Poslední zkouška bratrů

Jaroslav Kernal, Praha 7. ledna 2024

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Po měsíci se vracíme zpátky do knihy Genesis. Dnes projdeme čtyřicátou čtvrtou kapitolu a je už víc než zjevné, že jsme opravdu už v samotném závěru této nádherné knihy, kterou během jara projdeme až do konce. 

Zopakujme si rychle, jak jsme dostali do této kapitoly. Ve třicáté sedmé kapitole začíná příběh sedmnáctiletého Josefa, kterého deset jeho starších bratrů chtělo zabít, ale nakonec ho místo toho prodali Izmaelcům, kteří ho odvedli do Egypta, kde se stal otrokem v domě velitele faraonovy tělesné stráže. Ještě v domě svého otce měl Josef sny, v nichž viděl, jak se mu – podle toho, jak to vyložil jeho otec Jákob – klaní jeho bratři a v dalším snu i jeho otec a matka. Tyto sny byly jedním z důvodů, proč ho jeho bratři nenáviděli, takže se ho zbavili. V dalších kapitolách jsme byli svědky Josefovy neochvějné věrnosti Bohu navzdory nejrůznějším pokušením, navzdory tomu, že byl ukraden ze své země, byl prodán a nakonec nespravedlivě odsouzen, aby byl ve vězení. Nicméně ve vězení se setkal s dalšími faraónovými dvořany a vyložil jim jejich sny. A ačkoliv prosil nejvyššího číšníka, aby na něj nezapomněl, ten si na Josefa vzpomněl až po dvou letech, kdy se zdál sen faraónovi – byl to sen, který volal po výkladu, ale nikdo nebyl schopen ten sen vyložit. Tehdy přišla Josefova chvíle. Když mu bylo třicet let, stanul před faraónem, vyložil jeho sny, které znamenaly sedm let veliké hojnosti a dalších sedm let velké bídy, která dopadne na celý svět. 

• Farao svým služebníkům tedy řekl: „Zda najdeme podobného muže, v němž je duch Boží?“ Josefovi pak řekl: „Když ti to vše dal Bůh poznat, nikdo nebude tak zkušený a moudrý jako ty. Budeš správcem mého domu a všechen můj lid bude poslouchat tvé rozkazy. Budu tě převyšovat jen trůnem.“ Farao mu dále řekl: „Hleď, ustanovuji tě správcem celé egyptské země.“ … Tak vzešel Josef nad egyptskou zemí jako slunce. (Gn 41,38–41.45)

Faraón dal Josefovi manželku a ještě než nastaly roky hladu, se Josefovi narodili dva synové. Potom přišel první rok hladu a s ním – po jednadvaceti letech – také další setkání Josefa a jeho starších bratrů, kteří přišli do Egypta nakoupit obilí. Bratři Josefa nepoznali, ale on je poznal a začal zjišťovat, zda se bratři změnili, či nikoliv. První zkouškou bylo, že vsadil do vazby Šimeóna s tím, že ho propustí, až bratři přivedou toho nejmladšího, Benjamína. Už tehdy jsme viděli, že bratři viděli, která bije a kdo jedná, že událost stará dvacet jedna let ještě není vyřešená a že to je Bůh, kdo hodlá tuto událost řešit. Když už došlo všechno obilí, které devět bratrů přineslo, probral se také Jákob a začal vyčítat svým synům, že nepřinesli další obilí. Ale bez Benjamína to nešlo, takže nakonec propustil svého milovaného Benjamína s ostatními bratry do Egypta. Jejich setkání s Josefem – to byla předchozí kapitola. Po dvaadvaceti letech viděl Josef znovu svého mladšího bratra, nyní pomalu třicátníka a otce deseti synů (Gn 46,21). Josef uspořádal pro bratry hostinu – hladoví přišli do Egypta, aby nakoupili obilí, a nyní dostávají pochoutky přímo ze stolu druhého nejmocnějšího muže v celé zemi. A Benjamín dostal pětkrát víc než všichni ostatní. A předposlední verš předchozí kapitoly říká, že „jeden jako druhý trnuli úžasem“ (Gn 43,33). Bůh stále více utahoval lis své zkoušky, aby jí proměnil Josefovy bratry. Pojďme nyní do našeho textu.

I. Josefova zkouška

Po veliké a krásné hostině přichází velmi rychlý odchod. Za svítání byli bratři vyvedeni i s nákladem a měli se vydat na cestu domů. To bylo docela zvláštní jednání a myslím, že muselo ještě víc zvětšit jejich zmatek o tom, co se to tady vlastně děje. Napřed velká hostina a potom velmi rychlé rozloučení. Ovšem bratři netušili to, co vidíme my – Josef připravil poslední zkoušku, která měla prověřit, jak se staví k Benjamínovi. Prodají Benjamína stejně, jako to udělali Josefovi? Jedná Bůh v jejich životech? Nebo jsou to stále titíž divocí a nelítostní muži, kteří bez váhání vybili a vyloupili město Šekem, později prodali do otroctví svého bratra Josefa a svému otci Jákobovi bezostyšně lhali, když mu tvrdili, že Josefa rozsápala dravá zvěř, protože našli jenom jeho zkrvavenou suknici – a snažili se otce utěšovat.

Dvacet dva let je dlouhá doba, ale čas sám o sobě nehraje v otázce zbožnosti a proměny charakteru žádnou roli. Šediny nutně neznamenají moudrost a podobně je to s lidskými tituly. Ale moudrost a proměna charakteru vždycky závisí na vztahu s Pánem Ježíšem Kristem, na každodenním chození s ním. 

Josef se znovu zachoval ke svým bratrům nesmírně štědře – dal jim tolik, co mohli unést, dal jim stříbro, které přinesli, choval se k nim laskavě. Ale vedle toho také připravoval zkoušku, která měla prověřit jejich charakter. Právě tak jedná Bůh se svými milovanými dětmi – zaplavuje nás hojností svého požehnání a uprostřed tohoto požehnání k nám přichází se zkouškou, která má prověřit naši víru a protříbit náš charakter. Zkouška sama o sobě nemá moc proměnit lidský charakter, ale má moc vynést na povrch to, co je skryto. Přesně to zkoušky dělají a přesně to můžeme sledovat už čtyři roky, kdy nejrůznější zkoušky dopadají na celý svět a nevyhýbají se ani nám. Písmo nám připomíná, že se máme radovat, když na nás přicházejí rozličné zkoušky (Jk 1,2), protože se tím jednak může posílit naše víra, ale je to také způsob, jak se můžeme dozvědět velmi mnoho o nás samotných, případně o lidech kolem sebe. 

Zkouška, kterou připravil Josef, byla velmi tvrdá zkouška. Skoro nemilosrdná. Skutečně přitiskla bratry do prachu země, velmi je pokořila. Byli obviněni (a my víme, že neprávem) z celé řady věcí: z nevděčnosti, z krádeže, ze zlého a hloupého jednání, za dobré se odvděčili zlým – vzali pohár, který má pán v oblibě, což znamená, že se na to hned přijde, prostě že se chovají jako hloupí darebáci. Bratři se brání svou poctivostí – vždyť jsme přinesli zpátky i peníze, které jsme našli ve svých pytlích. Jsme poctiví, proč bychom dělali něco tak hloupého a zlého. 

Tipoval bych si, že tím, kdo v tuto chvíli mluvil, byl Rúben (i když bych mu nerad křivdil, ale podle toho, co už jsme viděli, to tak vypadá), protože tady zní: „U koho se pohár najde, ten zemře a my ostatní se staneme otroky.“ Ačkoliv byli nevinní, tohle bylo velmi hloupé – skoro bych za tím viděl pýchu na svou vlastní spravedlnost, která jde ale po povrchu, po těch vnějších věcech a nehledí na nitro, na srdce. Ale správce Josefova domu měl více moudrosti než bratři, takže mírní jejich pyšnou horlivost: „U koho se pohár najde, stane se mým otrokem, ostatní budou bez viny.“ Mimochodem, on věděl, kam ten pohár dal. A pohár se skutečně našel, a to u Benjamína. Josef ho poctil nejvíc z bratrů. Byla by to největší nespravedlnost, kdyby to udělal právě on. Ale je tady nepřehlédnutelný důkaz – pohár v Benjamínově pytli. Bratři se neodvažují zpochybnit Josefovu spravedlnost, a tak hledají Josefovo milosrdenství. A přijímají to vše jako z Boží ruky:

• Juda odvětil: „Co můžeme svému pánu říci? Jak to omluvíme? Čím se ospravedlníme? Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění. Teď jsme otroky svého pána, my i ten, u něhož se kalich našel.“ (Gn 44,16)

Co asi v tu chvíli probíhalo bratrům hlavou? Co si asi mysleli o Benjamínovi? Žasli nad tím stejně, jako když se našlo stříbro v jejich žocích? Nebo si spíš řekli: „Já to věděl, rozmazlenec jeden, a ještě je to prevít a zloděj!“ Řekl bych, že Judova odpověď ukazuje, že mají skutečně bázeň před Bohem, že opravdu poznali Boha a pochopili také to, jak na tom jsou ve světle Boží svatosti. Ačkoliv nespáchali tento konkrétní hřích, tak vědí, že nejsou bez hříchu: „Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění.“ To jsou významná slova. Toto je skutečná pokora. Nijak se neobhajují. Nesnaží se to hodit jeden na druhého nebo na někoho jiného, ale vyznávají, že Bůh je spravedlivě stíhá. 

Připomíná mi to starou jednotu bratrskou, která vznikla na našem území o půl století dříve, než vystoupil Martin Luther. Byla to církev, která žila v ilegalitě a byla pronásledovaná. V roce 1508 byla jejich shromáždění královským výnosem zakázaná, jejich spisy měly být spáleny a jejich kazatelé zavřeni. Byli obviněni z falešného učení. A víte, co udělali? Kazatelé se nešli přihlásit na úřady, i když to po nich stát chtěl, ani nezrušili společná shromáždění, pouze je přesunuli z modliteben, které byly zavřené, do lesů, na hřbitovy, do jeskyní a soukromých domů. A kromě toho rozeslali výzvu všem bratrům: „Musíme činit pokání, protože na nás přišel Boží hněv kvůli naší vlažnosti, tvrdosti a pýše.“ Toto pronásledování trvalo v různé intenzitě do roku 1514 a mnozí při něm přišli o život. Ale tito věrní křesťané se radovali, protože si připomínali slovo Písma:

• V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. (1Pt 2,19)

Josefovi bratři spatřili Boží ruku ve svých životech a poddali se pod mocnou ruku Boží. A to je důkaz Boží milosti v jejich životech. To je důkaz Kristovy vlády v životě Božího dítěte. 

II. Judovo vítězství

Ve druhé polovině 44. kapitoly můžeme do hloubky spatřit, jaká proměna se udála s bratry. Vidíme to především na jednom z nich, na Judovi. Juda tady velmi pokorně, ale současně také velmi odvážně mluví s Josefem – „ty jsi jako sám farao“ (v. 18). Znovu opakuje celý příběh a potom jde k jádru věci – mluví o svém otci a mluví o tom, že to byl on, kdo se zaručil za Benjamína. Vysvětluje Josefovi, že jejich otec umře žalem, pokud spatří, že se vracejí bez svého nejmladšího bratra. A také říká – to bude naše vina. To je velmi důležitá poznámka. Když poslali otci zkrvavenou košili Josefa se slovy – pozorně si to prohlédni, tak ho pak přišli pokrytecky utěšovat, ačkoliv to byli právě oni, kdo prodali svého bratra – tehdy to byla skutečně jejich vina, že se Josef nevrátil k otci. Nyní by to tak nebylo. Mohli by si myslet, že to je vina Benjamína, ale myslím, že měli na paměti to, jak našli stříbro ve svých žocích – a nyní to také připomínají. Takže museli mít v hlavě velký zmatek z toho všeho. Ale také velmi dobře viděli Boží ruku, Boží jednání (sám Bůh nás stíhá). A navzdory tomu, že se cítí nevinní v otázce krádeže, Juda říká, že by to byli oni, kdo by uvalil žal na šediny jejich otce. Zdůrazňuje poslušnost, s níž přivedli svého nejmladšího bratra – vždyť to bylo na přání (rozkaz) Josefa. Bez Benjamína by nemohli znovu nakoupit obilí v Egyptě – navíc se tak měla prokázat jejich poctivost a to, že nejsou zvědové. Josef trval na tom, že Benjamín musí přijít a nyní – potom, co ho tolik poctil – se má stát jejich bratr otrokem? Bratři už to jednou zažili a už by to nechtěli opakovat. Josef tady slyší z úst Judy, co řekli bratři otci ohledně Josefa (viz v. 28 – rozsápán, rozsápán je Josef). A to mu mimo jiné také ukazuje na upřímnost bratrů. 

Nicméně Juda jde ještě dál. Dal záruku svému otci – a tou zárukou byl on sám. Vzpomeňte si, jak řekl, že otec může volat k odpovědnosti jeho, Judu, pokud Benjamína nepřivede zpět. Teď vidí, že toto je jeho chvíle, toto je jeho místo. A co dělá?

• Proto dovol, aby tvůj otrok zůstal u svého pána v otroctví namísto tohoto chlapce, a chlapec ať smí se svými bratry odejít. (Gn 44,33)

Juda nabízí sám sebe jako zástupnou oběť. Prosí Josefa, aby se mohl stát jeho otrokem místo Benjamína. To je Juda, jehož Bůh v předchozích letech drtil a hnětl ve svém lisu, když zabil jeho prvorozeného i jeho druhorozeného, když ve své prozřetelnosti dovedl Judu k tomu, že zplodil další dva syny s vdovou po svých dvou synech, kterou původně zaslíbil dát tomu třetímu. Bůh velmi intenzivně pracoval v životě Judy a myslím, i když nemůžeme zcela jednoznačně z Písma doložit, že i v životech ostatních Josefových bratrů. Tato proměna trvala dlouhých dvacet dva let. Přičemž ten poslední rok hrál klíčovou roli. Ale mám za to, že tady a potom ještě dále v tomto příběhu vidíme ovoce pokání, proměněný život, proměněnou mysl i srdce. Tady je člověk, který je ochotný položit život za svého bratra. Juda se tady stává vzorem, obrazem svého vzdáleného potomka, Ježíše, který položil život za své bratry. 

• Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5,7–8)

Bratrská láska, tím myslím Kristovu lásku, je ochotná dát život za svého bratra. A mysleme na to, že tady nešlo o spravedlnost. V očích Judy byl jeho bratr možná zlodějem – jak jinak by si měl vysvětlit přítomnost Josefova kalichu v Benjamínově pytli. Přesto nabízí svůj život za jeho. Kristova láska je to, co křesťany motivuje, co nás vede. Vždyť nás má ve své moci láska Kristova. 

• Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. (1J 3,16)

• Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (J 15,13)

Někdy musíme sami se sebou velmi bojovat, protože když se v církvi rozhlédneme kolem sebe, tak vidíme hříšníky. A je to tak – skutečně jsme hříšníci. Nejsme dokonalí a nejsme sami ze sebe spravedliví. Každý den má Bůh proč vzplanout hněvem, když se podívá na naše životy. Přesto po nás Bůh chce, abychom změnili své smýšlení – a to je v řečtině slovo, které se překládá jako pokání – a dívali se na své bratry a sestry v církvi jako na ty, kdo byli očištěni převzácnou krví Kristovou. Potom budeme ochotní za ně položit i život. Musíme se na sebe dívat ve světle Pánovy svatosti – a potom se uvidíme takoví, jací doopravdy jsme s tím vším, co si doopravdy zasloužíme. A na druhé se musíme dívat očima Pánovy milosti, abychom je viděli tak, jak se na ně dívá Bůh. Tohle je něco, co nám pomůže, abychom jednali jako Juda, abychom dali život za svého bratra, abychom viděli větší věci, než jsou chyby a nedostatky bratrů a sester, abychom sloužili druhým v lásce Kristově. Jaká je křesťanská láska?

• Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1K 13,4–7)

Dostali jsme mnohem víc, než dostal Juda – kéž by to bylo také mnohem víc vidět na našich životech. Juda je pro nás svědectvím o Pánu Ježíši Kristu a jeho jednání vedlo nakonec k velkému a naprosto šokujícímu odhalení, kdy se Josef dává poznat svým bratrům. Nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání: 

III. Ježíšova zástupná oběť

Jak Josef, tak Juda jsou v této kapitole vzorem, který nás vede k Pánu Ježíši Kristu. Josef zkouší své bratry. Nejsem si jistý, jestli je to dobrý vzor pro nás po té lidské stránce. Tím mám na mysli míru této zkoušky, protože to je skutečně už skoro jako hra, kterou Josef hraje se svými bratry. Chápu, že chtěl dojít k nějakému výsledku a bylo nutné nějaké věci udělat a rozhodně nechci říct, že bychom neměli zkoumat, že bychom neměli klást určité podmínky, pokud někdo zklamal naši důvěru. Pokud někdo zničí hluboký vztah a proviní se vůči druhému, ať už v manželství nebo v přátelství nebo v církvi, je těžké, a někdy možná i nemožné znovu obnovit ztracenou důvěru. Měl Josef nějaký plán, kdyby bratři řekli, že tam teda Benjamína nechají? Srdce jejich otce Jákoba by nejspíš puklo žalem. Takže můžeme rozumět tomu, že Bůh vedl Josefa v tomto jeho jednání a Bůh nad tím vším bděl. Také Josef prošel tím Božím presem během minimálně oněch prvních třinácti let v Egyptě, z nichž nějakou část (určitě víc než dva roky) strávil ve vězení. I jeho Bůh formoval a utvářel, aby byl připravený nést břemeno správy celé země a stát se zachráncem celé své rodiny.

Takže se dívám na Josefa spíš jako na obraz Pána Ježíše Krista, který zachraňuje své bratry, nás, ale současně prověřuje náš charakter a nechává nás projít ohněm nejrůznějších zkoušek. On je ten, kdo po nás může žádat nemožné, stejně jako chtěl, aby učedníci nakrmili mnohatisícový zástup z pěti chlebů a dvou ryb. Jenom on může připravit takovou situaci, kdy se musíme spolehnout jenom na něj, že on to vyřeší a nás použije tím nejlepším možným způsobem – a dokonce může udělat takovou zápletku, jakou použil v případě Jóba. Je to jeho právo a naše životy patří cele jemu. On nás buduje a ze své milosti nás také vychovává. A nevychovává nás k ničemu menšímu, než je podíl na jeho svatosti (Žd 12,10). Bůh chce, abychom byli svatí, jako on je svatý (1Pt 1,15–16). A není to jenom „zbožné přání“ někoho, kdo nemá moc to zajistit, ale je to nepohnutelná Boží vůle, která se také v našich životech uskuteční, protože on má moc to udělat. 

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími. (Ř 8,28–29)

Kéž tedy Pán ze své milosti a ve své lásce k nám odhaluje, co je v nás skryto, abychom to viděli i my a o to více spěchali do jeho náruče a hledali proměnu svých životů u něj, ne u sebe a ve své vlastní síle, ale u něj, v jeho veliké moci (Ef 6,10). A to je způsob, jak nás Josef v této kapitole vede k Pánu Ježíši Kristu, jak vydává svědectví o něm a ukazuje na něj. 

A ještě jasněji a více to můžeme vidět na Judovi. Právě tak jako se Juda nabídl za Benjamína, který toho možná v jeho očích nebyl hoden, Ježíš stal ručitelem nové smlouvy – a nejenom že se nabídl, ale on se vydal za ty, kteří dříve byli smilníci, modláři, cizoložníci, homosexuálové, zloději, chamtivci, opilci, utrhači, lupiči (1K 6,9–10), jak Písmo popisuje každého z nás před naším obrácením. Pán se stal ručitelem nové smlouvy (Žd 7,22), do které jsme z jeho dobroty zahrnuti. Juda je tu předobrazem toho, který z něj vzejde – Pána Ježíše Krista

• Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Fp 3,6–8)

Pán Ježíš se stal služebníkem, otrokem pro nás a kvůli nám. Byl naprosto spravedlivý, hříchu neučinil, byl nevinný, a přesto na sebe vzal trest za nespravedlnost nás všech. Izajáš o něm říká, že šel jako beránek, neotevřel ústa, nereptal a nehájil se. Přijal všechno od Otce, zůstal naprosto závislý na Otci a v důvěře šel na kříž. Přijal kříž a přijal ho dobrovolně a ochotně, i když to byl ten nejstrašnější způsob jeho ponížení. Na svatého Božího syna byly vloženy naše hříchy a on za ně zaplatil svou smrtí. 

Vzal na sebe všechny naše hříchy – viditelné i neviditelné, vědomé i nevědomé. Vzal na sebe i ty hříchy, o nichž vůbec netušíme, že se jich dopouštíme a dokonce i ty, o nichž si ani nemyslíme, že by to hříchy byly. Jsme padlá stvoření a víme toho tak málo o tom, co je to svatost, co je to hřích, jak svatý je Bůh, jak veliká je jeho dobrota a jeho milost. Můžeme si to jenom trochu představovat na věcech, které známe a které si představit umíme – jako je třeba hostina Josefa s bratry nebo jako je Judova zástupná oběť, když se chce vydat za svého bratra. 

Moji milí, Ježíš to udělal pro každého z nás, kdo v něho věříme, a to se všemi důsledky. Poddal se tomu největšímu nepříteli, smrti, abychom mohli zemřít spolu s ním a spolu s ním být vzkříšeni k novému životu. Jestliže v něj věříme, můžeme s radostí vyznat, že už nežiju já, ale žije ve mně Kristus, a život, který nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval a vydal sebe samého za mne. To je jeho dílo, to je jeho zástupná oběť. Tou obětí jsme smířeni s Otcem a všechny naše hříchy jsou odpuštěné. 

A možná bychom mohli trochu popustit uzdu své fantazii a představit, že právě tak jako Juda předstupoval před Josefa a prosil ho, aby mohl zaujmout místo svého bratra a zůstat v otroctví místo něj, i Pán Ježíš přestoupil před Otce, když mu Otec daroval všechny vyvolené a řekl mu: Dovol, Otče, abych zaujmul jejich místo, protože jsou hříšní a já je takové nemohu přivést před tvou tvář, ale nemohu je ani opustit a přijít před tvou tvář bez svých bratrů. Dovol mi, Otče, abych se stal otrokem místo nich, abych na sebe vzal jejich hříchy a zaplatil plnou mzdu za hřích – a tou mzdou je smrt. A Bůh, který nás tak miloval, dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný v jeho jménu. Jemu jedinému patří všechna sláva, čest i chvála na věky věků. Amen.