Církev, která dělá radost Bohu

Jaroslav Kernal, Praha 21. července 2024

Minulý týden jsme začali společně studovat Pavlův druhý list do Tesaloniky. Seznámili jsme se s autory listu, s Pavlem, Silvánem (Silasem) a Timoteem, seznámili jsme se i s adresáty, tedy s tesalonickou církví. Dneska se na tesalonickou církev podíváme trochu blíže a bude skoro mikroskopický pohled. Zůstaneme u jednoho jediného verše, v němž bratři chválí tuto církev a radují se z jejího duchovního růstu. Tento jediný verš nám dneska poslouží jako zrcadlo, abychom se do něj mohli zadívat a prozkoumat svůj vlastní duchovní růst, ať už jako jednotlivci, nebo jako církev. Pojďme ale na úvod přečíst celou první kapitolu tohoto listu. 2Te 1,1–12.

Dnešní kázání jsem nazval Radost z duchovního růstu, protože to je přesně to, co třetí verš vyjadřuje. Pavel a jeho společníci se radují z duchovního růstu církve a vyjadřují za to svou vděčnost Bohu. Tento duchovní růst vidí především ve dvou oblastech: Mluví o víře, která mocně roste a o jejich vzájemné lásce, která se stále zvětšuje. V dalších verších, ke kterým se dostaneme a nakonec v celém tomto krátkém listu, tyto dvě zásadní věci, víru a lásku, ještě více rozvíjejí. Pavel už dříve napsal církvím do Galácie, že:

• … rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. (Ga 5,6)

Takže tady máme takovou jednoduchou osnovu dnešního kázání: vděčnost, víra, láska. Vděčnost za církev a její duchovní růst, rostoucí víra a zvětšující se vzájemná láska.

I. Vděčnost

I když v církvi v Tesalonice nebylo ani zdaleka všechno růžové, Pavel, Silas a Timoteus vyjadřovali velikou vděčnost Bohu za tuto církev. Tesalonická církev byla mladičkou církví. První dopis byl napsán jen několik málo měsíců po jejím založení a druhý nedlouho potom. V Tesalonice uvěřilo velké množství lidí a přes všechno pronásledování, které museli snášet od svých krajanů, se tito lidé drželi Krista, chodili s ním a rostli. To je veliké požehnání a veliká radost. A tuto radost Pavel vyjadřuje slovy díků, svou vděčností Bohu za tento sbor. Ale dnešní doba je dobou nevděčnosti. Vděčnost se omezuje na povinnost, závazek odplatit druhému to, co nám poskytl. Dostává se do roviny obchodního závazku – ty mně, já tobě. Ale vděčnost je postoj srdce. Kde má člověk dost nebo kde je velká nárokovost (mám na to nárok, zasloužím si to), tam není místo pro skutečnou vděčnost. Podívejte se na dva příběhy do Písma, kterými Pán Ježíš ilustruje skutečnou vděčnost. 

První je v Lukášovi 7,36–50 – farizeus Šimon pozval Ježíše k jídlu. A žena hříšnice, která byla v tom městě, přišla do domu farizea s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, svými slzami omývala Pánovy nohy, otírala je svými vlasy a mazala vzácným olejem. Šimon tím byl pohoršen a Ježíš mu vyprávěl příběh o dvou dlužnících, z nichž jeden byl dlužen pět set denárů a druhý padesát (představte si v korunách milion a sto tisíc). Věřitel to oběma odpustil. Který z nich ho bude mít raději? Šimon jasně odpovídá, že ten, kterému odpustil více. A Ježíš říká: „Komu se málo odpouští, málo miluje“ (v. 47). Kdo si myslí, že má všechno a nic nepotřebuje, nebude vděčný (viz Laodikea ve Zjevení 3). 

Druhý příběh je uzdravení deseti malomocných (Lk 17,12–19). Jenom jeden z nich se vrátil k Pánu, aby mu poděkoval. A Ježíš na něm ukazuje, jak vděčnost za prokázané milosrdenství vede ke spasení a k milosti, která zachraňuje:

• „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ (Lk 17,17–19)

Vděčnost je postoj srdce a reaguje díky na prokázané dobro. Je to spontánní odpověď. V životě křesťana je to odpověď lásky, která „nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy“ (1K 13,6). A když se raduje, vzdává díky. Pavel s bratry vzdávali díky za církev. A tohle je něco, co si potřebujeme vrýt do srdce: vděčnost za církev. Je tady vděčnost za církev, která roste, za to, že roste a upevňuje se v milosti. Ale v Novém zákoně vidíme i vděčnost za církev jako takovou, za tu skutečnost, že tady je církev, protože církev je tělem Kristovým. Skoro v každém listě, který Pavel napsal nějaké církvi, děkuje za danou církev. 

• Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny, protože se po celém světě rozšiřuje zvěst o vaší víře. (Ř 1,8)
• Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. (Ef 1,15–16)
• Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím. (Fp 1,3–4)
• Stále za vás v modlitbách děkujeme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, neboť jsme slyšeli o vaší víře v Krista Ježíše a o vaší lásce, kterou máte ke všem bratřím. (Ko 1,3–4)
• Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši. (1K 1,4)
• Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách. (1Te 1,2)

Jenom ve dvou případech Pavel neděkuje za církev – když píše církvím v Galácii, které se odvraceli od pravého evangelia a podobně, když píše druhý list do Korintu, kde probíhalo něco podobného, i když pod vlivem jiného falešného učení. Druhý list do Korintu je velmi kárající a Pavel v něm musel napsat třena to, že nebude nikoho šetřit, až tam přijde (2K 13,2). 

Ale církev v Tesalonice chválí a děkuje za ni. A i my bychom měli být neustále vděční za církev. V naší zemi mají lidé obecně velmi kritický pohled na církev a je dost možné, že my, křesťané, se mnohdy svezeme se světem a jsme podobně velmi kritičtí, místo abychom byli vděční. A nejde jenom o vděčnost za místní sbor – křesťané jsou často vděční za svůj domácí sbor, a tak by to také mělo být, ale nemělo by to tady zůstat, protože v takové chvíli to tak trochu zavání sektářstvím, pokud jsem vděčný jenom za ten svůj sbor, protože to je ten nejlepší sbor na světě a žádný z ostatních sborů nedosahuje takových kvalit, jako ten náš. V takovém případě bychom měli dávat pozor na svou vlastní slepotu, nahotu a bídu. 

Naučme se být vděční za církev. Pavel tady použil slovo, které vyjadřuje povinnost – musíme děkovat. To slovo také v jiném okruhu významu znamená dlužit. Něco jako když Pavel říká, že nemáme být nikomu nic dlužní kromě lásky (Ř 13,8). Láska je naším trvalým dluhem vůči bližním i vůči Bohu. A podobně je to s vděčností za církev. Samozřejmě musíme rozlišovat mezi pravou a falešnou církví, což Pavel v listu do Tesaloniky ještě nemusel. Ale netrvalo to dlouho a nejenom v Tesalonice, ale i na dalších místech vznikly další skupiny, které se nazývaly církví, ale ve skutečnosti církví nebyly. A proto máme Boží slovo, abychom se učili rozlišovat, co je a není církev, a za pravou Kristovu církev děkovali Bohu. 

Jste vděční za církev? Je to Pánovo tělo, je prostředí (protože církev není místo), kde se setkáváme s Pánem Ježíšem Kristem. Kde je církev, tam je v tomto světě zjevná Kristova vláda. Neměli bychom být vděční za církev? Neměli bychom za ni každodenně děkovat Bohu a prosit za ni, aby rostla, jako rostla církev v Tesalonice? Tím se dostáváme k samotnému důvodu vděčnosti Pavla a jeho přátel za tesalonickou církev: Růst.

II. Víra

V našem textu čteme o tom, že Pavel a bratři děkují, jak se sluší, jak je to případné, správné, spravedlivé. Jejich slova nebyla nějakým lakováním nebo mazáním medu kolem úst, ale byla dobrou a odpovídající zjevnou reakcí na to, co se dělo v tesalonické církvi. Děkovali Bohu za tuto církev. Za co přesně? Za to, že jejich víra rostla. Všimněme si nejdřív toho popisu, jak rostla a potom se podíváme na to, co to znamenalo v konkrétních projevech. 

Slovo, které je tady použité, je řec. sloveso hyperauxanó. Říkám to schválně, abyste tam slyšeli tu část slova – hyper. To slovo auxanó znamená růst a používá se v nejrůznějších spojeních – jak o rostlinách (polní lilie, hořčičné zrno), o dětech (máme růst jako novorozené děti, 1Pt 2,2; Ježíš rostl, Lk 1,80), o křesťanech, o církvi, o víře atd. Jenom na tomto místě je toto sloveso použité s předponou hyper, kterou známe z češtiny a její význam je stejný – hodně, více, ve větší míře. Růst tesalonických křesťanů byl naprosto unikátní. Z Boží milosti tam uvěřilo velké množství lidí a tito lidé ohromným způsobem rostli ve víře. Jejich víra rostla nadmíru (Pavlík, Žilka), dělala velké pokroky (Petrů), velmi rostla (KRAL), mocně (E), úžasně (B21), převelice (ČSP). Myslím, že Pavel byl touto církví nadšený a muselo to pro něj být velkým povzbuzením. 

Myslím, že to bylo něco, co Bůh dal Pavlovi zakusit, aby ho potěšil a povzbudil. Do Tesaloniky přišel Pavel z Filip, kde také nějací lidé uvěřili, ale také tam byli Pavel se Silasem bez soudu uvězněni a zbiti. Z Tesaloniky museli po krátkém působení spěšně, ještě za noci (Sk 17,10), odejít. Šli do Beroje, ale i tam je Židé z Tesaloniky pronásledovali. Pavel odešel do Athén, kde mluvil s Židy i s pohany, dokonce dostal možnost veřejně prezentovat svou víru. Ale vysmáli se mu a jen pár lidí uvěřilo. Tak odešel do Korintu. Ale i tam narazil na skalnatou půdu – Židé se proti němu postavili a rouhali se (Sk 18,6). Nejspíš ho opět chtěli zabít nebo mu nějak ublížit, protože jedné noci, když už chtěl Pavel opustit město, měl vidění a Pán mu řekl, aby se nebál, že mu nikdo neublíží a že mnozí v tom městě patří k Božímu lidu. Tak tam Pavel zůstal rok a půl (Sk 18,9–11). Když v tomto kontextu dostával zprávy z Tesaloniky, musel to být balzám pro jeho duši a také jeho víra rostla, protože byla posilovaná vírou bratrů z Tesaloniky. Podívejte se, jak je popsaná jejich víra v prvním listu:

• A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. Tak jste se stali příkladem všem věřícím v Makedonii a v Acháji. Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili. Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu. (1Te 1,6–10)

Přijali slovo víry. Ve druhé kapitole Pavel napsal, že přijali Slovo Boží takové, jaké doopravdy je, jako Slovo samotného Boha. A to Slovo se od nich rozeznělo široko daleko. Byla to církev, která šířila Slovo po celé Makedonii a Acháji, což je území zhruba jako Česká republika a Rakousko dohromady. Zjevně to byla církev, která šla ven, vysílala. Dneska se církve často snaží kumulovat, soustředit lidi dovnitř, připoutat je ke sboru. Tesalonická církev šla ven. Dělali to, co měla udělat církev v Jeruzalémě, ale neudělala a Bůh musel použít pronásledování, aby se evangelium začalo z Jeruzaléma šířit po celém Judsku a Samařsku a dál k pohanům. To byla víra tesalonických křesťanů, ve které tolik rostli. O pár let později najdeme některé bratry z Tesaloniky mezi Pavlovými společníky (Gaius, Aristarchos, Sekundus – Sk 19,29; 20,4; 27,2). 

Co to ještě dál znamenalo, že rostli ve víře? Kromě toho, že horlivě přijímali Boží slovo a nadšeně šířili evangelium, rostli také v poznání Boha a jeho slova, v porozumění učení, v doktrínách. Jejich mysl byla proměňovaná Božím slovem. Bez toho není možný žádný růst. Už jsem zmiňoval Petra, který napsal křesťanům, že mají být jako novorozenci a toužit po nefalšovaném mléku Božího slova, aby jím rostli ke spasení (1Pt 2,2). A Pavel napsal Efezským, aby se obnovovali duchovním smýšlením (Ef 4,23) a Římanům, aby se proměňovali obnovou své mysli (Ř 12,2), protože svou myslí sloužíme zákonu Božímu (Ř 7,25). A v prvním listu do Tesaloniky to můžeme dobře vidět, že nerozuměli některým věcem, které se týkaly druhého příchodu Pána Ježíše Krista a toho, jak to bude s těmi, kteří v Kristu zemřeli před jeho příchodem. A Pavel jim to vysvětluje, takže jejich poznání Pána a jeho Slova roste. 

Díky tomu, že se učíme z Božího slova, že proměňujeme svou mysl, rosteme v poznání samotného Boha a jeho Syna, Pána Ježíše Krista. Rosteme v porozumění evangelia, v tom, co to znamená, že on se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze vší nepravosti a připravil si pro sebe lid horlivý v dobrých skutcích (Tt 2,14), rosteme v pochopení duchovních věcí, když ponořujeme svou mysl do Slova, rosteme v rozlišování a cvičíme své (duchovní) smysly v rozpoznání dobrého od špatného. 

Když obnovujeme svou mysl duchovním smýšlením, rosteme do podoby Pána Ježíše Krista. On roste a my se zmenšujeme. Takhle rostla víra křesťanů v Tesalonice. Rostli velmi rychle a pevně. To je Boží milost, kterou Bůh někdy dává. Není to něco, co bychom mohli vyžadovat, ale je to něco, na čem se výše uvedenými způsoby můžeme podílet. Takže se můžeme ptát sami sebe, jak rosteme ve víře, jak rosteme v porozumění evangeliu, jestli jsme schopni lépe rozlišovat, co je dobré a co je špatné, co prospívá našemu duchovnímu růstu a co mu naopak ubližuje. Souvisí s tím takové věci, jako jestli zůstáváme v Božím slově, jestli ho čteme, jestli se jím vůbec zabýváme, jestli čteme dobré křesťanské knihy, abychom lépe porozuměli tomu, kdo je to Bůh, kdo je Pán Ježíš Kristus, co je to evangelium, co je to církev, jak poznáme, co je církev a co není církev, kdo je to křesťan a kdo křesťan není, i když si myslí, že třeba je. To jsou životně důležité otázky a jsou to otázky, které jsou jenom duchovním mlékem, které ještě nejdou na hlubinu, ale zůstávají u základních věcí. Musíme si nastavit takové zrcadlo, abychom neklamali sami sebe. 

A dalším znakem, jak se projevovala a rostla víra křesťanů v Tesalonice, byla jejich láska. A to je třetí bod dnešního kázání.

III. Láska

Jedním ze zásadních způsobů, jak se projevuje víra v životě křesťanů, jsou skutky lásky. Pavel o tom psal křesťanům do Galácie, kteří chtěli svou víru projevit vnějšími věcmi – obřízkou těla a zachováváním zákona, tedy tím, co je „na první pohled“ vidět, co se dá spočítat, čím se může člověk pochlubit. 

• V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. (Ga 5,6)

Jiný překlad říká, víra skrze lásku konající (KRAL). Víra se projevuje jednak v ovoci víry, kam patří na prvním místě láska a potom ve skutcích lásky. Za ně chválil Pavel Tesalonické už v prvním dopise, který jim napsal. Hned v úvodu píše, že si připomíná jejich usilovnou lásku (1Te 1,3), ve třetí kapitole se modlí za to, aby Bůh dal bohatě růst jejich vzájemné lásce (1Te 3,12) a ve čtvrté kapitole čteme:

• O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. (1Te 4,9)

To jsou úžasná slova. Bůh sám je vyučil, jak se mají navzájem milovat. Zamilovali si jeho Slovo a Bůh je skrze Slovo vyučil, jak má vypadat jejich vzájemná láska. Škoda, že toto nepochopili křesťané v Korintu. I oni měli Boží slovo, ale moc na něj nedbali a Pavel jim musel neustále připomínat evangelium a vracet je zpátky k základním věcem, protože byli jako děti, které potřebují mléko a nesnesou hutný pokrm. Byli zachráněni skrze víru v Pána Ježíše Krista, který byl ukřižován a zemřel podle Písem, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem (1K 15,3), ale nedrželi se Písem! Místo toho se drželi světa a chovali se k sobě navzájem jako lidé světa. Ale Tesaloničtí rostli v bratrské lásce. Přesto Pavel neváhal:

• A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější. (1Te 4,10)

V jednom verši je chválí, jak je Bůh vyučil vzájemné lásce a hned v následujícím je povzbuzuje, aby v té lásce ještě víc rostli. A všimněte si, že takoví byli ke všem bratřím v celé Makedonii. Těžko říci, co přesně to znamená, ale víme, že Tesalonika byla hlavním městem provincie Makedonie a sbor, který tam vznikl, byl velký a pravděpodobně také bohatý –bylo tam nemálo žen z významných rodin. Je možné, že tento sbor poskytl finanční podporu dalším sborům, kde bylo více chudých, že přijímali bratry a ubytovali je, když přijeli z dalších měst, je možné, že posílali jiné bratry, aby povzbuzovali církve v celé provincii, aby jim pomohli s evangelizací a se službou… – to všechno jsou praktické projevy lásky. Slovo Pána se od nich rozeznělo po celé Makedonii a Acháji, takže se o jejich víře v Boha ví všude (1Te 1,8). Bůh proměnil jejich srdce a oni podle toho také jednali. Bohem proměněné srdce nezůstane stejné, ale proměna se ukáže navenek, projeví se činem. Co se stalo uvnitř, se protlačí na povrch a přetaví se do skutků lásky. Kdo má rád Otce, má rád i jeho dítě (1J 5,1). Bylo zjevné, že jsou Kristovými učedníky, protože dělali to, co jim Pán přikázal:

• Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,35)

V našem textu vidíme, že Tesaloničtí si Pavlova slova vzali k srdci, takže Pavel může psát rostoucí lásce jednoho každého z nich. To je skutečně veliké svědectví. Zatímco Korintským Pavel musel vysvětlovat, co to láska je, a díky tomu máme tu nádhernou třináctou kapitolu prvního listu do Korintu, chvalozpěv lásky, Tesalonické mohl jenom chválit za to, že jejich láska velmi roste, že té jejich vzájemné lásky je stále více. 

Toto je místo, kde jsme všichni dlužníci. Bez ohledu na to, zda si to uvědomujeme více nebo méně, jsme všichni velkými dlužníky druhých, protože jim dlužíme svou lásku. Bůh nám prokázal svou lásku a poslal svého Syna, aby se stal obětí smíření za naše hříchy. Bůh nám ukázal, co to znamená milovat, ukázal nám, co je to láska. Nemáme hledat vysvětlení lásky ve světě, ale u Boha, protože Bůh je láska. 

• My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: ‚Já miluji Boha‘, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. (1J 4,19–20)
• Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Ř 5,5)

Všichni máme přístup k nekonečnému zdroji lásky, protože skrze víru v Pána Ježíše máme přístup k samotnému Bohu a protože Bůh do nás vložil svého Ducha. Jediný problém je, že to potrubí, jímž tuto Boží lásku vyléváme na druhé, je hodně úzké, dost často zanesené všelijakou nečistotou, která nepochází z toho Božského zdroje, ale z nás samotných, takže je to potrubí leckdy dokonce ucpané. Proto Písmo říká, že jsme dlužníky jeden druhého ve vzájemné lásce. Musíme prosit Boha, aby nás vyučil, jako to udělal s Tesalonickými, jak se máme mít navzájem rádi. Prosme ho, aby rozšířil to naše potrubí – my máme strach, abychom náhle nevyčerpali všechnu lásku, kterou do nás Bůh vkládá, ale to je nemožné, protože ten pramen je nekonečný. A čím více z něj budeme čerpat, tím více a tím rychleji se bude doplňovat. To je zázrak Boží lásky a to je také moc křesťanského života. 

Díváme se na Pána Ježíše Krista a učíme se od něj, jak nás miloval a stále nás miluje – a potom touto láskou milujeme druhé. Ale milovat druhé to není nikdy jednoduché. Podívejte se, co to stálo našeho Pána – život! Kde je vrchol jeho lásky? Je to na kříži, kde vzal naše hříchy na sebe, aby na ně na svém těle nechal dopadnout Boží hněv. Šel pokorně a tiše jako beránek vedený na porážku. To se od něj musíme učit – nést svůj kříž, pokorně a tiše, prokazovat svým bližním, bratrům a sestrám na prvním místě, Kristovu lásku. A to i tehdy, kdy je to nepohodlné nebo dokonce nepříjemné, kdy se mi to nehodí a kdy se mi vůbec nechce. Máme zapřít sami sebe a s očima upřenýma na Pána jít za ním a předávat jeho lásku druhým. 

Kéž z nás Pán udělá takovou církev, kde poroste naší víra – jak jednotlivců, tak celého společenství, kdy se budeme stále více spoléhat na Pána, protože ho budeme stále více znát a kde poroste také naše vzájemná láska, což znamená, že se budeme také stále více znát. Z takového růstu potom pramení veliká vděčnost, radost a chvála Bohu. Amen.