Poznání Boha a Pána Ježíše Krista

Jaroslav Kernal, Praha 25. října 2026

Máme dnes před sebou jeden jediný verš, druhý verš první kapitoly druhého listu Petrova. Je to vlastně úvodní pozdrav, kterým Šimon Petr zdraví adresáty svého listu. V nějaké formě tento pozdrav najdeme skoro ve všech novozákonních listech. Tento pozdrav je současně i požehnáním. A mohli bychom dokonce říci, že v určitém slova smyslu je to příkaz. I když je to řečeno formou přání, když budeme číst dále, uvidíme, že to je přání, které nás nemá nechat klidnými a lhostejnými, ale má s námi něco udělat. Pojďme se tedy na ta slova podívat v jejich kontextu – 2Pt 1,1–11.

Petrův pozdrav začíná dvěma slovy, která bychom mohli označit jako dvě nejdůležitější slova křesťanské víry: milost a pokoj. Milost, kterou křesťanský život začíná a pokračuje, a pokoj, kterým je křesťanský život korunován. Martyn Lloyd-Jones říká, že ačkoliv nejsou žádná slova celé křesťanské víry důležitější než tato dvě, milost a pokoj, tak je přesto neustále zlehčujeme ve svých ústech, když se ani na okamžik nezastavíme a nepřemýšlíme o tom, co tato slova znamenají. Je skutečně nesmírně důležité, abychom si, když čteme Bibli, neustále kladli otázku, co znamenají slova, která čteme. A na to se dneska zaměříme, protože chceme porozumět hloubce tohoto pozdravu, požehnání a pobídky. Projdeme tento jediný verš postupně a letmo se dotkneme toho, co znamená milost a pokoj, že je vůbec možné milost a pokoj rozhojnit a jak toho můžeme dosáhnout – poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. 

I. Milost a pokoj

Co je to milost? Co si představíte, když se řekne milost? Většina nevěřících lidí bude mít milost nejspíš spojenou, a to spíše negativně, s prezidentskou milostí. A řekl bych, že toto slovo nepatří mezi nejoblíbenější slova v slovníku Čechů. Ale u křesťanů by to mělo být jedno z nejdůležitějších a hlavně nejoblíbenějších slov. Tady se nacházíme v samotném centru teologie! Milost je Boží nezasloužená přízeň, kterou si nikdo nemůže nárokovat a která zajišťuje hříšníkům spasení skrze Kristovu oběť na kříži. To je milost. Je to evangelium v jednom slově. Pokud chcete vyjádřit evangelium co nejstručněji, tak milost bude to pravé slovo, které použijete. 

Milost je nejhlubším vyjádřením Boží lásky. Je to Boží láska, která se sklonila až na samotné dno bažiny hříchu, aby z něj vytáhla hříšníka, který byl naprosto bezmocný a ve svém hříchu se topil. Milost je nezaslouženým a nevymahatelným odpuštěním trestu. O Boží milosti můžeme říci mnohé – zde jen pár věcí, nad nimiž můžeme přemýšlet: Milost je jen pro odsouzené – nikdo jiný milost nemůže dostat. Milost je také nezasloužená, nelze ji získat jinak, než darem. Pokud byste ji mohli získat svým přičiněním, že by to nebyla milost, ale mzda. A protože je milost nezasloužená, je nevymahatelná, není na ni žádný nárok. A s tím souvisí její další charakteristika, totiž že je svrchovaná. Toto je jedna z věcí, kterou naše hříšná přirozenost nenávidí nejvíce – Bůh se rozhoduje, jak sám chce a udílí svou milost, komu on sám chce.

• Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9,16)

Poslední věc, kterou zmíním a která přímo souvisí s Boží svrchovaností, je skutečnost, že milost je individuální. Milost se neuděluje paušálně, všeobecně. To je amnestie. Milost je záležitostí jednotlivce. Boží milost je otázkou jednotlivce. Bůh neudělil nějakou všeobecnou milost, ale dává milost těm, kdo věří v Pána Ježíše Krista. Ale ti, kdo věří, věří jen proto, že dostali od Boha milost. 

• Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1K 4,7)

Proto také slovo milost nenajdete v Bibli ve vztahu k nevěřícím, ale vždycky jenom v souvislosti s věřícími nebo s těmi, kteří se díky milosti stávají věřícími. 

„Milost a pokoj…“, napsal Šimon Petr. Co je tento pokoj? Řecké slovo znamená pokoj nebo mír. Opakem tohoto slova je slovo válka. Pokoj znamená stav, kdy není válka, kdy došlo k jejímu ukončení. Znamená to i sjednocení po předchozím rozdělení. Je to ozvěna hebrejského šalom, které znamená řád, pořádek, blaho celého života, harmonii s Bohem. 

Evangelium je evangeliem pokoje (Ef 6,15), k jehož pohotové službě máme být obuti. Je to zpráva o pokoji. To slyšeli pastýři v Betlémě od andělů:

• Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj… (Lk 2,14)

Když Petr kázal v Kornéliově domě v Caesareji, tak řekl:

• To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. (Sk 10,36)

Evangelium přináší pokoj. Bůh je zdrojem tohoto pokoje. 

• …máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista… (Ř 5,1)

Tento pokoj je základem Božího království a do našich životů ho – stejně jako milost - přináší Duch svatý:

• Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. (Ř 14,17)

Boží království je královstvím pokoje. Není tam žádná válka ani rozkoly, rozpory, boje a sváry, což jsou všechno skutky těla. Vládne tu pokoj, pokoj s Bohem i pokoj s lidmi. Mírnost křesťanů má být všem známá (Fp 4,5). To souvisí s pokojem. Křesťané jsou nositeli pokoje a smíření. Je to pokoj, který není z nás, ale je z Boha. Je to ovoce Ducha svatého – láska, radost, pokoj… (Ga 5,22). Tento pokoj znamená odpočinutí:

• Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28)

Je to spočinutí v Kristu, odpočinutí, které on dává. Je to smíření s Bohem i s lidmi, smíření se sebou samým. Daleko to přesahuje klid, který často chceme. Ale není to nějaké pasivní rozplynutí se v nírváně, je to aktivní Boží dílo a jeho působení v životě člověka. Bůh je opakovaně nazýván Bohem pokoje (Ř 15,33; Ř 16,20; Fp 4,9; 1Te 5,23; Žd 13,20). Křesťanům v Korintu v souvislosti s děním při bohoslužbě Pavel říká, že všechno má mít svůj řád, protože Bůh není Bohem zmatku, ale pokoje (1K 14,33). Bůh žehná svůj lid pokojem a blahoslaví ty, kteří působí pokoj (Mt 5,9).

Milost a pokoj… Milost je příčinou, dílo Boží milosti, pokoj je důsledkem. Milost Boží přináší spasení a smíření s Bohem, takže vede k pokoji s Bohem i s lidmi. Pavel často zdraví křesťany těmito slovy: „Milost vám a pokoj.“ Petr to staví maličko jinak, když říká: „Milost a pokoj…“

II. Ať se vám rozhojní

Ať se vám rozhojní? Petr tady říká, že v křesťanově životě je možné, aby se jak milost, tak pokoj rozhojňovaly. Jedná se o křesťanův život, nejedná se o život nevěřícího člověka, protože takový člověk nemá milost, nepoznal Boží milost, i když zakusil mnohé z Božího milosrdenství. A nemá ani pokoj, protože svévolníci nemají pokoj (Iz 48,22; 57,21). Co to ale vůbec znamená, že milost a pokoj rozhojní? Jak toho může být víc? V jakém smyslu? 

Myslím, že u toho pokoje si to tak nějak dovedeme představit, protože to je něco, co zakoušíme, nebo spíš asi víc nezakoušíme a chtěli bychom to zakoušet mnohem víc. Je to něco, co známe z vlastní zkušenosti, co se pojí s nějakým pocitem, zkušeností, vydaností Bohu, spolehnutím se na něj, utišením a jistotou. Takže tady možná trochu chápeme, že by bylo dobré, aby se nám rozhojnil pokoj, abychom ho měli více, abychom byli těmi, kdo působí pokoj a jsou proto blahoslavení. Velmi dobře známe nepokoj, nervozitu, napětí, neklid, nejistotu a všechno, co je s tím spojeno, což je nevěra, hněv, naštvanost, popudlivost atd. Takže bychom byli rádi, kdyby se náš pokoj rozhojňoval, že? Ale jak je to s tou milostí? Jak se může rozhojnit milost? Nebo jsme snad nezakusili všechnu milost? Přesně tak to je. 

I když můžeme říci, že to tak je i není, a totéž platí o pokoji. Bůh nás zahrnul veškerou svou milostí a veškerým svým pokojem. Problém je v tom, že to nezakoušíme, že to není součást našeho každodenního života s Bohem, není to naše zkušenost. A dost možná právě proto, že tomu až tak moc nerozumíme, protože jsme nikdy do hloubky nepřemýšleli nad tím, co všechno znamená Boží milost a co se skrývá za jeho pokojem. Boží slovo velmi jasně říká:

• On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8,32)

A sám Petr v tomto listě pokračuje slovy:

• Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc (2Pt 1,3)

Bůh nám daroval všechno. Jen to musíme přijmout. Někdy křesťané používají slovo „vstoupit do toho“ nebo „přivlastnit si to“. Možná lepší slovo je vyrůst do toho. Petr v závěru toho prvního oddílu na začátku svého listu mluví o tom, že se nám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Když jsme uvěřili, otevřel se nám přístup, otevřely se dveře. Prošli jsme branou milosti, která byla velmi těsná, a vstoupili jsme na úzkou cestu následování Pána Ježíše Krista. Až do konce tohoto našeho pozemského života půjdeme po té úzké cestě, ale ten přístup do Božího království se nám otevírat stále více. A to neznamená nic jiného, než že budeme stále více závislí na Bohu, na jeho milosti, tedy na jeho daru lásky. Jeden kazatel z druhé poloviny osmnáctého století řekl, že „milost je věčná Boží laskavost, která se projevuje tak, že poskytuje duchovní a věčná požehnání provinilým a nehodným lidem zcela zdarma.“ A růst v milosti je růstem v závislosti na této Boží laskavosti. Znamená to, že se učíme přijímat všechno z jeho ruky – každou věc v našem životě, dobré i zlé, radostné i smutné, požehnané i tragické. Jako Jób, který musel napomenout svou manželku, když na něj a na jeho rodinu dopadly těžké věci od Boha (i když byly působené satanem):

• Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme? (Jb 2,10)

Petr svůj druhý list uzavírá slovy: „Kéž rostete v milosti…“ Jde o růst, o duchovní růst, jde o poznávání milosti a ruku v ruce s ní jde o zakoušení pokoje. Není to pokoj ignorantů – takový pokoj měl Jonáš, když spal na lodi uprostřed zuřivé bouře. Přitom nestál v pravdě a utíkal od Boha. Takový pokoj měla Sodoma a Gomora. Ezechiel 16,49 mluví o sebejistém klidu těchto měst, který byl spojený s pýchou a sytostí chleba. Český kazatel 17. století Jan Rosacius to nazývá zhovadilou bezpečností, která ukolébá člověka. Boží pokoj je úplně jiný. Je postavený na tom, že jsem v Boží ruce a na Bohu záleží, co se mnou bude. Takový pokoj zakoušel Petr, když byl uvězněn Herodem a měl být popraven. Když pro něj přišel anděl do vězení, aby ho vyvedl ven, musel ho udeřit do boku, aby ho probudil – tak tvrdě Petr spal. I když čekal na popravu, měl hojnost milosti i pokoje. A totéž platí o Pánu Ježíši, do jehož podoby máme růst – do plnosti jeho lidství. Kolikrát prošel zástupem, který ho chtěl zabít, jak často čelil léčkám a nástrahám saduceů i farizeů, kteří posílali své zákoníky, aby ho chytili. 

Tato hojnost milosti a pokoje nás vede k Pánu Ježíši Kristu. V něm jsme dostali všechno, v něm je plnost všech věcí i veškerého duchovního požehnání nebeských věcí. On se nám stal pokojem, v něm je náš pokoj, on se nám stal moudrostí, v něm jsou skryty všechny poklady poznání. A k němu nás vede i náš dnešní text. Protože milost a pokoj, jak říká Petr, se rozhojní jedině:

III. Poznáním Boha a Ježíše

I tady se musíme zastavit, protože křesťané ne vždy dobře rozumí tomu, co znamená poznání v biblickém slova smyslu. Někdy vezmou jeden nebo dva verše z Písma a na jejich základě si vytvoří celý názor na to, co je to poznání. Např.:

• Poznání však vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje. (1K 8,1)

Tento verš nalezneme v kontextu vyučování o mase, které bylo obětované modlám, čemuž někteří rozumí, tedy mají poznání toho, co to znamená, a mají svobodu jíst takové maso, zatímco jiní tomu nerozumí, nemají takové poznání, a pohoršuje je takové jednání. Jde o chování jedněch k druhým, které se má projevovat láskou a porozuměním tomu druhému. Problém zde není v poznání, ale v nedostatku lásky. Pokud chybí láska, potom svoboda, která vyplývá z poznání a pochopení toho, co Kristus na kříži udělal (J 8,32), skutečně může vést některé lidi k domýšlivosti, k nadýmání (KRAL). Ale problém není v poznání. Pavel na začátku tohoto verše říká, že „všichni máme poznání“. Problém je ve špatném nakládání se svobodou, která vyplývá z našeho poznání. 

Druhý verš, který bývá často citován, opět mimo kontext, je znovu z 1. Korintským, tentokrát ze třinácté kapitoly:

• Vždyť naše poznání je jen částečné… (1K 13,9)

Často křesťané používají tento verš k tomu, aby ukázali, že na vyučování tolik nezáleží, protože naše poznání je přece jenom částečné… „Stejně nemůžeme všechno poznat, takže ty si nech svou pravdu a já si nechám svou, hlavně se musíme mít rádi.“ V tomto smyslu lidé tento verš často používají. Ale to není to, co tento verš říká. Je to řečeno v kontextu duchovních darů, které jednoho dne pominou. Nejde o to, že nezáleží na poznání, ale jde o to, že duchovní dary ve srovnání s láskou mají jenom omezenou dobu působnosti. Přesto je tento verš, podobně jako ten předchozí, používán k tomu, aby si křesťané drželi poznání trochu dál od těla. Ale co říká náš text? Mluví o tom, že poznávání Boha a Pána Ježíše Krista je cestou křesťanského růstu. A Pavel na jiném místě jde ještě dál, když říká, že máme poznat: 

• … Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání… (Ef 3,17)

Tady jde láska a poznání spolu za ruku. Nelze je od sebe oddělit. Ano, tento verš ukazuje, že Kristova láska přesahuje poznání, podobně jako je to v 1K 13, ale ukazuje nám také, že poznání je cestou ke Kristově lásce. 

Na jedné straně je poznání, které vyplývá z přijetí nějakých skutečností. Mohli bychom ho klidně nazvat intelektuálním poznáním. To je zcela nezbytné. Nikdo se nestane křesťanem, pokud se nejdřív neseznámí s evangeliem. Víra je ze slyšení a slyšení je skrze zvěst (Ř 10,17). Bůh musí změnit srdce člověka a dát mu srdce nové, ochotné, schopné a připravené činit pokání a věřit. Ale Bůh k této proměně používá právě slova a fakta evangelia. Lidé musí slyšet, že Bůh, Stvořitel člověka, je svatý a bude soudit každou nepravost a hřích, že člověk je hříšník, který si žádným svým skutkem nemůže zasloužit Boží přízeň a kvůli jeho hříchům na něm spočívá Boží hněv. Musí slyšet, že Boží Syn se stal člověkem a ačkoliv byl svatý, nesl na svém těle Boží hněv, který se obrací proti lidským hříchům, aby každý, kdo uvěří, že toto je prostředek smíření mezi Bohem a člověkem, nezahynul, ale byl zachráněn před Božím hněvem a měl život věčný. Musí být konfrontováni s tím, že musí litovat svých hříchů, své vzpoury proti Bohu a věřit v  Ježíše Krista. To jsou prostá fakta, která musí lidé poznat – nejprve svou myslí, aby jim mohli věřit. Toto poznání je nezbytné nejenom ke spasení, ale takto budeme poznávat Boha a našeho Spasitele dále po celou věčnost. 

• A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (J 17,3)

Budeme poznávat Boží vlastnosti, jeho charakter, jednání, budeme se učit o Božím díle a o tom, jak se v průběhu věků naplňovalo krok za krokem, jak je to zaznamenané v Božím slově, které je pevně zakotvené v nebesích. Pořád víc budeme poznávat, co znamená, že Bůh je dobrý, mocný, svatý, všemohoucí, vševědoucí, dokonalý, soběstačný, milosrdný, laskavý, něžný… To všechno poznáváme už nyní, ale na věčnosti to budeme poznávat „z první ruky“, přímo od samotného Boha, který již nyní přebývá uprostřed svého lidu. Což nás vede ke druhému významu slova poznávat. 

To je význam, který přesahuje intelektuální poznání, vědění a převádí ho do praxe. Když Ježíš říká těm, kteří nejednají podle Boží vůle, ačkoliv přicházejí k němu a nazývají ho „Pane“: „Jděte ode mě, činitelé nepravosti, nikdy jsem vás neznal“ (Mt 7,23), nechce tím říci, že o těchto lidech nevěděl. Ví o nich dobře, protože ví, že jejich skutky mají oslavit jenom je samotné, a v tomto smyslu je zná velmi dobře, ale podstatou toho, co chce říct, je, že s nimi nikdy neměl osobní vztah. To je ta druhá rovina slova poznat. V tomto smyslu čteme o tom, že Adam poznal Evu a ta otěhotněla a narodil se jim Kain (Gn 4,1). To je hluboké intimní osobní poznání, je to o vztahu a o velmi těsném spojení jednoho s druhým. Je to poznání, které je završené osobní zkušeností. 

Na věčnosti to bude naprosto organicky propojené. Nyní nám to skřípe. A je to proto, že žijeme v těle, které je nasáklé hříšnou přirozeností a žijeme ve světě, který je plný hříchu a řítí se do záhuby. Tak svádíme boj sami se sebou a sami v sobě. Je tady nové stvoření, už tu je, ale to staré, které pominulo, ještě nezmizelo úplně. A jedinou cestou, jak z toho ven, je upnout se k Pánu Ježíši Kristu. Stavět si ho před oči. Den co den se k němu vracet, protože se od něj odvracíme. Nořit se do Božího slova, protože to svědčí o něm. Přemýšlet o jeho slově i o něm samotném. Rozjímat, tedy do hloubky promýšlet to, co čteme z Božího slova nebo slyšíme v kázání. A poslouchat, tedy poslušně jednat podle jeho Slova – to je chození s ním, kdy se učíme poslušnosti a podřizování se. Na prvním místě podřizování se jeho Slovu, ale ruku v ruce s tím jde podřizování se druhým. Mít druhé přednější než sebe – to je podřizování se Božímu slovu velmi praktickým způsobem. A je to také projev Kristovy lásky. 

Bůh do nás spolu s novým srdcem vložil také tuto touhu poznávat ho a chodit s ním. A nám musí jít o to, aby se to stalo přirozenou součástí našeho života. To je pěstování vztahu s Bohem. A to je něco, co musí každý ve svém životě najít, vybudovat, vypěstovat sám. Neexistuje nic takového, že když budete dělat to či ono, automaticky na vás sestoupí Duch svatý a vy porostete v milosti a pokoji. Je to o tom, že musíme každý den přicházet ke Kristu a ke kříži, máme hledat jeho vůli a zjišťovat, co chce, abychom dělali. K tomu nám pomáhá Písmo, kázání Božího slova, učení se veršů zpaměti, modlitba, chvála, půst, společenství s bratry, služba druhým, a nakonec všechny věci v našem životě. Jde o to, abychom byli zaměřeni na něj, na Krista. A stále znovu a znovu se k němu vraceli. Protože bez něj nemůžeme nic (J 15,5). „Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána.“ Amen.