Víra vytrvalá v každém pronásledování a soužení

Jaroslav Kernal, Praha 4. srpna 2024

Pokračujeme ve studiu druhého listu do Tesaloniky a máme před sebou další dva verše z první kapitoly. Pojďme ale nejprve přečíst celou první kapitolu.

Pavel se Silasem a Timoteem píšou mladé, jen před několika málo měsíci založené církvi, která prochází pronásledováním. Tato církev byla pronásledovaná už od samotného počátku své existence. Křesťané v Tesalonice procházeli těžkostmi a soužením. A pro nás je důležité, abychom si připomínali, že to je něco, co patří ke křesťanskému životu. Dnes se totiž šíří nebezpečné bludy, které tvrdí, buď že veškeré utrpení je od ďábla a křesťan by nad ním měl vítězit, nebo že se křesťané vyhnou soužení a těžkostem ve svém životě. 

Vzpomínám si na jednu starou sestru, která už je u Pána, která ve svém pokročilém věku měla různé nemoci a těžkosti, které k takovému věku prostě patří. A ona neustále opakovala, že věří, že Pán jí uzdraví a ona bude zase jako mladice. Nedokázala se smířit se skutečností nemoci a stáří ve svém životě, protože byla velmi silně ovlivněna právě tím učením, že křesťan má být zdravý a neměl by zakoušet žádné těžkosti. Bylo to smutné to pozorovat, protože se ze všech svých sil nějak snažila vytlačit ze sebe víru v uzdravení, místo aby důvěřovala Bohu, že to, co se v jejím životě děje, je přesně to, do čeho ji Bůh postavil a v čem má vytrvat a pevně stát a spoléhat se na Boží milosti a držet se toho, že Bůh je dobrý.

V Božím slově máme takové knihy jako je Jób nebo Jeremjáš, Pláč nebo listy do Tesaloniky či Timoteovi, kde čteme např.:

• Ty však jsi sledoval mé učení, můj způsob života, mé úmysly, mou víru, shovívavost, lásku, trpělivost, pronásledování a útrapy, jaké mne stihly v Antiochii, v Ikoniu a v Lystře. Jaká pronásledování jsem přestál, a ze všech mě Pán vysvobodil! A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. (2Tm 3,10–12) 
• Nenuť se pít vodu, ale kvůli svému žaludku a kvůli svým častým nemocem mírně užívej vína. (1Tm 5,23)

Pavel mluví o svých souženích a pronásledováních, o častých nemocech Timotea, jinde mluví o tělesném trnu, který mu byl dán a jehož se nemohl zbavit. V odpovědi na modlitbu místo toho slyšel slova od Pána:

• „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. (2K 12,9)

Pojďme se teď podívat na křesťany v Tesalonice, na jejich vytrvalou víru, která se tříbila v pronásledováních a souženích a díky které se prokazovalo, že jsou hodni Božího království. 

I. Vytrvalost víry

Opravdová křesťanská víra obstojí i uprostřed všemožných těžkostí. Není to ale primárně otázka té víry nebo nějaké její kvality, ale je to na prvním místě otázka srdce a jeho kvality. Kde je nové srdce, tam bude víra, která obstojí. Kde je srdce darované Bohem, tam je dobrá půda, ze které vyrůstá ta vzácná rostlinka víry živená Božím slovem a zalévaná Božím duchem. Podívejte se spolu se mnou na známé podobenství Pána Ježíše Krista, kterému říkáme podobenství o rozsévači, ale mohli bychom ho také stejně dobře nazývat podobenstvím čtyřech druzích půdy (Mt 13,3–9.18–23).

První druh půdy můžeme pro naše účely úplně pominout, protože tam nevyrostlo vůbec nic. Zajímavější jsou další dva druhy půdy, skalnatá a trnitá. To jsou ti, kdo přijali zvěstované Slovo, v tom prvním případě dokonce s radostí. Ale chybí tu tři věci – chybí kořeny, chybí vytrvalost a chybí úroda. Jedná se o povrchní víru, která nemá žádnou hloubku, žádné kořeny, je tu něco, co sice naznačuje nějaký růst, ale jen do určité doby. Tady musím udělat vsuvku a na okamžik se zastavit, protože když čteme toto podobenství, představujeme si tu malou rostlinku, která vyklíčí a trochu povyroste a následně hyne. Tak to skutečně s rostlinkou je, ale s vírou je to trochu jinak. To časové vymezení, které se týká takové povrchní víry, je dané naším textem, tedy je to do doby než přijde tíseň nebo soužení (v originále je tu stejné slovo, jako v našem dnešním textu), než přijdou starosti spojené s věcmi tohoto světa, které odvrátí nezakořeněnou víru od Slova pravdy i od pravdy samotné. A tento časový úsek v případě této nezakořeněné, nehluboké a povrchní víry může být na rozdíl od té malé rostlinky skutečně poměrně dlouhý. Mohou to být roky a dost možná i desítky let, prostě dokud nepřijde tíseň pro to Slovo nebo starosti a vábivost majetku. Po celou tu dobu je ona rostlinka víry velmi malá, křehká, zranitelná. Nikdy nevyroste, protože tu chybí vytrvalost víry, a protože tu není vytrvalost, nenajdete tu ani žádné skutečné ovoce, které by zůstalo, není tady žádný užitek takové víry, resp. takového člověka, nevidíte, že by za ním zůstávalo to, co zanechává dobré stopy.

Jak jiné je to u posledního druhu půdy – kde je dobrá půda, tam dobré semeno roste a přináší hojnou úrodu. Jenom tento poslední druh půdy představuje křesťana. Je to dobrý strom, který přináší dobré ovoce. Je to dobrá půda, kterou je Bohem darované nové srdce, masité srdce, z něhož vyrůstá strom víry, který přináší hojnou úrodu. Je to člověk, který slyší, protože Bůh mu dal uši učedníků, chápe, protože mu bylo zjeveno tajemství evangelia a darováno duchovní porozumění Božím věcem, především té jednoduché pravdy, že Bůh dal svého Syna, aby byl smírnou obětí za jeho hříchy, tady za hřích nevěry a vzpoury proti Bohu. A přináší úrodu. Jak je to prosté! I ten nejmenší a nejprostší člověk to může pochopit. Jednoduchá slova, která Pavel řekl žalářníkovi ve Filipech: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen“ (Sk 16,31). A na to stačí i malá víra, aby se člověk cele spolehl na dílo Pána Ježíše, na jeho oběť a byl zachráněn. 

A taková víra je potom také vytrvalou vírou. Je to jednak kvůli půdě, z níž vyrůstá, jednak díky výživě, kterou čerpá, což je Boží slovo a moc Ducha svatého a především je to kvůli tomu, v němž je tato víra zakořeněna. Pavel napsal Koloským:

• Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. (Ko 2,6–7)

Musíme si ale dát pozor na nějakou automatizaci. Také tato víra čtvrtého druhu půdy potřebuje kultivovat, musí být napomínaná a povzbuzovaná. Už jsem zmínil Boží slovo – bez Písma nebude mít víra z čeho čerpat, na čem stavět, jak poznávat pravdu o Bohu a o Pánu Ježíši Kristu. Boží slovo je pokrmem duše – kdo se jím nesytí, bude strádat a chřadnout a neponese dobré ovoce. Právě tak se máme naplňovat Duchem svatým, který je tou závlahou shůry, mocí z výsosti, ohněm, který v nás rozněcuje lásku k Bohu i k bližním. Epafras vyprávěl Pavlovi o lásce koloských křesťanů, kterou v nich působí Boží Duch. Proto se za ně Pavel modlil, aby plně a se vší moudrostí poznali Boží vůli (Ko 1,7–9). A dodává:

• Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti. (Ko 1,10–11)

Podobně autor listu Židům napsal svým čtenářům, že potřebují vytrvalost, aby splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno (Žd 10,36). Což nás přivádí k tomu nejdůležitějšímu Božímu prostředku, jímž v nás Bůh působí vytrvalost a který současně používá také k tomu, aby oddělil zrno od plev, aby odlišil půdu skalnatou od půdy dobré. A to jsou zkoušky a soužení. Asi nejznámějším textem v tomto ohledu jsou slova Jakuba, bratra Pána Ježíše Krista, který napsal:

• Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. (Jk 1,2–3)

Naše víra je vzácná jako zlato, které také bývá zkoušeno ohněm, aby se z něj odstranila struska, tedy nečistota a získalo se zlato v co nejlepší kvalitě. Právě tak je to s naší vírou – abychom získali vytrvalost, která nás dovede až do Božího království, musí být naše víra neustále prověřována a zkoušena. A to se skutečně děje – každý den jsme vystaveni nejrůznějším situacím a musíme se rozhodovat, zda budeme jednat v souladu s Božím slovem, v souladu s pravdou, nebo proti ní. A jsou to drobné věci, jednoduchá cvičení, z nichž ale vyrůstá vytrvalost, která se následně může projevit, když přijde velká zkouška, která může přijít třeba jen jednou za život a minimálně jednou přijde do života každého křesťana. Ale nejspíš to bude i častěji. 

II. Soužení víry

Naše víra musí být zkoušena, aby obstála, abychom nebyli zahanbeni, kdybychom zapřeli Pána Ježíše Krista. Někdy lidé dělají takový všeobecný úsudek a říkají, že nejvíce se církvi daří, když je pronásledovaná. Ale myslím, že to není pravda. Pronásledování skutečně může v některých případech napomoci růstu církve. Ale může církev také úplně zničit. Boží slovo nás nikde nevede k tomu, abychom se modlili za to, abychom byli pronásledováni – je to přesně naopak, máme se modlit za to, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti (1Tm 2,1–2). Když Konstantin a Metoděj přinesli evangelium do této země, došlo záhy k pronásledování jejich učedníků a nakonec byli z této země, resp. z Velké Moravy, vyhnáni. Po bitvě na Bílé hoře došlo radikální rekatolizaci Čech a Moravy a všichni nekatolíci museli tuto zemi opustit. Můžeme mluvit o skutečném zázraku, že po sto padesáti letech se nějakých sedmdesát tisíc lidí přihlásilo k evangelickým konfesím a vystoupili z římské církve. Ale toto skryté símě byl jen zlomek toho, co tady bylo před Bílou horou, kdy nekatolíci tvořili většinu obyvatel Českého království. Takže zkoušky a pronásledování skutečně mohou protříbit církev, ale nemělo by to být něco, co bychom si měli přát nebo to vyhlížet. Máme se modlit za to, aby nás Bůh neuvedl do pokušení a zachoval nás od zlého. To jsem považoval za nutné říci, abychom nevzhlíželi k pronásledování jako k něčemu žádoucímu pro církev. Boží slovo jasně říká, že pronásledování přijde na ty, kdo chtějí zbožně žít v Kristu (2Tm 3,12). Takže ho nemusíme vyhledávat, ono si nás najde. Křesťané v Tesalonice od samého začátku procházeli výhní zkoušek. Pavel jim napsal:

• Nesete podobný úděl jako církve Boží v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku. Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů. Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží. (1Te 2,14–16)

Ale díky tomuto DNA byla jejich víra tak vytrvalá. Zdá se, že těžkosti a problémy, které na ně dopadaly, neustávaly. A tito křesťané v nich pevně stáli. Jejich víra nebyla otřesená tím, že přišlo pronásledování, že přišlo nějaké soužení nebo tíseň. Někdy se křesťané upnou na nějaké své představy o tom, jak by Bůh měl jednat v jejich životě, a když se potom věci nedějí podle jejich představ, jsou zklamáni a pochybují o Bohu. A nemusí jít nutně o pronásledování. Mohou to být naprosto obyčejné věci jako každodenní „malé“ zkoušky, kdy se např. rozčílíme nebo se neovládneme, kdy se nám něco nepodaří, nebo se nám něco naopak podaří a my nevzdáme chválu Bohu, ale hřejeme se na výsluní své vlastní slávy. Mohou to být také mnohem vážnější věci, jako jsou nejrůznější těžkosti v životě, problémy v práci, vážná nemoc, nehoda, problémy s dětmi, ztráta blízké osoby atd. To všechno můžeme zahrnout pod to slovo soužení nebo tíseň, které je v našem textu. Jsou to všechny možné tlaky, jimž jsme každý den vystaveni. A je naprosto přirozené, že takovými věcmi procházíme – to jsou věci, které patří k životu a musí jimi projít všichni lidé. Možná dnes si někteří lidé myslí, že není nezbytné, aby byli lidé konfrontováni těžkostmi, ale vede to jenom k tomu, že se lidé hroutí, když je někdo osloví zájmenem, které oni nepreferují. 

Ale když Boží slovo mluví o těžkostech, často je v souvislosti s tím, že chtějí zabít toho, kdo je zbožný, kdo káže evangelium (jako Pavel nebo Štěpán), kdo má vztah s Bohem (jako třeba Josef, kterého jeho vlastní bratři chtěli zabít a potom ho „jen“ prodali jako otroka do Egypta). Pána Ježíše Krista falešně obvinili, mučili a zabili. Jako jeho učedníci bychom neměli čekat lepší zacházení. Autor listu Židům mluví o tom, jak byli křesťané připravováni o majetek a jak to nesli s radostí (Žd 10,34). To je víra, která prochází soužením. 

A v určitém slova smyslu můžeme říct, že pokud se nejedná o těžkosti způsobené naším vlastním hříchem nebo naší vlastní pošetilostí či bezprávím, které jsme způsobili nebo konfliktem, do něhož jsme přilévali, jedná se vždy o soužení kvůli Kristu. Jsme v Kristu, patříme mu a všechno, co prožíváme, je vždy v nějakém vztahu k němu. A samozřejmě musíme rozlišit, že jsou věci, kdy někdo trpí kvůli tomu, že je křesťan, zatímco někdo jiný je křesťan, který trpí, ale nikoliv kvůli tomu, že je křesťan. Petr napsal křesťanům do celého světa:

• Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno. (1Pt 4,12–16).

Utrpení těch, kteří trpí kvůli Kristu, což může být v naší situaci např. diskriminace v práci nebo ve společnosti, je blahoslavené a vede k veliké slávě a k vytrvalosti ve víře. Ale k této vytrvalosti nakonec může vést každé soužení, které jako křesťané prožíváme. Je to prověřování naší víry, je zpevňována a pročišťována pod pečlivým Božím dohledem. Bůh na nás nedopustí zkoušku, která by byla nad naše síly. Někdy jsme skutečně na hranici svých sil, ale můžeme si být jisti, že Bůh je tam s námi a dává na nás pozor. A kromě vytrvalosti, kterou prožité pronásledování nebo soužení přináší, je tady také ještě další odměna. 

III. Odměna víry

Podívejte se na to, o čem mluví náš text – je tu hned několik věcí. Předně je tady chlouba apoštola ve všech církvích. Mohu se vámi chlubit! Vaše víra i láska jsou ohromné a vaše víra je tak vytrvalá, že je to povzbuzením pro všechny církve široko daleko. Skutečně to může být velmi povzbuzující, když vidíme církev nebo slyšíme o nějaké církvi, která je uprostřed těžkostí nebo pronásledování a jedná věrně, stojí pevně, nedá se zastrašit, neobrací se na útěk. To je víra, která si skutečně zaslouží odměnu a dosahuje ji. Nejedná takto kvůli odměně jako takové, ale tak proto, že je to správné a pravdivé a oslavuje to Pána Ježíše Krista. Dnes se můžete setkat s tím, že se máte zaměřit na odměnu, kterou přinese vaše věrnost, ale i když Písmo skutečně mluví o odměnách, nemyslím si, že by to měla být naše motivace k dobrému jednání a dobrému životu. To mi přijde jako velmi sobecká motivace, která je zaměřená jenom na mě samotného. Ale tou hlavní motivací musí být přece láska – láska k Bohu, láska k pravdě, láska k Božímu lidu, láska k bližním. Kde není tato láska, tam není nic. 

• Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. (1K 13,1–3)

Prázdná nádoba nebo dunící kus plechu – to je člověk bez lásky, který mluví slova, ale nejedná podle nich. A kde chybí láska, tam chybí člověk jako takový („nic nejsem“). A ani ten největší a nejkrásnější čin, je-li provedený bez lásky, nijak neprospívá. Láska musí být tím hlavním motivem křesťanova života. Láska je naplněním zákona (Ř 13,10). Taková láska je už sama o sobě odměnou, radostí, požehnáním. 

Ale v našem textu je ještě další odměna vytrvalé víry, která prozkoušená ohněm zkoušek a žárem pronásledování – a to je skutečnost, že se křesťan stane hodným Božího království. Stane se to zjevným na jeho životě, protože jeho víra vytrvá navzdory všem okolnostem, jimiž musí projít. V této víře je ochoten snášet potupu pro Pánovo jméno i pro jeho království. Nezapírá Krista před lidmi, proto ho ani on nezapře před svým nebeským Otcem. Vzpomeňte na mučedníky z knihy Zjevení, kteří vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově (Zj 7,14). Prošli velikým soužením, jejich víra byla prověřena až do krajnosti a tlak zkoušek je očistil od poskvrny světa, hluboce do nich otiskl podobu Pána Ježíše Krista a proměnil jejich světské smýšlení, které jsme všichni převzali od našich otců, v duchovní smýšlení. Krátké soužení v tomto světě se sice nedá srovnávat s přenesmírnou váhou věčné slávy, přesto ho Bůh používá v životech svých dětí, aby je na tuto slávu připravil. 

To je odměna víry, vytrvalé víry, která obstála ve zkouškách i v pronásledování. A vede ještě k další věci – je znamením, předzvěstí nebo důkazem přicházejícího Božího soudu. To, že dochází k pronásledování a že je naše víra zkoušena různými souženími, je známkou toho, že soud již začal od Božího domu (1Pt 4,17). Je to neklamná známka toho, že už brzy přijde dokonalá spravedlnost. Podívejte se, jak Pavel pokračuje:

• A je spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem, a vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. (2Te 1,6–8)

Když zakoušíme nespravedlnost, bezpráví, pronásledování nebo i „obyčejné“ soužení, upíráme svůj pohled vzhůru a voláme k Bohu, jsme k němu přitahováni, protože jenom u něj je spravedlnost, právo a pravda. Voláme k Pánu Ježíši, aby přišel brzy, aby se nad námi smiloval a vysvobodil nás z tohoto světa, který se žene do zkázy ve svých zvrácených touhách. Tohle je odměna vytrvalé víry, Boží soud a Boží spravedlnost. Když přijde Pán, aby vykonal svou spravedlnost v tomto světě, znamená to, že z tohoto světa bude jednou provždy odstraněno veškeré zlo, každé bezpráví a nespravedlnost, každý útisk i pronásledování. Bůh bude navěky se svým lidem a setře jim každou slzu z očí. To je budoucnost, kterou vyhlížíme a po které tolik toužíme. A současná tíseň, soužení, těžkosti nebo pronásledování jsou důkazem toho, že tato budoucnost je naprosto jistá a my jsme jí den za dnem blíže. A to je také jeden z důvodů, proč se můžeme radovat ve zkouškách. Je to povzbuzení na cestě víry, je to povzbuzení k věrnosti a vytrvalosti v následování Pána Ježíše Krista.

Moji milí, není dne, kdy bychom nezakoušeli nějaká drobná soužení, kdy by naše víra nebyla prověřována v ohni, kdy by nepřicházeli nějaké zkoušky. A někteří zakoušejí nejenom drobná soužení, ale opravdu těžké a vážné věci. Nejsme ještě zabíjeni kvůli své víře, jako naši bratři a sestry na některých jiných místech světa, ale stačí jen velmi málo, a může taková situaci být i nás. Zatím není, proto musíme být vděční Bohu, za to všechno, co nám dává, že se můžeme svobodně scházet, že můžeme svobodně svědčit druhým lidem, že můžeme stále ještě svobodně kázat celou radu Boží. V Evropě jsou místa, kde to už samozřejmost není, kde budete obviněni, když řeknete, že homosexualita je hřích nebo vám uříznou hlavu, když ukážete karikatury jejich proroka. Chvalme Boha za milost, kterou stále ještě máme a děkujme mu za zkoušky i soužení, které přicházejí do našich životů.  

• Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. (1Pt 1,6–7)

Amen.