Na něm spočinul Duch Hospodinův a ujal se soudu

Jaroslav Kernal, Praha 26. července 2026

Dnes se dostáváme k prvnímu z mužů víry z knihy Soudců, a to je Otníel, zeť a možná synovec, každopádně příbuzný mnohem slavnějšího Káleba. Rozsahem toho, co je o něm napsáno, bychom možná měli Otníela zařadit mezi menší a víceméně neznámé soudce. V podstatě o něm máme jenom čtyři verše ve třetí kapitole. Ale je zmíněn také v první kapitole, kde je vyzdvižena jeho odvaha a bojovnost a ten příběh je takřka doslova okopírován z knihy Jozue (Joz 15,16–19). Kromě toho je v knize Soudců uveden jako první ze soudců – a to je podle mě významné, protože je to řečeno v kontextu toho, že kdykoliv Izrael hřešil, Bůh jim povolával soudce, kteří je vysvobozovali. Je tam nastíněn i ten model, který se opakuje stále dokola a se stále více upadající tendencí – Izraelci hřešili a odvraceli se od Boha, Bůh to řešil tím, že na ně poslal tyrana, Izraelci úpěli k Hospodinu a on jim poslal vysvoboditele. Ale po jeho smrti se opět odvraceli od Boha a sloužili baalům a aštartám. A potom je řečeno, že když se to takto stalo poprvé, ujal se soudu Otníel. Otníel je mužem, který překlenuje období mezi Jozuem a dalšími soudci. V době Jozua ještě nebyl starší, ale po smrti Jozua a rychlém pádu Izraele, se stává soudcem. Proto jsem přesvědčený o tom, že se máme Otníelem zabývat a chci, abychom šli trochu do hloubky a zkusili vykopat nějaké věci z těch několika málo veršů, které zde o něm máme. Pojďme si je ale nejdřív přečíst – Sd 3,7–11. 

Pro tuto sérii o mužích víry z doby soudců jsem si udělal takový vzor, podle kterého bych chtěl postupovat u každého z nich – vždycky se podíváme na víru daného soudce, tedy na to, jak se projevovala, na čem ji můžeme vidět, dále se podíváme na Boha onoho soudce a nakonec na odkaz, tedy co si můžeme od daného soudce vzít, co nám o něm dává Boží slovo a co můžeme použít ve svých životech. 

Na soudci Otníelovi uvidíme na prvním místě odvahu víry, podíváme se na to, jak na něm spočinul Duch Hospodinův a on se ujal soudu. Jeho jméno zůstalo zapsané v historii jako jméno jednoho z nejlepších ze všech soudců. 

I. Otníelova víra

První věc, na kterou se tedy dnes zaměříme, je Otníelova víra. Boží slovo nám toho o ní neříká, ale přesto o ní můžeme mluvit. Jak je to možné? Z prostého důvodu: neexistuje totiž nic takového, jako neviditelná víra. Pokud totiž něčemu věříme, vždycky se to projeví v našem životě. Lenoch třeba věří tomu (resp. on si to nalhává, ale tak přesvědčuje sám sebe), že venku je lev, na náměstí by ho zadávil (Př 22,13), proto prostě lenoch ven nepůjde a na náměstí ho rozhodně nikdo neuvidí. Podobně Jakub vysvětluje, že je-li jádrem naší zbožnosti, tedy naší víry, péče o sirotky a vdovy, tedy péče o bezmocné a ubohé, potom nemůžeme nahého poslat pryč se slovy „ať ti není zima“ a hladového se slovy „ať nemáš hlad“. Víra se vždycky ukáže na skutcích. Právě tak se víra – v tom nejobecnějším slova smyslu – projevuje v našem každodenním životě. Nastoupíte do tramvaje a věříte tomu, že ten člověk (muž nebo žena), který sedí v té kukani vpředu, není šílenec, opilec, narkoman nebo vrah, který by chtěl vjet s tramvají do Vltavy a utopit všechny cestující. Nejdete se ho zeptat, jestli má řidičák na tramvaj, ani nezkoumáte jeho zdravotní stav předtím, než nastoupíte do tramvaje. Prostě do ní nastoupíte a jedete, protože věříte … S vírou v Boha je to mnoha ohledech stejné. Kdo věří v Boha, prostě s ním chodí. A když ho Bůh vede k tomu, aby udělal to či ono, tak prostě jde a dělá to či ono. Bůh povolal Otníela, aby vysvobodil Izraelce, a Otníel se ujal soudu. To je prostá a úplně jednoduchá víra, která se spoléhá na Pána.

Otníel byl synovec Káleba, syn Kálebova bratra Kenaze. Vstoupil do zaslíbené země spolu s Jozuem a Kálebem. Jeho otec se vší pravděpodobností zemřel na poušti spolu s celým tím pokolením bojovníků, které vyšlo z Egypta. Do zaslíbené země vešli z těch více než šesti set tisíc mužů pouze Jozue a Káleb, kteří zůstali věrní Bohu. Byli mezi dvanácti zvědy, které Mojžíš vyslal prozkoumat zaslíbenou zemi. Viděli v ní velká a opevněná města a v nich potomky Anákovy, což byli obři. To byli lidé, kteří byli o třetinu a možná až dvakrát tak velcí, než jsme my. Podobně jako jsou afričtí Pigmejové o třetinu menší, než jsme my, tito byli větší. O to byli nebezpečnější a o to je pochopitelnější, že byli daleko vyhledávanějším cílem než jiní lidé, zvlášť pokud byli vycvičeni jako bojovníci, takže byli brzo vybiti a jejich genotyp se nezachoval. Deset izraelských zvědů, kteří je viděli, se jich zhrozilo a následně svými pomluvami pohaněli celému Izraeli tu zemi, takže Izraelci reptali proti Bohu a chtěli dokonce zabít Mojžíše. Jenom Jozue a Káleb zůstali věrní a plni víry. A Otníel nejspíš jako úplný mladíček vstoupil do zaslíbené země a bojoval o ni pod svým příbuzným Kálebem. Podívejte se na pár veršů z knihy Jozue, kde se mluví o Kálebovi (Joz 14,6–12). Kálebův dědičný podíl byl tam, kde byli obři. A Káleb je porazil. Dobyl město Kirjat-Arba, město Arbovo a pojmenoval ho Chebrón. Jozue 14,15 říká, že Arba byl největší mezi Anákovci. David nebyl první, kdo bojoval s obrem. Káleb jich pobil mnoho. A spolu s ním nejspíš i Otníel. Když dobyli Chebrón a pobili zplozence Anákovy, Šešaje, Achímana a Talmaje, udělal Káleb výzvu ohledně dalšího města:

• „Kdo přepadne Kirjat-sefer a dobude jej, tomu dám za manželku svou dceru Aksu.“ Dobyl jej Otníel, syn Kenazův, mladší bratr Kálebův; dal mu tedy svou dceru Aksu za manželku. (Sd 1,12–13)

Otníel si vybojoval svou manželku. Byl to odvážný muž a bojovník. Nezalekl se obrů ani výzvy dobýt město. Čteme o tom také v knize Jozue a to je kniha víry a spoléhání se na Hospodina, bojování v jeho jménu a v jeho moci. A tady můžeme vidět něco z jeho charakteru – a to něco ukazuje na jeho víru. Otníel byl jako Jozue, byl rozhodný a udatný. Nezalekl se nebezpečí ani výzvy, která byla před ním. Bůh před ním otevřel dveře a Otníel do nich vstoupil. Zjevně to nebyl zbabělec. Nebyl jako Gedeón, který se schovával před nepřáteli ani jako Jiftách, kterého vypudili z jeho domu, takže odešel do cizí země. Nebyl ani jako Bárak, který byl sice dobrý voják, ale byl váhavý a nerozhodný, nechtěl jít bojovat, pokud s ním nepůjde Debóra. Otníel naopak bojoval kvůli Akse, aby ji získal za manželku. Rozhodně nebyl pasivní. Nečekal, až se něco stane, ale jednal. To je víra, která jedná. To je odvážná víra. Boží lid má být lidem, který jedná, který je odvážný ve víře. 

• On [Pán Ježíš Kristus] se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

A když Pán Ježíš říká, že máme světlem a solí v tomto světě: 

• Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 6,16)

Tím nás nevolám k nějakému skutkaření, ani k aktivismu nebo k tomu, abychom si svými skutky dokazovali víru. Jen říkám to, co říká Boží slovo, že víra bez skutků je mrtvá, tedy není. A kde je opravdová víra, tam se to projeví na životě člověka. Ten důkaz víry není v tom, co děláme, ale v našem vztahu s Pánem Ježíšem Kristem a tento vztah se projeví v našem životě. Je to úplně stejné jako se všemi jinými vztahy – pokud je muž zamilovaný do ženy, tak to všichni vidí (i když si o tom leckdy myslí své a říkají si, že se zbláznil) – ale ten muž si vůbec nemyslí, že by dělal něco divného, že by nějak chtěl svými skutky dokázat té ženě, že ji opravdu miluje – tak někdy možná trochu ano, ale tam už to začíná být poněkud bláznivé a za hranou. On prostě dělá to, k čemu ho táhne jeho srdce. Nebo, když to řekneme jinak, jeho víra. A křesťan je člověk, který dostal nové srdce! Byla mu dána víra, byla mu dána láska k Pánu, byla mu dána láska k Božímu lidu a k Božímu slovu. A podle toho začíná jednat. 

Otníel se ujal soudu. A Bůh se k němu přiznal – spočinul na něm Boží Duch a on vysvobodil Izrael z ruky tyrana Kúšana. A země žila čtyřicet let v míru dokud Otníel nezemřel. To ukazuje, že Otníel pokračoval ve víře, že dál soudil Izrael a bránil ho – nedovolil nepřátelům, aby ho ohrožovali a vykonával v Izraeli spravedlnost a právo. To byla jeho víra. Na tom stavěl a podle toho také jednal. Odvážný a věrný Otníel. 

II. Otníelův Bůh

Za vším, co Otníel dělá, je jeho Bůh. Bojovník Otníel si vzal bojovnou dceru bojovníka Káleba. Dobrá partie. Kéž by i v našem národě byly takové partie odvážných mužů a žen, rozhodných a udatných. Ale Bůh si nevybírá podle rodokmenu – člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin hledí k srdci. Na to nesmíme nikdy zapomenout. A my nejsme schopni změnit srdce druhých. Kde byli synové Jozua a Káleba – tedy pokud nějaké měli, což nevíme. Možná nějaké měli a dopadlo to s nimi podobně jako s potomky Mojžíše – o jednom z nich jsme četli na konci knihy Soudců, vzpomínáte? Jónatan syn Geršóma, syna Mojžíše, který se stal knězem (!) Danovců a jeho potomci byli kněžími Danovců u zlatého efódu až do doby, kdy byly severní kmeny odstěhovány do Asýrie. Bůh se dívá k srdci a podle toho povolává. Nikoliv podle množství teologických nebo jiných titulů, podle množství znalostí a manažerských schopností (podle toho povolávají lidé), ale podle srdce, které se cele spoléhá na Boha. 

Bůh povolal Otníela jako vysvoboditele. Jak? To nevíme. Za Gedeónem přišel anděl nebo posel Hospodinův. Za Jiftáchem přišli gileádští starší, kteří ho předtím vypudili z domu, Bárak byl povolán skrze prorokyni Debóru, Samsona Bůh povolal před jeho početím a jistě byl svými rodiči na tuto roli připravován od útlého dětství. Jak Bůh povolal Otníela? Možná tou nejpřirozenější cestou a tím nejčastějším způsobem, jakým Bůh povolává dodnes – a to že před člověkem otevře dveře a nechá člověka dělat přesně to, co mu Bůh sám vkládá do srdce. A k tomu patří také to, že to ostatní rozpoznávají a současně se k tomu přiznává také Bůh sám. Bůh soudil modlářství Izraelců skrze Aramejce Kúšana Rišátajimského. Aramejci byli na severu Izraele, tam kde je Damašek, Sýrie, Mezopotámie. Otníel byl Judejec, jeho podíl byl na jihu Izraele. Ale celý Izrael otročil Kúšanovi osm let. To jsou dvě volební období v dnešní době. A možná bychom si to mohli představit také tak, že Otníel to už déle nemohl snášet. Myslím, že měl dobrou oporu ve své manželce, která byla také bojovnicí, protože si od svého otce „vybojovala“ dědictví. A tak si možná řekli, že už déle nebudou otročit Aramejci Kúšanovi. Takže Otníel po osmi letech „klidu“, tedy vlastně otročení Kúšanovi, které možná jiní nazývali klidem, pokojem – to zvládneme, nebudeme se přece bouřit, Bůh to takhle chce, když to tak ustanovil, sklopíme uši, ohneme hřbet a budeme dělat otroky tyranovi – řekl ne. Dost. Ujal se soudu. Možná „jenom“ viděl potřebu v Božím lidu, mezeru, do které se postavil. A vytrhl do boje proti Kúšanovi. Nevypadá to, že by shromáždil nějaké velké vojsko a drtivě porazil Kúšana. Ale vypadá to, že prostě začal bojovat. To ukazuje na velkou odvahu a velký risk. Takové věci mohou skončit špatně – a historie, a dokonce ani ta naše vlastní, nešetří špatnými příklady. Před měsícem jsme si mohli připomenout neblahé výročí popravy dvaceti sedmi českých pánů na Staroměstském náměstí. A tento měsíc jsme si připomínali popravu Jana Husa. To jsou velmi podobné případy, ale končí úplně jinak. Ale právě o tom je odvaha, o tom je víra, o tom je spoléhání se na Hospodina – ať to skončí jakkoliv.  

V prosinci roku 1989 přišla rumunská tajná policie zatknout pastora maďarského reformovaného sboru László Tökése v rumunském Temešváru. A kdo znáte příběh Richarda Wurmbrandta, víte, že to mohlo znamenat, že takový člověk zmizel nadobro. Ale křesťané z toho sboru, se o tom dozvěděli, a shromáždili se u kostela, kde ten pastor byl, a zablokovali všechny vchody, aby tajná policie nemohla dovnitř. Policisté byli trochu zmatení, takže zaparkovali opodál a čekali, až se lidé rozejdou. Ale ta zpráva se šířila a během týdne obklopovalo kostel víc než tisíc lidí, což vedlo k dalším demonstracím a nakonec k pádu režimu diktátora Ceaucesca. Bůh se za ně postavil. Právě tak se postavil za Otníela. Duch Boží se ho zmocnil, takže jeho ruka těžce dolehla na Kúšana Rišátajimského. 

Musíme vědět, že není vždycky Božím plánem vysvobodit křesťany z takové situace. Jan Amos Komenský v knize Nedobytný hrad je Hospodinovo jméno napsal: Že pak na své mimo jiná trápení často dopouští i ohavnou smrt, tomu není proč se divit. Neboť protože je všem uloženo jednou zemřít (Žd 9,27), nemohou se tomu vyhnout ani zbožní. A co na tom záleží, jestli život odnímá svou rukou sám Bůh, totiž přirozenou smrtí, nebo poroučí odejmout jej někomu jinému. Ale když se to děje skrze nepřátele pravdy, ctí tím nebeský Otec své ctitele, aby když pro něho trpí (jelikož by jinak v tomtéž čase podle jeho rozhodnutí museli ze světa a bez koruny), mohli mít v nebi o to slavnější odměnu. Neboť protože je spravedlivé u Boha, aby utiskovaným bylo dáno odpočinutí (2Te 1,6), je také spravedlivé, aby více trpícím bylo dáno více slávy.

Bůh vždycky nad tím vším bdí. Miluje své děti a chce, aby přišly do slávy slavně, radostně a s mnohým ovocem víry. To může znamenat mučednickou smrt, nebo čtyřicet let souzení Izraele, jako v případě Otníela. Je to Bůh, který k obojímu dává sílu a je to právě on, kdo nás volá k tomu, aby naše víra byla odvážná, abychom nebyli líní, pasivní, hloupí, neteční. Takové lidi Boží slovo velmi ostře kárá a dokonce je odsuzuje:

• Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost.

Tato slova jsou postavena do kontrastu s dalším veršem:

• Ale kdo mě poslouchá, v bezpečí bude bydlet a žít klidně, beze strachu z něčeho zlého. (Př 1,32–33)

Kdo mě poslouchá … Víme, že v knize Soudců je to skoro pořád přesně naopak – že Izraelci neposlouchají Boha a Bůh povolává soudce, kteří ho poslouchají. A Otníel je v tomto smyslu tím nejlepším z nich. Všichni další, možná ještě kromě Ehúda, na tom byli jenom hůř. Otníel nejspíš zažil Mojžíše, možná jedl manu a asi také viděl, jak padly hradby Jericha. Dobře věděl o Božím slově i o Bohu, který se skrze Slovo dává poznat. Ale čím jdeme dál v historii, tím je to horší. Za celých čtyři sta padesát let čteme o jedné jediné prorokyni, Debóře. Samson je nemrava, Jiftách jedná jako bezbožník a Gedeón se učí chodit s Bohem krok za krokem navzdory všem těžkostem. Otníel bojuje, aby získal svou ženu, a později aby získal svobodu pro svůj lid, je povolán Bohem, ujímá se soudu, Bůh se ho zmocňuje, a on zajišťuje pokoj na čtyřicet let. 

III. Otníelův odkaz

Jaký je Otníelův odkaz? Otníel asi nepatří k těm top soudcům, které většina křesťanů zná. Myslím, že tam patří ti čtyři z knihy Židům, ale obávám se, že hlavní důvod je ten, že křesťané příliš nečtou Starý zákon, takže jejich jména znají pouze z toho Nového, případně z příběhů ze Starého zákona, které se vypráví dětem. Dnes je jen málo křesťanů, kteří jdou do Starého zákona a promýšlí příběhy soudců nebo králů, Jozua nebo Mojžíše, aby z nich získali hutný pokrm pro své duše. A podle toho to potom vypadá nejenom v Božím lidu, ale v celé společnosti, pro niž má být církev oporou a sloupem pravdy a křesťané jí mají být solí a světlem. 

Otníel ve Starém zákoně příliš nevyniká. Jeho jméno se vyskytuje v celém Písmu jenom sedmkrát. A v jednom případě je otázka, zda se to týká tohoto Otníela. Já osobně jsem přesvědčený, že se jedná právě o tohoto Otníela. Jeho jméno najdeme na místě, jemuž se i ti, kdo čtou Starý zákon, spíše vyhnou – a to je 1. Paralipomenon, kniha rodokmenů. Stovky jmen … K čemu je to dobré? Možná tady najdeme jméno Otníel – a to by mohlo být docela zajímavé, nemyslíte?

Ve dvacáté sedmé kapitole této knihy čteme o uspořádání, které udělal král David – David vládl zhruba pět století po tom, co zemřel Otníel. V našich poměrech bychom si to mohli trochu představit, jako dobu vzdálenou od bratra Lukáše Pražského, který vedl jednotu bratrskou a zemřel v roce 1528. David ustanovil dvanáct oddílů vojska, které se měly střídat ve službě po měsíci, každý oddíl měl dvacet čtyři tisíc mužů. Jen pro srovnání … naše armáda má asi čtyři tisíce bojeschopných mužů, David jich měl skoro tři sta tisíc. A jedním z velitelů těchto oddílů byl Cheldaj Nefótský z Otníela (1Pa 27,15). Tohle je to jediné místo v Písmu, kdy nevíme jistě, zda jde o toho Otníela, ale řekl bych, že nic jiného nedává smysl. Mohlo by samozřejmě jít o nějakého jiného a naprosto neznámého Otníela, ale potom by jaksi vůbec nedávalo smysl, proč to autor knihy Paralipomenon vůbec zmiňuje. Kromě toho je ještě předtím zmíněn jiný velitel Mahraj Nefótský ze Zerachejců (1Pa 27,13), což ukazuje na to, že v Nefótu žili Zerachejci, tedy potomci Zeracha, syna Judova. A to byl Otníel. Půl století po Otníelovi má autor knihy Paralipomenon potřebu napsat, že mezi Davidovými bojovníky a veliteli byl jistý Cheldaj, který byl Otníela. Mluvil jsem o tom, že Bůh si nevybírá podle rodiny nebo podle příjmení, ale podle srdce. Přesto nechal zapsat:

• Výborné jméno je nad hojné bohatství, lepší než stříbro a zlato je přízeň. (Př 22,1)
• Korunou starců jsou vnuci, ozdobou synů otcové. (Př 17,6)

Je to požehnané, když se syn může opřít o svého otce a vnuk o svého dědečka – oč požehnanější to je, když to tak může být v otázkách víry, v Božích věcech. Není nikdo v Písmu, kdo by se odkazoval na to, že je potomkem Ehúda, Báraka či Gedeóna – to jsou soudcové, kteří měli (možná) nějaké děti, které je přežily. Ale všimněte si, že Bůh sám něco podobného dělá, když uvádí rodokmen Pána Ježíše Krista, syna Abrahamova, syna Davidova. Odkazuje tím na otce věřících, na Abrahama a na Davida, jehož potom má zaslíbeno, že bude kralovat navěky. Tohle však není něco, co by Bůh po nás chtěl, protože to není něco, co bychom nějak mohli zajistit. Můžeme se z takových věcí radovat, můžeme je Bohu předkládat, můžeme se odkazovat na ty, kdo nás předešli ve víře, nicméně pokud nikdo takový nebude, nemůžeme s tím udělat vůbec nic a můžeme (a máme) se modlit, aby to Bůh v naší rodině změnil. A to, zda to on učiní, je jenom dílo jeho milosti a jeho požehnání. 

To však neznamená, že bychom my sami neměli být věrní. Máme se ho držet stejně jako Otníel nebo jiní svědkové víry. Vždyť i my sami jsme započítáni mezi ně! Bůh z nás ze své milosti učinil své děti. Byla to jeho moc, je to jeho dílo a jeho požehnání. On nás povolal svou mocí a svou rukou, on nás naplnil svým Duchem, abychom s ním mohli žít. 

Bůh se zmocnil Otníela a dal mu sílu, odvahu i věrnost, aby Otníel udělal všechno, co měl udělat, aby zůstal věrný až do konce a soudil Izrael čtyřicet let. Nás svým Duchem zapečetil – to je zaslíbení nové smlouvy – a povolal nás k tomu, abychom přijali podobu jeho Syna. To je to, na čem Duch svatý pracuje v našich životech. Je to skrze víru v Pána Ježíše Krista. Nemáme nic jiného než to, abychom se spoléhali na jeho Syna, kterého poslal, aby byl naším vysvoboditelem. A v Kristu Bůh povolal každé své dítě, aby bylo jeho svědkem, takže každé Boží dítě nějakým způsobem svědčí o svém Spasiteli. Nezapírá ho, nedělá, že Bůh není, nedělá z Boha někoho, kým Bůh není, nepopírá Kristovo vzkříšení ani moc jeho zmrtvýchvstání. 

V Kristu Bůh každé své dítě povolal k lásce a k dobrým skutkům – vylil svou lásku do našich srdcí skrze Ducha svatého, kterého nám dal. Boží dítě nemůže nemilovat. Dal nám zakusit moc odpuštění, protože nám odpustil všechny naše hříchy – a tak nyní nemůžeme neodpouštět. Je to jeho moc v nás a skrze nás. A po nás se v tomto smyslu žádá jediné – abychom se cele spoléhali na jeho Syna, který se za nás vydal. 

V něm je všechna naše síla, v něm je všechna naše odvaha, v něm nacházíme všechnu Boží milost i veškeré Boží požehnání. Ke komu jinému bychom šli? V něm je život, pravda i pokoj. On je naší moudrostí, spravedlností, posvěcením i vykoupením (1K 1,30). Jemu buď sláva na věky věků. Amen.