Národy v Boží ruce (Zj 21,24)

Nový zákon Zjevení janovo Tématická kázání

Bůh ustanovil národy, používá je a zachová je

Jaroslav Kernal, Budeč 2. srpna 2026

Dneska máme shromáždění na významném místě, které se dotýká naší historie, naší identity, naší státnosti. Jsme na Budči – to je místo, kde se utvářely české dějiny. Podle pověsti zde praotec Krok, bratr Čecha, založil školu. Podle historických pramenů, z nichž některé mohou mít podobu legend, tedy neověřených pověstí, zde byl vyučován jeden prvních českých panovníků, kníže Václav. Archeologické průzkumy dokazují, že zde bylo dávné osídlení, že zde bylo poměrně velké slovanské hradiště, že tady byla rotunda, která zde dodnes stojí (takže stojí už více než jedenáct století), že tu byl ještě další kostelík, jehož základy (nebo spíš repliku základů) jsme mohli vidět. Podle historiků tu stál také knížecí palác Přemyslovců (někde tam, kde je ten dnešní hřbitov) a bylo tady město, kde žili naši předkové. Dějiny tohoto místa sahají až do dob Velkomoravské říše, tedy do dob Konstantina a Metoděje. A naprosto jednoznačně jsou spojené s křesťanskou vírou. Rotunda, která je na tomto místě, je podle historiků třetí nejstarší a současně nejstarší dochovanou stavbou na našem území. Tato stavba je svědkem toho, že křesťanství je v této zemi doma už více než tisíc let.

Kromě toho je tato stavba také svědkem toho, že naše státnost, tedy to, že existujeme jako nějaký územní celek s nějakou organizovanou správou, sahá více než tisíc let do minulosti. A to je něco, co mnoho států, bližších či vzdálenějších, o sobě říci nemůže. Tohle je požehnání, které Bůh dal našemu národu a na nás je, abychom toto požehnání uchovali, abychom ho nesli dále a předávali ho těm, kteří přicházejí po nás. Tohle je téma dnešního kázání – národ a národy, a co o nich říká Písmo. Vybral jsem verš z knihy Zjevení, verš, který mluví o novém nebi a nové zemi, tedy o něčem, co tady bude po příchodu Pána Ježíše Krista, co bude na věčnosti. Boží slovo říká:

Národy budou žít v jeho světle … (Zj 21,24)

Boží slovo říká, že až Bůh učiní všechno nové, tak budou žít národy v jeho světle. To je velmi zajímavé prohlášení, nad kterým bychom se měli trochu zamyslet, nemyslíte? Než se ale nad tím zamyslíme, pojďme se nejdříve pomodlit.

Boží slovo říká, že Bůh z nás učinil nové stvoření (2K 5,17). Co je staré pominulo a je tady nové. V Kristu Ježíši už „není rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou“ (Ga 3,28). Není rozdíl mezi národem, mezi stavem, tedy jestli je člověk otrok nebo svobodný, jestli je šlechtic nebo poddaný (tak to bylo v minulosti u nás) nebo jestli je součástí nějaké „vyšší“ společnosti nebo ne (v současné době – tam si můžete dosadit podle libosti lidi vzdělané nebo méně vzdělané, politicky angažované nebo neangažované, lidi se „správnými“ názory nebo s těmi podle světa nesprávnými), a dokonce to jde tak daleko, že to nečiní rozdíl ani mezi pohlavím (což je dnes trochu výbušné téma, že?). Boží slovo jasně říká:

Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,29)

Bible říká, že naše občanství je v nebesích (Fp 3,20). Nepatříme tomuto světu. Jsme v Kristu Ježíši, což je podle mě nejlepší definice toho, kdo je křesťan (tedy ten, kdo je v Kristu Ježíši), takže spolu s Kristem jsme posazeni v nebesích a spolu s ním také kralujeme a soudíme. Přesto Pán Ježíš ve své modlitbě říká, že nechce, abychom byli vzati z tohoto světa, ale abychom byli svatí v tomto světě, abychom v tomto světě zůstali, abychom v něm působili, a abychom byli svědectvím o něm samotném a skrze něj o našem nebeském Otci. A text, který jsem četl z knihy Zjevení, říká, že naše identita bude nějakým způsobem svázaná s národem, z něhož pocházíme, protože to budou národy, které v nebi budou žít v Pánově světle.

Kdo jsou tyto národy? Co to je národ? To je první bod našeho dnešního kázání.

I. Bůh ustanovil národy

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Z Adama a Evy vzniklo první lidstvo na zemi. Lidé se rozmnožili a začali plnit zemi. A je dost možné, že tehdejší zemi, která ještě nebyla rozdělená na kontinenty, nějakým způsobem také naplnili. Ale současně nám Boží slovo říká, že „země byla zkažená a plná násilí“ (Gn 6,11), že „každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý“ (Gn 6,5) a že se děly nějaké věci, které vedly k tomu, že se na světě rodily zrůdy – tak to překládá překlad, který používáme. V originále je tam slovo nefilím, které nemá žádný český ekvivalent – prostě nevíme, jak bychom měli to slovo přeložit (a neví to ani jiné jazyky, takže mnohé překlady Písma prostě na tomto místě používají to hebrejské slovo nefilím). O něco dále v Bibli je toto slovo použité k popisu těch, kdo byli obři – Anákovci nebo Refájci, lidé, jako byl Goliáš nebo jeho bratr a další, tedy lidé, kteří byli možná o třetinu, možná dokonce dvakrát tak velcí, jako jsme my. A když byl takový člověk bojovníkem, byl rozhodně velmi nebezpečnou osobou.

Nicméně abych se vrátil zpátky – po potopě Bůh požehnal všemu lidstvu, které pocházelo z rodu Noeho, z jeho tří synů. Bůh jim přikázal, aby se rozešli a naplnili zemi. Ale oni jeho příkaz ignorovali a místo toho začali v zemi Šineáru stavět věž, aby z ní a skrze ni dosáhli do nebe, tedy do místa, kde přebývá Bůh. Zjevně opakovali hřích Adama a Evy, který zakořeněný v každém jejich potomku – a to je touha být jako Bůh (Gn 3,5). Boží slovo říká, že „celá země byla jednotná v řeči i v činech“ (Gn 11,1). Lidé si chtěli učinit jméno a nebýt rozptýleni po celé zemi (Gn 11,4). Proto Bůh sestoupil z nebe dolů a zmátl lidem jejich řeč, aby si navzájem nerozuměli, dal jim nejrůznější jazyky, takže přestali stavět věž, a místo toho se rozešli do celého světa (tedy udělali to, co měli udělat původně).

Tady je počátek národů. Desátá kapitola Genesis vypisuje seznam nejrůznějších národů, těch původních národů, mohli bychom říci protonárodů, z nichž vzešly všechny národy na světě. Poslední verš desáté kapitoly to říká jasně:

To jsou čeledi synů Noeho podle jejich rodopisu v různých pronárodech; z nich pak po potopě vzešly všechny pronárody na zemi. (Gn 10,32)

Boží slovo nikde nedefinuje národ, ale obvykle ho spojuje s jazykem a kulturou. Jedna z definic, která se používá, říká, že národ je historicky vzniklé společenství lidí, které sdílí společný jazyk, kulturu, území, hospodářský život a společné dějiny. Základním znakem národa je silné vědomí sounáležitosti a kolektivní identity jeho členů.

Na Izraeli vidíme, že národ může být tvořen více kmeny, které však stále mají to vědomí společné identity jako národ. Na Izraeli také vidíme, jak Bůh vytvořil národ z jednoho muže. A můžeme to vidět třeba také na Lotovi, z něhož byli Moábci a Amónci, nebo na Ezauovi, z něhož byli Edómci. V Písmu potom čteme o mnoha národech – Izraelci měli obsadit zaslíbenou zemi, kde byli Kenaanci, Amálekovci, Chivejci, Chetejci, Perizejci, Emorejci a Jebúzejci. V knize Soudců jsme viděli také Midjánce, Aramejce a Pelištejce.

Jakmile došlo k rozdělení jazyků, došlo jednak k rozptýlení lidí po zemi a současně se začala rozrůstat také nevraživost mezi národy. Bible mluví o prvním králi, což byl Nimrod. Počátkem jeho království byl Babylón (Gn 10,10). Je popsán jako bohatýrský lovec a myslím, že to trochu naznačuje, že jeho hlavní loveckou kořistí byli lidé, které nejspíš zotročoval.

Zatímco před potopou byla země jednotná v řeči, ale plná násilí a zla, nyní jsou zde národy, které mezi sebou bojují. Nebojují spolu vždycky a nebujují všechny, přesto válčí a válčit budou až do konce. Pán Ježíš říká, že až do dne jeho druhého příchodu zde budou války, protože o nich přinejmenším uslyšíme.

A tak vidíme, že to je Bůh, kdo národy ustanovil. Jsou jeho dílem. I když je to dílo soudu, stále je to jeho dílo a je to také jeho plán. Takže když dnes slyšíme z různých stran, že koncept národů je přežitek, který je potřeba překonat, vidíme např. snahu vytvořit z národů v Evropě Evropany, můžeme si být jistí, že to není něco, co by odpovídalo Boží vůli. Nehledě na to, že to obvykle vychází ze stejných kruhů jako genderová agenda a zrušení manželství jako vztahu muže a ženy.

II. Bůh používá národy

Bůh národy vytvořil a také je používá. To je druhá věc, na kterou bych se chtěl podívat a chci, abychom si všimli tří věcí.

1. Bůh používá národy k soudu

Toto je něco, co jsme velmi zřetelně viděli, když jsme procházeli knihou Soudců. Izraelci se vzdalovali od Hospodina a uctívali pohanské modly a Bůh je soudil skrze národy, které je utiskovaly nebo dokonce zotročovaly. Mohli bychom jít hlouběji do minulosti a viděli bychom, že Bůh použil Izrael, aby soudil kenaánské národy kvůli jejich zvrácenému modlářství, kde bylo běžné obětovat děti a kde bylo mnoho nemorálnosti.

Na druhé straně Bůh použil Asýrii jako svou metlu na severní Izrael, kvůli rouhavému modlářství Izraele. Současně ale Bůh říká, že bude soudit i Asýrii:

Běda Asýrii, metle mého hněvu, té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv. Posílám ji na rouhavý pronárod, proti lidu, proti němuž plane má prchlivost; dávám jí příkaz, aby kořistila a kořistila, loupila a loupila, aby jej šlapala jako hlínu na ulicích. Ona si to však představit nedovede, neuvažuje o tom v svém srdci, myslí jen na to, jak by vyhubila, jak by vymýtila nemálo pronárodů. … Až Panovník přivede ke konci celé své dílo na hoře Sijónu a v Jeruzalémě, řekne: „Ztrestám asyrského krále pro ovoce jeho velikášského srdce, i to, co je v jeho povýšených očích proslavené, neboť řekl: ‚Vykonal jsem to silou své ruky a svou moudrostí – vždyť se v tom vyznám. Zrušil jsem hranice národů, co nakupily, to jsem vydrancoval a jako býk jsem svrhl vládce z trůnu.‘“ (Iz 10,5–7.12–13)

Bůh ztrestal Asýrii skrze Chaldejce. A tytéž Chaldejce také použil jako metlu na to jižní království Izraele, na Judu. Juda byl odveden do zajetí do Babylónu. A následně Bůh soudil Chaldejce skrze Médy a Peršany. Po nich to byli Řekové a pak Římané. Tohle je pohled Písma na dění ve světě. To je něco, co bychom si měli osvojit a nad čím bychom měli více přemýšlet, protože potom budeme schopni trochu lépe porozumět tomu, co se kolem nás děje. Bůh používá národy k soudu.

2. Bůh používá národy ke své slávě

Samozřejmě všechno, co Bůh dělá, dělá ke své slávě. Ale i na samotných národech můžeme vidět Boží slávu podobně, jako ji můžeme vidět ve stvoření nebo jak o ní vypravují nebesa. Bůh ustanovil národy a tím je nějak vymezil, ohraničil a my na nich můžeme vidět Boží nádheru a rozmanitost, Boží moudrost, se kterou různé národy vytvořil a jak je obdaroval. A je jasné, že na národech můžeme vidět také lidskou hříšnost.

Když čtete proroky, vidíte, že často mluví o různých národech a prorokují proti nim. U Jeremjáše je zajímavý text:

Moáb byl bezstarostný od svého mládí, klidně si hověl na svém kalu. Nebyl přelíván z nádoby do nádoby, nebyl přestěhován. Proto si podržel svou příchuť, jeho vůně se nezměnila. (Jr 48,11)

Moáb si podržel svou příchuť a svou vůni, protože nebyl přelíván z nádoby do nádoby. Každý národ může mít svou vůni a svou příchuť, tedy pokud se nerozpustí mezi jinými národy.

Také Izrael měl mít svou vůni a příchuť, a Bůh jim dal konzervant, který to měl udržet – a to byl zákon, Mojžíšův zákon.

Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena. Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce. (Ga 3,23–25)

Zákon střežil Izrael a odděloval ho od ostatních národů.

Myslím, že hlavním důvodem bylo, aby bylo zjevné, kdo je Mesiáš. Aby mohlo být jasně řečeno, že to je syn Abrahamův, syna Davidům (Mt 1,1). Bůh chtěl použít národ Izrael a použil ho ke své slávě, protože z něj vzešel náš Spasitel.

3. Bůh používá národy k záchraně

Když Pavel popisuje tajemství zbožnosti, jímž je Kristus, říká:

Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy. (1Tm 3,16)

To je velké poslání, kterým Pán Ježíš pověřil své učedníky. A je to zajímavé, protože tam říká, aby šli ke všem národům a získávali mu učedníky (Mt 28,19). Marek zaznamenal, že máme kázat evangelium všemu stvoření (Mk 16,15), ale Lukáš znovu opakuje, že ve jménu Pána Ježíše Krista, se bude:

zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům… (Lk 24,47)

Také v Markovi o tom čteme, že všem národům musí být kázáno evangelium (Mk 13,10). Apoštol Pavel byl poslán, aby nesl Kristovo jméno (Sk 9,15) a radostnou zvěst o něm všem národům (Ga 1,16). Evangelium je určeno národům.

Je jasné, že evangelium zachraňuje jednotlivce, protože nikdo nemůže být zachráněn, dokud se nenarodí z Ducha, a to je otázka srdce a záležitost každého jednotlivého člověka. Nicméně evangelium má být zvěstováno národům. Když Petr kázal evangelium v domě setníka Kornélia, kde na pohany sestoupil Duch svatý, začal svou řeč slovy:

Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. (Sk 10,34–36)

V každém národě je Bohu milý ten, kdo v něj věří a činí, co je spravedlivé. Proto také čteme o tom, že v nebi budou lidé ze všech národů. Čtyřiadvacet starců zpívá Beránkovi novou píseň.

Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí. (Zj 5,9–10)

A Beránek, tedy Pán Ježíš Kristus je označen jako Král národů (Zj 15,3). Což už nás vede k poslednímu bodu:

III. Bůh zachová národy

Bůh zachová národy, ale myslím, že nejenom v tom smyslu, jak jsem o tom mluvil před chvílí, ale Boží slovo ukazuje, že Bůh zachová národy až na věčnost. Když Jan v knize Zjevení popisuje nový Jeruzalém, říká:

V něm se shromáždí sláva i čest národů. (Zj 21,26)

Zdá se tedy, že nějakým způsobem Bůh počítá s tím, že v novém Jeruzalémě, kde nebude hřích a všechny věci s ním spojené jako jsou rozkoly, rozdělení, nepřátelství, nenávist, závist, zloba a hněv, budou národy. Víme, že Boží slovo říká o vykoupených lidech, že jsou tím pravým Božím lidem a jako takoví jsou rod vyvolená a národ svatý (1Pt 2,9). Křesťané jsou národ svatý a naše občanství je nebeské (Fp 3,20). Doslova se tam mluví o obci, státu nebo vlasti v nebi. Přesto jsme také součástí pozemského státu a máme občanství i zde na zemi a můžeme sami sebe vnímat jako velvyslance toho nebeského státu zde na zemi, v tom pozemském státu. A podle toho by měl také vypadat náš život. Takhle postavené to čteme na více místech v Písmu. A jsme také příslušníky nějakého národa. Tím, že jsme uvěřili, jsme se neodnárodnili. Nepřestali jsme mluvit svým mateřským jazykem, ani jsme se nepřenesli do jiné kultury, i když se distancujeme od zjevně hříšných prvků té vlastní kultury. Kromě toho Jan ve Zjevení říká, už nebude dne a noci světlem toho města bude Beránek. A dodává:

Národy budou žít v jeho světle. (Zj 21,24)

Není tu jeden svatý národ, není tu ani nějaká beztvará masa, ale jsou tady národy. Je to podobné jako s jednotlivci. Když se člověk stane křesťanem, když uvěří v Pána Ježíše Krista, stává se součástí Kristova těla, ale nepřestává být sám sebou. Není to rozplynutí se v nekonečnu, ale je to spojení s ostatními údy těla. Písmo popisuje církev jako tělo Kristovo, které je složené z jednotlivých údů, kde každý úd má své místo a je přesně tím, čím má být. Petr připodobňuje církev ke stavbě z živých kamenů. Jsme živými kameny, nejsme sliti dohromady jako nějaký betonový prefabrikát. Každý kámen je jiný a má své specifické místo.

Řekl bych, že s národy je to podobné, i když nemáme příliš mnoho dalších informací. Ale vidíme, že národy budou žít v jeho světle – budou to národy. V jeho světle se stanou tím, čím mají být, v jeho světle budou zářit, protože budou odrážet světlo svého Stvořitele a Vykupitele, Krále národů.

Jan ve svém popisu nového Jeruzaléma také uvádí:

Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. (Zj 22,2)

Znovu jsou zde zmíněné národy, které jsou vykoupené, které jsou uzdravené. Už zde není žádná nemoc, ani fyzická ani duševní natož duchovní. V jakém smyslu má tedy jejich listí léčivou moc? Myslím, že bychom mohli říci, že tyto listy budou sloužit k zachování a udržení zdraví Božího lidu v tom blaženém a požehnaném stavu, jako strom života v zahradě Edenu měl sloužit k zachování zdraví a života Adama, kdyby nedošlo k pádu a on zůstal ve stavu nevinnosti. To naznačuje, že vše v Kristu bude přispívat k útěše, zdraví a štěstí svatých. A ukazuje to také, že budou zachované národy a my se budeme moci těšit z té pestrosti, z dokonale očištěné vůně a chuti každého národa, protože budeme spojeni v jednom těle a současně zachováni v neskutečné rozmanitosti, originalitě, nádheře a pestrosti.

To nám ukazuje, že se nikdo nemusí stydět za to, že je součástí nějakého národa. A jako křesťané se můžeme hrdě hlásit ke svému národu a ke své národnosti s vědomím toho, že jako národ budeme žít ve světle Beránka a pod září Boží slávy. Můžeme žehnat jiným národům a modlit se za ně, protože náš Pán je Král národů a Vykupitel národů. Každý národ nakonec očistí ode všeho zla, hříchu a všeho špatného a postaví ho do světla své slávy. Máme se modlit za ty národy, k nimž se ještě nedostalo evangelium.

Podle některých evangelikálních organizací stále ještě existuje mnoho etnických a sociokulturních skupin (jak bychom mohli definovat národ), mezi nimiž neexistuje žádná domorodá komunita křesťanů s dostatečným počtem věřících, a nejsou tam zdroje k předání poselství evangelia vlastními silami. Tyto skupiny tvoří asi čtyřicet procent světové populace, to je více než tři miliardy lidí. Odhaduje se, že stále existují stovky jazyků, do kterých nebyl přeložen ani jediný verš z Bible. V mnoha regionech je šíření křesťanství trestné nebo se misionáři setkávají s přísnými bezpečnostními hrozbami.

Křesťané v západní společnosti, kam počítám i tu naší, jsou vyděšeni tím, co se děje kolem, mírou zkaženosti, jsou také silně ovlivněni okolní společností, takže jsou často velmi pohodlní a líní, vystrašení médii a politiky, paralyzovaní někdy až k netečnosti hlupáků (Př 1,32). Strach je často vede k tomu, že počítají dny do příchodu Pána Ježíše Krista a upínají se jenom k tomu. Ale Pán Ježíš řekl, že máme činit učedníky (jeho učedníky) ze všech národů, a že evangelium musí být nejprve hlásáno všem národům, než Pán přijde podruhé pro svou nevěstu. A to je to, kam se potřebujeme zaměřit.

Jak to máme udělat? Myslím, že ten nejlepší návod najdeme u církve ve Filadelfii, která, ačkoliv měla nepatrnou moc, zachovala Pánovo Slovo a nezapřela jeho jméno. Jinými slovy, byli věrní – věrní Bohu a jeho Slovu. Totéž musíme udělat i my.