Rozvrácená společnost je důsledkem slabosti mužů

Jaroslav Kernal, Praha 19. července 2026

Před rokem jsme touto dobou začali otevírat knihu Soudců, kterou jsme nedávno dokončili. A i když už jsme celou knihu prošli, chtěl bych, abychom u soudců ještě chvilku zůstali. Čtyři soudcové z knihy Soudců jsou jmenovaní v galerii víry v Židům 11 – Gedeón, Bárak, Samson a Jiftách. Proto bych chtěl, abychom se k nim ještě vrátili a spolu s nimi ještě ke dvěma dalším, k Otníelovi a Ehúdovi. Těchto šest soudců je v knize Soudců popsaných trochu více než zbývajících šest (Šamgar, Tóla, Jaír, Ibsán, Elón a Abdón), o kterých se autor knihy zmínil v jednom až třech verších. Protože autor listu Židům označuje zmíněné čtyři soudce jako muže víry – a my jsme tu jejich víru viděli, když jsme knihou procházeli, nazval jsem tuto sérii Muži víry. To dnešní kázání bude takovým úvodem do celé série a potom se budeme věnovat v každém kázání jednomu ze soudců – první bude věrný Otníel, potom lstivý Ehúd, váhavý Bárak, bojácný Gedeón, unáhlený Jiftách a tělesný Samson. K těmto šesti bych chtěl zařadit ještě jednoho muže, který žil v době soudců, ale není označován jako soudce, a to je rozvážný Bóaz z knihy Rút. Ale abychom se k němu dostali, tak ještě předtím projdeme po kapitolách knihou Rút. Toto je plán dalších dvanácti kázání, i když to bude s nějakými přerušeními. 

Dnes se tedy zaměříme na takový úvod do tohoto tématu, které jsem nazval Muži víry. A jako vodítko jsem vybral poslední verš z knihy Soudců – je to verš, který charakterizuje dobu soudců, který ukazuje na rozvrácenou společnost a vyjadřuje naději, že přijde král, který přinese pokoj a nastolí spravedlnost a právo. 

• V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné. (Sd 21,25)

Z dvaceti tří vládců Izraele, nejprve celého a posléze té jižní části, tedy Judska bylo třináct vládců úplně špatných. Jedním z těchto vládců byla královna Atalja, která vyvraždila své vnuky, královské potomstvo a uzurpovala si vládu. O většině z těchto třinácti králů čteme slova jako „činil to, co je zlé v Hospodinových očích“, „chodil po cestě králů izraelských“ apod. Kdybychom započítali i devatenáct králů severního Izraele, tak se dostaneme k poměru třiceti dvou špatných králů a deseti víceméně dobrých. Mezi těmi dobrými je mimo jiné Hospodinův miláček, Šalomoun, který se v závěru života odklonil od Hospodina. A mezi těmi zlými je ten nejhorší judský král, Menaše, který prolil mnoho krve, ale v závěru svého života činil pokání a upnul se k Hospodinu. Takže to není úplně černobílé, ale stejně vidíme, že během těch čtyři sta padesáti let, kdy vládli králové v Izraeli, situace většinou nevypadala o moc jinak, než v době soudců. Každý dělal, co uznal za správné. Král sám o sobě není zárukou spravedlnosti a práva. Tou zárukou – a musíme vždycky pamatovat na to, že to je jen pozemská záruka – je, když je ve společnosti, ať už králem nebo kýmkoliv jiným, komu je to svěřeno, prosazováno právo a usiluje se o zajištění spravedlnosti a stavění na pravdě. Pokud je pravda vytlačena lží, vždy to skončí bezprávím.

I. Rozvrácená společnost

Izraelská společnost v době soudců, tedy od Jozua až po prvního krále Saula, byla naprosto rozvrácenou společností. Shrňme si, v čem byla ta společnost rozvrácená a co přesně to znamenalo. Každý si dělal, co uznal za správné. 

To je podle mě první charakteristika, která ukazuje na to, že chybělo jakékoliv měřítko toho, co je dobré a špatné. Pravda byla relativní. Tak bychom to možná řekli. Tehdy by asi taková slova nepoužili. Ale přesně tak jednali. Každý dělal, co uznal za správné. To je samo o sobě docela problém, protože jsme padlá stvoření a to, co je správné, je měřeno mírou vlastního já. 

Nicméně na druhé straně musíme říct, že díky neposlušnosti Adama a Evy jsme jako lidstvo mohli začít poznávat, co je dobré a co je zlé. Adam s Evou jedli ze stromu poznání dobrého a zlého. Jedli na popud toho zlého, jejich jedení bylo výrazem jejich neposlušnosti, přesto Bůh říká:

• Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky. (Gn 3,22)

Člověk padl a začal poznávat dobro a zlo, ale ze strany zla, ze strany neposlušnosti, podvodu a lži. Přesto může rozlišit, co je dobré a co je zlé. A u těch, kteří jsou znovuzrozeni, to platí ještě více. My jsme se narodili ze slova pravdy, poznali jsme pravdu o sobě a o Bohu, byli jsme vysvobozeni skrze poznání pravdy. Poznali jsme toho, který jediný je ta Pravda, a nyní žijeme v pravdě a jednáme podle pravdy. 

• Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. (J 3,21)

Jako Boží děti máme být pravdiví v lásce, abychom dorůstali v Krista (Ef 4,15). Byli jsme učiněni světlem, takže odkládáme staré smýšlení a žijeme jako děti světla, jejichž ovocem je dobrota, spravedlnost a pravda. A máme růst tak, abychom měli smysly vypěstované tak, že rozpoznáme dobré od zlého (Žd 5,14). Pravda pro nás není něčím relativním – nemusíme jednat podle toho, co uznáme za správné, protože známe, víme to, co je správné. Svět kolem nás zpochybňuje pravdu. A dělá to velmi intenzivně poslední dvě století. Pravda je něčím, co se podle světa nedá poznat, co je věcí pocitů, názorů, úhlu pohledu. Podle světa neexistuje nic takového jako absolutní pravda. Absolutní pravdou má být, že neexistuje absolutní pravda. 

Tohle je něco, co jako Boží děti odmítáme, protože jsme poznali absolutní pravdu, Krista a dostali jsme rukou jeho Slovo, o němž žalmista říká, že to hlavní v něm je pravda (Ž 119,160). Ježíš sám to říká, když se modlí za své učedníky k Otci a prosí ho, aby je posvětil pravdou – a dodává: „Tvé Slovo je pravda“ (J 17,17). My známe pravdu, my ji máme dokonce ve svých vlastních rukou. Je to Boží slovo. Jsou křesťané, kteří říkají, že záleží na výkladu Slova, protože můžeme rozumět nějaké pasáži tak nebo jinak. Ale často tohle zní právě proto, aby se zatemnila pravda nikoliv proto, aby byla vynesena na světlo. Když psal Pavel Korinťanům, řekl: 

• Náš dopis nemá jiný smysl, než jak mu sami rozumíte, když ho čtete. (2K 1,13)

Nenapsali jsme něco tajemného, čemu nikdo nerozumí a co by záleželo na tom, jak si to někdo vyloží, takže mohou existovat naprosto protichůdné výklady, ale napsali jsme úplně jednoduchým způsobem naprosto jednoduché věci, kterým může porozumět každý, kdo si je přečte. Tahle slova platí o naprosté většině toho, co je v Písmu napsáno. Mimochodem tohle je součást učení sola scriptura, která mluví o tom, že Písmo je jasné a srozumitelné a nepotřebuje nějaký tajuplný duchovní výklad, který by byl přístupný jenom některým zasvěceným lidem. Když pasák koz ve Středoafrické republice nebo prostá žena v Maroku dostane do rukou Písmo, mohou z něj načerpat moudrost ke spasení, které je skrze víru v Krista Ježíše. Ta cesta je tak jednoduchá, že ani ten nejhloupější na ní nezbloudí (Iz 35,8). Ale jde o to, abychom trvali na pravdě a na možnosti jejího poznání. A to je něco, co dnešní svět naprosto převrací. Svět v době soudců také mohl znát pravdu – nikoliv v takové plnosti, v jaké ji můžeme poznat my, ale přesto měl zjevení, které Bůh dal skrze Mojžíše. Bylo to o tom, co je pravda a co je lež, jak rozpoznat, co je dobré a co je zlé, jak vykonávat spravedlivý soud. Oni to odmítli. Zahodili Boží slovo jako něco nepotřebného. To dělá svět pořád a udělal to i v poslední době. Je tady snaha odstranit Boží slovo ze společnosti. Je tu snaha – a není neúspěšná – obrátit pravdu v lež a lež prohlásit za pravdu. 

• Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! (Iz 5,20)

Loupež je dnes nazývána daní – a většina pracujících asi ráda dává (od toho je slovo daň) více než polovinu toho, co si vydělá. Dříve se tomu říkalo berně, protože se to bralo lidem, ale stačí změnit slovíčko a vypadá to mnohem lépe, ne? Vražda nenarozeného člověka je nazývána lékařským zákrokem, stejně jako zabití nepotřebného starého člověka. Invaze jiných národů je nazývaná kulturním obohacením, i když nepřinášejí žádnou kulturu, leda pokleslou, nepřinášejí bohatství, ale je jim vydáno naše bohatství, nepřinášejí více práva, spravedlnost a pravdy, rozvrací stávající společnost. Lidé se odvrátili od pravdy, kterou nacházíme v Božím slově a hledají ji u sebe.

• Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou. (Iz 5,21)

To jsou lidé, kteří jednají podle toho, co uznají za správné. 

II. Kam se poděli muži?

To je otázka, kterou si musíme klást, protože tohle všechno je především problém mužů. Bůh ustanovil muže, aby byl hlavou ženy, aby vedl, aby rozlišoval, aby byl aktivní a jednal podle pravdy a práva, aby prosazoval spravedlnost. Muž se má starat o svou ženu jako o své tělo, což by mělo být vidět na ženě stejně, jako je to vidět na muži, když se stará o své tělo nebo o to, co je jeho hlavním zájmem. Muž se má starat o své blízké – a to zahrnuje nejenom fyzické sycení, i když to není nutně výhradní zodpovědnost muže, ale zahrnuje to hlavně věci pravdy, spravedlnosti a práva, nebo jinak řečeno také bezpečnosti. Muž má být aktivní v tom, aby své blízké, svou rodinu, rodinu víry, své bližní, zachoval v bezpečí, v pravdě a aby jim byl schopen zajistit spravedlnost a právo. A to znamená, že muž má zodpovědnost za to, aby se díval za svůj dvorek. Možná má na dvorku svou motorku nebo traktůrek či jakoukoliv jinou svou lásku, ale on se musí dívat dál a střežit ten svůj dvorek, ne kvůli traktůrku nebo motorce, ale hlavně kvůli těm, kteří tam žijí spolu s ním, které mu Bůh svěřil, a on je správcem toho, co mu Bůh svěřil. 

Dneska se poměrně hodně mluví o feminizaci světa. A pravda je taková, že náš svět je hodně feminizovaný. Ale myslím, že hlavním důvodem je selhání mužů. To je to, co jsme to viděli v knize Soudců, konkrétně v příběhu Debóry a Báraka. Bárak nebyl špatný vojevůdce, ale byl nerozhodný, váhavý, Bůh ho povolal skrze ženu, Debóru, tak řekl, že nepůjde do boje bez této ženy. Kde je v tom odvaha, kde je v tom spolehnutí se na Boha? Není tu! Je jinde, a my to uvidíme, až se k tomu dostaneme, ale v tomto bodě Bárak selhává jako muž. Není rozhodný, nevede, nechce převzít iniciativu, nejedná odvážně, je pasivní a schovává se za ženskou sukni. Bůh mu dal vítězství, ale byla to Debóra, která soudila Izrael, nikoliv Bárak. A Izrael žil v míru po čtyřicet let. To nebylo dílo Báraka, i když to bylo jeho vítězství, ale bylo to dílo Debóry. To není feminizace společnosti, ale je to selhání muže. 

Až budeme procházet životy těch jednotlivých soudců, uvidíme to ještě jasněji a podíváme se na to, jakou roli hrály ženy v jejich životech. Jenom v případě jednoho z těch šesti soudců, Ehúda, není zmíněna žádná žena. A jenom v případě muže, který není soudcem, Bóaze, je vztah ženy a muže v tom správném světle. Soudce Otníel, Boží muž, jednal podle toho, co si přála jeho žena Aksa. Bárak se schovával za Debóru. Gedeón, který neměl mnoho odvahy, ale z Boží moci nakonec jednal, si pořídil množství žen, s nimiž měl sedmdesát synů. Zdá se, že si těmi ženami nějak potřeboval zdůraznit své mužství. Jiftách měl jednu ženu a s ní jednu dceru, kterou ve své pošetilosti obětoval jako zápalnou oběť. A Samson – jeho život se točil kolem ženských sukní, místo aby bojoval s pelištejskými muži, spal s pelištejskými ženami. To je selhání mužů ve vztahu k ženám, to je selhání mužů v otázce vedení. 

Kde jsou muži, kteří by byli čestní, kteří by byli pravdiví, odvážní, spravedliví a současně laskaví, jemní a citliví? V knize Soudců nenajdeme ani jednoho takového. Nakonec v celém Písmu najdeme takových mužů jen poskrovnu. Bóaz je jedním z takových mužů. Je věrný a nedá si pokoj a dovede věc až do konce (Rt 3,18). To je Boží soud. To je způsob, jak Bůh soudí tento svět – změkčilost a zženštilost mužů a z toho vyplývající zmužštilost žen. Kniha Soudců ukazuje na odvahu a sílu žen. A to je v pořádku. Žena má být odvážná a silná, a často taková je. Ale kniha Soudců odhaluje také slabost a zbabělost mužů. A to je špatně. To je to, co vidíme v dnešní společnosti, co vidíme v současné církvi. Muži jsou zbabělí a bojí se říct pravdu.        A  to je Boží soud, který vidíme jak v Písmu, tak v dnešní církvi a společnosti. Bůh skrze proroka vysvětloval Izraeli:

• Hle, Pán, Hospodin zástupů, již odnímá Jeruzalému a Judsku oporu i podpěru, všechnu oporu chleba i všechnu oporu vody, bohatýra i bojovníka, soudce i proroka, věštce i starce, velitele i vznešeného, rádce i zručného řemeslníka a zkušeného zaříkávače. Za velitele dám jim chlapce, vládnout jim budou výrostkové. V lidu bude popohánět jeden druhého, druh druha, chlapec zaútočí na starého, bezectný na váženého. (Iz 3,1–5)

Na vedoucích místech budou výrostkové. To není o věku, to je o zralosti a mentalitě. I dnes nám vládnou výrostkové, ačkoliv mají šedé vousy a šedé vlasy. Ale chovají se jako puberťáci, jsou to výrostkové. To byl Boží soud nad Izraelem, a úplně stejně je to Boží soud nad naší společností. A my bychom to měli vidět a volat k Bohu a prosit ho o smilování, prosit ho o milost k pokání. 

Jsou to lidé, kteří nemají žádnou soudnost a žádnou moudrost. Jednají pudově, tělesně, chovají se jako děti. Tohle je problém celé západní společnosti. Vypadá to, že lidé, tedy hlavně muži, zhloupli a zdětinštěli. Chovají se jako pitomci. Na jejich životech není až na nějaké výjimečné chvilky nic inspirativního. To vypadá přesně jako životy soudců! I na jejich životech najdeme jenom zlomky toho, co je inspirativní. Otníel byl odvážný, Ehúd byl lstivý a jednal velmi promyšleně. Bárak, i když byl schopný velitel, se bál udělat sám nějaké rozhodnutí, a podobné to bylo s Gedeónem, který dosáhl velikého vítězství, ale Bůh s ním byl také velmi trpělivý. Co říci o Jiftáchovi, který se v jedné věci spolehl na Pána, ale ve všech dalších jednal naprosto pošetile? A Samson? To je ukázka zjevného úpadku Izraele. Muž, který vyhledával nevěstky a přitom soudil Izrael po dvacet let … Hezké tělo, hezká tvář, svaly, vlasy, jazyk básníka … ale smýšlení bezbožníka. Doufám, že jste se ani v dobrém ani ve zlém neshlédli v žádném z těch mužů!

III. Dokonalý muž

My se velmi rádi ztotožňujeme s biblickými postavami a bereme si je za vzor. To není nutně něco špatného, většinou je to dobré a správné. Ale vždycky potřebujeme sami sebe poměřovat měřítkem nejvyšším a nejdokonalejším, a tím je sám Pán Ježíš Kristus. On je ten, kdo nám nastavuje laťku. Jeho máme poslouchat, podle jeho vzoru máme žít. K němu máme jít a jeho máme následovat. O něm nám svědčí celé Písmo, takže jeho samotného musíme hledat na každé stránce Božího slova. Až se budeme zabývat životy jednotlivých soudců, mužů víry, bude to nakonec vždycky on, kdo bude naším měřítkem. Tito muži, ať už jejich víra byla větší nebo menší a jejich životy více nebo méně závislé na Bohu, jsou jenom lidé. Oni nám dávají naději, že i my, se svou slabou vírou, která často jenom doutná jako čadící knot nebo je nalomená jako třtina, vejdeme do Božího království. Tím důvodem však nejsou tito muži, ale tím důvodem je on sám, Ježíš. Je to jeho osoba a jeho dílo, které jsou důvodem našeho spasení.

Soudcové byli nezbytní v dějinách, aby nám ukázali na něj. Byli součástí dějin Izraele a měli ukazovat na potřebu někoho, kdo je větší a lepší než oni. Měli ukazovat na potřebu krále, který bude nositelem pravdy, práva, spravedlnosti, pokoje a radosti. Žádný lidský panovník, žádná vláda nemůže něco takového dát – to může dát jenom Bůh sám. On to učinil v osobě svého Syna, Pána Ježíše Krista, který se stal člověkem. Sestoupil z nebeské slávy a stal se člověkem. Stal se jím se vším všudy – vtělil se do života Marie, stal se součástí jejího těla a narodil se z ženy. Narodil se ale bez hříchu a od nejútlejšího dětství vedl všechny ke svému nebeskému Otci. A Otec na něj několikrát velmi jasně ukázal a řekl, abychom jeho poslouchali, abychom ho následovali, abychom žili tak, jako žil on. 

Boží slovo nám říká, že on je druhým Adamem. Je hlavou vykoupeného lidstva. Kdo v něj uvěří, stává se jeho součástí, je v něm, stává se součástí jeho těla, je jedním z jeho údů. Jako druhý Adam přináší spásu všem, kdo jsou z něj. Stejně jako první Adam přinesl prokletí a odsouzení všem svým potomkům, tedy veškerému lidstvu – protože my všichni jsme byli v něm, když se vzbouřil proti Bohu, tak druhý Adam přináší spásu všem, kdo jsou v něm. Jak v něm můžeme být? Jenom skrze víru. Když uvěříme, že je tím Bohem zaslíbeným prostředníkem a vykupitelem, když se spolehneme na jeho Slovo, že každý, kdo v něj věří, má život věčný, jsme započítáni do něj. Potom už Bůh nepočítá naše viny, protože v něm, v Kristu, nám všechny naše hříchy odpustil. Všechny – to znamená všechny. Jestliže věříme v Krista, není nic, co by nám nebylo odpuštěno (Ko 2,13). 

Tohle znamená, že jsme zachráněni pouhou vírou bez jakýchkoliv skutků. Není žádný skutek, který by nám mohl přinést spasení, který by nás mohl nějak přiblížit k Bohu. Je to jenom víra v Pána Ježíše Krista, která nás zachraňuje. Každý, kdo v něj věří, má život věčný a stává se Božím dítětem. Bůh se na něj dívá jako na svého milovaného Syna, jako na Krista. Každému věřícímu je přičtena Kristova spravedlnost. Už není žádný skutek, žádná oběť, nic, co bychom mohli udělat, co by nám dalo něco víc. Samotný Kristus a samotná víra v něj nás zachraňují a přivádějí nás do Boží blízkosti. Kdo uvěří ve svém srdci, že Bůh Krista vzkřísil z mrtvých a vyzná svými ústy, že Ježíš je jeho Pánem, bude spasen (Ř 10,9). Tak jednoduché je spasení z milosti skrze víru. Není to systém skutků, není to nějaké složité náboženství, ale je prostá víra v Božího Syna. 

Tohle je dílo Boží milosti. Je to něco, co Bůh učinil pro nás. Nejsme to my, kteří bychom mohli učinit něco pro Boha – to on dělá všechno v nás a skrze nás. Ale nedělá to bez nás. Nejsme bezduchými nástroji v jeho ruce – dal nám svého Ducha, dal nám nové srdce, dal nám své Slovo, abychom podle něj žili, abychom tím Slovem proměňovali svou mysl a tak se připodobňovali jeho Synu, jehož podobu v nás on sám svým Duchem formuje. Proto se aktivně upínáme k němu, zaměřujeme se na něj, hledáme jeho samotného a jeho dílo ve svých životech, chceme ho poznávat a žít s ním. On se nám stal vším. Proto musíme být i my vším pro něj. 

Proto rozjímáme nad jeho Slovem ve dne i v noci, proto můžeme spolu s žalmistou vyznávat, že jsme si zamilovali jeho zákon a chceme jednat podle jeho Slova, protože on vložil tuto poslušnost do našich srdcí. Dal nám nové srdce, které naplnil láskou, která řídí celý náš život. Jeho láska nás vede k tomu, abychom už nemilovali sami sebe, ale abychom milovali jeho a vydávali se mu jako oběť živá a svatá. Jeho láska vede naše vztahy, takže milujeme bratry a sestry i všechny své bližní, kteří nám tak často lezou na nervy. Ale jeho láska v nás přemáhá všechny ty lidské věci – proto si odpouštíme navzájem a žijeme jako ti, kterým se dostalo nebeského povolání. 

• Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. (Ef 4,1–3)

Amen.