Váhavý Bárak (Sd 4,8)

Jaroslav Kernal
Starý zákon Soudců Tématická kázání Muži víry

Nepůjdeš-li se mnou, nepůjdu

Jaroslav Kernal, Praha 16. srpna 2026

Máme před sebou další díl ze série mužů víry, soudců a vysvoboditelů z knihy Soudců, nebo lépe z doby soudců, protože jako posledním z nich se budeme zabývat Bóazem, jehož příběh se odehrává v době soudců, ale není ani soudcem ani vysvoboditelem, resp. je „vysvoboditelem“ jedné ženy, Rút, a svým šlechetným jednáním je „soudcem“ jednoho muže, bližšího příbuzného, který se odmítl o Rút postarat. Ale to hodně předbíhám. Nyní jsme ještě v první části knihy soudců a před námi v pořadí čtvrtý muž, třetí jímž se budeme zabývat. První byl Otníel, minule jsme mluvili o Ehúdovi, po něm byl Šamgar, jemuž Písmo věnuje jeden verš (Sd 3,31), takže jsme se jím nezabývali, a dnes máme před sebou Báraka. Je to jeden ze čtyř mužů, kteří jsou z knihy Soudců jmenovitě uvedeni v Židům 11,32, kde jsou dáni jako příklad víry, která se spoléhá na to, v co doufá a je si jistá tím, co nevidí. 

Možná bychom mohli říci, že ti předchozí dva muži, Otníel a Ehúd, nemuseli být uvedeni mezi těmi svědky víry, protože jejich víra byla zjevná. Bůh je povolal, a oni šli a jednali. Každý z nich trochu jinak, ale z těch textů není pochyb o tom, že když Bůh řekl, oni jednali. To je poslušnost víry. Ve víře poslušně následujeme Pána Ježíše Krista, který řekl:

  • Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. … Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo. … Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. (J 14,21.23.24)

Takhle jednoduše se na to dívá Pán Ježíš. Kde je nové narození, tedy nové srdce a tedy víra, tam je láska ke Kristu, která se projevuje poslušností jeho Slovu. Pavel to řekl jinak:

  • V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. (Ga 5,6)

Proto si myslím, že nebylo třeba jmenovat Otníela a Ehúda mezi svědky víry, zatímco kdybychom tam neměli Báraka, Gedeóna, Jiftácha a Samsona, tak bychom dost možná o jejich víře docela pochybovali, rozhodně u těch posledních dvou bychom byli velmi na vážkách. 

Takže i dnes se podíváme na to, jak a v čem se projevila Bárakova víra, co se z jeho příběhu dozvídáme o jeho Bohu a jaký je jeho odkaz. Bárak ve víře vytáhl proti velké kenaánské přesile a Hospodin sám vytáhl před Bárakem. To je Bárakova víra a jeho Bůh. A na jeho příběhu vidíme, že Bůh ke své slávě používá i člověka váhavého a ne zcela rozhodného. Přesto nás povzbuzuje a vede k tomu, abychom spolu s Jozuem byli rozhodní a velmi udatní (Joz 1,7). M.

Celý příběh je popsán ve čtvrté kapitole knihy Soudců a zopakován v Debóřině písni v páté kapitole. Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích a Bůh je vydal do rukou kanaánského Jabína. Velitelem jeho vojska byl Sísera, který měl devět set železných vozů. Když Egypťané pronásledovali šest set tisíc izraelských mužů spolu s jejich ženami a dětmi, měli šest set vozů (Ex 14,7). Tyto vozy byly takovými tanky starověku. Obrněné válečné vozy se dvou nebo více člennou posádkou. Jabín krutě utlačoval Izraelce po dvacet let. Izraelci úpěli k Hospodinu, a Bůh povolal vysvoboditele. 

I. Bárakova víra

Je třeba říci, že Bárak není nikde jmenován jako soudce ani nečteme, že by soudil nebo se ujal soudu jako Otníel. Naopak čteme, že v té době soudila Izrael prorokyně Debóra (Sd 4,4). Bůh skrze Debóru povolal Báraka, aby vysvobodil Izrael. Když tedy mluvíme o soudcích, je třeba si uvědomit, že někteří soudcové soudí (Debóra), jiní vysvobozují (Bárak, Gedeón) a další dělají obojí (Otníel, Jiftách, Samson). 

U povolání Báraka se dostáváme k jeho víře. Ona nevypadá úplně silně a jistě. Proto jsem také to kázání nazval „Váhavý Bárak“. Podívejte se do veršů šest a sedm:

  • Ta poslala pro Báraka, syna Abínoamova, z neftalíjské Kedeše, a naléhala na něho: „Sám Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje: ‚Táhni hned na horu Tábor a vezmi s sebou deset tisíc mužů z Neftalíovců a Zabulónovců. Já k tobě přivedu k potoku Kíšonu velitele Jabínova vojska Síseru i jeho vozbu a jeho hlučící dav a dám ti jej do rukou.‘“ (Sd 4,6–7)

Ve středu jsme při biblickém studiu mluvili přesně o tomhle, když jsme mluvili o Boží vůli, o tom, jak ji naplnit, co udělat jako první, co jako druhé, prostě že by to bylo dobré znát postup a jednotlivé kroky. Ale říkali jsme si, že Bůh s námi takto nejedná. Přesto to Bárak měl! Bůh ho povolal skrze Debóru, řekl mu, co má udělat, s kým to má udělat a co udělá Bůh. To je náš sen! Ale nebyl to Bárakův sen. Podívejte:

  • Bárak jí odpověděl: „Půjdeš-li se mnou, půjdu, nepůjdeš-li se mnou, nepůjdu.“ (Sd 4,8)

Bůh říká, přikazuje, že mám jít, že mám udělat za a), za b), za c), ale já říkám, že jestli ty nepůjdeš, tak já nejdu. Ale abych nebyl úplně nelaskavý, začíná to ochotou – jestli půjdeš, půjdu. Už tady bychom mohli vidět nějakou víru. A mnozí učenci a komentátoři (což já nejsem, já jsem jenom student Písma), jsou takto velmi laskaví k Bárakovi a říkají, že vlastně projevil svou víru už tady a chtěl mít prorokyni po svém boku, aby si zajistil Boží přízeň a také to, aby ho těch deset tisíc, které měl shromáždit z Izraele, vůbec následovalo. 

Myslím si, že vzhledem k tomu, co říká celý tento text, je to vůči Bárakovi trochu nadsazené. Nechci mu upřít statečnosti a za chvíli se k tomu dostaneme, ale upřel bych mu rozhodnost a odhodlanost, protože z toho textu to vypadá, že velmi, velmi váhal, jestli má vytáhnout proti Síserovi. V příběhu Otníela jsme viděli, že – ať už to ve výsledku bylo jakkoliv – se postavil proti Aramejcům, že se jim vzepřel, ať už byl na začátku sám nebo kolem sebe shromáždil nějakou skupinu, ale prostě začal boj, který byl boj Hospodinům. A Bůh stál za ním. Totéž bychom mohli říci o Ehúdovi, který se nepustil rovnou do boje, ale promyslel si, jak se zbavit diktátora, jak useknout sani hlavu, a teprve potom volal Izraelce do zbraně. 

Bárak to měl Bohem dané, nalinkované. Přesně tak, jak bychom si to přáli my – udělej to a to, tak a tak, a já budu s tebou a porazíš je. Ó, kdyby takto fungovalo podnikání, nebo investování, nebo i život s Bohem! Jak bychom byli šťastní, že? Ale navzdory tomu, že Bůh takové věci někdy dává, to takhle nefunguje, protože Bůh chce, abychom s ním měli vztah skrze Pána Ježíše Krista v Duchu svatém. Abychom s ním chodili, tedy žili, abychom se ptali, abychom hledali jeho vůli, abychom chtěli znát jeho samotného. Vztah znamená být s tím druhým blízko, sdílet se s ním o svůj vlastní život. 

Ale musíme rozumět tomu, že vztah je hlavním konceptem nové smlouvy. Ve staré smlouvě lidé poznávali Boha především zvnějšku, zdálky, z odstupu. To neznamená, že ho nemohli poznat, a myslím, že Davidovy žalmy jsou dokladem toho, že ho bylo možné znát. Někdy v nás tyto žalmy vzbuzují až závist. Ale jako lid nové smlouvy máme mnohem víc, máme záruky, které stará smlouva nemohla dát. Máme jistotu nového srdce, které je vyučené od Boha a zná Boha. 

Když se vrátíme k Bárakovi a jeho víře, vidíme, že i když to na první pohled nevypadá moc zdařile, nakonec se Bárak ukazuje jako muž víry. Když s ním jde Debóra, on jde a jedná přesně podle toho, co mu Bůh říká. S deseti tisíci poráží Síseru i jeho hlučící dav pronárodů. Podle slov Debóry Bárak jedná. Mohli bychom říci, že jedná podle prorockého slova. Sice ne na první dobrou, ale jedná. Není rozhodný, ale rozhodně je odvážný. Když mu Debóra říká, že nyní je ten čas, on vyráží do boje proti Síserovi. A Bůh jde před ním. Bůh se oslavuje na něm. Hospodin sám vytáhl před ním (Sd 4,14) a Hospodin ostřím meče uvedl Síseru ve zmatek (Sd 4,15). Šlo to tak daleko, že Sísera vyskočil „z tanku“ a utíkal pěšky. Ten vůz mohl dosahovat až čtyřiceti kilometrů za hodinu, tedy v boji, a během přesunu standardně kolem deseti kilometrů za hodinu. 

Když šlo do tuhého, Bárak neuhnul, ani nezaváhal. Vzal svých deset tisíc proti vojsku Sísery a rozdrtil je na padrť. Mimochodem toto je jedno z významných poselství knihy Soudců – tady je to deset tisíc proti devíti stům železných vozů a hlučícímu davu pronárodů, proti kenaánským králům, kteří tam nastoupili (Sd 5,19), ale o tři kapitoly dál jsou to tři stovky proti celému Midjánu spolu s Amálekem a syny východu. Když Bůh začal třídit lid a zůstalo jich deset tisíc, Bůh řekl, že jich je příliš mnoho (Sd 7,2). A to Midjánců bylo jako kobylek (Sd 7,11). Bárak se spolehl na Boží slovo a tím se pro nás stal vzorem.

I my se potřebujeme spolehnout na Boží slovo. Věřím, že to je něco, co Bůh dává. V té malé brožuře, která mluví o tom, čemu věříme, vyznáváme, že: Zachraňující víra je Božím darem, který Bůh Duchem svatým dává v ustanovený čas svým vyvoleným. Tento dar způsobuje, že ten, kdo je vyvolený, uvěří evangeliu a stává se členem Boží rodiny. Tato víra nemá svůj původ v člověku ani nepochází z nějakého dalšího zdroje, ale je darovaná Bohem. Na základě této zachraňující víry křesťan věří, že Bible je autoritativním Božím slovem. Je mu dána schopnost věřit Písmu ve všem, co učí. Prvním a hlavním účinkem této zachraňující víry je, že jako jeden z vyvolených přijímá Ježíše Krista jako Spasitele a Pána, aby na něm v otázce svého spasení cele závisel, a že ho přijímá právě takového, jak popisuje Písmo. Zachraňující víra následně vede k takovému způsobu života, který je charakterizován dobrými skutky.

Bárak věřil. Proto je mužem víry a proto je pro nás vzorem.

II. Bárakův Bůh

Tady jdeme k velkým věcem. Začnu tím nejjednodušším, což je Bárakovo povolání. Bůh ho povolal skrze prorokyni Debóru. V těch minulých dvou kázáních jsme si řekli, že se v nich o Božím povolání nedovídáme vlastně nic. A musíme použít jiné části Písma, abychom to nějak vysvětlili. Mluvili jsme o tom, že ten nejběžnější způsob povolání v Písmu znamená, že Bůh ukáže člověku mezeru, místo, službu, potřebu, kterou je třeba naplnit. A člověk do ní vstoupí. Otníel do takové mezery vstoupil. Ehúd nejspíš do takové mezery vstoupil. Bratr, který se najednou ocitl na historické venkovní kazatelně ve Vyšším Brodě, na takové místo vstoupil. Ale Bárak byl povolán úplně jinak. Bůh k němu promluvil prorockým hlasem. Copak to není Bůh, kdo povolává? 

Ale Písmo nám ukazuje, že obvykle to budou lidé – bez ohledu na to, zda se jedná o první nebo druhý způsob Božího povolání – kdo potvrdí Boží volbu. A v případě Báraka Bůh tu volbu jasně potvrdil, protože se shromáždilo deset tisíc mužů (Sd 4,10), přesně jak to Bůh řekl. Tito lidé jasně rozuměli tomu, že Bůh povolal Báraka k tomu, aby vysvobodil Izrael. Ale to nebyl nějaký laciný souhlas, podpis na nějaké k ničemu nezavazující listině, ale tito lidé byli ochotní nasadit vlastní život za to, k čemu je Bárak povolal. A to je dílo Boží milosti, to je dílo Božího potvrzení povolání člověka. 

A teď pojďme k těm „zajímavějším“ věcem. Bůh zaslíbil Bárakovi, že on sám mu vydá Síseru a jeho vojsko do rukou. Tohle je ta otázka víry. Na to se musel postavit Bárak, když šel s Debórou k potoku Kíšonu. Máme tady dvě věci, které nemůže jen tak přejít:

Hospodin vytáhl před ním. Tohle je klíčová věc, která se týká každého Božího dítěte a jeho jednání. Bůh je svrchovaný, což znamená, že Bůh určuje všechny věci dopředu. Bůh má plán. Bůh ví, co chce udělat. A Bůh to také udělá. Žádná událost v dějinách světa Boha nepřekvapí. Nejenom že o ní ví, ale on ji skutečně naplánoval. Je to úplně jednoduché – pokud Bůh zná konec všech věcí, potom musí znát i každý krok na cestě ke konci všech věcí, tedy každý krok v průběhu. Nic mu nemůže uniknout, protože všechno je pod jeho kontrolou. To je Boží svrchovanost. Bárakův Bůh je svrchovaný Bůh. A co dělá? Jak to popsala prorokyně Debóra ve své písni?

  • Z nebes bojovaly hvězdy, bojovaly ze svých drah se Síserou. Potok Kíšon odplavil ty krále, potok prastarý, ten potok Kíšon. Jen je mocně pošlapej, má duše! (Sd 5,20–21)

Zdá se, že je zde naší představivosti daná volnost. Hvězdy bojovaly se Síserou. Bůh sám zasáhl svou nadpřirozenou rukou. Není to poprvé a není to naposled. Bůh stvořil celý svět ke své slávě a svět bude fungovat přesně podle toho, jak Bůh bude říkat. V době Jozua Bůh posílal kameny z nebe, které pobíjely nepřátele, a pobily jich víc, než jich pobili Izraelci (Joz 10,11). Bůh také zastavil slunce a měsíc (Joz 10,12–14). Zde se nejspíš rozvodnil potok Kíšon, takže odplavil nepřátelské vojsko. Bůh může rozpoltit moře nebo řeku, aby lidé přešli suchou nohou, jako přešli Izraelci Rudé moře a o čtyřicet let později Jordán. Bůh může zastavit slunce, jako to bylo v době Jozua nebo může vrátit zpět slunce, jako to bylo na přímluvu proroka Izajáše v době Chizkijáše (2Kr 20,9). Bůh může zastavit vítr a bouři na moři (Mt 8,26), Bůh může vzkřísit člověka, který je čtyři dny mrtvý (J 11). Čemu se divíte? Copak Bůh nemůže odpouštět hříchy? Bůh poslal svého Syna, aby byl Spasitelem světa. A Boží syn udělal všechno. Kvůli nám se stal hříchem, abychom nemuseli zaplatit mzdu za hřích, kterou je smrt. Vzal na sebe všechna naše provinění, každé přestoupení, každou špatnost, každý špatný skutek, dokonce každé špatné slovo a každou špatnou myšlenku, vzal na sebe prostě úplně všechny naše hříchy a zaplatil za ně. Byl přibit na kříž a zaplatil plnou cenu za každý hřích – a tou cenou je smrt. Zemřel a byl pohřben, aby nebylo pochyby o tom, že je mrtvý. Ale třetího dne vstal z mrtvých. Vstal, protože mohl. Vstal, protože on sám byl bez viny, on sám se nikdy nedopustil žádného provinění. Proto mohl na kříži zvolat, že je dokonáno. Je hotovo! On učinil úplně všechno. Cokoliv bylo potřeba udělat pro naši záchranu, bylo učiněno. On to udělal. Nikdo k tomu nemůže vůbec nic přidat. 

Bárak ve víře šel a bojoval proti kenaánskému Síserovi. Ale hvězdy z nebe bojovaly za něj. Bůh sám obrátil meč bojovníků v Síserově vojsku proti sobě, takže se začali pobíjet navzájem. Právě tak naložil Bůh s naším hříchem. A tím vojevůdcem, který to všechno vybojoval za nás, je Pán Ježíš Kristus, Boží syn, cele Bůh a cele člověk. Kdokoliv se na něj spolehne, kdokoliv vyzná, že v něj věří, bude zachráněn. Přesně on je ten Bárakův Bůh, který jako povodeň vtrhl do nepřátelského tábora a zničil všechny.

III. Bárakův odkaz

Myslím, že to nejdůležitější, co se můžeme naučit od Báraka, co si můžeme vzít z jeho příběhu, je skutečnost, že máme velkého Boha, který bojuje za nás. Za Báraka bojovaly hvězdy z nebe. Ať už si pod tím představíme cokoliv, jedná se o nadpřirozené Boží jednání, o Boží zásah. Ten můžeme vidět v samotném vtělení Božího syna. To je nadpřirozený Boží zásah. To je něco, co žádný člověk nemohl udělat. Proto musíme trvat na narození z panny. Proto musíme trvat na tom, že Bůh udělal úplně všechno. Bůh uvedl Síserovo vojsko ve zmatek, takže obrátili meč proti sobě. 

Ten text říká, že se tam shromáždili další kenaanští králové. Stará židovská tradice říká, že Síserovo vojsko mělo tři sta tisíc mužů. Proti nim byl Bárak s deseti tisíci, a většina z nich asi neměla ani štít ani kopí (Sd 5,8). Z nebes bojovaly hvězdy – možná se bojovalo v noci nebo se boj protáhl do noci, ale ať už to bylo jakkoliv a jednalo se o cokoliv, je z toho zřejmé, že to byl Bůh, kdo způsobil toto vítězství a porážku kenaánského vojska. Nebylo to o tom, že by Izraelci seděli v křeslech před velkoplošnou obrazovkou a sledovali to s popkornem v ruce – bylo tady deset tisíc těch, kteří museli jít a bojovat, ale šli tito muži, kteří vyšli s Bárakem, šli ve víře a jednali odvážně a rozhodně. To je Bárakův odkaz. Jakkoliv byl na počátku váhavý, vidíme nakonec jeho odvahu, jeho víru, jeho odhodlání a spolehnutí se na Hospodina. 

Myslím, že tady spočívá obrovské povzbuzení pro nás. Bůh použil váhavého Báraka. Bůh může použít váhavého Jardu. Bůh používá naši slabost, aby se na nás oslavil a vyvýšil. Můžeme si být jistí, že Bůh nás volá k dokonalosti:

  • Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5,48)

Současně si můžeme být jistí, že Bůh zcela jistě použije naši nedokonalost, protože on sám ví, že nejsme schopni být dokonalí tak, jako on je dokonalý. Bůh je plný milosti a slitování. On dokáže použít každou nádobu ke své slávě. On je toho schopen navzdory naší slabosti, navzdory naší váhavosti a zbabělosti. 

  • V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil. (Ko 2,9–10)

On za nás naplnil všechno. V něm samotném, v Pánu Ježíši Kristu, je naše dokonalost. My všichni jsme naprosto nedokonalí a zcela nedostateční. V nás samotných není žádná plnost. Ale když se spolehneme na něj, když – jinými slovy – zemřeme sami sobě a skrze víru přijmeme život, který je v něm, staneme se dokonalými v něm. Potom – a teprve potom! – můžeme vyznat spolu s Pavlem to, co napsal křesťanům do Galácie:

  • Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,19–20)

Tohle je ta nejlepší zpráva, kterou můžeme slyšet, protože nám říká, že nezáleží na nás, ale záleží na něm. Že to není o nás, není to o našich skutcích, není to o našem snažení, o našem úsilí, jakkoliv se po nás úsilí vyžaduje, ale je to o něm, je to o jeho díle, o jeho skutcích, o jeho zásluhách před Bohem. Nám byla dána ta milost, že si tyto zásluhy můžeme přivlastnit, že se na ně můžeme ve víře spolehnout. A když se na ně spolehneme, Bůh nám to počítá za spravedlnost. A to navzdory naší nespravedlnosti! To je spasení z milosti bez skutků zákona. Přesně sem nás vede Bárak. 

Není nikdo, kdo by byl schopen žít křesťanský život kromě Krista samotného. Proto musíme zemřít sami sobě a nechat jeho, aby žil v nás. Proto si musíme připomínat, že už jsme mrtví zákonu i hříchu, tomuto světu i sami sobě. Přesně tohle je křesťanská víra, ke které nás vede Bárak. 

Bůh nás povolal a zachránil ze své milosti. Nezachránil nás pro to, kým jsme a co pro něj děláme. Zachránil nás pro to, co pro nás udělal on sám ve svém Synu, v Pánu Ježíši Kristu. To je naše naděje. Na to se spoléháme. Nemáme nic jiného, na co bychom se mohli a měli spolehnout. To je naše víra, to je Bárakův odkaz, právě sem nás vede – abychom se spolehli na Boží dílo, na Boha samotného, protože to musí být on sám, kdo vybojuje vítěznou bitvu. 

Debóra řekla Bárakovi, že jeho schovávání se za ženu mu nepřinese slávu, že on se na té cestě neproslaví. Proslavila se Jáel, která stanovým kolíkem prorazila Síserovu lebku. To je poslední lekce pro nás, kterou chci zmínit. Nejde o naši slávu, ačkoliv v našich životech je to vždycky naopak. My si možná – věřím, že jistě – říkáme, že ne, že jde o slávu Boží. A přesně tak to má být, Boží slovo nás k tomu vybízí:

  • Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží. (1K 10,31)

Ale protože jsme padlá stvoření, vždycky se tam ta naše vlastní sláva tak nějak přimotá. Nikdy nezůstane úplně mimo. A jedině tehdy, pokud jsme si vědomi toho, že tam ta naše sláva opravdu je, jsme schopni s ní něco dělat. Pokud si myslíme, že jsme jako lilie, chybí nám sebereflexe, nevidíme trám ve vlastním oku. Jenom s ním jsme schopni přijít k Pánu a volat k němu, aby se nad námi smiloval, aby nám on sám vyndal ten trám z oka, a my jsme byli schopni čistého a jasného vidění. 

Kéž se Pán nad námi smiluje a dá nám tuto pokoru a bázeň, abychom mohli každý den umírat sami sobě a žít pro něj, pro jeho slávu, pro jeho království, z jeho milosti a z jeho síly. Vždyť je to on sám, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). Amen.