Modlářství a násilnictví Danovců (Sd 17,1–18,31)

Ukradené náboženství

Jaroslav Kernal, Praha 31. května 2026

Dneska máme před sebou předposlední dvojpříběh z knihy Soudců. Říkám dvojpříběh, protože to jsou dva příběhy, které však patří k sobě a mají mnoho společného. Dohromady vytváří jednu velkou scénu, kterou autor knihy Soudců umístil na konec této knihy, i když z časového hlediska to vypadá spíš tak, že se tento příběh odehrával někdy v první části knihy Soudců. Myslím, že podobné je to i v následujícím příběhu, který zahrnuje poslední tři kapitoly knihy Soudců, jímž se budeme zabývat příště. Kniha Soudců je velmi pečlivě sepsaná a poskládaná. Jejím úkolem není přesně zobrazit chronologii, tedy to, jak šly jednotlivé události přesně za sebou – i když i to dělá v celé té střední části, která se věnuje jednotlivým soudcům. I tam můžeme vidět pečlivou stylizaci, výběr příběhů, výběr jednotlivých soudců. Úkolem té knihy je ukázat, jak to od Jozua k Samuelovi, což byl poslední ze soudců, nebo možná až k Saulovi, šlo s Izraelem z kopce. Bylo to čím dál tím horší. A poslední tři příběhy celé knihy – příběh Samsona, příběh Danovců a příběh Benjamínců – to mají umocnit. Kmen, který se oddal modlářství a uctíval litou modlu, Danovci, a nakonec kmen, který byl skoro vyhlazen kvůli svému hříchu, své zatvrzelosti a kvůli bezbožnosti všech ostatních kmenů. To má ukazovat na destrukci Izraele a na potřebu zbožného krále. 

V našem příběhu je levita Jónatan, syn Geršóma, syna Mojžíše. Mojžíšovi synové se narodili předtím, než Bůh povolal Mojžíše k tomu, aby vysvobodil Izrael. Nevíme přesně, kdy se narodili, takže když Izrael vyšel z Egypta, nemuselo jim být – a nejspíš nebylo – ještě dvacet let. To by znamenalo, že Geršóm vstoupil spolu Jozuem do zaslíbené země, když mu bylo mezi 45 a 59. I kdybychom předpokládali, že se dožil vysokého věku jako jeho otec a zplodil svého syna Jónatana ve vysokém stáří, stále jsme víceméně na začátku toho čtyři století dlouhého období soudců. 

V druhém příběhu dojde k vyhlazení kmene Benjamín. Zůstalo jenom šest set mužů. Izraelci jim dodali uloupené ženy z Jábeše v Gileádu a zbylých dvě stě si Benjamínci uloupili. Tradiční chronologie mluví o tom, že Samson (z Danovců) zemřel kolem r. 1075 př. Kr. O nějakých třicet až čtyřicet let později nastupuje na trůn Saul, který o sobě říká, že je z nejmenšího z izraelských kmenů a z nejmenší čeledi, přesto se zdá, že už nějaká generace uplynula od vyhlazení skoro celého kmene. O dalších sto let později nastoupil na trůn král Rechabeám, syn Šalamouna a povolal do boje Benjamína a Judu, celkem sto osmdesát tisíc mužů. To vypadá, že Benjamín už byl zase aspoň trochu rozrostlý. 

Mluvím o tom proto, abychom si uvědomili, že když čteme Písmo, máme před sebou literární dílo. Je to samozřejmě dílo duchovní, ale je to také dílo literární. Abychom porozuměli tomu duchovnímu, musíme nejdřív chápat to literární. Když nebudeme chápat, co je skála a co je písek a co znamená stavět na skále a co na písku, nepochopíme ani duchovní podstatu toho, co Pán Ježíš říká, když mluví o tom, že máme stavět dům na skále a ne na písku. Teď pojďme do našeho textu a podívejme se nejprve na to, co se tam děje, dále na to, jak se z toho můžeme poučit a nakonec na to, jak nás vede k Pánu Ježíši Kristu. 

I. Duchovní úpadek

Máme tady dva příběhy, které obsahují stejný vzorec jednání – na začátku je krádež a na konci je modlářství. Vidíme tu naprostý duchovní úpadek jednotlivce v Izraeli. Míka okradl svou matku. Vzal jí nějakých třináct kilo stříbra. V dnešních cenách je to něco přes půl miliónu. Matka zloděje proklela a následně Míka stříbro vrací. A matka mu ho dává, ale on ho nechce. Matka se zaštiťuje tím, že stříbro bude zasvěcené Hospodinu. A potom vezme méně než pětinu z toho stříbra – trochu to připomíná příběh Ananiáše a Safiry, že? – a dává to zlatníkovi, aby jí vyrobil sochu tesanou a litou, tedy modlu. Míka měl totiž doma domácí svatyni. A možná po vzoru Gedeóna si udělal efód a měl také domácí bůžky. Mimochodem jméno Míkajáš znamená „kdo je jako Hospodin?“

Jméno Hospodin tu sice hraje nějakou roli, ale je zjevné, že za tím jménem není žádný obsah. Není tu žádná spojitost s žádným jednáním. Hospodin přece Izraeli řekl:

• Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. (Dt 5,8–10)

Kromě toho Míka ustanovil jednoho ze svých synů, aby byl knězem. To byla běžná praxe pohanských národů. Ale v Izraeli Bůh ustanovil kmen Lévi a z kmene Lévi rod Áronův, aby jen z tohoto kmene byli kněží, kteří budou sloužit Hospodinu. Ostatní levité měli kněžím pomáhat a měli své určené úkoly a místa. Přivlastnit si kněžství bylo stejné, jako vytesat si modlu. Jaká to asi musela být úleva, když se objevil Jónatan, levita, vnuk Mojžíše a ujal se místa kněze v Míkově domě. Dokonce to nebylo jen tak – on byl přímo najat jako kněz – za stravu, oděv a deset šekelů stříbra ročně. Míka byl nadšený:

• Míka si řekl: „Nyní vím, že mi Hospodin bude prokazovat dobro, neboť mám za kněze lévijce.“ (Sd 17,13)

Vidíme tady úpadek jednotlivce, vidíme tady úpadek levity, je tu falešné náboženství, které je postavené na ukradeném stříbře. U Samsona jsme viděli, že skoro všechno bylo špatně – ale přece jen tam bylo něco, na co bylo možné se postavit. Samson byl zasvěcenec o lůna matky a navzdory všemu svému sobectví a všem touhám očí, o které nakonec přišel a své mstivosti, jsme viděli také víru v Hospodina. Ale tady nevidíme nic takového. Hospodinovo jméno je jenom nátěr na pohanství a na modlářství. Mluví se tu o Hospodinu, ale uctívají se domácí bůžci. Je tu vnuk Mojžíšův – to je ten Mojžíš, který přijal od Boha zákon pro Izrael. Jónatan možná svého dědečka nepamatoval, ale jeho otec nepochybně viděl všechny ty divy, které Bůh vykonal na cestě z Egypta, během čtyřiceti let na poušti a potom při dobývání zaslíbené země pod vedením Jozua. Ale tady můžeme vidět, jak velkou moc má okolní svět. Myslím, že oproti Samsonovi nenacházíme u Jónatana ani špetku víry, takže se nemůžeme divit tomu, jak jedná. A Boží slovo to tady zdůrazňuje uprostřed sedmnácté kapitoly:

• V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné. (Sd 17,6)

Král nebyl od toho, aby určoval, co je správné a špatné. Od toho tady byli kněží a levité, jimž byl svěřen zákon, oni ho měli střežit a zachovávat a měli učit krále spravedlnosti a právu. Ale král byl tou autoritou, která měla moc dosáhnout práva a spravedlnosti. Proto tady máme tuto zmínku. 

Takže vidíme duchovní úpadek jednotlivců, rodin, levitů, a v další kapitole také celého jednoho izraelského kmene. 

• Danovce zatlačili Emorejci do hor a nedovolili jim sestoupit do doliny. (Sd 1,34)
• A proč Dan pobývá jako host na lodích? (Sd 5,17)

Nebyli schopni získat to území, které jim Bůh zaslíbil. A tak šli jinam. Bůh jim řekl, kam mají jít, co je jejich podíl, ale oni řekli, že půjdou jinam a sáhli po tom, co bylo jednodušší. Město Lajiš, které žilo pokojně a v bezpečí, klidný a bezstarostný lid. Jónatan jim v tom požehnal. Město přepadli, vybili, vypálili a postavili znovu. Po cestě se zastavili pro tesanou a litou modlu v domě Míky a vzali s sebou také kněze. Ukradli modly i kněze, který se nechal zlákat vidinou lepšího bydla, a jeho potomci tam byli kněžími, dokud nebyli ze země vysídleni. 

Každá aktivita, která je zmíněná v těchto dvou kapitolách, je špatně, a to navzdory tomu, že všechno vypadá velmi dobře. Jsou tu v podstatě jenom dva okamžiky, kdy je někdo nespokojený. Nejprve je to matka Míky, která proklela zloděje svého stříbra. A následně je to Míka, který viděl, že Danovci jsou silnější a tak se vrátil do svého domu bez domácích bůžků, bez efódu, bez sochy tesané a lité a bez kněze. Asi mu Hospodin nepožehnal, jak si myslel, že to bude, když si vzal za kněze levitu – jednoduše proto, že si neměl brát za kněze levitu – a levita neměl chtít být knězem. Ale Míkovi se zalíbilo mít domácí svatyni s domácími bůžky, efódem a sochou, chtěl mít kněze, lévitovi se zalíbilo být knězem celého domu a potom dokonce celého kmene, kmeni se zalíbilo mít vlastní bůžky a vlastní kněžský rod. Jak se na to mohl Bůh dívat? Nemohl! Proto končí ten text slovy, že to tak bylo až do doby, kdy byl kmen Dan přestěhován do Asýrie a nezůstalo z něj vůbec nic. 

II. Duchovní poučení

Co si z toho můžeme a máme vzít my? Řekl bych, že je tady celá škála věcí, které mohou promlouvat do našich životů, celá řada praktických aplikací, které si z tohoto textu můžeme vzít. Jsou to vesměs negativní věci – zmiňoval jsem, že v těchto dvou kapitolách není v podstatě nic pozitivního. Je tu modlářství, bezbožnost, svévole, arogance, agrese, násilí, zištnost, krádež, lež, faleš, zastrašování a mohli bychom asi pokračovat ještě dál a dál. Chtěl bych se zastavit u tří negativních věcí, z nichž se v tomto příběhu můžeme poučit. Jsou trochu obecnější, ale jsou zde vidět naprosto zjevně – jedná se o neposlušnost Božímu slovu, o nerozlišování na všech stranách a u všech osob v tomto příběhu a o nespravedlnost, která se opět projevuje na všech stranách a u všech osob. 

Neposlušnost. Jedná se o neposlušnost vůči Bohu a jeho Slovu. Je to zjevné z té opakované zmínky, že v oněch dnech neměli v Izraeli krále. Nebyla tady žádná autorita, která by prosazovala spravedlnost a právo. Proto si každý dělal, co uznal za vhodné. Bůh ustanovil řád, Bůh ustanovil autority a Bůh dal také autoritám hranice – to jsou věci, které potřebujeme vidět a jimž potřebujeme rozumět. Jenom Bůh sám má právo na bezvýhradnou poslušnost. Ale to je na jiné kázání. Tady vidíme, že vládne chaos. Boží slovo jako kdyby nebylo. Velmi to připomíná dnešní dobu. Když dnes mluvíte s nevěřícími lidmi, nemůžete jim argumentovat tím, že Boží slovo něco říká – protože Boží slovo pro ně není žádnou autoritou. Je jim úplně jedno, co Boží slovo říká. Tím nechci říct, že bychom neměli stavět na Božím slově – naopak, musíme! Jan Karafiát krásně po karafiátovsku říká: „Není to takové proto, že to Písmo povídá, ale proto to Písmo povídá, že to takové je.“ Držíme se Písma proto, že nám říká, jaká je pravda a co je pravda. Ale musíme tuto pravdu přinášet lidem tak, aby jí rozuměli. A to znamená, že na ní především musíme stát my sami. Jinými slovy, musíme být poslušní Božímu slovu. Slovo poslušnost není nejpopulárnějším slovem mezi křesťany, ale víra a poslušnost patří k sobě – jsou to dvě strany téže mince. Podívejte se do Židům 11 – je tam celá škála těch, kteří věřili, a proto jednali. Poslouchali Boží slovo. Na rozdíl od Míky, na rozdíl od Jónatana, na rozdíl od Danovců. Nikdo z nich totiž nedbal na nic z Božího slova. Nikdo podle něj nejednal. Ani náznakem. Ale křesťanům dal Bůh nové srdce a řekl, že způsobí, že budou jednat podle jeho Slova a zachovávat jeho řády a nařízení (Ez 36,27). To je Boží dílo, on sám to činí. 

Ruku v ruce s poslušností vidíme druhou věc, která je možná jenom trochu jiným označením poslušnosti. A to je rozlišování, resp. nerozlišování. Poslušnost a rozlišování není úplně totéž, ale úzce spolu souvisí a do jisté míry se obě tyto věci překrývají. V našem příběhu nikdo nepoužívá Boží slovo k tomu, aby podle něj jednal. Nikdo také nepoužívá Boží slovo k tomu, aby podle něj rozlišoval, aby poznával, co je pravda a co je lež, co je dobré a co je špatné, co má poslouchat a co nemá, co má následovat a co nemá. Proto všichni jednají špatně. Jednají tak proto, že neposlouchají, a jednají tak proto, že nerozlišují. Míka neměl mít svatyni, levita neměl být knězem, Danovci neměli hledat jiné území, než jaké jim Bůh přidělil. Ale nikdo z nich to nevidí, protože nemají žádné měřítko pravdy, nepoužívají Písmo, nechtějí stavět věci do světla Božího slova. 

Totéž platí i dneska. Jak má člověk jednat vůči svým rodičům – může je okrádat a vracet jenom tehdy, když slyší prokletí? Jak má člověk jednat vůči svému Bohu? Jak má jednat ohledně povolání do služby? Jónatan se zjevně řídí svýma očima úplně stejně, jako to dělal Samson. Nejsem kněz, ale když budu mít co na sebe a co do sebe a ještě něco navíc, budu dělat i kněze, a klidně s domácími bůžky a tesanou a litou sochou. Člověk, který na tom místě, na kterém má stát, bude nutně dělat různé kompromisy a úhybné manévry, aby si udržel místo, kterého se zmocnil. Jestliže nezačal v pravdě, nebude v ní ani pokračovat. V Novém zákoně čteme o Diotrefovi (3J 9–10), který se zmocnil místa, jež mu nenáleželo, a jednal zle, neuznával autoritu apoštola Jana – my bychom řekli, že neuznával autoritu Písma – a vylučoval z církve ty, kteří tuto autoritu přijímali. 

Když Danovci požádali Jónatana, aby se doptával Boha na jejich cestu, vyseknul jim na první dobrou falešné proroctví, že Bůh dá jejich cestě zdar – a z lidského, tělesného pohledu se to také stalo. Ale z duchovního pohledu, podle toho, co bylo Božím záměrem pro Danovce i pro Jónatana, to bylo celé mimo. Přesto se nad ním nikdo nepozastavil, nikdo s tím neměl problém, nikomu to nepřišlo divné. Každý si totiž dělal, co uznal za dobré. S tím souvisí poslední věc.

A to je nespravedlnost, bezpráví. To se projevuje od samého začátku tohoto příběhu, kdy Míka okradl svou matku. A pak to pokračuje dál. Míka manipuluje s lidmi jako s loutkami. Chvíli mu dělá kněze jeho syn, ale když přijde potulný levita, vymění ho za něj. A levita zase vymění celý kmen za Míkův dům. Protože se mu to zalíbilo. Danovci vybijí poklidné město, které jim Bůh nedal, protože se jim nechce válčit s drsnými Emorejci. Jednají arogantně vůči Míkovi – jsou v přesile, tak si to mohou dovolit, nebo ne? Jsou v lepší situaci, v lepším postavení, mají víc lidí, víc titulů, víc dotací … tak mohou utlačovat druhé. Skutečně? Bůh nenávidí nespravedlnost a bezpráví. Bohu se příčí veškerá arogance a zneužívání slabších. Bůh se zastává těch, kteří jsou na okraji a jsou slabí a bezmocní. Nezastal se Míky, protože to byl modlář. Tahle situace ho mohla dovést k tomu, aby činil pokání a volal k Bohu, prosil ho o milost. Ale asi to nedělal. 

Bůh chce, abychom jako jednotlivci i jako církev usilovali o spravedlnost a právo a v tom potom prokazovali milosrdenství – to je Boží plán pro nás. Podle vzájemné lásky poznají, že jsme jeho učedníci. 

III. Duchovní pohled

Pán Ježíš říkal Židům, že celé Písmo svědčí o něm. Jak o něm svědčí tyto dvě kapitoly knihy Soudců? Najdeme tady něco, co by nás mohlo dovést k Pánu Ježíši Kristu? Není tu žádný vysvoboditel, jsou tady jenom negativní postavy a příklady. 

Myslím, že tady je tolik tmy, že se naprosto přirozeně musíme ptát, kde je světlo – a to je cesta k Pánu Ježíši Kristu. Není tu ani záblesk nějakého dobra, ale naše duše volá po dobru, protože ho potřebujeme. Nechceme a nemůžeme se spokojit s bezprávím, nespravedlností, arogancí a násilím. Ale nic jiného tu není! Proto potřebujeme volat k Bohu a prosit ho o milost a slitování. 

Celý ten příběh, resp. oba dva jsou postavené na lži a krádeži – a my potřebuje pravdu a upřímnost. To nenajdeme u žádného člověka, ale jenom u Pána Ježíše Krista. On je pravda – on je dokonce ta Pravda, tedy samotný zdroj a původce veškeré pravdy. On je cesta, pravda i život. On se nikdy nevydal cestou neupřímnosti, on se nikdy nezmocnil ničeho, co by mu nebylo již předtím dáno od jeho nebeského Otce. Nikdy nesáhl po ničem větším, co by žádostivé jeho oku, aby se toho zmocnil nějakým nečistým, nelegálním, násilným způsobem. Když mu ďábel nabízel, aby použil svou moc, kterou měl jako Boží syn, jako Bůh sám, a aby tak uspokojil své lidství, které ke svému božství připojil, odmítl ho a zvítězil nad tímto pokušením. 

Vždycky čekal, dokud ho sám Otec neuvedl na místo, které bylo jeho a které mu po právu náleželo. V jeho jednání nebyla nikdy žádný faleš, nečistota, neupřímnost, žádná tma, která by skrývala něco, co nebylo na svém místě. On je světlo světa, on nikdy nechodil ve tmě. Ve tmě za ním přicházeli lidé – ať už to byl Nikodém nebo Jidáš, který ho zradil. Ale Pán byl vždycky ve světle. Jeho slova a činy vždycky souhlasily, nikdy mezi nimi nebyl rozpor. Nikdy neodbočil z cesty, aby se zmocnil něčeho, co nebylo jeho, ale vždycky šel přímou cestou. 

Lukáš dokonce uvádí, že někdy v polovině své služby, obrátil Pán svou tvář a svou mysl k Jeruzalému, protože tam se měla naplnit jeho cesta (Lk 9,51). Bylo to tak zjevné, že ho v jedné samařské vesnici ani nepřijali, protože byl tak zaměřený na cíl, na Jeruzalém, na dokonání toho, k čemu byl poslán. To nebylo jako přepadnout pokojné město, jako to udělali Danovci. 

On vstoupil do města, do Jeruzaléma, jako král. Vjel tam na oslátku, zcela veřejně, a zástupy mu provolávaly slávu. Přesto tam byl o týden později zrazen, vydán, zatčen, spoután, odsouzen a popraven jako zločinec a mezi zločinci. I když se nikdy žádného zločinu nedopustil, i když všechny jeho cesty byl přímé, jasné, spravedlivé. 

Pán Ježíš nikdy nevstoupil na cestu neposlušnosti, ale vždycky kráčel po cestě poslušnosti. Nikdy se od ní neodchýlil ani na krok. Udělal všechno, kvůli čemu ho Otec poslal. Jeho pokrmem bylo činění Boží vůle. To my jsme se odchýlili, my jsme bloudili jako ovce, ale jeho Hospodin postihl pro nepravost náš všech (Iz 53,6). K němu nás vede náš text plný neposlušnosti. My jsme ti neposlušní, zatímco on je ten jediný poslušný, který splnil vůli svého Otce od počátku až do konce. 

On jediný je také tím, kdo vždycky za všech okolností správně a pravdivě rozlišoval. Nemůže to být jinak, protože on je jak pravda, tak světlo. Nikdo mu nemusel o nikom nic říkat, protože on znal každého člověka a věděl, co je v jeho nitru. Nemusel posílat před sebou žádné zvědy. A když před sebou poslal své učedníky, nebylo to proto, aby prozkoumali cestu, ale aby zvěstovali jeho příchod a jeho království, aby mu připravili cestu, po které kráčel. Ta největší temnota knihy Soudců nás vede přímo k tomu největšímu světlu a ukazuje nám na ně. Faktem je, že kdybychom měli jenom Starý zákon, tak bychom tam toto světlo nikdy nemohli spatřit. Můžeme ho vidět jenom proto, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, že Pán Ježíš dokonal své dílo na Golgotě a my nyní můžeme číst Starý zákon ve světle toho nového. 

V jeho ústech nikdy nebyla nalezena lest. Nikdy se nedopustil žádného bezpráví ani nespravedlnosti. On vyhlásil cestu práva a spravedlnosti. Vždycky jednal podle práva, pravdivě a v lásce. Proto i nás vede k tomu, abychom byli pravdiví v lásce a tak ve všem dorůstali v něho (Ef 4,15).

A tak vidíme, že i z tak temného příběhu Starého zákona můžeme dojít k Pánu Ježíši Kristu. On je ten, ke komu musíme jít a koho potřebujeme. Nestačí pouhý morální příklad a morální poučení, které v našem textu nepochybně je. My potřebujeme jeho samotného, protože bez něj je veškerá naše morálka jako poskvrněné roucho, je plná nečistoty. Ale on je tím, kdo nás očišťuje, kdo nám dává světlo, kdo nás dokonce učinil světlem. On nás přenesl ze tmy do světla. On nám dal nové srdce. On vykoupil z našeho hříchu, z naší neposlušnosti, z nespravedlnosti a nerozhodnosti. On nás postavil na cestu pravdy a práva, on nás vyučil a vyučuje spravedlnosti a přímosti. Bez něj se neobejdeme. On je tím dokonalým a pravým králem, jehož tento svět nepoznal, a proto žije podle toho, co kdo uzná za dobré. Ale my jsme ho poznali. Tak pojďme k němu a vzdejme mu chválu, oslavujme ho v našich životech den za dnem a sviťme jako hvězdy v tomto pokolení zvráceném a pokřiveném (Fp 2,15). Amen.