Dokud nebude odstraněn ze středu …

Jaroslav Kernal, Praha 20. října 2024

Znovu se vracíme do druhého listu Tesalonickým. Jsme ve druhé kapitole, kde Pavel povzbuzuje křesťany, aby se nedali rozhodit nebo vylekat ničím, co by v nich vzbuzovalo dojem, že den Páně už by měl nastat. Nenastane, dokud se neobjeví člověk nepravosti, syn zatracení, odpůrce, který se povýší nad Boha, usedne v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha. A dneska máme před sebou pokračování tohoto textu a dostáváme se k verši, který není příliš složitý, přesto však budí jisté kontroverze. Někteří křesťané na ten verš – a mluvím o sedmém verši – totiž navěšují velmi mnoho významu, který v tom samotném verši úplně není a musí tam být dodán zvenčí – ale pokud na to někdo poukáže, je často natolik citlivá záležitost, že to může vést až k rozkolu mezi bratry, což je hřích. A toho bych se chtěl vyvarovat, a tak jsem se rozhodl, že ten verš přeskočím … – To byl samozřejmě jen vtip. 

Jsem přesvědčený, že to skutečně nejlepší, co můžeme v církvi dělat, je, že půjdeme Božím slovem, verš po verši nebo oddíl za oddílem, protože jenom to nám umožní, abychom slyšeli celou radu Boží, abychom byli skutečně biblicky vyvážení. Každý, kdo slouží Božím slovem, má svá oblíbená témata, svá oblíbená místa, oblíbené postavy – a také ty neoblíbené. Ale pokud bude procházet Božím slovem, nemůže se některým věcem vyhnout a bude muset zdůrazňovat přesně to, co zdůrazňuje Boží slovo a ne to, co je jeho srdci blízké. Mám za to, že toto je znakem věrného učitele a kazatele Božího slova – že vezme Písmo, otevře ho, a vykládá ho, takže ti, kdo ho poslouchají, mohou vidět, že to, co vykládá, skutečně vychází z textu Božího slova – nejsou to jeho myšlenky a nápady, ale je to něco, co je přímo v tom textu. 

Takže nebudeme přeskakovat žádné verše, půjdeme postupně Božím slovem, a budeme mít jistotu, že zdůrazňujeme přesně to, na co klade důraz Boží slovo. Takže pojďme teď přečíst celou druhou kapitolu a potom půjdeme k našemu textu.

Máme dnes před sebou tři verše, které mluví o Antikristu, o nepravosti, která už působí, už tady je, už tu byla v době Pavla a spolu s ní tu bylo také něco, co této nepravosti bránilo a dosud ještě brání. A to jsou věci, na které se dneska podíváme. 

I. Tajemství nepravosti

Jako první tady máme tajemství nepravosti. Ekumenický překlad se vyhnul tomu slovu tajemství, které je v originále a přeložil ho – podle mého názoru správně a lépe – jako nepravost, která „působí skrytě“. Slovo tajemství v Písmu má totiž trochu jiný význam, než jak mu rozumíme v češtině. Pro nás je to obvykle nějaká důvěrnost nebo něco velmi důležitého, co se nesmí nikdo dozvědět. V Bibli je slovo tajemství něco, co je dosud skryté, ale jednoho dne to bude odhalené. Pán Ježíš byl tajemstvím v době Starého zákona – ne že by tam nebyl. Když jsme procházeli knihu Genesis, viděli jsme znovu a znovu, jak se Bůh v osobě Pána Ježíše Krista zjevoval lidem v nejrůznějších podobách, ale teprve když se vtělil skrze Marii, když se stal člověkem stejně, jako jsme my, tak se stal zjevným – tajemství bylo odhaleno. A díky tomuto odhalení dnes můžeme vidět zcela jasně nebo alespoň jasněji, jak se Pán Ježíš zjevoval ve Starém zákoně. Podobně bylo skryté spasení z milosti skrze víru – i to bylo tajemství, které sice nebylo úplně zahalené, přesto bylo skryté a bylo v plnosti zjevené teprve s dokonaným dílem Pána Ježíše Krista na kříži. Nebo spasení pohanů a jejich podíl na dědictví společně s vykoupenými Židy – i to bylo tajemství, které bylo odhalené teprve skrze apoštoly a proroky Nové smlouvy. 

V našem textu je tajemství nepravosti, tedy nepravost, která už tady je, ale zatím není úplně odhalená. Už působí, ale ne zcela zjevně. Jak bude vypadat to její plné a zjevné působení? O tom jsme četli ve čtvrtém verši: „Postaví se na odpor a ‚povýší se nade všecko, co má jméno Boží‘ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce ‚usedne v chrámu Božím‘ a bude se vydávat za Boha“ (2Te 2,4). A ukazovali jsme si, že ta nepravost už působí, protože do světa vyšlo mnoho antikristů (1J 2,18). Už působí svým vzdorem proti Bohu, svou nepravostí, pohrdáním Božími věcmi, povyšováním se nad vším, čemu vzdává Božská pocta, prohlašováním se za Boha a tím, že se chtějí usadit v Božím chrámu, tedy na prvním místě v církvi, ve které chtějí vládnout a dělat si církev nikoliv ke slávě Boží, ale k oslavě sebe sama. A nyní Pavel mluví o něčem, co zatím brání tomu, aby se zjevil ten Antikrist, ta finální postava poslední doby, která bude smetena dechem z Pánových úst, když předtím svede množství těch, kteří si nezamilovali pravdu, která by je zachránila. Z našeho textu je zjevné, že Tesaloničtí věděli, o kom je řeč – Pavel jim to říkal, když byl u nich a ještě dodává, že oni přece vědí, o čem je řeč. Bylo jim to jasné. Dnes to tak zjevné není a vyvolává to velké množství dohadů a spekulací. Velmi dobří a seriózní teologové posledních dvou tisíc let, často říkají, že bychom pokorně měli říci, že i když to Tesaloničtí věděli, my to nevíme. A ačkoliv jsem mnohdy podobné odpovědi nakloněn, v tomto případě si myslím, že bychom měli vynaložit více námahy a úsilí na to, abychom na to přišli. A věřím, že by to nemělo být tak složité. Jestliže to měli vědět křesťané v prvním století, proč bychom to neměli vědět my? Je to trochu zvláštní, protože Pavel přece mohl jednoduše napsat, že to to či ono – mohl to napsat naprosto konkrétně. Ale z nějakého důvodu to neudělal. Takže křesťané mají před sebou další oblast spekulací – proč to Pavel píše takto tajemně. 

Na otázku, proč Duch svatý vedl Pavla, aby to napsal právě takto, bych odpověděl, že to bylo proto, abychom hledali pravdu – aby se totiž velmi jednoduše ukázalo, kdo je z pravdy a kdo není. Kdo miluje pravdu a touží po ní, a kdo naproti tomu chce jenom pohodlný návod, kdo se spokojí jenom s náboženstvím, které mu řekne: „Tohle dělej, tamto dělej, tomuhle věř, tomuhle nevěř, tohle si mysli, tohle si nemysli, hýbej rukou takhle a nehýbej rukou takhle.“ To je skutečně náboženství, které nevyžaduje nasazení srdce, které nepotřebuje zapojení mysli – stačí jen poslouchat a přizpůsobit se. Ale Bůh nás volá k tomu, abychom ho milovali celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly (Lk 10,27). A tak jde o to, jestli milujeme pravdu a toužíme po ní, jestli ji hledáme jako skrytý poklad. Ze stejného důvodu mluvil Pán Ježíš v podobenstvích, a když se ho učedníci ptali, proč to dělá, odpověděl jim:

• Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. (Mt 13,11–12)

To je podle mě důvod, proč Duch svatý vedl Pavla tak, aby nedal jednoznačnou a jasnou odpověď nám, kteří budeme po staletích číst tento Pavlův list. Což nás musí vést k dalším otázkám a tím k dalšímu bodu dnešního kázání:

II. Kde je nepravosti bráněno?

Myslím, že když se nám podaří zjistit, kde ta nepravost působí, což znamená, kde je to, nebo ten, co nebo kdo té nepravosti brání, může nám to pomoci lépe identifikovat onu osobu nebo moc, která již působící nepravost zadržuje. To je myslím jeden ze způsobů, jak se můžeme dobrat k jádru našeho textu. A myslím, že úplně všeobecná odpověď na tuto otázku by neměla být složitá. Kde je to místo v tomto světě, kde tato nepravost působí skrytě a jednoho dne se zjeví otevřeně? Je to svět kolem nás? Boží slovo nás ujišťuje, že svět leží ve zlém (1J 5,19 KRAL) nebo (E) „je pod mocí Zlého“. Apoštol Pavel v listu Efezským připomíná křesťanům, že všichni lidé, kteří se rodí do tohoto světa, se rodí k tomu, aby žili podle tohoto světa a byli poslušni vládce nadzemským mocí, což je duch, který působí v těch, kdo vzdorují Bohu (Ef 2,2). Takže nepravost a vzdor proti Bohu působí v tomto světě zcela otevřeně a zjevně, nikoliv skrytě. Kde tedy působí skrytě?

Možná nám v tom může pomoci i náš text – ale budeme muset jít buď do Kralického nebo Studijního překladu, protože tady je nejlépe přeložená fráze, která je v originále. Teď mi můžete říct: „Co mám ale dělat já, když nevím, jak je to v originále a neumím další jazyky?“ Myslím, že to je dobrá otázka a je velmi důležité na ni odpovědět předtím, než půjdeme dál. Nejprve obecná odpověď – Bůh nás volá k tomu, abychom byli studenty jeho Slova. Mnozí křesťané dnes mají odpor k teologii, ale teologie je nauka o Bohu, takže každý, kdo miluje Boha, se dříve nebo později musí stát teologem. Tím nemyslím, že půjde studovat teologii nebo že bude mít nějaká písmenka před nebo za jménem. Ale že bude studovat Boha. To je podstata věčného života (J 17,3). A to se neobejde bez studia jeho Slova. A v češtině máme devět překladů Nového zákona. A když se podíváte do aspoň několika z nich na nějaký verš a vidíte – jako třeba v 2Te 2,7, že ty překlady se nějak rozcházejí, měli byste chtít zjistit víc, prozkoumat, proč se rozcházejí. A začnete se nořit do Božího slova. Budete zkoumat odkazy, které jsou po stranách v Bibli a které nás vedou k dalším veršům, kde jsou stejná slova nebo stejné myšlenky. Např. v Kralické Bibli je u sedmého verše odkaz na Sk 20,29–30. Co tam čteme? Podívejte se do toho textu! Pavel se tam loučí se staršími církve v Efezu a co jim říká?

• Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. (Sk 20,29–30)

Můžete namítnout, že to je spousta práce. Ano, je. Znám bratra, který takhle studoval Písmo. Vzal si všechny překlady, které měl, otevřel si je, přečetl si verš v jednom překladu a prostudoval si všechny odkazy, které tam byly. A potom udělal totéž se všemi dalšími překlady. A potom šel k dalšímu verši. A kdybyste se ho zeptali, jaké to je, řekl by vám, že to je těžké a hodně pomalé. Ale že mu to dává strašně moc. A je to tak, že když to uděláte, když se ponoříte do Písma a napijete se té čisté osvěžující vody z hlubiny Písma, budete to chtít znovu. Protože se vám nově otevře pohled na Boha, budete přemoženi, uvidíte nově jeho velikost, moudrost sílu, krásu, milost, lásku, dobrotu, svatost a čistotu. Jsou další způsoby studia Písma – a my se potřebujeme do Písma ponořit. A když to uděláte, budete to chtít udělat znovu. Jsou lidé, kteří milují rybaření – hodiny sedí u vody a koukají na splávek. Brzo ráno vstávají, aby někde nadloubali dost žížal a měli návnadu. Sledují videa na internetu o tom, jak jiní rybaří. To platí o každém zájmu, který v životě máme. S poznáním Boha a jeho Slova to tak není? Proč? Máme přece být jako dělníci, kteří správně rozdělují Boží slovo (2Tm 2,15), máme být hledat moudrost, která vychází z Božích úst jako skryté poklady, tedy kopat, zašpinit se a zapotit (Př 2,1–5). Máme si vážit těch, kteří se namáhají v Božím slově (1Tm 5,17). Nikde tu není řeč o dovolené nebo fastfoodu!

Pojďme zpátky do našeho textu. V tom textu je fráze, kde je slovo uprostřed. Doslova je tam „z prostředka“, „ze středu“. Ta fráze je ještě několikrát v Novém zákoně a víc než šedesátkrát v řeckém překladu Starého zákona. Řecký překlad Starého zákona není inspirovaný, ale může nám pomoci. Jenom pár příkladů – Dátan a Abíram, kteří se vzbouřili proti Mojžíšovi, se propadli do země, zmizeli z prostředku shromáždění (Nu 16,33). Bůh promlouval k Izraelcům z prostředku ohně (Dt 4,12). Jozue přikázal lévijcům, aby vynesli kameny z prostředku Jordánu (Joz 4,3). Izraelci odstranili ze svého středu modly (Sd 10,16). Skrze Ezechiela Bůh říká Izraeli, že je přivede zpět zprostřed pronárodů (Ez 37,21). Ze středu, z prostředka. To je náš text! 

• Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých  (Mt 13,49) – Vytrhají koukol, který je mezi pšenicí (uprostřed)!
• Hádka byla stále prudší a velitel se bál, že Pavla rozsápou. Proto povolal vojenský oddíl, aby Pavla vyrval z jejich středu … (Sk 23,10)
• A vy jste přitom nadutí, místo abyste se raději zarmoutili; odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal.  (1K 5,2)
• A proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodin a ‚ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu‘ (2K 6,17)

Takže v našem textu je něco nebo někdo, kdo je ve středu, a tím, že je ve středu, brání nepravosti, aby se v plnosti projevila. Kde se tedy ta nepravost projevuje? Překladatelé Kralické Bible nám už napověděli, když nás odkázali do Sk 20,29–30. A když se podíváme do kontextu sedmého verše, vidíme, že mluví ve stejném slova smyslu. Pavel píše církve a povzbuzuje bratry, aby se nedali zneklidnit nebo dokonce svést, mluví o antikristu, který se posadí v Božím domě – a jestli si to dobře pamatujete, říkali jsme si, že v tomto světě nikdy nebude dokonale čistá církev, která by byla složená pouze z těch, kteří jsou vykoupeni. Možná budou krátké nebo trochu delší úseky v životě každého sboru – a my jsme zodpovědní za to, abychom usilovali o to, aby takové úseky byly co nejdelší, ale skutečně čistá církev bude až ta vítězná. Dokud budeme v těle, budeme bojovat za to, abychom měli v církvi jenom pšenici. A někde jí bude více, někde jí bude méně a někde bude převažovat koukol – přesto se to všechno bude považovat za církev. Nakonec tady bude nevěstka, která bude tvrdit, že je nevěstou a bude pronásledovat skutečnou Kristovu nevěstu. A to bude ta chvíle, kdy v ní bude plně usazený Antikrist, který nakonec tuto nevěstku zničí. Ale Kristovu církev brány pekel nepřemohou (Mt 16,18). Takto rozumím tomu, že se člověk nepravosti usadí v Božím chrámu – a už se v něm usazuje. Co nebo kdo tomu brání? To, co je ve středu! To, co je srdcem Božího domu, co je srdcem Kristovy církve. A to nás naprosto jednoznačně vede k jasné identitě, kterou rozvineme v posledním bodu dnešního kázání. 

III. Kdo může nepravosti zabránit?

Je zjevné, že všechno směřuje k jednomu jedinému bodu. A to bez ohledu na to, že v šestém verši se mluví o něčem, zatímco v sedmém verši se mluví o někom. Jsou křesťané, kteří tvrdí, že to musí být Duch svatý, protože slovo duch je v řečtině středního rodu, ale Duch svatý je také osoba, takže je také mužského rodu. Ale pokud rozumíme tomu, že to je ten a to, kdo a co má být ve středu, potažmo ve středu církve, pak to nemůže být Duch svatý, ale musí to být ten, o něhož jde od začátku až do konce, a to je Pán Ježíš Kristus. Písma svědčí o něm, on je alfou i omegou, on je počátkem i koncem, on je původce i dokonavatel naší víry, on je život, je Původce života, on je Pravda (a všimněte si znovu, jak důležitá je pravda v kontextu sedmého verše). On je středobodem všeho, co máme, čím jsme i čím budeme. Jak může, musí a má být Pán Ježíš středem církve? Skrze evangelium Kristovo, které je Boží mocí ke spasení. Pokud dáváme pryč evangelium, dáváme pryč Krista samotného, otevíráme dveře pro koukol, protože kde není evangelium, není Boží moc ke spasení, tam nejsou lidé zachraňováni pro věčnost. Neplatí to absolutně, protože když se někde alespoň čte Boží slovo, Bůh ho bude používat ke své slávě a ke spasení lidí. Ale často navzdory té skupině lidí, která to Boží slovo používá. Slyšel jsem svědectví muslimů, kteří dostali za úkol vyvrátit Bibli a byli usvědčeni Bohem a stali se z nich křesťané, když četli Písmo. Ale mluvíme o církvi.

Nejednou křesťané obhajují rádoby křesťanské skupiny, jako je např. hnutí prosperity, nebo nejrůznější církve, které se tzv. zaměřují na hledající a místo Božího slova jim nabízejí třeba workshopy nebo zábavu, nebo liberální církve, které popírají tělesné vzkříšení Pána Ježíše Krista. Musíme si to znovu a znovu připomínat, že tam, kde nezní evangelium, nebudou lidé obrácení ke Kristu, i kdyby stokrát odpověděli na výzvu kazatele, i kdyby zvedali ruce nebo chodili dopředu. Pokud někde chybí zvěst o Kristu ukřižovaném a vzkříšeném z mrtvých, chybí evangelium, není tam Boží moc ke spasení, a nebudou tam ani znovuzrození křesťané. Bude se jednat o náboženskou společnost, klub přátel Ježíše Krista, jak občas říkává Ríša – ale to nejsou lidé, kteří byli Boží mocí vykoupeni z jejich hříchu, kteří by byli obnoveni Duchem svatým, znovuzrozeni Slovem pravdy a uchváceni Pánem Ježíšem Kristem, takže ho následují, poslouchají ho, jsou jeho učedníky. Ale my můžeme, a dokonce musíme jít ještě o něco dál. 

V knize Zjevení je sedm církví, které v jistém slova smyslu reprezentují sedm typů církví všech věků. A jsou tam dvě církve, o nichž bychom mohli říci, že nemají Krista ve svém středu. Zdá se, že ta jedna ho nemá vůbec – církev v Sardách, které Pán Ježíš říká (Zj 3,1): „Podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“ Je živá jenom podle jména. Má samolepku církev, ale místo toho jsou to mrtvé hroby, které jsou zvenku obílené. Je tam několik osob, které nepotřísnily svůj šat – ty budou chodit s Pánem (Zj 3,4), ale všichni ostatní, kteří mají na sobě samolepku křesťan, se mají probudit, posilnit to, co ještě zůstává a je na vymření, rozpomenout se, jak přijali Boží slovo, zachovávat ho a činit pokání. To je církev jenom podle jména. 

A my musíme dávat velký pozor, abychom nebyli křesťané jenom podle jména, aby Pán Ježíš neshledal, že našim skutkům chybí mnoho před Bohem (v. 2). Takže to nezačíná díváním se okolo a hodnocením toho, jak jsou na tom ostatní, ale díváním se na sebe a čestným hodnocením toho, jak jsem na tom já. Je Pán Ježíš mým středem? Je evangelium mocí, na níž stavím? Je Pán Ježíš mým životem? Zdrojem, z něhož čerpám, na který jsem napojen, u něhož hledám svou sílu, svou životní energii? Postavte Pána Ježíše do středu a všechno ostatní se začne skládat na své místo – to je ta moc, která brání nepravosti! Jestli chcete zahnat temnotu, potřebujete udělat jediné – rozsvítit světlo. Stačí jenom přijít k němu a poprosit ho sílu, o život, o radost, o pokoj, o lásku, o trpělivost, o laskavost – o cokoliv. A on je rychlý k naslouchání a pomalý k hněvu. On je ten, o němž je napsáno, že nedolomí nalomenou třtinu a neuhasí doutnající knot (Mt 12,20). Je plný milosti a slitování. 

Ta druhá církev, jak jistě tušíte, je církev v Laodikeji. Pán o ní říká, že není studená ani horká, proto ji nesnese ve svých ústech. Co to znamená? To říká ten text:

• Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,17–20)

To je církev, která odstranila Ježíše ze svého středu, a zavřela za ním dveře. Myslí si, že nic nepotřebuje. Ztratila soudnost, upřímnost, žije v sebeklamu. To jsou otevřené dveře pro člověka nepravosti, aby se usadil v Božím domě a prohlásil se za Boha. Ale církev musí otevřít dveře Kristu a jeho evangeliu a postavit je doprostřed. A když Pán Ježíše vejde, bude s nimi večeřet, bude s nimi mít společenství, živý vztah. Když on bude sedět uprostřed nás, budeme sedět okolo a nebude to o nás, ale bude to o něm – náš život bude o něm, naše společenství bude o něm. Jak byli nazváni první křesťané v Antiochii? Kristovci (Sk 11,26). Lidé, kteří měli Krista ve svém středu. Ale brzy došlo k tomu, že Mojžíšův zákon začal vytlačovat evangelium a apoštolové to museli řešit (viz Sk 15). Je tolik věcí, které se tlačí do středu jak našich životů, tak života církve. A je naší zodpovědností, není to zodpovědnost nikoho jiného, ale každého jednoho z nás, abychom usilovali – celým srdcem, duší, myslí i silou o to, aby Pán Ježíš Kristus a jeho evangelium bylo v centru jak našich životů, tak našeho sboru. Každý z nás má plnou zodpovědnost za to, jak je to v jeho životě, a každý z nás má podíl na tom, jak to bude v našem sboru. A jak to bude v našem sboru, bude odrazem toho, jak je to v životě jednoho každého z nás. Kéž se nad námi Pán smiluje, aby jednoho dne nemusel pohnout naším svícnem. Nechme ho, aby postavil věci na správné místo v našich životech a byl uprostřed jen on sám! Amen.