Hospodin jim povolal vysvoboditele

Jaroslav Kernal, Praha 9. srpna 2026

Dnes se společně podíváme na druhého muže víry z knihy Soudců, druhého soudce, o němž toho máme napsáno trochu více, a to je Ehúd. Ani Otníel, o němž jsme mluvili minule, ani Ehúd, nejsou zmiňováni v té galerii svědků víry v Židům 11. Přesto mám za to, že na obou můžeme vidět víru, proto jsem je zařadil mezi muže víry v této sérii. Pojďme si nyní přečíst ten Ehúdův příběh – budu číst Sd 3,12–30.

Příběh, který jsme četli, není nijak složitý, ale patří k těm pikantnějším v Písmu. Je tady úspěšně a lstivě provedený atentát na tyrana, únik přes záchod, je tu trochu zlehčujícím způsobem popsané smýšlení a jednání Eglónových služebníků (asi vykonává potřebu … načekali se až hanba … očekávali dlouho, až se styděli – KRAL … čekali tedy až do rozpačitosti – Pavlík), jejich nerozhodnost … Zabili tyrana a tyran bývá většinou tyranem nejen cizích, ale i vlastních, takže možná nemůžeme divit, že váhali a nevěděli, co dělat. 

Současně je to příběh o vysvobození Izraelců z rukou tyrana a je tu nejdelší období pokoje z celé knihy Soudců, osmdesát let. Období prvních dvou, nebo možná tří soudců (včetně Šamgara) zahrnuje více než třetinu celé doby soudců, celkem sto čtyřicet šest let. Z toho je sto dvacet let pokoje a dvacet šest let útlaku. V těch zbývajících dvě stě šedesáti čtyřech letech to osmdesát osm let útlaku a sto sedmdesát šest let pokoje. To je něco, co můžeme sledovat v celé knize Soudců – čím dále jsme od Jozua, tím je to horší, tím je znalost Boha menší a lidé jsou stále více bezbožnější. Proto nemůže kniha Soudců končit jinak než těmi slovy, že každý si dělal, co uznal za dobré (Sd 21,25).

Pojďme se nyní podívat na Ehúdovu víru, která byla promyšlená až na úroveň lsti, na Ehúdova Boha, který povolal Ehúda a na Ehúdův odkaz, který nám zanechal. 

I. Ehúdova víra

Podobně jako u Otníela nemáme ani v případě Ehúda žádný jasný bod, kde bychom mohli říci, že volal k Bohu a Bůh na jeho volání odpověděl. Ale můžeme vyjít z toho, o čem jsme mluvili minule, že víra se projeví v životě člověka, což na Ehúdově životě vidět je a z toho, že minimálně první dva soudci měli blízko – časově – k Jozuovi, Otníel ho znal a zažil a pravděpodobně zažil i Mojžíše, u Ehúda už to tak asi nebylo, ale přesto bych řekl, že stále ještě žil v době, kdy známost Boha byla mnohem větší než v těch letech pozdějších. V našem dnešním textu je úplně stejná věta, jako jsme viděli v předchozím oddíle, kde se týkala Otníela (v. 9):

• I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, Ehúda, syna Benjamínce Géry, muže, který nevládl pravou rukou. (Sd 3,15)

Bůh povolal Otníela, spočinul na něm Duch Hospodinův, a Otníel se ujal soudu nad Izraelem a vytrhl do boje proti Kúšanovi Rišátajimskému. Bůh povolal Ehúda a Ehúd jednal. Nevytrhl do boje, ani se neujal soudu. Ale začal promýšlet věci a připravovat se. Zatímco Otníel vytrhl do boje, Ehúd přemýšlel, plánoval a připravoval se. Jeho víra byla promyšlená.

Křesťanská víra není slepou vírou. Boží slovo říká, že:

• Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žd 11,1)

Jestliže v něco doufáme, musíme vědět, v co doufáme. Kdybychom doufali v něco neurčitého a nedefinovatelného, jen těžko bychom se na to mohli spolehnout. Naše víra stejně jako naše bohoslužba mají být rozumné.

• Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř 12,1–2)

Ona pravá bohoslužba je v originále logikos, logická, rozumná, promyšlená a souvisí s tím, co říká druhý verš, že máme být proměněni obnovou své mysli. Naše mysl musí být obnovená, abychom rozlišovali, abychom rozpoznali Boží vůli, abychom poznali, co je dobré a mohli sloužit Bohu tím, že mu budeme přinášet sami sebe. Křesťan nemá být člověkem, který bude někde vlát ve vleku událostí a bude tažen závanem kdejakého učení nebo falše a chytráctví. Naopak přemýšlí o Bohu, o sobě, o teologii, o učení, o věcech kolem sebe, o budoucnosti i o minulosti. A žije v přítomnosti. 

Ehúd promýšlel věci. Bůh ho povolal jako vysvoboditele. Věděl to? Nebo se to ukázalo až na jeho činech a z nich to potom bylo zjevné? Nevíme. Máme tady krátké vyprávění, které nám říká, že Bůh ho povolal jako vysvoboditele a Izraelci ho poslali s obětním darem k Eglónovi. Eglón byl Moábec, pohan. Komu obětoval? Co to bylo za obětní dar? Účastnil se Ehúd pohanské modloslužby? Nemáme odpověď na žádnou z těch otázek. Ale vidíme co Ehúd dělá – plánuje. Tedy promýšlí. Ví, co chce udělat. Věděli to i ostatní? Myslím, že ne. 

Ehúd byl bojovník vycvičený k boji levou rukou. Připravil si dýku, nebo krátký meč, prostě oboustranně broušený dlouhý nůž, připravil si plán, a pak ho šel naplnit. A použil lest. 

Může být víra lstivá? Může křesťan připravit nějakou past? Když to řekneme takto, všechno se v nás bouří. Co to bylo, když Pavel před veleradou zvolal: „Bratří, já jsem farizeus, syn farizeův. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání“ (Sk 23,6)? Nebo když Pán Ježíš položil otázku velekněžím a zákoníkům: „Odkud měl Jan pověření křtít. Z nebe či od lidí?“ (Lk 20,4). Nebyl to tak trochu trik? V prvním případě měl pomoci Pavlovi, v tom druhém měl usvědčit velekněze, zákoníky a starší. 

Ehúd měl na srdci v mysli vysvobození Izraele. Byl to Bůh, kdo ho k tomu povolal. A ať už věděl, že to je od Boha nebo ne, protože možné je obojí, připravil si dýku, připravil si „tajné sdělení“ pro krále, promyslel si únikovou cestu i to, co bude dělat dál, až se dílo zdaří. Nejspíš měl i plán „B“ a „C“. Prostě plánoval věci, a zdá se, že bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. Určili ho, aby vedl delegaci s obětí k tyranovi Eglónovi a nezdá se, že by ho určili k tomu, aby Eglóna odstranil. To zjevně nebyl plán Izraelců. Jejich plán byl poklonit se Eglónovi a nejspíš také jeho bohům, jeho modlám. A Ehúd to všechno s nimi absolvoval, s dlouhou dýkou za pasem a s jasným plánem v hlavě. O ten plán se podělil s ostatními až ve chvíli, kdy bylo dokonáno, kdy byl diktátor odstraněn, kdy bylo jasné, že Bůh sám požehnal jeho krokům. 

A tady vidíme, že Ehúdova víra byla rozhodná. Začal svolávat Izraelce a vedl je do boje proti Moábcům. 

• Jakmile přišel, dal troubit po Efrajimském pohoří na polnici. Izraelci vytáhli s ním dolů z pohoří a on jim byl v čele. Vyzval je: „Pospěšte za mnou! Hospodin vám vydal do rukou vaše nepřátele Moábce!“ Sestoupili za ním a dobyli na Moábu jordánské brody. Nikomu nedovolili přejít. Toho času pobili z Moába asi deset tisíc mužů, vesměs významných a udatných; nikdo z nich neunikl. (Sd 3,27–29)

Vidíme, že Ehúd byl moudrý muž, plný víry, který spoléhal na Hospodina. Boží slovo nám říká skrze Šalomouna:

• Jsi bloud, vynášíš-li se; máš-li nějaký záměr, ruku na ústa! (Př 30,32)

Ehúd si dal ruku na ústa, když si vyráběl oboustranně broušenou dýku, dal si ruku na ústa, když nesl obětní dar Eglónovi, dal si ruku na ústa, když chtěl mluvit s Eglónem o samotě a teprve potom svolal Izraelce do boje proti Moábcům. A země žila v míru osmdesát let. 

Tak to byl Ehúd a jeho víra. To nás vede k dalšímu bodu:

II. Ehúdův Bůh

Co se z tohoto příběhu můžeme dozvědět o Ehúdově Bohu, o tom, jak znal Boha, kdo ten jeho Bůh byl a jak se to projevilo. 

První věc, kterou vidíme v našem příběhu, která se netýká tak úplně Ehúda samotného, ale celého Izraele, je, že Bůh je milosrdný a vyslýchá úpěnlivé volání svého lidu. Boží lid se provinil proti Bohu, sloužili jiným bohům, odvrátili se od Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova. A Bůh na ně přivedl Eglóna, moábského krále, který se spolčil nebo možná dokonce ovládal také Amónovce a Aramejce. A zotročoval Izrael osmnáct let. To je docela dlouhá doba. Kdo si pamatuje, co bylo před osmnácti lety. Tehdy i k nám přitáhl „král Eglón“ a začali jsme být nuceni podepsat lisabonskou smlouvu. Možná to nějak podobně vypadalo v Izraeli. A Izraelci pomalu začínali být zotročováni a začali úpět k Hospodinu. A Hospodin svůj lid slyšel a vyslyšel. Povolal jim vysvoboditele, Ehúda. 

První vysvoboditel v knize Soudců je z kmene Juda. Druhý vysvoboditel je z Benjamína. A poslední příběh knihy Soudců je o skoro úplném vyhlazení kmene Benjamín, k němuž nejspíš došlo nedlouho po smrti Ehúda. První král Izraele byl z kmene Benjamín a druhý a také poslední a trvalý je z kmene Juda. To jsou takové drobné souvislosti, které nám Boží slovo nabízí. 

Ehúdův Bůh je plný milosrdenství a odpovídá na úpěnlivé volání svého lidu. Je to stále stejný Bůh. Úplně stejně odpovídá i dnes na úpěnlivé volání svého lidu – tedy pokud k němu jeho lid úpěnlivě volá. V našich končinách to spíš vypadá, že se účastní obětních hodů moábských králů. 

Kéž by se Bůh nad námi smiloval a vložil nám na srdce více úpěnlivosti, více proseb o smilování a o milost. Když se podíváme do Písma, vidíme, jak jsme jako Boží lid i jako společnost (samozřejmě bezbožná a nevěřící společnost) daleko od Boha a od jeho slávy. Máme za sebou (v mnoha ohledech) nejteplejší pražský týden, završený průvodem obscénnosti a zvrácenosti, který je vydáván za vzor svobody a lásky. Může se Bůh na takové věci dívat bez toho, že by se v něm neprobouzel svatý hněv? Kde je volání o slitování, kde jsou prosby o milost? Nemalá část křesťanů s takovými věcmi souhlasí a někteří je dokonce aktivně podporují. Nejsme na tom lépe než v době soudců! 

Ale Bůh … Bůh je plný milosti a slitování. To neznamená, že nevydá zemi do rukou Eglóna nebo Kúšana Rišátajimského, Pelištejců nebo Kenaanců. Ale i když to udělá, nakonec pro své vyvolené povolá vysvoboditele. 

Bůh povolává. V našem dnešním textu je totéž, co bylo řečeno o Otníelovi. Bůh povolal Otníela. Bůh povolal Ehúda. A Otníel jednal a Ehúd jednal. Jak Bůh povolal Ehúda? V textu o tom nemáme ani zmínku. Přesto bych se u toho chtěl na chvíli zastavit, protože Boží povolání je něčím, co má v Písmu své místo, a to poměrně důležité. Bůh povolává ke konkrétním věcem, a nejčastějším způsobem, jak to dělá, je, že člověku ukáže potřebu, mezeru, do které má vstoupit. Může to být samozřejmě i jiné. V knize Soudců vidíme, že Bárak je povolán skrze Debóru, Jiftách je povolán skrze gileádské starší, kteří ho předtím vyhnali z jeho domu – a v obou případech můžeme mluvit o tom, že tito vysvoboditelé byli povoláni Bohem. V případě Gedeóna a Samsona je tam nadpřirozené povolání skrze Hospodinova posla, a v Samsonově případě dokonce tento posel nemluvil se Samsonem, ale s jeho rodiči ještě před Samsonovým narozením. Ale tím nejběžnějším způsobem je, že člověk vidí nějakou potřebu, nějakou mezeru, do které ho Bůh vede, kam má vstoupit – tohle je potřeba udělat, tohle tady chybí, tohle nefunguje … a jestli to Bůh ukazuje právě mě, je dost pravděpodobné, že to mám udělat já. 

Ehúd viděl potřebu vysvobodit Izrael z tyranie. A promyslel způsob, jak to udělat. A udělal to. A vidíme, že to udělal ve víře v Boha. Svolává Izraelce se slovy, že Bůh jim vydal Moábce do rukou. A Bůh se k jeho víře přiznal. Skutečně jim vydal Moábce do rukou, rozdrtili je. Moáb byl před Izraelem pokořen a země žila v míru osmdesát let. To Bůh jednal – Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh Ehúdův. Tohoto Boha se dovolával Ehúd na pomoc a přišel a pomohl. Nebylo to žádným nadpřirozeným způsobem, jak to uvidíme u Báraka, kdy hvězdy z nebe bojovaly a vody se provalily a smetly vojsko kanaánského generála Sísery. V našem textu museli Izraelci dobýt jordánské brody a obsadit a potom pobili každého Moábce, který je chtěl překročit. Moábci sídlili na východ od Jordánu, ale tady to vypadá, že za těch osmnáct let se mnozí, zvláště ti urození, přesunuli za Jordán, na jeho západní břeh, a nyní utíkali zpátky a u brodů je Izraelci pobíjeli. To Bůh nad nimi bděl. Bůh jim je vydal do rukou. Předtím dopustil, že se Izraelci dostali do područí Eglónovi a otročili mu, nyní byl Eglón mrtvý a Moábci se báli o svůj život. Bůh jednal ve své moci a slávě. To je Bůh, který vysvobozuje. Povolává vysvoboditele a vysvobozuje. To je Bůh, který se nám dává poznat v knize Soudců. 

Tento Bůh se nám dává poznat v celém Písmu. Vysvobození – to je Boží plán od samotného počátku a bude dovršené na samotném konci. Všichni vysvoboditelé, jako třeba Ehúd, ukazují na toho jediného vysvoboditele, který má moc nás vysvobodit z moci hříchu a ze smrti, která je mzdou hříchu. Všichni nás vedou na jedno jediné místo, k Pánu Ježíši Kristu. On sám říká, že celé Písmo svědčí o něm. On sám přišel s tou největší lstí, kdy přemohl ďábla, kdy se vydal smrti. Vstoupil do Eglónova horního pokojíku, i když v jeho případě to bylo tak, že sestoupil do nitra země, sestoupil do lůna smrti, kterou se nechal pohltit, na okamžik jí dovolil, aby ho ovládla, aby ji jako vycvičený bojovník jediným bodnutím navždy zbavil moci. Nechal se přibít na kříž, kam vynesl naše hříchy, aby nás těchto hříchů zbavil. Zvítězil nad smrtí, protože třetího dne vstal z mrtvých. Byl totiž svatý a čistý a smrt ho nemohla udržet ve své moci. Zničil ji zevnitř, zlomil její hrot. Nyní je poraženým nepřítelem a pro křesťana je dveřmi do lepšího světa, do přítomnosti Pána Ježíše Krista, do blaženosti. 

Vstal z mrtvých a vyhlásil dobrou zprávu, povolal své věrné do boje, k tomu, aby nesli jeho evangelium až na sám konec země. Nechal troubit do celého světa, že Ježíš je Spasitel světa, obzvláště pak věřících. Kdokoliv v něj věří, má život věčný, nezahyne na věky, ale přešel už ze smrti do života. Jeho hříchy jsou odpuštěné, je očištěn a může přicházet do Boží přítomnosti. 

To je Ehúdův Bůh. To je náš Bůh. Je stejný včera, dnes i navěky. 

III. Ehúdův odkaz

Co se můžeme od Ehúda naučit, co si od něj můžeme vzít? 

Možná můžeme začít u těch vnějších věcí, protože i z nich se můžeme poučit. V jednom slovníku jsem se dočetl, že jméno Ehúd znamená „vznešený“. Našel jsem i jiné významy, a protože neumím hebrejsky, nejsem si úplně jistý, jak to přesně je. Ale zdá se, že slovo vznešený k Ehúdovi patří. Byl to vycvičený bojovník, který uměl bojovat levou rukou (možná stejně jako pravou rukou, možná především levou rukou). Byl to muž, který přemýšlel a který se připravoval na budoucnost. Muž, který využil příležitosti, která se mu naskytla. Zjevně to nebyl nikdo neznámý. Když dal troubit v Efrajimském pohoří, Izraelci za ním vytáhli. Nebyl pasivní – a i takové muže v knize Soudců uvidíme – ale jednal. Vstoupil do té mezery, kterou mu Bůh ukázal a vysvobodil Izrael z rukou utlačovatelů. Jednal jako vznešený člověk, jako ten, kdo má důstojnost a čest. 

Ehúd se díval kolem sebe a rozuměl znamením časů. Rozpoznal svůj čas, dovedl rozlišovat a tím je pro nás dobrým příkladem, který můžeme následovat. 

Není bez zajímavosti, že Ehúd je také jediným soudcem z těch, které budeme probírat, v jehož okolí se nevyskytuje žádná žena. Máme o něm skutečně málo informací. Ale v životech všech ostatních soudců hrají ženy spíš více než méně důležitou roli. A většinou soudce velmi ovlivňují – ať již je to Bárakova nerozhodnost, kterou chce schovat za Debóru, nebo Gedeónova touha po množství žen, Jiftáchova nerozvážnost, kvůli které nepřemýšlí nad ženami, které mu Bůh svěřil nebo Samsonova žádostivost, která ho nakonec stála život. I v životě Otníela byla žena, Aksa, která na něj měla vliv, ale v životě Ehúda žádnou ženu nenacházíme. Ehúd se rozhodl, co bude dělat a ať již tam byla nějaká žena či nikoliv – a Písmo nám o žádné nic neříká – prostě si to nechal pro sebe a odhalil to teprve tehdy, když bylo dokonáno. 

Můžeme se také učit o jeho promyšlených skutcích, o jeho víře, která nebyla slepá, ale promyšleně a cílevědomě jednala k Boží slávě a k vysvobození lidí. Možná bychom mohli říci, že dnes nepotřebujeme od nikoho vysvobozovat, ale opak je pravdou. Jsme Kristovi velvyslanci a na místě Kristově máme volat lidi k tomu, aby se smířili s Bohem (2K 5,20). My samozřejmě nemáme žádnou moc někoho vysvobodit, ale máme dobrou zprávu, která je Boží mocí ke spasení, která opravdu zachraňuje, a tuto zprávu máme šířit do celého světa. Je to zpráva o tom, že Pán Ježíš se stal člověkem a na lidském těle zaplatil za hříchy všech, kdo v něj věří. Proto máme volat lidi k tomu, aby se odvrátili od nevěry v Krista a spolehli se na něj samotného na jeho dílo na kříži Golgoty. Právě sem nás vede Ehúdův odkaz. A je tu ještě další věc.

Máme být připraveni. Ehúd byl připraven. Zhotovil si dýku, promyslel si zprávu. I nás Boží slovo vyzývá, abychom byli připraveni dát odpověď každému, kdo by se ptal po naději, kterou máme (1Pt 3,15). To je ta naše dýka, to je naše zpráva. Proto se musíme zabývat evangeliem, proto musíme přemýšlet o Pánu Ježíši Kristu a jeho díle. On je odpovědí na každý lidský problém, on je tou zásadní odpovědí na život člověka. Není lacinou odpovědí, jako je to v tom dětském vtipu, kdy se paní učitelka v nedělní škole ptá dětí, co je to, když je to zrzavé a skáče to po stromech a jedno dítě říká, že mu přijde jako veverka, ale ví, že správná odpověď je Ježíš. Ježíš je skutečně správná odpověď, ale nikoliv na povrchní otázku. On je opravdu odpovědí, protože on je cesta, pravda i život (J 14,6), ale abychom to mohli lidem kolem nás říci, potřebujeme více promyslet, jak tato cesta, tato pravda a tento život souvisí na prvním místě s naším životem a potom také s jejich životem. 

A když tyto věci důkladně promyslíme, když máme hluboký vztah s naším Spasitelem a Pánem, když ho poznáváme na všech našich stezkách, potom můžeme začít troubit jako Ehúd a volat do boje, volat lidi k Pánu Ježíši Kristu. Potom se můžeme spolehnout na to, že nám je vydal do rukou a můžeme směle dobýt jordánské brody a nenechat nikoho přejít. 

To je víra, která roste, která se spoléhá na živého Boha. To je víra, která čerpá z něj samotného, ze vztahu s ním, z každodenního chození s ním. Tam, kde se křesťané takto spoléhají na Pána, nezůstávají nečinní a bez ovoce. 

Není to o tom, že bychom se museli něco snažit udělat, ale je to o tom, že přirozeně děláme to, k čemu nás Bůh vede, protože s ním máme vztah. Nesnažíme se být jako někdo jiný, ale snažíme se být jako Pán Ježíš Kristus. Jenom z jeho moci v nás totiž může růst ovoce Ducha svatého, láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. A jenom Duch svatý nás může takto proměňovat do Pánovy podoby. Na to není žádný návod. Je to prostě o tom, že žijeme s ním. Jako když spolu žijí dva lidé a mají velmi úzký vztah – časem se stále více začnou podobat jeden druhému. Přesně tak je to s naším chozením s Pánem. Čím víc s ním budeme, tím více se mu budeme podobat. Čím více se budeme proměňovat obnovou své mysli, tím více budeme sami sebe přinášet jako oběť živou, svatou a Bohu milou. Právě sem nás vede Ehúd. To je jeho odkaz. Muž víry, promyšlené, lstivé a rozhodné. Muž, který měl velkého Boha, na které se spolehl. Kéž je i naše víra právě tak odvážná, smělá, promyšlená, lstivá a rozhodná. Amen.