Probuzení v Písmu (Ž 144,5)

Jaroslav Kernal
Tématická kázání Duch svaty

Vylití Ducha na lidská srdce

Jaroslav Kernal, Praha 24. května 2026

Dnes si připomínáme sedm týdnů od velikonoc, kdy byl ukřižován velikonoční Beránek, Pán Ježíš Kristus. Velikonoce měly být ve Starém zákoně připomínkou vyjití z Egypta, tedy vysvobození z otroctví. Tím měly velmi jednoduše ukazovat na kříž, který vysvobozuje z otroctví hříchu a smrti, tedy ze skutečného prokletí a životního otroctví. Svou obětí nás Pán Ježíš vysvobodil, takže každý, kdo v něj věří, je očištěn od svých hříchů a vysvobozen z moci hříchu. Ještě nejsme vysvobozeni z přítomnosti hříchu, k tomu dojde, až odložíme svá smrtelná těla, ale už jsme svobodní, protože už nad námi hřích nepanuje. A pokud ano, je to jen proto, že ho panovat necháme. Sedm týdnů po hodu beránka byl svátek týdnů, svátek, který měl připomínat obdržení Hospodinova zákona na hoře Sinaj. Ale v perspektivě Nového zákona ukazuje na něco ještě mnohem důležitějšího – na vylití Ducha svatého a na jeho dílo v našich srdcích. Pán Ježíš svou krví zapečetil novou smlouvu a zákon této smlouvy byl zapsán do srdcí věřících. Velmi jednoduše bychom mohli říci, že tím zákonem je v tom nejvlastnějším slova smyslu právě Duch svatý, který nám byl dán. V listu Římanům Pavel napsal, že:

  • Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Ř 5,5)

Je tu zákon lásky, je tu láska, která je naplněním veškerého zákona, je tu láska, kterou Pán Ježíš dal svým učedníkům jako nové přikázání – aby se milovali navzájem, jako on miloval je, aby to bylo to rozlišovací znamení, podle kterého nevěřící lidé poznají, že tady tito jsou Kristovi učedníci. To jsou letnice, vylití Ducha svatého. Bůh vylil v plnosti svého Ducha na svůj lid. To bylo naplněním zaslíbení nové smlouvy, a to se stalo v den letnic. Duch svatý byl vylit. Nyní je každý, kdo věří v Krista, zapečetěn Duchem svatým pro den vykoupení a Duch svatý v něm přebývá. Duch svatý ho vyučil o Bohu, dal mu nové srdce, uvádí ho do veškeré pravdy, protože on je Duchem pravdy, přitahuje ho k Pánu Ježíši Kristu, protože Duch byl dán, aby oslavil Syna. Duchem jsme naroubováni do těla Kristova, Duchem jsme obdarováni ke službě tělu Kristovu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétním údům, místnímu společenství církve, jehož jsme součástí. Duch nás také zmocňuje k účinné službě Kristu (na prvním místě) a jeho tělu, církvi, tedy bratrům a sestrám v místním společenství. Duch svatý nám byl dán a Ježíš slibuje, že s námi bude navěky. 

Ale Boží slovo nás také varuje, abychom nezarmucovali Ducha svatého, jehož pečeť neseme pro den vykoupení a abychom ho neuhašovali. V Duchu svatém můžeme být jako doutnající, někdy dokonce velmi čadící knot, který Pán Ježíš neuhasí, ale můžeme – a především máme – být také jasným světlem, které hořet a zářit a svým světlem přitahovat ty, kdo jsou voláni na cestu pokání a víry. Co dělá ten rozdíl? Boží slovo říká, že buď chodíme podle Ducha, nebo podle těla. Buď se necháme vést Duchem, nebo se necháme vést svou tělesností. Proto potřebujeme volat k Bohu, aby nás neustále obnovoval a naplňoval svým Duchem, což je mimochodem také příkaz pro nás (Ef 5,18–19).

I. Co je probuzení

Téma dnešního kázání je probuzení v Písmu, jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Ale nejdřív si potřebujeme říci, o čem to vlastně mluvíme, co je probuzení. Probuzení můžeme jednoduše definovat jako nadpřirozené Boží dílo v životě Božího lidu, které má obvykle také dopad na nevěřící okolí. Je to dílo, které je svým rozsahem a svou kvalitou nesrovnatelně jiné než jaký je obvyklý standard v Božím lidu. A protože půjdeme také do Starého zákona, musíme se na chvilku zastavit u několika věcí. 

Tou první věcí je, že každé Boží dílo v životě člověka, je svou podstatou nadpřirozené. Vždycky se jedná o Boží zásah. Písmo popisuje přirozeného člověka jako duchovně mrtvého. Má-li být duchovní mrtvola oživena, musí Bůh zasáhnout svou mocí, musí sestoupit do života hříšníka. A toto je něco, co platí od třetí kapitoly Genesis, kdy Adam s Evou zhřešili. Pouto mezi nimi a Bohem bylo roztržené a člověk sám ze sebe není schopen toto pouto obnovit. To je něco, co musí udělat Bůh – a platí to nejenom v době Nového zákona, ale platilo to úplně stejně také v době Starého zákona. Kdykoliv čteme ve Starém zákoně o spravedlivých, jsou to lidé, kteří byli ospravedlněni Bohem z milosti skrze víru. To je a vždy byl a vždy bude Boží dar. Kdykoliv čteme o lidech, kteří milují Boha nebo jeho zákon, jsou to lidé, jimž Bůh ze své milosti změnil srdce a dal jim do něj lásku k němu. Kdykoliv čteme o lidech, kteří věří Bohu, nebo jsou mu věrní, jsou to lidé, kteří byli z jeho milosti obdařeni vírou, která je Božím darem – to nám velmi jasně vysvětluje Nový zákon. Nový zákon nám také říká, že lidé v době Starého zákona byli zachráněni stejně, jako jsme zachraňováni my dnes – tedy z milosti skrze víru. Jeden rozdíl je v tom, že oni byli zachraňováni skrze víru v zaslíbeného zachránce, jehož identitu úplně jasně neznali, zatímco my jsme zachraňováni skrze téhož zachránce, který však už byl zjeven. A jsou samozřejmě další rozdíly, jako je poznání Boha, zapečetění Duchem svatým, přebývání Ducha svatého v životech Božích dětí, uvádění do veškeré pravdy, poznání celé rady Boží atd. Ale ta vlastní proměna je vždycky dílem Ducha svatého. 

A to je druhá věc, kterou chci zmínit. Duch svatý pracoval v životech těch lidí i před tím, než byl vylit. Poté, co byl vylit, je tady kvalitativně i kvantitativně odlišné dílo Ducha svatého, ale co se týče spasení, jedná se vždycky o narození z Ducha – jinak se člověk nemůže stát duchovním, tedy zachráněným, spaseným, spravedlivým, svatým, požehnaným, čistým. Duch svatý pracuje i ve Starém zákoně a pracuje tam hodně. Pracuje v životech lidí a v jejich srdcích. 

Když se vrátíme k tématu probuzení, musíme zdůraznit, že se nejedná o nějaké obecné dílo Boží, nebo dílo Ducha svatého v životě člověka, ale je to dílo, které se týká duchovní proměny a růstu. Je třeba, abychom rozuměli tomu, že Bůh se může hluboce a silně dotknout člověka i jinak – a pravděpodobně to často dělá. Může jednat s nevěřícím člověkem, může ho dokonce obdarovat duchovními dary. Jak ve Starém, tak v Novém zákoně máme velmi přesvědčivé příklady. Ve Starém zákoně je Bileám, věštec, falešný prorok, praotec všech chamtivých falešných učitelů v Božím lidu. Moábský král Balák mu řekl:

  • Vím, že komu ty požehnáš, je požehnán, a koho ty prokleješ, je proklet. (Nu 22,6)

Bůh s ním mluvil, Bůh mu otevřel oči, aby viděl anděla s mečem, Bůh mu dával, co má říkat. Komu požehnal, byl požehnán, koho proklel, byl proklet. To je děsivé! 

V Novém zákoně je podobně děsivou postavou Jidáš. Byl jedním z těch, kterým Pán dal moc uzdravovat a vyhánět démony, kázal o tom, že se přiblížilo Boží království. Ale neradoval se z toho, že jeho jméno je zapsané v nebi, protože nebylo.

Bůh se zjevil Lábanovi, když pronásledoval Jákoba a promluvil k němu, takže Lában Jákoba nezabil. Bůh „probudil ducha asyrského krále“ (1Pa 5,26), takže dal přestěhovat všechny kmeny severního Izraele. „Hospodin vzbudil ducha perského krále Kýra“ (Ezd 1,1), takže umožnil Izraelcům vrátit se zpátky do své země. 

Ale nic z toho nebylo duchovním probuzením, kdy lidé poznávají Boha v jeho velikosti, svatosti a moci, kdy jejich srdce jako by bylo roztažené a naplněné bázní před Bohem a jejich mysl užasla nad Boží slávou. 

Pojďme se tedy podívat na pár příkladů, nejprve ze Starého zákona a potom z Nového.  Pak to celé shrneme a po obědě budeme ještě pokračovat nějakými příklady z  historie naší země.

II. Probuzení ve Starém zákoně

Chtěl bych, abychom dneska viděli, že Bůh nejedná podle nějaké šablony, ale vždycky jedná naprosto svrchovaně a používá nejrůznější způsoby. Často používá nějaké jednotlivce – ve Starém zákoně jsou to obvykle králové nebo proroci, ale vůbec to tak nemusí být. Proto jsem jako první příklad vybral negativní příklad, kde je zbožný král, který dělá veliké věci, který je synem jiného zbožného krále a který od Boha slyšel mnoho chvály – přesto Bůh skrze něj nedal probuzení. 

Tím králem je Jóšafat (870–846 př. Kr.) – usedl na trůn sto let po tom, co zemřel král David. Vytáhli proti němu Moábci, Amónci a Edómci – ohromné vojsko. A on hledal Hospodina a Bůh bojoval za ně. Izraelci se měli jenom dívat a potom sbírali kořist. Ohromné vítězství. A potom čteme: 

  • Strach před Bohem dolehl na království všech zemí, když slyšela, jak Hospodin bojoval proti nepřátelům Izraele. Jóšafatovo království žilo v míru a jeho Bůh mu dopřál klid na všech stranách. Jóšafat se stal králem nad Judou. Bylo mu třicet pět let, když začal kralovat, a kraloval v Jeruzalémě dvacet pět let. Jeho matka se jmenovala Azúba; byla to dcera Šilchího. Chodil po cestě svého otce Ásy. Neodchýlil se od ní, ale činil to, co je správné v Hospodinových očích. Jenom neodstranili posvátná návrší; lid ještě nestál srdcem cele při Bohu svých otců. (2Pa 20,29–33)

Jóšafat byl velmi zbožný. Ale Izrael nestál srdcem cele při Bohu. Bůh nepoužil Jóšafata, aby probudil svůj lid. To je věc Boží milosti a jeho svrchovaného rozhodnutí. 

Koho ale Bůh použil, byl Chizkijáš (727–698 př. Kr.), který nastoupil na trůn sto dvacet let po smrti Jóšafata. Byl to opět zbožný král. Nastoupil na trůn po svém bezbožném otci. Otevřel Hospodinův chrám (byl zavřený), opravil ho a obnovil bohoslužbu. Šestnáct dní trvalo kněžím, než vynosili z chrámu všechnu nečistotu a očistili ho. A když byla obnovena bohoslužba, čteme, že „ Chizkijáš se vším lidem se radoval z toho, co Bůh lidu připravil, neboť vše se sběhlo nečekaně“ (2Pa 30,36). Potom obeslal celý Izrael, včetně Efrajima a Manasesa, aby přišli do Jeruzaléma slavit hod beránka. Vyslal posly s poselstvím, ale všude se jim posmívali a zesměšňovali je. Jen někteří z Ašera, Efrajima a Manasesa přišli v pokoře.

  • Avšak v Judsku způsobil Bůh svou mocí, že jim dal jednomyslnost, takže plnili příkaz krále a velmožů podle Hospodinova slova. Do Jeruzaléma se shromáždilo množství lidu, aby v druhém měsíci slavili svátek nekvašených chlebů; shromáždění bylo velmi početné. (2Pa 30,12–13)

A nastala obnova. Lid roztříštil posvátné sloupy, porazil kůly, rozbil oltáře a návrší, a Boží slovo říká, že to udělali dokonale (2Pa 31,1). To bylo probuzení v Božím lidu. 

Posledním králem, jehož chci zmínit, byl Jóšijáš (639–609 př. Kr.), který nastoupil na trůn o necelých šedesát později. Vnuk bezbožného Menašeho a syn bezbožného Amóna. Nastoupil na trůn v osmi letech. V osmém roce svého kralování se začal dotazovat Boha a ve dvanáctém roce začal očišťovat Judu a Jeruzalém. Hospodinův chrám byl opět zavřený. Začali ho vyklízet a našli v něm knihu Hospodinova zákona – neměli jí!

  • Král obeslal všechny starší z Judy a z Jeruzaléma, aby se k němu shromáždili. Potom vystoupil král do Hospodinova domu a s ním všichni judští muži a všichni obyvatelé Jeruzaléma, i kněží a proroci, veškerý lid, malí i velicí. I předčítal jim všechna slova Knihy smlouvy, nalezené v Hospodinově domě. Poté se král postavil na své stanoviště a uzavřel před Hospodinem smlouvu, že budou následovat Hospodina a zachovávat jeho příkazy, svědectví a nařízení z celého srdce a z celé duše a plnit slova této smlouvy, jak jsou napsána v této knize. Všechen lid se za smlouvu postavil. Nato král přikázal veleknězi Chilkijášovi a jeho kněžským zástupcům i strážcům prahu, aby vynesli z Hospodinova chrámu všechny předměty zhotovené pro Baala, Ašéru a veškerý nebeský zástup. Venku za Jeruzalémem na polích kidróských je spálili a prach z nich odnesli do Bét-elu. Zakázal činnost žrecům, které dosadili judští králové a kteří pálili kadidlo na posvátných návrších judských měst a v okolí Jeruzaléma, i těm, kteří pálili kadidlo Baalovi, slunci, měsíci, souhvězdím a veškerému nebeskému zástupu. Dal vynést z Hospodinova domu posvátný kůl ven za Jeruzalém do Kidrónského úvalu. V Kidrónském úvalu jej spálil, rozdrtil na prach a prach z něho rozházel po hrobech prostého lidu. Zbořil domečky zasvěcenců bohyně lásky, které byly v prostoru Hospodinova domu, v nichž ženy tkaly stany pro Ašéru. Přivedl všechny kněze z judských měst a poskvrnil posvátná návrší, na nichž kněží pálili kadidlo, od Geby až po Beer-šebu. Zbořil posvátná návrší u bran, i to, které bylo u vchodu do brány Jóšuy, velitele města, nalevo, vchází-li se do městské brány. Kněží těchto posvátných návrší nesměli vystupovat k oltáři Hospodinovu v Jeruzalémě, směli ovšem jíst nekvašené chleby se svými bratřími. Poskvrnil i Tófet v Údolí syna Hinómova, aby už nikdo neprovedl svého syna nebo dceru ohněm k poctě Molekově. … Král vydal rozkaz veškerému lidu: „Slavte hod beránka Hospodinu, svému Bohu, jak je psáno v této Knize smlouvy.“ Takový hod beránka nebyl slaven ode dnů soudců, kteří soudili Izraele, ba ani po všechny dny králů izraelských a králů judských. Až v osmnáctém roce vlády krále Jóšijáše se v Jeruzalémě slavil takový Hospodinův hod beránka. Jóšijáš také vymýtil vyvolavače duchů zemřelých, jasnovidce, domácí bůžky, hnusné modly i všelijaké ohyzdné bůžky, které bylo možno vidět v zemi judské a v Jeruzalémě. Tak se naplnila slova zákona napsaná v knize, kterou nalezl kněz Chilkijáš v Hospodinově domě. Nebyl mu podoben žádný král před ním, který by se obrátil k Hospodinu celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou a činil vše podle zákona Mojžíšova. A ani po něm nepovstal žádný jemu podobný. Avšak Hospodin neupustil od svého velikého planoucího hněvu, kterým vzplanul proti Judovi pro všechny urážky, jimiž ho urážel Menaše. (2Kr 23,1–10.21–26)

Bůh sestupuje a probouzí svůj lid. A my máme spolu s Davidem volat: „Nakloň nebesa a sestup, Hospodine!“ 

III. Probuzení v Novém zákoně

V Novém zákoně máme – kromě evangelií, jimiž se zabývat nebudeme, protože služba Pána Ježíše Krista byla v mnohém jedinečná – jenom jednu historickou knihu, z níž můžeme čerpat, a to je kniha Skutků. A i zde se vyhneme druhé, osmé a desáté kapitole, které popisují ono první vylití Ducha – ve druhé kapitole na Židy v Jeruzalémě, v osmé kapitole na Samařany a v desáté na pohany. I když každý z těchto případů bychom mohli směle označit za probuzení. Ale je tu i celá řada dalších příkladů. 

Když v Božím domě, v církvi, začal Boží soud a Bůh zabil Ananiáše a Safiru, protože lhali Duchu svatému, čteme, že:

  • A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli. … a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit, ale lid je chválil a ctil. A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu. (Sk 5,11.13–14) 

To je mocné a nadpřirozené Boží dílo. Na začátku šesté kapitoly čteme, že učedníků stále přibývalo – dokud nedošlo k pronásledování, za nímž stál Saul, Pavel. Pak se učedníci rozprchli po celém Judsku, šli do Samařska (Sk 8), i na sám konec země, tedy k pohanům (Sk 10). A v 11. kapitole čteme o učednících – ne o apoštolech, pastorech, evangelistech, kazatelích ani misionářích, ale o učednících, kteří v Antiochii zvěstovali Pána Ježíše také pohanům. 

  • Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu. (Sk 11,21)

Bůh probudil svůj lid v Antiochii. Byli tam Židé i pohané, kteří uvěřili v Krista a byli tam v jednotě a v lásce. A Bůh tuto církev použil, aby vyslala první misionáře, Pavla a Barnabáše. A na jejich práci znovu můžeme vidět dílo probuzení. Vydali se nejdřív na Kypr (odkud byl Barnabáš) a kázali tam v židovských synagogách – a nevypadá to, že by se dělo něco zvláštního. Potom kázali také Sergiu Paulovi, to byl římský senátor, v té době místodržitel na Kypru. A on uvěřil. A Pavel s Barnabášem tam zůstali asi dvacet let a vedli tamní sbor, aby byl Sergius správně antiochijsky vyučen … Ne! Nechali ho tam a šli dál. Přepluli zase na pevninu a přes Perge přišli do Pisidské Antiochie. Kázali v synagoze Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých a ospravedlnění z milosti skrze víru. A všichni chtěli, aby příští sobotu zase promluvili. A co se nestalo?

  • Příští sobotu přišlo skoro celé město slyšet Boží slovo. (Sk 13,44)

Možná měli Pavel s Barnabášem velké billboardy na ulicích a zaplatili si reklamu v místní televizi … Ne! Bůh jednal. Bůh otevřel srdce lidí a oni si řekli tu dobrou zprávu o Boží milosti. Židům se to nelíbilo a začali se rouhat, proto se Pavel a Barnabáš obrátili k pohanům a řekli jim, že Bůh je k nim posílá s dobrou zprávou o spasení. 

  • Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. A slovo Páně se šířilo po celé krajině. (Sk 13,48–49)

Něco podobného se dělo v dalším městě, v Ikoniu. Ale došlo k velikému rozdělení a Pavel s Barnabášem museli z města utéct, aby si zachránili život. 

V 16. kapitole Skutků je Pavel, tentokrát už se Silasem, ve Filipech. Tam nedošlo k tak dramatickým věcem. Nebylo to tolik lidí, kteří by byli zachráněni a navíc byli zbiti a uvězněni. A i když byli potom propuštěni, museli odejít z města. Bůh tam probuzení nedal. Ale v dalším městě (Sk 17,1–9), v Tesalonice, uvěřili někteří Židé a velmi mnoho Řeků, kteří už ctili jediného Boha a nemálo žen z významných rodin. A podobné to bylo i v Beroji (Sk 17,12). Pak šel Pavel do Athén – mluvil s Židy v synagoze, mluvil s pohany na ulicích, pozvali ho, aby k nim promluvil na Areopagu, ale jen někteří uvěřili. V osmnácté kapitole je Pavel v Korintu, kde uvěřili mnozí Korinťané. A další kapitole je v Efezu, kde zůstal tři roky a Bůh tam způsobil veliké věci, „takže všichni obyvatelé provincie Asie mohli slyšet slovo Páně, židé i pohané“ (Sk 19,10). A po jedné demonstraci démonické moci „na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě“ (Sk 19,17). To je mocné Boží dílo, které nejde udělat silou člověka. Křesťané v Efezu veřejně pálili čarodějnické knihy a evangelium se rozšířilo natolik, že výrobci model začali krachovat. To je probuzení. 

Vidíme to nadpřirozené Boží jednání, které nemá lidskou příčinu. Bůh naklonil nebesa a sestoupil. Sestoupil tam, kde se kázalo věrně Boží slovo, kde se jasně a odvážně zvěstovalo evangelium. Tam všude Bůh jednal. A nejednou to bylo provázeno také dalšími nadpřirozenými věcmi, uzdravováním a vymítáním démonů. Bůh dává probuzení. Je to jeho milost a je to také jeho rozhodnutí, kdy, kam a jak sestoupí, aby se dotýkal lidských srdcí. Na nás je, abychom se pevně drželi toho pravého základu, který byl položen, trvá a nese nápis:

  • ‚Pán zná ty, kdo jsou jeho‘ a ‚ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně‘. (2Tm 2,19)

Závěr

Vidíme, že Bůh použil Pavla, takže později mohl napsat, že „celý okruh od Jeruzaléma až po Illyrii naplnil Kristovým evangeliem“ (Ř 15,19). Přesto to nebylo nikde stejné. Někde to bylo mocnější než jinde, někde to šlo a někde ne. To je dílo Boží milosti. Na nás je, abychom byli věrní. To je to, k čemu jsme byli povoláni. Každý z nás musí stát na místě, kam ho Bůh postavil. Pak nás bude moci Bůh použít jako Pavla, nebo Petra či Filipa nebo neznámé učedníky v Antiochii. 

Když se Bůh zjevil Izajášovi, položil mu otázku: „Koho pošlu, kdo půjde?“ Ta otázka platí stále. Pán Ježíš o ní mluví trochu jinými slovy – když viděl zástupy, že jsou jako ovce bez pastýře, řekl svým učedníkům, aby se modlili, aby Pán poslal více dělníků na svou žeň. Co by asi řekl, kdyby viděl zástupy v naší zemi? Množství lidí, kteří nerozeznají pravici od levice. Kteří žijí ve vzpouře proti Bohu, nechtějí ho znát, jsou zatvrzelí, v temnotě a morální i duchovní bídě. A zjevně to nejsou jenom nějací nevěřící tam venku, ale mnoho těch, kteří vyznávají, že milují Pána. „Bože, nakloň nebesa a sestup!“ 

Probuzení vždycky znamená návrat k evangeliu a k pravdě. Proto zakončím slovy apoštola, která předcházejí příkaz naplňovat se Duchem z listu Efezským. 

  • Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. (Ef 4,11–14)