně s tímto vyjádřením mluví o věčné svrchované Boží vládě. Ačkoliv se jedná o poetické vyjádření, souvislost s Boží vládou ji umisťuje do jasného historického rámce. Pokud by totiž potopa byla mýtem nebo lokální záležitostí, co by z toho vyplývalo pro Boží vládu? Totéž můžeme vidět v Žalmu 33,6-9. Podobně Žalm 104,5-9.19 mluví o potopě jako o historické události. Žalmy mluví básnickým jazykem, což ale nijak nesnižuje míru opravdovosti popisovaných událostí.

Proroci

Prorok Izajáš odkazuje k potopě jako k historické události a zmiňuje Noema jako historickou osobu. Nezdá se, že by si Izajáš myslel, že Noe byl vymyšlenou postavou. Pokud by to tak bylo, potom by bylo přirovnání Božího hněvu při potopě k rozlícení nad Izraelem jenom prázdnou a nic neříkající pohrůžkou.

  • Je to pro mě jako za dnů Noeho, kdy jsem se přísahou zavázal, že už nikdy vody Noeho zemi nezatopí. Právě tak jsem se přísežně odřekl rozlícení i pohrůžek vůči tobě. (Iz 54,9)

Prorok Ezechiel uvádí v jedné řadě Daniela, Jóba a Noema (Ez 14,14-20). Zmiňuje je jako historické příklady, a pokud by jeden z nich (Noe) neměl ve skutečnosti existovat, proč bychom měli věřit v existenci ostatních dvou?

Autor knih Paralipomenon uvádí první ze svých knih několika kapitolami rodokmenů, v nichž začíná Adamem, a následně přijímá Genesis 1-11 se stejnou samozřejmostí jako Genesis 12-50, tedy jako historický záznam.

A podobně autor knihy Jób opět poetickým jazykem popisuje stvoření země. Bůh sám říká Jóbovi:

  • Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom (Jb 38,2-4).

Nikdo z lidí nebyl přítomen při stvoření světa, přesto se stvoření neobešlo beze svědků (Jb 38,6-7), z nichž tím nejvěrohodnějším je sám Stvořitel.

Apoštolové

Evangelista Matouš několikrát ve vyučování Krista odkazuje na historicitu Genesis 1-11.

Lukáš jde v rodokmenech až k Adamovi. A nezapomeňme na to, že Židé na rodokmeny dbali (viz Neh 7,61-64) a stavěli na nich.

Pavel přijímá historicitu Adama a Evy a staví na ní velmi závažné teologické argumenty, které se týkají spasení. V páté kapitole listu Římanům mluví o tom, jak skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a spolu s ním smrt (Ř 5,12). Následně mluví o tom, že skrze dokonalého Božího člověka, Ježíše Krista, přišla milost na všechny, kdo jsou v Kristu (Ř 5,18-19). Jestliže byl ale první Adam mýtus, co nám zbude z posledního?  

Petr nepochybuje o záchraně pouhých osmi lidí při potopě a mluví o posměvačích, kterým zůstává utajeno, jak Bůh stvořil svět (2Pt 3,4-7).

Pavel i Petr znali mýty (viz Tt 1,14; 2Pt 1,16), ale Genesis 1-11 nepovažovali za mýtus nebo báji, ale přistupovali k ní jako k historické knize.

Apoštol Jan mluví o zavraždění Ábela a přijímá to jako historický fakt (1J 3,12), protože mluví o Kainových skutcích, které byly zlé.

Ježíš Kristus

Kristus spojuje historicitu Gn 1-11 s manželstvím a s tím, jak máme rozumět manželství, se svým druhým příchodem („jako bylo za dnů Noeho“), přijímá historického Adama a historickou Evu, resp. přijímá záznam o stvoření jako historický záznam (je to zjevné z oddílů jako je Mk 10,6; Mk 13,19-20 nebo Lk 11,50-51). Úplně stejně přijímá Lotovu ženu jako historickou postavu, vyvrácení Sodomy a Gomory (obojí Gn 19), manu z nebe, rozdělení mrtvého moře, Jonáše v břiše velké ryby... princip je všude stejný. Pokud popřu historicitu Genesis 1-11 a budu tvrdit, že Kristus se „snížil“ na úroveň tehdejšího pochopení, potom mohu (a měl bych) úplně stejným způsobem popřít také ostatní starozákonní zázraky, o kterých Kristus mluví (nehledě na to, že takové „snížení“ není nic jiného než lež), a o dalších starozákonních zázracích (zastavení slunce za Jozua, pobití 185 tisíc Asyřanů Hospodinovým andělem před Jeruzalémem nebo vrácení slunce za Chizkijáše...) potom ani nemluvě.

Sola Scriptura 

Písmo musí být zdrojem autority ohledně toho, čemu máme věřit o Bohu, o člověku, o hříchu, o spasení... - to všechno jsou věci, které se dovídáme z prvních kapitol Genesis. Sola Scriptura říká, že Písmo je vrcholem autority - není to jediná autorita, ale je to poslední a rozhodující autorita, autorita autorit - každá další autorita musí být posuzovaná Písmem a Písmo musí mít konečné slovo. 

Věda je nepochybně autoritou v mnoha věcech, ale neměla by to být věda, která nám bude určovat, čemu a jak máme věřit v Písmu, ale mělo by to být Písmo, které bude určovat, čemu a jak máme věřit ve vědě. Dnešní věda je takřka 100% evoluční a klade si požadavek na absolutní autoritu - klade si tento požadavek právě proto, že je evoluční a je tedy schopná vysvětlit existenci světa bez Boha. Ale pokud na to křesťané přistupují, popírají princip Sola Scriptura.

Jestliže Bůh nestvořil svět v šesti po sobě jdoucích čtyřiadvacetihodinových dnech, znamenalo by to, že Bůh minimálně tři a půl tisíce let obelhával lidstvo, a čekal, až přijde osvícenství a racionalismus a teprve potom začal zjevovat skutečnou pravdu o stvoření světa, o stvoření prvních lidí atd. 

V takovém případě bychom museli ale také tvrdit, že se toto zjevování pravdy Bohu nějak vymklo z rukou, protože za posledních 250 let se vědecké názory na vznik světa mnohokrát, a často velmi zásadně změnily, takže vlastně nemůžeme mít žádnou jistotu ohledně toho, že dneska nám věda říká skutečnou pravdu - je totiž dost možné se tato vědecká pravda za pár let zase změní s tím, co přinesou výsledky dalších objevů a výzkumů.

Závěr

Důsledky odmítnutí historicity Genesis jsou tragické. Vedou k popření pravdivosti a dostatečnosti Písma. Vedou k naprosto odlišné interpretaci všech biblických událostí a ve svém důsledku vrhají mnohem více než stín pochybností na událost ze všech nejvýznamnější, a tou je vzkříšení Pána Ježíše Krista. 

Pokud připustíme, že první kapitoly knihy Genesis nejsou historií, ale mýtem nebo alegorickou básní, povede nás to ke zpochybnění všech hlavních doktrín Písma, jako je učení o Bohu, o Kristu, o vykoupení, o spasení, o hříchu, o manželství, rodině… Zůstane nám jenom prázdná slupka náboženství bez jakékoliv pevného obsahu. Náboženským Židům Ježíš řekl varovná slova, která můžeme se stejným důrazem aplikovat i na ty, kdo popírají záznam historie v prvních kapitolách knihy Genesis:

  • Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům? (J 5,46-47)

Tento článek původně vyšel v časopise Zápas o duši, č. 129, v červenci 2016.

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Co znamená „muž jedné ženy“?

Jaroslav Kernal

Na obou místech, kde jsou obsáhleji vypsány vlastnosti těch, kteří usilují o to být staršími v církvi (1Tm 3,2–7; Tt 1,6–9), se objevuje tato zvláštní fráze, která doslova říká „muž jedné ženy“. Co je to za zvláštní charakteristiku? O čem to zde Bible mluví? Co to znamená „muž jedné ženy“ nebo „jen jednou ženatý“? Znamená to snad, že starší musí být ženatý, že služba staršího vylučuje svobodné muže nebo vdovce?

Oddanost a věrnost manželce

Pavel v listu Korintským popisuje svobodné muže a ženy a říká, že jsou obdarovaní zvláštní milostí od Boha k tomu, aby byli svobodní a mohli tak využít tento svůj stav (to, že nejsou ženatí nebo vdané) jako příležitost pro účinnou, dalekosáhlou a oddanou službu Kristu (1K 7,7-32). Ani na jednom z míst, kde Pavel popisuje starší, nejde o to, zda je onen muž svobodný nebo žije v manželství. Jde o charakter. Ve skutečnosti, v normálním životě je to tak, že většina mužů žije v manželství a má nějaké děti. Ale z textu nevyplývá, že starší musí být nutně ženatí. Řecká konstrukce charakterizuje popisovaného muže. Je tu doslova „jedné ženy muž“, přičemž to, co je před slovem muž, má za úkol popsat podstatné jméno muž, které následuje. Jak bychom tedy mohli tuto vlastnost popsat? Asi nejlepší slovo, které můžeme použít, by byla oddanost (jedné ženě).

Podobně nemá valný smysl zabývat se otázkou mnohoženství. Písmo mnohoženství nikde nepodporuje, i když s jeho existencí v hříšném světě počítá. Nicméně v době, kdy psal Pavel své listy, bylo mnohoženství v římské říši zakázané, nehledě na to, že ani v dobách předchozích nebylo nijak významně rozšířené ani mezi Židy, ani mezi Římany. A naprosto zásadní je v této otázce Boží stvořitelský řád, který definuje manželství jako vztah jednoho muže a jedné ženy – ať již půjdeme do prvních dvou kapitol knihy Genesis nebo do páté kapitoly listu Efezským, kde je za vzor křesťanského manželství dán Pána Ježíš Kristus a jeho nevěsta, církev (tedy opět monogamní vztah).

Nejjednodušší a nejpřirozenější výklad tohoto textu ukazuje na to, že starší musí být věrný a oddaný jediné ženě, té, která je jeho manželkou. To ukazuje na charakter člověka, ne na nějaký stav, v němž se nachází. To znamená, že muž se musí projevovat jako věrný, oddaný, milující manžel.

Ale co rozvedený muž, který se znovu oženil?

V tomto směru si musíme připomenout dvě věci – především to, že když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, byly nám odpuštěny všechny naše hříchy. A v tomto smyslu platí, že teprve od tohoto místa je možné mluvit o budování kvalifikace (a platí to pro všechny ostatní požadované charakterové vlastnosti, jako např. ne pijan, ne rváč, vlídný, řádný atd.).

Tou druhou věcí, kterou si musím připomenout, je, že Boží slovo nám ukazuje dva legitimní důvody pro rozvod – jedním z nich je cizoložství toho druhého v manželství a druhým z nich je případ, kdy nevěřící manžel nebo manželka chce opustit věřícího kvůli jeho víře. U těchto případů – a pouze u těchto dvou – nám Bůh ve svém slově říká, že takový člověk je volný k dalšímu sňatku, který má být pouze s věřícím člověkem. A když se v takovém případě muž znovu ožení a oddaný své ženě, splňuje tento požadavek na staršího.

Co tato oddanost znamená?

Ten nejlepší příklad vidíme na Pánu Ježíši Kristu, který je nám dán za vzor do manželství. Muži mají milovat své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a „a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev“ (Ef 5,25–29).

Oddaná láska se obětuje

Kristus se obětoval za svou církev. Před stvořením světa si ji vyhlédl, ve stanovený čas přišel a vydal sám sebe za ni. Nebyla to církev, která by volala, můj ženichu přijď a něco pro mě udělej, ale byl to Kristus, kdo šel a vytáhl církev – tedy jednotlivé křesťany, kteří jsou údy Jeho církve, z bahna hříchu a z temnoty smrti. Jak to udělal? Tím, že se obětoval za svůj lid! Proč to udělal? Aby mohl být se svou nevěstou. Ona byla hříšná, špinavá, nehodná svého ženicha, ale on ochotně a dobrovolně udělal to, co dělat vůbec nemusel – položil svůj život, aby svou nevěstu očistil, aby ji zbavil hříchu, aby ji posvětil – aby z ní byla nejkrásnější nevěsta, kterou kdy svět viděl. Právě toto je láska, která se obětuje. Oddaný manžel je ten, kdo jde ochotně vstříc, kdo dělá víc, než je třeba, kdo věci připraví předem, naplánuje, obětuje sám sebe, své zájmy, koníčky, své potřeby, své pohodlí, svůj volný čas…

Oddaná láska pečuje

Kristus si zamiloval svou nevěstu a udělal všechno pro to, aby byla nádherná. Ale nezůstalo to jenom u toho. Ve výše zmíněném textu z listu Efezským čteme, že Pán o svou církev pečuje a stará se o ni. Dal jí všechno, co církev potřebuje k životu ve zbožnosti. Zaopatřuje ji ve všech věcech. Svoji církev zabezpečil a hojně ji obdaroval. Udělal to důkladně, důsledně a účelně – každý má v církvi své místo a je důležitý pro fungování celého Kristova těla. Je to obdivuhodné dílo. Oddaný a milující manžel právě takto pečuje o svou manželku.

Láska staví druhého na nejvyšší místo

To je v jistém slova smyslu shrnutí obou předchozích charakteristik. To je základ, na němž stavěl Pán:

  • Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Fp 2,6–8)

Když apoštol psal křesťanům tato slova o Kristu, připomenul jim předtím:

  • Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši. (Fp 2,5)

Mluvíme o starších a k takovému manželskému životu musí směřovat člověk, který má být ustanoven jako starší církve. Když si představíte takového manžela … Kdo by takového muže nechtěl jako svého vedoucího?

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Nedává 1Tm 3,11 prostor také pro ženy ve vedení církve?

Jaroslav Kernal

V 1. Timoteovi 3,11 v ekumenickém překladu čteme: „Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné.“ Takový text by skutečně mohl vést k tomu, že by se ženy měly nějakým způsobem podílet na vedení církve. Ale pokud se podíváme na tento text samotný důkladněji, myslím, že už to tak jasné nebude, a pokud půjdeme do bližšího i trochu širšího kontextu této epištoly a do širokého kontextu celého Písma, dojdeme k celkem jednoznačnému závěru. Ale pojďme projít tuto věc od začátku.

Co přesně říká 1. Timoteovi 3,11

První věc, na kterou se musíme podívat, je tento samotný verš. Pro lepší porozumění začněme tím, že se podíváme na tento text v různých českých překladech Písma: 

  • Též i manželky [ jejich musejí býti] šlechetné, neutrhavé, středmé, ve všem věrné. (KRAL) 
  • Jejich ženy musí býti čestné, nesmí býti klevetivé, nýbrž střídmé a ve všem spolehlivé. (Žilka) 
  • Jejich ženy ať jsou právě tak ušlechtilé, ne klevetivé, ale střídmé a naprosto věrné.   (B21) 
  • Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné. (E) 
  • Ženy [ať jsou] taktéž důstojně vážné, nepomlouvavé, střízlivé, ve všech věcech věrné. (Pavlík) 
  • Právě tak ženy se musejí chovat počestně, nesmějí být pomlouvačné, ale střídmé a ve všem spolehlivé. (Petrů)

Už z tohoto vzorku můžeme vidět rozmanitost překladů a výkladů, které se k nim vztahují. O kom přesně se tady mluví? Mluví se o manželkách služebníků? Mluví se o ženách-služebnicích (diákonkách)? Nebo se mluví jenom o ženách? Originální text je poměrně strohý a velmi jednoduše říká: „Rovněž ženy [musí být] čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné.“ Opravdu bychom měli na tomto verši stavět službu žen v církvi? Myslím, že to jediné, co můžeme z tohoto textu s jistotou odvodit, je, že ženy mají mít zbožný charakter. Ale o jaké ženy se jedná, to je nemožné určit pouze z tohoto samotného textu (více viz kázání na tento text – zde). Můžeme se tedy k naší otázce ohledně žen ve vedení církve dozvědět něco více? Podívejme se do bezprostředního kontextu.

Bezprostřední kontext mluví o diákonech – mužích

I kdybychom vzali v úvahu ony dvě varianty, které mluví o manželkách nebo o ženách v této službě, pořád musíme mít na paměti, že verše osm až třináct mluví o ustanovených služebnících (diákonech) a nikoliv o starších. Kdyby se skutečně jednalo o manželky těchto služebníků, potom by to znamenalo, že se tu nemluví ani o tom, že tyto ženy by měly být diákonky. Pouze v případě, že bychom vzali v potaz překlad „ženy v této službě“ (což ve skutečnosti není překlad, ale interpretce), mohli bychom mluvit o ženách ve službě diákonek, nikoliv však ve službě starších.

Ovšem vzhledem k dvanáctému verši, který říká, že „diákoni mají být muži jedné ženy“ (je zde stejná fráze, jaká je použitá o několik veršů dříve v popisu starších), mám za to, že je poměrně obtížné vztáhnout službu diákonů, neboli ustanovených služebníků i na ženy. Pavel umí napsat „žena jednoho muže“ a tuto frázi používá k popisu vdov, které mají být podporované církví, ale zde použil frázi „muž jedné ženy“. Určitě nechtěl, aby církev byla ve zmatku (viz 1Tm 3,15), proto použil tuto frázi k popisu toho, kdo má být ustanoven jako služebník v církvi (diákon) nebo - o něco dříve - jako starší.

Na tomto místě bychom mohli celou věc uzavřít, protože je zjevné, že z 1. Timoteovi 3,11 nemůžeme odvodit mandát pro ženy ustanovené jako starší církve, ale chtěl bych jít ještě dál, aby celá věc byla naprosto jasná. Širší kontext našeho verše jasně ukazuje, že:

Starší má být muž, a žena nemá učit

Podívejme se ještě krátce na několik věcí ze třetí a z druhé kapitoly 1. Timoteovi. Když Pavel mluví starších (a o diákonech platí totéž s výjimkou v. 11, který však podle mne o diákonech/diákonkách nemluví), používá důsledně mužský rod. Od prvního verše třetí kapitoly, kde jsou zájmena i podstatná jména v mužském rodě, přes slova o muži jedné ženy a vyjmenované vlastnosti, jako je např. pijan nebo rváč (znovu v mužském rodě a spíše mužské než ženské vlastnosti), až po to, že má dobře spravovat svůj dům/domácnost/rodinu (oikos), což je zase zodpovědností muže. Druhý verš třetí kapitoly říká, že „dohlížitel má být bezúhonný, muž jedné ženy …“ Kdyby chtěl Pavel zdůraznit věrnost mužů a žen v manželství, uměl by to napsat, ale on napsal, že starší má být muž. Podobně vdova (o dvě kapitoly dále), která má být podporovaná církví, má být žena jednoho muže (1Tm 5,9). Jistě byli v církvi i vdovci, ale o nich Pavel psát nechtěl, protože jejich sociální postavení ve společnosti bylo nesrovnatelně lepší než postavení vdov, proto zdůrazňuje, že jde o ženy. Z prostého čtení třetí kapitoly je celkem jasně vidět, že jak v případě starších, tak v případě diákonů se jednoduše mluví o mužích.

A kromě toho je tady ona jedna kvalita, která odlišuje starší od ustanovených služebníků (diákonů), a to je schopnost učit, která je pro starší nezbytná, zatímco diákoni tuto schopnost, na rozdíl ode všech ostatních kvalit, které se neliší od kvalit požadovaných od starších, mít nemusí. Starší má být schopen učit, protože jeho úkolem je pást Boží lid, tedy mimo jiné sytit církev Božím slovem. Proč by to mělo být diskutabilní ohledně žen? Nemohou mít ženy schopnost učit? Některé ženy jistě mohou mít schopnost učit. Dokonce je žádoucí, aby každý křesťan, bez ohledu na to, zda je to muž nebo žena, znal Boží slovo, uměl vysvětlit evangelium a dát dobrou odpověď každému, kdo by se vyptával po naději, kterou máme (1Pt 3,15).

Ale v širším kontextu našeho textu, jen o pár veršů před tím, než Pavel uvádí schopnost učit jako podmínku pro starší, říká, že „ženě učit nedovoluje“ (1Tm 2,11–12). A hned v následující větě vysvětluje, co tím myslí – že žena nemá mít moc nad mužem, ale má se nechat vést. Žena nemá vládnout muži a zdá se, že Pavel tomu rozumí tak, že vyučování Božího slova je určitý způsob uplatňování autority, vlády nad druhými. A Pavlovo zdůvodnění v dalších verších druhé kapitoly není kulturní, ale historické, a odkazuje na řád ve stvoření i v pádu – řád, který se nemění s kulturou, protože to je Bohem ustanovený řád (více viz kázání na tento text – zde). A to nás vede ještě o krok dál, k celkovému kontextu Písma.

Muž má vést, nikoliv žena

Úlohou starších v církvi je kromě jiného vést Boží lid. Starší vedou Boží lid jako podpastýři, pasáčci Kristovi. V Písmu vidíme jasně definované vedení. Hlavou Krista je Bůh (1K 11,3). Otec vedl ve všem Syna a Syn dělal i mluvil všechno, co chtěl Otec. Kristus je hlavou muže a muž má na prvním místě následovat Krista – dělat a mluvit vše, co on chce. Muž je hlavou ženy, muž má vést ženu, je mu dána zodpovědnost, která vyplývá ze stvoření (viz Gn 2) a žena se má podřizovat stejně, jako se církev podřizuje Kristu, své hlavě (Ef 5,21–33).

Hřích způsobuje vzdor proti tomuto Božímu řádu i všem dalším Božím ustanovením. Prokletím hříchu je, že žena dychtí po muži (Gn 3,16), což znamená především, že dychtí po tom, stát se hlavou muže, což Boží slovo jasně zapovídá právě v 1Tm 2,11–12). Hřích způsobuje, že muž chce nad ženou vládnout, že jí chce ovládat, vlastnit, jednat s ní autoritativně (Gn 3,16) místo aby ji v lásce vedl. Ale v Kristu má ženu milovat jako Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval.

Mohli bychom mluvit o dalších a dalších věcech z Písma, z nichž je jasné, že muž není žena a žena není muž, že jsou jinak stvoření, mají rozdílné role, jsou různě obdarovaní, mají odlišné služby v těle Kristově. Ale myslím, že takto to stačí a i z těchto věcí je zřejmé, že:

Žena nemá být ustanovena jako starší církve

Bůh ve svém Slově ustanovil, jak by církev měla fungovat a ve své svrchovanosti a prozřetelnosti určil, že církev má být vedena zbožnými muži, nikoliv ženami. To neznamená, že by to technicky nešlo, ale je to podobné, jako když nějaký muž chce být manželkou jiného muže nebo nějaká žena chce být manželem jiné ženy. Technicky je to možné a dokonce to dnešní společnost chce mít uzákoněné jako právo mužů a žen. A i když o takové situaci mluví Písmo pouze na několika místech, rozumíme tomu, že to je zvrácenost, která se Bohu nelíbí. Oč jasnější by to mělo být v otázkách, které se týkají vedení církve, vedení rodiny a vedení muži obecně, o čemž Písmo mluví na velmi mnoha místech.

To, že žena nemá vést církev a vyučovat Boží lid, nijak nesnižuje hodnotu ženy ani jí to nijak neupírá podíl na všeobecném kněžství věřících. Skutečnost je taková, že ani každý muž nemůže vést církev – dokonce jen velmi málo mužů je a vždy bude kvalifikovaných vést Boží lid. To neznamená, že ostatní muži jsou něco méně nebo že tito ustanovení muži jsou něco více – jsou úplně stejně Pánovými ovečkami jako všichni ostatní, pouze na jejich ramena byla vložena mnohem větší zodpovědnost a budou mnohem přísněji souzeni než ostatní. 

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Jak máme rozpoznat, kdo má být ustanoven jako starší?

Jaroslav Kernal

Boží slovo je v otázce toho, kdo má být ustanoven jako vedoucí v církvi velmi jasné. Je v této věci dokonce mnohem jasnější, než mnoha dalších, jako je např. Večeře Páně nebo průběh shromáždění církve. V podstatě se jedná o tři jednoduché věci, které mají rozpoznat stávající starší a spolu s nimi mají být tyto věci zjevné také celé církvi – a musí zde panovat (v tom nejlepším případě jednoznačný) soulad mezi staršími a církví.

Charakter

První věc se týká charakteru takového člověka. Jedná se o muže, na němž jsou ve zjevné míře viditelné charakterové vlastnosti stanovené Písmem (1Tm 3,1–7; Tt 1,6–9; 1Pt 5,2–3). Vlastnosti popsané na uvedených biblických místech, jsou vlastnostmi zralých věřících – jsou tedy cílem, k němuž by měl směřovat každý křesťan bez ohledu na to, zda se jedná o muže nebo ženu. Pokud ale mluvíme o starších církve, Boží slovo vymezuje tento krásný úkol (1Tm 3,1) pouze mužům. A to pouze těm, na nichž jsou viditelné tyto vlastnosti. Musíme zdůraznit, že nehledáme dokonalého muže – jenom jeden jediný muž je dokonalý, a to je Pán Ježíš Kristus. Hledáme muže, na němž jsou ve zjevné míře patrné níže uvedené charakterové vlastnosti. Všechny nebudou stejně zjevné, u každého muže, u každého staršího budou některé více zjevné a jiné méně. Proto – mimo jiné – má být církev vedena více staršími, aby tam, kde jsou nedostatky u jednoho, byly doplněny přednostmi druhého. Toto je první oblast, podle které můžeme rozpoznat, že je tady muž, který by mohl být ustanoven jako starší.

Schopnost učit

Druhá věc se týká schopnosti učit. Neznamená to nutně schopnost kázat, ale slovy Písma jde o to, že starší musí být „pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce“ (Tt 1,9). I tato schopnost se týká zralosti všech křesťanů. Každý zralý křesťan by měl být pevný ve zdravém učení, aby byl schopen rozlišovat a uměl povzbuzovat Božím slovem, rozpoznat falešné učení i usvědčit odpůrce. To není něco, co by bylo vyhrazeno jenom pro starší. Ale ten, kdo má být ustanovený jako starší, takto pevný musí být. To neznamená, že rozumí všem teologickým otázkám nebo že by rozuměl všemu v celém Písmu, ale znamená to, že Písmo zná a umí ho správně používat.

Touha

Poslední věcí k rozpoznání muže, který má být ustanoven jako starší, je touha jeho srdce. Boží slovo říká, že takový muž touží, chce, baží po práci staršího (1Tm 3,1). Tuto touhu poznáme poměrně jednoduše – nepozná se na prvním místě podle slov dotyčného bratra, ale je zřetelně vidět v jeho skutcích. Jestliže muž touží být starším, potom ho uvidíte, jak v církvi slouží – slouží prakticky, slouží kdykoliv a kdekoliv může. Žádná služba pro ně není malá nebo nedůstojná nebo nehodná jeho vznešených tužeb. A to znamená, že ho nejspíš neuvidíte vpředu a všem na očích, ale bude sloužit tak, jak o tom mluví Ježíš, když mluví např. o dávání, o modlitbě nebo o půstu: „… ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto …“ (Mt 6,1–18). Takového muže trápí, když vidí, že jsou lidé jako ovce bez pastýře, když jsou lidé zmatení, když nerozumí Božímu slovu, když bloudí nebo hladoví. Jeho srdce je zlomené a touží s tím něco udělat. Protože to chtění se bude projevovat službou. Tato touha je opět v určité míře vlastní všem křesťanům. Ne všichni touží po službě starších, ale v každém křesťanovi Bůh působí chtění i činění toho, co se Bohu líbí (Fp 2,13). Proto každý křesťan slouží druhým. Je to dílo Ducha svatého v nás, jak nás postupně a stále více proměňuje do podoby Pána Ježíše Krista, který nepřišel proto, aby si dal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28).

Jednoduché otázky

Takže ve výsledku jsou tady tři jednoduché otázky, které si máme klást, když přemýšlíme o to, kdo by měl být ustanoven jako starší sboru.

1. Vidím na tomto bratrovi ve zjevné míře charakterové vlastnosti předepsané Písmem?

2. Používá správně Boží slovo k povzbuzování i napomínání?

3. Slouží Kristově církvi jako pastýř?

Otázky jsou to jednoduché, hledání odpovědí tak jednoduché není. A i odpovědi na tyto otázky souvisí se zralostí toho, kdo si tyto otázky klade – pokud je někdo nezakotvený v Pánu, bude mi připadat, že každý kdo nějak používá Boží slovo, je schopný učit, protože ještě není schopen rozpoznat, že dotyčný používá Písmo špatným způsobem nebo pro obhajobu nebiblických věcí. Proto je nutné rozpoznání ze strany stávajících starších a ruku v ruce s ním musí jít rozpoznání celé církve.

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Jaké změny bychom měli očekávat s ustanovením dalšího staršího?

Jaroslav Kernal

Odpověď na tuto otázku nám může napovědět, jak rozumíme úloze starších v církvi. V mnoha církvích jsou dnes starší voleni na omezené funkční období, obvykle na čtyři roky, takže se složení staršovstva většinou každé čtyři roky trochu obměňuje. S tím také souvisí očekávání lidí – přijdou noví starší, přinesou nový vítr do plachet, budou mít nové nápady, nové myšlenky, budou chtít dělat věci více nově nebo naopak více postaru, podle gusta každého jednotlivce. Trochu to může připomínat střídání politických stran v parlamentu, které také často bývá doprovázené velkým očekáváním a většinou končí velkým zklamáním. V Písmu ale nic podobného nenacházíme. V Bibli nejsou žádní dočasní starší, není tu nic o časově omezeném mandátu, nejsou tu ani žádné podobné lidské vynálezy. Starší sboru není ani krizovým manažerem, kterého si najmeme, když naší firmě teče do bot, není ani výkonným ředitelem nově založené sekce ve firmě.

 

Minule jsme mluvili o tom, že starší je zralý muž, který pečuje o Kristovy ovečky, sytí je Božím slovem a chrání je. Aby mohl být ustanovený, musí chtít být starším a musí ve zjevné míře naplňovat požadavky, které se týkají jeho charakteru. Má být schopný učit a církev ho má rozpoznat jako toho, kdo je povolán k tomuto úkolu. Toto rozpoznání není možné bez toho, že práci staršího už prakticky zastával. Jestliže někdo touží po tom být starším, poznáme to podle toho, že dělá to, co dělá starší. A jestliže je ve sboru muž, který dělá to, co má starší dělat, ale není ustanovený jako starší a současně má všechny potřebné kvality, které starší má mít, potom když dojde k rozpoznání takového muže ze strany ostatních věřících a k jeho následnému ustanovení, co se změní na jeho práci? Nezmění se vůbec nic. Takový muž prostě pokračuje v tom, co dělal do té doby – pečuje o Kristovy ovečky, sytí je Božím slovem a chrání je. Takže když přemýšlíme nad tím, jaké by mělo být naše očekávání při ustanovené dalšího staršího, vidíme, že zjevně by se nemělo změnit v podstatě nic. Mimochodem souvisí to také s tím, že starší nemá být nově zasazený (nově pokřtěný – E, nedávno obrácený – ČSP, Petrů, nováček – B21, Pavlík). K tomu doporučuji pročíst první bod kázání z 1Tm 3,6–7 – zde.

Nicméně je tady ještě další rovina, kterou musíme zohlednit. A to je rovina autority, která souvisí s prací starších v místní církvi. Práci starších bychom mohli (a měli) popisovat slovy jako správce, tedy ten kdo se stará o to, co není jeho, plavčík, tedy ten, kdo dává pozor na to, aby se nikdo neutopil, vrátný, který kontroluje, zda dovnitř vcházejí jenom ti, kdo opravdu mohou vejít nebo ostraha, která dává pozor, aby se dovnitř nedostal nikdo, kdo tam nemá být. Dobré biblické slovo, které shrnuje všechny tyto významy, je slovo pastýř. V kontextu církve si ale musíme uvědomit, že církev má jediného pastýře, a to je Pán Ježíš Kristus. On je hlavou církve, on je ženichem, on je pastýřem, on je veleknězem, prorokem i králem, on je majitelem a Pánem. A ze své milosti a k užitku své církve ustanovuje podpastýře, starší. Oni nejsou tím, čím je on – jsou jenom služebníci a jsou Kristovými beránky stejně jako všichni ostatní. Ale byla jim svěřena zodpovědnost, která nebyla svěřena ostatním – pečovat o Pánovy ovečky.

Na tomto místě vzniká zvláštní vztah mezi tímto ustanoveným pastýřem a stádem. Pastýř se svým ustanovením veřejně zavazuje, že bude pečovat o ovečky, které jsou mu svěřené, a dělá to s vědomím toho, že bude skládat účty nejvyššímu pastýři. Právě on bude hodnotit jeho službu, zda jí dělal dobře nebo špatně. Ale Boží lid se ustanovením staršího také zavazuje – a to k tomu, že se bude poddávat autoritě tohoto pastýře a bude z jeho rukou přijímat veškerou péči jako od samotného Pána Ježíše Krista, také s vědomím toho, že tento pastýř je zodpovědný nejvyššímu pastýři, Pánu Ježíši Kristu.

A zde skutečně dochází ke změnám v Kristově těle, v místní církvi. Starší není prostředníkem mezi církví a Kristem. Je to přesně naopak – jeho zodpovědností je vést každé Boží dítě přímo k Pánu Ježíši Kristu, nikoliv k sobě. Přesto je mu svěřená i určitá autorita a církev se zavazuje, že ji bude respektovat, bude své starší ctít a poslouchat je.

Toto jsou věci, které bychom měli očekávat při ustanovení nového staršího. 

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Kdy je potřeba ustanovit další(ho) starší(ho)?

Jaroslav Kernal

Toto vypadá jako poměrně vážná otázka, na kterou je možné jen obtížně odpovědět. Ovšem všechno závisí na našem porozumění tomu, kdo je to starší. Pokud si vyjasníme tuto věc, odpověď na naši otázku bude skutečně jednoduchá.

Úřady v církvi?

Mnoho křesťanů dnes mluví o „úřadu“ starších, příp. také biskupů a diákonů. Podobně mluví lidé o „úřadech“ apoštola, proroka, evangelisty, pastýře a učitele (Ef 4,11). Slovo úřad najdeme ve Starém zákoně v souvislosti s králem nebo s kněžími – jak král, tak kněz byli uváděni do svého úřadu pomazáním. Jednalo se o formální oficiální pozici, která byla určená vybranému jedinci. Jedná se o hierarchickou strukturu, kde úřad jako takový je v podstatě důležitější než osoba, která ho zastává. Úřad oddává této osobě vše, co k němu patří, autoritu, moc, vládu v případě krále, možnost přinášet oběti nebo vstupovat do svatyně svatých v případě velekněze.

Nový zákon ovšem tyto starozákonní úřady (krále, kněze a spolu s nimi ještě proroka) vztahuje pouze na Pána Ježíše Krista. Jsou stínem, který ukazuje na Pána Ježíše a vede k němu a v něm samotném jsou tyto úřady naplněné. V Božím lidu nové smlouvy není žádná hierarchie a tedy ani žádný úřad – všichni křesťané jsou kněžími krále (Zj 1,6), všichni budou s Kristem kralovat navěky (Zj 22,5) a všichni o něm vydávají svědectví, tedy mají ducha proroctví (Zj 19,10).

Novozákonní dary a ustanovení

Když Nový zákon mluví o apoštolech, prorocích, evangelistech, pastýřích a učitelích, nemluví o úřadech, ale o darech, o duchovních darech, které Bůh dal své církvi. A kdybychom chtěli být důslední, mluvili bychom jenom o čtyřech skupinách, protože ty poslední dva dary, pastýři a učitelé, jsou v originále spojené takovým způsobem, že je lepší mluvit o pastýřích-učitelech – tedy spíše o jedné skupině lidí, kteří jsou obdarovaní k tomu, aby pásli a učili Boží lid. Nikde v této souvislosti není řeč o něčem, co bychom mohli nazvat úřadem neboli nějakou pozicí. Jedná se o dary, které Bůh dal některým lidem, jimiž mají sloužit tělu Kristovu v místní církvi (tedy kromě daru apoštolů a proroků, které byly dány ke službě církvi v její celosti).

V případě starších a diákonů ale nemůžeme mluvit ani o darech. Bible nemluví o žádném daru staršovství. Ale mluví o povolání. Bůh některé muže povolal k tomu, aby byli staršími v církvi a dohlíželi na ni, starali se o Boží lid jako pastýři o stádo, chránili ho a vedli ho. Bůh některé ze svých oveček povolal k tomuto specifickému úkolu a pověřil je správou, dohledem, péčí a ochranou. Jedná se o velmi omezenou skupinu lidí – mají to být 1. muži, kteří 2. mají touhu takto sloužit Kristově církvi, kteří 3. musí mít zjevnou míru charakterových vlastností a 4. musí být schopní učit, což znamená, že musí být schopní používat Boží slovo k povzbuzování ve zdravém učení a k napomínání odpůrců (Tt 1,9). V tomto ohledu mají rozpoznáni církví a ustanoveni jako starší.

Kdo nemá být ustanoven

V církvi vždy budou z Boží milosti muži – nevíme sice přesně, jaký je Boží plán v otázce vyvolení a jaký je definitivní poměr mužů a žen mezi vyvolenými, ale vzhledem k tomu, že Bůh přikázal, aby církev v tomto světě byla vedená muži, máme předpokládat, že v církvi budou vždy nějací muži. Ale to, že je někdo muž, ještě neznamená, že má být starším. V církvi budou nepochybně také muži, kteří budou mít touhu vést Boží lid – pokud však nenaplňují ve zjevné míře morální kritéria pro starší (Tt 1,6–9; 1Tm 3,1–7; 1Pt 5,1–4), nemají být ustanoveni jako starší, stejně tak nemají-li dar/schopnost učit. A právě budou v církvi muži, kteří budou obdarovaní učit Boží slovo, což nepochybně znamená, že mají tímto darem sloužit a rozvíjet ho, nikoliv ho zakopat – pokud však nemají touhu spravovat Boží lid, nemají být ustanoveni jako starší, stejně tak pokud sice touhu mají, ale nejsou charakterově vyzrálí.

Časové omezení služby starších

Služba starších je časově omezená v podobném slova smyslu jako jsou omezené duchovní dary – až přijde plnost, všechny dary pominou, a právě tak pomine služba starších. Tak jako na věčnosti nebudeme potřebovat duchovní dary k tomu, abychom si jimi sloužili k hlubšímu poznání Pána Ježíše Krista, protože ho budeme poznávat tváří v tvář, nebudeme potřebovat ani službu starších, protože všichni budeme doplněni k dokonalosti, už nebude třeba chránit Boží lid, protože bude na bezpečném místě, pečovat o něj, protože Bůh sám nám setře každou slzu z očí, sytit Boží lid, protože Pán sám nás bude sytit svou přítomností.

V ideálním světě a v ideálním případě by starší dovedli Kristovo tělo ke zralosti, tedy k plnému poznání Pána Ježíše Krista, k dokonalé funkčnosti všech darů a údů Kristova těla a potom by už dál jejich služba nebyla potřeba. Ale to by byl ideální svět a ideální případ, k němuž v tomto světě nikdy nedospějeme a jehož nemůžeme dosáhnout, protože žijeme v hříšném těle, v hříšném světě a hříšníci se stále obracejí k Pánu Ježíši Kristu, takže musejí stále růst, je třeba dohlížet na Boží lid, chránit ho, sytit ho a pečovat o něj.

Kdy tedy ustanovit dalšího staršího?

Z toho, co Písmo říká o starších, celkem jednoznačně vyplývá, že starších bude vždy málo a že služba starších bude v tomto světě vždy potřeba. Mluví to také o tom, že starší není někdo, kdo na nějakou dobu zastával určitou funkci, ale spíše je to někdo, kdo se od určitého okamžiku svého života stává průvodcem ostatních křesťanů na cestě jejich zralosti a poznání Pána. Stávající starší mají ve spolupráci s celou církví rozpoznat takového bratra mezi sebou, a pokud je takový člověk rozpoznán církví a vyzkoušen (viz 1Tm 3,10), má být ustanoven jako starší. Je to podobné jako se křtem ponořením do vody - pokud někdo uvěřil v Pána Ježíše Krista ve svém srdci a vyznává ho svými ústy, co brání tomu, aby byl pokřtěn (viz Sk 8,36)? Jestliže je tady bratr, který má touhu po krásném úkolu staršího, jsou na něm zjevné charakterové vlastnosti požadované Písmem a je schopen učit, co brání tomu, aby byl ustanoven jako starší místní církve? Otázky typu „Potřebujeme dalšího staršího?“ nebo „Kolik máme mít ve sboru starších?“ jsou otázky, které Písmo nikde neklade a které jsou vnášením světského způsobu myšlení (světského pragmatismu) a světského pohledu na církev (církev jako firma) do Písma a do fungování Božího lidu.

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Potřebuje církev víc starších?

Jaroslav Kernal

Boží slovo nás v této věci nenechává na pochybách, není nijak nejasné ani nejednoznačné. Naše lidská hříšnost v kontextu dvou tisíc let historie církve sice mnoho věcí v oblasti vedení a uspořádání místního společenství křesťanů zamlžila a zkomplikovala, ale Písmo je světlem, které osvěcuje naši stezku a může snadno narovnat, co lidská tradice pokřivila. V Bibli nenacházíme žádnou církevní hierarchii, žádné rozdělení na duchovní a laiky, žádné ordinované služebníky, faráře, kazatele, pastory, pastory pastorů, oblastní seniory, reverendy apod. Církev je v Novém zákoně vždycky vedená staršími, skupinou starších, kteří jsou si rovni, jimž byla svěřena péče o Boží lid, a Duch svatý je ustanovil za strážce, kteří mají pást Boží lid.

Když Pavel s Barnabášem kázali evangelium v Ikoniu, Lystře, Derbe a na dalších místech v Malé Asii, „ustanovili v každé církvi starší (v množném čísle)“ (Sk 14,23). Když do církve v Antiochii přinesli někteří lidé z Jeruzaléma falešné učení, Pavel s Barnabášem (ustanovení vedoucí církve v Antiochii – viz Sk 13,1) se šli setkat s vedoucími církve v Jeruzalémě, „s apoštoly a staršími církve“ (Sk 15,2). Pavel zanechal Tita na Krétě (Tt 1,5), aby v každém městě, tzn. v každé církvi, protože bylo obvyklé, že v každém městě byla jedna církev, ustanovil starší (opět v množném čísle). Pavel se chtěl setkat se staršími z Efezu, ale nechtěl se zdržovat cestou do Efezu, takže požádal starší, aby za ním přišli do Milétu (Sk 20,17). Když o něco později píše Timoteovi do Efezu, říká mu, že starší, kteří konají svou službu dobře, jsou hodni dvojí odměny, zvláště ti, kteří se namáhají Slovem (1Tm 5,17), což opět mluví o více starších ve sboru a také o to, že ne všichni starší musí v církvi vyučovat, ačkoliv toho musí být schopni (1Tm 3,2; Tt 1,9). Je-li někdo nemocen, má zavolat starší církve, aby se za něj modlili (Jk 5,14), z čehož mimo jiné vyplývá, že křesťan má mít svůj domácí sbor, který je spravován ustanovenými staršími.  

Boží slovo používá ještě některá další slova k popisu vedoucích církve. Jedním z nich je slovo dohlížitel nebo strážce, řec. episkopos, které je do češtiny tradičně převáděno (nikoliv překládáno) slovem biskup. Z míst, jako je Tt 1,5.7 je zjevné, že obě slova (starší a dohlížitel, řecky presbyteros a episkopos) popisují tutéž osobu. Podobně to je ve Skutcích 20, kde Pavel zavolal starší církve (Sk 20,17) a říká jim, že je Duch svatý ustanovil za strážce (zde slovo episkopos výjimečně nebylo přeloženo slovem biskup), aby byli pastýři Božího lidu (Sk 20,28). Zde se objevuje další slovo, pastýř, které popisuje službu vedoucích v církvi. Také Petr používá slovo pastýř v souvislosti se službou starších (1Pt 5,1–4).

Pavel napsal dopis církvi ve Filipech a v úvodním verši oslovuje celou církev a potom dvě skupiny ustanovených služebníků, starší a diákony (v Ekumenickém překladu biskupy a jáhny – v řečtině jsou tam slova episkopos a diakonos) – a opět v množném čísle.

Našli bychom ještě pár dalších slov, např. v Žd 13,17 nebo 1Te 5,12–13 a pokaždé se mluví o více vedoucích, tedy minimálně dvou a více.

Z těchto dokladů jasně vyplývá, že biblickou normou vedení místního sboru je skupina dvou a více starších. Tam, kde to tak není, je pořád církev církví, ale slovy Pavla, „ještě něco zbývá dát do pořádku“ (Tt 1,5). Jedná se o kolektivní, sdílené vedení skupinou kvalifikovaných mužů.

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Ježíš je naše naděje

Adam Vondruška

Ježíš přišel z náručí Otce do náručí ženy,

vzal na sebe naše lidství, abychom my na sebe – v jistém smyslu – mohli vzít jeho Božství,

stal se Synem člověka, abychom se my stali syny Božími,

narodil se v rozporu s přírodními zákony,

žil v chudobě,

byl vychován v ústraní

a jen jednou jedinkrát překročil hranice země,

ve které se narodil, a to v dětství.

 

Neměl majetek ani vliv,

neměl vzdělání ani žádný kurz v žádné z uznávaných škol,

jeho známí byli nenápadní a ve společnosti bezvýznamní lidé.

 

V dětství mátl své rodiče,

jako chlapec mátl vzdělance a intelektuály,

jako muž urazil krále,

pohrával si s fyzikálními zákony,

chodil po vlnách a tišil bouře.

 

Davy léčil bez léků

a neúčtoval si nic za své služby.

 

Nikdy nenapsal žádnou knihu,

a přeci by celý svět nepojmul knihy o něm napsané.

 

Nikdy nesložil žádnou píseň

a přeci posloužil jako námět vícero skladbám než kdy, kdo složil,

a navíc je sám písní všech písní.

 

Nenamaloval žádný obraz,

přesto byl sám vyobrazen vícekrát než jakýkoliv jiný člověk,

a sám je obrazem neviditelného Boha.

 

Neodolatelně přitahuje, až už z jakéhokoliv důvodu,

jak dobré, tak zlé, jak věřící, tak pochybující,

a dokonce i bezbožné.

 

Nikdy nezaložil žádnou školu,

a přitom žádná škola se nemůže pochlubit takovým množstvím učedníků, které má on.

 

Nikdy nestudoval medicínu,

ale i přesto vyléčil více zlomených srdcí

než kolik, kdy lékaři vyléčili zlomených kostí.

 

Tento Ježíš je hvězdou astronomie,

kamenem geologie,

lvem a beránkem zoologie,

harmonizátorem všech neshod a svárů

a léčitelem všech nevyléčitelných nemocí a chorob.

 

V průběhu historie se objevilo a zase zmizelo mnoho významných lidí,

ale On stále žije.

 

Herodes ho nedokázal zabít,

Satan ho nemohl svést,

smrt ho nedokázala přemoct,

a hrob ho nemohl udržet.

 

On je tím důvodem, proč jsme dnes tady, protože on je naše naděje!

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Jak Pán Ježíš naplnil svátek prvotin

Tomáš Ondris

Leviticus 23 

Pro Hod beránka a nekvašené chleby byl výchozím textem především Exodus 12, kde byly tyto slavnosti ustanoveny. Pro svátek prvotin je třeba se přesunout do kapitoly Leviticus 23. V této kapitole je v podstatě takový seznam svátků, které byly přikázány Izraelitům. Svátek prvotin je tam s jeho přikázáními uveden od devátého verše. 

Svátky Hospodinovy

V prvních verších kapitoly Leviticus 23 je zdůrazněno, že jde o Hospodinovy svátky. Možná je to důležité zdůraznit z toho důvodu na začátku, že když je řeč o biblických svátcích nebavíme se o lidských svátcích. Bible neříká, že jsou to židovské svátky, ani neříká, že jsou to starozákonní svátky, ale říká, že jsou to svátky Hospodinovy. A proč je to důležité vědět, že jsou to svátky Hospodinovy a ne jenom  židovské svátky? Prostě z toho důvodu, že je ustanovil Bůh, a mají nám něco říct o Bohu a o evangeliu.

Bible nám dává celkem sedm svátků Hospodinových. Jejich seznam je tedy v knize Leviticus 23.  A nyní se z tohoto výčtu svátků zaměříme primárně na jeden, a to je svátek prvotin. 

Proč se tím zabývat a co je cílem

Připoměňme si slova Pána Ježíše z páté kapitoly Matoušova evangelia. Tam jsou ty důvody, proč se tím zabývat.  Co tam Pán Ježíš říká:

  • "Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. (Mt 5,17)

Tady Pán Ježíš říká, že nepřišel zrušit Zákon a proroky. Pán Ježíš mluví o Starém zákonu, který se dělí na Zákon a proroky. A říká, že ho nepřišel zrušit ale naplnit. A to je první důvod proč se zabývat Božími přikázáními ve Starém zákoně.

  • Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní. (Mt 5,18) 

Tak tady je vidět ještě větší důraz na to, že nepomine ani písmenko ze Zákona dokud se z něj všechno nenaplní. Dalším důvodem je tedy zkoumat, to co Bůh už skrze Pána Ježíše naplnil a co se ještě naplní. Protože ne všechno se už ze Starého zákonu naplnilo. Dokonce je zde minimálně jeden jasný ukazatel v novém zákoně, že ne všechno ze starého zákonu je naplněno. Ten verš je 1Kor.15,54-55:

  • A až toto pomíjivé oblékne nepomíjivost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se naplní, co je psáno: "Smrt je pohlcena, přišlo vítězství!"  "Kde je teď, smrti, to tvé vítězství? Kde je teď, peklo, ta tvá zbraň?" (1K 15,54-55) 

Ta citace je z knihy proroka Ozeáše:

  • Vyplatím je z moci záhrobí, vykoupím je ze smrti. Kde jsou teď, smrti, ty tvé hrozby? Kde je tvá zhouba, záhrobí? (Oz 13,14) 

Nebo další verš, prorok Izajáš 25,8

  • Samu smrt navždy odstraní! Panovník Hospodin setře všem slzy z tváří, na vší zemi zbaví svůj lid potupy. Tak promluvil Hospodin. 

Vidíme tedy, že ne vše ze Starého zákona už Pán Ježíš naplnil, ale pořád tam jsou věci a události, které čekají na své naplnění. A to je důvod proč si nemůžeme myslet, že Starý zákon pominul, nebo neplatí, ale měli bychom umět rozlišit to co je naplněné a to co ne, a to někdy není úplně jednoduchý úkol. 

Dále tam čteme, že:

  • Kdokoli by zrušil jedno z těchto nejmenších přikázání a tak by učil lidi, bude v nebeském království považován za nejmenšího. Ale kdokoli by je plnil a učil, ten bude v nebeském království považován za velikého. (Mt 5,19) 

Na základě tohoto verše, se vás někteří mohou snažit zmást a říkat vám, že abyste byly v Božím království velcí, musíte učit a plnit také starozákonní přikázání. Takže například přikázání k obětem, ke svátkům, ke stavbě chrámu, ke kněžské službě, apod. musíte učit a plnit abyste byly velcí v Božím království. Je to tak? Je to nesmysl. Ale proč? Jak odpovíme těm ktěří v tomto bloudí? To je další důvod proč se zabývat tím, jak Pán Ježíš nezrušil ale naplnil Zákon a proroky. V dalším verši je rovnou odpověď.

  • Říkám vám, že pokud vaše spravedlnost nebude o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma a farizeů, nikdy nevstoupíte do nebeského království. (Mt 5,20)

Takže tady Pán Ježíš odpovídá, že spravedlnost ze Zákona nestačí ani na to abyste vešli do Božího království, natož na to abyste v něm byly velicí. Pán Ježíš říká, že vaše spravedlnost musí být ještě o mnoho větší. Ale kde ji vzít?

No, Pán Ježíš přece přišel naplnit zákon a proroky.  Tedy pokud máš Krista, a věříš v jeho skutky, a ne ty svoje, pak máš větší spravedlnost než znalci Písma a zákoníci. Tomuhle nový zákon říká jasně, spravedlnost z víry a ne ze zákona.

Takže dalším důvodem proč se zabývat tím, jak Pán Ježíš naplnil zákon, je abychom poznávali spravedlnost, kterou máme v Pánu Ježíši Kristu. 

V neposlední řadě je to i evangelizace, proč se zabývat tím, jak Pán Ježíš naplnil Zákon a proroky. Například je velmi užitečné při evangelizaci s židy nebo muslimy otevřít Starý zákon a ukázat jim, jak ukazuje na Krista.

Teď se pojďme podívat na to, jak Pán Ježíš naplnil svátek prvotin. 

Svátek prvotin

  • Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Mluv k synům Izraele: Až přijdete do země, kterou vám dávám, a budete sklízet její obilí, přineste první snop své sklizně ke knězi. Kněz pak ten snop pozvedne před Hospodinem, abyste došli zalíbení; pozvedne jej v den následující po sobotě. V den pozvedání vašeho snopu připravíte Hospodinu jako zápalnou oběť ročního beránka bez vady. Jako moučnou oběť k němu přidáte dvě desetiny efy jemné mouky zadělané olejem. To je příjemně vonící ohnivá oběť Hospodinu. K tomu přidáte čtvrtku hinu vína jako úlitbu. Nebudete ze sklizně jíst chléb ani pražené nebo čerstvé zrní, dokud nepřinesete tento dar svému Bohu. To je věčné ustanovení pro všechna vaše pokolení, ve všech vašich příbytcích. (Lv 23,9-14 B21)

Prvního dne po sobotě

V tomto textu by nás mělo zarazit několik věcí, ale zastavme se u prvního dne po sobotě.  Co se stalo prvního dne po sobotě podle evangelií? No přece Pán Ježíš byl vzkříšen.  

Podle jednoho historika z prvního století, chodili židé do chrámu s prvotiny své úrody prvního dne po sobotě  16. Nisanu. Ale přesto existuji také debaty o tom, jestli to bylo po sabbatu, který byl podle Písem ustanoven na 15. nisanu, jakožto první den svátku nekvašených chlebů, nezávisle na tom který den v týdnu to byl, anebo to bylo po týdenním sabbatu, který byl vždy posledním dnem v týdnu.  Jsem toho názoru, že  1. den svátku nekvašených chlebů, jakožto sváteční sabbat, byl v ten samí den jako každo-týdenní sabbat. Protože to by bylo v souladu i s tím co je napsáno v evangeliu podle Jana, kde je napsáno, že čas kdy Pán Ježíš skonal na kříži bylo v den kdy: 

  • Bylo to v den příprav na obzvlášť významnou sobotu. Židovští představení nechtěli, aby těla zůstala na křížích až do soboty, a tak požádali Piláta, aby odsouzeným nechal zlámat nohy a dal je sejmout z křížů. (J 19,31)  

Z tohoto, ale i z jiných veršů vyplývá, že Pán Ježíš byl uložen do hrobu před sobotou. A po sobotě, už byl hrob prázdný. 

  • První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. (J 20,1 EP) 

Mimoto, co je to hlavní příkázání na sobotu? Přece nedělat žádnou práci. Podívejme do Jana 19,30:

  • Když Ježíš okusil ocet, řekl: "Je dokonáno!" Sklonil hlavu a odevzdal ducha. 

Pán Ježíš před sobotou řekl, dokonáno jest-dokonal své dílo. Pak celou sobotu nědelal žádnou práci, protože odpočíval v hrobě. Ale po sobotě vstal z mrtvých.

Prvotina úrody byla pozvednuta

Při svátku prvotin byla pozvedána prvotina úrody. V 1. Korintským 15,20 je psáno, že Pán Ježíš vstal jako první ze všech zesnulých.  Studijní překlad, je trochu doslovnější a říká, že Kristus vstal jako prvotina. 

  • 'Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. (1K 15,20 ČSP)

Při svátku prvotin kněz v chrámu pozvedal jeden svazek obilí, z prvotin úrody. To ukazuje na Krista, který byl pozvednut ze smrti jako prvotina Boží úrody. 

Text v Leviticu 23, říká že snop byl pozvednut, abyste došli zalíbení. A Římanům5,25 říká:

  • On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění. 

Dále potom, také o křeťanech můžeme v novém Zákoně číst, že jsou prvotinou Božího stvoření.

  • Ze své vůle nás zplodil slovem pravdy, abychom byli prvotinou jeho stvoření. (Jk 1,18) 

Nicméně pokud bychom četli Leviticus 23 dále, tak tam máme po svátku prvotin další svátek, kterému se říká svátek týdnů a tam se měli donášet další prvotiny k pozvednutí, a tento svátek se měl slavit 7 týdnů po pozvedání prvního snopu obilí. Jinak se tomu svátku říká také Letnice. Tedy z knihy aspoštolských skutků, se dozvídáme o vylití Ducha o Letnicích, což bylo tedy 7 týdnů, 50 dní, od Kristova vzkříšení. 

A pak v listu Římanům píše Pavel:

  • Víme přece, že všechno stvoření až dosud společně sténá v porodních bolestech. A nejen ono, ale i my, kteří okoušíme první ovoce Ducha, i my ve svém nitru sténáme, zatímco očekáváme přijetí za syny, to jest vykoupení svého těla. (Ř 8,22-23) 

Z toho plyne, že pozvednuté prvotiny ve svátku prvotin ukazují na vzkříšeného Krista. Ale prvotiny ve svátku týdnů ukazují na prvotiny Božího Ducha v křesťanech.

Rekapitulace svátků

14. dne měsíce nisanu byl svátek Hodu beránka, ten den byl Ježíš obětován na kříži.
15. dne měsíce nisanu byl 1. den svátku nekvašených chlebů. Velmi významná sobota. Ten den byl Ježíš v hrobě a nedělal žádnou práci. Svátek nekvašených má sedm dní a pro nás je to symbolická doba posvěcování od ukřižování Krista až do jeho příchodu.
16. dne měsíce nisanu byl svátek prvotin - ten den Ježíš vstal z mrtvých.
Za 50 dní, bude svátek týdnů, a na podzim budou další tři Hospodinovy svátky. Svátek troubení, Den smíření a svátek stánků. 
Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Keňa: Za vražednými útoky na křesťany stojí pravděpodobně hnutí Al-Šabáb

Hlas mučedníků USA

Od začátku roku 2022 bylo zabito několik křesťanů útočníky, kteří jsou podezřelí z napojení na islámskou extremistickou skupinu Al-Šabáb, která se zaměřuje na křesťany v celém Somálsku a Keni. Od 3. ledna vedli útočníci organizovaní ve skupinách čítajících přibližně 30 osob a vyzbrojení střelnými zbraněmi a noži brutální útoky na několik vesnic v okrese Lamu. Několik křesťanů bylo zastřeleno, pobodáno nebo upáleno, jednu ženu svázali a donutili ji sledovat, jak útočníci stínají hlavu jejímu manželovi. „Hlavním cílem útoků je vyvolat strach,“ řekl jeden z místních pracovníků. „Nelíbí se jim, že se staví kostely, a jsou proti hlásání evangelia. Chtějí zastrašit křesťany, aby utekli a pokud možno se už nikdy nevrátili zpět.“ Modlete se za křesťany v tomto regionu, aby uprostřed této nepřátelské opozice zůstali pevní ve své víře. Modlete se za útěchu pro ty, kteří při útocích ztratili své blízké.

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Reakce na článek Dana Drápala: Modlit se s muslimem?

Karel Trnka

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Co v Číně znamená následovat Krista?

The Voice of the Martyrs

Na začátku 21. století se mnohé neregistrované církve radovaly z toho, že navzdory svému nelegálnímu postavení, se zmírnil útlak a obtěžování ze strany úřadů. V posledních letech však dochází k významnému nárůstu náboženských omezení a ke stále častějšímu pronásledování, které je řízené a podporované pekingskou vládou.

Stovky církví byly násilím uzavřeny, kazatelé i členové církví jsou vězněni a zadržováni, byl zakázán prodej Biblí na internetu. V jedné provincii pokračuje kampaň za odstranění křížů z církevních budov. Aby mohla vláda identifikovat návštěvníky bohoslužeb, nechala nainstalovat více než 170 miliónů kamer s programem na rozpoznání tváří, a mnohé z nich přímo v církvích nebo jejich blízkosti.

 

Vedoucí církví jsou silně tlačeni k tomu, aby se připojili k vládou kontrolovanému Hnutí trojí soběstačnosti, což je státem schválená protestantská organizace. Úřady tlačí na věřící rodiče tím, že nedovolují jejich dětem přístupu ke vzdělání, a dokonce i vnoučata křesťanů často nesmějí chodit do školy. Mimo zákon je postaveno přivádění ke Kristu těch, kdo jsou mladší osmnácti let. Křesťané jsou často obviněni z toho, že jsou členové sekty nebo musí čelit falešným nařčením, jako jsou např. „špatné obchodní praktiky“ nebo „úmysl podkopávat stát“.

Přístup k Biblím

Lidé na venkově se jen obtížně dostávají k Biblím a obvykle je nemohou získat ani tehdy, když jsou k dispozici. Bibli je možné koupit jenom v některých obchodech provozovaných Hnutím trojí soběstačnosti, ale jsou zřídka dostupné a není jich mnoho. Bible, které jsou každoročně distribuovány Hlasem mučedníků nebo jinými misijními organizacemi ani zdaleka nemohou pokrýt masivní potřebu.

Pět způsobů, jak se modlit za čínské křesťany během olympijských her

  1. Modlete se za pastory a vedoucí církví, aby stáli pevně na pravdě Písma navzdory tomu, že je vláda tlačí ke kompromisům.
  2. Modlete se za povzbuzení pro čínské křesťany a za to, aby zakoušeli jednotu a společenství jako údy těla Kristova.
  3. Modlete se za křesťany ve vězení. Modlete se za jejich ochranu od Boha, za jejich zdraví a za jídlo pro ně, i za to, aby měli příležitost svědčit o Kristu jak svým věznitelům, tak svým spoluvězňům.
  4. Modlete se za šíření evangelia mezi účastníky olympijských her a mezi vedoucími komunistické strany na místní, provinční i národní úrovni.
  5. Modlete se za bezpečné šíření Biblí do každé části Číny. 

 

Zdroj: Hlas mučedníků (The Voice of the Martyrs, www.prayforchina2022.com)

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Pomoc při rozhodování jaký zaujmout postoj vůči očkování proti nemoci COVID-19

ERB Frankfurt nad Mohanem

Pomoc při rozhodování jaký zaujmout postoj vůči očkování proti nemoci COVID-19 z biblického hlediska (mírně upravená verze z 8. 12. 2021)

(Níže uvedený článek je od bratrů starších z reformovaného baptistického sboru ve Frankfurtu nad Mohanem.)

  • Ale každý nechť je o tom plně přesvědčen ve své vlastní mysli! … A všechno, co není z víry, je hřích. (Římanům 14,5b.23b)

I. Předmluva

Toto pojednání je určeno křesťanům, kteří z důvodů víry nebo svědomí odmítají očkování vakcínou proti nemoci COVID-19 nebo kteří se potýkají s otázkou, zda se nechat očkovat. Ale obsahuje také důležité informace pro křesťany, kteří již očkováni byli. Víme o mnoha bratrech a sestrách v německy mluvících zemích, kteří očkování odmítají, a proto čelí existenčním obavám a stále častěji musí bojovat se strachem a sklíčeností. Často jsou opuštěni vlastním sborem a pastory, kteří nedokážou pochopit jejich potřeby, nebo je dokonce vylučují z bohoslužeb a společenství svatých. Pro mnoho křesťanů je to nejtěžší zkouška víry, jakou kdy zažili.

Toto pojednání vzniklo z upřímné touhy nenechat tyto bratry a sestry v jejich trápení samotné, ale stát při nich s biblickou radou a povzbuzením a potěšit je v tomto těžkém období.

II.  Současná situace

Tlak na lidi, kteří se nechtějí nechat očkovat proti covidu nebo mají k očkování výhrady, dosáhl neúnosné úrovně. Neočkovaní lidé jsou z velké části vyloučeni ze společenského a ekonomického života a nyní i z pracovního života, nebo si musí přístup kupovat prostřednictvím každodenních testů; v závislosti na spolkové zemi se to již týká i náboženských obřadů. Nedávno spolkový ministr zdravotnictví Jens Spahn oznámil, že pravidlo 2G (očkovaný/uzdravený) bude možná platit všude kromě radnic a supermarketů po celý rok 2022 a dále, bez ohledu na to, jak nízký bude výskyt onemocnění.[1] Všudypřítomná státní a mediální propaganda zároveň vykresluje neočkované jako obětní beránky, kteří kvůli své údajné nerozumnosti a lehkomyslnosti mohou za rostoucí počet nakažených a částečně tyranská opatření státu, která jsou prezentována jako nemající alternativu, čímž se ve společnosti podněcuje nenávist vůči neočkovaným a rozděluje se společnost.

Protože neustále se zvyšující tlak na očkování nestačí k tomu, aby se mu všichni podřídili, bylo nyní vyhlášeno povinné očkování pro určité typy profesí, což pravděpodobně povede k tomu, že dost lidí, kteří se nechtějí podřídit tyranii, přijde o práci. Za jisté lze nyní považovat i blížící se zavedení povinného očkování pro celou populaci, jak bylo nedávno rozhodnuto v Rakousku, případně i pro děti. Dokonce i nový německý kancléř Olaf Scholz, který ještě před několika týdny vystupoval proti povinnému očkování, chce nyní iniciovat legislativní proces k zavedení povinného očkování.[2]

Lze předpokládat, že stále více lidí již nebude schopno odolávat tlaku a bude nuceno k očkování. Jak se nyní mohou zachovat křesťané, kteří dosud odmítali očkování z důvodů víry nebo svědomí?

III. Zásada: Očkování jako rozhodnutí podle vlastního svědomí

Vzhledem k tomu, že Písmo svaté neobsahuje žádná přikázání, která by obecně upravovala, zda se křesťan může nechat očkovat, či nikoli, je toto rozhodnutí v podstatě ponecháno na svědomí každého křesťana. Křesťané proto mohou dojít k různým závěrům. To však neznamená, že se člověk může rozhodovat, jak se mu zlíbí. Každý křesťan musí spíše pečlivě prozkoumat (jemu známá) kritéria, která jsou pro rozhodování zásadní, a porovnat je s ostatními pomocí biblických přikázání a zásad. Pokud je pak člověk ve své vlastní mysli plně přesvědčen, může jednat na základě víry.[3] Jaká kritéria tedy musíme jako křesťané při rozhodování o očkování zvážit?

IV. Kritéria pro biblické rozhodnutí podle vlastního svědomí:

1. Očkování jako východisko

Velmi rychle po vypuknutí covidové krize bylo očkování prohlášeno za jediné východisko z krize. Kdyby byl kult covidu novým náboženstvím, očkování by bylo cestou, jak být spasen. Tváří v tvář neúnosnému tlaku, okrádání o svobody, permanentnímu nálepkování a diskriminaci ze strany státu, médií, společnosti, zaměstnavatelů, kolegů v práci, rodiny a možná i vlastní komunity, stejně jako strachu ze ztráty živobytí a donucovacích opatření ze strany státu, mohou být křesťané v pokušení hledat rovněž východisko v očkování. Možná se stále hlasitěji ozývá myšlenka: „Jen malé píchnutí a získám svobodu!“

Musíme si uvědomit, že to jednou injekcí vyřízeno nebude. Současné údaje o počtu nakažených dokazují, že lidé, kteří dostali dvě injekce, nejsou v žádném případě trvale imunní. Mezitím i politici připouštějí, že vakcíny neposkytují trvalou ochranu proti nákaze covidem ani spolehlivě nezabraňují nákaze dalších lidí, ale pouze snižují riziko těžkého průběhu nemoci u očkované osoby.[4] Kromě toho je pravděpodobné, že mutace viru, které by právě hromadným očkováním mohly být podpořeny,[5] účinnost očkování ještě sníží.

Místo toho, aby se přemýšlelo o alternativách k očkování, hledá se spása v dalším očkování. Tak se nyní propaguje již třetí dávka vakcíny, v Izraeli již čtvrtá. Nelze předpokládat, že po těchto injekcích bude již dosaženo trvalé imunity. Spíše musíme předpokládat, že nové injekce budou vyžadovány pravidelně, pravděpodobně každého půl roku, aby si člověk mohl koupit své svobody a respekt ve společnosti, a to po celá léta. Spolkový ministr zdravotnictví Jens Spahn již oznámil, že za očkované budou považovány pouze osoby, které byly „přeočkovány“.[6] Také předseda Světové lékařské asociace, Frank Ulrich Montgomery, nedávno prohlásil, že bude nutné „očkovat svět ještě mnoho let“.[7] Člověk se tedy nerozhoduje jen pro jeden vpich, nýbrž nejspíš pro dlouhodobý systém stále se opakujících injekcí.

Vzhledem k tomu, že i očkovaní lidé jsou stále součástí infekčního procesu, nelze ani při plném proočkování populace vyloučit budoucí omezení, jako například lockdowny, jak ukazuje současný příklad Gibraltaru, kde bylo dosaženo proočkovanosti populace, a přesto se nyní ruší nebo omezují vánoční akce kvůli nejvyšším hodnotám výskytu od začátku krize.[8]

2. Použití embryonálních buněčných linií[9]

Pokud je známo, jsou všechny v současné době v Německu používané vakcíny proti covidu-19 vyvinuty, vyrobeny nebo testovány za použití embryonálních buněčných linií. Tyto buněčné linie byly vypěstovány z tkáně potracených dětí, jejichž orgány byly „sklizeny“ za krutých podmínek.[10] Kolik dětí bylo pro tyto experimenty zabito, není známo. V jednom případě se vynálezce vakcíny proti zarděnkám, Dr. Stanley Plotkin, přiznal, že pro svůj výzkum a pro vývoj vakcíny „spotřeboval“ více než sedmdesát dětí.[11]

Bůh nám přikazuje nezabíjet.[12] To platí i pro děti v mateřském lůně[13], jejichž nitro tam Pán utváří a splétá ke svému obrazu.[14] Kromě toho máme přikázáno nepodílet se na hříších druhých, jako jsou třeba lékaři provádějící potraty nebo vývojáři vakcín.[15] Buněčné embryonální linie se používají i v jiných lécích a vakcínách, které jsme již možná nevědomky užívali. To nás však neosvobozuje od toho, abychom nyní, když víme o používání takových buněčných linií, zkoumali, zda si to můžeme srovnat se svým svědomím a před Bohem, když takové vakcíny užíváme. Musíme si položit otázku, zda v konečném důsledku nepřímo profitujeme ze zabití množství dětí a krádeže jejich orgánů.

3. Zdravotní rizika očkovacích látek[16]

Přikázání „nezabiješ“ zásadně zahrnuje i jiné poškození těla nebo zdraví. Bůh stvořil lidská těla, a zejména těla křesťanů jsou Božím chrámem,[17] a my zásadně nemáme právo je poškozovat. To platí i pro naše vlastní tělo.[18]

Zatímco politici a média masivně varují před nebezpečím nákazy covidem, o možných rizicích očkování se téměř neinformuje. Aby člověk mohl učinit fundované rozhodnutí, měl by se také tímto vážně zabývat.

Tyto vakcíny jsou novodobou technologií založenou na genech, která doposud ještě nikdy nebyla schválena pro použití u lidí a jejíž testovací fáze byly ve srovnání se všemi ostatními dosud schválenými vakcínami extrémně zkráceny. Proto zatím nelze učinit žádná spolehlivá prohlášení o možných vedlejších účincích a dlouhodobých následcích. Jsou již známy mnohé, těžké a poměrně časté nežádoucí účinky, jako je trombóza nebo zánět srdečního svalu (myokarditida). Vzhledem k nedostatečným údajům lze předpokládat vysoký počet neohlášených případů. Někteří vědci navíc varují, že očkování, zejména pokud se neustále opakuje, může vést k tvorbě protilátek podporujících infekci (ADE), které mohou v případě nákazy covidem vést k závažnějšímu průběhu onemocnění, takže zamýšlený ochranný účinek očkování by se mohl zvrhnout v opak.

Každý křesťan proto musí podle svého nejlepšího vědomí zvážit, zda pro něj osobně riziko možné nákazy covidem-19 převažuje nad rizikem očkování. Takové zvažování vzhledem k chybějícím bezpečnostním údajům o vedlejších účincích a dlouhodobých následcích očkování může dopadnout v neprospěch očkování; to platí zejména pro mladší, zdravé lidi, pro které je infekce covid-19 relativně neškodná[19] (průměrný věk zemřelých „na nebo s“ covidem v Německu je asi 83 let, což je nad průměrnou délkou života), a také pro uzdravené z covidu (rekonvalescenty), kteří mají proti nemoci přirozenou imunitu. U starších osob může být hodnocení (zvažování) rizik odlišné.

Navíc neseme odpovědnost nejen za sebe, ale i za své děti. Pro děti je infekce covidem bezmála neškodná.[20] Očkování dětí proto nelze ospravedlnit na pozadí možných vedlejších účinků injekcí. Námitka, že by děti mohly nakazit své prarodiče, pro které by pak infekce covid-19 mohla být nebezpečnější, není oprávněná, protože vakcíny účinně nezabraňují přenosu viru. V žádném případě by zdraví starších lidí nemělo být vykupováno na úkor zdraví dětí a vnoučat. To je morálně zavrženíhodné.

4. Podřízení se lžím a tyranii[21]

Covidová krize je ze strany státu charakterizována zavádějícími informacemi, propagandou, očividnými lžemi, šířením paniky a drastickou cenzurou, jakož i krádeží Bohem daných a v ústavě zakotvených svobod, v důsledku čehož je nespočet lidí těžce poškozeno v mnoha ohledech, a to jak ekonomicky, tak sociálně, zdravotně i psychicky. To, že se tak děje pod záminkou ochrany života, by nás nemělo překvapovat, neboť sám náš Pán nás učí, že králové národů nad nimi vládnou a ti, kdo nad nimi vykonávají moc, se nechávají nazývat dobrodinci.[22]

Konkrétně o očkování se například říkalo, že se člověk bude moci vrátit do normálu, jakmile bude očkování k dispozici. Potom, že to bude možné až tehdy, když bude očkování nabídnuto všem, kteří by byli ochotni se nechat očkovat. Potom, že to bude možné pouze v případě, že by bylo dosaženo stádové imunity v důsledku proočkovanosti přibližně dvou třetin populace. Nyní můžeme počítat s povinným očkováním pro celou populaci, k němuž podle dřívějších prohlášení vrcholných politiků nikdy nedojde.[23]

Nebylo by dost místa na to, abychom vyjmenovali všechny lži v této covidové krizi. Proč byly například v Německu uprostřed této „epidemické situace celostátního rozsahu“ zavřeny nemocnice a zrušeny tisíce lůžek intenzivní péče? Opravdu jsou na vině neočkovaní, když se zdravotnický systém dostane na hranici svých možností? Není to spíše krize v ošetřovatelství způsobená úspornými opatřeními, zavíráním nemocnic, nedostatkem personálu a špatnými pracovními podmínkami, které jsou kritizovány již desítky let? Nebo jak lze zdůvodnit, že neočkované osoby, které negativním testem prokázaly, že nejsou infekční, jsou vyloučeny z veškerých veřejných akcí, zatímco očkované osoby jsou vpuštěny netestované a možná infekční? Nemá to nic společného s vědou nebo rozumem, ale s prosazováním politické agendy, konkrétně proočkování celé populace.

Zároveň cenzura dosáhla úrovně, kterou jinak známe jen z diktatur. Dokonce i videa uznávaných odborníků, kteří byli po desetiletí považováni za špičky ve svém oboru, jsou okamžitě mazána jako „fake news“, pokud jsou v rozporu s oficiálním pojetím covidu. Už to samo o sobě by nás mělo přimět k zamyšlení, protože pravda se nepotřebuje vyhýbat otevřené diskusi.

Jako křesťané máme milovat pravdu a chodit v pravdě,[24] protože náš Pán je pravda,[25] a jeho slovo je pravda.[26] Proto nesmíme věřit lžím a žít podle nich, ale jsme povinni zkoumat a hodnotit výroky bezbožných politiků a vědců, kteří dokonce samotného Stvořitele popírají. To samozřejmě platí i naopak pro výroky lidí, kteří se staví vůči vládním opatřením kriticky. Tak by se křesťané měli mít na pozoru zejména před následováním kazatelů, kteří sice mluví proti opatřením, ale v jiných oblastech obhajují bludná učení.

Kromě lží stát nutí lidi k poddajnosti systematickým a často zdánlivě svévolným šířením strachu a hrůzy prostřednictvím stále nových oznámení o smrtících mutacích, předpovědí extrémních počtů mrtvých a hrozícího přetížení zdravotnického systému. Stát pak tento teror využívá k tomu, aby lidi zbavoval již téměř dva roky jejich Bohem daných a v ústavě zakotvených práv na svobodu, a to prostřednictvím neustále se měnících drakonických opatření.

V případě očkování se stát nezastaví ani před tělem člověka, ale nutí ho k injekcím proti jeho vůli. Stát zde zasahuje do ústavou chráněného práva na tělesnou integritu a překračuje tak svou Bohem danou pravomoc, neboť naše tělo nepatří státu, ale Pánu, který je stvořil a vyvolil jako svůj chrám.[27] My však nesmíme dát císaři, co patří Bohu.[28]

To je útok na Boží obraz člověka, kterému jsou přiznány jeho svobody a důstojnost lidské bytosti jen do té míry a tak dlouho, dokud plní podmínky stanovené státem. Kdo to odmítá, je degradován na člověka druhé třídy, který je společností pohrdán, a kterému je poskytnuto jen to, co je nezbytné k přežití. Tato dehumanizace připomíná diktatury minulosti, jak potvrzují někteří lidé, kteří ještě sami zažili nacistický režim nebo komunistické režimy SSSR či NDR. Ochrana lidí prostřednictvím základních práv by měla skutečně zabránit tomu, aby se takové věci opakovaly.

I kdyby byl člověk toho názoru, že opatření, jako je očkování, jsou sama o sobě smysluplná a užitečná, neexistuje žádné biblické ospravedlnění pro to, aby stát měl pravomoc taková opatření povinně nařizovat a zasahovat tak do Bohem dané důstojnosti člověka, která se projevuje například v právu na svobodu, na práci, na úctu, na vlastní tělo a ve svobodě víry a svědomí.

Pokud se rozhodneme pro očkování, pak musíme zkoumat, zda se to slučuje s naším svědomím, že se podřídíme tomuto protikřesťanskému systému lží a tyranie, a tím případně uznáme jeho legitimitu, nebo zda odpor proti tyranii není mnohem spíše poslušností Bohu. Navíc se lze obávat, že stát bude od lidí požadovat stále více, pokud si budou chtít zachovat své svobody, jak se to opakovaně dělo v posledních jednadvaceti měsících. Musíme si proto položit otázku, kde je pro nás červená linie, kterou nepřekročíme. Existuje nebezpečí, že se vždycky trochu víc podvolíme a posuneme tuto červenou linii dál a dál.

5. Znamení šelmy

Ve světle výše uvedeného vyvstává otázka, zda může být toto očkování znamením šelmy.[29] Nemyslíme si, že znamení šelmy nutně vyžaduje viditelné znamení na čele a na ruce. Zjevení čerpá spíše ze Starého zákona. Izraelci si měli Hospodinovo přikázání přivázat na ruku jako znamení a mělo být mezi jejich očima jako značka.[30] Měli tedy myslet a jednat tak, jak jim Bůh přikazuje ve svém Slově. Na druhé straně ti, kdo myslí a jednají jako šelma, přijímají její znamení. Obraz šelmy vychází také ze Starého zákona, který zobrazuje státy nepřátelské vůči Bohu jako zvířata.[31] Kdo tedy nemyslí a nejedná podle pravdy a svatých Božích přikázání, ale podle lží a bezbožných přikázání protikřesťanského státu, přijímá znamení šelmy. Znamení lze rozpoznat také podle toho, že nikdo jiný nemůže nakupovat ani prodávat než ten, kdo ji má.[32] I v tomto případě jsou jednoznačné paralely se současnou situací.

Paralely v církevních dějinách jsou také pozoruhodné. Římský císař Decius (†251) vydal na začátku roku 250 všeobecný příkaz k obětování, který ukládal každému obyvateli Římské říše dostavit se před komisi a obětovat císaři. Na oplátku obdržel písemné potvrzení, tzv. libellus. Každý, kdo odmítl a nemohl předložit libellus, byl považován za nepřítele státu a musel počítat se zatčením, nucenými pracemi, konfiskací majetku, vyhnanstvím nebo smrtí. Protože se křesťané nemohli podřídit obětnímu přikázání, došlo ke krvavému pronásledování křesťanů. Ti, kteří se podvolili nátlaku a přinesli oběť, byli považováni za odpadlíky (lapsi). Bylo sporné, jak naložit s těmi, kteří si libellus obstarali bez oběti (libellatici), protože i oni vzbuzovali u ostatních dojem, že obětovali bohům.

I když nevěříme, že je očkování samo o sobě znamením šelmy nebo že křesťan, který se nechá očkovat, je nutně odpadlík, musíme si položit otázku, čím se řídí naše myšlenky a činy, když se rozhodneme pro očkování proti covidu. Zda tím stát neposloucháme hříšným způsobem, protože ho uznáváme za pána nad naší svobodou, naším tělem a koneckonců i nad naším stvořeni k Božímu obrazu, a tím státu dáváme to, co patří jen Bohu. Neměl by člověk toto očkování (a některá další vládní opatření) brát alespoň jako zkoušku? Pokud již nyní nejsme schopni odolat tlaku a strachu z nějaké té ztráty, budeme potom schopni odolat, až se situace ještě zhorší?

6. Přikázání lásky k bližnímu[33]

Jako argument ve prospěch očkování se často uvádí přikázání lásky k bližnímu. Křesťané jsou povinni nechat se očkovat, aby ochránili své bližní před infekcí a zabránili přetížení nemocnic. Považujeme to za překrucování pravdy. Samotný ten předpoklad je dvojnásobná lež. Za prvé, očkování účinně nezabrání nákaze ostatních, ale v nejlepším případě sníží vlastní riziko závažného onemocnění. Za druhé, přikázání lásky k bližnímu neznamená, že každý jednotlivec musí udělat vše pro to, aby abstraktně a pouze potenciálně snížil riziko kolektivu,[34] dost možná ještě na úkor svého vlastního zdraví nebo integrity svého svědomí.

Navíc se nám zdá zřejmé, že většina lidí se vůbec neočkuje proto, aby chránila ostatní, ale aby chránila sebe. Argument o dobročinnosti je tedy v tomto kontextu pokrytecký a moralizující, a žádný křesťan by se jím neměl nechat zatěžovat. Přikázání lásky k bližnímu v této souvislosti dostojíme, jak jsme to dělali po tisíciletí, tím, že dbáme na to, abychom nenakazili druhé, když jsme nemocní nebo pravděpodobně infekční.

Pokud se někdo chce odvolávat na přikázání lásky k bližnímu, pak to můžeme dokonce obrátit a argumentovat tím, že odpor proti opatřením státu, která vedou k okrádání o svobodu a tyranii, je právě projevem lásky k bližnímu, protože nechci akceptovat ani porušování práv na svobodu a důstojnost svého bližního a chci ho chránit před existenčními těžkostmi, nenávistí a diskriminací.

Odpor proti tyranii je tedy také bojem za mého bližního a za naše děti a děti našich dětí, aby i ony mohly žít ve svobodné zemi a chránit svá práva, svou víru a své svědomí.

Ve zvláštních případech však může láska k bližnímu skutečně hovořit ve prospěch očkování, a to tehdy, pokud očkování samo není chápáno jako akt lásky k bližnímu, ale jako účelový prostředek k tomu, aby mohly být vykonány skutky lásky k bližnímu, protože to je správně chápaná láska k bližnímu. Například někdo, kdo může navštívit svou nemocnou matku v nemocnici jen s dokladem o očkování, nebo kdo nechce přijít o práci, aby mohl nadále zaopatřovat svou rodinu, své kazatele nebo jiné bratry a sestry (viz níže), nebo kdo si chce udržet práci v domově důchodců, protože chce nadále pečovat o lidi a přinášet jim naději evangelia, nebo kdo chce odjet do cizí země, aby tam jako misionář hlásal evangelium, může mít dobré důvody, které pro něho očkování ospravedlňují.[35]

7. Dopad na bratry, sestry a sbor

Nakonec musíme při rozhodování zvážit možný dopad na své bratry a sestry a na svůj sbor. Očkování s sebou nese velké nebezpečí, že povede k rozdělení i v těch sborech, které si dosud dokázaly udržet jednotu, a to z následujících důvodů:

Ti, kteří se nenechají očkovat kvůli svému přesvědčení víry a svědomí, a proto mají existenční starosti nebo se skutečně dostanou do existenční tísně, protože například přijdou o práci nebo se ocitnou vystaveni povinným pokutám či vězení a nakonec možná i povinnému očkování, by se mohli cítit opuštěni a zrazeni v největší tísni bratry a sestrami, kteří se rozhodli pro očkování jako pro „snadné východisko“, nebo jimi opovrhují jako neduchovními, zbabělými, nevěřícími či dokonce odpadlíky.

Naopak ti, kteří jsou očkováni, již nemusí chápat existenční potřeby svých bratrů a sester nebo s nimi soucítit, protože tyto potřeby již nejsou součástí jejich vlastní reality. Kromě toho by se očkovaní lidé mohli dostat pod tlak vlastního svědomí, aby se ospravedlnili, když vidí, že jejich bratři a sestry trpí pro své přesvědčení, zatímco oni sami se utrpení vyhnuli. Očkovaní by pak mohli pohrdat neočkovanými bratry a sestrami jako pyšnými, protože zbytečně trpí, aby v důsledku toho vypadali svatěji.

Jediným východiskem, které pro sbory vidíme, je vzájemný závazek bratří nepohrdat jeden druhým kvůli rozhodnutí pro nebo proti očkování, stejně jako závazek očkovaných bratří utěšovat ty, kteří kvůli svému rozhodnutí se neočkovat čelí těžkostem, jako je ztráta zaměstnání, a přispívat na jejich zaopatření. Stejně jako Obadjáš, který využil svého výsadního postavení na královském dvoře, aby ukryl stovku Hospodinových proroků a poskytl jim chléb a vodu.[36] Neboť když je bratr nebo sestra málo oblečen a nemají denně co jíst, ale někdo z nás jim řekne: Jděte v pokoji, zahřejte se a nasyťte se! ale my jim nedáváme, co je třeba pro tělo, k čemu to je?[37] Má-li někdo pozemský majetek a vidí, že jeho bratr je v nedostatku, a uzavře své srdce proti němu, jak v něm zůstává Boží láska?[38] Jsme totiž dlužni tím, že jsme položili život za bratry.[39] Kéž to, co je napsáno o prvních křesťanech, platí i pro nás: Množství věrných pak bylo jednoho srdce a jedné duše; nikdo neříkal o svém majetku, že je jeho, ale všechno jim bylo společné.[40]

Jako pastoři (kazatelé) budeme bedlivě dbát na dodržování těchto závazků, abychom zabránili rozdělení v církvi.

- Dodatek (exkurz): pravidlo 3G/2G[41] ve sborech -

Sbory, které striktně dodržují předpisy 3G nebo 2G a vylučují bratry a sestry z účasti na bohoslužbách a bratrském společenství kvůli chybějícím testům nebo očkovacím průkazům, hřeší. To, zda někdo smí uctívat Boha ve shromáždění, nesmí záviset na jeho očkovacím statusu nebo zdravotním potvrzení. Pastýři nemají právo panovat nad Kristovým krví vykoupeným stádem a svazovat svědomí bratří tím, že budou lidská přikázání považovat za podmínku účasti na shromážděních a uctívání Boha.

Hlavou církve je Kristus, nikoli císař. On sám určuje, za jakých podmínek k Němu může kdokoli přijít. Skrze své svaté evangelium k sobě volá všechny, kdo jsou unavení a obtížení.[42] Nevolá jen ty, kdo byli naočkováni, testováni nebo uzdraveni, a slibuje, že nikoho, kdo k Němu přijde, nevyžene.[43] Ti, kdo nechávají stát určovat, za jakých podmínek má kdo přístup k bohoslužbě, dávají císaři to, co patří Bohu. Žádný pastýř nemá právo vyhnat ovci, pokud ji ten Dobrý Pastýř slíbil přijmout.

Každý kazatel si musí být vědom toho, že bude muset skládat účty nikoli státu, ale Bohu z toho, jak bděl nad dušemi ovcí, které mu byly svěřeny do péče.[44] Neměli bychom být my, pastýři, připraveni na to, že budeme odsouzeni pozemskými soudci, když za to jednoho dne před Kristovou soudnou stolicí obdržíme odměnu jako věrní a dobří služebníci? Jaký však bude soud nad těmi, kdo se řídili radami světa a postavili v jeho svaté církvi „dělící zeď“[45], místo aby zachovávali jednotu Ducha?[46]

Bratři a sestry, kteří jsou součástí takového sboru, by měli vážně zvážit, zda se mohou podílet na této nespravedlnosti, nebo zda by se neměli připojit k věrnému sboru, aby byli schopni přežít tyto temné časy.

V. Konkrétní možnosti jak postupovat

Rozhodnutí o očkování či neočkování je rozhodnutím svědomí, které musí každý křesťan učinit sám za sebe po vážném a pečlivém zvážení výše uvedených kritérií v souladu s Písmem a po konzultaci se svými pastory (kazateli). Křesťan se nesmí nechat nátlakem a výhrůžkami donutit, aby dělal něco proti svému svědomí, jak to řekl i Martin Luther na sněmu ve Wormsu, když mu šlo o život: „Protože je mé svědomí chyceno v Božích Slovech, nemohu a nechci nic odvolat, protože je nebezpečné a nemožné dělat něco proti svědomí. Bůh mi pomáhej. Amen.“ Každý, kdo po pečlivém zvážení dojde k závěru, že se chce nechat očkovat, a dokáže tak učinit ve víře a bez pochybností, nemá být kvůli tomu ostatními křesťany opovrhován.

I když se křesťan nechá očkovat, aniž by to mohl náležitě ospravedlnit, i když je to jen ze slabosti, protože už nemůže vydržet nátlak, možná zhřešil, protože to neudělal s čistým svědomím a z víry, ale my chceme přijmout i slabé ve víře, ne však k rozhodování pochybných otázek.[47] Naopak ten, kdo byl očkován, nesmí opovrhovat ostatními bratry, ale je povinen využít své výhody získané očkováním pro dobro bratří, aby v těle nedocházelo k rozdělení.

Pro ty křesťany, kteří dospějí k závěru, že nechtějí podlehnout nátlaku a nadále se nenechají očkovat, se v současné době nabízejí následující tři možnosti postupu:

1. Utrpení

Na jedné straně můžeme nést následky svého odporu, což ale neznamená, že se nemůžeme bránit prostředky, které máme k dispozici, abychom zabránili poškození sebe nebo své rodiny, například prozkoumáním možnosti lékařského potvrzení o způsobilosti k očkování, podniknutím právních kroků nebo účastí na politických akcích, jako jsou demonstrace nebo generální stávka. (V tom ať je každý veden Duchem svatým! - poznámka překladatele)

Pokud z důvodů víry a svědomí odmítneme očkování, trpíme pro Krista, a proto tak můžeme činit beze strachu a veškerou svou starost svěřit Pánu, neboť On se o nás stará.[48] Pak se může stát, že nás budou nenávidět a hanobit, štvát proti nám a oddělovat nás a zavírat nás v našich domech. Ježíš však říká: Blaze vám, když vás budou lidé nenávidět, když vás budou oddělovat, hanět a zavrhovat vaše jméno jako zlé kvůli Synu člověka.[49]

Pak se také může stát, že nebudeme moci dokončit vzdělání nebo přijdeme o práci a s ní i o živobytí a možná i o dům, a v určitém okamžiku možná nebudeme smět ani vstoupit do obchodu s potravinami. Ježíš však říká: A vy nehledejte, co byste měli jíst nebo pít, a nezneklidňujte se tím. Po všech těchto věcech totiž touží národy světa, ale váš Otec ví, že to potřebujete. Ale hledejte jeho království! A toto vám bude přidáno. Neboj se, malé stádo! Neboť tvému Otci se zalíbilo dát ti království.[50]

V    tom všem můžeme s modlitbou a postem očekávat pomoc našeho Boha, neboť naše pomoc přijde od Pána, který stvořil nebe i zemi.[51] Možná, že On poskytne východisko. Mohla by být například schválena konvenční inaktivovaná vakcína proti covidu, která nemá genetický účinek ani nepoužívá buněčné embryonální linie,[52] a která tedy odstraňuje alespoň některé z výše uvedených obav.

Může se však také stát, že Pán se rozhodl východisko nevytvořit, ale rozhodl, že se situace ještě zhorší a stát zavede všeobecné povinné očkování. Pak může dojít k tomu, že na nás stát uvalí pokuty, které nás finančně zruinují, ale my chceme ztrátu svého majetku přijmout s radostí, protože víme, že máme pro sebe lepší a trvalé vlastnictví.[53] Pak může dojít také k tomu, že nás stát uvrhne do vězení, jak to již předpokládá návrh zákona rakouské vlády.[54] Ale Ježíš říká: Neboj se toho, co máš trpět! Hle, ďábel některé z vás uvrhne do vězení, aby vás vyzkoušel, a budete mít deset dní soužení. Buď věrný až do smrti! A já ti dám korunu (věnec) života.[55]

A konečně může dojít k tomu, že nás stát bude očkovat násilím. Pokud se tak stane, můžeme se podřídit beze strachu a s důvěrou v Boha, protože pak už to není naše rozhodnutí. Chceme tedy být haněni, ale nehanět zpět, trpět, ale nevyhrožovat, nýbrž se odevzdat Tomu, který soudí spravedlivě.[56]

Protože očkování samo o sobě nepředstavuje zapření Pána, musí každý křesťan, pokud proti němu zavede stát donucovací opatření, sám před Bohem zkoumat, zda a v jakém okamžiku se jim chce podrobit, aby například mohl i nadále zajišťovat své rodině životní potřeby.

I když nám Pán nesešle záchranu zde na zemi, nemusíme se tyranů bát, ale můžeme být odvážní a silní jako Šadrach, Méšak a Abednego, kteří se ani pod největším nátlakem nenechali přinutit ke hříchu, ale řekli králi, který byl plný hněvu a zuřivosti a hrozil jim krutou smrtí: Nemusíme ti na to dávat žádnou odpověď. Je-li tomu tak, náš Bůh, jehož uctíváme, nás může vysvobodit z rozpálené ohnivé pece, i z tvé ruky, králi, nás vysvobodí. Ale i kdyby ne, známo buď tobě, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a té zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se nebudeme klanět.[57]

2. Lest

Písmo nám vypráví o příkladech, kdy bohabojní lidé v nouzi použili proti svým utlačovatelům lest, aby ochránili svůj život nebo životy druhých.[58] Například Rachab lhala služebníkům jerišského krále, aby ochránila izraelské posly,[59] hebrejské porodní báby Šifra a Púa lhaly faraonovi, proč nezabily syny hebrejských žen.[60] Známým příkladem z historie je křesťanka Corrie ten Boom, která v Nizozemí během nacistické nadvlády ukrývala Židy. Přetvařovala se a klamala tyranský stát, aby zachránila lidské životy. Podobných příkladů by bylo možné uvést mnohem více. Písmo nás výslovně nevyzývá, abychom se v takových situacích přetvařovali nebo klamali druhé, ale ani nekárá muže a ženy, kteří tak činili ve víře a ze strachu před Bohem, ale představuje nám je jako hrdiny víry.[61]

Jako křesťané bychom měli vždy dávat přednost cestě pravdomluvnosti, a to i v mimořádných situacích. Může se však stát, že se křesťan cítí nucen použít lest pro svou ochranu, pro ochranu své rodiny nebo pro naplnění jiných nadřazených Božích přikázání. Upozorňujeme však, že by se to nemělo dělat lehkovážně, například proto, aby se člověk mohl znovu zapojit do společenského života, ale kdo se pro to rozhodne, musí být o tom ve svém srdci zcela přesvědčen a musí jednat z víry, aby nezhřešil. Pokud si křesťan zvolil tuto cestu, je dlužen svým bratrům a sestrám, kteří trpí těžkostmi v důsledku svého odporu, zaopatřovat je, jak bylo uvedeno výše.

3. Útěk[62]

Za biblický způsob také považujeme útěk před tyranií, tím že člověk emigruje do jiné země. Útěk nemusí být hřích; Písmo má několik příkladů zbožných a odvážných mužů, kteří utekli.[63] V některých případech je útěk dokonce přikázán Pánem.[64] Zejména ti, kteří mají děti, mohou uvažovat o útěku, aby své děti ochránili. To platí tím spíše, když je zavedeno povinné očkování dětí.

Je však třeba vzít v úvahu několik důležitých věcí. Za prvé, člověk může utéct pouze tehdy, pokud tím nenechá nikoho, za koho je zodpovědný, bez ochrany. Pokud máte například starší matku nebo pečujete o nemocnou osobu, nemůžete bez ní utéct, pokud jste nezajistili, aby o ni bylo postaráno. Totéž platí pro pastory, kteří jsou zodpovědní za péči o své shromáždění a nesmí opustit své stádo, pokud je v nebezpečí.[65] Kromě toho je třeba vzít v úvahu i dopady útěku na bratry a sestry a na sbor, které by to mohlo odradit. Proto by se útěk neměl uskutečnit bez předchozí konzultace s pastory a sborem.

Pokud se člověk rozhodne utéct, měl by si najít místo, kde je biblický sbor, kde se konají bohoslužby v jazyce, kterému člověk rozumí, nebo kde mu alespoň mohou nabídnout vhodný překlad, a kde jsou bratři a sestry, kteří ho mohou podpořit například při hledání práce nebo jednání s úřady. Proto je dobré útěk předem projednat s pastory tohoto sboru.

V neposlední řadě musíte vzít v úvahu, že nemůžete vědět, zda budete v zemi, do které utíkáte, v trvalém bezpečí. Je možné, že povinné očkování bude s časovým odstupem zavedeno i tam. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen oznámila, že chce prověřit povinné očkování v celé EU.[66] Proto i když utíkáme, nesmíme svou naději vkládat do nové země, ale spoléhat se jen na Pána, protože zde nemáme stálé město.[67]

VI. Slovo útěchy

Milovaní bratři a sestry, musíme být připraveni na těžké časy, v nichž budou křesťané, kteří se z důvodů víry a svědomí nemohou podřídit některým státním příkazům, pronásledováni. Pán vede svou církev do zkoušky ohněm, v níž se naše víra pročistí, aby se osvědčila. Je možné, že naše bohoslužby již nebudou možné ve stejné podobě jako dříve. Nakonec se však jen vrátíme do stavu, který byl pro mnohé křesťany na mnoha místech a ve všech dobách běžný, jak říká Pavel: Ale i všichni, kdo chtějí žít zbožně v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.[68]

Ať už přijde cokoli a budeme muset trpět čímkoli: Nemusíme se bát, protože veškerá moc na nebi i na zemi byla svěřena našemu Pánu,[69] a i stát může dělat jen to, co mu Pán dovolí.[70] Je-li Pán naším světlem a spásou, koho se máme bát? Je-li On naším útočištěm, koho se máme lekat?[71] Pokud je On pro nás, co by nám mohl udělat člověk?[72] Proč bychom se měli bát těch, kteří zabíjejí tělo a potom už nic víc nezmůžou?[73] Ačkoli národy a králové země zuří, ten, který sedí na nebesích, se směje, Pán se jim vysmívá.[74] Ve skutečnosti jsme právě teď svědky Božího hněvu proti bezbožnosti a nespravedlnosti národů, které vydal,[75] abychom mohli vzdát slávu Pánu jako spravedlivému soudci země.

I když Boží hněv není určen jeho dětem, může být pro nás výchovou. Možná jsme si svět příliš oblíbili. Možná jsme příliš hledali rozptýlení v rozkoších tohoto světa. Možná jsme příliš usilovali o úspěch a kariéru. Možná jsme příliš důvěřovali své práci. Pro nás křesťany je to příležitost více zemřít světu a jeho touhám a radostněji očekávat příchod našeho Pána Ježíše. Povzbuzujme se navzájem těmito slovy, že na povel, na hlas archanděla a na zvuk Boží polnice sestoupí z nebe sám Pán, a tak budeme stále s ním.[76]

V těchto temných časech čiňme pilně pokání a pokořujme se před Pánem s vroucí modlitbou a postem a prosme ho, aby nám poskytl záchranu svou silnou rukou a vztaženou paží! Buďme plni Ducha, mluvme k sobě navzájem v žalmech, chvalozpěvech a duchovních písních, zpívejme a hrajme Pánu z celého srdce! Dbejme na to, abychom se navzájem milovali, podpírali jeden druhého a žili svatě v poslušnosti Božích přikázání, jak je psáno: Bratrská láska ať zůstává! Nezanedbávejte pohostinnost! Někteří skrze ni totiž, aniž by to věděli, pohostili anděly. Pamatujte na vězně jako byste byli uvězněni s nimi, na trpící jako na ty, kdo jsou sami v těle! Manželství ať je u všech ve vážnosti a manželské lože neposkvrněné! Bůh totiž bude soudit smilníky a cizoložníky. Žijte bez lásky k penězům, spokojte se s tím, co máte. Neboť on (Bůh) sám řekl: „Nezanechám tě, ani tě neopustím,“ takže můžeme s jistotou říci: „Hospodin je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi udělá člověk?“[77]

Ať se stane cokoli, nikdy nezapomínejme chválit našeho Pána! Prorok Abakuk zažil dobu, kdy Boží požehnání odešlo ze země, a lidé se potýkali s existenčními potížemi, protože neměli co jíst. Píše: „I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos z olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav, ve stájích nebyl žádný vůl. – Já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu své spásy. Hospodin je má síla.“[78]

Radujme se tedy i my v Hospodinu a jásejme v Bohu naší spásy, neboť Hospodin je naše síla!

Požehnanému a jedinému Vládci, Králi králů a Pánu pánů budiž sláva a věčná moc! Amen.

 

* * *

 

Za Evangelickou reformovanou baptistickou církev ve Frankfurtu nad Mohanem – pastoři:

Tobias Riemenschneider

Peter Schild

Tento dokument byl poprvé zveřejněn na www.erb-frankfurt.de dne 3. 12. 2021 a v mírně revidované verzi dne 8. 12. 2021 a může být v nezměněné podobě dále šířen digitálně i písemně.

 


[1] https://www.tagesschau.de/inland/omikron-impfen-wieler-spahn-101.html (zuletzt abgerufen am 2.12.2021).

[2] https://www.welt.de/politik/deutschland/article235374832/Corona-Impfpflicht-Olaf-Scholz-ist-fuer-Impfpflicht-und- Ablauf-des-Impfstatus.html (2. 12. 2021).

[3] Viz Ř 14,5b.23b

[4] https://www.rki.de/SharedDocs/FAO/COVID-Impfen/FAO_Liste_Wirksamkeit.html (2. 12. 2021).

[5] https://www1.wdr.de/nachrichten/themen/coronavirus/wieler-rki-corona-fragen-antworten-wdr-102.html (2. 12. 2021).

[6] https://www.tagesschau.de/inland/omikron-impfen-wieler-spahn-101.html (2. 12. 2021).

[7] https://www.epochtimes.de/politik/deutschland/montgomerv-warnt-vor-neuer-virusvariante-jahrelange-weltweite-imp- fungen-noetig-a3653584.html (2. 12. 2021).

[8] https://www.berliner-zeitung.de/news/trotz-100-prozent-impfquote-gibraltar-sagt-weihnachtsfeste-ab-li.195627 (2. 12. 2021).

[9] K tématu viz velmi doporučeníhodný článek „Corona-Impfstoffe und die Verwendung embryonaler Zelllinien“ (Očkovací látka proti Sars-Cov2 a použití embryonálních  buněčných linií) od Johanna Hesse z 17. 8. 2021, https://www.gemeindenetzwerk.de/?p=18257 (2. 12. 2021).

[10] Pro upřesnění: děti nebyly zabity přímo pro vývoj, výrobu nebo testování covidových vakcín, ale v některých případech již před několika desetiletími; buněčné linie získané z orgánů těchto dětí se používají dodnes.

[11] https://www.menschenrechte.online/2021/04/16/standhafte-christen-gegen-impfungen-hunderte-foeten-zur-herstel- lung-verwendet/ (2. 12. 2021).

[12] Ex 2,13; Dt 5,17.

[13] Ex 21,22–25.

[14] Ž 139,13; Gn 1,27.

[15] 1Tm 5,22; Zj 18,4.

[16] Viz „Očkování proti Covid-19 – požehnání nebo prokletí? Analýza z lékařského a biblického hlediska, vydaná Danielem Puhlmannem, dostupná na https://agele.de/nextcloud/s/9Y3dSKtdprYboPx (heslo: leipheim) (2. 12. 2021).

[17] 1K 3,16–17.

[18] Ef 5,29.

[19] https://de.statista.com/statistik/daten/studie/1104173/umfrage/todesfaeUe-aufgrund-des-coronavirus-in-deutschland-nach-geschlecht/ (Údaj z 25. 11. 2021; 2. 12. 2021).

                                                             

[20] Jako pozn. 19.

[21] K tématu biblické podřízenosti státu a biblického odporu proti němu viz kázání Tobiase Riemenschneidera „Podřízenost a odpor“ z 23. 3. 2021, dostupné jako video na https://www.youtube.com/watch?v=A51QQl6t9f0; vydáno jako brožura a CD nakladatelstvím Lichtzeichenverlag, k objednání na https://lichtzeichen-shop.com.

[22] Lk 22,25.

[23] Saský premiér Michael Kretschmer označil 5. května 2020 povinné očkování za nesmysl. Ve Spolkové republice Německo by nikdo nebyl očkován proti své vůli. Řeči o tom, že ti, kdo se nenechají očkovat, by měli přijít o svá základní práva, jsou stejně nesmyslné a absurdní a zlovolné tvrzení; takoví lidé by měli být společně konfrontováni. Zejména s ohledem na minulost Německa je povinné očkování nepředstavitelné. (Dostupné na https://twitter.com/mpkretschmer/ status/1257619155810951168?lang=de; naposledy navštíveno 2. 12. 2021).

[24] Filipským 4,8; 2 Jan 1,4; 3 Jan 1,3. Janovy listy jsou sice především o chození v pravdě evangelia, ale to vylučuje i život v jiných lžích.

[25] Jan 14,6.

[26] Jan 17,17.

[27] 1. Korintským 3,16.17; 6,19.

[28] Matouš 22,21; Lukáš 20,25.

[29] Zjevení 14,9–13.

[30] Deuteronomium 6,4–9.

[31] Daniel 7 (zvlášť v. 17).

[32] Zjevení 13,17.

[33] Viz také velmi doporučovaný článek „Musím se jako křesťan z lásky k bližnímu očkovat?“ od Johanna Hesseho, 19. 4. 2021, dostupný na https://www.gemeindenetzwerk.de/?p=18000 (naposledy navštíveno 2. 12. 2021).

[34] Johann Hesse viz výše.

[35] Argument lásky k bližnímu však nesmí být zneužíván jako zbožná záminka.

[36] 1. Královská 18,4.

[37] Jakub 2,15–16.

[38] 1. Janova 3,17.

[39] 1. Janova 3,16.

[40] Skutky ap. 4,32.

[41] 1G=geimpft-očkovaný, 2G=geimpft/genesen-očkovaný/uzdravený, 3G=geimpft/genesen/getestet-očkovaný/uzdravený/testovaný

[42] Matouš 11,28.

[43] Jan 6,37.

[44] Židům 13,17.

[45] Efezským 2,14.

[46] Efezským 4,3.

[47] Římanům 14,1.

[48] 1. Petrova 5,7.

[49] Lukáš 6,22.

[50] Lukáš 12,29-32; viz také Žalm 37,25.

[51] Žalm 121,2.

[52] Zda tomu tak bude i v případě inaktivované vakcíny, se teprve ukáže.

[53] Židům 10,34b.

[54] § 7 odst. 1,2 návrhu zákona o ochraně proti Covid-19 očkováním. (v Německu – pozn. překl.).

[55] Zjevení 2,10.

[56] 1. Petrova 2,23.

[57] Daniel 3,16–18.

[58] 1. Samuelova 16,1 a další; 1. Samuelova 21,14.

[59] Jozue 2,3 a další.

[60] Exodus 1,15 a další.

[61] Exodus 1,20.21; Jozue 6,25; Židům 11,31; Jakub 2,25.

[62] Viz také „Kdyby chtěl někdo utéct před smrtí“ od Martina Luthera, dostupné online na https://www.glaubensstimme.- de/doku.php?id=autoren:l:luther:o:ob_man_vor_dem_sterben_fliehen_moege (2. 12. 2021).

[63] Genesis 27,43nn.; 1. Samuelova 19,10nn.; 2. Samuelova 15,14; Jeremjáš 26,21; 1. Královská 19,3; Matouš 10,23; Skutky ap. 9,25; Skutky ap. 12,17; 2. Korintským 11,33.

[64] Matouš 2,13; Matouš 24,16; Marek 13,14; Lukáš 21,21.

[65] Jan 10,11–13.

[66] https://www.brde/nachrichten/deutschland-welt/von-der-leven-wiH-corona-impfpflicht-in-der-eu-pruefen,SqLM8A3 (2. 12. 2021).

[67] Židům 13,14.

[68] 2. Timoteovi 3,12.

[69] Matouš 28,8.

[70] Jan 19,11.

[71] Žalm 27,1–2.

[72] Žalm 118,6.

[73] Lukáš 12,4.

[74] Žalm 2,1 a další.

[75] Římanům 1,28.

[76] 1. Tesalonickým 4,16–18.

[77] Židům 13,1–6.

[78] Abakuk 3,17–19a.

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Ježíš zemřel za mě

Adam Vondruška

Křesťan je někdo, kdo může říct: „Ježíš Kristus zemřel za mě.“ Je to jeden z hlavních rysů opravdového křesťanství. Být schopen toto říct s jistotou a rozhodným povzbuzením: „Když Ježíš na kříži umíral, měl na mysli mě a za mě zemřel. Zaplatil tam za moji nepravost. Vzal na sebe trest za moji vinu. On zemřel kvůli mně.“ To je křesťanství ve své nejsyrovější podobě.

Ale křesťanství v člověku postupně spěje ke zralosti, a tak je obohacováno nekonečně větší smyslem. Skrze čtení Bible, trávení času ve společenství, vystavování se formálnímu výkladu slova při kázání; jsme časem konfrontováni s novými termíny, které doplňují toto jednoduché vyznání každého křesťana. Termíny jako usmíření, zástupná oběť, ospravedlnění, vykoupení, uspokojení hněvu, odčinění. Upřímně, asi nikdo z nás nedá dohromady učebnicovou definici těchto slov, a to je v pořádku. Spíš než to, bude většina schopná si představit, co ta slova vyobrazují. Jsou to různobarevné termíny téhož charakteru používané skrz naskrz písmem, které vícero způsoby vyjadřují ten elementární výrok: „Ježíš zemřel za mě.“

Někdo řekne; tyhle termíny, ta mluva, mě to neuspokojuje, nelíbí se mi ta slova. Ne proto, že bych měl línou mysl o nich přemýšlet, ale proto, že do jednoho zní naprosto nepoužitelně a teoreticky. Dělají z toho zázraku, kterým je spása téměř mechanickou záležitost. A já tomu naprosto rozumím. Sám jsem na to citlivý. Podávat evangelium jako rozuzlení kriminálního případu první kategorie; věčné spasení člověka jako neosobní zápletku s nejistým průběhem a šťastným koncem.

Je to totiž dosažení něčeho konkrétního, konkrétním člověkem, který jednal záměrně ve vztahu ke konkrétním lidem. A to, co to činí skutkem nanejvýš osobním je, že pro jeho dosažení došlo k faktickému vydání jeho vlastního života. Ježíšův život byl životem vykazujícím naprostou oddanost té jedné jediné věci.

Básník J. Canyon to napsal takto: „Bůh nalinkovaného vesmíru, odměřený, neosobní a lhostejný Bůh nám nijak nepomůže. Jedině syn, který skropil krví lem šatů své vlastní matky.“

Co pohne srdcem každého opravdového křesťana? Není to 5 bodů kalvinismu. Ani racionalistické dedukce křesťanských teologů nebo vyznání víry a katechismy – neubíraje na jejích úloze a důležitosti. To, co vždy znovu zasáhne křesťanovo srdce je znovu-přehrání si té spásné události. Ta znovu, neustále probíhající (stále se v mysli opakující) zachraňující oběť Ježíše Krista na kříži Golgoty. To je to, co obnoví a posílí víru. To, co jediné má moc zasáhnout srdce lidí není krása teologie. To, co vždy a znovu spolehlivě upoutá pozornost a vzbudí zájem křesťana, je krása osoby. A když slyší to, co udělal, aby je pro sebe získal.

Známý verš z 1. Petrova listu říká: „NEVYKOUPIL NÁS STŘÍBREM ANI ZLATEM, ALE PŘEVZÁCNOU KRVÍ KRISTOVOU.“ (1.Pe1:18) Když nad tím veršem přemýšlíme, myslím že nejčastěji v souvislostech týkajících se toho markantního rozdílu mezi hodnotou stříbra nebo zlata a Kristovy krve v Božích očích. Stříbro a zlato na jedné straně zde představují něco pomíjivého, obyčejné světské platidlo, něco Bohem stvořeného, čím se dá zde na zemi uspokojit nebo uplatit člověk. A na druhé straně je krev věčného, nestvořeného Božího syna, která má v Božích očích hodnotu diametrálně odlišnou. Je to v pořádku, takhle přemýšlet.

Je tu ovšem ještě další aspekt. V kontrastu s něčím, co je pomíjivé, narážíme i na něco, co pomíjivé není. Apoštol Pavel v 1.K 13:8 píše, že „Láska nikdy nezanikne. „

Vodítkem nám může být například i to, o čem čteme ve Sk 8:18-24. Je tam kouzelník Šimon, který je tak udiven nad tím, co provádí apoštolové, že jim nabídne peníze a prosí je, aby měl podíl na té moci a mohl činit totéž. A Petr ho rázně odmítne se slovy: „Tvé peníze buď zatraceny i s tebou. Myslil sis, že se Boží dar dá koupit za peníze!“ Jde tu zkrátka o naprosté nepochopení toho, jak Bůh zachraňuje.

A to proto, že vykoupení v první řadě není provedením obchodní transakce nebo směnným obchodem. Je to zamilovaný skutek. Čin lásky až za hrob, jak se říká, mezi Bohem a člověkem. V Pí 8 čteme: „Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – Žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.

KDYBY ZA LÁSKU CHTĚL NĚKDO DÁVAT VŠECHNO JMĚNÍ SVÉHO DOMU, SKLIDIL BY JEN POHRDÁNÍ.“

A křesťan je někdo, kdo může říct: ‚Ježíš Kristus zemřel za mě‘. A to proto, že si ho Bůh zamiloval. A na tento příběh lásky narážíme hned v úvodních knihách bible. Musíme s ním být konfrontováni, jestliže svojí bible čteme pozorně a jestliže nám duch vykládá její smysl. Hned na začátku, v Deuteronomiu, je to Mojžíš, který spojuje Boží lásku s jeho vykupujícím činem. Ve 4. kapitole pospolitosti říká: “Protože MILOVAL tvé otce, vyvolil po nich i jejich potomstvo a tebe vyvedl svou velikou mocí z Egypta.“ Tady to je. Vykoupení z lásky. Boží náklonost ke svým milovaným. A poté v kapitole 7: „Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin MILUJE a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraona, krále Egyptského.“ To je totéž. Vykoupení z lásky. Náklonost ke svým milovaným, která Ho vede k tomu je vykoupit.

Ten samý námět nalezneme i v prorocích. Skrze Ozeáše Bůh říká: “Když dítětem byl Izrael, MILOVAL jsem jej.“ Je to zvláštní. Někdy Bůh přirovnává svůj vztah k Izraeli k ženichovi a nevěstě, zde je to vztah otce k dítěti. „A z Egypta povolal jsem syna svého. Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit, on na své rámě bral modly. Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu skláněl a krmil jej.“ Motivem vykoupení je láska. A Bůh je ve svých citech dokonale konzistentní (ve své náklonosti ke svým milovaným). Proto, když přejdeme do Nového Zákona, zjistíme totéž, až na to, že tady je už ta náklonost vyjádřena ve své plné a konečné podobě. Petr přece říká, znovu to opakuji: „Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od Otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou.“ Opět, co tím Petr myslí? Myslí tím: „Spasení si přece nemůžete koupit! Přece jste si na něj nevydělali ani jste si ho jinak nezasloužili. Nýbrž to byla Kristova nikdy nepomíjející láska, co vás vykoupila a kterou Vám dokázal tak, že prolil svou krev.

Z toho vyplývá, že každé Boží předchozí vyjádření té vykupující lásky v historii Izraele nebylo sice ničím menším než od věků plánovaným předobrazem, avšak ničím větším než pouhou milostnou předehrou k tomu věčnému vykoupení pravého Izraele. A opět znovu, co že motivovalo toto vykoupení? Ef 5:25 „Kristus si ZAMILOVAL církev a sám se za ni obětoval.“

Láska je motivem, je vyjádřením jeho náklonosti ke svým milovaným. Proto spása není chladná teologická úvaha. Je to spalující zamilovanost srdce. Není ničím menším než nebeskou, a tak dokonale svatou romancí samotného Boha, která si neodmítnutelně žádá objekt svojí náklonosti, srdce člověka, tak, že udělá cokoliv, aby ho získal, a to i za tu nejvyšší možnou cenu.

Bůh není jako člověk. On ví, co chce. Zemřel za mě. Nemůžu říct, že nevím proč, pohrdal bych tak Boží láskou. Ano, nerozumím tomu, ale nemůžu říct, že nevím proč, protože Boží slovo dává odpověď. Kdo by se chtěl zachránit sám, svou vlastní mocí nebo prostředky či skutky, sklidí od Boha jen pohrdání. Kdo by se chtěl spoléhat na sebe, pohrdá Boží láskou a jím pohrdne i Bůh. Takový člověk si vyslouží jen pohrdání od Boha, protože žádný člověk si nemůže dělat nárok na Boží lásku!

Říct:“ Kristus zemřel za mě“ může jen ten, kdo Boží lásku pokorně přijímá a opětuje. Nemůže jinak než ji opětovat, protože chápe, co ta slova „Kristus zemřel za mě“ znamenají. Takový člověk je křesťan a toho, říká Bůh, nic nemůže odloučit od Jeho lásky, která je v Kristu Ježíši; která je zjevená a zjevná ve kříži jeho Pána. Ř 8:39

Každý křesťan byl láskou jeho pozemského života. Jenom proto došel až tam.

To není „žili šťastně až do smrti“. To je na vždycky. To není pohádka se šťastným koncem.

Je to realita, která nikdy nekončí, jelikož „LÁSKA NIKDY NEZANIKNE.“ 1.K 13:8

V jedné chvále se zpívá: „Nezemřela tvá láska tam“. Myšleno na kříži. Ale ani tam nedosáhla vrcholu. Ani naplnění. Boží láska je od věků na věky stále stejně dokonalá a její intenzita není proměnlivá. Na kříži však dosáhla svého.

I když v tomto těle nemůžeme Boha spatřit a ani ho tak nikdy neuzříme, přece s námi Bůh chce mít intimní vztah a prokazovat nám svou lásku. Proto Ježíš přinesl svou oběť v těle – abychom mohli být příjemci i opětovníky jeho lásky už teď a tady na zemi a až na věčnost.

Amen.

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Proč jsme tady? Jaký je náš smysl?

Frank Hall

  • Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

Než tu byla Mléčná dráha – byl tu Bůh!

Než tu byly galaxie, sluneční soustavy, souhvězdí a mlhoviny – byl tu Bůh!

Než byly Merkur, Venuše a Mars umístěny na své dráhy – byl tu Bůh!

Než byla Polárka upevněna nad severním pólem – byl tu Bůh!

Než měl lovec Orion svůj pás a Saturn své prstence – byl tu Bůh; úplně sám, dokonalý a spokojený, slavný ve své ojedinělé existenci jako věčné JÁ JSEM!

Než bylo slunce, měsíc nebo země, než byla tráva, která oblékla pole a květiny, které je ozdobily, než se hory zrodily a moře naplnilo hlubiny, než se orel vznesl po obloze a ryba proplouvala mořem, než byli andělé, démoni a lidé – byl tu jen Bůh!

Chceme-li věcem správně rozumět, nesmíme začínat u člověka, ale u Boha, protože Bůh je počátek všech věcí. Začít člověkem je bláznovství, protože člověk je jen stvoření – výtvor Stvořitele. Musíme udělat krok zpátky a začít tam, kde začíná Bible, u Boha!

To, co stále plete mysl dnešním učencům a vědcům, Boží lid ví a vždycky věděl – že „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“. Skrze víru Boží lid chápe tajemství stvoření.

Ptám se vás: „Proč jsme vlastně tady? Jaký je náš smyl? Jaký je Boží záměr?“ Můžeme vůbec znát odpovědi na tyto otázky? Ano, můžeme.

Dvacet čtyři starců z knihy Zjevení, kteří sedí na trůnech kolem Božího trůnu v nebi, nám dává odpověď: „Těch dvacet čtyři starců padá na kolena před tím, který sedí na trůnu, a klanějí se tomu, který je živ na věky věků; pak položí své koruny před trůnem se slovy: ‚Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.‘“ (Zj 4,10–11).

Vy, já, andělé, zvířata, rostliny, skály a všechny ostatní věci existují a byly stvořeny z jednoho jediného důvodu – pro potěšení Stvořitele. Byli jsme stvořeni podle jeho vůle a záměru, pro jeho potěšení a slávu.

Bůh nestvořil nebe a zemi svévolně. Stvořil je jako jeviště, na kterém bude plnit svůj věčný záměr milosti a kde zjeví všechny zázraky své dobroty a milosrdenství vůči svým vyvoleným. Na jevišti času Bůh ukazuje svůj věčný záměr a ukazuje svou slávu ve spáse vyvolených hříšníků. Stvořil tento svět, aby zachránil svůj lid, aby byli ze svého hříchu uzdraveni jeho všemohoucí milostí.

  • Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Iz 46,9–10)
Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Kristova oběť lásky

Adam Vondruška

Křesťan je někdo, kdo může říct: „Ježíš Kristus zemřel za mě.“ Je to jeden z hlavních rysů opravdového křesťanství. Být schopen toto říct s jistotou a rozhodným povzbuzením: „Když Ježíš na kříži umíral, měl na mysli mě a za mě zemřel. Zaplatil tam za moji nepravost. Vzal na sebe trest za moji vinu. On zemřel kvůli mně.“ To je křesťanství ve své nejsyrovější podobě.

Ale křesťanství v člověku postupně spěje ke zralosti, a tak je obohacováno nekonečně větším smyslem. Skrze čtení Bible, trávení času ve společenství, vystavování se formálnímu výkladu slova při kázání jsme časem konfrontováni s novými termíny, které doplňují toto jednoduché vyznání každého křesťana. Termíny jako usmíření, zástupná oběť, ospravedlnění, vykoupení, uspokojení hněvu, odčinění. Upřímně, asi nikdo z nás nedá dohromady učebnicovou definici těchto slov, ale to je v pořádku. Spíš než to, bude většina schopná si představit, co ta slova vyobrazují. Jsou to různobarevné termíny téhož charakteru používané skrz naskrz Písmem, které vícero způsoby vyjadřují ten elementární výrok: „Ježíš zemřel za mě.“

Řeknete: „Tyhle termíny, ta mluva, mě to neuspokojuje, nelíbí se mi ta slova. Ne proto, že bych měl línou mysl o nich přemýšlet, ale proto, že do jednoho zní naprosto nepoužitelně a teoreticky. Dělají z toho zázraku, kterým je spása, téměř mechanickou záležitost.“ A já tomu naprosto rozumím. Sám jsem citlivý na to podávat evangelium jako rozuzlení kriminálního případu první kategorie, věčné spasení člověka jako neosobní zápletku s nejistým průběhem a šťastným koncem.

Je to totiž dosažení něčeho konkrétního, konkrétním člověkem, který jednal záměrně ve vztahu ke konkrétním lidem. A to, co to činí skutkem nanejvýš osobním je, že pro jeho dosažení došlo k faktickému vydání jeho vlastního života. Ježíšův život byl životem vykazujícím naprostou oddanost té jedné jediné věci.

Básník J. Canyon to napsal takto: „Bůh nalinkovaného vesmíru, odměřený, neosobní a lhostejný Bůh nám nijak nepomůže. Jedině syn, který skropil krví lem šatů své vlastní matky.“

Co pohne srdcem každého opravdového křesťana? Není to pět bodů kalvinismu. Ani racionalistické dedukce křesťanských teologů nebo vyznání víry a katechismy – neubíraje na jejích úloze a důležitosti. To, co vždy znovu zasáhne křesťanovo srdce je znovu-přehrání si té spásné události. Ta znovu, neustále probíhající (stále se v mysli opakující) zachraňující oběť Ježíše Krista na kříži Golgoty. To je to, co obnoví a posílí víru. To, co jediné má moc zasáhnout srdce lidí, není krása teologie. To, co vždy a znovu spolehlivě upoutá pozornost a vzbudí zájem křesťana, je krása osoby. A když slyší to, co udělal, aby je pro sebe získal.

Všichni dobře známe verš z 1. Petrova listu: „Nevykoupil nás stříbrem ani zlatem, ale převzácnou krví Kristovou.“ (1. Pe 1,18) Když nad tím veršem přemýšlíme, myslím, že nejčastěji v souvislostech týkajících se toho markantního rozdílu mezi hodnotou stříbra nebo zlata a Kristovy krve. Stříbro a zlato na jedné straně zde představují něco pomíjivého, obyčejné světské platidlo, něco Bohem stvořeného, čím se dá zde na zemi uspokojit člověk. A na druhé straně je krev věčného, nestvořeného Božího syna, která má v Božích očích hodnotu diametrálně odlišnou. Je to v pořádku takhle přemýšlet.

Je tu ovšem ještě další aspekt. Apoštol Pavel v 1. K 13,8 píše, že „Láska nikdy nezanikne.“

Vodítkem nám může být to, o čem čteme ve Sk 8,18–24. Je tam kouzelník Šimon, který je tak udiven nad tím, co provádí apoštolové, že jim nabídne peníze a prosí je, aby měl podíl na té moci a mohl činit totéž. A Petr ho rázně odmítne se slovy: „Tvé peníze buď zatraceny i s tebou. Myslil sis, že se Boží dar dá koupit za peníze!“ Jde tu o naprosté nepochopení toho, jak Bůh zachraňuje.

A to proto, že vykoupení v první řadě není provedením obchodní transakce nebo směnným obchodem. Je to zamilovaný skutek. Čin lásky až za hrob, jak se říká, mezi Bohem a člověkem. V Písni písní 8 čteme: „Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – Žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“ Amen.    

 

Číst dál
  • Leden 2025 (1)
  • Listopad 2024 (2)
  • Říjen 2024 (1)
  • Září 2024 (1)
  • Srpen 2024 (1)
  • Červenec 2024 (1)
  • Červen 2024 (1)
  • Květen 2024 (1)
  • Březen 2024 (1)
  • Červen 2023 (2)
  • Květen 2023 (4)
  • Srpen 2022 (1)
  • Duben 2022 (2)
  • Únor 2022 (2)
  • Leden 2022 (1)
  • Listopad 2021 (1)
  • Říjen 2021 (1)
  • Září 2021 (2)
  • Červenec 2021 (2)
  • Březen 2021 (1)
  • Listopad 2020 (1)
  • Říjen 2020 (1)
  • Duben 2020 (5)
  • Březen 2020 (6)
  • Listopad 2019 (1)
  • Leden 2019 (3)
  • Prosinec 2018 (3)
  • Listopad 2018 (3)
  • Listopad 2015 (2)
  • Říjen 2015 (4)
  • Září 2015 (3)
  • Prosinec 2014 (1)
  • Únor 2013 (1)
  • Březen 2012 (1)

Dnes nejčtenější

Shromáždění
Kontakt
kdo jsme
Fotogalerie
Co učíme
Biblické studium
Společné shromáždění
Nezavislá církev
Vyznání víry
Bohoslužba pro celou rodinu
Co učíme v Biblické církvi Praha
Frankfurtská deklarace křesťanských a občanských svobod
Boží slovo v životě křesťana: Autorita Božího slova
Jestli Kristus nevstal z mrtvých …

Nejnovější kázání

Probuzení v Písmu (Ž 144,5)
Samsonova smrt (Sd 16,1–31)
Samsonovy boje (Sd 15,1–20)
Samsonova svatba (Sd 14,1–20)
Narození Samsona (Sd 13,1–25)
Růst nikoliv odpadnutí (Žd 5,11–6,12)
Postupný úpadek Izraele (Sd 12,8–15)
Nově narozeni vzkříšením Krista (1Pt 1,3)

Odkazy

  • Soli Deo Gloria
  • Biblické mužství a ženství
  • Reformovaná církev Liberec
  • Kreacionismus