Křesťanská zralost IX.

Jaroslav Kernal, Praha 15. prosince 2019

Dobré dopoledne, milovaní svatí, milí přátelé a hosté, pokoj vám a milost. Dnes máme před sebou další část sedmnácté kapitoly Janova evangelia. Procházíme krok za krokem touto ohromnou kapitolou, ve které máme zaznamenanou modlitbu Pána Ježíše Krista, kterou se modlil na závěr svého vyučování v horní místnosti, kde jedl velikonočního beránka se svými učedníky tu noc před svým ukřižováním. Zaměřujeme se v tomto výkladu na porozumění samotnému textu a jeho aplikaci ve vztahu ke křesťanské zralosti. Ani dnes to nebude jiné. Máme před sebou další tři verše, v nichž se Ježíš zaměřuje na své učedníky. V prvních pěti verších se jeho pozornost upínala k samotnému Otci, a kromě toho také jeho vlastní osobě, k jeho slávě, kterou měl u Otce před stvořením světa a k dílu, které dokonal v tomto světě. Od šestého verše zaměřuje svou pozornost k učedníkům. V našem textu čteme:

Ÿ  Jan 17:6-8 Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mě jsi je dal, a tvoje slovo zachovali. ⁷Nyní poznali, že všechno, cokoliv jsi mi dal, je od tebe, ⁸neboť slova, která jsi mi dal, jsem předal jim a oni je přijali. Doopravdy poznali, že jsem od tebe přišel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.

Máme před sebou úžasný text, který popisuje křesťana. Často se používají některé verše této kapitoly k ospravedlnění falešné jednoty mezi věřícími. Ježíš se modlí, aby jeho učedníci byli jedno, jako je on s Otcem, aby byli uvedeni v dokonalost jednoty (J 17,22-23). Nikdy ale v takových případech lidé neberou v potaz kontext této kapitoly. I my se k jednotě církve dostaneme, ale dnes se podíváme na to, co je základem takové jednoty, na čem skutečná jednota křesťanů stojí. Dnešní text ukazuje na to, kdo je opravdovým účastníkem jednoty, kdo je skutečně sjednocen s Bohem skrze Krista a díky tomu také s lidmi – je to jenom člověk, jemuž Bůh dal nové srdce, jemuž Ježíš Kristus zjevil, kdo je Otec, jehož mysl je obnovována mocí Ducha svatého skrze Boží slovo, které to nové srdce s radostí přijímá, a jehož skutky, jednání, činění se proměňují podle toho, jak roste jeho láska ke Kristu a jak je jeho mysl přetvářena Božím slovem. Pojďme hned k prvnímu bodu:

I. Ježíš Kristus dává nové srdce

Pán Ježíš pokračuje ve své modlitbě. Modlil se za sebe a nyní se modlí za své učedníky. Ve slovech, která jsou před námi, ještě není žádná prosba, je to prohlášení, proklamace. Ježíš vyhlašuje skutečnost, která je stejně nepochybná, jako jeho vítězství na kříži, o němž mluvil ve čtvrtém verši. Ježíš vyhlašuje pravdu, která platí o každém učedníkovi. Když se zaměřuje na učedníky, začíná slovem „zjevil jsem“. Musíme se na chvíli zastavit u tohoto slovesa, protože se tady dostáváme k samotnému jádru křesťanství – křesťanství je zjevené náboženství. Bez zjevení nemůžeme mluvit o křesťanství. Křesťanská víra nemá svůj původ v lidských obřadech nebo tradicích, křesťanské doktríny nejsou lidmi vymyšlené doktríny. Bůh se zjevil člověku. Kdyby se Bůh člověku nezjevil, člověk by Boha nikdy nemohl poznat. Bez zjevení neexistuje křesťanská víra ani učení. Víra je zjevená, proto mohl Juda napsat, že víra je darovaná. Nepochází z nás, ale je od Boha. Bůh musí přijít do temnoty a bídy lidského srdce a zjevit člověku pravdu. Jsou pravdy, které Bůh zjevuje všem lidem, bez toho, že by se jakkoliv dotknul jejich srdce. Ale vedle nich jsou pravdy, které Bůh vkládá přímo do srdce člověka.

Ježíš mluví o tom, že zjevil Boží jméno lidem. O čem tady mluví? Jaké je to jméno, které Ježíš zjevil? Když potkáte na ulici Svědky Jehovovy a zeptáte se jich na to, rychle odpoví, že to je jméno Jehova. A když se jich, kde to Ježíš udělal, pravděpodobně odkážou na tento text, případně do Starého zákona, kde stojí, že „moje jméno je Hospodin [JHVH]“ (např. Jr 16,21). Ale Židé v době Pána Ježíše Krista mluvili hebrejsky, měli hebrejská Písma a uměli přečíst písmena JHVH. Jak je vyslovovali, to nevíme, ale s jistotou můžeme říci, že to nebylo Jehova. Co tedy Ježíš zjevil za jméno? Musíme se podívat do Písma na to, co znamená jméno. V naší době je jméno jenom označení nějakého člověka. Je kód, díky kterému poznáme, o kom mluvíme. Jméno dědíme. Od dob, kdy jsme byli takto zotročeni státem, máme jenom omezené možnosti ohledně jména. Všichni musíme být zaevidovaní, aby stát mohl účinně kontrolovat a vybírat berně. Ale než k tomu došlo, dostávali lidé jméno podle toho, čím byli. Pozůstatky vidíme dodnes – někdo byl např. mlynář a jmenoval se Petr a bylo potřeba ho odlišit od Petra řezníka, takže se jmenoval Petr Mlynář, nebo Petr ze mlýna. Jeho syn se stal kovářem, takže už mu neříkali mlynář, protože by to nedávalo smysl. Něco podobného vidíme také v Božím slově a nejlépe to vidíme na Bohu samotném. Bůh se dává poznat člověku a dává se mu poznat ve svých vlastnostech, které jsou jeho jménem. Boha nelze definovat, Boha můžeme jenom popsat. A k tomu slouží jeho jméno, nebo lépe jeho jména. Bůh všemohoucí, Bůh slitovný, Bůh láska, Bůh svatý, Bůh Pán, Bůh mocný, Bůh, který uzdravuje, Stvořitel, Vykupitel, Spasitel, Ochránce, Hrad, Pevnost, Útočiště atd. Bůh se ztotožňuje se svým jménem, ale nejde o výlučné, unikátní jméno, které by Boha odlišovalo od jiného boha, protože Bůh je jediný Bůh a kromě něj, jiného není.

Ježíš přece zjevil něco unikátního o Bohu, a to že Bůh je Otec. Jedinečný Otec, který má jedinečného Syna. Ale to není to, o čem by mluvil na tomto místě. Na tomto místě mluví o tom, že zjevil osobu Boha, zjevil Otcovo jméno lidem, tedy zjevil Boha samotného. Ukázal lidem tak jako nikdy nikdo předtím, kdo je Bůh. Jak to udělal? On, věčný Boží syn se stal člověkem!

• Koloským 1:15 On je obraz Boha neviditelného.
• Koloským 2:9 V něm je přece vtělena všechna plnost božství.
• idům 1:2-3 … v tomto posledním čase k nám [Bůh] promluvil ve svém Synu … On [je] odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty.
• Jan 10:30 Já a Otec jsme jedno.
• Jan 14:9 Kdo vidí mne, vidí Otce.

A mohli bychom pokračovat dál a dál. Ježíš zjevil jméno – tedy podstatu, charakter a osobu Boha lidem. Ale všimněte si v našem textu, že toto zjevení nebylo dáno všem lidem, ale bylo dáno jenom některým. Jenom těm, které Otec dal Synovi. Jenom jim Syn zjevil, kdo je Otec. Nejsou to všichni lidé na celém světě, ale jsou to někteří lidé z tohoto světa. Ze světa je Otec dal Synovi. Mohli bychom se tady zastavit a mluvit dlouho o vyvolení, které zde tak jasné a tak zjevné. Ale i když bych to chtěl udělat, vím, že se dnes musíme zaměřit na jinou věc – co to znamená, že Pán zjevil. Není to nic složitého – Jan o tom (stejně jako o vyvolení) mluví od začátku svého evangelia. Zjevení, o kterém je řeč na tomto místě, neznamená nic jiného než nové narození z Boha, znovuzrození z Ducha svatého. Znamená to nové srdce, znamená to vyučení od Otce, znamená to poznání pravdy. Zjevení, o kterém je tady řeč, je nadpřirozeným Božím dílem. Bez tohoto díla nemůžeme mluvit o křesťanském životě. Bez nového srdce nelze mluvit o obnově mysli, ani o novém způsobu života, o novém jednání. Proto je na místě otázka, kterou si musí položit každý z nás, jak jsme tady: Mám nové srdce?

Milý příteli, milá přítelkyně, narodil ses z Ducha svatého? Udělal Bůh tu nadpřirozenou věc ve tvém životě? Ježíš říká, že se musíte znovu narodit, jinak nemůžete vejít do věčného života, do Božího království. Je to nutnost. Je to otázka života a smrti. Jak to může člověk udělat? Musí jít k Pánu Ježíši Kristu, který byl ukřižován kvůli našim hříchům, který zemřel místo nás na kříži Golgoty, který třetího vstal z mrtvých. Musíte věřit, že to byly právě vaše hříchy, které ho stály život a prosit ho, aby se nad vámi smiloval a zachránil vás. Kdo v něho věří, nebude zahanben (Ř 10,11). Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen!

Ježíš zjevuje Otce lidem. To ale není jediná věc, o které zde mluví – pojďme dál, k druhému bodu dnešního kázání:

II. Ježíš Kristus obnovuje mysl

Dvakrát v těchto třech verší mluví Ježíš o poznání. Mluví o tom, že lidé, které mu Otec ze světa dal, poznali. Poznali, že všechno, co Ježíš má, má od Otce. Protože jim Ježíš sám na sobě zjevil, kdo je Otec. Viděli to na něm samotném. Poznali pravdu. Poznali pravdu, že když se dívají na Syna, vidí Otce. Doopravdy, v pravdě poznali, že Ježíš přišel od Otce. Nepoznali to na základě zkušenosti, nepoznali to na základě svých smyslů, ale Ježíš jim to zjevil, a proto to poznali. Dal jim nové srdce, takže zakusili pravdivost Ježíšových slov ve vlastním životě. Ježíš řekl:

• Mt 11:27 Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.

Komu to Syn chtěl a chce zjevit? Zjevuje to všem, které mu Otec ze světa dal, všem vyvoleným. Nejenom, že jejich srdce je znovuzrozené, ale také jejich mysl je osvícena Duchem svatým, takže rozumí Božímu slovu, přijímají toto slovo, jako slovo Boží a věří tomuto slovu. Dvakrát Ježíš mluví o tom, že poznali a jednou mluví o tom, že přijali slova, která jim dal. Kdo nepřijímá Boží slovo, nikdy nepozná a ani nepoznal. A kdo skutečně poznal Boha, ten také doopravdy přijímá jeho Slovo. V Přísloví čteme:

• Př 9:7-9 Kdo napomíná posměvače, dojde pohany, kdo domlouvá svévolníku, poskvrní se! Nedomlouvej posměvači, aby tě nezačal nenávidět. Domlouvej moudrému a bude tě milovat. Moudrému dej a bude ještě moudřejší, pouč spravedlivého a přibude mu znalostí.

Kdo má nové srdce, poznal Boha, a kdo poznal Boha, přijímá jeho Slovo. A nejenom jeho Slovo, ale také napomenutí i radu. Kdo odmítá Boží slovo, nepoznal Boha, kdo odmítá napomenutí a radu, chová se jako hlupák a možná se jednoho dne ukáže, že ve skutečnosti nikdy nepoznal Boha, i když to tak třeba nějakou dobu vypadalo. Ježíš vyprávěl podobenství o rozsévači a mluvil o čtyřech různých druzích půdy, na které padá zrno Božího slova – ušlapaná cesta, trnitá půda, skalnatá půda a dobrá půda. Jenom jedna půda byla dobrá, ačkoliv i na dvou dalších něco na nějakou dobu vyrostlo – na trnité a skalnaté půdě zrno rychlo vzrostlo, ale trní ho udusilo a skála mu nedovolila zakořenit, takže uschlo. Jenom zrno zaseté do dobré půdy přineslo úrodu.

Tady jsou lidé, kteří byli darováni Synovi, kterým Syn zjevil Otce, takže poznali pravdu o Synu i o Otci, přijali Boží slovo, když ho uslyšeli. Ježíš tady navazuje na slova třetího verše, kde se mluví o věčném životě, který je v tom, že lidé budou poznávat Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Toto poznávání se neděje nijak jinak, než skrze Boží slovo. Není to hlava naplněná vědomostmi, ale je to srdce, proměněné Duchem svatým a mysl obnovovaná Božím slovem. Jak ale můžeme obnovovat svou mysl Božím slovem? Nejde to jinak, než že se budeme vystavovat Božímu slovu v jeho nejrůznějších podobách – na prvním místě to znamená, že budeme číst zapsané Slovo Boží, Bibli. Čteme ho, abychom věděli, kdo je Bůh, jaký je Boží plán spasení, jaká je cesta posvěcení, kdo jsme my, a co Bůh chce dělat s naším životem. Bez Božího slova to nejde. Kromě toho máme poslouchat kázání, tedy výklady Božího slova, které nám pomáhají porozumět Božímu slovu, musíme se učit Boží slovo zpaměti. Stále znovu poslouchám, jak mi lidé říkají, že mají špatnou paměť, že jsou staří, nebo jsou moc unavení, že jim to nemyslí, že se prostě nemůžou učit Boží slovo zpaměti. Prostě to nejde. Bratře, sestro, jak jezdíš do práce? Jezdíš autem? V naší zemi máme přes 180 dopravních značek. Neříkej, že většinu z nich neznáš. Nejezdíš autem? Ale obvykle si pamatujeme, kam máme jít a kudy se tam dostaneme. A je mnoho jiných věcí, které si každý z nás pamatuje. A tady je živé a svaté Slovo živého Boha, něžné Slovo milujícího Spasitele, spravedlivé Slovo strašlivého Soudce, přísné Slovo rozhněvaného Válečníka, laskavé Slovo zamilovaného Ženicha, moudré Slovo divuplného Rádce, vlídné Slovo dobrého Pastýře! Nechcete ho mít v sobě? Nechcete ho znát? Nechcete jím být nasyceni?

Možná máme jenom přestat dělat některé zbytečné věci, nebo se vzepřít lenosti a víc se soustředit na Boha a na jeho Slovo. A víte co? Bůh nám přikazuje, aby v našich životech přebývalo jeho Slovo ve vší plnosti (Ko 3,16). Tak na co čekáte? Možná čekáte, že Bůh to nějak zázračně udělá a Boží slovo do vás vpraví. Divím se, že nečekáte každý den v poledne, že Bůh nějak vpraví jídlo do vašeho žaludku, ale sami si ho uděláte nebo si ho koupíte a potom ho sami jíte. Jestli v nás má Boží slovo přebývat, musí se do nás nejdřív dostat. A potom ho musíme v sobě udržet – a to jde jenom jeho aplikací do našeho každodenního života.

Dobrá půda je znovuzrozené srdce. Jenom takové srdce přijme zrno Božího slova, jenom v takovém srdci může zakořenit, uchytí se a bude dobře růst, a jenom tak může přinést úrodu. Skutečnost, že někde něco roste, že se někde něco děje, že se něco mění, že roste nějaké poznání, že lidé více rozumí teologii, to samo o sobě ještě neznamená, že je tady dobrá půda. Dobrou půdu pozná hospodář – na nás není, abychom se snažili ji nalézt. My máme rozsévat Boží slovo všude, a jenom Bůh ví, kde dá svému Slovu vzejít. Kde je dobrá půda, tam Boží slovo vzejde. Na dobré půdě bude Boží slovo přijato, dobrá půda Boží slovo nikdy neodmítne. Kvůli hříchu, který v nás ještě přebývá, se to nemusí obejít a obvykle ani neobejde bez nějakých těžkostí, ale dobrá půda nemůže být vůči Božímu slovu rezistentní. A to se nakonec projeví na úrodě, kterou zaseté zrno přinese. To už nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání. Viděli jsme, že Ježíš Kristus dává nové srdce, zjevuje Boží jméno lidem, které mu Otec ze světa dal. Viděli jsme dále, že Pán Ježíš Kristus obnovuje mysl Božích vyvolených svým Slovem, které věřící lidé přijímají a tak stále více poznávají Pána Ježíše Krista. Nyní uvidíme, že:

III. Ježíš Kristus proměňuje jednání

Ve své modlitbě Ježíš prohlašuje, že ti, které mu Otec ze světa dal, přijali jeho slovo a zachovali to slovo. A v osmém verši říká, že nejenom, že poznali, ale také uvěřili, že Otec poslal Syna. Jsou tady dvě věci, které jdou ruku v ruce, které jsou do velké míry synonyma – zachování Božího slova a víra v Boží slovo.

Opravdová víra nemůže zůstat bez ovoce. Opravdová víra se pozná podle činů lásky. Opravdová víra je konající víra. Jestliže něčemu věřím, potom podle toho také jednám. Jestliže nejednám, potom doopravdy nevěřím. Chtěl bych zdůraznit několik věcí, které vidíme v našem textu.

Především je to posloupnost, která musí být vždy zachovaná. Na prvním místě je zjevení, které pochází od Ježíše Krista a týká se srdce člověka. Na druhém místě je poznání, které souvisí s přijetím Božího slova. Jde o poznávání Pána Ježíše Krista skrze víru, která byla darovaná Bohem, jde o obnovení naší mysli Božím slovem. Toto obnovení musí mít svůj původ ve znovuzrozeném srdci. Nejde to obrátit. Znovuzrozené srdce je příčina, obnovovaná mysl je důsledek. A nakonec je tady zachování Božího slova, víra v Boží slovo a tedy jednání podle Slova. To vyplývá z předchozích dvou a je to jejich důsledek. Tohle je křesťanství podle Božího slova. Není to zachovávání nějakých příkazů, není to znalost nějakých faktů, ale je to na prvním místě nové srdce naplněné láskou k Pánu Ježíši Kristu. S novým srdcem je tady také nová motivace. Už nechci žít, jako jsem žil dřív. Ale ne proto, že bych si chtěl zasloužit spasení, ale proto, že Bůh se nade mnou smiloval a já ho miluju. Už nechci zarmucovat Boha, nechci zraňovat lidi kolem, ale chci Bohu i lidem prokazovat lásku, kterou mi Bůh dává. Proto chci být v Božím slově, proto potřebuju obnovit svou mysl a podřizovat svou vůli té Boží, proto už nechci jednat hříšně, ale posvěcovat se k Boží slávě. Tento sled věcí nelze převrátit. Obnova mysli a proměna jednání, tedy zachovávání Božího slova, vychází z nového srdce. Ale pozor! Nové srdce vždycky povede k obnově mysli a proměně života. Kde není proměna mysli a obnovované jednání, které by bylo zjevné, tam nejspíš není ani nové srdce.

Na to navazuje druhá věc, kterou chci zdůraznit, a to je vytrvalost svatých. Kde Bůh začal dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). Dobrá půda přinese hojnou úrodu. Dobrá půda nemůže nepřinést alespoň nějakou úrodu. Proto můžeme mluvit o vytrvalosti svatých. To není laciná jistota spasení, jak o ní můžeme někdy slyšet – jednou spasen, provždy spasen. I když ten slogan je stejný, ale jeho obsah je diametrálně odlišný. Ti, kdo zastávají tento druh jistoty, říkají, že když jsi uvěřil, už nemůžeš přijít o své spasení bez ohledu na to, jak žiješ. A uvěření nebo víra často znamená odříkání tzv. modlitby přijetí, tedy požádání Ježíše, aby vstoupil do mého srdce nebo něco podobného. Ale to není víra, o které mluvíme. To není zjevení, které dává Ježíš těm, které mu Otec ze světa daroval. To jsou jenom slova, která člověk vypustí z úst. Bůh je sice milostivý a může taková slova použít v životě člověka, ale to neznamená nic jiného, než že dovede toho člověka ke skutečné víře, tedy k onomu zjevení od Ježíše Krista, k novému narození z Ducha svatého se všemi důsledky, které z toho vyplývají.

V Matoušovi sedm jsou lidé, kteří znali Ježíše podle jména, ale jejich srdce nebyla znovuzrozená. Dělali skutky, kterými si chtěli získat zásluhy před Bohem (Mt 7,21-23) – to byly skutky, které byly Bohu odporné, přestože to byly náboženské skutky, které z lidského pohledu vypadaly velmi dobře – vyhánění démonů, uzdravování, prorokování. Ale chybělo jim to podstatné – láska ke Kristu a láska ke svatým. Chybělo jim nové srdce. Proto Pavel říká, že nezáleží na vnějších věcech, na náboženských znacích jako byla obřízka, ale záleží na novém narození (Ga 6,15).

Poslední věc, na kterou se podíváme, je zachování Pánova slova. Co to znamená? O jaké slovo se jedná? Ježíš říká, že slova, která mu Otec dal, dal jim, nám. Jsou to Ježíšova slova, ale nejenom to – je to celé Boží slovo. Je to celé Boží slovo od Genesis po Zjevení, ale nahlížené skrze kříž Ježíše Krista, skrze to nejdůležitější, co Ježíš svým učedníkům dal. Co to bylo? Ježíš to řekl svým učedníkům jenom pár desítek minut před touto modlitbou:

• J 13:34-35 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.
• Ř 13:10 Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.
• Galatským 5:6 V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.
• 1 Timoteovi 1:5 Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.

A mohli bychom pokračovat dál a dál. Láska je v tomto smyslu důkazem víry, je vrcholem poslušnosti Bohu. Láska, která je trpělivá, laskavá, nezávidí a nevychloubá se, není domýšlivá ani nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit ani nepočítá křivdy. To je Kristova láska! To je láska, kterou učedníky prokazují jedni druhým. To je láska, kterou musíme naplňovat své životy ve vztazích v našem sboru. Je to láska, která odpouští, protože Bůh v Kristu odpustil nám. Je to láska, která slouží, protože Bůh v Kristu sloužil nám. Je to láska, která dává přednost druhému, protože Kristus dal přednost nám před sebou, i když on za to stál a my jsme za to nestáli.

Bratři a sestry, máte takovou lásku k druhým? Prokazujete takovou lásku těm nejbližším doma? Těm vzdálenějším v rodině víry? Těm, kteří Boha ještě nepoznali? Usilujete o to nejlepší v jejich životech? Dáváte jim přednost? Ne svou pasivitou, ale v tom nejlepším, po čem toužíte vy sami? To je křesťanská láska!

To je láska, která plyne jako proudy živé vody ze zjevení, které vložil Ježíš do srdcí těch, kdo ho milují. Znáte Ježíše Krista? Poznáváte skrze něj Otce? Přijímáte jeho Slovo? Zachováváte ho? Šíříte ho dál? Sloužíte druhým v poznání Krista? Pokud tomu tak je, jste blahoslavení. Jestli je Ježíš Pánem vašeho života, brzy se jeho život projeví na vašem životě. A vy se budete radovat, protože vaše srdce bude hořet ještě větší láskou k Pánu a budete ho chtít znát ještě víc a sloužit mu s větší horlivostí. Ale jestli si nejste jistí, nebo dokonce víte, že Ježíš není Pánem vašeho života, nečekejte už ani chvilku a proste ho o smilování, proste ho, aby vám zjevil pravdu o Otci i pravdu o sobě a pravdu o vás samotných. Volejte, proste, tlučte a neustávejte tak dlouho, dokud Pán neodpoví. Amen.