Praktický popis křesťanova života

Jaroslav Kernal, Praha 18. října 2026

Jsme na začátku druhého listu Petrova a minule jsme si udělali takový přehled celého listu a z prvního verše jsme se krátce podívali také na jeho autora. Dneska ještě zůstaneme v prvním verši a podíváme se na adresáty Petrova listu. Petr nepíše do žádného konkrétního sboru nebo konkrétním jednotlivcům, jak to vidíme u Pavla, ale píše velmi široké skupině lidí. Už ten jeho první list byl adresován velkému množství lidí, protože psal „vyvoleným, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii“ (1Pt 1,1), tedy věřícím na podstatné části dnešního Turecka. Ve svém druhém listu okruh adresátů ještě rozšířil: 

• Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dosáhli stejně vzácné víry jako my díky spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista. (2Pt 1,1)

Pán Petrovi zjevil, že se přiblížil čas jeho odchodu z tohoto těla a Petr chtěl, aby si i poté křesťané mohli připomínat to, co je Petr učil, základní věci evangelia, základní pravdy o Boží milosti a spasení z milosti skrze víru, o životě ve víře v Pána Ježíše Krista. Tímto připomínáním se mají křesťané probouzet z duchovního spánku, který na nás neustále přichází a do něhož stále upadáme, takže se pořád potřebujeme povzbuzovat navzájem a probouzet se připomínáním si těchto velkých pravd z Božího slova. Je tedy zjevné, že Petr nemyslel jenom na své současníky, ale myslel i na ty, kdo přijdou po nich, tedy také na nás. Psal svůj dopis s tímto výhledem do budoucnosti. 

Lukáš napsal Evangelium a Skutky, aby posloužil jednomu jedinému člověku, Theofilovi. Chtěl ho seznámit s pravdou, s historickými událostmi a s tím, jak se přesně seběhly. Myslím, že neuvažoval nad tím, že jeho služba jednomu bratrovi, a možná ještě ani ne bratrovi, ale člověku na cestě k Pánu Ježíši, bude sloužit miliardám lidí po celou věčnost, protože Bůh z jeho textu učiní své Slovo. Ale zdá se mi, že Petr tento výhled do budoucnosti měl. Proto máme číst tento list tak, jako by byl napsán nám, protože nám je opravdu přímo adresován – těm, kdo dosáhli stejně vzácné víry jako Petr. 

Celé Boží slovo je adresováno i nám, i když z velké části je to skrze někoho dalšího, třeba skrze církev ve Filipech. U nás není žádná Euodie ani Syntyché, ani Klement, ale díky nim se učíme, že když jsou dvě sestry nebo dva bratři ve sporu, ostatní jim mají pomoci ke smíření, aby v církvi vládl pokoj a radost vypůsobená Duchem svatým. 

Dnes se podíváme na to, co je řečeno o adresátech Petrova listu a podíváme se na to ze tří úhlů pohledu: 1. z pohledu minulosti, tedy co to znamená, že jsme dosáhli stejně vzácné víry jako Petr skrze spravedlnost našeho Boha. 2. z pohledu přítomnosti, tedy co tato víra znamená nyní pro nás v našem každodenním životě. A nakonec 3. z pohledu budoucnosti, co tato víra znamená pro naši nepříliš vzdálenou (zítřek), ale i vzdálenou (věčnost) budoucnost. 

I. Bůh ospravedlňuje

• …těm, kdo dosáhli stejně vzácné víry jako my díky spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista. (2Pt 1,1)

Petr píše těm, kdo dosáhli stejně vzácné víry, jako on a ostatní apoštolové. A já bych chtěl v této souvislosti zmínit, co se stalo, o čem přesně mluví, když říká, že jsme dosáhli stejně vzácné víry díky spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista. Petr tady velmi jednoduše hned v prvním verši zmiňuje evangelium a také ho předkládá, protože toto vyjádření není nic jiného než evangelium. 

První věc, u níž se musíme zastavit, se týká slovesa, které je tady použité. Je to poměrně zajímavé sloveso, které je v našem textu, podobně jako v dalších českých překladech, přeložené jako dosáhli jsme, ale třeba ve Studijním překladu se mluví o tom, že jsme dostali a Pavlík to překládá, jako že nám připadla stejně cenná víra. Tak vidíme celou škálu významů: je tady nějaká aktivní stránka, která je zdůrazněná v tom vyjádření dosáhli jsme, nebo, jak bychom to mohli také přeložit, přijali jsme. Je tu aktivní stránka z Boží strany, dostali jsme, a je tu nějaký neutrál (Pavlík), připadla nám. Už to je něco, co by nás mělo zastavit, a vést k tomu, abychom se nad tím hlouběji zamysleli. Jak to tedy je? Připadla nám víra? Nebo jsme ji přijali? Nebo nám byla darována? Jak to je?

Boží slovo je v tom naprosto jasné! Bůh některé lidi vyvolil k tomu, aby uvěřili. Pavel kázal evangelium pohanům a:

• Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. (Sk 13,48)

Vyvolení proběhlo ještě před stvořením světa, dříve než byl kdokoliv stvořen. Velmi jasně o tom mluví první kapitola listu Efezským a celá řada dalších míst v Písmu. Jeden z nejlepších textů najdeme v listu Římanům:

• Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,29–30) 

V tom textu je řeč o jedné, a stále stejné skupině lidí, která byla předurčena, povolána, ospravedlněna a oslavena. Nebo následující kapitola listu Římanům, která o vyvolení mluví velmi jasně – Bůh některé lidi vyvolil ke spasení a jiné ne. 

Nicméně musíme dodat také druhou věc. Boží vyvolení je Boží věcí a nikdo, opravdu nikdo nemůže s naprostou jistotou vědět, kdo je vyvolený a kdo nikoliv. Můžeme říci, že ten, kdo věří, je vyvolený, protože uvěřil. A v tom můžeme mít velkou míru jistoty, jakou nacházíme v Božím slově. 

• Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. (1Te 1,4–5)

Ale i Pavel musel napsat, že hříchy některých lidí „vyjdou najevo až na soudu“ (1Tm 5,24), tedy že až na soudu se jasně ukáže, zda byli věřící, či nikoliv. Ani Pavel neměl žádný speciální přístup k nahlížení do knihy života. Jen Bůh sám ví, kdo je tam zapsán. Přesto Bůh chce, abychom měli jistotu ohledně svého spasení v tom, že se cele spoléháme na Krista. A tady je ta druhá věc – nikdo nemůže být spasený bez toho, že by uvěřil v Pána Ježíše Krista. Na jedné straně je víra Božím darem, darem Boží milosti, a na druhé straně je to dar, který člověk musí přijmout. Když ho nepřijme, tak ho nemá. Proto Petr píše těm, kteří přijali stejně vzácnou víru, jako on. 

A tato víra je důkazem Boží spravedlnosti. Na začátku listu Římanům (1,16–17) říká Pavel, že v evangeliu se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře. Jak se v evangeliu zjevuje Boží spravedlnost? Jak jsme přijali vzácnou víru skrze Boží spravedlnost? Pavel to v listu Římanům vysvětluje poměrně důkladně. Nám stačí, když si ve zkratce řekneme, že jeden (Adam) zhřešil, takže všichni (kdo byli v Adamovi, tedy celé lidstvo), zhřešili spolu s ním. Jeden čin spravedlnosti (tj. Kristův kříž) přinesl všem (kteří jsou v Kristu) ospravedlnění a život (Ř 5,18). 

• Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. (Ř 3,25)

V Kristu bylo spravedlnosti učiněno zadost. Boží slovo jde až tak daleko, že říká, že on se stal naší spravedlností (1K 1,30). V něm a skrze něj nám byla darována víra. On je naší spravedlností. V něj věříme a na něj spoléháme. On je centrem celého křesťanova života. Bez něj nemáme vůbec nic. V něm nám skrze naši víru byly odpuštěny všechny naše hříchy. Byli jsme přeneseni ze tmy do světla, ze smrti do života, z nepravosti do spravedlnosti, z hříchu do svatosti, z nepřátelství do synovství. V něm máme úplně všechno. A to je také Petrova zvěst v jeho druhém listu. Když jste uvěřili, získali jste všechno, co je potřebné k životu ve zbožnosti, stali jste se dědici všeho požehnání nebeských věcí (Ef 1,3). Tohle vše se událo v Kristu, na jeho kříži, kde jsme byli ukřižováni spolu s ním, a spolu s ním jsme byli také vzkříšeni, abychom už nežili sami sobě, ale aby v nás žil on, abychom žili jeho životem skrze víru v něj. Bylo za nás zaplaceno, takže už nepatříme sami sobě, ale jsme jeho. Proto se Petr označuje jako otrok Ježíše Krista – byl koupen za cenu, stejně jako my všichni, kteří Pánu věříme, kteří jsme v něj uvěřili, kteří se na něj spoléháme. To je to, co se stalo. Pojďme nyní dál:

II. Bůh posvěcuje

Petr svůj dopis napsal:

• …těm, kdo dosáhli stejně vzácné víry jako my díky spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista. (2Pt 1,1)

Té víry už jsme dosáhli, a nyní už v ní žijeme. Byli jsme přeneseni z nevěry do víry, z jednoho světa do druhého, z moci satana do moci Krista, z vlády těla do vlády Ducha. Přijali jsme víru, která nám byla jednou provždy darována jako dar milosti, protože jsme byli před stvořením světa vyvoleni k tomu, abychom uvěřili v Pána Ježíše Krista. On to říkal velmi jasně:

• Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. (J 6,44)

Jestliže jsme přišli ke Kristu, máme důvěřovat jeho Slovu, v němž říká, že to byl Otec, kdo nás k němu přitáhl, že to byla jeho láska, která nás k němu dovedla, že to byla jeho moc, která proměnila naše srdce, aby se ze srdce kamenného stalo srdce masité, aby se z nevěry stala víra. Byli jsme bezbožní, ale Bůh z nás učinil své děti, které milují jeho vůli a chtějí tu vůli plnit. Vím, že to není tak úplně zjevné v našich životech, ale je to tak proto, že je tady ještě to staré stvoření, jemuž musíme ve víře zemřít. Současně s radostí vyznáváme, že už je tady to nové stvoření: 

• Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2K 5,17)

Ó, kéž by tu bylo to nové stvoření. Ale moment! Písmo přece říká, že tu je. A že to staré pominulo. Takže jde asi o to, čemu věříme, na čem stavíme, čeho se držíme. A problém je v tom, že se příliš často stavíme na to, co vidíme, co cítíme, co prožíváme. Boží slovo však říká, že nemáme žít z vidění, ale z víry, tedy z toho, čemu věříme. Je to samozřejmě o nějaké rovnováze, kterou potřebujeme udržet, protože ještě nejsme cele nové stvoření, protože jsme stále ještě v těle, které je propadlé hříchu, ale už jsme nové stvoření. Přicházejí nejrůznější věci, které nás chtějí odtrhnout od té novoty stvoření, od Krista, od světla, od pravdy – útočí na naši mysl, ale my ji máme proměňovat Božím slovem, útočí na naše pocity, ale my máme žít vírou, útočí na naše tělo, ale my máme umírat spolu s Kristem. I když to vše tak je:

• … neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. (2K 4,16)

Proč? Protože se držíme Krista, protože stavíme na něm. On je život, on je světlo, on je pravda, on je láska, on je pokoj a milosrdenství. Všechny tyto věci potřebujeme ve svém každodenním životě. A všechny jsou v něm. Proto jdeme k němu, proto se obracíme na něj. Nemáme, jak k němu přijít fyzicky, ale připomínáme si ho, připomínáme si všechny ty veliké věci, které udělal, které pro nás získal, které nám zajistil, do nichž nás postavil a přenesl – a tak se probouzíme. Obracíme se k němu v modlitbě, promlouváme k němu, voláme k němu, prosíme ho, zaměřujeme se na něj, chceme ho vtáhnout do svého života. Není to tak, že by v něm nebyl – on řekl, že v nás přebývá a že v nás bude, že bude s námi a bude v nás. On tady je, jenom my s tím máme problém, protože si často myslíme, že je někde daleko, takže o nás neví, že nám nerozumí, že nechápe, v jaké jsme situaci, jakým peklem zrovna procházíme. Kéž bychom ho znali víc! Pak by nám bylo jasné – a často nám to dokonce v mysli jasné je – že je s námi. Ale my se na to potřebujeme spolehnout. A tomuto spolehnutí se na něj právě teď Boží slovo říká posvěcení. Protože toto spolehnutí se na něj nás odvrací od hříchu. To je ta stejně vzácná víra, které dosáhl Petr a ostatní apoštolové. To je víra, která vítězí nad hříchem, nad světem, nad tělem, nad ďáblem. Díky této víře získáváme Boží spravedlnost, protože získáváme samotného Krista, který je naší spravedlností. Nic menšího nemůže obstát. Žádná naše vlastní spravedlnost se nemůže objevit před Bohem a zůstat nedotčená – všechna shoří jako tráva. 

Jenom on sám může obstát podle Božích měřítek. Proto potřebujeme jeho samotného. Nic jiného. Tohle je ta vzácná víra, o které mluví Petr, kterou jsme dostali skrze spravedlnost našeho Boha. Celá ta spravedlnost je v tom, že on řekl, že kdokoliv se spolehne na to, že Boží syn zaplatil za jeho hříchy, bude zachráněn. Kdokoliv by však chtěl přijít se svou vlastní spravedlností, neobstojí. Jde o to, abychom se spolehli na Boží slovo, na jeho zaslíbení, a na něm stáli, jeho se drželi, a ve víře ho vztahovali na své životy a vtahovali ho do nich. To je chození s Kristem. A to je také jediná cesta skutečného posvěcení. Když budete s ním, budete odděleni od hříchu. Když se budete přibližovat k němu, ďábel bude utíkat a hřích, který se nás tak snadno přichytí (Žd 12,1), se nás bude pouštět, resp. budeme mít sílu a odvahu i chuť ho odhazovat. Přesně po tom ve svém vnitřním člověku toužíme. 

Tohle je ta převzácná víra, kterou takto uplatňujeme ve svém životě tady a teď. To je víra v Krista a jeho spravedlnost, kterou pro nás získal svým křížem. Je to víra, skrze kterou jsme posvěcováni a proměňováni do podoby Pána Ježíše Krista. A Bůh nám zaslibuje, že v této víře nás zachová až do úplného konce, kdy budeme plně proměněni.

III. Bůh oslaví

Naše víra se vztahuje k minulosti, tedy k našemu obrácení, k samotnému začátku naší cesty s Pánem Ježíšem Kristem. Jsou lidé, kteří mohou ukázat na přesný bod ve svém životě, kdy k tomu došlo, jako třeba Pavel, který byl sražen na cestě do Damašku (Sk 9,3–8) a oslepen světlem Kristovým tak, že prohlédl, viděl a věřil. Jsou lidé, kteří takový bod ukázat nemohou, jako byl třeba Petr, který sice přišel k Pánu na pozvání svého bratra Ondřeje, ale při čtení evangelií si nemůžeme být zcela jistí, kdy přesně se obrátil od své nevěry k víře. Vypadá to, jako kdyby to byly postupné kroky v jeho životě. Navzdory tomu, že zakusil s Pánem Ježíšem Kristem veliké věci, jako bylo proměnění na hoře, které zmiňuje v závěru první kapitoly, Pána stejně zradil a zapřel. Nicméně potom hořce plakal, takže se zdá, že jeho srdce už bylo proměněné a obnovené. Ale o tom přesném a konkrétním okamžiku v průběhu více než tří let chození s Pánem nevíme nic. A je to tak v pořádku. Prostě se mohl jednoho dne otočit a říct, že byla doba, kdy Pánu nevěřil, ale nyní dosáhl té vzácné víry skrze spravedlnost našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista. 

A tato víra ho v jeho životě vychovávala ke svatosti (Tt 2,11–12). Žil ve víře v Pána Ježíše Krista a každý den se k Pánu Ježíši upínal. V závěru svého druhého listu mluví o dychtivém očekávání druhého příchodu Pána Ježíše Krista (2Pt 3,12). Petr se nepochybně těšil na setkání s Pánem, kterého tolik miloval. I v tom jeho každodenním chození s Kristem ve víře se zaměřoval na jeho příchod. Žil ve světle tohoto druhého Pánova příchodu. Očekával jeho slávu a to byla jedna z motivací k tomu, aby odhazoval každý hřích ve svém životě a žil zbožně. A na základě své víry v Pána Ježíše Krista očekával také své oslavení, tedy přijetí do slávy. I my jsme přijali stejně vzácnou víru jako on, co tedy máme očekávat? Na co bychom měli (nebo snad neměli) těšit?

Petr ve svém listu mluví velmi jasně o tom, že na bezbožné čeká spravedlivý Boží soud. Lidé ale mají úplně špatné představy o Boží spravedlnosti a myslí si, že Boží soud bude vypadat nějak tak, že Bůh vezme váhu a na jednu stranu dá dobré skutky člověka a na druhou stranu ty špatné skutky. Tímto konejší své svědomí, že to s nimi tak špatné není, že určitě těch dobrých skutků bylo aspoň o fous víc než těch špatných. Ale co o tom říká Pán Ježíš? V čem je hřích? 

• Hřích v tom, že ve mne nevěří. (J 16,9)
• Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,18)

A ano, Boží slovo říká, že mrtví budou souzeni podle svých činů, ale tohle to, co bude rozlišovacím znamením – kdo věří, má život věčný a nejde na soud, protože už přešel ze smrti do života (J 5,24), ale kdo nevěří, bude odsouzen, protože nikdo nebude zachráněn na základě svých dobrých skutků. 

Křesťanům Písmo říká, že křesťané se budou muset ukázat před soudnou stolicí Kristovou (2K 5,10), který posoudí a zhodnotí jejich život a službu. Nicméně nebudou odsouzeni, protože jejich spása stojí výhradně na Kristu a všechny jejich hříchy už byly odpuštěny na kříži Golgoty. Osobně mám za to, že toto posouzení a tento oheň, jímž budeme muset projít, je okamžikem přechodu z tohoto života do života věčného, protože potom už budeme navždy s ním, tedy ve věčné blaženosti, v trvalé radosti, v dokonalém pokoji, kdy mu budeme podobní, protože ho uvidíme takového, jaký je. Což znamená, že budeme cele proměněni a doplněni do plnosti a dokonalosti Krista. Tohle je nepochybně další motivace pro naše životy, abychom hledali Pána samotného a usilovali porozumět jeho vůli a naplnit ji ve svém životě. Přesto tou největší motivací je láska k němu, která vyvěrá ze srdce, které bylo očištěné Kristovou krví a je proměňované Duchem svatým. To je jádro naší víry. 

Je to víra, která sahá do minulosti, protože na ní takto stavíme. Je to víra, která nás provází v přítomnosti, protože touto vírou žijeme a chodíme a je to víra, která se upíná k budoucnosti. A jak minulost, tak budoucnost formuje tuto víru v současnosti. Jestliže věříme, že jsme byli skrze víru ospravedlněni a očištěni ode všech našich hříchů, má to zásadní dopad na přítomnost a náš život s Bohem. Jestliže rozumíme tomu, že nebudeme odsouzeni, vede nás to ke svobodě žít pro Krista a radovat se v něm. A současně pokud víme, že budeme skládat účty ze svých životů, nevede nás to k nezodpovědnosti, ale k tomu, abychom se vší vážností hledali každý den Pána a jeho tvář, usilovali o to, abychom se mu líbili a žili v jeho světle a v jeho pravdě. 

Toto jsou adresáti Petrova listu, to je jednoduchý popis křesťanského života, který je zakořeněný v minulosti, žitý – a dodal bych intenzivně žitý – v přítomnosti, a upíná se k budoucnosti, k Pánovu druhému příchodu v jeho slávě a v jeho moci, kdy všechno promění v novou zemi a v nové nebe, v nichž přebývá spravedlnost (2Pt 3,13). To je křesťanský život, život víry, k němuž nás Petr volá:

• …těm, kdo dosáhli stejně vzácné víry jako my díky spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista. (2Pt 1,1)

Amen.