Unáhlený Jiftách (Sd 11,35–36)

Ach, má dcero, srazilas mě do prachu …

Jaroslav Kernal, Praha 6. září 2026

Máme před sebou dalšího z mužů víry, Jiftácha. To je další ze soudců, který je jmenován v Židům 11,32 spolu s Gedeónem, Bárakem a Samsonem vedle Davida, Samuela a proroků. Jsou zde označeni jako lidé víry, muži víry, i když se tato kapitola neomezuje pouze na muže, protože uvádí také Sáru a Rachab. Takže jsou tu také ženy víry. Vedle těchto dvou bychom jich našli v Písmu také dost. Ale zabýváme se muži víry, soudci, vůdci a dnes budeme mluvit nejspíš o nejnešťastnějším ze soudců, o muži, kterou soudil Izraele jenom šest let, nejméně, ze všech soudců. Po něm byl Ibsán, který soudil sedm let, pak Elón deset a Abdón osm let. Nazval jsem Jiftácha unáhleným, protože se zdá, že rychleji mluvil, než přemýšlel – minimálně v případě slibu, který složil Hospodinu a který měl tak tragické důsledky. Také v jeho případě, stejně jako u všech ostatních mužů víry, se podíváme na jeho víru, na jeho Boha a na odkaz, který nám zanechal, tedy co se od něj můžeme naučit. 

Ale nejdříve bychom si ale měli krátce připomenout kontext Jiftáchova příběhu, protože celkově si myslím, že máme v mysli především jen tu tragickou záležitost, která se týká jeho dcery. Než to ale uděláme, pojďme se ještě ztišit k modlitbě.

Celý kontext Jiftáchova příběhu začíná v šestém verši desáté kapitoly knihy Soudců, kde čteme „refrén“ knihy Soudců:

• Izraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Sloužili baalům a aštoretám i bohům aramejským a bohům sidónským, též bohům moábským a bohům Amónovců i bohům Pelištejců. Hospodina opustili a nesloužili mu. (Sd 10,6)

Některé křesťanské tradice se snaží zobrazit starozákonní Izrael jako zbožný národ, který se někdy odvracel od Boha. Kniha Soudců zahrnuje období zhruba čtyř set padesáti let od Jozua po Samuela. Zdá se, že kniha Soudců ukazuje, že v tomto období se Izraelci někdy, a to obvykle pod tlakem okolností, obraceli k Hospodinu. 

V našem textu čteme, že Bůh vydal Izraelce na osmnáct let do rukou Pelištejců a Amónovců. Pelištejci sídlili na pobřeží, tedy na západní straně Izraele, Amónovci sídlili na východní straně Izraele, tam, kde je dneska Jordánsko. A Bůh jednal s Izraelem velice drsně a nekompromisně:

• Což jsem vás nevysvobodil od Egypťanů, Emorejců, Amónovců a Pelištejců? … ale úpěli jste ke mně a já jsem vás vysvobozoval … Vy jste mě však zase opustili a sloužíte jiným bohům, proto vás už nevysvobodím. Jděte si úpět k bohům, které jste si vybrali, ať vás v čas vašeho soužení vysvobodí! (Sd 10,11–14)

To je základ pro Pavlova slova z Ř 1: „Proto je Bůh vydal napospas jejich vášním …“ Jděte si úpět k bohům, které jste si vybrali! To jsou tvrdá slova. Ale jsou to slova, za nimiž stojí Boží svatost, Boží láska a Boží žárlivost. A tady je jedno z výjimečných míst v knize Soudců, protože říká, že Izraelci činili pokání – vícekrát v knize Soudců úpěli, ale jenom tady odstranili: 

• Odstranili ze svého středu cizí bohy a sloužili Hospodinu. I ustrnul se nad bídou Izraele. (Sd 10,16)

A Bůh se nad nimi ustrnul. I tohle je zvláštní fráze. A potom se objevil Jiftách. Syn nemanželky, kterého jeho bratři vyštvali z domu, protože nebyl jako oni. A musel se uchýlit k tomu, co mu šlo nejlépe – Písmo to popisuje velmi decentně: podnikal výpady. Prostě loupil. Dokud ho starší z jeho kmene nezavolali zpátky. Byl to známý loupežník a stal se významným vůdcem. 

Podívejme se tedy na Jiftáchovu víru. V mnoha ohledech byla unáhlená – jak v případě jeho dcery, resp. slibu Bohu, tak v případě občanské války, kterou rozpoutal. Ale jakkoliv je Jiftách tragickou postavou, Bůh nad ním se všemi jeho chybami stál a skrze něj soudil Izrael. Jaké poučení nám z toho plyne? Bůh může použít i slabé a unáhlené, ačkoliv chce, abychom byli silní a rozvážní. 

I. Jiftáchova víra

Jaká tedy byla Jiftáchova víra? Jak bychom ji mohli popsat? Jaké slovo by ji nejlépe vystihlo? Myslím si, že mezi odpovídající slova bychom zařadili slova jako nestabilní, nevypočitatelná, unáhlená, nepředvídatelná. Jsou to slova, která souvisí spíše s charakterem člověka a ne s jeho vírou, ale charakter a víru od sebe nemůžeme úplně oddělit, patří k sobě. Charakter člověka bude vždycky nějak formovat také víru. Myslím, že to můžeme dobře vidět na mnoha postavách Písma a také sami na sobě. Proto je potřeba, aby rostla jak naše víra, tak také náš charakter. Petr říká: 

• Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce. (2Pt 1,5–8)

A ruku v ruce s tím jde také Petrovo varování:

• Komu však scházejí, je slepý, krátkozraký a zapomněl na to, že byl očištěn od svých starých hříchů. (2Pt 1,9)

A možná vůbec očištěn nebyl! Někdy má víra dost času na to, aby mohla vyrůst, jindy je času málo. Někdy je dokonce času tak extrémně málo, že prostě vyrůst a vrůst do charakteru nedokáže, jako to bylo v případě lotra na kříži. On se spolehl na Pána Ježíše Krista a byl zachráněn. Nemohl pohnout ani jednou rukou, protože obě měl přibité na kříž, nemohl prokázat ani jeden skutek milosrdenství, protože z kříže byl sňat mrtvý. Mohl jen vyznat Ježíše jako Pána a obrátit se k němu ve víře, v důvěře, že má moc splnit to, co zaslíbil. To je spasení z milosti skrze víru. Ale záleží i na tom, co následuje, protože podle toho poznáme, jaký je kořen stromu:

• Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. (Mt 7,16–20)

Chvála Pánu za to, že to není jediné rozlišovací znamení, protože kdyby bylo, nikdy bychom neobstáli, nikdo z nás. Nikdo z nás není konzistentní. Nikdo z nás nevydává jenom dobré ovoce, ale sami dobře vidíme, že na nás a z nás vyrůstá doslova kde co. A někdy jsme sami zděšeni, když vidíme, co jsme schopni vyprodukovat. Proto se o to víc obracíme k Boží milosti a Pánu Ježíši samotnému. V něm je naše jistota – není v našem ovoci, v našich slovech, v našich skutcích, v našich doktrínách, v našem učení nebo v našem chování. Naše jistota je spojená s osobou a dílem Pána Ježíše Krista. Jenom na něj samotného se můžeme spolehnout – na jeho věrnost, na jeho pravdivost, na jeho lásku, na jeho dobrotu, na jeho upřímnost. 

Když se vrátíme k Jiftáchově víře, vidíme, že byla v mnoha směrech nezralá, unáhlená. Neměla čas přinést dobré ovoce. Ale byla tam. Když ho jeho starší povolali, aby je vedl, první věc, kterou udělal, byla, že celou záležitost přinesl před Boží tvář v Mispě. Muž, který byl vyhnán ze svého domova, se nyní stává vůdcem svého domova. A minimálně na chvíli úspěšným vůdcem. Zmocněný Duchem na hlavu porazil Amónovce. 

Vedle toho přinesl pošetilý slib a následně podle tohoto slibu také jednal. To by mohlo znít docela dobře, protože naše „ano“ má být „ano“ a „ne“ má být „ne“. Nemáme se snažit se z věcí nějak vykroutit. Jistě můžeme využít vhodné prostředky k tomu, abychom dosáhli spravedlnosti a práva, ale současně máme být ochotní snášet i škodu. Boží slovo říká, že na hoře Hospodinově, tedy v Boží přítomnosti, bude ten, kdo:

• … nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě … (Ž 15,4)

Bůh si cení charakteru, který je přímý a jasný, čestný a pravdivý, který je ochotný přinést oběť, i když to není úplně spravedlivé. Ale okolnosti každého případu zná jenom Bůh a my musíme hledat řešení u něj, ne u lidí ani u strojů. Co však je tady důležité, je, že se jedná o vlastní škodu, nikoliv o škodu někoho jiného. A to byl problém Jiftácha. On naříká:

• Ach, má dcero, srazilas mě do prachu, uvrhla jsi mě do zkázy! Zavázal jsem se svými ústy Hospodinu a nemohu to vzít zpět. (Sd 11,35)

Svůj vlastní problém svádí na svou dceru, ale přitom to byla jeho vlastní ústa, která ho srazila do prachu. Jeho dcera s tím měla společného jen to, že vyšla svému otci vstříc. Příliš rychle a neuváženě mluvil k Bohu a slíbil něco, co nemohl splnit a nyní to chce hodit na dceru. Opět příliš rychle a neuváženě mluví ke své dceři. Místo aby sám padl do prachu a volal k Bohu a prosil ho milost a slitování, hází celé břemeno viny na svou dceru – ona prý ho srazila do prachu. Ne! Byla to jeho pýcha a jeho unáhlenost, se kterou se zavázal Bohu. 

• Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova. … Ty, když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání, neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení. Co slíbíš, to splň! Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a neplníš. (Kaz 5,1.3–4)

Ale pokud by měl tvůj slib poškodit někoho druhého, potom padni do prachu a volej k Bohu o milost. Je to podobné, jako když se člověk zadluží, zaručí nebo zaplete výroky svých úst:

• Hleď se vyprostit. Dostal ses do rukou svého druha. Jdi, vrhni se do bláta a naléhej na svého druha. Nedopřej svým očím spánku, ani zdřímnout nedávej svým víčkům. Jak gazela vytrhni se z rukou, jako ptáče z rukou čihařových. (Př 6,3–5)

Ale Jiftáchova víra byla pořád na začátku. Co jsem řekl, musím udělat. Podobně to vypadalo i dál v jeho životě. A k čemu to vedlo? Ke známému šiboletu, kdy z Efrajima padlo na dvaačtyřicet tisíc mužů.  

II. Jiftáchův Bůh

Jiftáchův příběh je ponurý, temný, krvavý, děsivý. Přesto nám ho Boží slovo ukazuje jako muže víry. Můžeme říci, že jeho doba byla takto temná. Jak jsme si ukazovali při výkladu knihy Soudců, v průběhu času věděli lidé o Bohu stále méně a podle toho také jednali. Takže Jiftáchův příběh nám ukazuje, že poznání toho, kdo je Bůh a víra také patří k sobě. A dokonce můžeme říci, že poznání předchází víru. Člověk se nejprve dozvídá nějaké věci o Bohu, nejprve slyší dobrou zprávu evangelia, že Pán Ježíš sestoupil z nebe, stal se člověkem a na lidském těle, zaplatil za všechny hříchy svého lidu. A teprve potom tuto dobrou zprávu přijímá do svého srdce, do nitra, do vnitřního člověka nebo ji kompletně odmítá. 

Jiftáchův Bůh je Bohem Písma, takže by nemělo být nic nového na tom, co si řekneme. A v celém příběhu Jiftácha se zjevuje jako ten, kdo se ustrnul. Ustrnul se nad Izraelem, který se na chvíli vzpamatoval a činil pokání. No, ale podívejte se na to, jakého soudce jim dal! Boží ustrnutí znamenalo mrtvé členy rodiny, mrtvé Efrajimce, čtyřicet dva tisíc. Byli to pyšní Efrajimci, kteří chtěli vypálit Jiftáchův dům, byli to nadutí a zlí lidé, kteří měli daleko k tomu, aby pokorně chodili se svým Bohem. Takže Boží jednání bylo ve skutečnosti soudem nad nimi. Ale dalším přinesl Jiftách vysvobození. 

Takže zde můžeme vidět Boží slitování a současně také Boží spravedlnost a Boží soud, stejně jako v podstatě všude v knize Soudců. Bůh je svrchovaný soudce. A Bůh se slitovává. Bůh soudí – soudí celou zem a jeho soud začíná od Božího domu. V době soudců to byl Izrael, nyní je to Kristova církev (1Pt 4,17). Bůh otřásá vším, co je, jak na zemi, tak na nebi, aby nakonec zůstalo jenom to, co je neotřesitelné (Žd 12,26–27). Když se z nadhledu podíváme na celou západní společnost, najdeme nespočet důvodů planoucího Božího hněvu. A najdeme i zcela nezpochybnitelné známky toho, že se Bůh nad námi ustrnul. Že kdekoliv se Boží lid obrací k němu a odvrací se od svých model, kde je odvrhuje, aby uctíval samotného Boha v Duchu svatém skrze Pána Ježíše Krista, tam se Bůh ustrnul a dal svou milost. Kdekoliv Boží lid činí pokání, Bůh se k němu sklání a jedná s ním. Odvrací ho od všech jeho zlých cest a podle míry situace ho napravuje. 

Bůh otřásá svým lidem a odhaluje, co je otřesitelné. Tohle začíná v životě jednotlivého křesťana. Bůh – a obvykle je to skrze vnější tlaky a okolnosti – otřásá našimi životy, takže i když nemusíme nutně být na hranici života a smrti, přesto si tak můžete připadat. 

A kdykoliv vidíme, že Bůh otřásá naším životem, měli bychom ho chválit, děkovat mu a radovat se z něj a ze zkoušek, které do našich životů přicházejí. 

• Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. (Jk 1,2–3). 

My se často zastavíme hned na začátku, a voláme k Bohu z nás sňal to, co nemůže vejít do Božího království. A přitom bychom měli vzdávat chválu, protože takové jednání znamená, že Bohu na nás záleží, že se nás nikdy nezřekne ani nás neodsoudí. 

Tuto hloubku Boží milosti můžeme nepochybně vidět i na Jiftáchovu příběhu. Bůh je stále s ním. Duch Boží ho vyzbrojil, aby porazil Amónovce. To je dílo Boží lásky vůči Izraeli. Právě tak nám dává, abychom vítězili nad hříchem a poráželi toho nejhoršího nepřítele, který se schovává uvnitř nás samotných. I my jsme k tomu byli vyzbrojeni Duchem svatým. Každý křesťan jím byl zapečetěn a pro každého křesťana to znamená, že podle této pečeti bude posuzován v den soudu. A není to pečeť zásluh, ale je to pečeť milosti, dobroty a slitování. Je to označení, které Bůh dává každému, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista. Na Jiftáchovi spočinul Duch a vyzbrojil ho. Na Božích dětech a v nich samotných Duch Boží přebývá. Učinil si z nás svůj chrám. Jakkoliv se nám to zdá nemožné a neuvěřitelné, je to přesně tak. Bůh sám ve své velikosti a slávě přišel do našich životů a zůstává s námi už na věky. 

Žádné Boží dítě nebude nikdy připravené o přítomnost Ducha svatého. On nám dal nové srdce, které je naplněné láskou k Pánu Ježíši Kristu a ochotné poslouchat ho a podřizovat se mu. On nás uvádí do pravdy Božího slova, on vydává svědectví o Kristu, ukazuje na něj a vede k němu. 

To je Bůh, k němuž nás vede Jiftách a jeho příběh. Velký, slavný a mocný Bůh, který má slitování nad těmi nejhoršími slabostmi Božího lidu. A to už jsou věci, které nás vedou k poslednímu bodu dnešního kázání. 

III. Jiftáchův odkaz

Co můžeme vidět na soudci Jiftáchovi? Co se od něj můžeme a máme naučit? Nepochybně je to jeho víra – právě kvůli ní byl zapsán do listu Židům. Jiftách předložil svou záležitost Bohu. On to udělal jednou v životě – alespoň tak to vypadá. Ale pro nás by to měla být naše každodenní zkušenost. 

Dneska nemusíme cestovat někam do Mispy, abychom tam předložili svou záležitost Bohu. Když Pán Ježíš mluvil se samařskou ženou, vysvětloval jí, že kdysi Izraelci uctívali Boha v Jeruzalémě, ale od nynějška budou uctívat Boha v Duchu a v pravdě. Jeho vysvětlení bylo, že Bůh je Duch a hledá ty, kdo ho budou uctívat v Duchu a v pravdě:

• Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ (J 4,21–24)

Dříve lidé chodili za Bohem, ale až na výjimky nechodili s Bohem. Nyní chodíme s Bohem. Žijeme před jeho svatou tváří. Všechny své věci předkládáme jemu – hned, na místě, v dané situaci. Nepotřebujeme čekat na neděli nebo jakýkoliv jiný den, ale řešíme je s Bohem okamžitě. To znamená chození s Bohem. Je to hluboké vědomí Boží přítomnosti v našem životě. Už nerozdělujeme život na duchovní a světský. Jsme v Duchu svatém, proto je náš život cele duchovní. To může být jenom tehdy, když jsme cele zaměřeni na Pána Ježíše Krista, který v nás přebývá a který do nás vložil svého Ducha. Celý náš život je nyní uctíváním. Nepotřebujeme čekat, až se sejdeme, ale uctíváme Boha tím, čím jsme a vším, co děláme. 

V zahradě Edenu Bůh svěřil Adamovi práci, službu, dal mu úkol, aby se staral o zahradu a střežil ji. To byl způsob, jak měl Adam uctívat Boha a jak ho měl oslavovat. Nebyla tam žádná svatyně, protože celý Eden byl Boží svatyní. Bůh se tam procházel za denního vánku. A všechno, co Adam dělal, bylo uctíváním. Úplně stejně to platí pro nás. Už neoddělujeme světské a duchovní, neoddělujeme něco pro Pána a něco pro sebe, protože jestli jsme přijali Krista, patříme cele jemu, už nepatříme sami sobě, už tady není nic, co bychom mohli pro něj oddělit, protože všechno, co máme, co jsme, co děláme – to všechno patří jemu. On to vykoupil, on za to zaplatil a on to pozvedl z bezbožnosti, ve které jsme dříve žili, do světla své slávy. 

Jiftách udělal pro nás nepředstavitelné věci – upálil svou dceru a postavil se do čela bratrovražedného boje, v němž zahynulo čtyřicet dva tisíc Efrajimců. A přece je nám dán jako vzor víry. A Bůh to opravdu nespletl. Myslí to naprosto vážně. 

Určitě nechce, abychom následovali Jiftácha v jeho unáhlenosti, ale rozhodně chce, abychom se učili z jeho víry, z jeho spoléhání na Pána. A je tu ještě mnohem lepší vzor než je Jiftách, i když i Jiftácha nám Bůh dává jako vzor. Je tady Pán Ježíš Kristus. 

Pán Ježíš nikdy neobětoval nikoho jiného místo sebe. Nikdy nenabídl Bohu jinou oběť než sám sebe. Nikdy se nepostavil do čela bratrovražedného boje. Naopak! Podívejte se, jak jednal, když za ním učedníci přišli, že potkali někoho, kdo vyháněl démony v jeho jménu, ale nebyl z jejich středu:

• Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás.“ (Mk 9,38–40)

Až sem nás vede Jiftách a takto se od něj můžeme učit o Pánu Ježíši a o jeho lásce. Jsme jeho učedníci, jeho lid, proto máme zachovávat jednotu Ducha se všemi, kteří patří jemu. Je jasné, že to není vůbec jednoduché, abychom rozlišili, kdo patří jemu a kdo nikoliv. Jan napsal, že do světa vyšlo mnoho antikristů (1J 2,18). Je mnoho těch, kteří uctívají falešného Krista a nejsou skutečně Božími dětmi. S těmi nemůžeme být v jednotě, s těmi nemůžeme mít duchovní společenství, protože nejsme jednoho Ducha. Ale kde je Kristus, jak ho zjevuje Boží slovo, cele Bůh a cele člověk, kde je spasení z milosti skrze víru, tam jsme povinni zachovávat jednotu Ducha, i když se neshodneme na dalších věcech. Není na nás, abychom soudili cizí služebníky. My nejsme jejich páni – jejich Pán je v nebi a on je bude soudit. 

Jestliže jsou jeho, on za ně zaplatil a on bude řešit, co je a co není v pořádku v jejich životech. Ale samozřejmě pokud vidíme zjevné odchýlení od pravdy evangelia, máme – podobně jako to udělal Pavel, když se Petr odchýlil od pravdy evangelia – i my povstat a přede všemi je konfrontovat, aby ostatní nebyli svedeni do bludu. Ale na prvním místě to musíme být ochotní udělat sami u sebe a v našem vlastním společenství. Tady je to místo, kde především máme zachovávat jednotu Ducha, kde máme usilovat o to, abychom se navzájem nekousali a nepožírali – a myslím, že můžeme dosvědčit, že to není pro nás úplně jednoduché a není to zcela přirozené. 

Musíme si připomínat, že nás váže Kristova láska, že nás má ve své moci, že nás spojuje (2K 5,14). Jsme povoláni k tomu, abychom milovali jedni druhé, jako si Pán zamiloval nás. To je znamením Kristových učedníků, když mají lásku mezi sebou, nikoliv když se navzájem koušou a žerou, pomlouvají a haní, když se dívají spatra na druhé nebo druhé odsuzují. 

Tak kéž se nad námi Pán smiluje a dá nám, abychom měli druhé přednější než sebe a prokazovali si navzájem lásku a úctu. Amen.