Pavel vyučuje křesťany principu Sola Scriptura
Jaroslav Kernal, Praha 1. září 2024
Z Boží milosti jsme se dostali na začátek druhé kapitoly druhého listu Tesaloniky a před sebou máme první dva verše druhé kapitoly. Pojďme nyní přečíst celou druhou kapitolu a potom se budeme věnovat oněm prvním dvěma veršům.
Pavel a jeho společníci píšou pronásledované církvi a chtějí tyto křesťany povzbudit k následování Pána Ježíše Krista. Chtějí je povzbudit k tomu, aby byli vytrvalí a věrní, aby dělali čest tomu povolání, kterého se jim dostalo. Jak v předchozím listu, tak v tomto se má jejich pohled upřít na příchod Pána Ježíše Krista. Pánův příchod bude vysvobozením pro křesťany (2Te 1,7), bude to okamžik jejich odměny (1Te 2,19–20), jejich oslavení (2Te 1,10), i jejich proměny a nastane čas jejich trvalého přebývání s Pánem Ježíšem Kristem (1Te 4,16–17). Současně má být druhý příchod Pána Ježíše také motivací ke zbožnému a svatému životu (1Te 3,12–13) a těmi slovy o jeho blízkém druhém příchodu se máme navzájem potěšovat a povzbuzovat (1Te 4,18). Takže vidíme – a ještě velmi jasně uvidíme – že všechno se točí kolem Pána Ježíše. Kolem toho, který byl ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých, vystoupil na nebesa, kde sedí po pravici Boha Otce všemohoucího a odkud přijde soudit živé i mrtvé. Je to zaměření na Pána Ježíše Krista, Božího syna, který je živý. Samozřejmě si připomínáme také jeho smrt na kříži, bez níž by nebylo žádného vykoupení, připomínáme si prolití jeho krve, bez něhož by nebylo žádné odpuštění hříchů, připomínáme si jeho vzkříšení z mrtvých třetího dne, které je potvrzením našeho spasení a důkazem, že Otec přijal jeho vykupující oběť, kterou Pán přinesl za svůj lid. Už trochu méně si připomínáme jeho vystoupení do nebe, ačkoliv to není o nic méně důležité. Nicméně ze všeho nejvíce bychom se měli upínat přímo k němu samotnému, což v tuto chvíli znamená, že se budeme dívat vzhůru, kde Kristus sedí po pravici Boží (Ko 3,1) a že budeme očekávat jeho druhý příchod (1Te 1,10), že se budeme zabývat jím samotným, živým Kristem, a jeho působením v nás, skrze nás, pro nás a k jeho slávě. Přesně toto je způsob, jak apoštol povzbuzuje utlačovanou a pronásledovanou církev.
Musím však jedním dechem dodat, že i když je církev pod tlakem tohoto světa a je pronásledovaná, není Kristův příchod tou jedinou věcí, na kterou se má soustředit. Když se Pavel loučil se staršími církve v Efezu, řekl jim, že jeho vinou nikdo nezahyne, protože jim „oznámil celou radu Boží“ (Sk 20,26–27). Na jedné straně můžeme říci, že evangelium je velmi jednoduchá zpráva o Kristově zástupné smrti a jeho vzkříšení. Kdokoliv tomu věří, bude zachráněn. A celé se dá vyjádřit takto jednoduše jednou větou. Ale dá se vyjádřit i složitěji – první tři kapitoly listu Efezským jsou hlubokým vysvětlením evangelia, a další tři kapitoly jeho aplikací. Jedenáct kapitol listu Římanům je rozsáhlým popisem evangelia, a dalších pět je aplikací. A kompletní popis evangelia zahrnuje celé Písmo. Takže i když někdo uslyší jednoduché evangelium a celý život nebude mít přístup k ničemu jinému, bude se pouze držet těch prostých slov života, bude spasen. Ale pokud máme svítit jako hvězdy v tomto pokolení pokřiveném a zvráceném, musíme jít dál a krok za krokem s pohledem upřeným ke Kristu dávat všechny věci na správné místo.
Někteří Tesaloničtí podlehli závanům učení, které jim říkalo, že Pánův příchod už je tady a přestali se starat o svět, do něhož je Bůh postavil, přestali pracovat, přestali usilovat o dobrý život a dobré skutky, takže jim Pavel musel tyto věci připomínat.
I. Pánův příchod
Jak už jsme si všimli, v prvním listu do Tesaloniky, který tento druhý předchází zhruba o pár měsíců, se Pavel hodně zabýval druhým příchodem Pána Ježíše Krista. A i v této krátké epištole je v dnešním textu potřetí a počtvrté, kdy je zmíněn příchod Pána Ježíše Krista. V sedmém verši první kapitoly mluví o našem vysvobození, až se zjeví Pán Ježíš z nebe v ohni se svými mocnými anděly – a zjeví se také k soudu nevěřících lidí. A desátý verš upřesňuje, že až v onen den přijde, bude oslaven ve svém lidu. A druhou kapitolu – i když je potřeba si uvědomit, že Pavel nerozdělil svůj dopis na kapitoly ani na verše, ale ta slova na sebe přirozeně navazovala – začíná opět slovy o Pánovu příchodu. A je zajímavé, že je tu použité opět jiné slovo, které se týká Pánova příchodu.
Zmiňuji to proto, že jsou lidé, kteří na těchto slovech staví a rozlišují mezi nimi. Ale to je trochu choulostivá záležitost, protože takové rozlišování nás snadno může svést z cesty. V 2Te 1,7 se mluví o zjevení Pána – je tam slovo apokalypsis. V desátém verši se mluví o jeho příchodu v onen den – a je tam slovo, které prostě odvozené od slova chodit (až přijde). A v našem textu je zase jiné slovo pro příchod Pána – parúsie. To je slovo, které je odvozené od slovesa (je vlastně slovesný tvar používaný samostatně), které má význam být přítomný. Nechci vás nudit gramatikou, zmiňuju to proto, že někdy na tom lidé hodně staví. Když je tam jiné slovo, musí se jednat o něco jiného, jinou událost. Takže zjevení (apokalypsis) Ježíše z 2Te 1,7 je něco jiného než jeho příchod (parusie) ze 2Te 2,1. Podobně v 2Te 1,10 se mluví o onom dni, zatímco zde (2Te 2,2) se mluví o dni Páně. Ale Písmo bylo napsané lidským jazykem a lidský jazyk není programátorský jazyk ani matematický jazyk a slova, která používá, nejsou termíny, které by měly vždycky a za všech okolností jednoznačný význam. Jazyk je živý a slova mají obvykle celou škálu významů. A konkrétní význam vždy určuje kontext. Když někdo řekne: „Mám okno.“ Může to znamenat, že konečně sehnal okno, které dlouho sháněl, nebo to může znamenat, že má výpadek paměti. Kromě toho toto slovo můžeme použít také v celé škále dalších významů, jako „okno do duše“, „okna vesmíru“, „každodenní okénko“ atd.
Rozhodně bych nechtěl nějak zlehčit rozlišování v Božím slově ani nás vést k tomu, že se Bůh vyjadřuje nějak vágně, neurčitě. To rozhodně ne. Ale musíme rozlišovat vždycky na základě kontextu. Máme tady „onen“ den, a „Pánův“ den, ve Starém zákoně je den „Hospodinův“, nebo den „soudu“ – mají to být různé dny? A co Duch svatý, Duch Kristův, Duch Hospodinův, Pánův Duch … jsou to různí Duchové?
Když jednoduše porovnáme ty texty jak v prvním listu, tak v tom druhém, když porovnáme okolnosti, o nichž se mluví v kontextu příchodu Pána Ježíše Krista, všechno nasvědčuje tomu, že se mluví o jednom jediném příchodu nebo zjevení Pána Ježíše ke spasení jedněm a k odsouzení druhým. Je to vlastně velmi jednoduchá pravda, že Pán Ježíš přijde znovu. Je to slib, který dal, a my se k němu ještě za chvíli dostaneme. Je to událost, na kterou se těšíme a kterou současně očekáváme tak trochu s bázní a s chvěním. Spolu s Duchem svatým a s nevěstou Kristovou voláme: „Pane, přijď! Přijď brzy, Pane Ježíši!“ (Zj 22,17). A bude to už dvacet století, kdy křesťané volají k Pánu stejnými slovy. A Pán ve svém Slově odpovídá: „Ano, přijdu brzo!“ (Zj 22,20).
A toto jsou věci, na které musíme myslet, které potřebujeme mít na paměti – před dvaceti stoletími napsal Jan křesťanům, že nastala poslední hodina a je tady mnoho antikristů (1J 2,18). Tato poslední hodina trvá od Pánova vzkříšení a vystoupení k Otci a vylití Ducha svatého. Jsou to samozřejmě události, které se postupně odehrály v rozmezí padesáti dnů, ale ve vztahu k věčnosti je můžeme vidět jako jednu událost. Od té chvíle je tady poslední doba. Pavel napsal Timoteovi, že v posledních dnech nastanou zlé časy (2Tm 3,1) a o pár veršů dál (v. 5) mu jinými slovy říká, že on, Timoteus, už je v té době a v těch posledních dnech, protože už jsou tady lidé, kteří zde mají být v posledních dnech – lidé „sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat.“ Podle těchto znamení právě dneska žijeme v posledních dnech, protože v takové společnosti žijeme. A nejen to, i my jsme takoví byli a mnohdy přesně takové věci stále ještě na svých životech vidíme. Nebyli jsme o nic lepší než jiní lidé. Ano, žijeme v poslední době, ale žijeme v ní už dva tisíce let. A nevíme, jak dlouho v ní ještě budeme žít. Toto musíme mít stále na paměti.
A spolu s tím si připomínat okolnosti Pánova druhého příchodu, který bude náhlý a nečekaný, který bude zjevný úplně všem, mocný a slavný, a který bude také definitivní. Pánův druhý příchod bude znamenat konec všem nadějím. Proto záleží na tom, jak žijeme nyní, na co a na koho spoléháme nyní – jestli spoléháme na Krista a na jeho dílo nebo na sebe a své vlastní skutky. A tento příchod očekávali také křesťané v Tesalonice (1Te 1,10). Ale … A tady se dostáváme k dalšímu bodu.
II. Pánovo Slovo
Co se tedy v Tesalonice dělo? Použiji slova mého bratra v Kristu a více než sto třicet let zesnulého přítele v Pánu, Charlese Spurgeona: „Pavel věřil v druhý Kristův příchod, neboť bratry prosí ‚s ohledem na příchod našeho Pána Ježíše Krista‘. Cítil sílu této velké pravdy. Často nás nabádá k bdělosti, protože čas tohoto příchodu je, pokud jde o nás, nejistý. V jeho době, stejně jako v naší, se však objevili někteří, kteří vyznávali, že o druhém příchodu vědí mnoho, vědí, kdy k němu dojde a podobně, a začali předpovídat a prorokovat nad rámec toho, co bylo skutečně zjeveno od Boha. Tím některé lidi vyděsili a jiné doháněli k velmi pošetilému jednání.“
Nevím přesně, kdy Spurgeon napsal tato slova, ale chtěl jsem přečíst, abychom si uvědomovali, že před takřka dvěma sty lety nebyla situace jiná, než dneska. I dneska je tady mnoho lidí, kteří jsou uchvácení druhým příchodem Pána Ježíše Krista. A kdybychom se podívali trochu hlouběji do dějin křesťanského myšlení a života (a trochu se k tomu ještě dostaneme), viděli bychom, že přesně toto je problém skoro každé generace křesťanů od prvního století až dodnes. A obecně řečeno, jsou tři věci, které nám brání to vidět – tou první je nevěra, protože nevěříme Božímu slovu. V první církvi měli přesně tentýž problém. Proč si myslíme, že dneska je to jiné. Protože nevěříme tomu, jak to bylo tenkrát. A ruku v ruce s tím jde naše pýcha, což je ta druhá věc. Myslíme si, že to víme lépe. Jsme přece mnohem pokročilejší, než byli oni, máme mnohem lepší technologie a jsme na mnohem vyšší úrovni, takže jsme vlastně schopní opravit Boží slovo tam, kde není úplně v souladu s naším poznáním, že? To je pýcha. A také nevěra vůči Božímu slovu. Tou poslední věcí, která souvisí s oběma předchozími, je neznalost, ignorantství. Do jisté míry je to důsledek pragmatismu, ale současně je to výraz hlouposti. Lidé se nezabývají tím, co bylo dříve, ale řeší jenom to, co je pro ně užitečné teď. Je to taková past konzumní mentality. Proč bych měl řešit to, co bylo tenkrát, proč bych se tím měl zabývat a „marnit“ tak svůj drahocenný čas, který můžu použít k věcem, které mi přinesou užitek, potěšení, rozkoš, zisk nyní! Jeden z mých oblíbených kazatelů, Martyn Lloyd-Jones, říká, že je to arogantní postoj, kdy lidé říkají, že mají Ducha svatého a Boží slovo, takže už nic jiného nepotřebují. A ilustruje to slovy: „Vzpomínám si na jednoho chudáka, který jednou říkal věci, které byly dost hloupé, ale když ho někdo upozornil, že odporuje učení apoštola Pavla, jeho odpověď zněla, že je mu jedno, co Pavel říká, že Duch v něm mu říká, co má říkat.“ Lidé jsou stále stejní, nemění se.
Přesně tento problém měli lidé v Tesalonice, o stejné věci píše Spurgeon v druhé polovině devatenáctého století a totéž říká Lloyd-Jones ve druhé polovině dvacátého století. V naší historii byli takoví lidé! Husitské hnutí bylo od samotného počátku pod silným tlakem římské církve. Oněch pět let mezi upálením Jana Husa a tím, co bychom dneska nazvali občanskou válkou (kdyby ti lidé byli občané!), bylo charakterizováno tlakem ze strany vrchnosti i Říma, těžkostmi a pronásledováním. Což vedlo některé lidi k tomu, že měli za to, že už brzo musí přijít Pán Ježíš Kristus. A když se objevili takoví, jako např. kazatel Jan Jičín, který předpověděl Kristův příchod na 10. až 14. únor 1420, tak jim to lidé věřili. A když to 14. února neklaplo, tak vyplenili Sezimovo Ústí a dobyli nedaleké Hradiště, na němž založili město Tábor. Tam přicházeli lidé, kteří očekávali velmi brzký příchod Pána Ježíše, takže často opustili své domovy, někdy dokonce zapálili své chalupy, aby se neměli kam vrátit, a šli na Tábor, kde všechno své jmění dali do společného vlastnictví. Víme, že to netrvalo moc dlouho, protože Pán Ježíš prostě nepřišel, a ještě v průběhu roku 1420 se začalo formovat město podle tehdejšího tradičního uspořádání.
Jiným příkladem z naší historie by mohl být Jan Amos Komenský, který věřil tzv. „proroctvím“ slečny Poniatovské a později také kazatele Drabíka, který byl jeho spolužákem a vrstevníkem. Ta proroctví se týkala toho, že Habsburkové budou vyhnáni z Českého království. Poniatovská mluvila o tom, že se vlády znovu ujme Fridrich Falcký. Její proroctví trvala do roku 1632, kdy Fridrich Falcký zemřel. Pak její vidění přestala, vdala se a vychovala pět dětí.
Co píše Pavel Tesalonickým? Nenechte se vyvést z míry, zviklat, otřást v mysli, nenechte si poplést hlavu, vyvést z rovnováhy … To slovo, které je tam použité, mluví o vzrušení nebo otřesení – může to být v pozitivním i v negativním slova smyslu. Může to být nadšení z něčeho ohromného, velikého, silného, může to být také otřesení z něčeho strašného, vážného, děsivého – a to obojí můžeme snadno vztáhnout ke druhému příchodu Pána Ježíše.
Bezbřehé nadšení stejně jako strach nebo obavy mohou vést k podobné reakci. Strach je jednou z nejsilnějších pohnutek, proč lidé jednají jinak, než jak to odpovídá jejich smýšlení, jejich přesvědčení, jejich rozumu. Možná tam byli lidé z řad Židů, kteří strašili tyto nově obrácené křesťany slovy Písma:
- Běda těm, kdo touží po dni Hospodinově! K čemu vám bude den Hospodinův? Bude tmou, a ne světlem! Což není den Hospodinův tmou, a ne světlem, temnotou bez jasu? (Ám 5,18.20)
To je proroctví o vás, říkali. A lidé byli vyděšeni, protože neznali Písma ani moc Boží. Je tu řeč o projevech ducha a nespecifikuje se, zda šlo o Ducha svatého nebo nějakého jiného ducha. Prostě zde byly nějaké duchovní projevy, které nebyly rozsouzené Božím slovem a vedly k tomu, že lidé nakonec jednali v přímém protikladu k zapsanému Božímu slovu. Pavel zmiňuje také listy, které by zdánlivě pocházely od něj. A to je velmi zajímavá a důležitá poznámka. Ukazuje nám to, že Pavel dobře věděl, že jeho listy jsou inspirované Duchem svatým, a na ně se lidé mohou spolehnout. Ale na cokoliv jiného – jakékoliv jiné zjevení, které lidé měli, se spolehnout nemohou. A to je jasné učení Pána Ježíše Krista z Lukáše 16, kde vypráví příběh o boháčovi a Lazarovi. Oba zemřeli, boháč se svým honosným pohřbem odešel do podsvětí, kde byl žár, pláč a skřípění zubů. A Lazar, protože věřil, byl anděly odnesen do Abrahamova lůna, do síně milosrdenství. Ale před Pánovým vzkříšením tato dvě místa nebyla daleko od sebe, ačkoliv byla oddělena nepřekročitelnou propastí. A boháč chtěl, aby Lazar šel varovat jeho bratry, aby se nedostali na stejné místo, kde byl on. Co slyšel od Abrahama?
- Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. (Lk 16,31)
Moji milí, držte se Slova, samotné Slova, Sola Scriptura, a nenechte se vyvést z míry žádným projevem ducha ani lidskou moudrostí nebo filozofií, strachem z lidí ani čímkoliv jiným.
III. Pánův slib
Držme se Pánova slova. Jeho Slovo není komplikované, i když některá místa jsou složitější – a jak říká Petr o Pavlovi:
- Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě. (2Pt 3,16)
Ale takových míst je v Písmu minimum. Netvrdím, že nejsou. Jsou. A jsem rád za to, že jsou, protože nás staví do latě, ukazují nám, kde je naše místo, vedou nás k pokoře a k bázni před Pánem. Ale většina Písma a ty nejdůležitější věci z Božího slova, které vedou ke spasení a k Pánu Ježíši Kristu, jsou naprosto srozumitelné, jednoduché a jasné. Když je čte někdo jednoduchý, jako jsem např. já – a já nejsem nijak vzdělaný člověk, nemám tituly ani školy, a považuji se za poměrně hloupého člověka, takového balvana nebo pařeza – může pochopit tu prostou zprávu evangelia, která je obsažená v celém Písmu. Bůh nám dal své Slovo tak, abychom mu rozuměli. Není to nějaká složitá filozofie, nejsou to komplikované matematické vzorce, které může pochopit jen zlomek lidí. Je to prostá zpráva o Pánu Ježíši Kristu, který byl zaslíben, a podle slibu, byl také dán, stal se jedním z nás a v lidském těle na sebe vzal naše hříchy, vynesl je na dřevo kříže, kde prolil svou krev a zemřel. Byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. To je evangelium. Dokonce i dítě tomu může uvěřit. Na to nepotřebujete školy, na to dokonce nepotřebujete ani žádné vzdělání, nemusíte umět číst a psát, abyste tuto jednoduchou zprávu pochopili. I velmi jednoduchý člověk to může pochopit a může podle toho žít. Může očekávat druhý příchod Pána Ježíše Krista, kdy dosáhne proměny těla a vykoupení z tohoto zlého věku. Abyste rozuměli Božímu slovu, nepotřebujete umět řecky ani hebrejsky, i když – a to nepopírám – není špatné, když tyto jazyky známe a můžeme číst Písmo v originále. Ale Bible není korán, takže je možné jí rozumět i v překladu – a stále je to Boží slovo. Na to, jak jsme – z globálního hlediska –, velký národ, resp. malý národ, máme obrovské bohatství v tom, že máme celou řadu překladů Písma a můžeme poznávat Pána Ježíše přímo z jeho Slova hned v několika překladech. A o každém z nich můžeme říci, že to je Boží slovo. To je způsob, jak nám Bůh dal své Slovo. Používáte ČEP? To je Boží slovo. ČSP? To je Boží slovo. B21, ano, s naprostou jistotou můžeme říci, že je to Boží slovo. Bibli kralickou, Pavlíkův překlad nebo Žilkův, Petrů, Jeruzalémský překlad – to je Boží slovo. Používejte ho, čtěte ho, studujte ho, učte se ho zpaměti, rozjímejte nad ním, aby váš život byl naplněný Písmem – a můžu vás ujistit, že porostete v poznání Pána Ježíše Krista.
A spolehněte se na to, co Pán říká ve svém Slově. V důsledku můžeme vzít úplně každý slib, který v Božím slově nacházíme a ve víře ho můžeme vztáhnout do svého vlastního života. Víte, všechny sliby se nakonec týkají Pána Ježíše Krista, syna Davidova. On je ten zaslíbený potomek Adama a Evy, on je syn Abrahamův a Davidův, v něm je řečeno Amen a Ano ke všem zaslíbením, které v Písmu máme. A my nejsme spaseni jinak, než v něm samotném. On je náš Spasitel, on je tou cestou, pravdou i životem, on plností všeho, co máme a čemu věříme. A pokud jste v něm, můžete se spolehnout na to, že všechno, co se k němu vztahuje, bude nějakým způsobem naplněno i na vás. Proto se můžete spolehnout na jeho Slovo. Proto se na něj můžete postavit, proto se ho máte držet, proto jím máte naplnit své životy, proto má proměnit vaši mysl, vaše smýšlení.
On slíbil, že přijde znovu a my budeme shromážděni, až se zjeví ve své slávě. A už nyní si to připomínáme, když se spolu shromažďujeme každou neděli nebo při každé vhodné příležitosti jako Boží děti. Je to jeden z důvodů, proč nemáme zanedbávat společná shromáždění. A je to skutečně velmi zajímavé, že kolem jeho příchodu budeme shromážděni – a je tady stejné slovo jako Žd 10,25, kde se mluví o společném shromáždění.
Je tady jeho slib, že se vrátí, který si připomínáme, kdykoliv se shromáždíme. A když se shromažďujeme, lámeme společně chléb a pijeme víno, dokud on nepřijde (1K 11,26). Naše oči se upínají vzhůru k němu a vyhlížíme jeho příchod, vyhlížíme onen den, kdy se zjeví ve své slávě, aby nás vysvobodil z tohoto těla smrti, z tohoto světa, který se řítí do záhuby, z tohoto věku zkázy, a postavil nás v novotě všeho do své přítomnosti, do své slávy, do své radosti.
- Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte! (Mk 13,35–37)
