Charakter Božího království III.

Jaroslav Kernal, Praha 22. května 2022

Pokoj vám a milost, milí svatí v Kristu. Pokračujeme v naší minisérii o charakteru Božího království ze čtrnácté kapitoly listu Římanům. Pojďme přečíst ty tři verše a potom se budeme zabývat první polovinou osmnáctého verše.

Mezi křesťany v Římě bylo mnoho napětí, především mezi křesťany ze Židů a z pohanů. V roce 49 vydal císař Klaudius nařízení, podle něhož museli Židé opustit Řím. Podle historika Suetonia, to bylo „kvůli roztržkám nějakého Chrésta“, což by mohlo ukazovat na to, že mezi Židy působilo napětí to, že někteří z nich uvěřili v Pána Ježíše Krista. Ti, kteří uvěřili v Krista, jistě svědčili také pohanům, kteří uvěřili. Když došlo k vyhnání Židů z Říma, obrácení pohané tam zůstali a církev se tím pádem asi rychle oddělila od židovské synagogy. V roce 54 Klaudius zemřel a spolu s ním zemřelo i jeho nařízení týkající se Židů. Křesťané ze Židů se vrátili do Říma a spojili s křesťany z pohanů. Ale pět let oddělení se od Židů ukázalo křesťanům z pohanů, že následování Pána Ježíše Krista nemá mnoho společného se starým judaismem. Zatímco křesťané ze Židů strávili těch pět let někde jinde, ale vždy mezi svými židovskými soukmenovci.

Dobře je to vidět na manželském páru Priscille a Akvilovi, které Pavel potkal v Korintě, v synagoze. A i když se církev v Korintě nakonec oddělila od synagogy (Sk 18,6–7), když se potom Priscilla s Akvilou přesunuli s Pavlem do Efezu, znovu je nacházíme v synagoze. Bylo to pro ně přirozené.

Na začátku čtrnácté kapitoly Pavel vybízí křesťany, aby přijímali slabé ve víře, ale ne proto, aby se s nimi přeli a dohadovali se o jejich názorech, aby se je snažili přesvědčit nebo je nějak utlouct argumenty – což pravděpodobně dělali, takže Pavel věnuje podstatnou část svého dopisu řešení tohoto problému. Jaké je jeho řešení? Zaměřte se na to, co je důležité, a to je Boží království a jeho spravedlnosti, to je král tohoto království, Pán Ježíš Kristus a jeho dílo, Boží moc v evangeliu, Kristova láska v díle smíření, a přítomnost Ducha svatého ve vašich životech – víra, láska a naděje. To je podstata Božího království, tam máme směřovat.

Boží království není v tom, co jíte a pijete, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Minule jsme si ukázali, že tyto věci jsou obsažené v evangeliu, jsou mocí, dílem evangelia, je to charakter Božího království, pro něž je zásadní spravedlnost, a z ní vyplývající pokoj, protože jsme usmířeni Bohem, což vede k radosti – a to všechno pramení z Kristova kříže, ne z nás, je to z Boha, takže se nesoustředíme na sebe, ale na Boha. To potom jednoduše vede k tomu, že se nemůžeme povyšovat nebo pohrdat druhými. A přesně o tom je náš dnešní text, kde Pavel mluví o službě Kristu tím, co je podstatné pro Boží království. Podíváme se tedy na to, co znamená služba jako taková, jak máme sloužit spravedlností, pokojem a radostí, které jsou z Ducha svatého, a nakonec uvidíme, že služba musí být zaměřená na Pána Ježíše Krista samotného a musí být v moci Ducha svatého. On přišel proto, aby oslavil Krista (J 16,14).

• Ř 14:18–19 Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.

I. Služba je výsada i život křesťana

Kdo takto slouží Kristu … Co je to vlastně služba? Chtěl bych se na chvilku zastavit u toho, co to znamená sloužit, protože si myslím, že v této oblasti pořád panuje mnoho zmatku mezi křesťany. Jedním z cílů reformace bylo všeobecné kněžství věřících a najdete to snad ve všech reformačních vyznáních víry. Jaká je ale realita po pěti stoletích od reformace? Kromě občasných snah některých skupin křesťanů a stále ústy vyhlašovaného všeobecného kněžství a služby všech všem vidíme pořád totéž – službu vykonávají speciální služebníci a ostatní jsou pasivními diváky či příjemci služby.

Připomíná to nějaký sport, kdy se hrstka lidí na hřišti dře a potí, snaží ze sebe dostat maximum, dělá pro to maximum a velké množství lidí se na to dívá z hlediště nebo u televize, mají v ruce nějaké sladké pití a v druhé brambůrky a obvykle se rozčilují nad tím, co ti na hřišti dělají špatně. Podobně to funguje v církvi. Ti vepředu se nazývají služebníci a ti ostatní laici. Kde je Kristovo tělo? Co znamená to všeobecné kněžství věřících?

Podívejte se do našeho textu – co tam Pavel píše? Je tady určité vymezení, ale to vymezení se týká slova „takto“ – kdo takto slouží Kristu – všichni sloužíte, ale někteří neslouží správně, protože neslouží takto. Všichni jsou služebníci – silní ve víře i slabí ve víře. Jsou to Kristovi služebníci (Ř 14,4). O dvě kapitoly dříve psal Pavel o těle Kristově. Poslouchejte, co a komu píše:

• Římanům 12:3 Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.

Tady jsou slova určená každému křesťanovi – každý křesťan má jinou míru víry, každý křesťan má nějaké obdarování, každý křesťan je knězem krále, každý křesťan má povinnost nesmýšlet o sobě vysoko, ale střízlivě, pokorně. A v dalších verších (Ř 12,4-8) Pavel popisuje službu Kristova těla a ukazuje, že každý křesťan je služebník a slouží. Služba není výsadou pro vybrané křesťany, ale je výsadou každého křesťana. Pokud ze služby uděláme výběrovou záležitost, vracíme se do Starého zákona, ke kněžím a lidu, nebo jdeme do světa, kde vládnou profesionálové a odborníci. Abys mohl učit druhé, musíš být odborník na učení, nejlépe s diplomem z univerzity … abys mohl radit druhým, musíš být odborník radění … abys mohl vést druhé k uctívání, musíš být odborník … Ano, Písmo mluví o kvalifikaci, ale jenom v případě starších a diákonů, což ale nejsou služby, ale je to správcovství! Jsou to muži povolaní k tomu, aby spravovali Boží lid, a jejich kvalifikace není teologická ani praktická, ale je morální, etická, týká se jejich charakteru, ne jejich znalostí nebo praktických dovedností. A kromě toho, být starším nebo diákonem není služba, ale zodpovědnost v těle Kristově, postavení správce, který slouží všem a stará se o tělo. Bůh takového člověka povolal, aby v tomto postavení sloužil dary, jimiž ho Bůh obdaroval – stejně jako všechny ostatní křesťany:

• 1 Petrův 4:10 Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.
• 1K 12:7 Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.

Každý byl obdarován a každý má sloužit tím darem milosti, který přijal. Problém je v tom, že si službu představujeme jako nějakou činnost, nějakou aktivitu, kterou vykonáváme. Je jasné, že služba se neobejde bez aktivity, bez činnosti, ale to není to nejdůležitější. Mnohem důležitější je srdce, identita člověka. Křesťan je služebník, proto slouží. Předtím než uvěřil, byl hříšník, a to byl důvod, proč hřešil. Problém hříchu nebyl v těch jednotlivých konkrétních projevech hříchu, ty byly jenom důsledkem stavu jeho srdce, důsledkem toho, kým byl – miloval sebe a nenáviděl Boha. A stejné je to se službou – milujeme Boha a uctíváme ho celým svým srdcem, a to znamená, že jsme jeho služebníci, proto sloužíme. A stejně jako hříšník nemusel obvykle přemýšlet o těch konkrétních projevech hříchu – prostě dělal to, co pro něj bylo přirozené, a když mu Bůh otevřel oči, tak ve světle Boží svatosti viděl, že to byl hřích, tak také služebník nemusí přemýšlet o tom, co přesně a konkrétně bude dělat, protože slouží, a to z podstaty své přirozenosti.

Pán Ježíš tohle ilustruje ve třech podobenstvích v Matoušovi 25 – podobenství o družičkách, o hřivnách a o ovcích a kozlech. Vždy jsou tam dvě skupiny lidí – ti, kdo jsou ze své podstaty služebníci a ti, kdo nejsou. Družičky, které byly připravené a měly olej, a ty, které ho neměly. Na všechny přišla ospalost a usnuly, ale když přišel ženich uprostřed noci, ty připravené prostě zapálily své lampy a vešly s ženichem na svatbu. Nebo služebníci, kterým byly dány hřivny – podívejte se, jak jednají:

• Mt 25:16–17 Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, vyzískal jiné dvě.

Nemusí dlouho rozvažovat, co mají dělat, proč jim Pán svěřil ty hřivny, ale prostě jdou a rozmnožují, zatímco ten třetí se o svou hřivnu nechce starat a zakope jí. Je to služebník špatný, líný, poznal Boha, ale nevzdal mu čest ani mu nebyl vděčný (Ř 1,21). Jeho identita spočívala v nenávisti ke králi, v hříchu, zatímco identita oněch dvou v lásce k němu a ke službě. A nejlépe je to vidět na tom třetím podobenství, kde Pán chválí ty, kdo mu dali najíst, napít, oblékli ho, navštívili ho nemocného nebo ve vězení, ujali se ho na cestách. Jsou požehnaní a od založení světa pro ně bylo připraveno království (Mt 25,34). Ale podívejte se, jak reagují na Pánova slova:

• Mt 25:37 Tu mu ti spravedliví odpoví: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?“

Neměli službu sycení hladových nebo napájení žíznivých. Oni se prostě soustředili na Krista a jeho království a přirozeně dělali to, k čemu je vedla láska Kristova. A ta je vedla k tomu, aby byli horliví v dobrých skutcích (Tt 2,14) – aniž by je počítali, aniž by se jimi chlubili, aniž by je nějak vystavovali na odiv nebo se jimi identifikovali. Úplně prostě žili svůj křesťanský život se zaměřením na Pána Ježíše Krista. A on jejich život proměnil a naplnil. Nepotřebovali budovat služby, vymýšlet programy nebo vytvářet instituce. Celým svým životem sloužili Kristu.

II. Služba spravedlností, pokojem a radostí

Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. Služba je přirozeností těch, kdo milují Boha. Když si uvědomíme, že to není aktivita, ale stav srdce a mysli, tak nám začne náš text dávat jasný smysl. Pavel píše o tom, že podstata Božího království spočívá ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. To vyjádření „z Ducha svatého“ nebo doslova „v Duchu svatém“, což nemusí nutně znamenat nějaký velký rozdíl a na tomto místě to podle mě ani neznamená, je vyjádření, které se gramaticky vztahuje ke všem třem slovům, která tam jsou: ke spravedlnosti, která je v Duchu svatém, k pokoji, který je v Duchu svatém a k radosti, která je v Duchu svatém. Mohli bychom také říci, že výraz „Boží království“ je ekvivalentem výrazu „v Duchu svatém“. Být v Božím království je být v Duchu svatém. Boží království je sféra Ducha. Tento Duch nám byl dán, když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista – to on způsobil naše znovuzrození, to on nám dal nové srdce, to on nám otevřel uši, abychom slyšeli zprávu evangelia, to on nám otevřel oči, abychom viděli Krista ukřižovaného, to on pohnul naší vůlí, abychom se vrhli Kristu k nohám s pláčem a s prosbou o odpuštění. Jím jsme také zapečetěni pro věčnost a on s námi bude navěky. On přišel, aby vydal svědectví o Kristu, aby ho oslavil – v nás i skrze nás. On v nás působí chtění i činění (Fp 2,13), on nás vede ke skutkům, které nám on sám připravil, abychom v nich chodili (Ef 2,10). Když Pavel mluví o nádheře nové smlouvy, mluví o službě Ducha a zakončuje oddíl, v němž to rozebírá, slovy:

• 2K 3:17–18 Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.

Jak tedy máme sloužit Kristu těmi charakteristickými věcmi Božího království: spravedlností, pokojem a radostí? Velmi jednoduše můžeme říct, že se týká služby evangelia, šíření evangelia, zaměření na evangelium. Protože v evangeliu se zjevuje Boží spravedlnost, která vede k pokoji s Bohem a působí radost. Krásně je to vidět, když Pavel a Barnabáš kázali evangelium v Pisidské Antiochii (Sk 13), mluvili s Židy v synagoze, kteří ale, když viděli, že se další sobotu shromáždilo skoro celé město, byli naplněni závistí, začali se rouhat a odmítli evangelium. Pavel se obrátil k pohanům a řekl jim, že ho Bůh povolal k tomu, aby přinesl pohanům evangelium a skrze ně spasení. Jaká byla jejich reakce?

• Sk 13:48 Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili.

Všichni pohané pochopili požehnání Boží, které bylo v dobré zprávě o Kristu, a všichni se radovali, i když jen někteří z nich uvěřili. To je dílo evangelia. Evangelium je Boží evangelium, je o jeho Synu, je to Kristovo evangelium, dobrá zpráva o spasení z milosti skrze víru, je to evangelium království (Mt 4,23; 9,35; 24,14), slovo pravdy (Ef 1,13; Ko 1,5), evangelium slávy (2K 4,4) a pokoje (Ef 6,15), je to věčné evangelium (Zj 14,6) plné moci.

Zmíním dvě roviny této služby – jednak je to zaměření na podstatu evangelia, které není v tom, co jíme nebo pijeme, ale ve spravedlnosti Boží zjevené na Kristu a na jeho kříži, potvrzené jeho zmrtvýchvstáním, je v pokoji, který pramení z této Boží spravedlnosti, protože tato spravedlnost přináší smíření s Bohem a tedy pokoj, který převyšuje každé lidské pomyšlení. A to obojí, spravedlnost a pokoj, vede k radosti – k radosti z Boží milosti, k radosti z Boží lásky, z Božího přijetí, z odpuštění hříchů, z očištění, z věčného dědictví, které je nám zaslíbeno. Tohle je zaměření na zvěstování – ale jde o podstatu věci – spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém. Nejde o to říkat lidem, že jsou hříšníci, protože lžou, kradou, podvádí, smilní, jsou nečestní, pokrytci atd. To jsou důsledky hříchu, ale podstata je v tom, že nevěří v Boha a v toho, kterého poslal, v Pána Ježíše Krista! Neříkám, že nemáme říkat, že vražda je vražda, krádež je krádež je krádež, podvod je podvod a lež je lež – máme! Musíme! Ale to není podstata Božího království. Pokud bychom dělali jen tohle, bude nakonec jenom moralizování. Proto se musíme zaměřit na to podstatné: spravedlnost, pokoj a radost.

Druhá rovina této služby je v životě, který pramení z těchto podstatných věcí – a i to je služba Kristu. To je služba Kristově církvi, tělu. To je služba nevěřícím lidem, služba evangelia, když žijeme Kristovu spravedlnost, protože jsme spravedliví, jako on je spravedlivý, když v této Kristově (nikoliv ve vlastní) spravedlnosti usilujeme o prosazování spravedlnosti, práva a pravdy. To potom mimo jiné vede k pojmenování hříchu a ukázání na nespravedlnost, to vede k tomu, že se postavíme proti bezpráví a zastaneme se utištěného, sirotka nebo vdovy. Když žijeme v Kristově pokoji a díky tomu přináším tento pokoj druhým – jsme těmi, kteří působí pokoj, ne roztržky a hádky, rozdělení a nevraživot. Když žijeme s pohledem upřeným k naději, kterou máme v Pánu, takže jsou naše životy naplňovány jeho radostí a tuto radost šíříme dál. Tam, kde žijeme tyto věci, není místo pro to, abychom se přeli se slabšími bratry o jejich názory, abychom se povyšovali nebo pohrdali druhými kvůli tomu co jí nebo zachovávají. To je život v Kristově lásce, která je naplněním Božího zákona.

III. Služba Kristu

Tato služba je službou Kristu. Náš text říká: „Kdo takto slouží Kristu …“ Mluvili jsme o tom, kdo takto slouží – je to každý křesťan, protože každý křesťan je služebníkem. Mluvili jsme také o tom, co to znamená, že slouží – že to není ztotožnění s tím, co dělám, tedy s nějakou aktivitou, ale je to pochopení toho, kým jsem – jsem Božím dítětem, jsem novým stvořením, jsem naplněn Duchem svatým, jsem knězem nejvyššího Krále a přináším jako nejvyšší oběť sám sebe, to je moje pravá bohoslužba, tedy jsem Kristovým služebníkem, to je moje identita. Jsem Kristův, a to je moje služba. Jsem Kristův a základem mojí služby jemu je, že jsem jeho a jsem s ním, že se mu vydávám, že se mu odevzdávám, že mu patřím, že on je mým Pánem a já jsem jeho služebníkem. Když si Pán po noci naplněné modlitbami vybral svých dvanáct učedníků, co bylo jeho cílem? Podívejte se do evangelia:

• Marek 3:14–15 Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy.

Byli ustanoveni k tomu, aby byli s ním … Když apoštolové vybírali toho, kdo zastoupí Jidáše, který zradil a zabil se, co bylo jedním z těch podstatných znaků? Petr povstal a řekl:

• Sk 1:21–22  Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání.

Jeden z těch, který byl s námi a byl s ním, s Ježíšem … Být Kristovým svědkem znamená být s Kristem. Což je mimochodem velmi logické. Mohl by být svědkem o Kristu někdo, kdo není s ním? Kdo není jeho? Kdo s ním nemá žádný vztah? Tohle je absolutní základ naší služby – být s Ježíšem. Přinášet sám sebe jako oběť živou a svatou (Ř 12,1–2). Tohle je místo, kde začíná každá služba. Jestliže nezačíná tady, nezačíná vůbec. Jestliže naše služba nezačíná ve vztahu s Pánem Ježíšem Kristem, v tom že mu dáváme sami sebe jako oběť, potom nemůžeme mluvit o žádné službě. Pokud nezačínáme u vydání se Pánu Ježíši Kristu, potom je to jenom o nás samotných a potom to není služba, ale seberealizace. Tohle je naprosto zásadní věc a zde také většina křesťanů dělá naprosto zásadní chybu, protože se ztotožňují s tím, co dělají, ale ne s tím, kým jsou. A když potom nedělají dost, mají pocit, že nejsou dobrými služebníky. Ale když pochopí, že to je o tom, kým jsou, rázem porozumí tomu, že jsou služebníky a že všechno, co dělají, dělají Kristu, protože jsou v něm, protože patří jemu, protože se mu odevzdali a on nyní žije svůj život skrze ten jejich život. To je smysl Pavlových slov:

• Ř 14:7–8 Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.

Proto také Pavel nazývá všechny služebníky – ti, kdo jedí, jedí kvůli Pánu, ti, kdo nejedí, nejedí kvůli Pánu, kdo zachovávají dny, zachovávají je Pánu, a kdo je nezachovávají, dělají to kvůli Pánu. Jedni i druzí dali své životy Pánu a žijí pro něj, jsou jeho služebníci, nikoliv služebníci lidí. Všechno, co dělají, dělají k Boží slávě. Jejich životy patří Kristu a jednoho dne se před něj postaví, aby on sám posoudil, jestli stavěli z těch vzácných a věčných materiálů, ze zlata, stříbra a drahého kamení nebo ze dřeva, trávy a slámy. Dílo jednoho v Pánově světle obstojí, zatímco dílo toho druhého shoří. On sám sice bude spasen, ale bude to jako skrze oheň (1K 3,12–15). Sami ze sebe nemáme nic. Všechno,, co máme, všechny hřivny, všechny duchovní dary, všechny přirozené dary, všechny fyzické dary, jimiž jsme ve svých životech zahrnuti – a není zde nikdo, kdo by cokoliv z tohoto neměl – to všechno máme od Pána a  skrze něj, v něm a pro něj. Jestliže patříme jemu, nemůžeme mu nesloužit.

Zásadní otázka je, zda mu sloužíme dobře nebo špatně, zda mu sloužíme v Duchu a v pravdě, a tedy k jeho slávě, nebo zda mu sloužíme ke své vlastní slávě. O kom je naše služba? Kdo vyniká? Traduje se příběh o člověku, který přijel do Londýna, aby si poslechl dva velké kazatele, kteří tam v té době kázali. Posléze vydal svědectví – slyšel jsem pana XY a bylo zjevné, že jeho Bůh má velkého kazatele. A slyšel jsem pana Spurgeona, a bylo zjevné, že je kazatelem velkého Boha. A o tom, a právě o tom, a přesně o tom to je. Kdo je velký v tomto příběhu? Kdo je velký v tomto životě? Kdo je velký v tomto svědectví? Kdo je hlavním hrdinou? Mnozí lidé dnes vydávají úžasná svědectví, ale hlavním hrdinou jejich svědectví jsou oni sami – oni kážou, oni svědčí, oni uzdravují, oni se modlí, oni prorokují … a Bůh je jenom pouhým nástrojem jejich vlastní služby. To není služba Kristu, to není služba království, to není služba spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého, ale je to služba tělu, služba tělesnosti, služba jídlu a pití, služba dnům, teologiím, ismům, denominacím, lidským učením a své vlastní slávě. Je to služba lidem, pro lidi, služba kvůli lidem, pro tělo a tělesnost. Ale není to služba Kristu.

• Ga 1:10 Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.

Kdo takto slouží Kristu … To je úplný závěr dnešního kázání. A zůstává už jen pár otázek. Jste v Kristu? Jste Kristovi? Žijete s ním a pro něj? Je vaší identitou on sám, nebo to, co děláte? Žije on ve vás? Žijete jeho životem? A sloužíte jeho království způsobem, kterým on chce, abyste mu sloužili, nebo si vybíráte své vlastní způsoby, své vlastní cesty? Zamilovali jste se do Pána Ježíše Krista, který je zjevený Božím slovem? Patříte mu? Přínášíte mu sami sebe jako oběť živou a svatou? „Pane, tady jsem, nalož prosím s mým životem podle své vůle a ne podle mé, jednej v mém životě ke své slávě a ne k mému vlastnímu vyvýšení.“ Jste známí tím, že patříte Kristu, nebo tím, že něco děláte nebo neděláte, jíte, pijete, světíte dny, nekouříte, nesmilníte, nekradete, nelžete … Je to o vás, nebo o něm?