Pánovo slavné vítězství

Jaroslav Kernal, Praha 27. října 2024

Pokračujeme v našem studiu druhého listu do Tesaloniky. Jsme ve druhé kapitole, kde se Pavel více věnuje konkrétním detailům druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Píše křesťanům, kteří byli vyvedeni z rovnováhy lidmi, kteří jim tvrdili, že Pán Ježíš Kristus už přijde každou chvilku, už je to na spadnutí, už je to tady, hlavně to nepromeškejte apod. Proto se je Pavel se svými společníky snaží uklidnit. Když čteme Pavlovy listy, je zjevné, že Pavel očekává příchod Pána Ježíše Krista, těší se na něj, vyhlíží ho. Ale nepodléhá žádnému vypjatému očekávání. V listu Římanům, který napsal, když byl v Korintě, křesťanům píše, že bude rád, když ho zaopatří na cestu do Hispánie, tedy do Španělska (Ř 15,20–25), kam se chystal potom, co navštíví Řím. Nechtěl tam jet na výlet, jako turista, aby si prohlédl Toledo nebo Taršíš, kam chtěl utéct prorok Jonáš, ale měla to být misijní cesta. Nejprve však chtěl do Jeruzaléma, což je pěšky nějakých tři tisíce kilometrů, lodí to bylo o něco rychlejší, ale kvůli úkladům Židů to musel Pavel nějak zkombinovat, takže jen tato cesta mohla trvat třeba dva nebo tři měsíce. Takže podle všeho to vypadá, že Pavel plánoval minimálně na měsíce, spíše však na roky dopředu. A zjevně a samozřejmě také počítal s tím, že Pán může kdykoliv zasáhnout do jeho plánů – ať už tím, že je změní nebo tím, že přijde a s Pavlovými plány bude konec. A tohle se jako křesťané musíme učit. Žijeme v určitém napětí, protože si na jedné straně nemáme dělat starosti kvůli zítřejšímu dni, protože každý den má svých starostí dost (Mt 6,34), ale současně máme žít jako moudří správci, kteří spravují to, co jim bylo Pánem svěřeno – což ale obnáší také dívání se za horizont dnešního dne, plánování do dlouhé budoucnosti, promýšlení života a všech věcí, které jsou před námi a které by se mohly objevit. Tohle je důvod, proč Pavel mohl uklidňovat křesťany v Tesalonice a povzbuzovat je k věrnému a vytrvalému životu v bázni Boží a ve víře v Pána Ježíše Krista. Pojďme teď přečíst celou druhou kapitolu a potom se budeme věnovat osmému verši.

Dneska máme před sebou poměrně jednoduchý, ale současně velmi mocný verš, který mluví o dovršení slavného vítězství Pána Ježíše Krista. Chtěl jsem zůstat jenom u toho jednoho verše, abychom potěšili svá srdce pohledem na tu scénu, vyhlídkou na ty slavné události, které jsou před námi, na něž se těšíme a které vyhlížíme. V souladu s textem, který je před námi, se podíváme na tři věci – jednak na zjevení toho bezzákonného, dále na jeho zabití dechem Pánových úst a nakonec – což je jinými slovy řečeno totéž jako v předchozím bodě – na zničení toho bezzákonného zjevením Pána Ježíše Krista, jeho slavným příchodem. Tento text je skutečně velmi jednoduchý. Dvakrát je v něm zopakováno, že až se zjeví ten bezzákonný, člověk hříchu, syn zatracení, Pán Ježíš ho zničí, zabije, zruší, zahubí, zbaví moci svou slavnou přítomností, dechem svých úst – a mohli bychom také snadno říci, tím, co vychází z jeho úst, což není nic jiného než Slovo Boží. Ale to už trochu předbíhám, k tomu se ještě dostaneme. Nyní pojďme k prvnímu bodu našeho dnešního kázání:

I. Zjevení toho bezzákonného

Tehdy … Minule jsme o tom mluvili a více jsme to rozebírali ve středu na biblické. Kdy dojde ke zjevení toho bezzákonného, člověka nepravosti, syna zatracení? A co to vlastně znamená, protože jsme četli, že ta nepravost už působí, už tady je – a dokonce je tady už od počátku života církve. 

Mluvili jsme o tom, že bude ze středu odstraněn ten, kdo tomu brání – dokud je Pán Ježíš Kristus ve středu, bude bránit plnému zjevení nepravosti. Ale vypadá to, že tato nepravost bude postupně, tzv. salámovou metodou, ukrajovat kousek po kousku a zabírat stále větší prostor, až nakonec vytlačí Pána Ježíše Krista ze středu Božího chrámu, tedy církve. Církev se připodobní světu, stane se světskou, ve svém středu bude mít něco jiného, než je Pán Ježíš Kristus. A to, co je tady od samotného počátku, bude to největší pokušení – a to je člověk sám – humanismus, lidskostřednost. A to je problém jednoho každého z nás – v jádru naší staré přirozenosti, kterou musíme mocí Ducha překonávat, je to, že chceme být jako Bůh (Gn 3,5) – a to je ten zásadní problém. Člověk chce být jako Bůh. Je to postoj, se kterým se rodíme do tohoto světa, s tímto postojem vyrůstáme, a když se z Boží milosti obrátíme k Bohu, tak stále s tímto postojem zápasíme. Pán Ježíš bude tímto postojem doslova vytlačen z církve. Ale není to tak, že by si nechal svou církev ukrást – ale tam, kde je tento postoj dominantní, tam nemáme hledat Pánovu církev. Tam není. 

A přesně tady je ten důvod, proč jsem na začátku zmiňoval knihy Wernera Gitta. Werner Gitt je kreacionista, a nedlouho potom, co jsem uvěřil, jsem se setkal s jeho knihami, které byly překládané do češtiny. Ale teprve jak rostu ve víře, tak se mi postupně skládají jednotlivé věci. A v minulosti jsem viděl otázku stvoření jako poměrně důležitou věc, ale řekl bych, že mi chyběl další kus skládačky – neviděl jsem to v kontextu toho, o čem mluvíme dneska – v kontextu poslední doby, v kontextu vzpoury proti Bohu, v kontextu toho, že se člověk usadí na místo Boha. A přesně to je místo evoluční teorie. 

Když si přečtete některou z knih Wernera Gitta nebo třeba Kena Hama nebo někoho z Creation Research Institute, bude vám stále více jasné, že současná věda, pokud má být poctivá, nemůže obhájit evoluci a nemůže popřít stvoření. Přesto to zuby nehty dělá. Jsem velmi vděčný Bohu za to, že nás před pár lety vedl do knihy Genesis. Pro mě samotného to znamenalo velmi mnoho a musel jsem přehodnocovat celou řadu svých pohledů, především na historii. A uvědomoval jsem si, jak moc je má mysl zakořeněná v tom, co jsem načerpal během své školní docházky i vysokoškolského studia, jak je – aniž by to vždy bylo úplně zjevné a jasné – zakotvená v evoluci. To je to, co známe, co je kolem nás. O čem se nepochybuje. Přesto, že kromě nějakých úvodních kroků na cestě víry věřím celý svůj křesťanský život ve stvoření v šesti dnech, mohl jsem vidět, jak hluboko jsem ovlivněn evoluční vědou. A tím největším problémem je, že tato věda staví do středu všeho člověka. Myslím, že toto je jasné, ale ty důsledky tak jasné nejsou. Ty mi docházely až při studiu knihy Genesis. Otázka totiž zní, co nebo kdo je naší autoritou. Křesťan jaksi automaticky řekne, že to je Bible, ale je to skutečně tak? Je to tak, když jde např. o zdraví člověka? Když věda říká, že … že když si dáte kus starého trika na obličej, tak zachráníte život babičky … že když se to ještě nenarodilo, tak to můžeme klidně zlikvidovat, protože to není člověk, ale je to „plod“ … že když nebudete používat plastová brčka, nepotopí se ostrovy v Tichém oceánu a vy nezemřete vedrem … Co je skutečnou autoritou? Kdo je tou autoritou? Před nedávnem jsme to mohli vidět velmi jasně. Každá slušná církev vyznává, že Pán Ježíš je hlavou církve, ale když před čtyřmi lety ministr zdravotnictví řekl, že Večeři Páně můžete slavit jenom tím způsobem, jak on to dovolí a scházet se můžete jenom tak, jak to schválí ministerstvo, kdo byl skutečnou hlavou? A ve světle našeho textu – kde byl Pán Ježíš? A kdo se usadil uprostřed Božího domu? Je to skutečně Boží slovo, které vládne v církvi nebo jsou to slova odborníků a redaktorů a politiků? Nejsem proti odborníkům, redaktorům nebo politikům – ti všichni mají místo v našem životě na této zemi. Ale jejich místo musí být určované Božím slovem a pravdou, která je postavená na tomto Slově. 

Když se tedy vrátím ke stvoření a k Werneru Gittovi – je zcela jasné, že stále více vědních oborů dochází k tomu, že evoluce jako teorie selhala a že tu musí být inteligentní Stvořitel. Řekl bych, že to je stále zjevnější. Ale oč je to zjevnější, o to více je to popírané. O to silnější tlaky působí proti tomu. To není nic jiného, než vzpoura proti Bohu, rouhání. A skrze tyto „odborníky“, profesory a doktory to nachází místo také v Kristově církvi. 

Když přemýšlíme o vládě toho bezzákonného, myslíme si, že to bude něco krutého, násilného, brutálního. Ale řekl bych, že na pozadí našeho textu můžeme vidět něco jiného. Není to tak, že by se nestavěl proti svatým – Boží slovo na několika místech opakuje, že je bude pronásledovat. Prorok Daniel měl vidění, v němž mu Bůh ukázal souhrn celých dějin. A bylo tam:

• Čtvrté zvíře - na zemi bude čtvrté království, to se bude ode všech království lišit; pozře celou zemi, podupe ji a rozdrtí. A deset rohů - z toho království povstane deset králů. Po nich povstane jiný, ten se bude od předchozích lišit a sesadí tři krále. Bude mluvit proti Nejvyššímu a bude hubit svaté Nejvyššího. Bude se snažit změnit doby a zákon. Svatí budou vydáni do jeho rukou až do času a časů a poloviny času, avšak zasedne soud a vladařskou moc mu odejmou, a bude úplně vyhlazen a zahuben. (Da 7,23–26)

Bude hubit svaté a svatí budou vydáni do jeho rukou. Ale – bude je hubit tak, jak to můžete číst každý týden na zadní straně osnov – nebudou moci důstojně pohřbít své mrtvé, nebudou moci studovat, nebudou moct podnikat, budou pomlouváni, očerňováni a znevažováni jako ti, kdo nejsou skutečnými křesťany. Ti správní „věřící“ se přeci nebudou stavět proti … člověku nepravosti, bezzákonnosti. Ale je tu dobrá zpráva:

II. Zabití bezzákonného dechem Pánových úst

• … kterého Pán Ježíš ‚zabije dechem svých úst‘ …

Kniha Zjevení shodně popisuje to, o čem píše Daniel – mluví o onom rohu, který bude mluvit pyšně a rouhavě. Ve třinácté kapitole mluví o tom, že celá země půjde za tou šelmou a budou klekat před drakem, což je sám ďábel a budou provolávat: „Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?“ (Zj 13,4). A bude jí dáno (v. 7), aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Moji milí, to zní velmi depresivně. A svatí budou v tomto systému ti antisystémoví, ti nepřizpůsobiví, ti, kteří nepokleknou před šelmou, tedy před člověkem bezzákonnosti ani před ďáblem. A to je nakonec to povzbuzení, které můžeme z knihy Zjevení čerpat:

• Dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou; budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od stvoření světa zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka. (Zj 13,7–8)

Všichni před ní pokleknou, kromě těch rebelů, kromě těch odpadlíků, kteří vnášejí zmatek do stávajícího systému a řádu, protože neustále chtějí řešit pravdu. Podívejte se do našeho textu! Kdo poklekne? Desátý verš – kdo nepřijal a nemiloval pravdu, která by ho zachránila. Dostaneme se k tomu příště, takže teď jenom krátce – tento člověk, který nepřijal a nemiloval pravdu, je člověkem, který věří v nadpřirozené věci, věří v zázraky, dokonce byl jejich svědkem a byl jimi také sveden, aby neuvěřil pravdě. Tento člověk bude svědkem veliké moci – jak člověk bezzákonnosti postaví sochu šelmě, ďáblovi, a vdechne do ní život, takže ta socha bude mluvit a vydá rozkaz, aby zemřeli všichni, kteří před ní nepokleknou (Zj 13,12–15). A tady já vidím jistou naději, protože tady budou ti, kteří nepokleknou, kteří se nepoddají, kteří budou usilovat o pravdu, spravedlnost, právo. Budou označeni za špatné věřící, za zvrácené křesťany, ale to není nic nového pod sluncem. 

Kdybyste se podívali do historie církve – a můj názor je, že křesťané by měli mnohem více studovat dějiny Božího lidu – uvidíte, že křesťané byli označováni za ateisty … Ano, je to tak! Křesťané neměli žádná svatá místa, žádné svaté sochy, žádné (super)svaté lidi – proto je pohané, nevěřící Římané, považovali za ateisty. Kromě toho jim podsouvali to, že se živí lidskou krví a jedí lidské tělo, protože společně slavili památku Páně, kdy spolu jedli chléb a pili víno, které jim bylo připomínkou Pánova těla a Pánovy krve. Pán Ježíš řekl, že toto je jeho tělo, které se za nás vydává – nevydal se za nás žádný kus chleba, ale živý Spasitel, Bůh, který se stal člověkem, a neteklo kvůli nám víno, ale krev, skutečná krev našeho Pána, kterou si připomínáme vínem, které pijeme. Ve Skutcích 17,6 jsou křesťané označováni za ty, kteří pobuřují celý svět a mluví o tom, že je tady jiný Pán, než je císař – a tím Pánem je Kristus! Milovaní v Kristu, nečekejte pronásledování kvůli Kristu – jako že svět řekne, kvůli tomu, že uctíváš Ježíše jako Pána, budeš popraven. Tak to obvykle – a jsou i výjimky, kdy to tak je – nechodí. Obvykle je to tak, že křesťané nejdou spolu se světem, a proto je svět nenávidí:

• Když se již spolu s nimi nevrháte do téhož proudu prostopášnosti, dráždí je to a urážejí vás. (1Pt 4,4)

Ale Pán Ježíš tomu učiní přítrž. Svatí budou hynout. Zdá se, že to bude velmi těžké a vážné, protože Pán Ježíš si klade otázku, zda Syn člověka najde na zemi víru při svém příchodu (Lk 18,8). Zdá se, že církev posledních dnů nebude velká, mocná, slavná … Nedaleko odtud je O2 Aréna, která nám asi není souzena … Možná ano, kéž by Pán dal takovou milost, aby 20 000 lidí mohlo slyšet kázání Božího slova. Ale i když je nás zde tisíckrát méně, je to velká Boží milost a Boží požehnání, že společně jdeme do Písma a oslavujeme Pána skrze jeho Slovo a skrze pravdu, která nás zachraňuje.

Nicméně náš text nás vede ještě o něco dál, a to je mnohem slavnější než církev, která je pronásledovaná lidmi bezzákonnosti, jak se to dělo v historii a jak se to děje v současnosti. Není to o vítězství antikrista a není to ani o vítězství církve, ačkoliv se můžeme spolehnout na to, že brány pekel církev nepřemohou (Mt 16,18). Je tady mnohem větší a slavnější vítězství – a to je vítězství Pána Ježíše Krista. Zabije toho zlého dechem svých úst. Prostě a jednoduše ho zlikviduje. 

V Ekumenickém překladu jsou ta slova „dechem jeho úst‘ daná do uvozovek, což nás má upozornit na to, že se jedná o citát ze Starého zákona. Co k tomu říká Starý zákon? 

• Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. (Ž 33,6)

Tím, co vychází z Pánových úst, bylo stvořeno všechno, co existuje, svět viditelný i neviditelný. Tady je nástroj stvoření, a tím je Slovo – Bůh řekl, a stalo se. Náš text nám říká, že to byl Pán Ježíš Kristus, který řekl, a stalo se, protože všechno bylo „stvořeno skrze něho a pro něho“ (Ko 1,16). On také Slovem svých úst ukončí všechno, co sám chce. Řekne slovo, a stane se, bude konec. Promluví proti antikristu a bude s ním konec. 

III. Zničení bezzákonného Pánovým příchodem

Vtělené Slovo, které je vyřčeným Slovem, skrze něž vzniklo všechno, co jest, se postaví proti člověku bezzákonnosti. Boží syn se zjeví jako válečník a zničí toho, který se staví na odpor, který mluví rouhavě, který chce, aby mu byla vzdávaná božská pocta. To je ten roh z Daniela 7, to je ta šelma, která povstane ze země a bude mít číslo člověka ze Zjevení 13:

• V  tom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak. Z pověření té první šelmy vykonává veškerou její moc. Nutí zemi a její obyvatele, aby klekali před první šelmou, které se zahojila její smrtelná rána. A činí veliká znamení, dokonce i oheň z nebe nechá před zraky lidí sestoupit na zem. …  To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest. (Zj 13,11–13.18)

K čemu to všechno směřuje? Ke zjevení Pána Ježíše Krista. A kniha Zjevení nám pomáhá porozumět všem těm věcem a událostem. Co tam čteme? Je to velmi jasné a jednoduché:

• A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů. A viděl jsem jednoho anděla, jak stojí na slunci a volá mocným hlasem na všechny ptáky letící středem nebes: „Pojďte, slétněte se k veliké hostině Boží! Budete se sytit těly králů a vojevůdců a bojovníků a koní i jezdců; těly všech, pánů i otroků, slabých i mocných.“ (Zj 19,11–18)

Pán Ježíš Kristus zničí toho, který se postaví proti němu, člověka bezzákonnosti, syna zatracení. Je naprosto zásadní, na které straně stojíte! To nebude bitva jako jiná lidská bitva, ale možná to trochu bude připomínat bitvu o Hirošimu. 6. srpna 1945 bombardér americké armády svrhl jednu jedinou pumu, kterou nazvali „Malý hošík“ [Little Boy], na japonské město Hirošima. 80 tisíc obyvatel města se v jediném okamžiku vypařilo, bylo vaporizováno, prostě zmizelo a nezůstalo po nich absolutně nic, dalších 80 tisíc  bylo vážně zraněno. Je to krutá pravda, která je pro nás mementem, a ukazuje nám, kolik zla je v člověku. Je to současně také děsivé a strašlivé podobenství. Ukazuje to na to, co to znamená být na špatné straně, být pod špatnou vlajkou. Mohli jste být občanem Hirošimy a skutečně milovat Spojené státy americké. Asi byste nepřežili, ale dejme tomu, že by něco takového bylo možné. Viděli byste nad sebou ten speciální bombardér, který nesl „malého hošíka“. Mohli jste si v tu chvíli na sebe navléknout americkou vlajku, mohli byste křičet z plných plic, že milujete Ameriku, ale v okamžiku dopadu „malého hošíka“ jste prostě byli vaporizováni. Moji milí, není možné sedět na dvou židlích. 

Blíží se den, kdy Pán Ježíš znovu přijde na tuto zem. Máme jistotu, že jeho soud nebude paušální, jako to bylo v případě Hirošimy a Nagasaki. Boží slovo jasně říká, že jeho andělé pečlivě oddělí dobrou setbu od špatné. Přesto platí, že nebude zachráněn nikdo, kdo se snaží sedět na dvou židlích, kdo by chtěl sloužit dvěma pánům, kdo se snaží mít to nejlepší ze světa a současně mít také to nejlepší od Boha – člověk se musí rozhodnout, na které straně je. A toto rozhodnutí musí udělat nyní, zde, v tomto světě, v tomto životě, dokud trvá ono dnes. Bůh nás volá k tomu, abychom nepohrdli tímto velikým spasením a neodmítli Boží milost, která je nám nabízená. Je to víceméně velmi jednoduché a velmi černobílé – Pán Ježíš přijde a bude soudit svět. Slovo, které vychází z jeho úst, bude tím mečem, který rozsekne úplně všechno. Jeho slavná a mocná přítomnost bude jako ta záře atomové bomby v Hirošimě – nikdo, kdo není skryt v něm samotném, nebude moci obstát ve světle jeho přítomnosti. Jeho příchod a jeho přítomnost budou tak mocné, že všechno, co podléhá hříchu, co je pod jeho vládou, co se drží jeho moci, bude doslova a do písmene vaporizováno – apoštol Petr mluví o tom, že se živly žárem roztaví (2Pt 3,12). Atomy budou přeskládané a přetvořené tak, aby do budoucnosti mohly nést podobu jeho slávy, aby obstály v jeho světle. Lidé budou proměněni tak, aby mohli nést podobu Boží svatosti. A to znamená kompletní rekonstrukci, přeměnu. 

Úplně stejně jako to bylo jeho slovo, když vznikal tento svět, bude to znovu jeho Slovo, když bude svět souzen a proměňován nebo organizován znovu. A bude to jeho svatá přítomnost, která už nedovolí hříchu, aby nadále přebýval v novém stvoření. Pán Ježíš Kristus svou obětí zaplatil za všechny hříchy svého lidu a všechny nás skryl v sobě, takže nezůstane nikdo, kdo by byl v Kristu a byl neproměněný nebo nebyl zachráněný. A současně nebude nikdo, kdo nemá svůj úkryt v Kristu, kdo by mohl obstát před jeho svatou přítomností, ve světle slávy jeho svatosti. Úplně stejně jako neobstojí člověk nepravosti, bezzákonnosti, neobstojí ani nikdo z těch, kdo jsou na jeho straně, kteří nejsou ukryti v Kristu. 

Takže zůstává velmi osobní otázka, která se týká každého z nás – jak jsem na tom právě já? Jsem ukryt v Kristu? Skutečně nejde o to, jestli jsem dokonalý, ale jde jenom o to, kde se nacházím – zda jsem v Kristu nebo ne. To je všechno. A to je otázka, na kterou si musí odpovědět každý z nás, jak jsme tady. Nikdo jiný nemůže odpovědět za druhého člověka, ale každý musí odpovědět sám za sebe. Jak je to s vámi., moji milí? Jak na tom jste? Jak odpovíte? Jaký bude váš úděl, až se Pán Ježíš ukáže ve své slávě?