Milosrdný Samařan (Lk 10,25-37)

Boží milost a milosrdenství

Richard Roušal, Praha 4. října 2026

Přeju Vám Boží pokoj, bratři a sestry! Dneska jsme zpívali druhou chválu, a to je moto dnešního shromáždění – potřebujeme prohlédnout, abychom viděli našeho Pána Ježíše Krista. Potřebujeme otevřít oči, abychom ho spatřili.

Před čtrnácti dny jsme tady mluvili o Boázovi a o Rút a možná ještě o nich uslyšíme. Mohli jsme tam vidět v Boázovi Pána Ježíše Krista a v Rút jsme mohli vidět církev. Tam jsme mohli vidět sebe samé. Mohli jsme vidět, jak si nechala od Boáze posloužit, jak spala u jeho nohou celou noc, jak se mu poddávala.

Byl to jenom obraz skutečnosti a dneska se dostáváme do skutečnosti. Dneska se dostáváme do času nové smlouvy a podíváme se na příběh, který určitě všichni znáte, protože je to jeden z nejznámějších příběhů nové smlouvy. Každý určitě máme nějak zařazený ten příběh do své doktrinální knihovny a já bych chtěl, abychom se dnes na ten příběh podívali očima Božího milosrdenství, Boží milosti a Boží lásky, abychom spatřili Pána Ježíše Krista.

Tak zkusme na pár minut opustit ty své doktrinální pevnosti a modlit se tu modlitbu, kterou jsme zpívali, aby nám Pán otevřel oči, abychom viděli Ježíše Krista. O to jde, abychom uviděli jeho dnes jasněji.

Tak na začátek – ještě než si přečteme ten příběh, i když jsme toho dnes četli hodně, tak si něco málo ještě přečteme. Doufám, že to bude požehnáním pro nás pro všechny, protože i já jsem jenom žák Pána Ježíše Krista, jako jste vy všichni a jako jsme my tady dohromady.

Tak chci přečíst tři verše ze 61. kapitoly Izajáše, kde Pán Ježíš mluví sám o sobě:

Duch Panovníka Hospodina je nade mnou, neboť Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným.

Poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění.

Vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha.

Potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sionu. Dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje.

Nazvou je Stromy spravedlnosti, sadba Hospodinova k jeho oslavě.

Pane Ježíši Kriste, prosíme tě, otevři naše oči! Potřebujeme uvidět tebe dnes, a nejenom dnes, ale stále jasněji. Amen.

Podíváme se na ten příběh. Je to příběh o milosrdném Samařanu. Já bych rád přečetl v kontextu ještě několik veršů před tím příběhem, protože věřím, že nějakým způsobem souvisí. Když máme v Bibli rozdělení určitými nadpisy, může to někdy pomoct, ale někdy to může taky uškodit v tom, že nevidíme souvislost těch věcí, které tam jsou psané.

Takže od 21. verše – když se učedníci vrátili předtím a říkali, že se jim démoni podrobují v jeho jménu, tak on jim říkal: „Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové. Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ A tady začínáme číst od verše 21:

V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.“

„Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“

Když byli sami, obrátil se na své učedníky a řekl jim: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v zákoně? Jak to tam čteš?“

On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“

Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš žít.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“

Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů. Ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je. Posadil ho na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“

Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“

Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

Tak vidíme, že ten příběh je o tom, že Pán Ježíš vysvětluje tomu zákoníkovi, co má dělat, aby získal věčný život, jako kdo to má činit a co má vlastně činit.

Ten zákoník na začátku vstal a zkoušel ho nebo pokoušel ho. Co je podstatou pokoušení? Pokoušení je, když se někdo ptá, protože ví a chce ukázat, jak dobře ví. Pokud někdo neví, tak klade otázku, protože neví a chce se pokorně poučit. Ale protože někdo pokouší, tak pokouší tím, že se ptá, protože chce – třeba sám pro sebe – ukázat, jak sám ví, jak je chytrý, jak tomu rozumí. A známe místa, jak pokoušeli Pána Ježíše farizeové, když mu dávali ten peníz a říkali mu, jestli je dovoleno dávat daň císaři. On jim samozřejmě odpověděl, a tady stejně ten zákoník, který byl určitě velmi inteligentní a velmi chytrý, protože se v zákoně vyznal, tak ho pokouší a dává mu otázku, co má udělat proto, aby měl podíl na věčném životě.

Pán Ježíš ho odkázal na zákon a řekl mu: „Co je tam psáno? Co je psáno v tom zákoně a jak tomu rozumíš? Protože můžeme něco číst a můžeme tomu taky nějak rozumět.“ A on mu odříkal vlastně tu část o tom: Miluj Hospodina celou svou bytostí a miluj svého bližního jako sám sebe, protože je napsáno, že v tom je shrnut celý zákon i proroci.

Pán Ježíš mu říkal: „To je správně. Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš žít.“ Tím mu vlastně řekl: „Jestli si myslíš, že to zvládneš, tak to dělej a budeš žít.“ Zákoníka se to dotklo. Nemohl se vymlouvat na to, kdo je jeho Bůh – to by nebyl zákoník, že jo, kdyby nevěděl, kdo je Bůh. Ale on se chtěl ospravedlnit, protože si uvědomil, že to nedokáže. A tak chtěl vědět, kdo je ten jeho bližní. Chtěl vědět, koho vlastně má milovat, proto aby získal věčný život.

A pak tady Pán Ježíš vypráví ten úžasný příběh a ukazuje zákoníkovi, kdo je on sám, a ukazuje, kdo je Pán Ježíš. A tady v té stati předtím, ještě než jsme začali číst tenhle příběh, Pán Ježíš říká, že se Bohu zalíbilo zjevit věci maličkým, těm, kteří jsou prostí a jednoduchí, kteří prostě přistupují právě s touhou v pokoře se poučit a vidět. A tak kéž máme milost přicházet k Bohu jako ti maličcí, přicházet k Bohu s touto prostou jednoduchostí a důvěrou a nechat se poučit, abychom, jak jsme zpívali, prohlédli a viděli Pána Ježíše.

Pán Ježíš tady vypráví příběh o tom, jak jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha. Na cestě ho přepadli lupiči a skoro ho zabili. Všechno mu sebrali a nechali ho tam ležet polomrtvého, neschopného čehokoliv. A pak jde kolem kněz a levita a čteme tam, že se mu oba vyhnuli. No, ani kněz, ani levita by mu nemohli pomoct, protože co by mu řekli? „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou myslí, vší silou a miluj blížního svého jako sebe sama.“ Řekli by to polomrtvému člověku, který čeká na smrt.

Pak vidíme Samařana, který tam přichází, přichází k němu a pečuje o něj. Ošetří mu rány olejem a vínem, je plný slitování a milosrdenství, slituje se nad ním, posadí ho na svého mezka a odveze ho do hostince, jak tady čteme. Tam se o něj stará, pak ho tam předá, dá hostinskému dva denáry, aby se o něj postaral, a řekne: „Kdyby tě to stálo víc, tak ti to splatím, až se budu vracet.“ Ten Samařan mluví o tom, že se ještě vrátí.

Pán Ježíš se ptá toho zákoníka, kdo z těch tří – to znamená kněz, levita a Samařan – byl bližním pro toho polomrtvého. Tedy jinými slovy: koho z těch tří by měl ten polomrtvý milovat? Je tam napsáno: „Miluj blížního svého.“ A jeden z těch tří byl určitě bližním toho polomrtvého.

A Pán Ježíš mu říká: „Je to ten Samařan.“ Zákoník to řekl (pardon). On řekl, že je to ten, který mu prokázal milosrdenství, tedy ten Samařan. Samařan je jeho bližní. Samařan je bližní toho zákoníka. Pán Ježíš tady ukazuje tomu zákoníkovi, že on je ten, který byl zbitý, že on je ten, kterému všechno sebrali a který si myslí, že má všechno, a přitom nemá vůbec nic. Přitom je ubohý a bídný. Stejně tak jako čteme v listu do Laodikeje: myslíš si, že máš všechno, a přitom jsi bídný, ubohý, chudý, slepý a nahý.

Proto Pán Ježíš tady mluví o tom, že se Bůh rozhodl zjevit ty věci prostým, jednoduchým a maličkým a zakrýt je před moudrými a rozumnými. A tak Pán Ježíš na to zákoníkovo pokoušení ukazuje v tom obraze, kdo je zákoník a kdo je Pán Ježíš.

Čteme v osmé kapitole Janova evangelia, že Židé nazývali Pána Ježíše, říkali mu, že je posedlý Samařan. A víme, že Židé se Samařany nestýkali. Pán Ježíš na to odpověděl, že není posedlý. On se neobhajoval, on neřekl: „Nejsem Samařan.“

Vidíme tady Samařana, který je plný soucitu a milosrdenství. Vidíme tady ošetření olejem a vínem. Vidíme olej, který nám ukazuje na práci Ducha svatého v našich srdcích, a vidíme víno, které nám ukazuje na odpuštění.

Odvezl ho do hostince. Hostinec, jak víme mnozí, je místo setkávání. Tam se setkávají lidé. Jsem přesvědčený, že i Pán Ježíš jedl s celníky, hříšníky a prostitutkami a nebyl pohoršený. Pohoršilo to náboženské lidi, že o něm říkali, že jí s celníky a hříšníky. Ale Pán Ježíš přicházel k těm ubohým a bídným a jedl s nimi. A tak vidíme, že přivedl toho polomrtvého do místa setkávání, kde probíhá společenství mezi lidmi, kde se může jíst společně a může se společně pít.

A pak mu Pán na konci říká: „Jdi a jednej také tak.“

Jak má jednat ten zákoník? Jak má jednat ten polomrtvý? Co to znamená? Kdo je jeho bližní v tomhle příběhu? Bližní je Pán Ježíš Kristus, protože věřím, že Samařan tady představuje Pána Ježíše Krista. To jednání spočívalo v tom, že se měl nechat Pánem ošetřit, že si měl nechat Pánem posloužit, že měl nechat Pána Ježíše, aby mu očistil rány a omyl je olejem a vínem, aby mu sloužil, aby si nechal umýt nohy. Protože vidíme, že Pán umýval nohy svým učedníkům a Petr nechtěl, aby mu umyl nohy. Když mu Pán řekl, že jestliže ho neumyje, nebude mít s ním podíl, tak řekl: „Tak teda úplně všechno!“

Jsme ochotni si nechat umýt nohy naším Pánem, Spasitelem, Bohem? Jsme ochotni si nechat posloužit jím? Nechat si očistit rány olejem a vínem? Nechat Ducha svatého, aby v nás působil svou milostí?

Bratři a sestry, my nejsme milosrdní Samařané. Možná jsme tomu byli mnozí vyučováni v nedělních školách, protože tenhle příběh je v nedělních školách velmi oblíbený, ale milosrdný Samařan je jen jeden. On nás zachránil a on žije v nás. On se rozhodl žít v našem srdci a v našem nitru a skrze nás přicházet k těm bídným, ubohým a zoufalým. My nejsme spasitelé světa, my jsme ti, kteří potřebují na prvním místě Samařana. My potřebujeme každý den jeho milost, jeho péči, jeho lásku a musíme ho nechat, aby on skrze nás měl cestu k těm bídným, zoufalým, nešťastným, ztraceným a polomrtvým.

A on to chce dělat. On chce přicházet jako ten milosrdný Samařan a přinášet život tam, kde není, a hojnější život tam, kde už je.

Tak bych na závěr ještě chtěl přečíst takový krátký příběh, který – myslím – velmi dobře ilustruje celý ten příběh o milosrdném Samařanu, o Pánu Ježíši Kristu, který nás zachraňuje a který skrze nás chce zachraňovat další lidi.

V Americe žil jeden známý kazatel, doktor Jowet, jehož spolupracovníkem byl pan Barry. Pan Barry byl pastorem jednoho sboru, ale ještě nebyl spasen. Jednou večer u něj kdosi zazvonil. Po dlouhém zvonění si pan Barry neochotně oblékl župan a šel se podívat, kdo to je. Za dveřmi stála mladá, vyzývavě oblečená dívka. Když se jí příkře zeptal, co chce, dívka se otázala: „A vy jste pastor?“ Když přitakal, dívka pokračovala: „Potřebuji, abyste pomohl matce dostat se dovnitř.“

Při pohledu na takto oblečenou dívku jej napadlo, že jejich domácnost musí vypadat hrozně. Pomyslel si, že její matka je patrně opilá a že má dívce pomoci dovést matku domů. Řekl dívce, aby se obrátila na policii, ale dívka naléhala, aby šel on. Snažil se jí všemožně odbýt a posílal ji za pastorem sboru, který je k nim nejblíž. Ale dívka namítla: „Váš sbor je nejbližší.“

„Už je pozdě,“ vymlouval se. „Přijďte zítra.“

Ale dívka stále naléhala, aby s ní šel ihned. Pan Barry se zamyslel. Byl pastorem víc než dvanáctisetčlenného sboru; kdyby jej někdo ze sboru uviděl, jak jde uprostřed noci s takto ustrojenou dívkou, co by si pomyslel? Ale dívka se nedala odbýt a prohlásila, že neodejde, dokud s ní nepůjde. Nakonec se pan Barry podvolil a šel se do horního patra převléknout. Později vyprávěl doktoru Jowetovi, že cestou k dívčinu domu si vtlačil klobouk hluboko do čela a zahalil se do kabátu, aby jej nikdo nepoznal.

Místo, kam zamířili, nebyla dobrá čtvrť a dům, před kterým se zastavili, vůbec nepůsobil slušným dojmem. Zeptal se tedy dívky: „Proč po mně chcete, abych vstoupil na takové místo?“

Dívka řekla: „Moje matka je těžce nemocná, je v hrozném nebezpečí. Říká, že se chce dostat do Božího království. Pomozte jí tam, prosím.“

Panu Barrymu nezbývalo než do domu vstoupit. Dívka s matkou žily v maličkém, zanedbaném pokoji, vypadal velmi chudě. Když nemocná uviděla pana Barryho, zvolala: „Prosím vás, pomozte mi, abych se tam dostala. Já to sama nedokážu!“

Pan Barry chvilku přemýšlel, co má dělat. Byl pastor a kazatel a tato žena umírala, chtěla vstoupit do Božího království, chtěla, aby jí poradil, jak se tam dostat, co má dělat – ale on nevěděl. Říkal jí tedy to, co říkával ve svém sboru: začal jí vyprávět, že Ježíš byl dokonalý člověk, že byl naším vzorem, že se za nás obětoval, že byl velmi laskavý a pomáhal lidem; když lidé půjdou v jeho stopách a budou se obětovat, budou milovat ostatní a pomáhat jim, a když budou sloužit společnosti, pozvednou lidskost svou i druhých. Pan Barry hovořil se zavřenýma očima.

Když skončil, žena se rozčílila. Vykřikla: „Ne, já nechci, abyste mluvil o tomhle!“ Začala plakat: „Pane, tohle je můj poslední den na zemi! Je na čase, abych si dala do pořádku tu věc s Božím královstvím nebo věčným zatracením. Mám poslední šanci, ne abyste mě vodil za nos! Celý život jsem hřešila – a nejen že jsem sama hřešila, ale učila jsem to i svou dceru. Teď umírám, co mám dělat? Mluvte na rovinu! Celý život jsem hřešila, dělala jsem jen samé špinavosti. Nikdy jsem nechápala, co je to chovat se morálně. Nikdy jsem nepoznala čistotu. Nikdy jsem nepoznala svědomí. A vy mě, hříšnici na smrtelné posteli, teď radíte, abych si vzala za vzor Ježíše? Kolik bych toho musela udělat, abych si mohla vzít Ježíše za vzor? Říkal jste, že musím jít v Ježíšových stopách, ale co všechno bych musela vykonat, abych mohla jít v jeho stopách? Přestaňte kličkovat, když se teď rozhoduje o mém vstupu do věčnosti! Prostě mi řekněte, jak se dostanu do Božího království. To, co jste mi tu vykládal, mi nepomůže, nic z toho udělat nemohu.“

Pan Barry užasl. Pomyslel si: „Tohle mě učili na bohosloví. Studoval jsem to k doktorátu z teologie. Káži to už sedmnáct či osmnáct let a vše, co tu říkám, je z Bible. Ale tady mám ženu, která chce vstoupit do království, a já jí nemohu pomoci.“

Řekl tedy: „Abych pravdu řekl, nevím, jak se tam dostat. Vím jen, že Ježíš je dobrý člověk a že ho máme napodobovat, že byl laskavý a že se obětoval, aby druhým pomohl. Vím jen, že pokud si člověk vezme Ježíše za vzor a bude žít tak, jak žil on, stane se křesťanem.“

Žena řekla v pláči: „Copak nemůžete udělat nic pro ženu, která celý život hřešila? Copak jí nemůžete v její poslední hodince pomoci vstoupit do Božího království? Opravdu nemůžete udělat nic pro to, aby se umírající žena, která se nedožije zítřka a nebude mít další šanci, dostala do Božího království?“

Pan Barry byl zdrcen. Nevěděl, co ještě říci. Myslel si: „Jsem Kristovým služebníkem, jsem doktor teologie, jsem pastorem dvanácti set lidí, ale před sebou mám ženu na smrtelné posteli a nedokážu jí ani trochu pomoci – a ona si dokonce myslí, že jí něco tajím.“

Pak si ale pan Barry vzpomněl na něco, co slyšel od své matky. Když jí jako sedmiletý chlapec sedával na klíně, řekla mu tenkrát, že Ježíš Nazaretský je Boží Syn, že byl ukřižován a prolil svou krev, aby nás očistil od hříchu. Ježíš Nazaretský zemřel na kříži za naše hříchy a stal se smírnou obětí. Tato slova si nyní vybavil. Celý život si na ně ani nevzpomněl, ale teď mu ta slova znovu vytanula na mysli.

Vstal tedy a prohlásil: „Ano, něco pro vás mám. Nemusíte dělat nic, protože Bůh již všechno udělal ve svém Synu. V něm se vypořádal s našimi hříchy. Boží Syn odstranil všechny naše hříchy. Ten, který požadoval zaplacení, se stal tím, který zaplatil. Ten, koho uráželi, se stal tím, kdo trpěl za ty, kdo jej uráželi. Soudce se stal odsouzeným.“

Při těch slovech se v ženině tváři objevila radost. Vyprávěl jí dál vše, co mu říkala matka. Radost ženiny tváře se změnila v pláč a žena zvolala: „Proč jste mi to neřekl hned? Co mám teď udělat?“

Pan Barry řekl, že stačí jen uvěřit a přijmout to. Po těch slovech žena zemřela.

Když o tom pak Barry vyprávěl doktoru Jowetovi, dodal, že té noci vstoupila do Božího království nejen ta žena, ale i on.

Pane Ježíši Kristu, děkujeme ti, že ty jsi všechno vykonal pro nás, že konáš a chceš konat každý den, že, Pane, máme hojnost milosti, hojnost tvojí péče a zaopatření dneska, zítra i pozítří, protože ty jsi stále stejný.

A tak kéž, Pane, se podáme tobě, necháme tě, abys nám – Pane – umyl nohy, abys nám sloužil, protože my tě potřebujeme, Pane, každý den. Prosíme tě o tvoji milost a tvoje požehnání. Děkujeme ti za to. Amen.