Aby Bůh naplnil každé vaše dobré rozhodnutí

Jaroslav Kernal, Praha 25. srpna 2024

V našem studiu Pavlova druhého listu svatým do Tesaloniky jsme se rychle dostali na samotný konec první kapitoly. A po oněch dvou minulých verších, z nichž ten první byl opravdu silný a těžký, máme dnes před sebou takový – skoro bych řekl – až odpočinkový text. Rozhodně se jedná o text, který přináší velké povzbuzení a radost. Je to jedna z celé řady Pavlových modliteb, které máme v Písmu zaznamenané. Než půjdeme do vlastního textu, pojďme přečíst celou první kapitolu. 

Většina českých překladů začíná jedenáctý verš slovíčkem „proto“ (Pavlík – „k tomuto cíli“, Petrů – „vzhledem k tomu“). Je to jedno z řady „malých“ slovíček, které nám ale pomáhají lépe porozumět textu a souvislostem v něm. Toto slůvko odkazuje na předchozí text, z něhož dělá nějaký závěr. Pavlova modlitba nevisí ve vzduchu, ale je vyústěním toho, co říká v předchozích verších, v nichž mluví o soudu bezbožných a o oslavení svatých při příchodu Pána Ježíše Krista. „A proto se za vás modlíme“, říkají Pavel, Silas a Timoteus. Kdybychom to shrnuli, mohli bychom říci, že se modlí za jejich vytrvalost ve víře, za to aby stáli pevně a nedali se zviklat, aby Pán byl oslaven v jejich životech a skrze ně. To je také jednoduchá osnova dnešního kázání. Pavel se modlí, aby Bůh něco učinil v životech tesalonických křesťanů. Současně se modlí za to, co tito horliví a zapálení křesťané dělají pro Pána a završuje se to tím, že Pánova sláva bude v nich a také skrze ně. 

I. Boží práce pro nás

Pavel se modlí za to, aby Bůh učinil tesalonické křesťany hodné jeho povolání a aby naplnil jejich životy určitými věcmi, nebo spíš aby naplnil určité věci skrze jejich životy. Bůh je ten, kdo činí na prvním místě. A je to tak od samotného počátku křesťanova života. Není to člověk, který se najednou rozhodne, že by chtěl poznat Boha a chtěl by pro něj něco udělat. Člověk se rodí v temnotě svého hříchu. Rodí se duchovně slepý. Po svých rodičích a prarodičích, po Adamovi a Evě, zdědil skutečnou neschopnost mít vztah s Bohem – to je duchovní smrt. Pavel to v listu Efezským vyjadřuje tak, že než jsme se stali křesťany, všichni jsme byli mrtví ve svých vinách a hříších, v nichž jsme žili (Ef 2,1–2). Je to zajímavé a kontrastní spojení – „byli jste mrtví, zatímco jste žili …“ Byli jsme duchovně mrtví ve vztahu k Bohu (ale nikoliv ve vztahu k duchovnímu světu), ale byli jsme fyzicky živí v tomto světě. V knize Genesis je tato skutečnost vyjádřená prakticky a současně i symbolicky vyhnáním Adama a Evy ze zahrady Edenu, kterou pro ně Bůh připravil a skutečností, že Bůh ke vchodu do zahrady postavil dva cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. Adam s Evou žili ještě víc než devět set let, ale vztah s Bohem, který měli před pádem, už byl zničený, a pokud došlo k jeho obnovení, což je v jejich případě jenom spekulace, k níž se sice můžeme přiklánět, ale nemůžeme si jí být jistí, týkal se jenom jich samotných, každého zvlášť. Netýkal se jejich potomků, ani nikoho dalšího (manžela, manželky). Lidé se rodí jako hříšníci, jako vzbouřenci proti Bohu, Boží nepřátelé. A je to něco, co je hluboko v nás, aniž bychom si to jakkoliv uvědomovali. Pavel v Efezským 2 dodává (v. 3), že v tomto přirozeném stavu jsme otroky ďábla, vládce nadzemských mocí, který vládne v těch, kteří vzdorují Bohu. A dodává, že my všichni – a zahrnuje tam i sebe – jsme k takovým lidem kdysi patřili. Dokud Bůh …

• Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! (Ef 2,4–5)
• V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,10)
• Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. (J 6,44)

Boží slovo je více než jasné, že Bůh musí něco udělat s člověkem, aby člověk mohl poznat Boha. První krok je u Boha. Nicméně musíme dodat, že to není zjevný a viditelný krok, ale Bůh působí ve své moudrosti a prozřetelnosti tak, že jsme to my, kteří chceme a činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). V listu Židům čteme, že Pán Ježíš je původce i dokonavatel naší víry (Žd 12,2). On je ten, který víru působí na samotném počátku a on je také tím, kdo ji dovede až do konce. Toto je – mimo jiné – důvod, proč je označený jako alfa a ómega, první a poslední, počátek i konec (Zj 22,13). A není jenom na začátku a na konci, ale udržuje celý proces, celý křesťanský život v chodu. Kdyby to tak nebylo, byli bychom ztraceni. Nikdo z nás by z vlastní síly nedokázal přijít k Bohu, věřit v něj, žít křesťanský život, den za dnem se spoléhat na Boha, žít životem v posvěcení a zůstat věrný až do konce. Jenom proto, že on žije v nás, můžeme se spolehnout na to, že kdekoliv začal své dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). A přesně o tom je tato modlitba na konci první kapitoly 2. Tesalonickým. 

• ... aby vás Bůh učinil hodnými svého povolání … (2Te 1,11)

Kdo to musí udělat? Já? Ne! Bůh! On to udělá, protože je věrný a proto, že „také vy jste uvěřili našemu svědectví“ (2Te 1,10). Proto se můžeme a máme spolehnout na Boha, nikoliv na sebe. Bůh bude pracovat v našem životě. Nebude jednat bez nás, nebude jednat bez naší víry a bez našeho spoléhání se na něj na jeho dílo. Pokud budeme Pána Boha a jeho dílo ve svém životě ignorovat, tak to neznamená, že bychom mu mohli nějak zabránit dovést své dílo do zdárného konce, ale může to znamenat, že se nakonec ukáže, že on v nás nezačal žádné dobré dílo. Pokud jsou lidé, kteří tvrdí, že uvěřili v Pána Ježíše Krista, tedy se prohlašují za křesťany, ale ignorují Boha ve svém životě, ignorují jeho Slovo, chtějí, aby Bůh dělal jenom to, co se jim líbí (a všichni toto v nějaké míře chceme, ale ne všichni se tomu poddáváme), potom se ukazuje, že nejspíš vůbec neznají skutečného Boha pravdivě zjeveného v Písmu a v Pánu Ježíši Kristu. Ale v případě Tesalonických si byl Pavel jistý:

• Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. (1Te 1,4–5)

Jak se to projevilo? Navzdory mnohé tísni přijali slovo víry v radosti Ducha svatého (1Te 1,6) a jednali podle něj (v. 8–10). Nezůstali jenom na povrchu jako křesťané v Korintě, kteří sice říkali, že přijali Slovo, ale vůbec podle něj nejednali, takže se chlubili smilstvem, které mezi nimi bylo, soudili se mezi sebou před světskými soudy, rozdělovali se kvůli lidem, hádali se kvůli duchovním darům, byli bezohlední jedni vůči druhým při večeři Páně a při společném jídle atd. Proto jim Pavel musel napsat, že jsou stále tělesní a potřebují duchovní mléko, potřebují stále slyšet evangelium, protože není jisté, jak na tom doopravdy jsou. 

Tohle musí nutně každého z nás vést k otázce, jak jsem na tom já? Jsem na povrchu nebo jdu do hloubky? Spoléhám na Pána Ježíše Krista se všemi důsledky toho, co to znamená, nebo je to jen ledabylá a lhostejná víra, která nemá ani chuť ani čas přemýšlet? Před zhruba sto lety popsal americký pastor německého původu William Boetcker (1873–1962) sedm hříchů povrchnosti: 1. Nepřemýšlím. 2. Nevím. 3. Je mi to jedno. 4. Nestíhám. 5. Nechávám to být.  6. Nemám čas číst a vyhledávat informace. 7. Nezajímá mě to.

• Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost. (Př 1,32)

Kéž nejsme hlupáky, kteří budou zahubeni svou netečnosti, ale jsme těmi, kteří promýšlejí věci. Oslovila mě slova J. I. Packera na adresu puritánů, v nichž vidí příklad lidí, kteří žili dostatečně pomalu na to, aby mohli dostatečně hluboko přemýšlet o Bohu. Žijeme v hektické době, ale to neznamená, že musíme žít hektickým způsobem života. Vzdejme chválu Bohu, který v nás pracuje ke své slávě a k našemu spasení.

II. Naše práce pro Pána

Pavel se modlí za to, aby Bůh učinil něco z nás, aby nás proměnil svou mocí, abychom byli hodni jeho povolání, ale také aby Bůh učinil něco skrze nás. Aby svou mocí naplnil „každé naše dobré rozhodnutí a dílo víry“. Tak zní jednoduchý a v mnoha směrech vysvětlující překlad druhé části jedenáctého verše. Myslím, že to je velmi dobrý překlad, protože z toho více doslovného překladu není úplně jasné, o kom je v tomto verši řeč. Je to Bůh, kdo má naplnit rozhodnutí své dobroty? Bůh své rozhodnutí vždycky naplní a dovede do konce. Bůh dělá všechno, co chce (Ž 115,3; 135,6). Nikdo mu v tom nemůže zabránit. Ale Pavel se modlí za to, aby Bůh naplnil … a jsou tu dvě věci, které mají být naplněné – jednak rozhodnutí nebo zalíbení dobroty a potom skutek víry. Obojí má být naplněné jeho mocí a ty dvě věci patří k sobě. A obě patří k nám, k těm kdo věří. Je to zcela v souladu s tím, o čem jsme mluvili před chvílí – že Bůh je původce i dokonavatel všech věcí, on je také udržuje a naplňuje. Proto je důležité se zastavit u toho, co je zde řečeno a – znovu – zamyslet se nad tím. 

Na prvním místě je tady „každé zalíbení dobroty“ nebo jak říká náš překlad „každé vaše dobré rozhodnutí“, příp. „záliba v konání dobra“ (Petrů), „rozhodnutí k dobrotě“ (Žilka), „váš ušlechtilý záměr“ (B21) nebo „každý dobrý úmysl“ (ČSP). Moji milí, pokud skutečně takto pochopíme tento text, potom je to velmi osvobozující a radostné. A myslím, že přesně to byl Pavlův záměr, když psal pronásledované církvi do Tesaloniky. Chtěl je povzbudit, potěšit, ukázat jim na radost a na svobodu, kterou mají v Pánu Ježíši Kristu. 

Někdy jsou křesťané velmi sevření a spoutaní tím, že nevědí, co přesně je Boží vůle pro jejich život. Víte, ono to víc souvisí s našimi tělesnými představami než s něčím duchovním. Lidé mají ve své mysli něco, co vůbec neodpovídá způsobu, jakým s námi Bůh jedná. Nebo je to tak, že Bůh někdy v nějakých situacích jednal velmi konkrétně s některými lidmi a křesťané to dnes zevšeobecní a udělají z toho obecnou normu. Např. Bůh skrze anděla řekl Josefovi, manželovi Marie, ve snu, aby šel hned do Egypta. A lidé si myslí, že to je něco běžného a standardního, že k nám Bůh mluví ve snu a že pro svůj život potřebuji naprosto konkrétní a specifické vedení, jinak se minu s Boží vůlí. Ale když se pečlivě podíváte do Písma, uvidíte, že Josef se na prvním místě řídil Božím slovem – a ve čtyřech případech, které se odehrály v rozmezí skoro deseti let, dostal pokyn od anděla ve snu. Nechci zpochybňovat sny, které jsou od Boha – jejich pravdivost se nakonec vždycky ukáže a lidé, kteří takové sny měli, se podle nich vždycky zachovali a vždycky se ukázalo, že to bylo správně. Ale nikde v Písmu nevidíme, že bychom se měli řídit svými sny, nebo svými pocity nebo nějakými vjemy nebo jakýmsi vnitřním hlasem. A pokud něco takového v našem životě je, máme to vždycky rozsuzovat Božím slovem a jím se máme také řídit. 

Na tomto místě Písmo mluví o každém našem rozhodnutí nebo zalíbení nebo touze dobroty. A Pavel se modlí za to, aby Bůh naplnil taková rozhodutí nebo takové touhy v našem životě. Protože pokud je něco dobrého v nás, můžeme si být jisti, že to nebude z nás, ale že to je Bůh, který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí. A v Písmu nám velmi jasně, nikoliv však úplně konkrétně, ukazuje, co je jeho vůlí. Boží vůlí je, abychom byli spaseni (2Pt 3,9; 1Tm 2,3–4). Boží vůlí je, abychom byli naplňováni Duchem svatým (Ef 5,17–18). Boží vůlí je, abychom byli posvěcováni (1Te 4,3). Boží vůlí je, abychom byli pokorní, poddajní, abychom se podřizovali ve všem, co nejde proti Písmu (1Pt 2,13–15). Boží vůlí je, abychom trpěli (2Tm 3,12). Pokud jsou tyto věci v našem životě a rozhodujeme se s pohledem upřeným k Bohu, potom se můžeme v podstatě rozhodovat jakkoliv a můžeme se spolu s Pavlem modlit za to, aby Bůh naplnil touhu po dobrotě v našem životě a v našem rozhodnutí. Josef nemusel řešit, kam přesně má do Egypta jít – měl prostě odejít do Egypta, protože šlo o život právě narozeného Spasitele. Nezáleželo na tom, do kterého z desítek měst, stovek městeček nebo tisíců vesnic odejde. Podstatné bylo, že odejde do Egypta. 

To nejdůležitější je, abychom se stále spoléhali na Boží moc a Boží pomoc, abychom hledali to, co se líbí jemu a neustále se mu podřizovali a poddávali, i když do našeho života přicházejí věci, které se nám nelíbí. A přesně totéž platí o každém skutku víry. Křesťané někdy nechtějí nic dělat, aby náhodou neudělali něco, co není skutkem, který jim Bůh připravil (Ef 2,10). Ale co říká Bůh? Buď rozhodný a udatný! Jednej! Spolehni se na Boha a potom jednej. A pokud je ten skutek úplně mimo, věř tomu, že ti to Bůh ukáže. Možná odhalí tvoje motivy, nikoliv skutek samotný – skutek může být dobrý, ale motivy mohou být špatné, možná se ukáže, že se snažíš zasloužit si jeho přízeň, kterou je možné mít jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista a nijak jinak. Možná se ukáže, že se nejedná o skutek víry, ale skutek zvyku, tradice, náboženského přesvědčení nebo společenského tlaku, strachu z lidí nebo povrchnosti, o níž jsme mluvili. Ale, milí přátelé, pokud se toto ukáže, je to jenom dobře. A neukáže se to, pokud žádný skutek neuděláme. Je pravda, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Ale je také pravda, že kdo nic nedělá, nejspíš zakopal svou hřivnu a bude muset počítat s temnotou, pláčem a skřípěním zubů. 

Proto nás Písmo vyzývá, abychom upřeli svůj pohled na Pána Ježíše Krista, odhodili všechnu přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí a vytrvali v běhu, jak je nám uloženo (Ž 12,1–2). Ten běh zde mluví o našem jednání, mluví o každodenní rutině, kterou ale děláme s pohledem upřeným na Ježíše, a tak ho oslavujeme ve svých životech. Je to o všech rozhodnutích pro dobré věci, které poznáváme z Božího slova a které předkládáme Pánu, aby je naplnil, je to o všech skutcích víry, do nichž vstupujeme s modlitbou, aby se na nás Bůh oslavil. Křesťanský život není ani paralýza ani hektické pobíhání sem a tam, ale je to život ve svobodě, v pokoji, radosti a spokojenosti z Boží blízkosti, život ve víře v Pánovu lásku a spoléhání se na jeho dobrotu. 

III. Pánova sláva v nás a skrze nás

Podívejte se do našeho textu, co je výsledkem takového života. Je to velmi jednoduchý text, ale velmi mocný a radostný. Je naplněný Boží milostí. Jestliže jsme rozhodní a udatní a pokorně chodíme se svým Bohem …

• Tak bude oslaveno jméno našeho Pána Ježíše ve vás a vy v něm podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista. (2Te 1,12)

Bůh jedná v nás, proto my chceme jednat pro něj a pro jeho slávu a to vede k tomu, že je jeho jméno oslaveno v nás a my v něm. Hledáme jeho tvář a jsme jím proměňováni a on v nás svou mocí působí, že chceme i činíme to, co se mu líbí a tak se na nás zjevuje jeho sláva. Myslím, že přesně toto má na mysli Pán Ježíš, když vyzývá své učedníky, aby byli světlem a solí:

• Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 5,16)

Pán Ježíš je naším světlem a skutky, které konáme k jeho slávě, svítí z našich životů a jsou svědectvím o Božím díle v nás. Vzpomeňte si, jak Pavel chválil křesťany z Tesaloniky ve svém prvním listě a jak zde hned v úvodu říká, že se jimi chlubí ve všech církvích. Žili životem, který byl cele odevzdaný Pánu. I když každý den chodili do práce – a můžete vzít jed na to, že pracovali víc než čtyřicet hodin týdně. I když měli své rodiny – a můžete si být jistí, že to obvykle znamenalo víc než jedno nebo dvě děti. Ale byli odevzdaní a oddaní Pánu. Vydávali mu své životy – ne tak nějak všeobecně ráno, kdy všechno zahrneme do jedné modlitby, ale v průběhu celého dne, kdy mu vydáváme jednotlivé věci a úkoly, před nimiž stojíme a prosíme ho: „Pane, pomoz mi!“ Pane, požehnej to.“ „Pane, nevím, co s tím.“ To je to neustálé upínání našeho pohledu vzhůru k Pánu. To je chození v jeho blízkosti. To je způsob, jak přirozeně roste naše víra, naše spoléhání se na něj. Začínáme u malých věcí v našich životech a postupně jdeme až k těm velkým. 

A všimněte si toho, že zatímco v desátém verši jsme mluvili o tom, že Pán Ježíš bude oslaven ve svých svatých, až se zjeví z nebe ve slávě a v ohni s nebeskými zástupy, nyní je řeč o tom, že Pán Ježíš bude oslaven v nás ještě před jeho druhým příchodem. Bude v nás skrze to, že svou mocí naplní každé naše dobré rozhodnutí a každý skutek víry. To se týká našeho nynějšího života. Už nyní na nás může být a hlavně má být zjevená jeho sláva. Už nyní máme my být oslavováni v něm podle milosti našeho Boha. Přesně toto je způsob, jak nás Bůh činí hodnými jeho království a jeho povolání. 

Proč byli křesťané v Tesalonice pronásledováni? Nevíme to úplně přesně, ale můžeme obecně říci dvě věci – jednak kvůli tomu, co hlásali. To víme z knihy Skutků:

• Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli i k nám, a Jáson je přijal do svého domu! Ti všichni porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš. (Sk 17,6–7)

Tím druhým důvodem byli jejich skutky. Nikoliv nějaké špatné skutky, jak to třeba říká Petr, když píše křesťanům, aby nikdo z nich nebyl pronásledován za vraždu, krádež, nějaký jiný zlý čin nebo intriky (1Pt 4,15), ale kvůli dobrým skutkům. Už jsme četli, jak rostla jejich vzájemná láska. Stejně tak rostli ve svatosti. Pavel jim napsal, že Boží vůlí je jejich posvěcení a ctnostný manželský život. A znovu je to Petr, který psal také pronásledovaným křesťanům, nám říká, že když se nyní s pohany nevrháme do stejného proudu prostopášnosti, jako jsme to dělali před svým obrácením, tak je to dráždí a urážejí nás (1Pt 4,4). 

V obou těchto věcech je v nás oslavován Pán Ježíš Kristus a my v něm. Skrze pronásledování a útisk. Kvůli zvěsti o jeho výlučnosti a vyvýšenosti. Kvůli tomu, že se nechceme klanět modlám – tak jako se oni nechtěli klanět císaři, ani my se nechceme klanět modlám dnešní doby, jako Green deal, nebo transgenderové hnutí nebo stejnost mužů a žen, jako jsou nejrůznější politické, zdravotní nebo jiné názorové proudy. A chceme jednat správně, tedy podle toho, co čteme v Písmu. Takovým dobrým příkladem této slávy je Štěpán. Byl to ustanovený služebník církve v Jeruzalémě, který se spolu s dalšími šesti bratry měl starat o to, aby nebyly zanedbávané vdovy, o které se církev starala. Židé se s ním přeli, ale nebyli schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. A tak našli několik křivých svědků, kteří Štěpána obvinili z rouhání. Byl postaven před židovskou radu, a když jim kázal Krista a poukazoval na jejich zatvrzelost, tak ho chytili a ukamenovali ho. Ale když se postavil před veleradu, čteme, že když na něj pohlédli, viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla (Sk 6,15). Byl prozářený Pánovou slávou. Pán Ježíš se skrze něj oslavil a Štěpán byl oslaven v Kristu, kterého spatřil, jak stojí po pravici Boží (Sk 7,55). 

Bůh nás zahrnuje svou milostí, abychom v tomto čase stále více odráželi a zrcadlili slávu Pána Ježíše Krista. Přitahuje nás k sobě, ze své milosti pozvedá náš zrak vzhůru a vede nás k tomu, abychom se den za dnem spoléhali na jeho moc a věřili, že bude v našich životech jednat a že bude jednat ke své slávě. Vyvolení, vykoupení, povolání, ospravedlnění, odpuštění, přijetí a celé spasení od prvního do posledního jsou z milosti, a ne ze skutků. To všechno přijímáme z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Už nyní v tomto čase se na nás oslavuje a až dokoná toto své dílo v naší duši, odložíme tato smrtelná těla a oblékneme nesmrtelné, nepomíjitelné. A potom mu budeme podobní (1J 3,2). Pavel napsal, že „až se ukáže Kristus, potom i my se s ním ukážeme v jeho slávě“ (Ko 3,4). Do té doby jsme vázáni slovy Pána Ježíše Krista, jimiž se za nás modlil:

• Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. (J 17,22–23)

Kéž nás Pán zahrne svou milostí a svým požehnáním, abychom v tom týdnu, který je před námi skutečně zářili Pánovou slávou, aby svět poznal, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem hříšníků. Amen