Vyhlazení Benjamínců (Sd 19,1–21,25)
Ke komu bychom šli?
Jaroslav Kernal, Praha 7. června 2026
Dneska máme před sebou poslední příběh z knihy Soudců – je to dlouhý příběh a je to nejotřesnější příběh ze všech v celé této knize. Jsem vděčný za to, že procházíme knihy Písma postupně jako celek. Bůh nám totiž nedal Písmo jako hromadu veršů, z nichž bychom si mohli vybírat, jak se nám to hodí, ale dal nám své Slovo jako celek, jako jednu knihu se začátkem a koncem, která je složená z dalších šedesáti šesti knih, z nichž každá má svůj vlastní začátek a konec, svůj vlastní příběh a své vlastní místo v celku. Proto věřím, že to nejlepší, co můžeme udělat, je, že čteme Bibli tak, jak nám jí Bůh dal, ne že někam zapíchneme prst a přečteme si jeden nebo dva verše, ale čteme celé knihy a přemýšlíme o nich. A stejným způsobem Bibli také vykládáme. Věřte mi, že kdyby to záleželo na mně, tak bych do toho dnešního textu vůbec nešel. Obloukem bych se mu vyhnul. Nicméně jsem vděčný Bohu za to, že nemůžu.
S tím dnešním textem, který je završením knihy Soudců, naložíme podobně, jako jsme naložili s tím předchozím. Nejprve se tedy opět podíváme na to, co se zde děje, pak se zamyslíme nad tím, jak se z toho můžeme poučit a nakonec se zaměříme na to, jak v této temnotě vidět a nalézt Pána Ježíše Krista.
Minule jsem se krátce zamýšlel, kam ty poslední dva příběhy z knihy Soudců zařadit na časové ose. A je zjevné, že ten první příběh, v němž jednou z hlavních postav je Mojžíšův vnuk, patří z hlediska časového někam na začátek knihy Soudců. Autor knihy Soudců ho umístil na konec, aby zdůraznil, jak špatné to v Izraeli bylo. Totéž platí i o tomto příběhu. Jednou z postav, která se zde objevuje, je vnuk Árona, Pinchas (Sd 20,28). To je ten Pinchas, který odvrátil Boží rozhořčení, když probodl Izraelce, který si do svého stanu přivedl Midjánku před očima celého Izraele, když plakali kvůli Božímu soudu před Hospodinem. Zabil jeho i tu ženu (Nu 25). To bylo krátce před vstupem do zaslíbené země. Potom zemřel Áron a jeho syn Eleazar se stal veleknězem. A po něm se stal veleknězem Pinchas – a je jím i v tom našem příběhu.
- Lid sloužil Hospodinu po všechny dny Jozuovy a po celou dobu života starších, kteří Jozua přežili a viděli celé velké Hospodinovo dílo, které pro Izraele vykonal. I zemřel Hospodinův služebník Jozue, syn Núnův, ve věku sto desíti let. Pochovali ho na jeho dědičném území v Timnat-cheresu v Efrajimském pohoří severně od hory Gaaše. Též celé ono pokolení se odebralo ke svým otcům. Po nich nastoupilo jiné pokolení, které neznalo Hospodina ani jeho dílo, jež pro Izraele vykonal. Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili baalům. Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země. Chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim. Tak Hospodina uráželi. Opustili Hospodina a sloužili Baalovi a Aštoretě. (Sd 2,7–13)
To je kontext našeho příběhu. Už tady nejde o uctívání jiných bohů, ale o úplně zvrácená rozhodnutí. A to je to, co charakterizuje tyto tři kapitoly.
I. Nesprávná rozhodnutí
Slyšeli jsme celý ten příběh a vidíme, že to je příběh velmi temný a hrozivý, nesmírně brutální a plný nejenom špatných skutků, ale dokonce špatných rozhodnutí. V tom minulém příběhu jsme viděli, že všechno, co se tam odehrálo, bylo špatně. Totéž vidíme i zde, ale můžeme jít ještě o krok dál a říci, že každé rozhodnutí, které zde bylo učiněné, bylo špatné.
Trochu to připomíná situaci před potopou.
- I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. (Gn 6,5)
Tady se to týká Izraele. Podívejme se na to. Ten příběh začíná smilstvem. No, možná bychom mohli jít ještě o kousek dál, protože se tu mluví o ženině, tedy konkubíně, neplnoprávné manželce. Ona se dopustila smilstva, její muž ji vydal, aby ji hromadně znásilnili, až z toho zemřela, pak jí rozsekal na kusy a poslal všem kmenům Izraele. Člověku se zvedá žaludek z takového jednání. Ale zjevně se zvedal i Izraelcům. Ale co se tady děje? Od samotného začátku je tady přesně to, co jsme viděli u Samsona. Za zlo je odpláceno ještě větším zlem. Celé ty tři kapitoly vypadají jako zlý sen. Sobecký levita – po čtyřech měsících zjistí, že svou konkubínu chtěl zpátky … Ale potom ji nechá násilníkům. Ničemným mužům z toho města. Načež se takovým zajímavým způsobem prohlásí za soudce v Izraeli. Trochu si přibarvuje to, co se stalo, ne? Muži z Gibeje mě chtěli zabít a moji nemanželku zneužili, až z toho zemřela. To vypadá, jako kdyby se on sám jen tak tak zachránil. Ale on spal. A dokonce ani není jasné, jestli tam na prahu domu byla ta žena mrtvá nebo jenom v bezvědomí a zemřela až po cestě domů. Ale on říká: Tak s tím teď něco udělejte. Oni za to můžou. Tady je levita, který obětoval svou ženu, aby se sám zachránil, a teď chce obětovat Izraelce, aby se za něj pomstili.
Co na to Izraelci? Přitáhli jako jeden muž. Podivuhodná a nebývalá jednota. Jak se k tomu staví? Dobře, vyslechli jsme tě, takže teď bychom měli vyslechnout ty muže z Gibeje, že? Protože k soudu je třeba svědectví dvou nebo tří svědků.
- Nepovstane jen jediný svědek proti někomu v jakémkoli zločinu, v jakémkoli prohřešku a při jakémkoli hříchu, jehož se někdo dopustil. Soudní výrok bude vynesen podle výpovědi dvou nebo tří svědků. (Dt 19,15)
Ale tady to nějak nefunguje. Izraelci se rychle rozhodli, že se pomstí. Vytáhneme proti Gibeji a odplatíme jim za všechnu hanebnost, které se dopustili. Tohle se děje, když se lidé nechají zaslepit a ohloupit nemorálním, ale výmluvným jednotlivcem. A všimněte si toho, že v tuto chvíli náš levita úplně mizí ze scény. Kamera se zaměřuje jinam. V Dt 13 se mluví o tom, že by se nějaké město v Izraeli dopustilo modlářství – potom mělo být úplně vybito. Ale předtím Boží slovo říká:
- … budeš pátrat a zkoumat a dobře se vyptávat; bude-li to jistá pravda, že se taková ohavnost ve tvém středu stala … (Dt 13,15)
Na nespravedlnost nesmí být odpovězeno nespravedlností. Bezpráví nelze narovnat bezprávím. Ale Izraelci se zjevně neřídí Hospodinovým zákonem. Jaká byla cena? Dvaadvacet tisíc mužů (Sd 20,21) první den. A osmnáct tisíc druhý den (v. 25). Deset procent celého toho množství. Samí zdatní válečníci, mečem ozbrojení muži. Šokující je, že tito muži nebyli schopni dobýt zaslíbenou zemi, ale byli schopni se vraždit navzájem. Tak, jak vybili Gibeu, tak měli vybít kenaánská města. Ale to neudělali. Místo toho vybili ostřím meče a vypálili benjamínská města. Naživu zůstalo jen šest set mužů.
K tomu se přidává pošetilý slib – to známe od Jiftácha, že? Nikdo z nás nedá svou dceru za ženu Benjamíncovi. A teď jsme jim všechny ženy pobili. Tak budeme plakat před Hospodinem, že na nás dopustil takovou katastrofu.
A musíme říct, že Bůh to skutečně dopustil. Vidíme, že se tady s Božím jménem zachází tak trochu pohanským způsobem. Doptáme se Hospodina, a to nám zajistí vítězství. Ale Bůh není pohanská modla, Bůh není nějaké orákulum, kterým bychom mohli řídit své životy. On je živý a chce, abychom s ním měli vztah, abychom s ním chodili a řídili se jeho Slovem.
Izraelci se neřídili Hospodinovým slovem, ale svými pocity a náladami. Dávali nerozvážné sliby, pak kvůli tomu plakali, ale místo aby činili pokání, tak vyřešili věci další nespravedlností a hloupostí. Kde vezmeme ženy pro Benjamínce? Tak vybijeme další izraelské město! No to je pecka! A když se nedostalo na všechny, tak jim poradíme, aby si nějaké ty ženy pro sebe ukradli – a my pak domluvíme jejich otcům, aby to moc neřešili a smířili se s tím. Nespravedlnost stíhá nespravedlnost a bezpráví se vrší na dalším bezpráví. Každý si dělá, co uzná za správné. To je refrén této knihy. To ukazuje, jak moc potřebovali krále, který by nastolil spravedlnost a právo. Bez spravedlnosti to totiž nejde. A v době soudců zjevně nebyla. A v celém Písmu vidíme, jak snadno a rychle může přijít bezpráví a bezzákonnost.
Tento příběh nám představuje jednu z největších ironií této knihy, protože bezejmenný sobecký a bezcitný levita, vyvolává u Izraelců nejbouřlivější reakci. Jsou jím vyburcováni téměř k šílenství – jsou ochotni obětovat své syny ve válce, aby pomstili muže, jehož svědectví je falešné a motivované vlastním zájmem. Naproti tomu na konci úvodu knihy (Sd 2,1–5) je izraelské shromáždění dojaté k slzám řečí anděla Hospodinova, která je zcela pravdivá a přesná, přesto se lid rychle odvrací od Boží cesty.
II. Nutné důsledky
To nás vede dál. Mohli bychom strávit několik kázání popisem všech špatností, špatných rozhodnutí a špatných skutků, špatných doporučení a návodů, které nacházíme v posledních třech kapitolách knihy Soudců. Jediná trochu pozitivní věc, kterou tady nacházíme, je slitování nad zbývajícími Benjamínci. Ale řešení je špatné. A to, že to tak dopadlo, bylo právě kvůli předchozím špatným rozhodnutím.
Proč se divíte, že to tak špatně dopadlo? Tak se podívejte na to, jak jste se rozhodovali, jak jste jednali … To všechno, co se děje, jsou jenom důsledky. Jsou to důsledky bezbožnosti, jsou to důsledky špatných rozhodnutí, jsou to důsledky neposlušnosti a nehledání Boží vůle. Přesto se z toho můžeme poučit. A měli bychom. Apoštol připomíná křesťanům ohledně Starého zákona:
- Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení… (Ř 15,4)
Jak se tedy můžeme poučit? Mohli bychom použít totéž, co v přechozím příběhu a mluvit o poslušnosti Božímu slovu, o nerozlišování a o nespravedlnosti. A chci to tak udělat – a možná přidám ještě něco navíc.
Na rozdíl od předchozího příběhu tady totiž Boží slovo je. Oni se doptávají Hospodina. Máme jít na Benjamína? Jděte. Dvaadvacet tisíc mrtvých … Máme jít znovu? Jděte. Osmnáct tisíc mrtvých. Ptali se po třetí … Já vám je vydám. Jak to skončilo? Dvacet pět tisíc čtyři sta mrtvých bojovníků z Benjamína a spolu s nimi všechny jejich ženy, děti a starci. Naprostá destrukce kmene. Tak to vypadá, když Bůh vydá něco do našich rukou. Když máme svůj plán a chceme od Boha jenom potvrzení. Někdo by mohl namítnout, že Bůh nám přece nedá štíra, když ho prosíme o vejce (Lk 11,12). A je to přesně tak. Problém ale v tom, že my leckdy prosíme o štíra a myslíme si, že to je vejce. Jinými slovy, nerozlišujeme, co je Boží vůle a co není, jednáme špatně, pak pláčeme nad důsledky, které nám to přineslo, a divíme se, že to přineslo právě takové věci.
Přijde člověk, jehož charakter neznáme, ale umí dobře prodat, co má – a my se divíme, že nás potkávají takové těžké věci. Boží slovo nás varuje, abychom nenechali lechtat své uši. Máme být jako Berojští, kteří zkoumali Písma. A je lepší strávit více času zkoumáním Písma a následným chozením v pravdě, než spěchat a potom se učit z vlastních chyb. Je jasné, že v tom nebudeme dokonalí a vždycky se budeme muset učit také z vlastních chyb, ale může to být více nebo méně bolestivé. Ale to, co je tak důležité, je, že jsme tady kvůli Kristu a na něj musí být upřený náš pohled. Izraelci se měli úplně stejně upínat k Hospodinu. On nám dal tuto zemi – a my teď jdeme vyhladit Benjamínce? Neměli bychom se nad tím zamyslet? Pán Ježíš nás povolal k tomu, abychom se milovali navzájem – a byli na sebe hodní, jak říká Martin – a já se chystám být nepříjemný na svého bratra v Kristu? Neměl bych se nad tím zamyslet?
Ten text, který máme před sebou, můžeme aplikovat opravdu mnoha různými způsoby do našich životů – jak jednotlivců, tak i sboru. Skotský kazatel John-William Noble aplikoval ten text na selhání církví během kovidu, kdy církve poslouchaly svět, místo aby rozlišovaly podle Božího slova. A místo pokání udělaly další sliby, že budou ještě víc poslouchat svět. Což se projevu v dalších společenských tématech, např. v klimatickém alarmismu, ukrajinismu, amerikanismu, íránismu, izraelismu. Místo pravdy Božího slova církve jenom přejímají, co jim říká svět, co se dočtete na Seznamu nebo na Novinkách. Ale naším měřítkem všech věcí musí být samotné Písmo – sola scriptura. To je nebezpečí, které hrozí každému z nás. To je to, co se děje v tomto příběhu. A je to velké poučení pro nás. Když uděláme špatné rozhodnutí, řešením nemůže být jiné nebo další špatné rozhodnutí, řešením musí být pokání. Návrat na začátek. Když uděláme pošetilý slib, máme vyznat svou hloupost a odvrátit se od ní. A především bychom měli hledat moudrost, abychom nedělali pošetilé sliby a nepoužívali svá ústa hloupě.
- Člověku je léčkou nerozvážně říci: „Je to zasvěceno“, a po slibu si to rozmýšlet. (Př 20,25)
V Leviticu 5,4–6 čteme o tom, co má člověk dělat, když nerozvážně pronese přísahu – ať v dobrém či ve zlém. Nebo dokonce když se posléze ukáže, že to bylo špatně. Takový člověk měl vyznat, čím se provinil, přinést oběť a bylo mu odpuštěno. A přesně totéž říká Boží slovo i nám. Jestliže zhřeším – činem, slovem nebo myšlenkou či motivem – mám vyznat Bohu svůj hřích (a pokud jsem se zjevně provinil i vůči konkrétnímu člověku, tak to mám vyznat i jemu), mám prosit o odpuštění a Bůh, který je věrný a spravedlivý, nás očišťuje od každé nevěrnosti, od každého hříchu (1J 1,9). Pán Ježíš za všechny naše hříchy už zaplatil. Je dokonáno. Takže jestliže na mě něco ulpí, mám ve víře vzít jeho krev a očistit to.
Ještě bych chtěl přidat pár slov k té spravedlnosti, než půjdeme dále. I v tom dnešním textu vidíme množství bezpráví. A křesťané někdy mluví o tom, že naším úkolem není upozorňovat na bezpráví, ale kázat evangelium. Naším úkolem skutečně je kázat evangelium. Ale v evangeliu se zjevuje Boží spravedlnost (Ř 1,17), takže součástí kázání evangelia musí být také pravda, což znamená nazvat věci pravým jménem, poukázat na spravedlnost a bezpráví. Jakub říká, že skutečná zbožnost znamená zastat se sirotka a vdovy, mluvit o desítkách tisíc zavražděných nenarozených lidech, stavět se proti snahám vraždit stárnoucí a nemocné lidi (eutanázie), poukazovat např. na nemorálnost zadlužování nebo zdaňování obyvatel atd. To jsou věci, které se týkají spravedlnosti, pravdy a práva. Pán Ježíš napomínal farizeje, že sice odevzdávají desátky z máty a routy, ale nedbají na spravedlnost a lásku (Lk 11,42). A dodal, že to je třeba činit, a to ostatní nezanedbávat.
To jsou praktické lekce, které si můžeme vzít z toho textu. Ale musíme jít ještě o něco dál – musíme jít k Pánu Ježíši Kristu.
III. Nehynoucí naděje
Četl jsem text z listu Římanům, v němž Pavel mluvil o Starém zákoně a o tom, že můžeme přijímat všechno, co je v něm napsáno, protože to je k našemu poučení. Ten verš říká:
- Všecko, co je tam psáno [v Písmech Starého zákona], bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. (Ř 15,4)
Bůh nám dal své Slovo nejenom k tomu, aby nás poučil, aby nám dal návod, chcete-li, protože jeho Slovo opravdu návodem je, jakkoliv to slovo návod nemáme příliš v oblibě a víme, že Bůh nechce, abychom žili nějak jako podle návodu, ale chce, abychom s ním měli vztah, abychom s ním mluvili, abychom s ním chodili, abychom ho milovali a toužili po něm. Bůh nám dal své Slovo, abychom měli naději.
Ale náš dnešní text je naprosto beznadějný, nebo ne? Tma, temnota, hřích, bezpráví, nespravedlnost, smilstvo, znásilnění, vražda, manipulace, pomsta, genocida, další genocida, únos, lhaní, překrucování, pokrytectví … Kde je nějaká naděje???
Abychom viděli naději i v našem textu, musíme jít trochu dál – musíme nechat promluvit Nový zákon, musíme se podívat na Pána Ježíše Krista a uvědomit si, že to všechno vede k němu. Před příchodem Pána Ježíše Krista musel být tento text pro Židy velmi depresivním místem. A bez Krista takovým také zůstává. Jenom ve světle Pánova příchodu tu můžeme najít nějakou naději.
Ten text ukazuje, že starozákonní Izrael byl Božím lidem jenom navenek, tělesně. I když si ho Bůh vyvolil, aby byl jeho lidem, byl to nevěřící lid. Kdybychom šli dál do Písma, viděli bychom, že v podstatě skoro nikdy – až na nějaké malé výjimky – tu nebyla majorita Židů, kteří by byli z celého srdce oddaní Hospodinu. Spíš to byli jednotlivci, ostatek, jak je nazývá Písmo. Ostatní nemilovali Boha, jeho zákon jim byl zcela ukradený, nezajímal je. Protože jejich srdce bylo nevěřící, nikdy je Boží slovo doopravdy nezajímalo.
A tady svítá určitá naděje. Bůh zaslíbil svému lidu novou, lepší smlouvu, a my jsme účastníci té smlouvy. Je to smlouva, která byla zapečetěná krví Pána Ježíše Krista. Je to smlouva, která zaslibuje nové srdce a přítomnost Božího Ducha v životě věřícího člověka. Je to smlouva, která je neporušitelná, kterou není možné vypovědět, je to smlouva, jejímž garantem je jen Bůh sám, jejímž prostředníkem je Bůh sám v osobě Božího syna a jejíž zárukou, závdavkem, je Bůh sám v osobě Božího Ducha. Není lepší smlouva, kterou bychom si mohli přát. Boží lid nové smlouvy není jako lid staré smlouvy. I když se nám nevyhnou nápady, které měli lidé staré smlouvy. Někdy máme svou vlastní agendu a chceme, aby ji Bůh posvětil. A Bůh nám ve svém Slově, v příbězích, jako je tento, ukazuje, kam to může vést.
Místo vlastní agendy a našich nápadů se potřebujeme zaměřit na toho jediného, který nás vysvobozuje ze všeho hříchu, který sám nás posvěcuje, který nás zachovává. To je cesta, jak nás náš text vede ke Kristu a k naději, kterou v něm máme.
A tohoto Pána smlouvy můžeme postavit do ostrého kontrastu k těm všem, které nacházíme v našem textu. Podívejte se na něj. To není zbabělý a sobecký levita, který dal svou ženu, kterou ani nechtěl přijmout za ženu, za sebe. Náš Pán dal sám sebe za svou ženu, za svou nevěstu. Zamiloval si církev a „sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná“ (Ef 5,25–27). Postavil svou církev, svou nevěstu, doprostřed bitevního pole, do duchovní války, ale zaslíbil, že on sám ji vybuduje, že ji brány pekel nikdy nepřemohou (Mt 16,18). Náš Pán nikdy nevydal falešné svědectví o tom, co se dělo v městě, které se v nepřátelství obrátilo proti němu. Jeho chtěli skutečně zabít a také ho zabili. Byl zrazen a byl zajat, byl vyslýchán, týrán, mučen, bit, byl popliván a nakonec byl potupně popraven, tedy ukřižován na římském kříži. Byl popraven spolu s dvěma zločinci, a i když to byla ta nejhorší chvíle jeho života, tak jednoho z nich zachránil. A nikdy nevydal křivé svědectví o tom, co se stalo, o tom, jak zemřel, jak byl pohřben a jak byl třetího dne vzkříšen. On naopak všechny tyto věci předpověděl.
Mluvil jasně o tom, že dává svůj život za ovce, za nás, abychom my měli život a měli ho v hojnosti. Že svůj život dává dobrovolně, že mu ho nikdo nemůže sebrat, ale on ho dává a zase si ho vezme zpět. Jeho svědectví je čistá pravda a není v něm ani nejmenší lež.
Náš Pán nikdy nepostavil bratry proti sobě, ale vždycky je vedl k tomu, aby se milovali navzájem, aby se budovali a byli spolu, aby se podporovali jeho Slovem, pravdou, aby na ní stavěli a sami byli – jako církev – sloupem a oporou pravdy.
Ano, v temnotě našeho dnešního příběhu, naprosto kontrastně září Pán Ježíš Kristus, září tu jeho kříž, jeho dílo, jeho život, jeho slova, jeho vyučování, jeho láska. Takto ho můžeme vidět i v těch nejtemnějších místech Starého zákona, takto se nám dává poznat na všech stránkách Starého zákona. Takto ho také potřebujeme poznávat, protože on sám je cesta, pravda i život. Nikde jinde než v něm žádný život nenajdeme.
Proto vás chci i dneska pozvat, abyste šli k němu. Abyste se spolehli na něj, na jeho dílo, na jeho Slovo, na jeho sliby, abyste se jich dovolávali ve svém životě a abyste chodili s ním. Ke komu jinému bychom měli jít? Vždyť on má slova věčného života (J 6,68). Amen.