„Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu!“

Jaroslav Kernal, Praha 12. listopadu 2023

V našem studiu knihy Genesis se dostáváme do samotného závěru, k poslednímu velkému celku, poslednímu životnímu příběhu, kde svou roli stále hraje Jákob, nicméně tou hlavní lidskou postavou posledních dvanácti kapitol Genesis je Josef, Jákobův milovaný, ztracený a později znovu nalezený syn.

Příběh Josefa už začal o dvě kapitoly dříve prodáním Josefa do Egypta. Byl přerušen 38. kapitolou, která popisuje Judovy eskapády. Nyní na tento příběh znovu navazujeme. V našem dnešním textu jsme svědky Boží blízkosti a Božího požehnání. Josef opustil svou rodinu nedobrovolně, Juda odešel od rodiny sám. V životě Judy jsme viděli, že mocná Boží ruka s ním jedná skrze soudy, které dopadaly na jeho nejbližší i na něj samotného. Ohledně Josefa nám Boží slovo jasně říká, že Bůh byl s ním a žehnal mu ve všem, co Josef dělal. Náš dnešní text těmito slovy začíná a také těmito slovy končí – „Hospodin byl s ním“ (v. 2, 3, 21, 23) a „Hospodin mu žehnal“ (v. 2, 3, 5, 21, 23). Zatímco předchozí kapitola byla kapitolou soudu, tato je kapitolou požehnání. Podíváme se na tři věci, které se týkají Boží blízkosti – uvidíme, jak je Bůh s námi v našem pokušení, dále uvidíme Boží blízkost v ponížení a nakonec to shrneme a ukážeme si, jak je Bůh s námi v našem osamění. Než půjdeme dál, pomodleme se.

Než půjdeme do vlastního textu, chtěl bych říci pár poznámek úvodem, které se týkají právě požehnání. Dneska je rozšířené falešné učení, které tvrdí, že máme nárok na Boží požehnání, přičemž je to myšleno v tom fyzickém slova smyslu. Na to musíme odpovědět, že nemáme nárok vůbec na nic, protože Bůh nikomu nic nedluží. A všechno, co nám Bůh ve své milosti daroval – a daroval nám úplně všechno – je v Kristu Ježíši. V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání, v něm jsme obdařeni milostí za milostí, v něm je všechno duchovní požehnání nebeských darů. Takže pokud něco chceme, je třeba, abychom šli ke Kristu.

Druhá věc, kterou chci zmínit, je, že musíme přicházet ve víře. Víra je tím nástrojem, který nám Bůh daroval, je tou rukou, kterou vztahujeme k Pánu Ježíši a prosíme ho, aby ty prázdné dlaně naplnil, vírou se držíme, vírou se ho chytáme, ve víře se stavíme na jeho Slovo, chytáme se jeho zaslíbení. „Bez víry není možné zalíbit se Bohu“ (Žd 11,6). Když tedy budeme mluvit o Božím požehnání nebo o Boží blízkosti, nelze se nezmínit o víře. Křesťan je ten, kdo se aktivně spoléhá na Krista – především v otázce spasení, ale také ve všech záležitostech lidského života. Nejde o to, že jsem jednou uvěřil a teď už „tak nějak“ věřím, ale že buduji svou víru každodenním chozením s Ježíšem Kristem, spoléháním se na něj, připomínám si jeho Slova, jeho slibů, modlitbou a povzbuzováním ve společenství. Přičemž vzájemná podpora v Božím lidu je skutečně důležitá, ale právě náš dnešní text nám ukazuje, že Bůh je s námi, i když společenství nemáme.

I. Boží blízkost v pokušení

Josef byl prodán do Egypta a koupil si ho ministr vnitra na dvoře faraóna, Potífar. Koho koupil? Sedmnáctiletého kluka nebo mladého muže. Jeho synovci, synové jeho bratra Judy, Er a Ónan dostali v tomto věku Támar, aby s ní zplodili dědice – a také oba v tomto věku zemřeli. Josef byl věrný a poslušný svému otci, jakkoliv byl v některých věcech nezralý a nemoudrý. Znovu si musíme připomenout časové souvislosti této kapitoly. Na začátku kapitoly je Josefovi sedmnáct, na konci mu je dvacet osm – tato kapitola tedy zahrnuje jedenáct let Josefova života. Říkám to proto, abychom si uvědomili, že to nebylo tak, že včera Potífar koupil Josefa a dneska bylo všechno v jeho domě ze zlata, protože Bůh Josefovi žehnal. Všechno má svůj čas a obvykle jdou věci mnohem pomaleji, než jak si přejeme nebo představujeme.

Potífar koupil hebrejského otroka a dal mu práci ve svém domě. A Boží slovo nám tady říká, že Bůh byl s Josefem, takže ho provázel zdar. Požehnání bylo tak zjevné, že to viděli i lidé kolem Josefa a především Potífar. I v tom našem textu můžeme vidět ten postupný růst. Josef byl zařazen mezi domácí otroky – myl nádobí, luxoval, vynášel koš, chodil pro vodu, nosil dříví, prostě dělal všechno, co bylo potřeba. Ve čtvrtém verši čteme, že Bůh zjednal Josefovi přízeň v očích Potífara, takže začal posluhovat svému pánovi. Stal se komorníkem svého pána. Už nebyl jenom obyčejným domácím otrokem, jakých obvykle bylo mnoho, ale povýšil a stal se osobním otrokem, který se staral konkrétně o Potífara. Nakonec ho Potífar ustanovil správcem svého domu. Z komorníka se stal majordomus. A podívejte se, jaké požehnání spočívalo na Josefovi (v. 5):

• A od té chvíle, co ho Egypťan ustanovil ve svém domě nade vším, co měl, žehnal Hospodin jeho domu kvůli Josefovi. Hospodinovo požehnání bylo na všem, co měl, v domě i na poli.

Kvůli Josefovi Bůh žehnal Potífarovi. Tady můžeme vidět, jak se naplňuje požehnání dané Abrahamovi, i když Josef není v té linii Abrahamových potomků, která vede k Tomu zaslíbenému potomku, k Ježíši Kristu, přesto je potomkem Abrahamovým a je obrazem, typem, Pána Ježíše Krista.

Chtěl bych tady říct, že i na nás spočívá takové požehnání, protože i my jsme potomstvo Abrahamovo, jsme požehnaní Hospodinovi, jsme Boží děti. Proto bychom se i my měli modlit za to, abychom byli požehnáním pro druhé, aby na nás spočívalo stejné požehnání a aby všechno, co děláme, provázel stejný zdar o Boha, jako to bylo u Josefa. Není to automatické, ani se to neobejde bez našeho úsilí, naší práce a naší víry. Ani Josef neseděl se založenýma rukama a nekoukal se na to, jak se všechno dělá samo. Pavel v listu Koloským říká otrokům:

• Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně. Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. (Ko 3,22–24)

Takhle pracoval Josef pro Potífara. A pravděpodobně to trvalo celou řadu let – řekl bych, že většinu z těch jedenácti. Nicméně v Písmu vidíme takový vzorec – když se někde daří, když Bůh někde žehná, přichází také ďábel, aby ničil, aby rozvracel a bořil. Když byl David na vrcholu své moci, přišel ďábel, a poňoukl ho, aby spočítal Izrael, aby viděl, jak velké má království. Dobře to vidíme například u Jóba nebo u Šalomouna a dokonce to můžeme vidět i Pána Ježíše Krista. Když byl pokřtěný v Jordánu a Jan Křtitel na něj ukázal a veřejně přede všemi vyznal, že to je „Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ a Otec promluvil z nebe hlasem, který slyšeli všichni, a řekl, že toto je jeho milovaný syn a Duch svatý sestoupil z nebe v podobě holubice – co bylo potom? Duch vedl Pána na poušť a tam byl pokoušen ďáblem! Tam slyšel slova: „Jestli jsi Boží syn …“

Do našeho života přicházejí zkoušky, které mají leckdy podobu pokušení. Přesně tak to bylo v životě Josefa. Možná už začal zapomínat na to, jak se k němu zachovali jeho bratři – i když to je asi těžké zapomenout. Ale myslím, že ty rány se hojily, že jejich zrada byla s každým dnem dál. A Boží požehnání, které na něm spočívalo, zahlazovalo tyto rány hojivým balzámem vědomí, že Bůh je s ním. Před lety to byl Potífar, kdo ho koupil jako otroka a dal mu chleba, nyní je to Josef, kdo pro Potífara kupuje otroky a stará se o to, aby měl Potífar dost chleba na stole. Bůh Josefa vyvýšil. Předtím to byl Josefův otec, který se snažil vyvýšit Josefa nad jeho bratry, nyní je to Bůh sám, kdo ho povyšuje nad ostatní otroky, takže z jeho pravomoci není vyjmuto nic v Potífarově domě, kromě Potífarovy ženy. A právě odtud přichází ten útok. Potífarova žena se zamilovala do Josefa a snažilo se ho svést slovy: „Spi se mnou!“ Je tady podobné téma, o němž jsme mluvili minulý týden, když jsme mluvili o Judovi. Zatímco Juda ve všech rovinách selhal, Josef z Boží milosti obstál. A podívejte se proč. Uvádí dva důvody – jednak by to znamenalo, že by se zpronevěřil svému pánu, Potífarovi, zklamal by ho, byl by vůči němu nevěrný, zákeřný, zlý, ale především by se prohřešil proti Bohu. To nám ukazuje, že Josef si byl do nějaké míry vědom Boží přízně, Boží milosti, Boží blízkosti a požehnání a nechtěl se postavit proti Bohu.

Juda při podobné příležitosti selhal. Potkal ženu, která vypadala jako nevěstka a řekl jí: „Dovol mi k tobě vejít.“ Samson při podobné příležitosti mnohokrát selhal – jeho milostné pády jsou popsané v knize Soudců. David při podobné příležitosti selhal – viděl Batšebu, jak se omývá na střeše svého domu, zavolal si jí a spal s ní. Šalomoun selhal. Další a další znovu a znovu selhávali. Josef obstál. Když přišlo pokušení, Josef se obrátil k Bohu. K němu směřovaly jeho myšlenky, k němu se upínala jeho víra. A Bůh mu dal sílu, aby se vytrhl té ženě z rukou – tam můžeme vidět, jak daleko to šlo a trvalo to dlouho – a utekl. Někdy je útěk důkazem zbabělosti člověka, ale v případě pokušení je útěk důkazem moudrosti a zbožnosti. Josef byl zbožný a rostl v moudrosti, která byla od Boha. 

Nemůžeme zabránit tomu, aby přišlo pokušení, ale nemusíme se pokušení nutně vystavovat. I to je o moudrosti. Martin Luther řekl, že nemůžeme zabránit ptákům, aby létali nad naší hlavou, ale můžeme jim zabránit, aby si na ní postavili hnízdo. Vždycky záleží na nás, jak se k pokušení postavíme. Jestli se mu budeme dál vystavovat, odmítneme ho či dokonce utečeme. Podívejte se spolu se mnou do sedmé kapitoly knihy Přísloví – je tam o vábení hlouposti, která má podobu cizoložné ženy (Př 7,6–23).

II. Boží blízkost v ponížení

Josef nebyl hlupák a nepropadl vábení cizoložné ženy. Přesto to vypadá, že si to odskákal. Ale zkusme se nad tím zamyslet z druhé strany. Pošetilý mladík, který se nechal svést mnohým přemlouváním a úlisnými rty, šel jako vůl na porážku. Nevěděl, že mu jde o život, že i ti nejzdatnější byli od ní zavražděni (Př 7,26) a její dům, že je cesta do podsvětí (v. 27). Jak by to vypadalo, kdyby Josef podlehl naléhání Potífarovy ženy? Ve chvíli, kdy by jí přestal bavit, dopadl by přinejmenším stejně, jako dopadl, pravděpodobně však hůř. Musel by žít dvojí život jako pokrytec. Musel by žít v neustálém napětí, zda nějaký jiný otrok nepůjde náhodou kolem a nebude se chtít zalíbit Potífarovi. Možná by dopadl jako David, který chtěl zahladit svůj hřích a když se mu nepodařilo dostat Urijáše do postele Urijášovy ženy, se kterou David čekal dítě, nechal Urijáše zabít. A kdyby na to přišel Potífar, nechal by Josefa na místě zabít a dost možná i svou ženu. Proč to rozvádím? Jenom proto, abychom si uvědomili, jakou cenu má hřích. Jakkoliv vypadá v první chvíli lákavě, může být hezký na pohled a vypadat zjevně chutně jako ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, bude přesto vždycky smrtelně jedovatý a nikdy nepřinese nic dobrého.

Pravdou je, že když přijde pokušení, tak už obvykle nepřemýšlíme o důsledcích hříchu, ale když nad pokušením zvítězíme, měli bychom se nad tím zamyslet. Na prvním místě máme vždycky vzdát Bohu chválu, že nás pokušením provedl a potom bychom se nad tím měli hlouběji zamyslet, protože tím budeme budovat svou víru, své přesvědčení, své postoje. Ukáže nám to, do jaké hloubky by nás mohl hřích zavést, kdybychom se nechali, a pomůže nám to, až přijde pokušení příště, protože budeme mnohem lépe vědět, že to pozlátko je jenom na povrchu, ale dole je všechno shnilé, nechutné, jedovaté, zlé.

Josef měl trápení s Potífarovou ženou, a Bůh ho z tohoto trápení vysvobodil tím, že ho poslal do vězení. To na první dobrou nevypadá jako úplně slavné vysvobození, že? Josef byl prohlášen za viníka, byl ponížen, pokořen, zostuzen, ačkoliv se ničeho špatného nedopustil. Všimněte si, že Josef je tady velmi podobný Pánu Ježíši – šel jako ovce na porážku, ústa neotevřel. Není tu ani slovo obhajoby. Ono to tak ani nemohlo být – byl otrok a slovo otroka nemělo žádnou váhu proti slovu člověka svobodného. I když z toho textu to tak trochu vypadá, že Potífar v první chvíli nemohl slovům své ženy úplně uvěřit, takže ho musela ujišťovat, že to tak doopravdy bylo. Potom vzplanul hněvem a nechal Josefa vsadit do pevnosti, kde byli královi vězňové. Tady vidíme, jak jedná svět s těmi, kdo patří Bohu. Není tady žádná spravedlnost, žádné hledání pravdy. Nechtěl bych Potífarovi křivdit, protože byl v těžké situaci – kdyby hledal pravdu, měl by obvinit svou manželku, která se do Josefa zamilovala? Nicméně vůči Josefovi to bylo bezpráví a Josef to později říká nejvyššímu číšníkovi – Gn 40,15: „Nedopustil jsem se ničeho, zač by mě měli vsadit do jámy.“ Křesťané by nikdy neměli čekat, že svět je bude chválit a odměňovat. Takové očekávání je nejenom naivní, je pošetilé a svůdné. Vede k tomu, že se chceme líbit světu. Ale i kdybyste udělali úplně všechno, co po vás svět chce, stejně nakonec skončíte v díře jako Josef. Svět leží ve zlém a žene ho do záhuby jeho zvrácená touha. A křesťan nemůže sedět na dvou židlích, nemůže sloužit dvěma pánům, nemůže poskakovat na obě strany. Může se přizpůsobovat světu, ale potom se nemůže divit, když si bude hřát ruce u stejně ohně, kde si je hřejou ti, kteří bijou do tváře našeho Pána Ježíše Krista a plivou na něj. To zažil Petr. Nebo budou sedět mezi těmi, kteří budou odsuzovat Pána Ježíše Krista – to zažil Nikodém, člen židovské rady. Proto je lepší snášet křivdu a trpět pro Kristovo jméno, i když jeho jméno třeba vůbec nebude zmíněno.

• Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno. (1Pt 4,15–16)

Ale podívejte se do našeho textu, jak jedná náš Pán:

• Ale Hospodin byl s ním, rozprostřel nad ním své milosrdenství a zjednal mu přízeň u velitele pevnosti. (Gn 39,21)

Potífar se mohl tak akorát drbat na hlavě a říkat si, proč už mu pole tolik nevynáší, proč se dobytek tolik nerozmnožuje, proč v pokladně nepřibývá, ale ubývá … Bůh nebyl s Potífarem, ale s Josefem. A stejně jako nad ním i nad námi rozprostírá své milosrdenství a dává nám svou milost. A znovu si připomeňme, že náš příběh se odehrál v rozmezí jedenácti let. Kde jsme byli před jedenácti lety? Nikdo z nás si ani ve snu nedovedl představit to, co prožíváme dneska, co jsme prožili v uplynulých několika letech. Ale stejně jako Josef můžeme vyznat, že Bůh je v tom všem s námi, že nad námi rozprostírá své milosrdenství, ať už jeho jednání rozumíme nebo ne.

III. Boží blízkost v osamělosti

Bůh je s námi v naší osamělosti. Bůh je s námi v každé naší osamělosti – a nezáleží na tom, co za osamělost to je. Podívejte se na Josefa! Jeho bratři ho prodali jako otroka do Egypta. Kdo by mohl prožívat větší osamělost? Jeho matka zemřela a jeho bratři ho prodali, zradili ho, vyloučili ho ze svého středu, ze společenství, řekli, že s ním nechtějí nic mít. Ale Bůh byl s ním. Nebyl s nimi. Bůh nebyl s Judou. Jednal s ním, ale nerozprostíral nad ním své milosrdenství jako nad Josefem – naopak ho stíhal svými soudy. Jak se asi Josef cítil? Jakou osamělost prožívat?

A jak se asi cítil náš Pán, když přišel do tohoto světa jako jeden z nás. Když z toho věčného a trvalého láskyplného vztahu v Boží trojici najednou přišel do světa, který ho nepřijal, který byl proti němu, kde ho hned od začátku chtěli zabít. Proto trávil tolik času na horách a na pustých místech, kde se modlil, kde byl se svým nebeským Otcem.

Jak asi na Josefa doléhala jeho samota, když ho den za dnem pronásledovala Potífarova žena a dělala mu sexuální návrhy? S kým o tom mohl mluvit? Kdo ho mohl povzbudit? Nebyl tu vůbec nikdo! Ale Bůh byl s ním. A Josef se obracel k Bohu, protože jinak by nebyl schopen odolat takovému pokušení. V Bohu našel své útočiště. A faktem je, že v tom nejzuřivějším víru pokušení je každý z nás sám a každý musí obstát sám za sebe, tedy jít k Bohu a hledat svou pomoc u něj.

Vzpomeňte si na Pána Ježíše Krista, když ho ďábel pokoušel na poušti. Byl tam sám. Čtyřicet dní ho ďábel pokoušel. Víme jenom o třech pokušeních, které Pán sdílel se svými učedníky. Kolik dalších bylo? Jak těžká tato pokušení byla? A když byl v Getsemane a čelil znovu ďáblu – a nebyl tam sám, byl tam se svými učedníky, s nimiž strávil tři roky, jak to bylo? Oni spali! Ti nejvěrnější usnuli. Byli slabí, nemohli oči udržet (Mt 26,43). Bylo to stejné, jako kdyby byl sám. Ale Bůh poslal svého anděla, který mu dodával sílu (Lk 22,43). Bůh nás nikdy nenechá samotné, nikdy nás neopustí, ale vždycky je s námi.

Když Josefa zavřeli do vězení, byl zase sám. Neznáme přesně ty časové horizonty, ale řekl bych, že těch jedenácti let více než polovinu pracoval u Potífara. Vypracoval se. I když byl otrok, nebyl obyčejný otrok, byl někdo, správce Potífarova domu. Výkonný ředitel domácnosti ministra vnitra. A najednou je v díře. To nebylo vězení s televizí a posilovnou, to nebylo místo, kde byste si mohli udělat rekvalifikační kurzy nebo vystudovat univerzitu, kde máte k dispozici psychologa a vychovatele a lékařskou péči. Tohle byla vojenská pevnost a Josef o ní mluví jako o jámě. Co asi Josef prožíval? Pocity křivdy a nespravedlnosti? Nepochybně? A hlavně velké osamocení. Znovu byl zrazen a odhozen. Ale Bůh byl s ním. Rozestřel nad ním své milosrdenství a zjednal mu přízeň u velitele pevnosti. To vypadá, jako kdyby to Mojžíš psal přes kopírák.

Moji milí, tohle je požehnání a útěcha pro každé Boží dítě. Víte, Boží syn vzal na sebe také naši osamělost. Byla chvíle, kdy ho všichni opustili, kdy ten nejstatečnější, který se bil do prsou a zapřísahal se, že ho nikdy neopustí, zůstal v dálce, a když byl konfrontován služkou, že byl také s tím Galilejským, zapřísahal se, že ho nezná. A potom přišel kříž. I když měl Ježíš společnost dvou lotrů, na kříži byl úplně sám a čelil strašlivému hněvu svého nebeského Otce. Jak zoufale zní jeho volání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). Všechny naše hříchy vzal na sebe a čelil kvůli nim Božímu hněvu, zaplatil za ně svou smrtí, abychom za ně nemuseli platit my, abychom my, kteří v něj věříme, už nikdy nemuseli vyslovit stejná slova. Kvůli němu a kvůli jeho oběti nás Bůh už nikdy neopustí. Kvůli němu a kvůli jeho kříži, už nikdy nebudeme osamělí, i když budeme čelit pokušení, i když budeme pohrdáni, souzeni, poníženi, i když přijdou situace v našem životě, kdy si budeme připadat osamělí, protože se nám vzdálí naši blízcí, protože si Bůh odvolá naše nejbližší, protože budeme zakoušet trápení a bolesti, do nichž nikdo z lidí nemůže proniknout. Někteří z vás žijí daleko od dalších křesťanů, od bratrů a sester, kteří by je mohli povzbudit a potěšit nebo posílit a napomenout v pokušení nebo v zoufalství, ve slabosti nebo v pochybnostech. Ale chci vás ujistit, že Bůh to dobře ví. On je s námi. On nad námi rozestřel své milosrdenství. Udělal to jednou provždy, když poslal svého milovaného Syna, aby se stal Spasitelem světa.

Josef zůstal Bohu věrný, i když byl úplně sám. To je příklad a povzbuzení pro nás. Dneska se hodně mluví o církvi a o společenství a já myslím, že to je dobře. Znovuzrodili jsme se do Kristova těla, do církve. Takže pokud máme tu možnost a příležitost mít společenství s dalšími křesťany, máme to využít a nemáme zanedbávat společná shromáždění. Ale musíme si také uvědomit, že to je také výsada a požehnání, které si jednoduše nemůžeme nárokovat. Jaké společenství čekalo na etiopského dvořana, který uvěřil na cestě z Jeruzaléma skrze svědectví Filipa? Žádný věřící v Etiopii nebyl, ale on se radoval a jel dál svou cestou (Sk 8,39). Jaké společenství čekalo na Sergia Paula, místodržitele na Kypru, který uvěřil na základě Pavlova svědectví? Kam poslali apoštolové Pavla, když ho Židé v Jeruzalémě chtěli zabít? Do Tarsu. Byla tam nějaká církev? Potom už nejspíš ano. Když se lidé před sto lety stěhovali kvůli práci do jiného města, kde nebyl žádný sbor, křesťané v jejich sboru se radovali, protože to znamenalo, že tam nejspíš brzy nějaký sbor vznikne. Dnes je to přesně naopak a křesťané jsou vybízeni, aby se stěhovali za sborem. Co se změnilo? Začali jsme se více spoléhat na lidi? Přestali jsme se méně dívat na Pána Ježíše Krista? Věříme ještě tomu, že je s námi? Jsme přesvědčení o jeho blízkosti? Věříme tomu, že jeho Slovo má moc měnit lidské životy? I v těch nejtemnějších místech budou Boží děti zářit. Dobrý strom ponese dobré ovoce navzdory všemu zlému. Bohem proměněné srdce bude žít proměněným životem dokonce i vězení, v poutech, ve vyhnanství. Dílo Ducha svatého nelze spoutat ani uvěznit. Bůh nás nikdy neopustí ani se nás nezřekne! Amen.