Petrova závěť (2Pt 1,1)

Jaroslav Kernal
Nový zákon 2. Petrův

Probouzejte se!

Jaroslav Kernal, Praha 11. října 2026

Z Boží milosti dnes otevíráme další knihu Písma, kterou se budeme v následujících měsících zabývat. Jedná se o poměrně malý list, druhý list Petrův. Celkem tři kapitoly, 61 veršů. Přečetli jsme ho nyní poměrně rychle a chtěl bych vás povzbudit, abyste si ho doma přečetli znovu.

Dneska bych chtěl zůstat jenom u úvodních slov tohoto listu, u jeho autora a z jeho perspektivy se podívat na celý ten list. Nazval jsem toto kázání Petrovou závětí, protože jí v podstatě je – Petr mluví o tom, že bude muset brzo opustit toto tělo, tedy že je na konci svého života, což mu dal poznat sám Pán Ježíš Kristus (1,14). Nebyly to okolnosti, které by o tom mluvily, ale byl to sám Pán, který to Petrovi ukázal. Petr chtěl probouzet své posluchače tím, že jim bude připomínat (což je v tomto kontextu asi lepší než napomínat, i když použité slovo má oba významy) určité věci. A říká, že udělal všechno, co mohl, aby to mohl dělat i poté, co odejde z tohoto těla (1,15). 

My se tedy dneska podíváme rychle nejprve na samotného lidského autora tohoto listu, Šimona Petra, otroka a apoštola Ježíše Krista, dále se podíváme na obsah listu, a to nejprve z hlediska hlásání Krista, kde si všimneme několika témat, jimiž nás Petr provází a následně z hlediska hlavní myšlenky listu, tedy té samotné Petrovy závěti, kterou je zvěst o Ježíši Kristu, neboli zvěst o Boží milosti, jak ji Petr také předkládá. Kéž i nás Pán probouzí touto připomínkou. 

I. Apoštol Ježíše Krista

Petr začíná tento svůj list hned několikerým zdůrazněním – to první je v jeho jménu. Představuje se jako Šimon Petr. Svůj první list napsal věřícím do Pontu, Galacie, Kappadokie, Asie a Bithynie, což je poměrně velká část dnešního Turecka. Tam se představuje prostě jako Petr (1Pt 1,1). Nyní však používá jak své židovské jméno, Šimon, tak to jméno, které mu dal Pán Ježíš. Nechtěl bych na tom stavět žádné teorie, ale myslím, že to je určité zdůraznění, kterým dodává závažnosti svým slovům. On je ten Šimon, kterého Pán povolal a nazval ho Petrem. Sám se také odkazuje na ten předchozí list (2Pt 3,1), je to druhý list, který píše a předkládá ho svým čtenářům jako něco, co by si měli zapamatovat. Jméno Šimon znamená něco jako vyslyšený, nebo ten, kdo naslouchá s přijetím toho, co slyší. A víra je ze slyšení. Petr slyšel o Kristu od svého bratra Ondřeje, a Pán z něj následně udělal Petra, kámen, skálu, Kéfu. I my musíme naslouchat, být Šimon, slyšet Slovo – od Pána z jeho Slovo nebo skrze jeho lid, abychom mohli být proměňováni a náš charakter se stal Petrem, skálou. O tom budeme mluvit zanedlouho v těch následujících verších. 

S Petrovým jménem souvisí také to, jak se označuje dále – jako otrok a apoštol Ježíše Krista. Všimněte si nejprve toho, že Petr nepoužívá ani jedno z těch slov jako titul. Není to ten služebník Petr, není to apoštol Petr, ale je to Petr, Šimon Petr, služebník nebo otrok a apoštol. On jenom popisuje, kým je. A takto to dělají všichni, o nichž čteme v Písmu. Dobře věděli, co Pán Ježíš řekl svým učedníkům, když jim zakázal – a skutečně to zakázal – používat honosné tituly. Ježíš to říkal v kontextu s farizeji, kterým se líbilo, když si jich lidé všímali, kteří měli rádi přední místa, a líbilo se jim, když jim lidé říkali „mistře“:

  • Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Mt 23,8–12)

To platí o všech náboženských titulech, které si lidé dávají nebo které jim dávají druzí. Ježíš neříkal, že v církvi nebudou učitelé, naopak, obdaroval svou církev učiteli, Petr také mluví o tom, že v církvi jsou učitelé, a také falešní učitelé, ale Pánovi učedníci si nemají dávat titul učitel, mistr, otec, pastor, doktor, farář, vikář, kaplan, kazatel, reverend a kdo ví, co všechno dalšího lidská hříšnost dokáže vymyslet. To je dělání rozdílů mezi lidmi, ale my všichni, kteří milujeme Pána Ježíše Krista, máme zakázáno dělat mezi sebou rozdíly. Ale zdá se, že to církev za dva tisíce let nepochopila. Stačí se podívat na pozvánku na nějakou konferenci, kde bude kázat doktor xy, který získal Ph.D. na univerzitě v Kozí Lhotce nebo někde jinde. Tím neříkám nic proti vzdělání – vzdělání může být dobrou věcí, ale také špatnou. A akademické tituly ať lidé užívají na akademické půdě, ale ne v církvi. 

Petr sám sebe označuje jako otroka a apoštola Ježíše Krista. Byl služebníkem nebo otrokem, protože patřil Kristus a sloužil mu. Úplně stejným způsobem mu patříme a sloužíme my všichni. Kdokoliv byl vykoupen, za toho bylo zaplaceno a změnil majitele. Nyní patří Kristu. Bylo za něj zaplaceno výkupné, takže už nepatří sám sobě. Každý, kdo věří v Pána Ježíše Krista, je jeho otrokem. To není něco ponižujícího, ale je to výsada, která nás staví do vznešené společnosti, např. Šimona Petra nebo Pavla z Tarsu, Timotea, Epafrase, Jakuba nebo Judy a mnoha dalších. A toto otroctví znamená skutečnou svobodu, protože nás vlastní Pán, který je dobrý, který jediný je dobrý, který je samotné dobro a láska, který je štědrý a laskavý, milosrdný a slitovává se. Tohle je úplně jiné otroctví, než jaké známe. I když on je Pánem a vždycky zůstane Pánem, jedná s námi tak, abychom mu byli stále více  podobní. Jedná s námi se svými dětmi a učinil nás jimi, jsme skutečně Božími dětmi. Vykoupil nás jako otroky, proto mu patříme, proto mu sloužíme, ale děláme to s radostí a s láskou, protože víme, že nás miluje. Miluje nás tak, že za nás položil svůj život. A nad to nás přijal jako své děti. To jsou výsady všech Božích dětí a žádné z nich není v ničem zkráceno, žádnému není něco upřeno. Proto o nás Boží slovo mluví jako o královském kněžstvu a proto nám také zakazuje dělat mezi sebou rozdíly. 

A Petr se také označuje jako apoštol Ježíše Krista. On byl skutečně jedním z těch, které Ježíš nazval apoštoly. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním a aby je posílal kázat (Mk 3,14) a nazval je apoštoly (Lk 6,13). Kromě těchto dvanácti dal Pán po svém vzkříšení dar apoštolů do své církve. Pavel v listu Korintským říká, že se Pán ukázal dvanácti (kdy už tam byl místo Jidáše Matěj, který byl zvolen na jeho místo), pak se Pán ukázal Jakubovi a potom všem apoštolům. A naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal také Pavlovi (1K 15,3–9). To byli apoštolové, o nichž Pavel říká, že jsou základem stavby Božího domu, jímž jsme my, kteří jsme skrze jejich zvěst uvěřili (Ef 2,20). Takže když Petr mluví o tom, že je apoštol Ježíše Krista, znovu mluví o službě v těle Kristově, kterou mu Pán svěřil. Mluví o tom, že je hlasatelem Ježíše Krista, tedy tím, kdo pokládá základy. A vynasnažil, aby nejenom ti, kdo ho osobně poznali, ale i my po dvou tisíciletích, mohli na těchto základech stavět a mohli si tyto věci stále připomínat a tak se probouzet připomínáním těchto věcí o Pánu Ježíši Kristu. 

II. Hlasatel Ježíše Krista

Co nám tady Petr vyhlašuje o Pánu Ježíši Kristu? Co vlastně tento malý list, Petrova krátká závěť, obsahuje? Na to, jak je to malý list, je tady toho poměrně dost a všechno se to točí kolem Pána Ježíše Krista. V prvních dvou verších je zmíněn hned třikrát. Petrův list je zaměřený na Krista. A to hned v několika různých souvislostech. 

Kdybychom měli obsah tohoto listu shrnout do jedné věty, nebo spíš souvětí, mohli bychom říci, že Bůh zachová svůj lid v pravdě Kristova evangelia, zatímco falešní učitelé budou zcela jistě souzeni, a proto mají křesťané růst ve svatosti a očekávat Kristův návrat. Tohle zahrnuje všechny podstatné věci, které Petr sděluje svým čtenářům. Nejsou tady žádné složitosti nebo komplikace – možná dvě místa vzbuzují určité kontroverze, zvláště v některých křesťanských kruzích. Jedno to místo je na začátku druhé kapitoly, kde Petr mluví o falešných učitelích, kteří popírají Panovníka, který je vykoupil (2Pt 2,1). Tady je otázka, jak je to myšlené, zda jsou falešní učitelé vykoupeni nebo jak máme rozumět tomu textu. To druhé místo je ve třetí kapitole, kde se mluví o Boží trpělivosti, s níž Bůh vyčkává, protože nechce, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání (2Pt 3,9). To jsou dvě místa, která vyvolávají napětí, a my se jim budeme věnovat, jak budeme tím listem procházet.

V listu najdeme také dva důležité oddíly, které se zabývají Božím slovem – první je na konci první kapitoly a druhý je na konci třetí. V tom prvním (2Pt 1,16–21) Petr jako očitý svědek Pánova proměnění na hoře povzbuzuje křesťany, aby nedali na báje, výmysly, nebo zkušenosti, ale pevně se drželi Božího slova. Současně vysvětluje, jak bylo Boží slovo inspirované, což je pro nás velmi důležité. V tom druhém oddíle varuje před překrucováním Božího slova. A k Písmu zde také přiřazuje Pavlovy listy (2Pt 3,15). Říká o nich, že: 

  • Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě. (2Pt 3,16) 

Což nás vede k tomu samotnému obsahu listu – nemáme být neučení, tedy biblicky neučení, tím není myšlení nějaké formální vzdělání, ale hluboké biblické zakotvení a nemáme být neutvrzení. Máme růst, protože Bůh nám dal všechno, co potřebujeme k životu a ke zbožnosti. Máme poznávat Pána Ježíše Krista a tak se proměňovat ve svém charakteru, růst ve svatosti, což znamená v pravdě a v lásce. Jenom tak budeme schopni rozpoznat falešné učení a falešné učitele, kteří nezůstávají ani v pravdě ani v lásce. Celá druhá kapitola je věnovaná tomu, jak rozpoznat falešné učitele. 

Někdy máme možná takové idealistické představy o tom, jak vypadala první církev, že byla čistá a krásná, že tam všechno fungovalo jak na drátkách, křesťané rostli jako houby po dešti a evangelium se šířilo jedna radost. Ano, křesťané nepochybně rostli a učedníků přibývalo, ale ruku v ruce s tím, a to od samého počátku, se objevovaly také problémy. Stačí, když se podíváme do Skutků. Smrt Ananiáše a Safiry – to se odehrálo v horizontu měsíců, max. jednotek let od Letnic. Hned potom je šestá kapitola, kde se církev začala hádat kvůli péči o vdovy. A pak jsou tam falešní bratři, jak je nazývá Pavel v listu Galatským (Ga 2,4), lživí, falešní apoštolové, nepoctiví dělníci, přestrojení za apoštoly Kristovy (2K 11,13), rozdělení a hádky v církvi (Korint, Galácie, Filipy – Euódie a Syntyché) … Když se zamyslíte nad novozákonními listy, ať již těmi Pavlovými nebo všemi, myslím, že je jenom jeden list, a to ten skoro nejmenší, list Filemonovi, kde není žádná zmínka o falši nebo falešném učení nebo falešných učitelích. A celá řada listů byla napsaná hlavně kvůli tomu (Ga, 2Te, 2Tm, Tt, 2Pt, 2J, 3J, Ju).

Petr v tomto svém listu nám až tak nepředkládá učení falešných učitelů, i když mluví také např. o jejich výmyslech (2Pt 2,3), ale poukazuje mnohem více na jejich charakter a motivaci, na jejich jednání. A dělá to proto, abychom je poznali, abychom je uměli rozlišit. Mluví o jejich nezřízenosti a hrabivosti (2Pt 2,2–3), říká, že to jsou drzí opovážlivci (2,10), nerozumná zvířata (2,12), řeční prázdně a nabubřele (2,18), jsou služebníky záhuby (2,19), přirovnává je k psům a sviním (2,22). To je stěžejní pasáž, varování před falešnými učiteli, kteří svádějí od Krista a cesta pravdy je kvůli nim v opovržení. To jsou velmi vážná a velmi silná slova. A přestože nás Boží slovo vybízí, abychom nespěchali se soudem (nesuďte, abyste nebyli souzeni, Mt 7,1), jsou nám tato slova dána, abychom v jejich světle posuzovali charakter a život každého, jehož učení chceme poslouchat nebo posloucháme. Proto bychom zvlášť v dnešní době měli dávat dobrý pozor ohledně toho, koho posloucháme na internetu. Jak můžete poznat něčí charakter z internetu? Ale Petrovo slovo je ještě mnohem vážnější – podívejte se do prvního verše druhé kapitoly: Petr tam říká, že mezi vámi budou lživí učitelé. Budou mezi křesťany! A budou záludně, pokoutně, chytře nebo tajně zavádět zhoubné nauky. Nepřijdou s cedulkou na čele „Jsem lživý učitel“, ale budou jednat záludně. To je nesmírně vážné. Proto se potřebujeme držet Božího slova. Petr říká:

  • … činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci. (2Pt 1,19)

A potom to všechno Petr staví do světla Pánova druhého příchodu. Nejprve mluví o posměvačích, kteří se vysmívají tomu, kde je ten zaslíbený druhý příchod. Petr to napsal nějakých cca třicet pět let po Pánově nanebevstoupení. Co máme říkat dneska po dvou tisících letech? Totéž, co říkal Petr tehdy. „Pán neotálí, ale má s námi trpělivost, protože nechce, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2Pt 3,9). A tyto myšlenky vedou Petra k Pánovu druhému příchodu, který popisuje velmi jednoduše – podívejte se na to:

  • Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. (2Pt 3,10)

Jako zloděj … nečekaně, náhle, překvapivě, takže budeme zaskočeni. Petr to popisuje velmi jednoduše. Úplně stejně jednoduše, jako to popisuje Pavel. 

  • Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1Te 4,16–17)

Ale Petr dodává ještě jednu důležitou myšlenku, která se týká tématu celého listu:

  • Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy … očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem. (2Pt 3,11.14)

To nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Zvěst o Ježíši Kristu

Snažte se, abyste byli čistí! Jak se máme snažit? Co máme dělat? Martin Luther o to usiloval ze vší své síly. Svého zpovědníka uváděl do zoufalství, protože přicházel ke zpovědi několikrát denně a často to byly v podstatě banální věci, které potřeboval vyznat, protože tížily jeho svědomí a on potřeboval od svého kněze rozhřešení. A potom mu Bůh otevřel list Římanům, kde četl, že evangelium je Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří. Stačí se spolehnout na dílo Pána Ježíše Krista, stačí se spolehnout na milost, a všechny, všechny naše hříchy jsou nám odpuštěné. V tu chvíli a všechny. To je Boží milost, to je ospravedlnění z milosti skrze víru. Ospravedlnění jako dar Boží milosti, který přijímáme vírou, tedy spolehnutím se na to, v co doufáme. Spoléháme se na to, že to, co Bůh zaslíbil, je skutečností, která jednoho dne dojde naplnění. A tato milost nás nejenom zachraňuje, ale také proměňuje. Touto milostí Petr svůj list začíná a touto milostí svůj list také končí. „Kéž rostete v milosti a v poznání Pána a Spasitele…“ (2Pt 3,18). 

  • Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. (2Pt 1,2)

Petr svůj list orámoval těmito dvěma verši, v nichž nás volá k tomu, abychom rostli v milosti, aby se nám rozhojnila milost a s ní také pokoj, protože ten nerozlučným přítelem Boží milosti. Jak ale můžeme růst v něčem, co je nezaslouženým Božím darem? Jak můžeme růst v tom, co nejde vykonat? Petr na to odpovídá velmi jednoduše, a nejenom on, ale celé Písmo. Když se Pán Ježíš modlil k Otci v horní místnosti za učedníky, mluvil o tom, v čem spočívá věčný život:

  • A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista. (J 17,3)

Lepší překlad toho slova poznat je „budou poznávat“ – pořád, neustále, vytrvale a věčně. Věčný život je v poznávání Boha Otce a Boha Syna, tedy poznávání Pána Ježíše Krista, protože kdo vidí jeho, vidí Otce, a kdo má Syna, má i Otce. 

Hned na začátku Janova evangelia čteme vedle toho, že Ježíš je Bůh, velmi silné prohlášení, které mluví o životě:

  • V něm byl život a život byl světlo lidí. (J 1,4)

V Kristu je život. On sám o sobě říká, že stejně Otec křísí mrtvé k životu i Syn probouzí k životu ty, které chce (J 5,21). A stejně jako má Otec život sám v sobě, dal i Synovi, aby měl život sám v sobě (J 5,26). A ještě říká Ježíš, že on sám je život (J 14,6). V něm byl život, on je život, on dává život, on je zdroj života, on je původce života. Není stvořitelem života, protože on sám je život! Netvoří život, on ho dává, on ho působí. Růst v milosti znamená růst v poznání Pána Ježíše, mít jeho život, žít jeho život, znát jeho samotného a mít s ním vztah. 

Růst milosti znamená růst ve vztahu s Ježíšem, poznávat ho. To nutně neznamená mít o něm víc informací, i když bez informací se to neobejde. Nejde jen o to, být seznámen s nějakými fakty. Zákoníci a farizeové znali zpaměti Písma Starého zákona, ale nerozuměli obsahu. Pavel pronásledoval křesťany a myslel si, že slouží Bohu. Byl plný horlivosti pro Boha – a musíme dodat, že pro Boha svých představ, nikoliv pro Boha Písma, ale neměl pravé poznání – k tomu dospěl až na cestě do Damašku, když se setkal s Pánem Ježíšem Kristem. Tehdy mu celé Písmo dalo smysl, tehdy ho doopravdy pochopil. 

Biblické poznání není jenom o znalostech. Neobejde se bez znalostí, ale samotné znalosti nestačí. Je to stejné se zbožností nebo zralostí. Někdy lidé zaměňují zralost nebo zbožnost za množství znalostí. Myslí si, že čím více toho ví, tím jsou zbožnější a zralejší. Někdy je to i naopak, že lidé opovrhují znalostmi a myslí si, že čím méně budou mít znalostí, tím budou zbožnější a zralejší. Ale mít znalosti neznamená být zbožný. Ovšem neplatí to obráceně, protože být zbožný, znamená mít znalosti, znát. Jestliže někoho milujeme, chceme toho druhého znát – ne jenom ty vnější věci, ale i ty vnitřní. Chceme vědět, jak ta osoba přemýšlí, jak se dívá na svět, jaké jsou její hodnoty, jaké jsou ty skutečné hodnoty, jak je formuluje ona, ne jak si já myslím, že má ty hodnoty. Chci vědět, co se té osobě líbí a co se jí nelíbí a chci dělat, co se jí líbí a nedělat, co se jí nelíbí. A aby tomu tak bylo, musím s tou osobou mluvit – jinak se ty věci nedozvím. Musím s tou osobou strávit čas. Jestli nemám čas na Pána Ježíše, jen těžko s ním mohu mít vztah. 

Všichni známe našeho prezidenta, ale málokdo se zná s ním. Víme o něm, ale nemáme s ním žádný vztah. Nejsme s ním v osobním kontaktu. Ale ani osobní kontakt ještě neznamená vztah. Kdybyste dostali od prezidenta vyznamenání, byli byste u něj na Pražském hradě, kde bydlí, setkali byste se s ním, představili by vás, podal by vám ruku a mluvil s vámi osobně. Ale stále ještě by to neznamenalo, že se s ním znáte, že s ním máte vztah. Vztah vzniká mezi těmi, kdo se vydávají nebo odevzdávají jeden druhému. Pán Ježíš se nám vydal, a to je to, co musíme přijmout, to je ten dar milosti. A růst ve vztahu s ním můžeme jenom tím, že se my budeme vydávat úplně stejně jemu. Cele, úplně, až na smrt. 

  • Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (Ř 12,1)

To je růst v milosti. O tom je druhý list Petrův. A ruku v ruce s tím jde růst v posvěcení. 

  • A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř 12,2)

Děláte dobře, že se držíte Božího slova, říká Petr. Jenom tak poznáte Pána Ježíše v pravdě, budete ho poznávat a budete růst v milosti a v pokoji. On je můj milý a já jsem jeho. 

  • Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost. Takový je milý můj, takový je můj přítel, jeruzalémské dcery. (Pís 5,16)

To byl Petrův miláček, Petrův milovaný, ten, po němž Petr toužil, jehož příchod dychtivě očekával a kvůli kterému usiloval být čistý, jako on je čistý. Amen.