Tělesný Samson (Sd 15,11–19)

Teď mám umřít žízní?

Jaroslav Kernal, Praha 13. září 2026

Dnes je před námi nejtragičtější, současně však nejznámější a dost možná i nejvíce obdivovaný soudce, Samson, velký silák a zasvěcenec Boží. Když pročítáme knihu Soudců, můžeme si všimnout mnoha věcí, např. jak se mění intenzita některých věcí, nebo skutečností. Vidíme duchovní úpadek, stále menší známost Boha, stále větší hříšnost a tělesnost. A je zajímavé, že ruku v ruce s tím jde víc Božích nadpřirozených věcí. Nejméně jich najdeme u prvních tří soudců, Otníela, Ehúda a Šamgara. Pak se začínají objevovat více – povolání Báraka skrze prorokyni, hvězdy, které bojovaly proti Síserovi, povolání Gedeóna skrze nadpřirozené setkání s Bohem, jeho boj proti Midjáncům, kdy Bůh obrátil jejich meč proti sobě navzájem. Pak je dlouhá řada soudců, o nichž nevíme skoro nic, s výjimkou Jiftácha. Jedná se o šest soudců, kteří soudili Izrael dohromady sedmdesát šest let, tedy poměrně krátce, vzhledem k předchozím čtyřem, kteří soudili celkem dvě stě let. 

A potom přichází Samson. S neplodnou ženou nějakého Manóacha z danovské čeledi se setkává Bůh v podobě Božího posla a oznámí jí, že porodí syna, který bude od svého narození Boží zasvěcenec a bude vysvobozovat Izrael z rukou utlačovatelů. O kmeni Dan se hned v následujícím příběhu dovídáme, že to byli násilníci a modláři. Samson je od narození vychováván jako Boží zasvěcenec a jako ten, kdo bude vysvobozovat Izrael. Ale na jeho životě to není moc vidět, že? Jeho příběh začíná tím, že si vyhlédne nevěstu z Pelištejců. Čteme tam, že to bylo od Hospodina, ale musíme tomu rozumět tak, že Bůh používá naše slabosti, naše hříchy i naši tělesnost ke své slávě a k naplnění svých záměrů. Současně musíme dodat, že nechce, abychom v hříchu, tělesnosti nebo slabostech zůstávali. Přečteme nyní text, z něhož dnes budeme vycházet, i když je spíš ilustrací Samsonovy tělesnosti, kterou uvidíme v celém jeho příběhu.

Jako vždy se podíváme nejprve na Samsonovu víru, která je velmi sebestředná, tělesná a naprosto neduchovní, i když navzdory jiným soudcům, se zdá být trvale přítomná v jeho životě. Potom se podíváme na Samsonova Boha, tedy na to, jak Bůh se Samsonem a v jeho životě a co se z toho o Bohu můžeme naučit. A nakonec se podíváme na Samsonův odkaz, tedy jak můžeme čerpat ze Samsonova příběhu a především na to, jak nás vede k Pánu Ježíši Kristu. 

I. Samsonova víra

Kdybychom četli celý Samsonův příběh – a doporučuji vám, abyste si ho doma celý přečetli (Sd 13–16, je to 96 veršů, cca 15 minut čtení) – viděli bychom, že Samson nikdy nepochybuje o Bohu, ale nikdy také jeho život nevypadá jako život člověka, který chodí s Bohem. Když Písmo vydává svědectví o některých Božích mužích, mluví o nich jako o bezúhonných. 

• Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení. (Gn 6,9)

Abrahamovi Bůh řekl, když s ním uzavíral smlouvu, aby byl bezúhonný (Gn 17,1). O Jákobovi je – překvapivě! – řečeno, že byl muž bezúhonný (Gn 25,27). Podobně Jób byl muž bezúhonný (Jb 1,1). A mohli bychom pokračovat dalšími.

To neznamená, že by tito muži byli bez chyby nebo byli naprosto dokonalí, ale ukazuje to na to, že tito muži žili věrně a jejich život do značné míry odpovídal tomu, čemu věřili a jakého Boha měli. Pavel vyzývá křesťany, aby „tomu povolání, kterého se jim dostalo, dělali čest svým životem“ (Ef 4,1–2). Ovšem když se podíváme na Samsona, tak budeme spíše v rozpacích nebo dokonce přímo zděšeni. Najde si pelištejskou nevěstu, jí med ze zdechliny (podle zákona znamenal dotyk se zdechlinou znečištění až do večera), když otec té jeho nevěsty nakonec dal svou dceru jinému, říká:

• Tentokrát budu vůči Pelištejcům bez viny, když jim provedu něco zlého. (Sd 15,3)

A vypálí Pelištejcům pole i vinice a olivové háje. Když kvůli tomu Pelištejci upálili jeho bývalou nevěstu i dům jejího otce, připravil jim zdrcující porážku. Ale potom zase volá to, co jsme četli. A nakonec čteme o tom, jak si našel jednu milenku, potom druhou – a opět obě z Pelištejců, tedy z národů, s nimiž se Izraelci neměli mísit – jak té druhé vyzradil své tajemství a byl nakonec zajat a ponížen, potupen. A měl být ještě víc, kdyby nevolal k Hospodinu, aby se nad ním smiloval. Ale ani to poslední volání, není výrazem hledání Božího království, ale je to zase věc sobectví, tělesnosti:

• Panovníku Hospodine, rozpomeň se na mne a dej mi prosím jen ještě tentokrát sílu, Bože, abych rázem mohl vykonat na Pelištejcích pomstu za svoje oči! (Sd 16,28)

Chci vykonat pomstu za svoje oči. Tělesnost z  jeho příběhu přímo stříká. A přece je mužem víry. Přece ho Bůh nechal zapsat do Židům 11,32 vedle Gedeóna, Davida a Samuela. 

Může být někdo tak tělesný a tak sebestředně zaměřený vůbec hrdinou víry? Musíme si uvědomit, že Bůh nám nedává za vzor Samsonovy slabosti a pády, ale na jeho pádech nám ukazuje na víru, která je tím, co si máme z jeho života vzít. A ta víra tam, na rozdíl od jiných soudců, od začátku až do konce je. Nikdy nepochybuje o Bohu. Není tady žádný proces, jako to bylo v případě Gedeóna, kdy bychom viděli nějaký růst ve víře. Samson prostě počítá s Bohem. Věří. A když mu teče do bot, volá k Bohu. Není jako Henoch, nechodí s Bohem. Volá k Bohu, věří mu, opírá se o Boha, když je mu nejhůř, ale v praxi vypadá tak trochu jako ateista, jako velmi nezralý věřící. 

Boží slovo mluví o takových lidech. Pavel říká křesťanům v Korintu, že jsou nezralí, tělesní, dětinští. Samson je taky tak trochu jako velké silné dítě. Má vlasy, svaly, má víru, ale chybí mu bázeň před Bohem. Zná Boha jako toho, kdo mu pomůže, kdo se za něj postaví. A to není špatná víra, ale chybí jí hlubší poznání Boha samotného. Korinťané znali Boha taky takto. Byli hodně obdarovaní Bohem, nechybělo jim nic v žádném daru milosti, ale bázeň před Bohem neměli. Hádali se mezi sebou, dělili se na sekty, hlásili se k lidem, dneska bychom možná řekli k vyznáním víry nebo k tradicím či denominacím, které to či ono reprezentuje. Povyšovali se nad druhé, trpěli hřích mezi sebou, opovrhovali bratry, kteří to neviděli stejně jako oni, soudili se před světskými soudy, nedbali na potřebné a opíjeli se při večeři Páně. Chlubili se svými dary a předháněli se, kdo je v nich lepší a kdo má lepší dar než jiní, místo aby svými dary sloužili druhým. Proto jim Pavel musel napsat, že jsou nedospělí v Kristu a že patří světu, že jsou prosáklí světem a přemýšlejí jenom tělesně, nikoliv duchovně (1K 3,1–4). Nemohou snést hutný pokrm a potřebují znovu duchovní mléko. Ve svých životech stavěli ze dřeva, trávy a slámy, z pomíjivých věcí, zatímco ty nepomíjivé, zlato, stříbro a drahé kameny, opomíjeli, zanedbávali, nevšímali si jich. 

Úplně stejně povrchní a tělesný byl Samson. Silák, nejspíš fešák, muž, který něco znamenal (soudil Izraele po dvacet let). Ale k čemu to bylo, když to na prvním místě sloužilo k uspokojení jeho vášní, jeho tělesnosti. Využíval to především pro sebe a myslel hlavně na sebe. To je opakovaně vidět v jeho životě. Ve vztahu k jeho rodičům, ve vztahu ke všem těm ženám, které měl, ve vztahu k jeho očím na konci jeho života a ve vztahu k jeho žízni v textu, který jsme četli: „Bože, tys mi dal tak veliké vítězství (všimněte si, že ví, komu patří chvála), ale teď mě necháš umřít žízní?“

Mohou být křesťané takto povrchní, tělesní a sebestřední? Jak rádi bychom si mysleli, že to není možné, a rozhodně ne v našich vlastních životech, ale Písmo nás stále znovu přesvědčuje o opaku. Laodikejská církev, která si myslela, že všechno má a nic už nepotřebuje. Prorok Ezechiel mluví o pýše, sytosti chleba a sebejistém klidu (Ez 16,49). Jeremjáš mluví o falešných prorocích, kteří těžkou ránu Božího lidu léčí lehkovážnými slovy: „Pokoj, pokoj.“ Ale žádný pokoj není (Jr 6,14; 8,11). 

Samson patří ke starozákonním svatým a my se na něj můžeme dívat jako na toho, kdo reálně a realisticky zná Pána opravdu málo. Ale my jsme poznali Boha a byli jsme vyučeni od něj. Proto nemáme zůstat u tělesnosti, ale růst v poznání Pána a jeho milosti. 

II. Samsonův Bůh

Co se můžeme naučit o Bohu ze Samsonova příběhu? Jak se nám zde Bůh dává poznat? Bůh povolal Samsona. A povolal ho tak, jako nikoho jiného. Povolal ho skrze jeho rodiče, povolal ho dříve, než se Samson narodil, dokonce dříve, než byl počat. V tomto směru, s výjimkou Pána Ježíše Krista, není nikdo v Písmu jako Samson. Bůh ho zahrnul tak ohromnou milostí. A zdá se, že rodiče to chápali a snažili se Samsona vést a připravit ho na úkol, k němuž ho Bůh povolal. Nevěděl Bůh, jaký Samson bude? Jak se vybarví? Věděl to dobře. Přesto od něj své povolání neodňal. Bůh je věrný a jeho věrnost v životě Samsona září jako slunce. Kdybychom neměli Samsonovo jméno v listu Židům, myslím, že bychom byli na pochybách, co si máme o Samsonovi myslet, zda vůbec v Boha věřil, či nikoli. Tady můžeme skutečně vidět Boží věrnost, která může být útěchou nejen pro mnohé z nás, ale pro každého z nás. 

Možná si myslíme, že nejsme jako Samson. No, svaly, vlasy … opravdu nejsem jako Samson, ale ta tělesnost? To zaměření na sebe? Na uspokojení sebe sama, svých tužeb, vášní, potřeb, žádostí, chutí, zájmů … toho, co vidí oči, po čem dychtí srdce, na čem si člověk v životě zakládá (1J 2,16)? Ale Bůh je věrný! Samson je jednou z těch postav, na nichž vidíme, že nedolomí nalomenou třtinu a neuhasí doutnající knot (Mt 12,20). Samson nám hasne před očima. Kdyby aspoň doutnal! Ale to mnohdy vypadá, že je úplně vyhaslý. A přece ho Bůh vyslýchá, přece se k němu sklání. Samson volá, protože má žízeň … A Bůh rozpoltí skálu. Chápete to? Kvůli takovému floutkovi? Ze skály vytryskla voda a Samson ožil. David říká, že se nad námi mohutně klene Boží milosrdenství a jeho věrnost je věčná (Ž 117,2). Samson je důkaz. Bůh je tak milosrdný ke svým dětem. Bůh je tak věrný. Jan říká, že když vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští (1J 1,9). A pochopte, to není o tom, že se teď zaměříme na každý hřích v našem životě, že budeme trávit čas soustředěním na sebe – o tom ten text není. Ten text je o chození ve světle. A ve světle chodíme, když vyznáváme, že jsme hříšníci, kteří jsou spasení pouhou milostí. A to neznamená nic jiného, než se přihlásíme do společenství se Samsonem. Že uznáme, že nejsme o nic lepší než on, že jsme stejní spratkové, jako byl on. Že Pána Boha voláme hlavně tehdy, když nám teče do bot, když umíráme žízní (kéž bychom ho volali, když umíráme duchovní žízní!), když chceme pomstít své oči. Jan nás vede k tomu, abychom nehřešili (1J 2,1), proto si máme připomínat Boží milosrdenství, Boží věrnost a spravedlnost a vyznávat svou sounáležitost se všemi ostatními Samsony kolem nás. Všimněte si, že to je cesta, jak se vyvarovat hříchu. Samson touto cestou nešel, přesto mu Bůh prokazoval svou věrnost a roztahoval nad ním své milosrdenství. Bůh je tak dobrý! A příběh Samsona je toho svědectvím. Kdo z nás by o Samsona ještě opřel své kolo, poté co prohlásil, že bude bez viny, když Pelištejcům provede něco zlého? Od takového člověka bychom utíkali tryskem. 

A na jednu stranu musíme říci, že to je v pořádku, protože se máme vyvarovat společnosti zlých a bezbožných lidí. Pavel mluví o tom, že špatná společnost kazí dobré mravy (1K 15,33). Ale nesmíme zapomenout na to, že nikdy neutečeme sami před sebou ani sami od sebe. A hřích nezačíná u druhých, ale jeho výrobna je v nás samotných, v našem vlastním srdci. Proto musíme na prvním místě vyhledávat společenství toho, který jediný má moc s naším srdcem něco udělat, s Pánem Ježíšem Kristem. Když jeho hledáme, tak vyznáváme své hříchy, svou hříšnost a utíkáme pod křídla jeho milosrdenství, jeho lásky a odpuštění. Uznáváme, že potřebujeme zachránit, protože to sami nikdy nedokážeme. Jenom on to může udělat. A on to udělal, když na sebe vzal lidské tělo a na něm vnesl naše hříchy na kříž, kde za ně zaplatil svou smrtí. 

Samsonův příběh je o velikém Božím milosrdenství, o jeho slitování a soucitu s hříšníky. Kolikrát jsme byli ve stejné situaci jako Samson, kdy jsme v nějakém směru volali: „Teď umřu žízní!“ (a to jsme leckdy nebyli ani po velikém vítězství nad Pelištejci) a Bůh nám dal napít, nechal vytrysknout pramen ze skály, občerstvil nás a oživil. Mnohdy to mohou být drobnosti, které si leckdy ani neuvědomíme, jako když Pán poslal Petra, aby hodil udici a vylovil rybu a vyndal z její pusy dvoudrachmu, kterou měl zaplatit chrámovou daň – za sebe, tedy za Petra a za Pána Ježíše Krista. To jsou malé věci, které se v našich životech stávají stále znovu – a nakonec bez ohledu na to, zda  voláme k Bohu nebo ne, protože on se o nás prostě stará, neboť mu na nás záleží. A samozřejmě chce, abychom k němu volali a chtěli s ním mít společenství, chtěli s ním mít vztah, sdíleli s ním své potřeby a touhy. Protože Bůh je chce naplnit. On chce v našich životech jednat. A on v nich jedná. Bez ohledu na to, zda k němu voláme, nebo ne. Ale samozřejmě bude mnohem více jednat tam, kde k němu voláme. Kde ho prosíme, aby nám dal vítězství. A Samson nejspíš za celý svůj život nepředpokládal, že jeho vítězství bude takové, jaké nakonec bylo – že slepý a zotročený zemře pod troskami pohanského chrámu. Nepochybně si myslel, že to bude jinak. Ale vedl svůj život přesně tak, že tento konec byl nevyhnutelným důsledkem. A to je pro nás varování, abychom nevedli svůj život jako on, ale abychom tomu povolání, kterého se nám dostalo, dělali čest svým životem. Potom se Boží slitování a milosrdenství bude projevovat daleko, daleko více a v mnohem jasnějším světle. Vždyť nás Bůh určil k tomu, abychom přijali podobu jeho Syna (Ř 8,29). Určil nás k tomu, abychom vítězili v tomto světě – nad hříchem, nad světem a i nad ďáblem. To je projevem jeho milosrdenství v našich životech. 

III. Samsonův odkaz

Viděli jsme velikého Boha a jeho veliké milosrdenství, které se jak nad Samsonem, tak nad námi klene jako obloha. Viděli jsme Boží věrnost. Viděli jsme také slabost Samsona a jeho tělesnost. Ze všech těchto věcí už jsme se mohli dostatečně poučit. Ale myslím, že můžeme jít ještě o něco dále, že Samsonův odkaz nás vede až k samotnému Pánu Ježíši Kristu. Není to úplně přímočaré a jednoduché, ale můžeme k tomu dojít, když budeme trochu více nad Božím slovem přemýšlet. 

Samson svědčí o Bohu a jeho milosrdenství. Samson svědčí o potřebě spasení, protože je hříšník, stejně jako my. Už tímto způsobem nás přitahuje k Pánu Ježíši Kristu, protože jenom u něj můžeme najít odpuštění hříchů a vysvobození z otroctví hříchu, z otroctví světa a pýchy lidských žádostí. V Ježíši Kristu se zjevila pravda, která vysvobozuje. On sám je tou pravdou, je cestou, je i životem, protože v něm je život, a každý, kdo v něho věří, nezahyne na věky, ale má život věčný (J 8,32; 3,16). 

Samson je vysvoboditel. Začal vysvobozovat Boží lid z moci Pelištejců, ale finální vysvobození od Pelištejců přišlo skrze Bohem povolaného a ustanoveného Davida. A definitivní vysvobození od TOHO Pelištejce, od hříchu, přišlo skrze syna Davidova, Pána Ježíše Krista. On je TEN vysvoboditel, na něhož ukazují všichni ostatní vysvoboditelé v Božím slově. V naší zemi máme rčení, že všechny cesty vedou do Říma – ale to je jenom pokřivená parafráze toho, co řekl Pán Ježíš Kristus Židům, když jim dosvědčil, že celé Písmo svědčí o něm (J 5,39). Všechny postavy Písma vedou ke Kristu, včetně Samsona. Všechny příběhy Písma vedou ke Kristu, včetně příběhů z knihy Soudců. Všechna ustanovení zákona, všechny svátky, dny, oběti, příkazy a ustanovení vedou ke Kristu. Pavel napsal Koloským:

• Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. (Ko 2,16–17)

Doslova ten text říká, že jídla, svátky, novoluní, soboty jsou jenom stínem. Ale postavou, která ten stín vrhá, je Kristus. Je to jako kdybyste stáli blízko rohu budovy, na kterou svítí slunce, a vy jste byli v jejím stínu. Ale za rohem té budovy, kam nevidíte, kam však svítí slunce, stojí postava. A vy za tím rohem vidíte jenom její stín. Ten stín, to je celý Starý zákon, a tou postavou je Pán Ježíš Kristus, který přišel v těle, který se nám zjevil. Teď tady máme tu postavu, skutečnost, a byli bychom hloupí a možná dokonce špatní, kdybychom se místo živé postavy začali věnovat tomu stínu a upínali se k němu. On se nám dal poznat v plnosti a v pravdě, proto přicházíme k němu a chceme ho znát. Ne ten stín, ale jeho samotného. Jeho, který ten stín vrhá. Ale když je tady on, když jsme obešli ten roh a uviděli skutečnou postavu, už nechceme jít ke stínu, ale běžíme přímo k němu, k Pánu Ježíši, kterého jsme poznali a z Boží milosti jsme si ho i zamilovali.

A Samson na něj ukazuje každým coulem. Už jsem se zmínil o jeho narození a o tom, že jediným, kdo byl takto předpovězen a kdo se takto narodil, byl Pán Ježíš Kristus. Ale na rozdíl od neznámého Manóacha, se narodil panně z rodu Davidova, která byla zasnoubená s mužem z rodu Davidova, aby bylo jasné a zjevné, že je tady potomek Davidův. Od svého narození byl dokonalým zasvěcencem. Celý jeho život se upínal k Bohu a k plnění jeho vůle (na rozdíl od Samsona).

I Pán Ježíš se zamiloval do pohanské ženy, ale nebyla to žádná konkrétní jednotlivá žena, ale byla to samotná církev, která je složená z Židů a pohanů. To je jeho nevěsta, kterou miluje a kvůli které položil svůj život. 

Ale na rozdíl od Samsona, Pán Ježíš nikdy nepřistoupil k tomu, aby se někomu mstil, aby řekl, že je v pořádku, když teď svým nepřátelům udělá něco zlého. On je spravedlivý a vždycky jednal a bude jednat podle práva. Jednoho dne přijde jako soudce a jako právoplatný mstitel, ale jeho msta nebude podle pocitů, ale podle práva – každému odplatí podle jeho činů. Žádná nepravost ani nespravedlnost nezůstane nepotrestána. Nebude se mstít za své utrpení, za své „oči“, jako Samson, ale vykoná soud podle práva. A protože je všudypřítomný a vševědoucí, bude jeho soud naprosto čistý a spravedlivý, budou v něm zohledněné všechny okolnosti, všechny motivy, všechny detaily, které lidský soud není schopen ani odhalit, natož odsoudit. 

Stejně jako Samson roztrhl holýma rukama lva, tak i Pán Ježíš zničil holýma rukama ďábla, který obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. A nikdo, dokonce ani jeho nejbližší, ho nemohou odvrátit od jeho cesty. Žádná pouta nezadrží jeho ruce. Nepotřebuje sofistikované zbraně, ale vystačí si s „oslí čelistí“ – ke svému vítězství použil římský mučicí nástroj, kříž. Tam dokonal, tam dosáhl svého vítězství. 

Svou smrtí usmrtil všechny své nepřátele. I když je ještě nevyhladil, tak je porazil. 

Přišel do světa, který byl v nepřátelství proti němu (J 1,11). Byl to chrám cizího božstva, který Pán Ježíš svou obětí zbořil a jeho ctitele odsoudil. Tedy každého, kdo se neobrátí od bezbožnosti k němu samotnému, kdo v něj nesloží svou důvěru. 

To nás vede k samotnému závěru, k výzvě, která zde nesmí chybět. Mohli bychom ještě pokračovat tím, jak Samson svědčí o Pánu Ježíši Kristu, ale zbytek už nechám na vás, abyste promýšleli Samsonův příběh a sami hledali, jak vás vede k Pánu, jak rozehřívá vaše srdce láskou ke Kristu a touhou po poznání jeho samotného. 

Ta výzva, která z toho pramení, je jednoduchá: Znáš Krista? Máš s ním vztah? Miluješ ho? Podřizuješ se mu? Posloucháš ho? To je známka nového srdce darovaného Bohem. To je něco, co Samson neměl. Ale my to máme a můžeme se z toho radovat. A tak pojďte k tomu, který je plný milosti a slitování a vzdejte mu chválu. Amen.