Pýcha a pokoření lidstva

Jaroslav Kernal, Praha 3. dubna 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Jsme v knize Genesis v jedenácté kapitole. Tato kapitola je určitým vyvrcholením nebo závěrem první části této knihy. Genesis je možné jednoduše rozdělit na dvě části – kapitoly 1–11 a 12–50. V první části je prehistorie světa od stvoření do Abrahama a v druhé části je historie Abrahama a jeho potomků, Izáka, Jákoba a jeho dvanácti synů, se zaměřením na Josefa. Od dvanácté kapitoly je to vlastně vysvětlení toho, jak vznikl národ Izrael, který čte tuto knihu, kterou na poušti po vyvedení z Egypta dostal od Boha skrze Mojžíše a jak se vlastně celý tento národ dostal do Egypta. Jistě se mnohé z těchto událostí předávaly ústně v rodinách, ale víte, jak to je … Kolik z nás slyšelo od svých rodičů o velkých předcích a významných lidech našeho národa nebo i jenom těch ve své rodině. Zdaleka ne všichni z nás poznali své prarodiče a někteří měli tu výsadu poznat dokonce i své praprarodiče. Ale kdo z nás zná alespoň jméno některého ze svých prapraprarodičů – tedy babiček svých babiček a dědečků svých dědečků. To jsou lidé, kteří se narodili před nějakými 170 lety, plus mínus. Když Mojžíš vyváděl Izraelce z Egypta, bylo to podle mě 500 let potom, co se narodil Abraham (podle jiných 700 let). To nám říkám, abychom si uvědomili, že není snadné jen tak něco předávat dál, nějakou tradici nebo nějakou historii. Mojžíš v jedenácti kapitolách shrnul předchozích několik tisíc let s jejich nejdůležitějšími událostmi – 1. stvoření, 2. pád, 3. potopa, 4. zmatení nebo rozdělení jazyků a s ním rozptýlení lidí do celého světa a vznik všech národů ve světě. V prvních jedenácti kapitolách jsou tři velké soudy: po pádu (neposlušnost vedla ke smrti a trápení života), potopa (násilí a svévole vedla ke zničení země a vyhlazení života z povrchu zemského), zmatení jazyků (pýcha lidí vedla k jejich rozdělení).

Dneska se budeme zabývat tím posledním soudem. Všechny tyto Boží soudy mají své důsledky až do současnosti a my neseme všechny jejich důsledky. V našem dnešním textu uvidíme pyšnou jednotu lidí, kteří chtěli vystoupat do nebe, pokorné Boží sestoupení, které mělo prozkoumat toto lidské dílo a nakonec milosrdný soud, což může znít trochu jako protimluv, ale ukážeme si, že se jedná jak o soud, tak o projev milosrdenství.

Pojďme přečíst text a potom ho spolu projdeme. Gn 11,1–9. M.

I. Pyšná jednota (v. 1–4)

V předchozí kapitole jsme viděli, jak se rozrůstala Noemova rodina. Mluvili jsme o tom, že rodokmen z jedenácté kapitoly není kompletní, nejsou v něm všechna jména, ale jenom nějaká vybraná, která mají posloužit tomu, abychom viděli, jak se země naplnila a jak vznikly různé národy. V rodokmenu v druhé části jedenácté kapitoly se jako refrén mezi jinými opakuje „zplodil syny a dcery“ – a je to u každého jména, které je tam zmíněné až po Teracha, otce Abrahama. Lidé v prvních čtyřech generacích po potopě žili přes čtyři sta let, takže je dost pravděpodobné, že měli obrovské množství synů a dcer. Bůh jim požehnal plodností a tak se svět znovu naplňoval lidmi. Možná to nebylo tolik, jako to bylo před potopou, protože ten první svět byl stvořený k tomu, aby ve všem podporoval život, takže bych řekl, že tam nebyla řada nástrah a extrémů, které jsou na světě nyní. Po nějakých sedmdesáti letech mohlo být lidí už tolik, že se mohli pustit do stavby nějakého města. Bylo by logické, kdyby všichni ti, kdo jsou v předchozí kapitole, už byli na světě v době, kdy Bůh zmátl jazyky, takže z nich vznikly různé národy různých jazyků.

Náš text začíná slovy, že celá země byla jednotná v řeči i v činech (v. 1). Je tady jednota lidí, kteří jsou spojeni jazykem i svými zvyky, svými úmysly. Zajímalo by mě – ale Písmo na tu otázku neodpovídá – zda Noe byl s nimi. Je tady fráze „celá země“, což by mohlo znamenat celou populaci, a několikrát je takto tato fráze ve SZ použita. I když Noe zasadil vinici a vinař jen tak neopouští svou vinici. Nicméně lidská populace – ať již s Noemem nebo bez něj, se stěhuje od Araratu dál. Táhnou na východ. Tam nalézají pláň, Šineár, která vyhovuje jejich úmyslům. Mimochodem, vzpomenete si, co bylo na východě? (Gn 2,8 – Eden). Proč šli na východ? Co tito lidé hledali? Hledali ráj? Dost možná v nějakém slova smyslu ano. Hledali naplnění svých životů, hledali odpovědi na to, proč existujeme, kde se vzal náš život, co je jeho smyslem … Našli příhodné místo a usadili se tam. Nenašli Eden, ale rozhodli se, že si udělají vlastní.

Co bylo tím lákadlem, které zlákalo Evu a Adama v zahradě? „Budete jako Bůh“ (Gn 3,5). Bůh nám odepřel ráj, tak si vytvoříme svůj vlastní! Máme plán – uděláme cihly, použijeme asfalt jako maltu a postavíme město, věž, která bude sahat až do nebe. Možná tady zní ohlas dávné předpotopní civilizace, která stavěla z kamene, který v Šineáru nebyl. Tak použili v Šineáru něco jiného – pálené cihly a asfalt. Už to samo o sobě ukazuje na celkem vyspělou civilizaci, která byla kreativní, inovativní. Museli to být inženýři, protože co chtěli postavit? Mrakodrap! To neměla být rozhledna na vrcholu kopce stlučená z několika kusů dřeva, to měla být věž, která bude sahat do nebe. Ani tu rozhlednu nepostavíte bez plánování, projektu a elementárních základů fyziky, natož věž, která má sahat do nebe!

Znovu taková myšlenka – jak to vypadalo při potopě? Celá země včetně těch nejvyšších hor byla pokryta vodou. Co nyní tito lidé dělají? Chtějí postavit věž, která bude vyšší než nejvyšší vrcholky hor, protože bude sahat až do nebe. Druhá polovina čtvrtého verše ještě rozvíjí jejich motivaci – uděláme si jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi. Počkat! Bůh jim řekl, že se mají plodit a množit, tedy replikovat jeho obrazy, dělat jméno Bohu, ne sobě a mají naplnit zemi, ne se spojovat proti Bohu a vzdorovat mu tím, že nebudou chtít být rozptýleni po celé zemi. Možná už začínáme chápat, jak vážné to bylo – ti lidé tu znovu chtějí zopakovat to, co udělali Adam s Evou, bouří se proti Bohu. Jejich pýcha chce růst až do nebe. Chtějí udělat jméno sami sobě, chtějí se svými vlastními prostředky dostat až do nebe.

To je prostě a jednoduše jiné evangelium. A Boží slovo nám říká velmi jasně, že kdokoliv by kázal jiné evangelium, i kdyby to byl sám anděl z nebe, bude prokletý (Ga 1,8–9). Žádné jiné evangelium není! Evangelium je jenom jedno jediné – Boží syn se stal člověkem a na lidském těle na sebe vzal hříchy svého lidu a zaplatil za ně požadovanou cenu, kterou je smrt. Zemřel na kříži a byl pohřben. Ale třetího dne vstal slavně z mrtvých. Bídné lidské stvoření spojené jednou řečí a jedním úmyslem, se chce znovu rovnat Bohu a přinést svou vlastní cestu k záchraně člověka, k naplnění života, k uspokojení lidské duše. Ale nic jiného než Bůh sám nemůže žádnému člověku přinést skutečné uspokojení.  Místo aby se spolehli na slova Božího požehnání a jednali podle něj, jdou přímo proti němu. Vzdorují Bohu a jeho Slovu.

Takto ten náš dnešní text odsuzuje všechny lidské snahy po spasení nějakým jiným než Božím způsobem, odsuzuje všechny náboženské i lidské utopie, které nejsou založené na pravdě, na poznání toho, kdo je Bůh a kdo je člověk. Jednota lidí je důležitá – a je to velmi silný důraz Nového zákona, když se mluví o Božím lidu. Boží lid má být jednotný. Ale to neznamená stejný.

• Ef 4:2–6 Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.

Duch působí jednotu, ne lidi, na základě pravdy Božího slova. Nemáme vytvářet jednotu, ale usilovat o její zachování. Jakákoli jiná jednota, která není vypůsobená Duchem svatým, povede na stejné místo, jako je to v našem textu. Když jsem přemýšlel o tomto kázání, chtěl jsem ho provokativně nazvat „Budování bruselské věže“, ale nakonec jsem pochopil, že to je zbytečné, protože tyto unijní snahy o vybudování nenárodní jednoty, které dnes vidíme, jsou jenom střípkem v mozaice mnoha a mnoha dalších lidských snah a koalic, které se vzpouzí proti Bohu – a nejenom minulých, ale i současných. David v Ž 2 vystihuje tento druh vzpoury a ukazuje na něj jako na trvalý princip fungování národů a králů:

• Ž 2:1–3 Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: „Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme.“

Žijeme v padlém světě, který se bouří proti Bohu a jeho zvrácená touha ho žene do záhuby (2Pt 1,4). Bezbožní lidé budou chtít vždycky budovat věže do nebe, budou se pořád chtít spojovat, protože jim to dává pocit síly, budou neustále překračovat hranice, které Bůh ustanovil – a je to jedno, jestli jsou to hranice lidských sídel, hranice národů, hranice jazyků, hranice rodin, hranice mezi pohlavími, hranice lidského těla … Lidé chtějí vystoupat vzhůru a učinit si jméno. Ale …

II. Pokorné sestoupení Boží (v. 5–7)

Bůh, který má jméno nad každé jméno, sestupuje dolů. Bůh sestupuje, aby vykonal inspekci. Nesestupuje voda, ale přichází Bůh sám. O pár kapitol dál uvidíme, jak Bůh sestupuje, aby se setkal s Abrahamem a Sárou, aby jim sám řekl, že se jim narodí syn zaslíbení, Izák. Ale byl i další důvod, proč Bůh sestoupil:

• Gn 18:20–21 Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je.

Ani v našem textu ani v případě Sodomy a Gomory to není tak, že by Bůh nevěděl, jak se věci mají. Skutečnost, že sestupuje, ukazuje na to, jak jsou věci vážné. Ukazuje to také na to, že Bůh slyší, že není lhostejný, že není daleko, že mu není jedno, co se děje, že slyší křik utiskovaných a ponížených, že slyší volání svého lidu, že si všímá lidské vzpoury a nepřechází ji mlčením nebo bez povšimnutí. Bůh není jenom nějaká síla, není to nějaký hodinář, který by natáhl hodiny a pak je nechal běžet – Bůh stvořil tento svět skrze svého Syna a pro svého Syna a řídí tento svět k oslavě svého Syna. Bůh sestupuje, aby soudil zemi (Ž 144,5nn).

• Ž 12:6 „Pro útlak ponížených, pro sténání ubožáků teď povstanu,“ praví Hospodin, „daruji spásu tomu, proti němuž svévolník soptí.“

Bůh povstal ze svého trůnu, sestoupil mezi lidské syny, aby se zblízka podíval na jejich konání. Všimněte si, jak se tady opakuje fráze ze začátku šesté kapitoly – synové lidští. Tam jsme četli, že synové Boží, ať už to byl kdokoliv, sestupovali k dcerám lidským a rodili se jim nefilím, zrůdy (E). Nyní synové lidští budují město a staví věž, aby vystoupili vzhůru k nebesům a aby si udělali jméno. Bůh sestupuje, aby prohlédl jejich dílo, aby byl mezi nimi a jednal s nimi. Bůh sestoupil, sečetl, zvážil a vynesl svůj soud.

• Genesis 11:6–7 Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“

Sotva Noe a jeho synové se svými ženami vystoupili z archy, Bůh řekl, že každý výtvor lidského srdce i mysli je od mládí zlý. A tady je příklad. Neustoupí od ničeho, co si usmyslí provést. Budou neústupní, zatvrzelí, tvrdošíjní – a v tom všem budou vzdorovat Bohu. Bůh, který je Bohem jednoty, přináší soud rozdělení. Bůh, který je Bohem řádu a pořádku, přináší soud v podobě zmatku, chaosu. Bůh, který je Bohem srozumitelnosti a jasného slova, přináší soud v podobě zmatení jazyků a vzájemného neporozumění. Lidé si nebudou rozumět, nebudou spolupracovat, nebude mezi nimi jednota, bude vládnout nedorozumění a nepořádek. Tohle je důsledek Božího soudu.

Bůh sestoupil mezi lidi a zmátl jim jazyky. To asi nebylo nic složitého – Bůh jednoduše změnil něco v mysli člověka, takže jeho hlasivky vydávaly jiné zvuky než dřív. Ale ty zvuky byly srozumitelné tomu, kdo je vydával. Prostě myslel na židli, řekl židle, ale zvuk, který vyšel z jeho úst, byl jiný než dřív, ale on slyšel a rozuměl „židle“. Když nás tady bude deset z různých národů a budeme všichni myslet na židli, všichni budeme mít ve své mysli obraz židle, každý sám sobě naprosto srozumitelně řekne židle, ale každému vyjde z úst úplně jiný zvuk. Já rozumím tomu, co říkám, ale všichni ostatní slyší něco jiného. To je zmatek. To zcela jistě přineslo okamžité problémy při stavbě. Chtěli získat na úřadě povolení, že neohrožují chráněné živočichy v místě stavby, ale na úřadě jim nerozuměli. Ti, kteří vyráběli cihly, se nemohli domluvit s těmi, kdo je odváželi a ti, kteří těžili asfalt, ho neměli jak použít. Projektant se nemohl domluvit se stavbyvedoucím. To je jako, když něco stavíte v naší zemi, ne? To je Boží soud.

Je to velmi podobné tomu, co se dělo v zahradě. Bůh jednal s Adamem i s Evou – dnes se potomci Adama a Evy snaží ze všech sil obejít Boží soud z Genesis 3. Nechtějí v potu tváře dobývat chléb ze země, nechtějí rodit děti v bolesti – chtějí snadnější cestu, vlastní cestu. A totéž se děje i s důsledky Božího soudu v jedenácté kapitole – lidé hledají vlastní cestu, jak se sjednotit, jak dosáhnout do nebe, jak si udělat jméno, jak překročit hranice národů, jak se podstavit pod jeden prapor. A tahle snaha neskončí, dokud Pán nepřijde. Tehdy budou lidé sjednoceni pod praporem antikrista, pod znamením šelmy, které ponesou na svých čelech a na svých rukou – a neměli bychom si nutně představovat nějaké čipy nebo tetování nebo vypálenou značku. Může jít velmi jednoduše o obrazný způsob jak popsat smýšlení lidí a jednání lidí. Ti lidé budou v naprosté vzpouře proti Stvořiteli a vládci nebe i země a šelmě bude dáno, aby zvítězila nad svatými (Zj 13,7). A někdy si možná pod vlivem křesťanských akčních sci-fi filmů nebo scénářů představujeme, že jak to bude spět k tomuto konci, bude něco jako občanská válka, kdy se lidé budou bát vystrčit nos. Ale Písmo říká, že lidé budou nakupovat, prodávat, ženit se, vdávat, hodovat … To by mohlo vypadat jako takový normální život po všech stránkách, kromě té jedné, a to je vztah k Bohu a k pravdě. O to víc musíme být jako křesťané bdělí, abychom se v nějaké naivitě nebo dokonce hlouposti a slepotě, nepodíleli na díle vzpoury proti Bohu a nebyli odsouzeni společně se světem. Jak končí ta vzpoura v knize Zjevení? Oblíbený verš jednoho mého bratra:

• Zj 17:14 Ti budou bojovat s Beránkem, ale Beránek je přemůže, protože je Pán pánů a Král králů; ti, kdo jsou s ním, jsou povolaní a vyvolení a věrní.

Babylon padne – stejně jako padl na začátku knihy Genesis.

III. Milosrdný soud (v. 8–9)

I když zde máme popsaný Boží soud, projevuje se v něm nesmírné Boží milosrdenství. Bůh zmařil dílo bezbožníků, kteří chtěli vystoupat do nebe. Bohu se nikdo nebude vysmívat a Boží spravedlnost nakonec dosáhne na úplně každého.

• Gn 11:8–9 I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.

Nimrod si udělal z tohoto města svou základnu a stalo se počátkem jeho království. Toto město, Babylon, je v celé Bibli synonymem ke vzpouře proti Bohu, k vlastním snahám dostat se do nebe, je to obraz světa a jeho poskvrny, obraz rouhání a pýchy. Vzpomeňte si na velikého krále Nebúkadnesara, jak se nadýmal pýchou, když se díval ze střechy svého paláce na ten veliký a nádherný Babylon, který vybudoval – toto město jsem vybudoval svou mocí a svou silou ke slávě své důstojnosti (Da 4,27). V tu hodinu na něj dopadl Boží soud, byl vyhnán od lidí a stal se podobným zvířeti. Ale i nad ním se Bůh smiloval.

A Boží milosrdenství vidíme i v našem textu – Bůh neposlal zemětřesení, aby se věž zřítila a ve svých troskách pohřbila ty, kdo jí stavěli. Ani nesestoupil oheň z nebe, který by stavitele pohltil, ani se neotevřela země, která by je pohltila jako při vzpouře Dátana a Abírama (Nu 16). Bůh všechny zachoval při životě, ale už se nedomluvili se svými přáteli, se svými bratry, se svými rodiči. Domluvili se v rámci svých rodin a lidí, kteří jim byli nejbližší, ale nedomluvili se napříč generacemi. A to byl způsob, jak je Bůh rozehnal po celé zemi. To byla milost!

Evoluční historici si lámou hlavu s tím, že před (podle jejich datace, která bývá často nadsazená) pěti až pěti a půl tisíci lety se na čtyřech místech ve světě „náhle“ objevily vyspělé civilizace – Egypt, Mezopotámie, Indie a Čína. Nedávné archeologické vykopávky v Peru k nim řadí také Jižní Ameriku. A tyto vyspělé civilizace vykazují podobné rysy – používají písmo, jsou zdatné v astronomii, staví pyramidy. Evoluční historie pro to nemá vysvětlení. Ale Bible ho má – tady je. Při stavbě babylonské věže existovaly minimálně dvě skupiny lidí – byla tu skupina (menší), která měla „know-how“, tedy byla schopná všechno vymyslet, spočítat, nakreslit a naplánovat – prostě uměla stavět města. A vedle ní byla skupina, která dělala cihly nebo těžila asfalt, případně ho vozila na místo. A možná skupina lovců, kteří se starali o jídlo pro všechny (a mezi nimi se vyprofiloval Nimrod). Když Bůh zmátl lidem jazyky, tito lidé se rozešli do celého světa. A byli tu ti, kteří uměli stavět města – a překvapivě stavěli města a ovládali řadu technologií. Ti, kteří to neuměli, dělali, co uměli, aby uživili sebe i své rodiny, aby přežili tam, kde se usídlili.

Totéž platí o jazyku. Jeden zastánce evoluce napsal: „Jednou z největších záhad prehistorie je to, jak zhruba ve stejnou dobu se u lidí na dalece odlehlých místech náhle a spontánně rozvinula schopnost jazyka. Jako by tito lidé nesli ve své hlavě jakýsi genetický budík, který náhle přiměl různé skupiny široce roztroušené na nejrůznějších místech všech kontinentů k vytváření jazyků.“ Evoluční jazyková věda nemá odpověď na existenci množství (7000) jazyků, z nichž mnohé jsou naprosto odlišné od jiných a zjevně nemají žádného společného „předka“, nehledě na to, že žádný ze známých jazyků se nevyvíjí, ale degeneruje.

Bible má odpovědi – dobré, jednoduché, pravdivé. Na Božím slově můžeme stavět a máme na něm stavět. Není to jednoduché, protože svět říká úplně opačné věci. Naprostá většina z nás nevyrostla v křesťanském prostředí, nebyli jsme vychováváni jako lidé, kteří věří, že Bůh stvořil zemi v šesti dnech a člověka ke svému obrazu, ale učili jsme se miliardám let a vývoji ze žížaly v opici a následně v člověka. Učili jsme se, že všichni lidé byli kdysi primitivní a potom se postupně vyvíjeli a my jsme vrcholem civilizace.  Možná můžeme mluvit o technologickém vrcholu – i když archu stavěl amatér a všichni její pasažéři z ní vystoupili živí, zatímco Titanik stavěli odborníci a většina pasažérů nepřežila první plavbu. Jsme rozpolcení, protože svět kolem nás říká věci, které jdou proti Písmu. Proto si potřebujeme stále znovu připomínat, že Písmo je slovem pravdy. Je to Bohem vdechnuté Slovo, které mám moc spasit naše duše.

Boží slovo nás skrze tento text volá, abychom byli bdělí a rozlišovali, abychom nebyli těmi, kdo spolu s bezbožníky stavějí lidské město nebo nějakou další věž do nebe. Bůh přikazuje svému lidu, aby vyšel z Babylonu (Zj 18,4), aby neměl účast na jeho hříších, aby ho nestihly jeho pohromy. Co tedy máme dělat?

Na první místo vždycky patří pokání. Odvrátit se od starého způsobu života, což může být pro někoho těžké, ale pro jiné to nemusí být tak problematické. Odvrátit se od starého způsobu myšlení a proměňovat svou mysl Božím slovem. Tohle je těžké pro každého z nás. A pokud si myslíte, že pro vás to těžké není, protože vaše mysl už je křesťanská, rád bych vám připomenul slova Jakuba: „Neklamte sami sebe, milovaní bratří!“ (Jk 1,16).

Chodit s Pánem Ježíšem Kristem a žít jeho životem. Nechat ho, aby žil svůj život skrze ten můj. Žít v závislosti na něm, v lásce k němu, v podřízenosti a poslušnosti jeho Slovu, žít v živém vztahu se svým Spasitelem, tedy stavět si ho neustále před oči, každý den začínat s myšlenkou na lásku k Pánu. Zkuste to.

Učit se rozlišovat na základě Božího slova, ne na základě toho, co vidíme, slyšíme nebo cítíme. To je rozlišování v pravdě a podle pravdy. To je něco, co mnoha dnešním křesťanům skutečně chybí. Jsou vláčeni světem a jeho propagandou, jsou vláčeni závanem kdejakého učení, ale nejsou zakotveni v pravdě. Ale vy, milovaní, se nasyťte Božím slovem, naplňte jím svoje duše, aby přišlo světlo do vašeho života, láska, pravda a radost z Ducha svatého. To vás ochrání od toho, abyste stavěli svou věž a budovali si jméno.