Vynaložte všechnu snahu (2Pt 1,5)

Ke komu bychom šli?

Jaroslav Kernal, Praha 15. listopadu 2026

Pokračujeme v našem studiu druhého listu Petrova. V těch úvodních verších jsme se nerozběhli příliš rychle a nyní máme před sebou oddíl, kde musíme ještě trochu ubrat na rychlosti. Máme před sebou oddíl, který může za to, že jsme v tomto listu. Řekl bych, že to bude už skoro rok, kdy se Luděk začal ve sboru modlit slovy těchto veršů, modlil se ty verše z první kapitoly druhého listu Petrova. A modlil se je často. Řekl bych, že se je modlil tak často, že většině z nás ta slova uvízla hluboko v paměti. A jsem za to moc rád. Říkal jsem si, že musíme jít do toho textu, abychom skutečně porozuměli tomu, o čem se tu mluví. 

Víte, ani na okamžik nepochybuji o tom, že veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je vhodné k učení, k usvědčování, k nápravě a k výchově ve spravedlnosti (2Tm 3,16), že Boží slovo je dobré (1Tm 1,8), že všechno, co tam napsáno, je k našemu ponaučení a k povzbuzení (Ř 15,4), že to hlavní v Božím slově je pravda (Ž 119,160) a touto pravdou, Božím slovem jsme posvěcováni, jak se za to modlil Pán Ježíš v horní místnosti, když se modlil za učedníky (J 17,17). Takže když otevřeme Boží slovo kdekoliv, tak z toho jako Boží děti vždycky můžeme přijmout hojný užitek. Přesto také věřím, že nás Bůh vede i ke konkrétním textům, knihám, oddílům a tématům – podle své vůle a tak, jak on chce. Jako Boží děti máme zkoumat celou Boží radu, což neznamená nic jiného, než celé Boží slovo od Genesis po Zjevení. Vždycky mě to trochu zarmoutí, když od nějakého křesťana slyším, že Starý zákon už dlouho nečetl, že se zaměřuje hlavně na ten Nový. Ale to je jiné téma. Co jsem chtěl říci, je, že Bůh nás vede jako jednotlivce i jako církev a taková modlitba, jako byla ta Luďkova, může být vedením pro celý sbor, což se v tomto případě myslím stalo. Bůh s námi jedná. Bůh nás přivedl na toto místo a do tohoto textu, aby k nám promlouval. A za to mu musíme vzdávat chválu a radovat se z toho a dychtivě vyhlížet, co má pro nás připraveno. 

Dneska chci zůstat jenom na začátku pátého verše, vlastně v podstatě u jediného slova, a tím je slovo snaha, nebo jak bychom to mohli také přeložit úsilí, nebo spěch či horlivost. Pojďme ale přečíst celý oddíl od prvního do patnáctého verše.

Dneska máme před sebou velmi jednoduchou osnovu. Je to vlastně způsob, jak můžeme a máme sami studovat Boží slovo – máme před sebou tři otázky: co, proč a jak? Co máme dělat, když máme vynaložit všecku snahu? Proč to máme dělat? Co je cílem a smyslem? K čemu to vede? Jaký bude výsledek? S čímž mimochodem souvisí také motivace. A nakonec to nejdůležitější – jak to máme dělat? Jak máme vynaložit všechno své úsilí (ČSP), veškerou svou píli (Petrů), všecku horlivost (Žilka), snažnost (KRAL), jak se máme ze všech sil snažit (B21), abychom ke své víře něco připojili? To připojování k víře si necháme na příště, dnes tedy zůstaneme jenom u té horlivosti nebo úsilí. 

I. Co máme dělat?

Jeden z nejlepších způsobů, jak zjistit význam nějakého slova v Bibli, je podívat se na to, jak Duch svatý to slovo v Písmu používá. Samozřejmě se můžeme podívat do slovníku, ale ten slovníkový význam nemusí nutně odpovídat tomu, co zamýšlí Bůh. A to, co zamýšlí Bůh, jak Bůh smýšlí, jaká je mysl Kristova, to je jasně zaznamenáno v Písmu. Když se Pán Ježíš setkal s učedníky v horní místnosti toho dne, kdy vstal z mrtvých, odkázal je na Písmo a také jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu (Lk 24,44–45). Máme rozumět Písmu. Nemělo by to být nic složitého. Pavel napsal Korintským, že:

  • Náš dopis nemá jiný smysl, než jak mu sami rozumíte, když ho čtete. (2K 1,13)

Takže i když Petr v závěru tohoto listu říká, že některé věci, které Pavel napsal, jsou těžší a nesnadné, problém není v Písmu, ale v lidech, kteří Písma překrucují. A abychom poznali, že někdo Písmo překrucuje, potřebujeme rozumět Písmu. Jinak to nepoznáme. Abychom poznali lež, musíme nejprve znát pravdu a být v ní upevněni.

Vynaložte tedy veškerou píli a horlivost, všechno své úsilí, všechnu svou snahu – to jsou různé české překlady jednoho slova, které je v našem textu. Je to slovo, které se vyskytuje v Písmu v různých slovních druzích, jako podstatné jméno, sloveso, přídavné jméno i příslovce. To slovo, které tady máme, se dá přeložit ve dvou významových rovinách, které spolu ale souvisí – jednak jako spěch, chvat. Čteme o tom, že když anděl Gabriel navštívil Marii, Marie spěchala za Alžbětou (s chvatem se odebrala – Pavlík). Ale většinou se to slovo, a to je ta druhá významová rovina, překládá slovem horlivost. 

  • V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. (Ř 12,11)
  • Buď Bohu dík, že dal Titovi do srdce stejně horlivý zájem o vás! (2K 8,16)
  • Toužíme jen, aby na každém z vás bylo vidět neutuchající horlivost až do konce, kdy se naplní naše naděje. (Žd 6,11)

Takže ta myšlenka, která je tady vyjádřená, v podstatě znamená spěchat za něčím, usilovat o něco. Minule jsme viděli z předchozího verše, že svět žene do záhuby jeho zvrácená touha. Zde máme opačnou touhu. I o ní jsme mluvili – je to důsledek nového narození, nového srdce, které nám Pán dal. Je to srdce, které nemiluje hřích a zvrácenost, jako to miluje svět, a to navzdory tomu, že se v tom hříchu občas docela dost vyválí. Je to srdce, které miluje Boha. My bychom mohli velmi jednoduše definovat křesťana jako člověka, který miluje Boha, a nutno dodat, že se jedná o Boha, který se nám dal poznat v Pánu Ježíši Kristu a dává se nám poznat ve svém Slově. Takže křesťan je člověk, který je tažen k Bohu, je k němu přitahován, a to naprosto neúprosně, a jednoho dne k němu bude přitažen docela a plně. Ten den je ještě před námi, ale máme tu naději, máme ta slavná zaslíbení, a je to Bůh sám, kdo nás drží a kdo zaslíbil, že když v nás začal své nádherné dílo, tak ho také dovede až do konce. A Ježíš říká:

  • A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě. (J 12,32)

V tomto světle se úsilí, snaha a horlivost dostává do trochu jiného světla. Je to motor, který nás žene k Pánu. Tím motivem je jeho láska, která v nás působí. Je to jeho dílo, je to jeho moc. Nedělá to navzdory nám. Proto nám také říká, abychom vynaložili všecku snahu, veškeré úsilí, všechnu horlivost. Co přesně to ale znamená?

Tady nám hodně pomáhá to samotné slovo, které se někdy překládá jako spěch, chvat, někdy jako horlivost nebo úsilí. Když spěcháte na autobus, usilujete o to, abyste ho stihli. Vaše mysl je zaujatá touto myšlenkou. Vaše srdce chce ten autobus stihnout, takže své síly napínáte k tomu, aby to k tomu došlo. Nezastavíte se a nezíráte ohromeně na to, jak modrá je dneska obloha, ani se nezaposloucháte do toho, jak krásně zpívají ptáci. Nezastavíte se u výlohy obchodu – dneska už to tak není, ale dříve bývaly naaranžované výlohy a byly tam vystavené krásné kousky – abyste se pokochali nad tím, jak pěkné oblečení mají nebo jaké nové knihy vyšly. Horlíte, usilujete, snažíte se, vynakládáte všechnu svou píli, všechno své úsilí na to, aby vám ten autobus neujel. To je smysl největšího přikázání:

  • Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí. (Lk 10,27)

A v určitém slova smyslu je to poměrně jednoduché. Když Pavel popisuje své setkání s Petrem, Jakubem a Janem v Ga 2,10, mluví o tom, že se shodli na evangeliu, řekli si, že Pavel půjde k pohanům a žádali ho, aby vždy pamatoval na jejich chudé, což on vždy horlivě činil. Jak to asi vypadalo? Dvakrát za rok dal něco málo sbírky na chudé? Ne! My víme, jak to vypadalo, protože nám to Písmo říká. Pavel organizoval sbírky v pohanských církvích na chudé křesťany v Jeruzalémě. Nedělal jenom to, to nebyl jeho hlavní cíl, ale dělal to, kdykoliv mohl. Měl to pořád na srdci. To je ta horlivost. 

Ve 2. Timoteovi píše o Oneziforovi, který když přišel do Říma, usilovně hledal Pavla, až ho našel (2Tm 1,17). Jak to asi vypadalo? Dneska se zeptám tady, a když to nevyjde, tak se zajdu podívat na Koloseum … Zítra bych se mohl poptat jinde, a pak jít do zoo … Usilovně ho hledal, až ho našel. V Římě, který měl milion obyvatel, neměl pojmenované ulice a na domech nebyla čísla. A Pavel bydlel v soukromém bytě. To je horlivost, to je úsilí. Je to postoj srdce, je to zaměření života, je to nastavení mysli. A není to něco statického, co by tady bylo pořád. Je to něco, co tu nebylo, ale co do nás Bůh vložil a na začátku to bylo jen takhle malinké, ale potom to pořád roste. Usilujte!

II. Proč to máme dělat?

Tady se dostáváme k druhému bodu, ke druhé otázce dnešního kázání. Máme vynaložit veškerou snahu, usilovat, horlit. A Boží slovo nám ukazuje cíl, výsledek, k němuž máme směřovat. A tento výsledek nám zase pomáhá více a lépe porozumět tomu, co znamená tato snaha, toto úsilí. 

  • Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce. (2Pt 1,8)

Tímto veršem se budeme muset víc zabývat zanedlouho, takže dneska to bude jen takový náhled. Jsou tady nesmírně důležité věci, které nesmíme přeskočit, zkrátit ani nějak pokroutit. Mluví se tady o úsilí, o horlivosti, o nějakém zaměření (v. 5), ale to úsilí není zaměřené na činnost ani na produkování ovoce, je zaměřené na vlastnosti, jak je to v tomto překladu. V originálním textu je jenom slovo „tyto“ s odkazem na těch předchozích sedm vlastností, charakteristik nebo jak to nazvat – ctnost, poznání, zdrženlivost, vytrvalost, zbožnost, bratrská náklonnost, láska. Je to o charakteru člověka, o vnitřní proměně, na kterou je zaměřeno toto úsilí a je ho dosahováno skrze víru. K víře se všechny tyto věci připojují. Tohle je velmi důležitá věc. My bychom mohli nebýt nečinní – to bychom zvládli a většinou to zvládáme, obvykle tak, že místo těch důležitých a zásadních věcí, děláme věci okrajové a nedůležité, kterých je vždycky hrozně moc a baví nás víc než ty důležité. Ale my nejsme schopni vyprodukovat ovoce. A ty dvě věci – nečinní a bez ovoce – patří k sobě. Někdy se křesťané zaměřují na tu činnost a myslí si, že když budou činní, nějak to v nich vyprodukuje ovoce. Nevyprodukuje. Ovoce musí vyrůst. Ovoce se jmenuje ovoce Ducha, protože je to Duch, kdo toto ovoce působí. A nepůsobí ho skrze aktivity člověka. Přesto, jak vidíme v našem textu, ukazuje ho v aktivitách člověka. „Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce.“ Nezůstanete nečinní a bez ovoce. A to se vztahuje k úsilí, které je na začátku, nicméně nelze přeskočit to, co je mezi tím, tedy charakter, vnitřní proměnu. 

Chcete nést ovoce? Vím, že chcete. Musíte usilovat. Ale ne o to ovoce, ale o to, aby byl ve vás zformován Pán Ježíš Kristus. To je totiž ten cíl. „Nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce.“ A možná vám tady zabrnká do ucha, co jsme slyšeli už od začátku, protože od začátku slyšíme o poznání Boha a Pána Ježíše Krista. „Ať se vám rozhojní milost a pokoj poznáním Boha a Ježíše.“ „Všechno potřebné k životu a ke zbožnosti jsme dostali, když jsme poznali toho, který nás povolal.“ A víře máme připojit poznání, abychom v poznání Pána Ježíše nezůstali nečinní a bez ovoce. A když toto bude v našich životech, když budeme stále více poznávat Pána Ježíše Krista:

  • Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. (2Pt 1,11)

Bohatě, široce, hojně nebo dokořán se vám otevře vstup nebo přístup do Božího království. To jsou úžasná a velmi silná slova. Přirovnal bych to k proudu vody. Pán Ježíš Kristus o tom takhle mluví, když říká:

  • Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, „proud živé vody poplyne z jeho nitra“, jak praví Písmo. (J 7,37–38)

Je to proud vody, který přichází k nám a který prochází skrze nás a vylévá se na druhé. Ten proud je stále stejný. Je stoprocentní, plný, bohatý. Je stejný, když prochází průměrem injekční jehly, nebo hasičské hadice, nebo tunelem Želivka. Bůh nás vždycky zahrnuje svou plností. Ale … záleží na tom, jak tlusté je potrubí, jak široké je koryto. Sem míří to naše úsilí z pátého verše. Abychom toho vnitřního člověka roztáhli na velikost Božího syna, tedy do nekonečna. To je něco, čeho nejsme schopni, protože my nejsme schopni s naším vnitřním člověkem udělat vůbec nic. My jsme schopni něco velmi maličkého udělat s tím vnějším člověkem, ale je to jenom na velmi krátkou dobu a je to skutečně jen velmi málo. Nejsme schopni zajistit ani to, aby nám nevypadl jediný vlas. 

Znovu jsme tady konfrontováni s naprostou neschopností cokoliv udělat. Nejenom v otázce našeho spasení, ale také v otázce našeho posvěcení. Proto jsme si minule připomínali, že posvěceni můžeme být jenom tak, jak jsme byli spaseni, a to z milosti skrze víru. Jinak to není možné. Můžeme se o něco snažit, ale bude to k ničemu. 

Přesto jsme tady vyzýváni – a to slovo, které je v pátém verši, je v rozkazovacím způsobu – abychom usilovali, abychom vynaložili veškerou snahu. K čemu? K tomu, abychom dosáhli těch převzácných zaslíbení, že se nám do široka otevře přístup do Božího království. Bez úsilí to nepůjde. A to úsilí bude znamenat námahu, dřinu a sebezapření. Ale cílem jsou ta zaslíbení, která jsou před námi, že porosteme v poznání Pána Ježíše Krista a nebudeme nečinní a že se nám otevře přístup do Božího království. A protože se jedná na jedné straně o vnitřního člověka a na druhé straně o zaslíbení, vyvstává před námi otázka:

III. Jak to máme dělat?

Víme, že máme usilovat. Boží slovo nám to ukazuje velmi jasně. Mohli bychom si to ještě přiblížit v tom prvním významu slova, které je tady uvedené, což je spěch. Pavel napsal svému synu ve víře Titovi na Krétu:

  • Jakmile k tobě pošlu Artemu nebo Tychika, přijď hned ke mně do Nikopole. Rozhodl jsem se, že tam strávím zimu. (Tt 3,12)

Nová Bible kralická překládá ta slova „přijď hned“ slovy „udělej vše, abys za mnou přišel“. Ne za rok, ne až se ti bude chtít, ne až si budeš myslet, že by to bylo dobré … Hned. Horlivě. S úsilím. Pospěš. Dodělej, co máš a upaluj. Žádné zdržování, žádné vytáčky, žádné odklady, žádné ohledy. Spěchej za mnou. A tady nacházíme ozvěnu slov Pána Ježíše Krista. Když si vyvolil dvanáct učedníků, vzpomínáte si, za jakým účelem si je vyvolil? Co bylo na prvním místě?

  • Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním… (Mk 3,14)

Aby byli s ním. Pán chce, abychom byli s ním. On z nás učinil své děti a chce, abychom byli s ním. Chce s námi mít společenství. Touží po nás jako po svých dětech. Jako po svých přátelích – tak nás nazval. Tady je to úsilí, které máme vyvinout, úsilí, které se vztahuje k němu samotnému. Ve víře se k němu vztahujeme a skrze víru chceme být s ním. On řekl, že bude s námi, takže v tom se stačí spolehnout na jeho Slovo, ale chceme s ním být i my? Pokud jsme Boží děti, věřím, že tomu tak je. Kvůli tomu novému srdci, které do nás vložil, kvůli novým touhám, které máme, kvůli novému zaměření, které je jiné, než bylo to předchozí. Dříve jsme byli otroky hříchu, ale nyní jsme otroky spravedlnosti (Ř 6,16–18). Byli jsme přeneseni ze tmy do světla a žijeme ve světle. Je nám přikázáno, abychom chodili ve světle, a to nepůjde jinak, než tak, že se budeme držet samotného Pána Ježíše Krista, že budeme usilovat o společenství s ním, že s ním budeme chodit, nebo jak to připomíná v kázání na hoře učedníkům a spolu s nimi všem ostatním:

  • Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. (Mt 7,7)

Kdybychom spojku „a“ nahradili spojkou „dokud“ – tedy proste, dokud vám nebude dáno, hledejte, dokud nenaleznete, tlučte, dokud vám nebude otevřeno, zohlednili bychom náš příkaz, který mluví o úsilí, snaze. Tohle je ta snaha, do níž máme vložit všechno své úsilí. 

On s námi chce mít společenství, protože jsme jeho děti a protože do nás vložil svého Ducha a tak si z nás učinil svůj příbytek. A my nyní máme vynaložit veškerou snahu na to, abychom byli s ním. To neznamená, že budeme neustále číst Bibli, nebo se pořád modlit, ale znamená to, že ho vezmeme s sebou do práce, že s ním budeme snídat, že s ním pojedeme metrem, že s ním půjdeme na procházku nebo do posilovny, že s ním budeme poslouchat hudbu nebo se s ním dívat na film. Teď mi prosím dobře rozumějte, protože bych byl velmi nerad, kdyby to vyznělo jako nějaké zlehčení – to neznamená, že se nemáme modlit, nebo že bychom měli přestat číst Písmo. To vůbec ne. To jsou aktivity, k nimž nás volá a které mají mít své pevné místo v našem životě. Ale tyto aktivity, ani žádné jiné(!), z nás nedělají Boží děti. To z nás dělá jeho milost, jeho dobrota a jeho láska. A stáváme se jimi jenom skrze víru. Samozřejmě že tady jsou nějaké náboženské aktivity, jako je Boží slovo, modlitba, společenství, Památka Páně, a celá řada dalších přikázání, která najdeme v Božím slově. Ale dodržováním těchto věcí se nikdo nemůže stát Božím dítětem. Pokud křesťanství omezíme na něco takového, tak ho zařadíme vedle všech ostatních lidských náboženství. Pokud by měl být křesťanský život o tom, co máme a nemáme dělat, potom se nijak neliší od jakéhokoliv jiného náboženství, jako je islám, buddhismus, hinduismus či cokoliv jiného. 

Křesťanství je o tom, že máme vztah s Bohem. A z tohoto vztahu vyplývají věci, které jsou vlastní také všem jiným náboženstvím, věci, které děláme či neděláme, které chceme nebo nechceme. Ale vycházejí ze vztahu s Bohem. Vycházejí z lásky k Bohu, která tady je proto, že on nejprve miloval nás (1J 4,19). A jako jeho děti chceme tuto lásku vyjádřit na prvním místě především jemu. Milujeme ho, a to nás táhne vpřed. To nás motivuje ke všemu našemu úsilí. To nás vrací na začátek. Křesťan je ten, kdo miluje Boha. A z lásky k němu dělá všechno, co dělá. A když ne, Bůh ho usměrní. Bůh se o něj postará a bude ho vychovávat a káznit. Ale nade všechno ho bude milovat, protože je to Boží dítě. 

A tak se musíme ujistit, zda jsme skutečně Božími dětmi. Jak? Tak, že si odpovíme na otázku, na co a na koho spoléháme. Je naší jedinou nadějí Pán Ježíš Kristus a jeho dokonané dílo na kříži Golgoty? Nebo jsou to nějaké projevy v našem životě? Naše skutky? Boží dary? Znamení? Pokud by to mělo být cokoliv jiného než Boží milost, musíme se vrátit na začátek, volat k Bohu a prosit ho o slitování a milost. Je to samotný Pán Ježíš Kristus, kdo je naší vstupenkou do Boží přítomnosti? Je to jeho dílo? Jeho kříž? Jeho krev, která nás očišťuje? Sem a nikam jinam musí směřovat veškeré naše úsilí. Amen.