Boží lék na starost (1Pt 5,6–7)

Všechnu svou starost vložte na něj

Petr Papež, Praha 23. srpna 2026

Dřív než přečtu dnešní biblický text z 1. listu Petrova, tak bych chtěl říct takový úvod. Jarda se mě na našem sborovém výletě do Budče ptal, jestli budu pokračovat v kázání o Elijášovi. A já jsem mu odpověděl že, nebudu. Ale vlastně to dnešní téma bude svým způsobem pokračování. Před rokem jsme z Elijášova příběhu mluvili o beznaději a dnes budeme mluvit o úzkostech, starostech, obavách. Doufám, že vám opět přinesu povzbuzení z Božího Slova. 

To dnešní téma je pro mě osobní. Už zanedlouho mi, dá-li Pán, bude 50 let a přiznám se, že jsem začal přemýšlet o svém životě, začal jsem tak nějak bilancovat a v rámci toho se dívat na svůj život. A musím se přiznat, že pociťuji, že je toho na mě docela dost, hodně povinností, starostí, a málo času jen tak být. Do toho prázdniny utíkají neskutečně rychle a vlastně to pro mě ani moc prázdniny nebyly, takže se nechám lehce rozhodit dobře míněnou poznámkou, že my učitelé se teď máme, protože máme volno. Doma mi ještě k tomu už několikrát řekli, že jsem vůči nim nevrlý, k čemuž mám sklon, když je toho na mě moc.  A tak si říkám, jestli zvládnu všechnu tu nálož, která mě v následujících dnech, týdnech, měsících čeká. Při tom všem přemýšlení si uvědomuji, že jsem zřejmě často spoléhal na sebe a na svoji sílu a svoji odolnost. A tohle chci rozhodně změnit, chci řešit věci podle Božího Slova, a proto dnes tohle kázání o léku na starosti jsem kázal a i teď budu kázat především sobě. 

• Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží. (1Pt 5,6–7)

I. Příprava na podání léku 

Ve v. 7 nacházíme způsob, jak naložit se svými starostmi, “všechnu svou starost vložte na něj”. Tudíž jsme lék rychle našli, takže si stačí říct, co to znamená, a máme vyřešeno. Ne tak rychle! Uvedené řešení je totiž pevně a neoddělitelně spjato s příkazem z v. 6 - “pokořte se tedy”. Nejde totiž o dva oddělené příkazy na stejné úrovni v textu. Spíše je vložení nebo ještě lépe vkládání starosti na Boha něčím, co nemůže existovat bez pokory před Bohem. Je to tak trochu, jako kdyby mi někdo řekl, že si mám dát na nachlazení lipový květ - což je ten lék, ale já ho musím do sebe nějak dostat, takže z něj musím nejdřív udělat výluh. Popíjení lipového čaje je pak přirozeným důsledkem toho, že si ho připravím. A vkládání starosti na Boha je výrazem pokory, něčím co ji přirozeně doprovází. 

Musíme se tedy před v. 7 ještě zastavit u slov o pokoření se. Pokořit se před Bohem znamená uznat jeho vládu, jeho právoplatné místo všemocného, vševědoucího, všeřídícího, svrchovaného Boha a uznat skutečnost, že bez něj a jeho zásahů jsme ztracení duchovně i fyzicky. Znamená to odložit vlastní pýchu, která nám šeptá, že si vystačíme sami a připustit si svoji omezenost a bezmoc. On je ten, kdo řídí tento svět, my často nemáme šanci vůbec ovlivnit natož určit a prosadit chod tohoto světa a našeho života. My neznáme přesně Boží plán, co se má stát a už vůbec neznáme souvislosti a jak Bůh hodlá události našeho života použít. On je Pán a ne my. Od něj se máme učit a jemu se podřídit.

Pokora před Bohem je zásadní pro život, ve kterém můžeme žít v pokoji a radosti. Popravdě už tím, že budeme hledat Boží věci místo věcí tohoto světa, budeme mít mnohem méně starostí, obav a úzkostí než lidé, kteří se ještě k Bohu neobrátili. Tento svět žije v úzkosti, protože ho vede touha, často nenasytná, mít víc.  Vidíme kolem sebe, jak procento lidí s úzkostmi a depresemi narůstá. Pokud jsme se pokořili před Bohem, rozhodně bychom měli být jiní než lidé tohoto světa, protože u Boha je pravá cesta k životu bez obav a úzkostí. Křesťan, který se neustále hroutí pod tíhou starostí, není dobrým svědectvím o Bohu.

To ovšem neznamená, že nebudeme mít žádné starosti, Boží Slovo je realistické, starosti nepopírá, ani nějak nepotlačuje a nezakrývá. Ale ve Slově a Bohu máme pravý a zaručený lék, zatímco tento svět se snaží přinést řešení, ale nemá na to moudrost, ani moc. Moje generace je svým způsobem  docela drsná, byli jsme zvyklí zatnout zuby a držet. Co si budeme povídat, nikdo se totiž s námi moc nemazal.  Proto se někdy tak trochu posmíváme dnešním mladým. “Oni se ze všeho hroutí, kdyby radši byli víc jako my,” říkáme. Ale to je vlastně úplně světské řešení. Stejně jako ta další, kdy se nabízí číst knížky o odolnosti, chodit na terapie, správně dýchat, poslouchat meditace,  hudbu a frekvence. Pak taky samozřejmě víte, že jsou ještě další cesty, kdy lidé berou léky a další látky, kterými se snaží otupit úzkosti a strachy. Všechno to jsou berličky a taková šidítka, jako je dudlík pro malé dítě, který mu dáte, aby nebrečelo. Chci, abychom se dnes soustředili na radikálně jiné řešení.

II. Pravý lék

Pravý lék na starosti a úzkost je ve slovech 7. verše: “Všechnu svou starost vložte na něj…” Pozastavme se chvíli nad slovy “všechnu svou starost”.  Jsem tak vděčný za to “všechnu”... Za prvé to znamená, že jde o všechny možné druhy starostí, o všechny možné objekty našich starostí. Za chvíli se u některých pozastavíme, ale všichni máme různé starosti a myslím, že si musíme přiznat, že je pro nás často těžké se vžít do situace a tedy starostí druhých. Ale ať už máme starosti jakéhokoliv druhu, můžeme a máme je odevzdat Bohu. Za druhé “všechnu svou starost” znamená veškerou starost beze zbytku, to znamená 100 procent. A to je pro nás jak útěcha, protože nejsme na nic sami, tak i varování. Přemýšlejte o tom, jestli si nějaké to procentíčko starostí nenecháváte pro sebe s tím, že si ho vyřešíte, že ho zvládnete. Myšlenku odevzdání starosti beze zbytků ještě umocňuje sloveso, které Petr používá - “vložte”, ale přesnější je překlad “uvrhněte” z ČSP. Nemáme úplně čas se podívat, jak je používané toto sloveso jinde v Bibli, spíš použiji ilustraci s volejbalem, protože mám rád míčové hry. Představte si, že starost je míč, který odbijeme a přihrajeme ho tak Bohu. V tu chvíli už ten míč vůbec nedržíme ani se ho nedotýkáme. Je to tedy úmyslné, rozhodné a úplné předání starostí Bohu, veškeré nespokojenosti, zoufalství, pochybností a trápení. Není to nějaké spolunesení, jako když dva neseme tašku, každý za jedno ucho. Ještě chci upozornit, že gramaticky nejde o jednorázovou akci. Možná si teď řeknete, jak to ale dělat, vždyť tady nejde o volejbal. Myslím, že úžasně náš text doplňují verše Fp 4:6-7: “Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.” Pojďme teď tedy na ty různé druhy starostí.

Předpokládám, že jste si mezitím už věci, které by vás mohli tížit, uvědomili. Možná jde o nějakou zkušenost z minulosti, nějakou současnou tíseň nebo něco, co si třeba myslíte, že by vás mohlo potkat. Možná se do některých strefím.

První věc, kterou zmíním já, je starost o živobytí, jak se říká. Boží Slovo prohlašuje, že nemá jíst ten, kdo nepracuje. Navíc se máme samozřejmě starat o ty, kteří si sami živobytí zajistit nemohou. Bible práci rozhodně schvaluje, je to správná starost. Ale právě v práci na nás doléhají různé tlaky, takže se můžeme cítit sklíčeně a úzkostně.  Navíc často je zde nelidský  tlak na výkon a máme to být my, kdo mají plnit kvóty, takže si moc musíme dát pozor na to, abychom nenesli tíhu na svých bedrech. Hrozí zde i zahořknutí vůči Bohu, když máme pocit, že už nedokážeme zvládat, co se od nás, často nesmyslně očekává. Někdy dokonce možná musíme Bohu předložit, zda máme v takovém zaměstnání zůstat, ale vždy na něj máme vkládat své starosti, obavy a úzkosti.

Druhou starostí jsou pro mnohé z nás naši blízcí, obzvláště děti. Děti se strašně jednoduše nechají ovlivnit světem kolem nich. Není divu, že se obáváme, že místo chození s Pánem, budou toužit po věcech tohoto světa. Tohle je určitě naše největší obava. Ale samozřejmě také chceme, aby se například dostali na dobrou střední školu, dobře se učily, byly pracovité. Byli bychom rádi, kdyby nás poslouchaly a občas nám taky pomohly. Děti jsou přece požehnáním od Hospodina, na druhou stranu je třeba, abychom je, což se nám často nevede, dobře vychovali a tak aby byly požehnáním i v dospělosti. 

Dále chci zmínit starost o nás samé. Dnes se všude ozývá, že se musíme kvalitně stravovat, cvičit, pečovat o sebe. A tohle není špatně, protože potřebujeme, aby naše dobře fungovalo a my byli připraveni ke službě, pokud se z toho nestane naše modla. A taky nemáme prožívat úzkost, protože jsme si nestihli zacvičit, neuběhli jsme několik kilometrů a nezvládli jsme uklohnit něco aspoň přibližně zdravého a už vůbec jsme nezvládli přečíst nějaký dobrý časopis či knihu. Poslední týdny byly zajímavé. Přestože mě už od ledna bolí dost záda, popravdě ani jednou jsem necvičil, protože jsem na to tak nějak nenašel čas. Ale místo toho, abych se tím trápil, odevzdal jsem to Pánu a on mě naplnil pokojem a radostí. Nejde jen o fyzickou či duševní stránku, ale také o náš duchovní stav. Jsme ustaraní, když oslabujeme ve víře, když necítíme Ducha svatého v nás. Znovu je tím správným lékem předat to vše Bohu.

A rovnou bych navázal starostí o církev. V dnešní době jsme svědky svárů a bojů v místních sborech tady u nás v republice. Ve sborech, u kterých jsme si to dříve nedokázali ani představit. Žádný sbor není imunní a člověk si říká, kde se co zase stane, co se dozvím zítra? Hluboce to zasahuje naše srdce a tak se nás může zmocňovat úzkost, vždyť tady v tomto sboru už jsme také prošli nepěknými chvílemi. Přiznám se, že někdy mám sklon se před tím chránit útěkem, vytvořením si ochranné bubliny, kdy se prostě nebudu starat, ale z vlastní moci, nikoliv tím, že svou starost svěřím Bohu. A to není správně, naopak musíme hledat, jak v církvi sloužit a pomoct k jejímu budování. Opět to dokážeme z Boží moci, když svou starost svěříme Jemu.

Ať už je tedy naše starost jakákoliv a jakékoliv intenzity, následujme Boží pokyny, v pokoře vkládejme naši starost na Boha. Vždyť když psal Petr svůj první dopis, psal ho křesťanům, kteří čelili pronásledování. Z jeho slov je to patrné. Pokud měli takto jednat pronásledovaní křesťané, určitě tak máme jednat i my.

III. Milosrdný lékař

Nakonec se podívejme na závěr v. 7, který nám dává to nejkrásnější ujištění, že Boží lék je správný. Spočívá v tom, jakého máme Boha a jaký k nám má vztah, 7b, “neboť mu na vás záleží.” Záleží mu na nás a stará se o nás. Křesťanský autor Alistair Begg říká, že bychom měli “rozpoznat, že tímto se křesťanství vyznačuje. Není jediné ráno, kdybychom se probudili do dne, který může být plný starostí, aniž by Bůh byl vzhůru dávno před námi.” Stavme si každý den před oči našeho Boha, který znovu a znovu ukazuje a dokazuje, že mu nejsme lhostejní. Dovolím si připomenout Elijáše, jak se vysmíval Baalovým prorokům, protože na Karmelu Baal evidentně o své proroky zájem neměl. Bůh křesťanů je jiný, naprosto jiný, je nám nablízku a stará se o nás. Je připraven vzít na sebe naše starosti, naše pochyby, úzkosti. U něho máme dokonalou péči. Připomeňme si Ježíšova slova z kázání na hoře, kdy ujišťuje o Boží péči ty, kteří mu uvěří na základě Boží obecné péče o stvoření, péče o ptáky, polní lilie, polní trávu. A jasně nám Ježíš říká, že my jsme pro Boha “o mnoho cennější” (Mt 26). On je náš nebeský Otec, který ve své moci je připraven na naše starosti. 

To samozřejmě není výzva k pasivitě, protože ani ptáci, které Bůh živí, nepřestanou létat za potravou. Je to naopak úzkost, která vede k tomu, že se tak nějak schoulíme, doslova zmenšíme a jsme často až paralyzovaní.  My ale můžeme díky tomu, jakého máme Boha, žít v pokoji a radosti a aktivně sloužit Bohu, tak jako On chce. Je to úžasné požehnání. Bůh je milosrdný a někdy dokonce změní naše vnější okolnosti. Ale nemusí se změnit situace, ve které jsme, abychom prožívali pokoj. Musíme se změnit my. Pokoj Boží nepodléhá proměnám a životním nejistotám. Jak napsal kazatel John MacArthur, je to “postoj srdce a mysli, kdy věříme a v hluboko v nitru víme, že mezi námi a Bohem je všechno v pořádku. Ruku v ruce s tím jde ujištění, že láskyplně všechno řídí.” Nejde tedy o to, jaká je naše aktuální situace, jestli se změní nebo zůstane stejná, jde o naše srdce, které se upokojí jedině skrze odevzdání se Bohu v pokoře a v důvěře, že on ponese naše starosti, abychom my mohli nerozpolceně hledat Jeho a Boží království.

Závěr

Na závěr stručné shrnutí. Je třeba, abychom se zkoumali a přiznali si stav svého srdce: Nepokořili jste se pod mocnou Boží ruku? Nedůvěřujete moc tomu, že mu na vás záleží? Nesvěřili jste mu všechny úzkosti a starosti?

Pokud se skutečně chcete zbavit své úzkostlivé starosti, promlouvejte do svého nitra a řekněte svému srdci: “Kdo jsi, že se necháš přemáhat starostmi a nevšímáš si úžasných Božích zaslíbení. Nepovyšuj se nad Boha svou úzkostí, ale pokoř se před Bohem a důvěřuj Tomu, který o tebe pečuje, vlož na něj svou starost a zažij znovu pokoj a radost ve službě Pánu.” 

A pokud jste se k Bohu ještě vůbec neobrátili, pokud jste Krista nepřijali jako svého Spasitele, ale dneska vás Boží Slovo zasáhlo, tak neváhejte a pokořte se před ním a svěřte mu svůj život. On je dobrý Pán.