Samsonova smrt (Sd 16,1–31)

Jaroslav Kernal
Starý zákon Soudců

Hospodin od něho odstoupil

Jaroslav Kernal, Praha 17. května 2026

Dnes máme před sebou poslední část příběhu posledního ze soudců, kteří jsou zmíněni v knize Soudců, Samsona. Je to smutný, tragický a hořký příběh. Opět v něm můžeme vidět všechno, co nám ve svém bohatství nabízí kniha Soudců – na prvním místě zradu, kterou jsem použil jako takové motto dnešního kázání – trojí zrada: Pelištejky zrazují Samsona – není to poprvé, že, a Samson je nějak nepoučitelný … Pak je tam okamžik, kdy Samson otevírá své srdce Pelištejce Delíle, která ho prodala Pelištejcům – Samson zrazuje své vlastní zasvěcení a v jistém slova smyslu také svého Boha. Ale uvidíme také, že Bůh nezrazuje Samsona. Ovšem bůh Pelištejců, jehož oslavují za to, že jim vydal Samsona do rukou, tak nějak nechává Pelištejce na holičkách, resp. nechává jim spadnout na hlavu to, co si nadrobili. Kromě zrady je tu také dost falše, pýchy, násilí, hříchu, sebestřednosti, msty – prostě všechno, co bychom čekali od knihy Soudců, od doby, kdy si každý dělal, co uznal za vhodné. Nicméně – nacházíme tu také maličké světýlko víry, volání k Bohu, Boží moci a velikosti. A navzdory tomu, jak malé toto světélko je, je to pro nás velké povzbuzení. Samson je hrdina víry. Samson volá k Bohu a Bůh používá Samsona – navzdory tomu, že v určitou chvíli Bůh od Samsona dává ruce pryč. Hospodin od něj odstoupil. To jsou strašná slova. Stejná slova nacházíme v životě krále Saula, který završuje svůj život jako modlář, který se doptává duchů zemřelých skrze čarodějnici. Den na to se svými syny umírá v bitvě proti Pelištejcům. Ale konec Samsonova života je úplně jiný – volá k Bohu. Přes všechnu tu bídu jeho života, která je v této kapitole vypíchnutá, volá k Bohu – každý, kdo volá k Bohu, je Boží muž, Boží žena, Boží dítě. 

  • Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. (Ř 10,13)

Samson volal k Bohu a Bůh odpověděl. Možná mohl volat dřív! Kéž by to udělal! Kéž bychom to udělali my! Samson je Boží muž, na němž se v plnosti zjevuje hojnost Boží milosti. Bůh použil Samsona ke své slávě – a k jeho spasení. V osobě Samsona můžeme vidět ohromnou naději, a to i když vidíme svou vlastní bídu a nedostatečnost. Bůh je nad tím vším. A za to mu patří naše vděčnost a chvála. Pomodleme se.

I. Pelištejky zrazují Samsona

Máme před sebou první zradu, resp. zrady v našem dnešním textu. Kniha Soudců je plná zrady. Na prvním místě zrady Boha – Izraelci neustále zrazují svého Boha, jsou mu nevěrní a nejednají k Boží slávě. Bůh je díky jejich jednání znevažován. Ale na tomto místě jde o zradu člověka. Boží zasvěcenec od lůna matky je zrazován ženami, které si vybírá. Těžko říci, co je v této rovnici horší – zda zrada oněch žen, nebo zrada, které se dopouští Samson vůči svému lidu, a především vůči svému Bohu, který ho povolal k vysvobozování Izraele. To obojí je tragické. A začíná to Samsonovou zradou:

  • Pak se Samson odebral do Gázy. Spatřil tam ženu nevěstku a vešel k ní. (Sd 16,1)

To vypadá jako popis nějakého zvyku. To je, jako kdyby to bylo něco naprosto běžného, každodenní chování, hřích, který se stal normou. Není potřeba nic řešit. Vyhlédnu si nevěstku a půjdu za ní. Předtím si vyhlédl dívku z Timnaty. Víme, jak to dopadlo. Zradou té dívky, která z něj vymámila odpověď na hádanku, zradou jejího otce, které ji dal jinému, zradou Pelištejců, kteří nakonec ji i jejího otce s celým jeho domem upálili, protože Samson se jim začal mstít. V Samsonových očích byla ta pravá. Protože jeho oči byly měřítkem dobrého a zlého, že? Samson se tak choval. On sám určoval, jak věci mají být, a na Boha se na nic neptal. 

Dvakrát v celém příběhu Samson volá k Bohu. A Bůh mu vždy odpovídá, vždy mu jde vstříc. Díky Bohu za to. To je naše naděje. Ale také je tu vidět ta bída člověka. Ani v jednom z těch dvou případů se Samson neptá, co by měl dělat, ale chce, aby Bůh jednal, protože on něco udělal nebo se jemu něco stalo. Minule jsme viděli, že měl žízeň. V našem dnešním textu chce pomstít své vypíchnuté oči. V obou případech mu to Bůh dal – a to je naše naděje a radost. Bůh neskonale převyšuje naši bídu. Bůh je prostě větší. Velice krásně to vystihuje druhá kapitola listu Efezským, kde je v prvních třech verších popsána zoufalost a hrůza lidského života – byli jsme mrtvi v hříchu, v němž jsme žili. Neviděli jsme to, že v něm žijeme – prostě jsme takhle žili. To bylo to pravé v našich očích. Ty tři verše, které tam jsou (Ef 2,1–3), dokonale popisují náš bídný. A čtvrtý verš popsuje Boží velikost a nádheru: 

  • Ale Bůh, bohatý v milosrdenství … (Ef 2,4)
  • Z veliké lásky, jíž si nás zamiloval … 

Bůh si nás zamiloval, když jsme ještě byli mrtví ve svých vinách a přestoupeních. Zamiloval si nás před stvořením a než byl samotný svět stvořen, byli jsme zapsáni do knihy života, abychom jednoho dne ve víře v Pána Ježíše Krista měli život. 

Boží slovo v listu Efezským opakuje, že jsme spaseni milostí, že to není naše dílo, není to z nás, aby se nikdo nemohl chlubit. Což znamená, že všichni spasení v Písmu jsou vynikajícím příkladem nezasloužené Boží milosti. Tento týden jsme s Ríšou mluvili s jednou sestrou, která by chtěla být pokřtěná – a ona říkala, že když vidí, Boží dílo, má pocit, že si nic z toho, co jí Bůh dává, nezaslouží. Jak požehnaný a chvályhodný pocit! Kéž bychom tento pocit měli všichni. Kéž by tento pocit měla ještě za rok, za pět let i za patnáct nebo čtyřicet! Jak snadno upadneme do toho, že si spasení musíme nějak zasloužit, že ho musíme nějak dokázat nebo prokázat, že prostě musíme něco udělat, aby bylo zjevné, že jsme spasení! Ale Bůh je bohatý v milosrdenství! Ale Bůh … Ale Bůh … Jde o něj, o jeho dílo, nikoliv o naše. On zachraňuje. On je plný milosti a slitování. My svými skutky nedáváme Bohu milost. 

Samozřejmě víme – všichni křesťané to vědí – že jsme spaseni milostí. Ale problém je, že občas – nebo někdy dokonce i celkem často – žijeme tak, jako kdybychom si museli spasení zasloužit, jako kdybychom museli nějak dokázat, že jsme Boží děti. Jak naše děti musí dokázat, že jsou našimi dětmi? Nijak! Většinou stačí, že se na ně někdo podívá, a řekne, to musí být děti toho a toho … Je to na nich vidět, aniž by se nějak snažily to vypůsobit svým jednáním, svými skutky, svou podobou. A dokonce často chtějí, aby to vidět nebylo. Ale nezapře se to. Také nás poznají, že jsme Boží děti, podle toho, že máme lásku jedni k druhým. Nemusíme ji nějak vyvolávat nebo působit. Stačí, když jsme tím, kým máme být. 

Ale Samson žil v době, kdy lidé znali Boha velmi málo. On sám byl dokonce příkladem toho, jak špatné to v Božím lidu může být. Viděli jsme, že s Božím lidem to šlo od desíti k pěti. A do toho přichází Samson. Jako kdyby Bůh chtěl ukázat svému lidu na konkrétní osobě, co znamená Římanům 1 – že vydává hříšníky na pospas jejich vášním a touhám. 

Když se vrátíme k Samsonovi … je tady nevěstka z Gázy. Zdá se, že Samson věděl, že není vítanou osobou … A tak to dal náležitě najevo, že. Vytrhl vrata i s veřejemi a se závorou (cca 300 kg) a odnesl je na vrchol hory směrem k Chebrónu. To je panečku důkaz! Tady je Boží silák. Takhle vypadají všechny naše skutky, které chceme Bohu dát z vlastní síly. Stejně hloupě, stejně malicherně a stejně nanicovatě. 

A pak je tu ta druhá zrada … Delíla. Naléhala, přemlouvala, byla sladká, něžná, snažila se … A Samson docela dlouho odolával. Mohli bychom ho skoro pochválit za jeho odolnost. Ne? Tedy kdyby Delíla nebyla Pelištejkou … Kdyby to byla jeho manželka … Kdyby nebyla uplacená Pelištejci … A jak uplacená! Tisíc sto šekelů stříbra je nějakých 12 kilo. Asi půl miliónu v dnešních cenách. Abraham koupil pole i s jeskyní za čtyři sta šekelů stříbra. Každý má prostě svou cenu, že. Delíla měla svou cenu. Nikdo jí nevyhrožoval, že ji upálí i s domem jejího otce. Ale nabídli jí pár miliónů. A to se počítá. Proč by neprodala Samsona. Pán Ježíš byl prodán za zlomek této ceny – za třicet stříbrných, tedy asi deset šekelů stříbra. 

II. Samson zrazuje své zasvěcení

Je zajímavé všimnout si, že Samson Delíle poměrně dlouho odolával. Resp. trochu ji vodil za nos. Je zvláštní, že když pelištejská knížata udělal s Delílou deal, což bylo hned na začátku, když se do ní Samson zamiloval, tak se tato knížata skrývala v domě Delíly, dokonce v jejím pokojíku … To je další těžko pochopitelná věc, ale jak se zdá, už po druhém marném pokusu o zajetí Samsona, už to nebylo. 

Samson se zamiloval … Hm … Ale co je to za lásku, která obelhává toho druhého? A ze strany Delíly to rozhodně láska nebyla … Naléhala na Samsona (v. 6), znovu naléhala (v. 10), potom vyčítala (v. 13) a zase mu vytýkala (v. 15), celé dny ho obtěžovala svými řečmi a dotírala na něj, až byl k smrti unaven (v. 16). V tak krátkém oddíle tolik nátlaku, lží a manipulace. Až z toho jde člověku hlava kolem. Zvlášť když vezmeme v úvahu to, že nic z toho nemuselo být, kdyby Samson jednoduše poslechl Boží slovo a nezaplétal se s Pelištejkou. 

Ale to jsme celí my … Kolikrát jen naříkáme a voláme k Bohu, proč se nám dějí nejrůznější těžkosti, a přitom jednáme úplně špatně a ony těžkosti jsou jenom přirozeným důsledkem naší hříšnosti nebo hlouposti. Petr vybízí křesťany:

  • Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu ‚v den navštívení‘. (1Pt 2,11–12)

Samson zjevně nežil vzorně mezi pohany. Rozhodně není vzorem, který bychom měli následovat. A za chvilku uvidíme, že není ani vzorem, který bychom chtěli následovat. Nikdo z nás by nechtěl skončit jako tento silák. Petr pokračuje:

  • Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. (1Pt 2.20)

A o pár veršů dál pokračuje:

  • Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. (1Pt 4,14–15)

Jako kdyby měl Petr před očima Samsona! Ať nikdo z vás netrpí kvůli svému vlastnímu hříchu. A když už kvůli svému hříchu trpíte, musíte chápat, že to je něco, co jste si způsobili sami svým špatným jednáním. My jsme vždycky rychlí k tomu hodit věci na druhé – oni za to mohou, že se mnou se dějí zlé věci. Někdo jiný za to může. Samsona ta Pelištejka tak obtěžovala a dotírala na něj, až z toho byl k smrti unavený. Chápete to? Prostě už nemohl. Bylo naprosto přirozené, že jí otevřel své srdce dokořán, nebo ne? Úplně ho vyčerpala. Měli bychom s ním mít hodně soucitu, ne? Ne! Samson jednal hříšně a musel nést důsledky svého hříchu. 

Je to zajímavé, že Samsona nešlo fyzicky spoutat. Už jsme to viděli v předchozí kapitole, když ho spoutali judští muži. Nyní se ho snaží spoutat pelištejská žena. A nedaří se to. Přesto je Samson spoután, aniž to tuší – je svázán svým hříchem, který ho nakonec zradí a zničí. Je to jeho žádost a touha po ženách. Když na mladičkého Josefa dorážela Potífarova žena – a Josef byl otrokem v Potífarově domě – Josef se jí vytrhl a utekl. Samson je navenek svobodný, ale vnitřně je otrokem hříchu. Delíla na něj naléhá, doráží, vyčítá, obtěžuje ho, dotírá – všechna ta slova jsou tady na jednom místě, abychom viděli intenzitu jejího jednání. A Samson je slepý. Je z těch řečí k smrti unavený, ale nechápe, že mu jde o život. Všimněte si těch slov v 16. verši – den za dnem ho obtěžovala – to vypadá, že se k ní nastěhoval nebo za ní přinejmenším chodil každý den. To bylo naprosto pošetilé jednání. A hřích ho nakonec udolal – otevřel jí své srdce dokořán. 

Tady vidím jádro problému. Jeho síla nebyla v jeho vlasech, ale v Hospodinu, ve víře, v jeho zasvěcení, v oddanosti Bohu. Ale když prozradil své poslední tajemství, Bůh od něho odstoupil. Samson zradil svého Boha, zradil svou svatost, resp. své zasvěcení, protože o svatosti v této souvislosti můžeme mluvit asi jen těžko. Otevřel jí své srdce dokořán. Jako kdyby jí dal svou duši, své nitro. Oddal se jí. Jeho srdce už nepatřilo cele Hospodinu. A Hospodin od něj odstoupil. To jsou strašná slova. To je něco nepředstavitelného. Samson byl Boží zasvěcenec, ale nyní oddal své srdce někomu jinému, než Bohu samotnému. Proto také čteme, že od něj Hospodin odstoupil. 

Je tady muž nepolíbený Boží slovem a žena, která je oddána jiným. Ale Samson nevěděl, že od něj Hospodin odstoupil, že ho opustila jeho síla, takže je stejně silný jako kterýkoliv jiný muž. Jak šeredně se Samson přepočítal! Delíla se ho zmocnila spolu s ostatními Pelištejci, které přivolala – tady je vidět, že nešlo o prostou zradu, ale o promyšlení jednání, na němž dlouho, věrně a vytrvale pracovala. Kéž bychom si v ní vzali příklad v tom dobrém, nikoliv ve zlu, tedy v její věrnosti, vytrvalosti, odhodlání a neústupnosti Samsona. I my často čelíme různým tlakům a problémům, které musíme překonávat ve víře, tedy s pohledem upřeným na Pána, s veškerou vírou upřenou na něj samotného, nikoliv na nás, na to co máme před očima. Ty oči nás klamou. Nebo o ně snadno přijdeme jako Samson. 

Věřím tomu, že i dnes můžeme zakoušet podobné, nikoliv stejné požehnání, jaké zakoušel Samson. A stejně jako v jeho případě, jde o víru. Jde o spolehnutí se na Hospodina, jde o to, postavit ho na první místo a všechno ostatní až za něj. Když to uděláme, všechno ostatní nám bude konec konců přidáno. 

Samson je tedy zajat, je oslepen a konečně je spoután. Je donucen pracovat pro Pelištejce. Je otrokem svého hříchu a to se projevilo i fyzicky – byl oslepen, spoután a musel mlít. To nás vede k poslednímu bodu:

III. Pelištejský bůh zrazuje Pelištejce

Další zrada, kterou zde vidíme, je zrada uvnitř Pelištejců. Spolehli se na falešného boha, na svou modlu, pomocí lsti a úplatku zajali Samsona a nyní chtějí oslavovat svého boha Dágona. Ale falešní bohové nejsou skuteční bohové a jsou vždycky příčinou lidského pádu. David pěkně napsal: 

  • Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost! Proč by měly pronárody říkat: „Kde je ten jejich Bůh?“ Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná. Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá. Izraeli, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. (Ž 115,1–9)

Boží slovo na jiném místě ukazuje nad veškerou pochybnost jasně, že Dágon byl jenom mrtvou modlou bez jakékoliv skutečné moci – bylo to tehdy, když Pelištejci ukořistili Boží schránu a postavili ji jako triumf o domu Dágona. Druhý den ráno ležela socha Dágona před Hospodinovou schránou. Když ji zvedli, tak další den našli sochu Dágona rozbitou – jeho hlava a ruce ležely na prahu domu a tělo opět leželo před schránou (1S 5,1–4). Bůh nepotřebuje lidské ruce k tomu, aby něco udělal, ale modly, které sice ruce mají, jimi nemohou pohnout a nejsou schopné nikomu nijak pomoci. 

Pelištejci se chtěli ze Samsona radovat a uspořádali slavnost, kde chtěli Samsona ponižovat, vysmívat se mu, použít ho jako nástroj uctívání svého boha. Samson měl oslavovat Boha Izraele, ale místo toho se stává nástrojem uctívání modly. Tak to je, když se Boží dítě oddá hříchu, když se nechá vést svýma zaslepenýma očima místo toho, aby ve víře následovalo Boží slovo. Ale náš Bůh je plný milosti a slitování. Samson zradil svého Boha, ale Samsonův Bůh nezradil svého služebníka. Odstoupil od něj kvůli jeho zradě, ale neponechal zcela na pospas nepřátelům. Vysvobodil ho – sice za cenu jeho života, ale současně se na něm také oslavil. 

Pelištejská elita se shromáždila v Dágonově chrámu a Bůh dal Samsonovi znovu sílu, aby vysvobozoval Izraele. 

  • I volal Samson k Hospodinu a prosil: „Panovníku Hospodine, rozpomeň se na mne a dej mi prosím jen ještě tentokrát sílu, Bože, abych rázem mohl vykonat na Pelištejcích pomstu za svoje oči!“ (Sd 16,28)

Bůh žádné své dítě nikdy neopustí. Někdy nechá své děti, aby nesly důsledky svých hříchů – jak nám to ukazuje příběh Samsona, ale nikdy nenechá své dítě padnout tak, že by už znovu nepovstalo. Samson povstal ve své síle. Sice volá k Bohu kvůli tomu, aby pomstil své oči, ale skrze tuto pomstu Bůh opět vysvobozuje Izrael. Samson byl ochoten kvůli pomstě zemřít. 

Oč více se můžeme radovat z jiného soudce, který přišel, aby položil život ne kvůli své pomstě, ale kvůli našim hříchům. Pán Ježíš Kristus přišel jako dobrý pastýř, který nemyslel na sebe, ale na nás a přišel kvůli nám. Přišel, aby vysvobodil zajaté, aby vrátil zrak slepým a vyvedl je z temnoty. Samson, sluníčko, měl zářit, ale ocitl se v temnotě kvůli svému hříchu. Ježíš je světlo světa, které tma nemůže pohltit. Samson, který pobil pozemské nepřátele. Ježíš, který přemohl nebeské mocnosti, ďábla i jeho anděly, moc hříchu i smrti. On je dokonalým vysvoboditelem. Nikdy netrpěl kvůli žádnému svému hříchu, protože se nikdy žádného nedopustil. Ale vzal na sebe všechny hříchy svého lidu a za ně trpěl, abychom nemuseli trpět my. Na svém těle nesl Boží hněv, který se na něj vylil kvůli naší vzpouře proti Bohu. Je mnohem lepším vysvoboditelem, než byl Samson. Samson vysvobodil na chvíli. 

Boží slovo nám říká, že soudil Izraele dvacet let – je to zajímavé, že to znovu opakuje. Jako kdyby po tom všem, co bylo napsáno v této kapitole, bylo nutné znovu říci, že Samson byl opravdu soudcem v Izraeli. Faktem je, že jeho jednání tomu příliš nenasvědčovalo. 

Ale Ježíš kraluje navěky. Vzal naše hříchy na kříž, zemřel za ně a byl pohřben. Ale třetího dne vstal z mrtvých a žije. Už neumírá, ale kraluje. Byl vyvýšen nad nebesa, nade všechny vlády a mocnosti, síly a panstva, nade všechna jména, která jsou vzývána v tomto světě, a byl ustanoven svrchovanou hlavou církve. On kraluje a bude vládnout na věky. Jeho vláda už nikdy neskončí. A kdokoliv v něj věří, má život věčný a bude kralovat spolu s ním. 

Máme tedy lepšího zachránce, než byl Samson. Když Pána Ježíše přivedli před veleradu, zeptal se jich, z jakého hříchu ho chtějí obvinit – a oni neměli nic, co by proti němu vznesli. Byl to beránek bez viny. Ne jako Samson. Samson byl jenom stínem skutečného vysvoboditele. Ukazuje na Ježíše. Ne moc jasně, ne moc silně a přesvědčivě. Není jako velká dálniční cedule, která je vidět z veliké dálky. Spíš připomíná takovou tu barevnou turistickou značku nakreslenou někde na stromě. Když se podíváte jenom na ní, nemůžete říct, kam přesně vás dovede. Ale když máte celou mapu, nebo když jdete od rozcestníku, je vám to jasné. A my máme celou mapu. Proto víme, že i Samson je takovým malým ukazatelem ke Kristu. K tomu jedinému, v němž je život.

K němu musíme jít, abychom byli zachráněni. Kdo v něho věří, nezahyne navěky, ale přešel už ze smrti do života. Kdo v něho věří, je Božím dítětem, které je zapečetěné Duchem svatým a i kdyby bylo sebeméně posvěcené – podobně jako Samson – Bůh ho nakonec dovede do své slávy. A tak je pro nás Samsonův příběh ujištěním o Boží věrnosti navzdory naší lidské hříšnosti. Není velkou inspirací, když se díváme na hříšného člověka, ale je velkým povzbuzením, když vidíme svatého a velikého Boha. Kéž jemu vzejde z našich životů sláva.