Účastníci božské přirozenosti

Jaroslav Kernal, Praha 8. listopadu 2026

Minulý týden jsme si připomněli den reformace a dnes si můžeme připomenout jiné významné datum – 8. listopadu 1620 došlo k porážce českých stavů na Bílé hoře. Nešlo jenom o „občanskou“ válku, ale šlo o náboženskou válku protestantů proti katolíkům. Od toho okamžiku se začaly utahovat šrouby, a vyvrcholením bylo vydání Obnoveného zřízení zemského o sedm let později. Tím byla spuštěna tvrdá rekatolizace naší země, která skončila až v roce 1867, kdy v Prosincové ústavě byla zakotvena svoboda svědomí a náboženského vyznání pro všechny. Minulé kázání jsem nazval podle jednoho z těch reformačních hesel Solus Christus, protože v poznání Krista nám Bůh daroval všechno, co potřebujeme k životu a ke zbožnosti. Dnes pokračujeme dalším reformačním heslem, Sola fide, protože to všechno přijímáme jenom vírou. Z Boží milosti jsme skrze víru přišli ke Kristu a vírou také žijeme. Přesně o tom je další verš v Petrově listu, náš dnešní text. Petr napsal svou závěť a ty věci, které psal svým čtenářům, bratrům a sestrám v Kristu, jsou nesmírně důležité. Dneska máme před sebou jeden z klíčových textů, který se týká křesťanského života, který se týká zbožnosti, který se týká posvěcení. Je tady napsáno, jak se stáváme účastníky božské přirozenosti, tedy jak rosteme ve svatosti, v posvěcení. A není to nijak jinak, než jak jsme začali svůj křesťanský život, tedy vírou. Někdy křesťané podléhají svůdnému klamu, který tvrdí, že jsme začali svůj duchovní život vírou, ale musíme pokračovat svou snahou, svými skutky, svým úsilím. Nic není vzdálenější pravdě. V listu Galatským nazývá takové jednání pošetilostí a odpadnutím od Krista, od milosti. To jsou velmi vážná slova. Doslova bychom mohli přeložit Pavlova slova třeba takto: „Ó, vy Galatští pitomci, kdo vás omámil?“ 

Náš dnešní text není tak ostrý, ale Petr v něm předkládá stejné věci, stejné evangelium, stejné poselství jako to dělá Pavel ve svých listech. Přečtu prvních jedenáct veršů.

Dneska se budeme zabývat čtvrtým veršem a pustíme se do něj od konce, takže začneme tím, že se svět žene do zkázy a ukážeme si, proč to tak je. Potom se přesuneme do střední části toho verše, kde se mluví o tom, že křesťané se ženou k Bohu a nakonec půjdeme na začátek toho verše, kde se mluví o vzácných, drahých a velikých slibech, jichž můžeme dosáhnout a kterých dosáhneme jenom skrze víru. 

I. Svět se žene do zkázy

Petr nám říká, že svět se žene do záhuby a v našem překladu stojí, že ho tam žene jeho zvrácená touha. Bůh stvořil svět a byl dobrý. Ale potom do světa vstoupil hřích – vstoupil tam skrze člověka, který se vzbouřil proti Bohu. A netrvalo to dlouho a do světa vstoupila první vražda, kdy starší bratr zabil mladšího. Proč ho zabil? Protože jeho skutky byly zlé, zatímco bratrovy byly spravedlivé – to je vysvětlení Písma (1J 3,12). Následovaly další vraždy a došlo to tak daleko, že se Bůh rozhodl skoncovat se vším živým na zemi. 

• Země však byla před Bohem zkažená a plná násilí. Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu. (Gn 6,11–12)

Bůh zahladil zemi potopou, ale zahránil Noeho a jeho rodinu spolu se všemi zvířaty v arše. Bůh samozřejmě věděl, že v arše se ve všech členech Noeho rodiny přesunul do nového popotopního světa také hřích. Bůh tyto věci takhle naplánoval, aby mohlo přijít něco mnohem slavnějšího a většího. Tím slavnějším je to, co čteme v našem textu, tedy že stvoření lidé ospravedlnění z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista budou mít podíl na Boží přirozenosti a na Boží svatosti i na Boží slávě. Ale s tím souvisí také to, co tady v textu máme, že ten hříchem postižený svět skončí ve zkáze, v záhubě, v zavržení. Petr o tom mluví ještě dál ve svém listě – v podstatě v celé druhé kapitole, kde se věnuje falešným učitelům a mluví o jejich konci a následně ve třetí kapitole, kde mluví o konci tohoto světa, který je spojený s druhým příchodem Pána Ježíše Krista. Ve čtvrtém verši mluví o posměvačích, kteří se budou posmívat zaslíbení druhého příchodu Pána Ježíše („Kde je ten jeho zaslíbený příchod?“). A o pár veršů dál to Petr vysvětluje:

• Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. (2Pt 3,10–13)

Starý svět se rozplyne v žáru slávy Pánova druhého příchodu. V našem textu v první kapitole mluví o tom, že tam tento svět směřuje. Náš překlad doslova říká, že se tam žene. Řítí se vstříc zkáze, jako se voda žene korytem řeky, když taje sníh. To slovo „žene se“ není v originálním textu, ale je tam ta žádostivost, která v našem překladu přeložená jako „zvrácená touha“. V originále je slovo, které znamená silnou touhu. V řečtině je to slovo neutrální, může se použít v kladném i záporném slova smyslu podle toho, v jakém kontextu to je. Pán Ježíš mluvil o tom, že se velmi přál, toužil, jíst s učedníky velikonočního beránka (Lk 22,15) a Pavel toužil být s Kristem (Fp 1,23) – to jsou asi jediná dvě kladná použití toho slova v Písmu. Všechny ostatní výskyty mluví o žádostivosti, chtivosti, Petr píše o falešných učitelích a jejich poskvrňujících a nezřízených vášních (2Pt 2,10.18). A ve třetí kapitole o posměvačích, kteří žijí, jak se jim zachce, dosl. podle svých vášní. Tato vášeň nebo žádostivost je to, co probouzí každý hřích, co je motorem hříchu. Proto se mi moc líbí tento překlad, který říká, že svět žene do záhuby jeho zvrácená touha. To je to, co je v lidském srdci. Je to tam od pádu. Eva zatoužila… 

• Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. (Gn 3,6)

Zatoužila po vševědoucnosti, zatoužila být jako Bůh, protože přesně to jí had sliboval. A přesně s touto žádostí v srdci se rodí všichni potomci Adama a Evy. Chceme být jako Bůh, chceme být vlastními bohy. Tohle je samotné srdce hříchu a žádostivost, chtivost, zlá touha to je jeho tep. Čteme o tom na mnoha místech v Božím slově. Když Pavel popisuje člověka před obrácením – a my všichni jsme takoví byli, říká:

• Žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Ef 2,3)

To je člověk bez Krista, bez života, který je z Boha, bez nového narození, bez Ducha svatého. To se projevuje tím propadáním sklonům svého těla, sobectvím a následně všemi skutky a postoji, které s tím souvisí. Někdy je to ve světě vidět více a někdy trochu méně, podobně jako ta řeka, která někdy zklidní svůj tok, aby se vzápětí hnala prudce nějakou soutěskou nebo peřejemi. Mimochodem je tady stejné slovo jako v 2Pt 1,4 – sklony těla, dosl. tělesné vášně, žádosti těla. Tím jsme nutně propadli Božímu soudu, tyto vášně ženou svět do záhuby. Země se všemi jejími činy bude postavena před soud.

• Kdo věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,18)

To je souvislé poselství Božího slova, které tady Petr vtěsnal do několika málo slov. A můžeme to doplnit ještě slovy Jana:

• Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (1J 2,16–17)

Svět pomíjí. Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel (Kaz 1,2). Kdo činí vůli Boží? Tu činí ten, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista, tedy Boží dítě. A to nás vede k druhému bodu:

II. Křesťan se žene k Bohu

Byly nám darovány drahé a veliké sliby, skrze které se staneme účastníky božské přirozenosti. Tady jednoznačné a jasné prohlášení, které se týká všech Božích dětí. Všichni, kdo věří v Pána Ježíše Krista, se stanou účastníky božské přirozenosti. Nikdo nebude vynechán, nikdo nebude ošizen ani na něčem zkrácen. To je cíl, k němuž směřujeme. To je Boží plán, který Bůh připravil před stvořením světa. 

Sloveso „stát se“ (abychom se stali) je v originálním textu ve tvaru, který tuto činnost, tedy to, že budeme účesníky božské přirozenosti, považuje za hotový fakt. Takhle to prostě bude, protože to Bůh takhle připravil a naplánoval. A on to také učiní. Udělá to pro nás a udělá to s námi. Podívejme se na chvilku na notoricky známý text z listu Římanům:

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,28–30)

Bůh nás předem určil, abychom přijali podobu jeho Syna. Bylo to rozhodnutí Boží, že nás povolal. V celém tomto textu se mluví o stále stejné skupině lidí – jsou to ti, kdo milují Boha. Potom se tam opakuje „ty, které… ty, také“. Nikdo se po cestě neztrácí ani nikdo nepřibývá. Skupina předurčených je stejná jako oslavených. Je tu řetěz aktivit, které udělal Bůh s námi na základě svého rozhodnutí. Předzvědění, předurčení, povolání, ospravedlnění, oslavení. V češtině to má všechno v minulém čase, ale je tam stejný slovesný tvar jako v 2Pt 1,4, je to tedy vyjádření nepochybné jistoty. Ještě nejsme oslaveni, ale budeme úplně stejně, jako jsme byli vyvoleni, povoláni a ospravedlněni. Je to stoprocentní a naprosto jisté. Ještě to nevidíme, ale věříme tomu. To je víra. 

Autor listu Židům mluví o tom, jak nás Bůh v tomto světě vychovává. Není to příjemné, ale je to nutné. Zároveň je to také velmi povzbuzující, protože díky tomu můžeme vědět, že jsme Božími dětmi, protože jsme vychovávaní. A Bůh vychovává jenom své děti, nikoho jiného. A tato jeho výchova má svůj cíl:

• A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. (Žd 12,10)

Budeme svatí, jako on je svatý. Už jsme ospravedlněni, už jsme také posvěceni. Jednou provždy. Proto Písmo opakovaně nazývá křesťany svatými. A jaké křesťany! Třeba jako byli ti v Korintě, kteří se hádali mezi sebou, povyšovali se a sektařili, soudili se mezi sebou před světskými soudy, ve shromáždění byl chaos, při Večeři Páně se někteří opíjeli, chudé a hladové nechávali o hladu, nebrali ohled jeden na druhého. Přesto: 

• Církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista (1K 1,2)

Jak je mohl Pavel nazvat posvěcenými a svatými? Protože uvěřili v Pána Ježíše Krista. A to znamená, že všechny jejich hříchy byly odpuštěné, že byli ospravedlněni a Pán Ježíš Kristus se stal jejich svatostí nebo posvěcením. To se stalo na kříži! Tam jsme byli posvěceni. Jednou provždy.

• Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. … Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. (Žd 10,10.14)

Za námi jsou slavné věci, které se staly na kříži. Spolu s ním tam byly přibity a odsouzeny naše hříchy. Spolu s Kristem jsme tam zemřeli i my. Ježíš se stal zástupnou obětí a tak nás vykoupil. Byla tam zaplacena cena. Byl tam poražen hřích a jeho moc, byla tam poražena smrt a její moc a byl tam poražen ďábel a jeho moc. Tito nepřátelé ještě nejsou úplně zahlazeni, ale díky kříži a díky Duchu svatému, který v Božích dětech přebývá, už nad námi nepanují. Byla tam prolita Kristova krev, která nás jednou provždy očistila ode všeho hříchu a která zpečetila novou smlouvu, která je lepší než ta stará. 

Před námi jsou veliké a slavné věci, které nám Bůh připravil. To jsou ty jeho sliby, o nichž je řeč v našem textu. Účast na božské přirozenosti, podíl na Boží svatosti, přijetí Kristovy podoby. Jan říká, že jsme byli nazváni Božími dětmi a jsme jimi. Nyní jsme jimi. Ještě nevyšlo najevo, co budeme, ale víme, že mu budeme podobní, protože ho spatříme takového, jaký je (1J 3,1–2). Nebo se podívejte na blahoslavenství, jimiž začíná kázání na hoře – Ježíš tam mluví o těch, kteří v něj věří, a říká, že jsou blahoslaveni a vždy dodává nějakou další charakteristiku: jejich je království nebeské, oni budou potěšeni, oni dostanou zemi za dědictví, oni budou nasyceni, oni dojdou milosrdenství, oni uzří Boha, oni budou nazváni syny Božími.

Ve své modlitbě v horní místnosti mluví Pán Ježíš o slávě:

• Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. (J 17,22–23)

A v knize Zjevení čteme ta ohromná slova:

• Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo. (Zj 21,3–4)

Moji milí, před námi jsou ohromné věci a my se potřebujeme sytit jejich velikostí a nádherou. Jsou naprosto jisté a my do nich krok za krokem dorůstáme. Nejenom tím, že jsou nám každý den blíž, ale tím, že jim věříme. A to je třetí bod:

III. Ženeme se jenom skrze víru

Tím, že nám Bůh daroval všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu skrze poznání a poznávání jeho samotného, nám daroval převeliká a vzácná zaslíbení, abychom se tak stali účastníky jeho božské přirozenosti. Jak tak? Skrze ta zaslíbení se staneme účastníky božské přirozenosti. Jak tedy skrze zaslíbení? Existuje jenom jedna jediná cesta, a to je víra. Tedy že se spolehneme na Boha, že to udělá a tohle je ta cesta k tomu, abychom přijali božskou přirozenost. Jinými slovy, abychom se proměňovali, abychom rostli nebo, jak říkáme, abychom se posvěcovali. Tohle se děje jenom skrze víru. Jsme zachráněni z milosti skrze víru a jsme proměňováni, posvěcováni z milosti skrze víru. 

Zmínil jsem korintské křesťany. Pavel je ve svém dopise velmi kárá kvůli tomu, jak žijí. K čemu je nakonec vede?

• Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce. (1K 16,13–14)

Stůjte pevně ve víře a všechno ať se děje v lásce. Podobná slova napsal Pavel křesťanům do Kolos:

• Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. (Ko 2,6–8)

Jde o víru – znovu a znovu a znovu. Římanům Pavel napsal, že se nestydí za evangelium, protože se v něm zjevuje Boží moc, která je přijímána vírou a vede k víře (Ř 1,16). Juda chtěl psát milovaným slova povzbuzení o spasení, ale … 

• … teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. (Ju 3)

Pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni. Bůh nám daroval nádherná zaslíbení, o která se máme ve víře opírat, a tak budeme proměňováni, posvěcování, tak budeme už nyní tvarováni do podoby Pána Ježíše Krista. 

Ohlížíme se zpět na to, co Bůh učinil v Kristu, a věříme jeho slibům o budoucí slávě. Když věříme Božím slibům, Bůh na nás působí, aby nás proměnil. Večeře Páně nám připomíná, co pro nás Bůh učinil skrze smírnou oběť krve, a upíná náš pohled k budoucímu dovršení na konci věků. Bible nám neustále připomíná, co Bůh učinil, a jeho slavná zaslíbení.

Ježíš se modlil, aby nás Otec posvětil pravdou, a dodává: „Tvé slovo je pravda“ (J 17,17). Když jsme uvěřili pravdě evangelia, stali jsme se Božími dětmi a začínáme mít účast na božské přirozenosti. Když v den Letnic vznikla církev, byli ti, kdo uvěřili, pokřtěni a čteme o nich, že „vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Sk 2,42). To jsou prostředky, které Bůh ustanovil, abychom rozstli v Kristu, upevňovali se ve víře, proměňovali se obnovou mysli. Kdyby Bůh tyto prostředky neustanovil a nespojil s nimi své sliby, nebyl by žádný důvod věřit, že by takové jednoduché věci mohly někoho změnit. Ale Bůh to takto ustanovil. 

Boží slovo nás posvěcuje (J 17,17). Když slavíme Večeři Páně, dáváme najevo, že věříme v jeho sliby, že bude s námi a že se vrátí, abychom s ním mohli jíst v Božím království (Mt 26,29). Připomínáme si jeho smrt, dokud nepřijde (Lk 22,19; 1K 11,25–26), a tím projevujeme víru v základ našeho posvěcení: v jeho jednou provždy prolitou krev. Modlíme se, protože nám slíbil, že nás vyslyší a dá nám milost a pomoc v pravý čas (Žd 4,16). Tohle je jednoduchý křesťanský život. Není v něm nic komplikovaného. Problém je, že hříšná přirozenost člověka to komplikované chce mít. 

Aramejský vojevůdce Naamán chtěl, aby Elíša vyšel ven a mával rukou směrem k posvátnému místu, aby vzýval svého Boha, prostě aby udělal nějaký cirkus. A on mu jenom vzkázal, že se sedmkrát omýt v Jordánu. Ta jednoduchost ho nepřesvědčila. Jeho služebníci ho potom přesvědčili. Měl se jednoduše spolehnout na Hospodinovo slovo. Úplně stejně se máme jednoduše spolehnout i my. A spolehnout se na něj znamená jednat podle něj. To je sola fide, pouhou vírou. To je život ve víře a skrze víru. 

• … žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. (2K 5,7)

A tak vás chci povzbudit, milí v Kristu, abyste se spolehli na Boží slovo, abyste přemýšleli o těch velikých a slavných zaslíbeních a stavěli si je před oči. Abyste se dívali zpátky, ne na svůj život, ale na Krista, na jeho dílo, na jeho kříž a viděli, co všechno se tam stalo a co nám to přineslo. Abyste se spolehli na to, že jste Boží děti a rostli v této víře. Není jiné evangelium než evangelium kříže. Nic jiného z člověka Boží dítě neudělá. A nic jiného člověka neudrží na té úzké cestě následování Pána Ježíše, jenom samotné evangelium přijímané pouhou vírou. Není nic lepšího, není nic většího a není nic jednoduššího. 

• Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. (J 3,36)

Tak prosté je evangelium a tak jednoduchý je i křesťanský život. Není snadný. Je bolestivý, protože je o umírání. Přesto je jednoduchý. Je to jednoduché spolehnutí se, tedy víra. Spolehnutí se na to, v co doufáme a jistota toho, co nevidíme – to je biblická definice víry (Žd 11,1). Chci vás vyzvat, abyste se spolehli, abyste se ujistili, a pokud nevěříte, abyste uvěřili v Pána Ježíše Krista, aby na vás nezůstával Boží hněv a nebyli jste v nepřátelství s Bohem. 

• On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

Amen.