Rozvážný Bóaz (Rt 3,18)

… dovede tu záležitost ke konci ještě dnes.

Jaroslav Kernal, Praha 20. září 2026

Dneska už (pro některé konečně!) opustíme knihu Soudců, ale neopustíme dobu soudců. Půjdeme k dalšímu z mužů víry, jehož příběh se odehrává v době soudců. Na začátku knihy, která po knize Soudců následuje, čteme:

• Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. (Rt 1,1)

Chci vás ujistit, že v nějaké dohledné době se určitě budeme zabývat také ženami víry, aby se sestry necítily ochuzené a aby ani bratři nepřišli o to, co se mohou naučit od žen víry. 

Jsme tedy v době soudců, kdy si každý dělal, co uznal za správné (Sd 21,25). Muž jménem Elímelek se svou ženou Noemi a syny Machlónem a Kiljónem utekli ze země před hladem do moábské země. Ale Elímelek zemřel a synové si vzali Moábky, Orpu a Rút. Ale po deseti letech, které strávili v moábské zemi, zemřeli také Machlón a Kiljón, takže zůstaly tři vdovy. Noemi žádala své snachy, aby se vrátily do svých domovů, kde se o ně postarají, protože ona zůstala sama a postarat se o ně nemohla. Orpa nakonec odešla, ale Rút zůstala se svou tchyní. Známá jsou její slova, která řekla Noemi:

• Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt. (Rt 1,16–17) 

Obě ženy se vypravily do judského Betléma, odkud byla Noemi a její zesnulý manžel. Když se vrací, Noemi chce, aby jí už lidé neříkali (Rozkošná), ale Mara (Trpká), neboť jí Všemohoucí připravil trpký úděl (Rt 1,20):

• Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou. Jak byste mě mohly nazývat Noemi, když je Hospodin proti mně a když mi Všemohoucí určil zlý úděl? (Rt 1,21)

Ale Bůh je mnohem větší než naše nářky, než naše zatrpklost nebo hořkost. Obě ženy se zabydlují v Betlémě, Rút se snaží postarat se o Noemi a Bůh se stará o obě dvě. A především se stará o svůj plán, který připravil před stvořením světa a který krok za krokem směřuje k narození Mesiáše, Vysvoboditele. Ve druhé kapitole knihy na scénu vstupuje Bóaz, muž o němž dnes budeme mluvit. Není to soudce ani vysvoboditel. Představte si, že to je dokonce napůl pohan, protože jeho matka byla nevěstka Rachab z Jericha, tak která skryla zvědy a byla se svou rodinou vysvobozena z Jericha, zatímco všichni ostatní obyvatelé i zvířata byli pobiti. Tento Bóaz byl příbuzným Elímeleka a měl právo získat jeho půdu, když si vezme Rút. Byl tam ještě jeden příbuzný, který byl bližší než Bóaz, ale ten se toho práva vzdal – zdá se, že se zalekl toho, že by si musel vzít moábskou Rút. Dá-li Bůh, začneme se zanedlouho celou knihou zabývat a z Boží milosti ji pod vedením Petra projdeme. Takže dnes je to jenom takové rychlé seznámení, abychom se dostali k Bóazovi. Bóaz se zastává Rút a po nějakých drobných peripetiích se stává jejím manželem a následně pradědečkem krále Davida, jehož potomek, syn Davidův, Pán Ježíš Kristus, se stal naším zastáncem a svým dílem, svou smrtí na kříži nás získal jako svou nevěstu. Pojďme nyní přečíst kousek ze třetí kapitoly a půjdeme k Bóazovi.

Jako vždy se podíváme na Bóazovu víru, která je rozvážná, pevná (jméno Bóaz snad znamená silný, pevný, v něm je síla). Uvidíme Boha, který je svrchovaný a zastává se sirotků a vdov a všimneme si Bóazova odkazu, který nás vede k Pánu Ježíši. 

I. Bóazova víra

Když budeme procházet knihou Rút, uvidíme, že hlavní postavou knihy je samozřejmě Bůh a potom Noemi, kterou kniha začíná a kterou kniha končí. Ale příběh Noemi slouží jako určité plátno, na němž vyniká právě Rút, po níž je kniha pojmenovaná. A spolu s ní se tu objevuje také Bóaz. Jeho jméno se v knize objevuje dvaadvacet krát, Noemino dvacet čtyři krát a jméno Rút jenom patnáctkrát. 

Kniha Soudců nás má v tom biblickém příběhu nasměrovat k tomu, že Izrael bude mít krále. Kniha Rút je velkým ukazatelem na to, z jakého rodu tento král bude. 

Nicméně pojďme k Bóazově víře. Jak jsem zmínil, Bóaz byl synem nevěstky Rachab, pohanky z Jericha, která se stala součástí Izraelského národa a nakonec se provdala za Salmóna z pokolení Juda, což byl Bóazův otec. V Bóazově příběhu nenajdeme žádné „velké“ věci – nejsou tu proroci ani prorokyně, hvězdy z nebe nebojují, nezjevuje se žádný Hospodinův anděl ani zjevení, sny, není tu žádná nadpřirozená síla. Řekl bych, že se tu setkáváme s velmi obyčejným životem. Přesto se v tomto obyčejném životě dějí neobyčejné věci. Bůh tady pracuje a jedná. Bůh do života Noemi a Rút posílá muže, který je zbožný a věrný. Je to muž, který se řídí Božím slovem. Zná Boží slovo a jedná podle něj. Nebyl jako jeho příbuzný Elímelek, který utekl před hladem ze země, ale zůstal tam a staral se o svůj dům a také nejspíš o všechny potřebné. A to, co na jeho životě vidíme, je milosrdné srdce. 

Rút vyznala, že Hospodin je jejím Bohem a řekla Noemi, ať s ní Bůh udělá, co chce. Nevíme, nakolik byla Rút seznámena s Božím slovem, ale jednala podle něj – chtěla se postarat o svou tchyni, chtěla pracovat, a proto šla na pole sbírat klasy za ženci. A Boží slovo tady říká:

• Shodou okolností patřil ten díl pole Bóazovi z Elímelekovy čeledi. (Rt 2,3)

Shodou okolností … Bůh se stará o vdovy a sirotky. Proto „shodou okolností“, ve skutečnosti však Božím řízením, patřil ten díl pole Bóazovi. Bóaz zná Boží slovo, zná zákon, který přikazoval Izraelcům, aby v době sklizně nepožali úplně všechno, ale nechali takové zbytky na kraji pole, aby mohli přijít chudí lidé, bezdomovci, sirotci a vdovy a mohli také něco sklidit. 

• Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh. (Lv 19,9–10)
• Až budete sklízet obilí ve své zemi, nepožneš své pole až do okraje ani nebudeš po žni paběrkovat; zanecháš paběrky pro zchudlého a pro hosta. (Lv 23,22)
• Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při každé práci tvých rukou. Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé. Ty budou patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi. Proto ti přikazuji, abys to dodržoval. (Dt 24,19–22)

Chudí lidé nedostávali žádné sociální dávky, které by jim umožnily lenošit, ale mohli jít na pole někoho jiného a pracovat tam pro sebe a pro svou obživu. Když se Bóaz dozvěděl o Rút, když slyšel o její pokoře a píli, protože se zeptala, jestli může na tom poli sbírat, a pracovala bez přestání od rána až do poledne, řekl jí, aby zůstala na jeho polích, přikázal žencům, aby jí neobtěžovali a dovolil jí, aby se, když bude mít žízeň, chodila napít vody, kterou tam měli pro žence. Rút byla přemožená tím milosrdenstvím:

• „Jak to, že jsem u tebe došla přízně, že se mě ujímáš, ačkoli jsem cizinka?“ Bóaz jí odpověděl: „Jsem dobře zpraven o všem, co jsi po smrti svého muže učinila pro svou tchyni, že jsi opustila otce a matku i rodnou zemi a odešla jsi k lidu, který jsi dříve neznala. Nechť ti Hospodin odplatí za tvůj skutek. Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!“ (Rt 2,10–12)

To je víra Bóaze, víra, která jedná, víra, která se zajímá o druhé, víra, která se opírá o Boha, víra, která je štědrá. Když nastal čas k jídlu, dal jí Bóaz chleba a víno, aby mohla namáčet chléb ve víně a najíst se. Dal jí tolik, že jí ještě zbylo. Bóaz nebyl žádný troškař ani držgrešle. Jeho víra je plná milosrdenství a slitování. Jednal podle slov Pána Ježíše Krista, jehož samozřejmě nemohl znát:

• Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. (Lk 6,38)

To není evangelium prosperity! To je biblická víra, která oplývá hojností milosti, lásky, milosrdenství a dobroty, která se vylévá na druhé a je jim požehnáním. To je Bóazova víra. Ale starat se o sirotky a vdovy (Jk 1,27), stejně jako starat se o svou vlastní rodinu (1Tm 5,8), neznamená jenom štědře sytit, být štědrý v péči o druhé, ale také se zastávat a bránit. A to je myslím něco, na co se dneska hodně zapomíná. A Bóaz se stal zastáncem Rút. Jeho víra si nedala pokoj, dokud celou záležitost nedovedl do konce. Vložil ruku na pluh a neotáčel se zpátky. Měl svůj cíl před sebou a dovedl věci až do konce. Nezůstal na půlce cesty, ale udělal všechno, co měl. To je víra, která je promyšlená a rozvážná, která staví na Božím slově, která se opírá cele o Hospodina a pevně se drží jeho Slova. Kéž by i nás Pán takto budoval, abychom byli stejně pevní a rozvážní jako Bóaz. 

II. Bóazův Bůh

Bóaz je velmi pozitivním příkladem víry. Kdybychom měli jenom knihu Soudců, mohli bychom si myslet, že v celém Izraeli nezbyli žádní zbožní a spravedliví lidé, ale kniha Rút je malým světélkem v té velké temnotě knihy Soudců. Bůh má v každé generaci svůj lid. Elijáš si naříkal, že zůstal sám, ale Bůh ho ujistil, že si zachoval (Bůh si zachoval, je to Boží dílo, ne lidské), sedm tisíc těch, jejichž kolena se nesklonila před baalem. Bůh má své věrné, i když jich možná tolik kolem sebe nevidíme. Kéž by nám Bůh otevřel oči, abychom viděli jeho ruku a zástupy, které jsou s námi – ať už ty nebeské nebo ty pozemské, které nemusí být příliš velké. 

Když budeme přemýšlet o tom, jaký Bůh se nám dává poznat na muži víry Bóazovi, první věc, u které se musíme zastavit, je Boží prozřetelnost. To je zvláštní slovo, které ani nenacházíme v Písmu, které však popisuje přesně to, co se děje v knize Rút (nebo například v knize Ester nebo v našich životech). 

Boží prozřetelnost je Boží péče a moc, Boží jednání, jímž Bůh řídí, udržuje a ovlivňuje běh tohoto světa, všech věcí v tomto světě. Bůh všechno řídí ke svému cíli a dělá to pro nás, na nás, v nás a skrze nás. Zároveň to dělá takovým způsobem, který nepopírá naše rozhodování, a tedy naši zodpovědnost, naši aktivitu a morálku. V knize Rút můžeme tuto Boží prozřetelnost nejlépe vidět na těch slovech „shodou okolností patřil ten díl pole Bóazovi“. Náš Bůh je velký a jedná podivuhodným způsobem. Jeho myšlení není jako naše myšlení, ani jeho cesty nejsou, jako cesty naše (Iz 55,8–9). Bůh prostě řídí všechny věci ke svému cíli, a tohle je něco, co potřebujeme zdůraznit a často to opakovat, ten cíl, je dobrý a požehnaný. Bůh je dobrý a všechno, co dělá, je dobré. Nemusí to být na první pohled zjevné, jako například v životě Noemi a Rút. To jsou dvě vdovy, které přišly o manžely a zůstaly samy. Co na tom může být dobrého? Dobrý je Boží cíl. Dobrý je i způsob, protože učí obě ženy spoléhat se na Boha a ne na sebe. To je dílo Boží prozřetelnosti. 

• … že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. (Ef 1,10–12)
• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími. (Ř 8,28–29)

Všechny věci napomáhají k dobrému. A to i tehdy, když zrovna nevidíme, jak by to tak mohlo být. Možná vůbec nejde o nás, ale o někoho jiného. A my v tom máme sloužit jako nástroj v Boží ruce. Někdy jde samozřejmě o nás. Ale ať to je tak, či onak, všechno slouží k Božímu cíli, který je dobrý, slavný a požehnaný. 

Druhá věc, kterou chci zmínit o Bohu, kterého vidíme na životě Bóaze, je Boží dobrota a štědrost. Bóaz rozlévá požehnání, kterého se mu dostalo od Boha a vylévá je na druhé. Bóaz jedná tak, jak jedná jeho Bůh. Bóazova víra je rozvážná, postupuje krok za krokem, uvážlivě, ale cílevědomě a jasně, protože Bůh jedná úplně stejně. Bóaz to úplně vidět nemohl, ale my to můžeme vidět na jeho příběhu. My vidíme ten příběh v celku, z nadhledu, takže můžeme vidět Boha, který směřuje k tomu největšímu a nejštědřejšímu daru, k tomu, že dal svého Syna. Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna. Vydal svého vlastního Syna, aby se stal prokletím místo nás, abychom my nemuseli nést prokletí, do něhož jsme se narodili, abychom nemuseli nést věčné (a dokonce i mnohé časné) důsledky svých vlastních hříchů a své vzpoury proti Bohu. 

• Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8,31–32)

To je Boží štědrost, Boží hojnost, Boží dobrota. 

A nakonec je tady poslední věc, kterou musím zmínit (mohlo by jich být samozřejmě mnohem víc, ale tyto jsou nezbytné), a to je Boží výchova. Bůh ve své prozřetelnosti a ve své dobrotě vychovává své děti k tomu, aby měly podíl na jeho svatosti a slávě (Žd 12,10). Proto nás Bůh vychovává. A kniha Rút je toho dobrým příkladem. Bůh proměňuje situace, mění životy – změnil život Noemi i Rút. Úplně stejně mění také naše životy skrze nejrůznější věci a události, skrze bolesti, nemoci, ztráty, úrazy, skrze věci tragické i méně tragické, někdy dokonce skrze věci velmi všední, když se třeba zamyslíme nad pomíjivostí tohoto světa a dolehne na nás ta tíha každodenního kolotoče povinností a těžkostí. Ale to všechno slouží k naší výchově a k naší proměně. Jsme povoláni k tomu, abychom se stále více podobali Božímu synu, proto musí stále více našeho vlastního já pryč. Nebo slovy Jana Křtitele:

• On musí růst, já však se menšit. (J 3,30) 
• Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý. (1J 3,2–3)

III. Bóazův odkaz

Bóazův Bůh je velký a ve své prozřetelnosti všechno vede ke svému cíli. Bóaz nás vede přímo k Pánu Ježíši Kristu. Stal se pradědečkem Davida, jemuž Bůh zaslíbil, že z něho vzejde vévoda, který bude kralovat nad celou zemí. Bóaz je přímým předkem Pána Ježíše Krista v jednatřicáté generaci. Stejně jako vidíme Boží plán nad knihou Rút, můžeme ho vidět i nad celým Božím slovem – jak Bůh vedl jednotlivé lidi ve své prozřetelnosti, aby je učinil přesně takovými, jakými měli být, a skrze ně udělal to, co udělat chtěl. Použil trpkost Noemi, použil víru a píli Rút, použil milosrdenství a dobrotu Bóaze, stejně jako jeho rozvážnost a neochvějnost, se kterou šel za svým cílem. 

V té své víře je Bóaz vynikajícím předobrazem Pána Ježíše Krista. On přišel na zem, aby naplnil úkol, který mu dal Otec a nic ho od něj nemohlo odvrátit. Dovedl svou věc až do naprostého konce a udělal to přesně v tom čase, v jakém měl. Nic ho nemohlo odradit. Když za ním přišli farizeové s varováním, že po něm jde Herodes a chce ho zabít, a chtěli ho tím donutit, aby odešel, nedal se odvrátit od svého úkolu, ale řekl:

• Jděte a vyřiďte té lišce: Hle, já vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dojdu do svého cíle. Avšak dnes, zítra i pozítří musím jít svou cestou, neboť není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém. (Lk 13,32–33)

Minule jsme mluvili o Samsonovi, že si vyhlédl jednu z dcer pelištejských za svou nevěstu. I Bóaz to udělal, ale na rozdíl od Samsona byla jeho nevěsta zbožná. Byla to pohanka, která se obrátila k živému Bohu a spolehla se na něj. I tady je Bóaz nádherným obrazem Pána Ježíše Krista. Vyhlédl si svou nevěstu, která nebyla věřící, která se však díky jeho dobrotě a štědrosti obrátila k Bohu, vyhlédl si nás, svou církev, a získal nás jako svou nevěstu svou obětí, svým úsilím. Jeho nevěsta je z Židů a pohanů, a o pohanech Boží slovo říká, že jsme byli vzdálení Bohu, byli jsme jako moábská Rút v daleké zemi. Ale ani žádný Žid se tělesně nenarodil jako věřící, jako někdo, kdo má nové srdce darované Bohem. I oni, ačkoliv o nich Písmo říká, že byli Bohu blízcí pro své otce, se rodili do tmy hříchu a nepřátelství s Bohem. I oni potřebují nové narození stejně jako my. Teprve ten, kdo se díky Boží milosti, která se na nás vylévá, obrátí k Bohu, činí pokání a věří v Pána Ježíše Krista, teprve ten se stává Božím dítětem a tím také údem Kristovy nevěsty, církve. 

Pán Ježíš se nás zastal, stal se naším zastáncem. Bez něj bychom byli odsouzeni k tomu, abychom až do konce života paběrkovali na tom, co kdo upustí nebo co kde zůstane na okraji pole. Duchovně bychom hladověli a hledali bychom duchovní nasycení v kdejakých náboženských rituálech nebo pověrčivých skutcích. Kdyby nebylo jeho milosti, byli bychom stále ještě ve tmě. Ale on nás svou mocí přitáhl k sobě a dovolil nám ulehnout k jeho nohám. A naplnil tu naši loktuši až po okraj. Byli jsme Boží nepřátelé, ale Bůh z nás učinil své děti, a učinil ještě mnohem víc – učinil z nás nevěstu pro svého Syna. Díky jeho oběti, díky jeho prolité krvi, díky jeho vykoupení nyní patříme jemu a spolu s ním jsme dostali všechno. 

Jako se Rút stala manželkou bohatého Bóaze, stali jsme se i my nevěstou toho nejbohatšího na celém světě. On má všechno a nic mu nechybí, proto se k němu s důvěrou přicházíme a obracíme se na něj ve všech věcech, protože víme, že všechny věci napomáhají k dobrému. Můžeme a máme k němu volat, a i když to v danou chvíli vypadá třeba trpce, Bůh ví, co dělá a povzbuzuje nás k následování Pána Ježíše Krista. Do jeho podoby nás krok za krokem přetváří. 

Jsme vychováváni před jeho tváří – to je také Bóazův odkaz. Skrze něj jsme přitahováni ke Kristu, přemýšlíme o Kristu a jsme jím proměňováni. Kéž by nám zazářil a zářil stále víc ve své neskonalé dobrotě, prozřetelnosti, lásce a štědrosti. 

Bóaz zrcadlil charakter Pána Ježíše Krista. Kéž by to mohlo být řečeno i o nás. Že jsme právě tak všímaví jako on, že máme informace o druhých a zajímáme se o ně, jako se Bóaz zajímal o Rút. Byl dobře zpraven o jejím případu. Nesmíme být lhostejní, protože lhostejnost zabíjí, vede do zkázy a je známkou hlouposti. 

• Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost. (Př 1,32)

Protože se Bóaz zajímal, mohl potom také prokazovat dobro a být štědrý. Nedával Rút nějaké sociální dávky, které by ji vedly k lenosti, ale jeho štědrost vedla k ještě větší píli, k poslušnosti, poddanosti a pokoře. A nakonec je oba dovedla k lásce. Přemýšlejte o tom, ke komu a jak můžete být štědří, jak můžete druhé zahrnout svou dobrotou, jak se můžete druhých zastat a stát se jejich zastánci. S těmito věcmi máme začít u svých nejbližších, ve své rodině a v rodině víry. Boží slovo nás vyzývá k tomu, abychom dokud je čas, činili dobře všem,

• … nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (Ga 6,10)

Buďme jako Bóaz, buďme jako Pán Ježíš Kristus, který řekl: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere“ (Sk 20,35). On dal sám sebe za nás, jak bychom mu tedy my mohli odepřít sami sebe? Vždyť patříme jemu! Nepatříme už sami sobě, ale bylo za nás zaplaceno výkupné. Vykoupil nás do svobody Božích dětí, ale tato svoboda neznamená příležitost k prosazování sebe, ale k tomu, abychom v lásce sloužili jedni druhým (Ga 5,13) a měli druhé přednější než sebe (Fp 2,3). Tohle je to, co nám Martin tak často připomíná, totiž abychom na sebe byli hodní. Jenom tak totiž oslavíme Pána Ježíše Krista, jenom tak bude mezi námi panovat jeho láska, podle které druzí poznají, že jsme jeho učedníci, jenom tak bude mít uprostřed nás zalíbení a bude mezi námi přebývat s radostí. 

• Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 5,16)

Amen.