Ježíš, náš apoštol a velekněz

Adam Vondruška, Praha 27. listopadu 2022

Jednoho mlhavého rána 04.07.1952 se 34letá žena jménem Florence Chadwick vrhla do Tichého oceánu s cílem přeplavat z ostrova Catalina na pobřeží Kalifornie. Už se jí dostalo pocty stát se první ženou, která přeplavala kanál La Manche oběma směry. Nyní bylo její ambicí překonat tento 21 mil dlouhý úsek. V televizi ji sledovaly miliony lidí, ale mlha byla toho rána tak hustá, že Florence sotva viděla lodě, které ji po obou stranách doprovázely. Pravidelně se okolo jejího osamělého těla stahovali žraloci a museli být tak odháněni puškami z lodí. Hodinu za hodinou Florence pokračovala v hrozných podmínkách ve svém úsilí na pokraji svých možností. Únava pro ni nikdy nebyla problémem. Problémem v tomto případě byla však ledově studená voda, ve které člověk bez neustálého pohybu doslova zmrzne na kost. Po více než 15 hodinách, paralyzovaná zimou, Florence požádala o vytažení z vody. Už nemohla dál. Její matka a trenér na lodi ji prosili, aby to nevzdávala. Naléhali na ni, že břeh už není daleko. Když ale byla ještě ve vodě a zvedla hlavu z vody směrem k pobřeží, viděla jen hustou mlhu. Po několika minutách, po 15 hodinách a 55 minutách, co započala svoji plavbu, byla vytažena z vody. Jak se její tělo pomalu zotavovalo, začala pociťovat tíhu neúspěchu. Vylezla z vody méně než půl míle před břehem. Později přiznala novinářům, že nebyla poražena fyzickou únavou, ani zimou, ale porazila ji mlha, která clonila výhledu na její cíl. Řekla: „Nevymlouvám se, ale kdybych viděla pevninu, asi bych to dokázala.“ Mlha ji zastřela výhled, což zkompromitovalo její touhu a vůli pokračovat. Všichni sportovci s tímto musí souhlasit. Klíčem k vytrvalosti je zaměřit se na cíl. Na tu cenu. A každé rozptýlení nevyhnutelně vede k porážce.

Jak jsme přešli do další části tohoto listu, autorovým břemenem je sdělit nám přesně toto. Úzkost z podobného neúspěchu svírala jeho srdce, stejně jako svírá srdce každého, kdo káže Boží slovo druhým. Bojí se, že tito adresáti ztrácejí ze zřetele tu nebeskou cenu, a že už se chystají z té křesťanské plavby couvnout ani ne půl míle před cílem. Křesťané mají ovšem jen jednu šanci na úspěch.

Ježíš, náš apoštol a velekněz

Ze dvou předchozích kapitol nám jasně vyplynulo, že Ježíš je nadřazený andělům a vůbec všemu stvoření. Zabývali jsme se předáním zákona Sinaji, anděli, kteří tam byli. Ale byl tam také Mojžíš. Mojžíšova kariéra byla charakterizovaná jeho blízkostí k Bohu a věrností. To je bez debaty. (Joz 1,1-4) Židé ho proto velice ctili a měli ho ve zvláštní úctě. V předchozí kapitole nám byl Ježíš představen jakožto velekněz (Žd 2,17), ale autor ho nesrovnával s Aronem. To srovnání, které máme před sebou, Ježíše a Mojžíše, trochu připomíná ono srovnání Ježíše s anděly. Avšak jde tu o něco trochu jiného. Na základě toho, jak autor Krista čtenářům vykreslil v slávě jeho Božství i lidství, je teď směruje k neodkladné aplikaci. Tou aplikací je, že když vyznávají, jestliže vyznávají Krista, tak se ho taky mají držet, mají na něho hledět, přemýšlet o Něm a nechat Ho promluvit do svých životů bez dalších kompromisů. Píše jim…

• Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše. (Žd 3,1)

A spojka ‚Proto’ nám propojuje tento text s předchozí kapitolou, kde jsme viděli jednotu, kterou Ježíš sdílí se svými bratry. Že spolu tvoří Boží rodinu. A jenom z této jednoty vyplývá jejich svatost; jsou povoláni Ježíšem; to On je posvěcuje (Žd 2,11). Na základě toho se přece Ježíš nestydí nazývat je svými bratry, a jenom na základě toho je autor takto oslovuje. Autor si dal na čas, trvalo mu tři kapitoly, než se dostal k oslovení svých adresátů, možná aby si to nevyložili jako lichotku. Nutně si s nimi musel ujasnit nějaké věci, než se je rozhodl takto oslovit. Jasně jim ukázal, že jsou svatí jenom proto, že Ježíš jakožto ten lepší velekněz svou obětí jednou provždy odstranil jejich hřích z Boží přítomnosti, a tak k němu mají nyní plný přístup, tak jako nikdy předtím. A to je to, k čemu byli povoláni, ke svatosti před Bohem. Byli povoláni z nebe na cestu do nebe. Proto je autor vybízí, aby vědomě hleděli, upřeli svůj zrak (fixovali svoje myšlení) na Ježíše. Tihle židé to totiž zřejmě nedělají, mají spíš tendenci se vzdalovat. (Žd 2,1)

Ježíše zde autor nazývá apoštolem (jediné místo v bibli) a znovu také veleknězem. A to proto, kam se chystá své čtenáře vést dál. Apoštol je někdo, kdo je poslaný od Boha, je to ambasador, zmocněný tím, kdo ho posílá. A apoštol mluví, co je mu dáno, nic si nevymýšlí. Mojžíš byl takovým apoštolem starého zákona, proto zde autor Ježíše také nazývá apoštolem. Apoštolem, který od Boha, aby zvěstoval, co? Evangelium. Mojžíš měl ukázat na Krista, zatímco Ježíš nám přišel ukázat na Otce, píše Jan ve svém evangeliu. (J 14,9)

Chcete vědět, jaký je skutečně Bůh? Pak není nic lepšího než studovat život Ježíše Krista. O tom je totiž Jeho apoštolská role.

Ježíšovým velekněžstvím autor zas naráží na službu Arona. Ježíš na sebe tak bere věčnou roli obou těchto bratrů. Mojžíš, i když nebyl knězem, často také jednal a prosil Boha za svůj lid. Držel hůl zdviženou, dokud probíhala bitva Izraelců s Amálekem; když si Izraelci odlili zlaté tele, kdo odvrátil Boží hněv? Mojžíš. Bůh je chtěl několikrát úplně vyhladit. Mojžíš tudíž svým způsobem vykonával i úlohu velekněze, když prosil za svůj lid a konal smírčí službu.

Zkuste si představit, že vyrůstáte v prostředí, kde se neustále skloňuje Mojžíš. A pak najednou se dozvíte pravdu, poznáte že Mojžíš jen připravoval cestu Ježíši, který skutečně odvrátil a uspokojil ten Boží hněv, to Mojžíš nikdy nemohl. Bůh miloval Mojžíše, ale neodvrátil svůj hněv díky účinnosti svého kněžství. To se mohlo stát pouze v Ježíšově oběti, jenom ta byla skutečně účinná. Proč? Protože Mojžíš sám byl hříšník a potřeboval zachránce.

Bible je napsaná moudře. Proč bible zachycuje každou postavu včetně Mojžíše v její přirozené zkaženosti a nedostatečnosti? Abychom se chytli Ježíše... Tak se chytnete Ježíše, ale věci se začnou ve vašem životě trochu hroutit a nic není vlastně zas tak dobré, jak se zdálo. Tlak se začne zvedat z několika úhlů najednou, a do ucha vám začne cosi našeptávat, ať se vrátíte domů, ať se vrátíte zpět. A to nejjednodušší je vždycky návrat k něčemu, co dobře znám, co je prověřené a pohodlné. Co určitě nebylo zas tak špatné. Váš pohled, který byl doteď upřený na tu nebeskou cenu, se začne, byť jen trochu, sklánět jiným směrem. A co s tím autor dělá? Autor to dělá chytře, vezme Mojžíše, toho nejlepšího muže, kterého může židovství nabídnout a srovná ho s Ježíšem. Proč?   

Protože tím klíčem k úspěšné vytrvalosti v křesťanské víře, je ve stálém zaujetí osobou Pána Ježíše Krista. A není to tak že někdo má prostě lepší predispozice k tomu být stálý a vytrvalý. Tohle je tajemstvím lidí, kteří dlouhodobě netrpí na hluboké výkyvy ve svém duchovním životě, odklon nebo únavu. Tohle je tajemstvím lidí, kteří setrvají ve víře až do konce. Jejich životy jsou charakterizovány konzistentností, stabilitou, stálostí. Takové lidi máme následovat a napodobovat. K tomu nás vyzývá Boží slovo. (Pavel píše: „Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu.“ Fp 3,17) Takoví lidé jako byl apoštol Pavel se nenechají zviklat kdejakým novým učením nebo proudem tohoto světa. Ne, nejsou méně náchylní k pokušení, nejsou v lepším manželství nebo nemají lepší finanční podmínky. Jsou to lidé, kteří jsou prostě a jednoduše ve stálém zaujetí osobou Pána Ježíše Krista. Žijí svoje životy s pohledem upřeným na něj. Prosím, odložte jednou provždy myšlenku, že existuje nějaké tajemství, jak žít dobře svůj křesťanský život. Není to množství knih, nebo počet kázání, které budete poslouchat, není to vaše docházka do sboru, není to o tom, kolik dáváte, to tajemství je, ...že žádné tajemství neexistuje! To je gnosticismus, ne křesťanství. Je to jenom o tom naučit se fixovat svoje myšlení na Ježíše. To samotné, a to jediné způsobí radikální a trvalou změnu ve vašem křesťanském životě, Jedině taková víra bude charakterizovaná skutečnou mocí, rázným odhodláním, živostí, nadšením, radostí a vytrvalostí. Ta víra musí být skutečná, aby mohla vydržet a mohla nést ovoce. A stejně to platí i naopak. Křesťan ztratí svou víru, když jeho zrak bude upřený někam jinam, na nějaký jiný objekt. Je to úplně snadné. Když jeho myšlenky budou zafixovány někde jinde než na té nebeské ceně. A ta slova tady jsou přikázáním. Autor používá přikazovací způsob. “Hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše“. Znamená to jak jeden autor napsal: ‘dlouhodobě upínat svoji pozornost‘, ‘pečlivě uvažovat‘, ‘vést svoji mysl vědomě‘, ‘do hloubky rozjímat‘ o tom kým Ježíš je, ‘pozorně zvažovat jeho důstojnost, dokonalost, jeho autoritu, přemýšlet nad tím vším, co mu náleží‘.

Ano, je toho hodně v našich životech a hodně z toho je i důležité, máme, jak se říká, jazyky na vestách, rodina, přátelé, škola, volný čas, práce, pro svobodné je to naděje na manželství a další věci. Ale žádná z těchto věcí by nikdy neměla nahradit to hlavní. Ježíš je skutečně naší nejbližší rodinou i přítelem, i tím, o kom bychom měli přemýšlet a s kým bychom měli trávit svůj volný čas. Dospělí jsou neustále unavení. Já si nepamatuji, kdy bych naposledy nebyl unavený. Jsme neustále unavení, pracujeme, staráme se o druhé, přemýšlíme o dalším vzdělání, plánujeme dovolenou, to všechno jsou podstatné a prospěšné věci, které si každá zasluhují různou míru naší pozornosti. Pro koho ale ve skutečnosti pracujeme? A komu chceme dávat svoje vztahy s lidmi? Pokud se těmito věcmi zabýváme na plný úvazek tak, že začnou dominovat našemu bytí, nemůžeme se divit, že naše víra začne postupně vadnout, že naše svaté odhodlání a láska ke Kristu se začnou vytrácet. Když ztratíme ze zřetele ten skutečný smysl toho všeho. Naše víra, náš dům, pak stojí na blátě, které začne po stranách erodovat a naše ambice vytrvat ve víře až do konce se začnou smršťovat a s tím i celková šance na úspěch. Autor naléhá na své čtenáře… „Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše“ Nemluví tu o tom, že si jednou za rok na Velikonoce připomeneme Ježíšovo ukřižování a o Vánocích narození a dáme si minutu ticha na to o tom přemýšlet, a možná si k tomu zapálíme i svíčku nebo si zazpíváme. Ne. Chtěl bych vám dnes ráno předložit 3 důvody, proč by Ježíš měl být Tím objektem našeho neustálého zaujetí.

1. Protože je dokonale věrný v Boží službě

Možná si tyto termíny s Ježíšem tito adresáti doteď vůbec nespojovali – autor nejdříve představuje několik podobností Mezi Mojžíšem a Ježíšem, ovšem jen proto aby záhy uvedl pár zásadních rozdílů.

• Ježíš byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i Mojžíš byl věrný v celém Božím domě. (Žd 3,2)

Ve vší té náboženské rozmanitosti a zároveň zmatku tehdejší Římské říše měly tito adresáti tendenci se poohlížet, dívat se napravo a nalevo. Napravo byl panteon Bohů, ze kterého si stačilo vybrat Boha nebo nějakou kombinaci Bohů. Všichni tito Bohové měli nějakou skvělou schopnost a zvláštní požehnání a příslib pro toho, kdo je uctívá. Různí Bohové měli různé oblasti svého působení. A tito křesťané mají věřit tomu, že je jeden Bůh, a to ještě takový slabý, zkrvavený člověk, kterého nakonec ukřižovali, ten že předčí všechny tyto Bohy? Není divu, že se jim každý směje. Ano, židé byli vychovaní jako monoteisté, takže toto nepřicházelo asi v úvahu, proto tím reálnějším nebezpečím byl jejich návrat do židovské komunity, ke svým vlastním. A to pokušení pro ně bylo enormní. Mají tendenci vracet se k Mojžíšovi. On je totiž ztělesněním všeho židovství. Proto se autor nyní hodlá zabývat Mojžíšem a jeho službou; pro židy to byl bezpochyby jeden z největších lidí historie. Nemůžeme to přehnat s tím, jak moc Mojžíš pro židy znamenal.

Jeho život byl od počátku zázračně zachován. Poslán v košíku po Nilu, jeho matka se o něj starala jakožto opatrovnice. Měl nejlepší vzdělání. Bůh k němu promluvil z hořícího keře, aby se stal vysvoboditelem Božího lidu. Zázrak za zázrakem, Mojžíš předváděl věci, které byly k neuvěření, což vrcholilo tím, když pozvedl hůl a rozpoltil Rákosové moře, aby lidé přešli nohou po suché zemi. Byl to prorok, apoštol, poslaný Bohem s Jeho slovem na rtech. Od něj přišel zákon, prvních pět knih bible, levirátní zákony, obětní řády, postavil stan setkávání, veškeré židovství se dalo shrnout takto: Mojžíšův zákon.

Bůh mluvil k Aronovi a Miriam v přítomnosti Mojžíše: „Řekl: Poslyšte má slova: Bude-li mezi vámi prorok, já Hospodin se mu dám poznat ve vidění, mluvit s ním budu ve snu. Ne tak je tomu s mým služebníkem Mojžíšem. Má trvalé místo v celém mém domě. S ním mluvím od úst k ústům ve viděních, ne v hádankách; smí patřit na zjev Hospodinův.“ Num 12:6-8

Z toho vyplývá, že Mojžíš měl s Bohem neobvykle blízký vztah. Mojžíš věrně sloužil v Božím domě, tzn. Uprostřed tehdejšího Božího lidu, v poušti po 40 let. To je 10x tolik, co sloužil Ježíš. Hledáte důkaz věrnosti v Ježíšově životě? Jako dítě byl v chrámě a říkal svým rodičům, že ‚musí být tam, kde jde o věc Jeho Otce‘ Luk 2:49. Nebo když začala jeho služba: „Mým pokrmem je činit vůli toho, který mě poslal a dokonal jeho dílo.“ Jan 4:34 a pak, když se Ježíš modlí v Jan 17:4 „Dokonal jsem dílo, které jsi mi svěřil“ Byl jsem věrný…

Mojžíš byl připraven nasadit pro Hospodina svůj život, když se chystal na dobývání zaslíbené země, ostatně jako Ježíš, když šel na kříž. Ano, i Mojžíš prosil, aby ho Bůh zbavil jeho úkolu a pochyboval o svém poslání, často se ocital sám. A Ježíš také prosil Boha v Getsemane, aby ho Bůh nevydával do rukou těch bezbožníků. V Getsemane zůstal sám, učedníci spali ale On zůstal věrný. Na kříži, když vykřikl: ‚Je dokonáno!‘, tak jako by křičel: ‚Ano, zůstal jsem věrný až do krajnosti.‘

Co se věrnosti týče, na první pohled se zdá, že Ježíš Mojžíše nijak zvlášť nezastínil. Ve skutečnosti je ale v jejich věrnosti podstatný rozdíl. Jaký je tedy ten skutečný rozdíl mezi Ježíšem a Mojžíšem, mohli se i tehdejší židé ptát? V čem je jeho věrnost jiná nebo lepší, než ta Mojžíšova? Odpověď je v dalším verši.

2.  Protože Ježíši náleží vyvýšené místo

Mezi Židy byl Mojžíšův zákon tím vrcholným zjevením. A Mojžíš, i když byl hříšník, byl sice věrný… Žd 3:3: „Ježíš je však hoden větší slávy než Mojžíš, tak jako stavitel domu je víc nežli dům sám.“

Bůh je architekt, Ježíš je stavitel, Mojžíš je služebník v tomto domě. Tím, že autor srovnává, neumenšuje Mojžíše. Mojžíšova služba je cenná a Bůh sám ho poctil mnoha způsoby. Bůh se mu zjevil tváří v tvář, to jsme si už řekli (Ex 33:11), a daroval mu dlouhý život – 120 let. A když Mojžíš v Moábu zemřel, Bůh sám ho pohřbil (Deu 34:6). Pohřbil Ho a nikdo neví kde, vzhledem k tomu, jak byli Izraelci náchylní k tomu uctívat všechny a všechno kromě Boha, to Bůh moudře udělal, jinak by nejspíš doteď uctívali jeho kosti. Ježíš je ovšem v jiné kategorii, tvrdí autor. On je stavitelem duchovního domu, který začal stavět hned při stvoření světa. Abel byl tím prvním členem jeho domácnosti, no možná i Eva a Adam, nevíme, myslím si, že jo. A Mojžíš je pouze jedním a dalším členem této duchovní domácnosti. I dnes si křesťané často idealizují své nebo cizí vedoucí a kazatele a připisují jim zásluhy a slávu, která jim nepřísluší. Přál bych si být jako tenhle, nebo támhleten. Katolická církev uctívá kdekoho, přitom málokdo z těch lidí byl kdy tak věrný v Boží službě, jako např. Mojžíš, jestli vůbec byli křesťany... Musíme si dát pozor, abychom neuctívali lidi, ale vždycky toho, který je hoden větší slávy než ‘Mojžíš‘, v obecném slova smyslu. Je kolosální chybou ctít stavbu, nebo spíš část stavby, jakéhokoliv člověka v bibli nebo v církvi natolik, že zapomeneme, kdo ho postavil do té jeho role, kdo ho vybudoval a dal mu moudrost, schopnost třeba rozlišovat i činit veliké věci, ať už je to cokoliv.

Apoštol Pavel před tímto varuje církev v Korintu, kde se lidé hlásili k různým lidem: Píše jim „Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán.“ Jak mu dal Pán… to je podstatné. To je přesně problém našich adresátů listu Židům. Chtějí se nejspíš přihlásit k Mojžíšovi namísto ke Kristu!

Ano, Mojžíš byl věrný a dobrý služebník, dokonce výjimečný, jeho vztah s Bohem byl neobvyklý, ale jeho služba jednoho dne skončila. A Ježíš byl a je stále věrný, i nyní, stále plní svou roli velekněze a připravuje příbytky nám všem. (Jan 14:3) Je pořád věrný. Stále miluje a zdokonaluje svou církev.

Pavel to krásně popisuje v Ef 2:21-22: „V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu. V něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.“ A tam nás autor vede. Píše, že…

• Každý dům někdo staví; ten, kdo postavil vše, je Bůh. (Žd 3,4)

A každý dům znamená i existenci stavitele. Autor příliš nerozlišuje mezi Otcem a Synem, protože už nás vyučil v tom, že Bůh pracuje komplexně, že Bůh pracuje a tvoří skrz svého Syna. Skrz Ježíše Bůh tvoří všechno, to jsme četli v Žd 1:2, a tak je to Ježíš, kdo staví vše, viditelné i neviditelné. A boží lid tu není zásluhou Mojžíše, ani žádného jiného člověka v Bibli nebo v církvi. Mojžíš je součástí tohoto domu, každý z nás je součástí tohoto domu, nikdo z nás se neobětoval za církev.

Někdy si připisujeme zásluhy, byť i zbožné, čeho jsme dosáhli, co kdo ve jménu Boha dokázal a vybudoval pro duchovní blaho množství lidí. Tady nám autor říká, že nestaví-li Ježíš, marně se namáháme my všichni. (Ž 127:1) Pavel píše do Korintu: „Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“ (1.Kor 4:7)

…Ten, kdo postavil vše, je Bůh. On nás štědře obdaroval, dal nám všechno, co potřebujeme. Dal nám Krista, On je to všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu. Pokud adresáti cítí nějakou váhu na svých bedrech, že musí svou místní církev nějak zachránit a znovu zbudovat, tak autor jim tu to závaží odnímá a chce po nich jen to, aby se spolehli na Ježíše, že to je Jeho práce. Oni jsou v zoufalé situaci, asi stejně jako byl tenkrát Mojžíš uprostřed nevěrných Izraelců. Jak by jim nyní mohl, jakkoliv pomoct? A Mojžíš sám byl přece věrný, to stačilo. I je Bůh volá pouze k věrnosti. I nás volá k věrnosti. A proto ani žádný člověk nemá moc tento dům zbořit. Jestliže to nedokážou ani andělé, kteří jsou větší silou i mocí než lidi, jak se o to může pokoušet nějaký člověk? To má těmto židům poskytnout úlevu.

Ale když odvrátíme svůj pohled na kohokoliv jiného, na cokoliv jiného, popřeme jeho svrchovanost nad každým člověkem a každou věcí i oblastí našeho života, i nad církví, potom máme problém. Proč bychom měli upřít svůj pohled na Něj? Proto, že On staví to všechno, životy jednotlivců i život církve, život každého sboru. Je nade vším.

• Mojžíš byl věrný v celém Božím domě, ale jen jako služebník, který měl dosvědčit to, co teprve bude vysloveno. Kristus však jako Syn je nad celým Božím domem. (Žd 3,5-6a)

Žd 1:2 Ježíš sám přece zvěstoval evangelium jakožto plnost Božího zjevení. Mojžíš neměl toto zjevení, nemohl ho nikomu předložit, nemohl kázat evangelium tak jasně, jako můžeme my na této straně historie. O kolik složitější byla jeho služba nevěřícím Izraelcům? A i přesto byl věrný. A v případě židovského národa jako celku se Bůh skutečně rozhodl už dál nestavět. Žalmista nám přece řekl, že nadarmo bdí ve městě strážný, nestřeží-li ho Bůh. (Ž 127:1) To je realita etnického Izraele. Ale nebyla to Mojžíšova chyba. Mojžíš byl věrný. Byl pouze součástí tohoto domu, nebyl nad ním. Ježíš, i když je také součástí Boží rodiny, je zároveň hlavou rodiny, je nad celým Božím domem. Dohlíží na něj. On má autoritu, kterou nemá žádný člověk v církvi, ani mimo ni. A Ježíš se o svou autoritu s nikým nedělí.

Je zvláštní, autor zde říká, že celá služba Mojžíše s sebou nesla jisté očekávání. Všechno, co udělal a všechno co zapsal, že mělo jen jeden jediný smysl. Vzbudit očekávání toho, co bude vysloveno. Zákon, obětní řád, Aronovské kněžství, všechny ty svátosti, stan setkávání, to všechno mělo lidi směrovat k Ježíši.

A proto, jak jedná Filip, který v Janově evangeliu v 1. kapitole běží k Natanaelovi a říká mu co? Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v zákoně! Co řekl Ježíš nevěřícím zákoníkům v Jan 5:46? „Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně.“

Po svém vzkříšení v Luk 24:27, na cestě do Emaus, vysvětloval Ježíš sám těm dvěma, co se stalo… „Ježíš začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech písma.“ …Pokud čtete starý zákon a nevidíte Krista v každé jeho knize, potom jste nepochopili o čem ta kniha je. Všechno, co Mojžíš zapsal, ukazuje na Krista, toho lepšího apoštola a velekněze, než byl kdy On sám.

3. Protože ztratit ho ze zřetele znamená ohrozit svou věčnost

• A tímto Božím domem jsme my, pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději. (Žd 3,6b)

Autor začal tím, že přirovnal Božím dům k lidem, jejichž součástí byl i Mojžíš, kteří putovali pouští. Nyní ovšem autor jasně říká, že tím domem jsme my, my, kdo jsme uvěřili v Ježíše Krista. (1Tim3:15, Ef 2:19-22) Jenom křesťan totiž uzná Krista jakožto úhelný kámen této stavby. Jenom z něj totiž celé tělo, pevně spojené klouby a šlachami, roste Božím růstem.“, jak píše Pavel (Kol 2:19). A autor tím zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Zároveň tím říká, že stan setkávání, příbytek, který postavil Mojžíš, není ve skutečnosti Božím domem, Ani chrám v Jeruzalémě. A že Ježíš nezemřel za žádnou budovu, za žádný kostel ani za žádnou modlitebnu. Zkrátka za žádnou stavbu ani věc. I dnes se mnoho lidí cítí být připoutaných k nějakému místu, kde visí nějaké svaté obrázky apod. Že jim to dodá na náboženské atmosféře. Autor ale zdůrazňuje, že je to lež, že Oni jsou tím domem, kde je Bůh uctíván. Věrnost těchto židů že nejde za nějakým místem, které židé považují za místo setkávání s Bohem. Že věci se mají jinak. Ježíš je přece všude tam, kde se dva nebo tři setkají v jeho jménu. Tam, kde ho lidé ctí v duchu a v pravdě, to je realita této strany kříže. A jednotliví křesťané jsou ty živé kameny, ze kterých se tato stavba skládá a roste.

Ano, jsme božím domem. Má to ale dvě podmínky, aby ten dům zůstal pevně stát a nezačal chátrat a rozpadat se. Pokud si zachováme smělou jistotu neboli, odvahu, je tou první. Když se bavíme o smělé jistotě, jde tu o odvahu, otevřenost, upřímnost v mluvení a sdílení evangelia v podmínkách, které jsou nehostinné. Odvahu potřebuje člověk, když se objeví konflikt. A my žijeme ve světě neustálého duchovního konfliktu. Stejně jako původní adresáti, kteří měli strach. Jeden příklad za všechny: Deu 20:1,8: Bůh tam nařídil kněžím pronášet jistá slova k vojákům, když měli táhnout do boje proti často početnějšímu nepříteli při dobývání zaslíbené země: „Ten, kdo je bojácný a zbabělý, ať se vrátí domů, aby jeho bratři neztratili odvahu jako on.“ Často je totiž početní převaha na straně nepřítele, to je pořád stejné. A podobně to funguje i v církvi, ve sborech; Pavel píše o Petrovi v listu Gal 2:11-13, kdy Petr v Antiochii jídal a sedával s pohany, ale potom se leknul, když přišli zastánci obřízky z okolí Jakubova. A co tam čteme dál? Že Petr ‚Začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky. A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš.‘ A co udělal Pavel? Otevřeně a přede všemi ho konfrontoval, chápal, jak nakažlivý je strach a zbabělost, jakou má moc strhnou s sebou ostatní.

A v bibli jsou další příklady toho, kdy zbabělost podkope něčí schopnost někomu čelit nebo něčeho dosáhnout. (2.Par 13:7) Pokud postrádáme odvahu, nemůžeme být nadále součástí této stavby, píše autor. Pro tyto Židy nebylo zas tak nepředstavitelné vrátit se k židovství a znovu zapadnout mezi své bratry. Tenhle místní sbor tak připomíná pronásledovanou a nenáviděnou církev v Tesalonice. Pavel píše v prvním listu do Tesaloniky tamní církvi: “Nesete podobný úděl jako církve Boží v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku. Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů.“ 1.Te 2:14 Na začátku téhle série jsme si říkali, že je možné, že adresáti listu Žd se nachází v Judsku, potažmo v Jeruzalémě. Pronásledování od těch nejbližších je vždy nejtěžší a nejbolestivější. Nenávist v rodině. Nic neobvyklého ani v prvních církvích očividně. Nenávist nebo zlehčování, lákání a možná i příjemné přemlouvání k tomu vrátit se nazpět. Máme dostatek odvahy? Jan píše ve Zjevení o těch, kdo skončí v hořícím jezeře, a hádejte, kdo je první na řadě. Zj 21:8 „Avšak zbabělci…, najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt.“

Proto autor povzbuzuje dál v listě znovu v Žd 10:21 „Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry.“

A pokud si zachováme radostnou naději, to je druhá podmínka. Pokud si nezachováme radostnou naději, tak ani v tom případě už nejsme součástí Boží domácnosti. Dál v tomto listě autor vysvětluje, co myslí touto nadějí. Mluví o nezměnitelné povaze Božího záměru a nemožnosti toho, že by Bůh lhal. Žd 6:18-19 Jako Bůh je opravdový a věrný svému záměru a své přirozenosti, tak i křesťan by měl v tomto odrážet svého stvořitele a zachránce. A pokud v tom selže, nemůže být součástí Božího domu. Proto skrz naskrz tímto listem, ale zvlášť v Žd 10:23, autor nabádá své čtenáře, aby dostáli svému povolání: „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný“

Aron řekl Mojžíšovi hrozná slova poté, co Mojžíš rozemlel zlaté tele pod horou Sinají a zpovídal kvůli té věci Arona. Řekl mu to, co by mohl říct i o nás: „Nechť můj Pán tolik neplane hněvem! Ty víš, že tento lid je nakloněn ke zlému.“ (Ex 32:22) Prostě to pro ně bylo přirozené. Táhlo je to k tomu. Stejné je to s námi. Máme tendenci odpadat a vzdalovat se od Boha. Táhne nás to pryč od Něj.

Opět, doktrína zachování svatých tu není v ohrožení. Víra se ovšem ukáže jako pravá pouze tehdy, pokud své přesvědčení zachováme pevné až do konce. Autor listu Židům se nesnaží tuto doktrínu podkopat, je inspirovaný stejným duchem, kterým byl inspirován každý další lidský autor – a duch si přeci neprotiřečí. Ježíš nám říká v Jan 10:28, že „nikdo nás nevyrve z jeho ruky“. Pavel, že „které určil, ty také povolal, ty také ospravedlnil a uvedl do své slávy.“ Ř 8:30 A já doufám, že tomu věříte. Myslím, že je to to nejsladší ujištění pro každého křesťana. List Židům nás ovšem varuje tím, že odkrývá tu druhou stranu mince, kterou je jen krátkodobý, vesměs lidský zájem o evangelium neboli nevěra. Žádná jiná kniha se tolik nezabývá vytrvalostí křesťana. Ano, vytrvalost nás nezachrání. Ale je důkazem toho, že jsme byli zachráněni. Je zkouškou, která potvrzuje realitu. A i když se dostaneme docela daleko, ale vzdáme to půl kilometru před pobřežím, tak stejně prohráváme. A ďábel a hřích velice rádi snáší tuto mlhu, která nám může nakonec úplně zastřít veškerý výhled, takže to nakonec vzdáme. Pokud někdo nakonec odpadne úplně, tak nebyl nikdy zachráněn.

Ne, Mojžíš pro Vás asi nebude tím kamenem úrazu, ale určitě každý z nás má mnoho takových kandidátů na ‚Mojžíše‘ ve svém srdci, ať už jde o cokoliv nebo kohokoliv, co nebo kdo nás odvádí od Krista. Křesťan je ale ten, kdo věří, že navzdory vší opozici Bůh dostojí svým slibům, dovede své dílo do konce, plně, jednou provždy a zřetelně pro všechny lidi. Ale vzdát se jistoty těchto slibů, spolehnout se na něco jiného, nebo na nic už nespoléhat, znamená, že nejsme Jeho.

Vytrvalost nezachraňuje, ale je důkazem toho, že jsme byli zachráněni.

Závěr

V prvních verších třetí kapitoly jsou čtenářům dány dva tituly a stejně tak dva Ježíši.

Ježíš už čtenáře nazval svými bratry, to akorát jim to dá trochu práce vyznávat Jeho. On se za ně nestydí, zná je jménem, to oni mají problém vyznat Jeho jméno před svými pokrevními bratry, v židovské komunitě. Nedívají se přímo před sebe, ale spíš kolem sebe a zoufale hledají pomoc někde jinde, tzn. přemýšlí o všem možném, jen ne o Ježíši. Ani je nenapadne, že On by mohl být řešením všech jejich problémů. Všech kompromisů. A to se považují za křesťany, a jsou jimi. Nezdá se Vám to povědomé?

Jak tedy můžou vytrvat?...  Jak můžeme vytrvat, když máme v sobě hříšnou přirozenost, která nás táhne směrem pryč od Něho? Je to možné jen tehdy, když upřeme svůj pohled na Něj. Když neochvějně zaměříme svůj zrak na tu nebeskou cenu. A víte, co se stane? Když budete toto dělat, začnete vnímat, že On sám vás k sobě začíná táhnout. Proto jsme biblická církev, proto zpíváme o Kristu, proto učíme a kážeme o Kristu. Proto musíme lidem vykreslit slávu Krista. Není žádný jiný způsob, jak doplavat skrz to moře hříchu až do cíle. Letmý pohled Jeho směrem nestačí. Proto o něm musíme přemýšlet, číst o něm, mluvit o něm, učit se o něm a On nás přitáhne k sobě domů do nebe. Amen.