Pán vysvobozuje z rukou lidí

Jaroslav Kernal, Praha 1. srpna 2021

Pokoj vám a milost, bratři a sestry v Kristu. Jsme v knize  Skutků a minule jsme viděli, jak Pavel dorazil do Jeruzaléma, jak usiloval o zachování pokoje a jednoty s jeruzalémskou církví, ale jak samotná jeho přítomnost vedla některé nevěřící Židy k tomu, že pobouřili celý Jeruzalém, takže museli zasahovat římští vojáci. Dnes máme před sebou další část Skutků – projdeme celou dvacátou druhou a částí dvacáté třetí kapitoly, v nichž uvidíme vytrvalou snahu různých lidí ublížit Pavlovi nebo ho dokonce zabít. 

Devatenáctá kapitola Skutků shrnuje necelé tři roky Pavlovy práce v Efezu. Ve dvacáté kapitole jsou tři měsíce v Řecku, a k tomu cesta do Řecka a zpět přes Makedonii, potom jeden večer v Troadě a rozloučení se staršími v Milétu. Ve dvacáté první kapitole je řeč o dnech, během nichž Pavel cestoval do Jeruzaléma, je tam setkání se staršími církve – mimochodem toho setkání se účastnili také Pavlovi společníci, z nichž někteří byli pohané, např. Trofimos (viz Sk 21,18). Od sk 21,27 do konce 23. kap. tady máme popis tří dnů. Jako kdyby Lukáš přibližoval ten objektiv kamery a snažil se udělat podrobnější záběr. Co se tedy dělo v těchto napjatých dnech? Mohli bychom to označit jako hon na Pavla, snaha zlikvidovat ho, ublížit mu, zničit ho.

Velitel římského vojska v Jeruzalémě vyrval Pavla z rukou lidí, kteří ho mlátili, a kdyby vojáci nezasáhli, zabili by ho, utloukli by ho k smrti. To říkám proto, abychom si tu situaci mohli lépe představit. Jak asi vypadá člověk, kterého několik lidí nějakou dobu bije s cílem ubít ho k smrti. To nebylo tak, že by se Pavel zvedl ze země, oprášil by si oblečení, podíval se na košili, řekl, že tady má utržený knoflíček, srovnal si kravatu a usmál se. Se vší pravděpodobností byl umazaný od vlastní krve, která mu tekla z nosu, z pusy, a všechno ho bolelo. Přesto chce mluvit s lidmi. A to vidíme v našem dnešním textu – máme tu tři promluvy Pavla – k Židům, kteří ho chtěli zabít a po jeho slovech to chtějí ještě víc, k vojákům, kteří chtějí z Pavla násilím vytlouct, proč ho Židé chtějí zabít, a k židovské veleradě, která se nakonec stejně obrací proti Pavlovi. A uvidíme také, že v tom všem se Pán k Pavlovi přiznává a povzbuzuje ho k tomu, aby vytrval, protože má být svědkem evangelia pro vládce, krále i císaře (Sk 23,11).

I. Pavlova slova nevěřícím Židům (22,1–22)

Je zajímavé, jak Pavlova hebrejština zabrala na rozlícený dav. Před chvilkou mlátili Pavla a chtěli ho zabít, křičeli a dohadovali se, a teď začínají poslouchat. Co slyší? Pavel jim nejdřív představuje sám sebe a odvolává se na jejich autority, které ho znají. Pavel jim říká, že je jedním z nich. Mluví o jejich horlivosti pro Boha a všimněte si, že tu horlivost spojuje s pronásledování víry v Pána Ježíše Krista. A potom s nimi sdílí své svědectví. Podruhé v knize Skutků tady máme Pavlovo svědectví. Ještě jednou ho uslyšíme ve 26. kapitole. Lukáš ve 28 kapitolách své knihy pro Teofila třikrát, ve třech kapitolách popisuje jedno svědectví o obrácení Pavla. Vedle toho tady máme spoustu vyučování, kázání evangelia, dokazování z Písem, diskutování, přesvědčování, sdílení evangelia. Ale třikrát je tu osobní svědectví. Je možné, že to byl Pavlův způsob, jak mluvit se Židy – sdělil jim své svědectví o  tom, jak se na cestě do Damašku setkal s Pánem Ježíšem Kristem, jak pochopil, že právě on je tím zaslíbeným Mesiášem a nyní ho zvěstuje, kamkoliv přijde.

Lukáš napsal knihu Skutků pro Teofila, vznešeného člověka, možná někoho z rodiny velekněze nebo vznešeného Římana nebo Řeka. Nevíme přesně, ale zjevně to byl člověk, který byl na začátku své víry, který se seznamoval s Pánem Ježíšem Kristem a myslím, že tohle je způsob, jak mu chce Lukáš pomoct se službou druhým lidem. Když je člověk na začátku své víry, obvykle nezná Písmo, ví toho jenom málo o Bohu, Nerozumí mnoha, opravdu mnoha věcem, nechápe mnoho souvislostí. Někdy člověk nerozumí takovým věcem ani po letech – autor listu Židům napsal svým čtenářům, že už jsou ve víře tak dlouho, že by měli být učiteli druhých, ale zatím stále potřebují duchovní mléko (Žd 5,12–14). Jindy si někdo přečte pár veršů a získá pocit, že teď už všechno zná a může poučovat druhé. Boží slovo nám k tomu říká na několika místech, jak to má být správně:

• Ř 12:3 Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.

Podobná slova najdeme i na dalších místech. Znamená to, že by nově obrácený člověk, nebo člověk, který je na začátku svého života s Bohem, neměl sloužit evangeliem? Naprosto ne. Lukáš tady dává jednoduchý návod – každý křesťan, úplně každá křesťan, může s druhými mluvit o tom, jak ho Bůh zachránil. Každý křesťan může sdílet s druhými svou „cestu do Damašku“. Nejspíš nebude tak dramatická jako ta Pavlova, ale zato bude autentická, protože to nebude popis cizí cesty ke Kristu, ale popis té vaší. A to je vždycky velmi cenné. Takže když se naskytne příležitost mluvit s druhými o Pánu Ježíši Kristu, můžete začít právě tím, co se stalo ve vašem vlastním životě. Jak jste žili bez Boha a co to znamenalo, a jak vás Bůh zastavil, jak vás k sobě přitáhl, jak jste poznali Pána Ježíše Krista, jak jste pochopili, kdo je a co pro vás udělal, a jak to poznamenalo váš život, co to pro vás znamenalo tehdy a co to pro vás znamená nyní. Tohle je něco, co může udělat úplně každý křesťan. Doporučil bych vám, abyste si napsali své svědectví, krátkou a dlouhou verzi, protože to vám pomůže zformulovat si myšlenky a potom se vám bude o to snadněji říkat.

Pavel mluví o tom, jak s ním Pán Ježíš jednal a dostává se k úkolu, který mu Pán svěřil – kázat evangelium, ovšem nejenom Židům, ale také pohanům (v. 21). Věděl Pavel, co ta slova s těmi lidmi udělají? Myslím, že věděl. Věděl, že to je něco, co tito lidé nechtějí slyšet. Tohle byl problém, na který dříve či později narazil skoro na každém místě, kam mezi Židy přišel. Byl to problém, se kterým se potýkal Ježíš (Lk 4,1–30). Byl to problém, který musel řešit Petr, když se vrátil od Kornélia (Sk 10–11). Byl to problém pýchy a pohrdání druhými lidmi. Byl to problém, který byl na začátku i v církvi, ale ta se s tím nakonec vyrovnala – do konce prvního století došlo k tomu, že naprostá většina křesťanů na všech místech byli obrácení pohané. A pro ně bylo mnohem jednodušší přijmout mezi sebe Žida, který vyznal Pána Ježíše Krista. Samostatná církev složená výhradně z etnických Židů, přestala v podstatě existovat a k jejímu obnovení došlo až ve 20. století. Nicméně problém pýchy a pohrdání druhými kvůli tomu, jací jsou nebo odkud pocházejí, nás neopustil. Pořád je tak snadné pohrdnout bratrem nebo sestrou, ponížit ho, byť třeba jen ve svém vlastním srdci – ale ono se to nakonec jednoho dne ukáže i navenek. Potřebujeme střežit svoje srdce a nedělat rozdíly mezi lidmi. Jenom tak vzdáme chválu našemu Otci, který je v nebesích, a budeme dobrými následovníky Pána Ježíše.

II. Pavlova slova vojákům (22,23–30)

• Sk 22:23–24 Protože křičeli, strhávali ze sebe šaty a házeli do vzduchu prach, rozkázal velitel vojákům, aby Pavla zavedli do pevnosti; dal jim pokyn, aby při výslechu použili bičování, neboť chtěl zjistit, proč proti němu tolik běsní.

Tady se dostáváme k další z věcí, které jsou pro nás někdy hůře pochopitelné. Vidíme Pavla, jak se brání a nechce se podvolit bičování. A argumentuje naprosto světskými věcmi. V situaci, ve které se dneska nacházíme, bych si dovedl představit, jak někdo říká, že Pavel jednal úplně špatně, protože neposlechl Ř 13,1 a nepodřídil se vládnoucí moci, která mu nařídila bičování. Tady vůbec nešlo o evangelium, ale o to zjistit, co proti němu Židé mají. Takže kdyby byl Pavel správný křesťan, měl by určitě to bičování strpět a přinést ho jako oběť pro Krista. Takhle se mnoho křesťanů u nás i ve světě stavělo a staví k tomu, co se dnes děje, když je zakazováno křesťanům se scházet, když bylo zakázáno zpívat, když stát určoval, jak mají křesťané uctívat Boha a slavit Památku Páně. Ale Ř 13,1 napsal Pavel a pravděpodobně nedlouho před tím, než přišel do Jeruzaléma. Takže věřím tomu, že věděl, co dělá, když chtěl ve svůj prospěch použít světské právo – v jeho případě právo římského občana, který nesměl být bičován, a dokonce ani být spoután řetězy. Pavel těm vojákům nevysvětloval, že je Kristův apoštol, a že ho chtějí zabít kvůli evangeliu, protože by tomu vůbec nerozuměli. Místo toho použil své právo římského občana a zeptal se, zda smějí bez soudu bičovat římského občana. Vidíme v textu, jak velkou to mělo váhu. Zjevně tady byli lidé, kteří ctili zákon a právo – a nejspíš se také báli důsledků, jaké by to mohlo mít.

Ale Pavel tady nejedná jenom ve svůj prospěch, ale jedná ve prospěch evangelia. Jsou tady lidé, římští vojáci, kteří se dopouštějí bezpráví, nespravedlnosti, a Pavel na tuto nespravedlnost zjevně a otevřeně poukazuje. Tím se staví na stranu pravdy a práva a tak podporuje evangelium a bojuje za něj. I tohle je úkolem křesťanů – pojmenovat zlo a ukázat na něj. Problém tady je, že když tohle uděláme, může se to zlo snadno obrátit proti nám. Jan Křitel poukazoval na nemorálnost Heroda – a Herodes ho dal zavřít. Potom rád Janovi naslouchal, protože věděl, že je spravedlivý a svatý, ale když Herodiada chtěla hlavu Jana Křitele, dostala ji (Mk 6,17–28). Totéž vidíme u mnoha starozákonních proroků. Tohle je jeden z těch podstatných významů slov Pána Ježíše:

• Mt 5:14.16 Vy jste světlo světa. … Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Můžeme s druhými sdílet své svědectví o tom, jak si nás Pán přitáhl k sobě, můžeme také svítit do temnoty tím, že budeme odhalovat skutky temnoty a označovat je pravým jménem. Řekl bych, že to je dnes velmi žádoucí, protože žijeme v době, kdy se vede informáční válka a ze všech stran se na nás valí nejrůznější lži, a to dokonce z těch míst, která si žádají naši důvěru, tedy ze strany nejrůznějších autorit. Proto musíme stát pevně a držet se pravdy evangelia, být hluboce zakotveni v Božím slově a orientovat se v tom, co se děje ve společnosti kolem nás. Jinak nebudeme světlem.

Pavlovi se podařilo zastavit důstojníka i vojáky, kteří ho chtěli zbičovat a vytlouct z něj, proč se kvůli němu Jeruzalém bouří. A zdá se, že Pavel měl příležitost mluvit s velitelem, takže velitel chtěl zjistit, z čeho Židé Pavla obviňují, a nařídil, aby se shromáždila židovská velerada, která vyslechne Pavla – a on, velitel, nakonec posoudí, jak se věci mají a podle toho se rozhodne, jak dál.

Pavel jedná jako věrný svědek Pána Ježíše Krista, a to i přes to, že v tuto chvíli nesvědčí vojákům o Kristu. Ale přesto svědčí o pravdě.

• Př 21:3 Prosazovat spravedlnost a právo je před Hospodinem výbornější než oběť.

To je druhá Pavlova řeč v našem textu. A to nás vede ke třetí řeči, kde znovu nacházíme určitou kontroverzi.

III. Pavlova slova veleradě (23,1–10)

• Sk 23:1 Pak dal přivést Pavla a postavil ho před ně. Pavel upřel zrak na jejich shromáždění a řekl: „Bratří, až do dneška žiju se zcela dobrým svědomím před Bohem.“

Co asi Pavel očekával, když říkal veleradě tato slova? Možná čekal, že se ho zeptají, jak to myslí a on bude moci znovu vydat svědectví o Pánu. Místo toho dostal na příkaz velekněze přes ústa (v. 2). Řekl bych, že tohle nečekal – alespoň podle reakce:

• Sk 23:3 Na to se Pavel k němu obrátil a řekl: „Tebe bude bít Bůh, ty obílená stěno. Sedíš zde, abys mě soudil podle Zákona, a proti Zákonu rozkazuješ, aby mě bili?“

Římský důstojník, pohan bez Božího zákona, jednal lépe, než velekněz, který měl soudit podle zákona. Proto slyšíme tak tvrdá slova. A znovu bychom se mohli ptát, jako v předešlém případě, zda neměl Pavel prostě uposlechnout autoritu? Pavel tady znovu ukazuje na pravdu a spravedlnost. A řekl bych, že také pochopil, že se na tomto místě žádné spravedlnosti nedočká. Nicméně ta hlavní věc přichází nyní, když Pavlovi říkají, že si troufá urážet Božího velekněze. Jak na to Pavel reaguje?

• Sk 23:5 Pavel odpověděl: „Nevěděl jsem, bratří, že je to velekněz. Vím, že je psáno: ‚Nebudeš tupit vládce svého lidu.‘“

Počkat, neříkal Pavel o den dříve zástupu, že velekněz mu může dosvědčit, že šel do Damašku pronásledovat křesťany? A teď říká, že nevěděl, že to je velekněz? Nelakuje nás tak trochu?

Jsem přesvědčený, že Pavel velmi dobře věděl, co říká i komu to říká. Teologové se snaží vysvětlit tento oddíl mnoha způsoby – někteří říkají, že Pavel se spletl a reagoval vznětlivě, načež se vzápětí v podstatě omluvil. Jiní říkají, že Pavel špatně viděl a ve změti hlasů nerozeznal, kdo dal příkaz ho udeřit. Já se přikláním k tomu, že mluví sarkasticky, protože ví, že ho zde žádná spravedlnost nečeká. Myslím, že to je také důvod, proč následně říká to, co říká. Jeho sarkasmus je v tom, že tady sedí muž, který má reprezentovat Boží zákon, ale místo toho jedná jako svévolník. „Nevěděl jsem, že tohle je velekněz.“ Možná měl Pavel na mysli tu jednoduchou věc – totiž toho, který jediný je ten pravý Boží velekněz, Pána Ježíše Krista. On je velekněz našeho vyznání, jemu patří naše čest i sláva. Pavel napsal Ř 13, kde říká: „Komu čest, tomu čest, komu úctu, tomu úctu.“ (Ř 13,7). A ten muž, který ho poručil uhodit, nebyl hoden žádné cti, i když seděl na místě velekněze, to nebyl opravdový velekněz. Poslouchejte, co napsal David v Žalmu 15. „Pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina.“ To je Pavlův postoj. A současně je ujišťuje, že dobře zná zákon a ví, že nebudeš hanět vládce svého lidu. Ale jestliže vládce jedná jako obílená stěna, potom je v pořádku nazvat ho obílenou stěnou. Jestliže vládce žije s ženou svého bratra jako Herodes, potom je v pořádku nazvat ho smilníkem, jak to dělal Jan Křtitel. Ale na druhé straně musíme dát velmi dobrý pozor na to, abychom sami jednali spravedlivě, podle práva a správně. Boží slovo nás varuje:

• Přísloví 17:15 Prohlásit svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka, to obojí je Hospodinu ohavností.

Musíme si být skutečně jistí, že stavíme na Božím slově a na zjevných věcech, protože jinak bychom se před Bohem dopouštěli ohavnosti. Jan si byl jistý, protože Herodův hřích byl zjevný. Pavel si byl jistý, protože Ananiášovo jednání bylo zjevné. Ale pokud bychom si my nebyli jistí, a přesto takto jednáme, budeme my těmi obílenými stěnami, které bude bít Bůh.

V tuto chvíli už měl Pavel celkem jasno, jak to bude s jeho „soudem“ a jakou spravedlnost může očekávat, proto zapaluje sud prachu mezi farizeji a saduceji ve veleradě: „Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání.“ To bylo praktické a účelové jednání. Pavel viděl naprostou neochotu velerady a pochopil, že tady není prostor ke svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Zkusil to s čistým svědomím, zkusil to s veleknězem, zkusil to s nadějí ve zmrtvýchvstání. A nic. Nikdo se nezastavil, nikdo se nezamyslel, nikdo se nezeptal. Místo toho se začali hádat mezi sebou. Došlo to tak daleko, že to vypadalo – znovu! – že Pavla rozsápou. Proto znovu nechává odvést Pavla do pevnosti, znovu ho vyrval z rukou Židů. Poprvé to byl anonymní dav, nyní jsou to ti nejvyšší představitelé židovského národa. A všichni chtějí zabít tohoto svědka Ježíše Krista, muže, který jim neudělal vůbec, ale vůbec nic. 

IV. Pánova slova Pavlovi (23,11)

• Sk 23:11  Následující noc stanul před Pavlem Pán a řekl: „Neztrácej odvahu! Jako jsi svědčil o mně v Jeruzalémě, tak musíš svědčit i v Římě.“

Třikrát promlouval Pavel k různým lidem ve snaze říct jim o Pánu Ježíši Kristu nebo na něj alespoň svým jednáním a svou touhou po spravedlnosti ukázat. Nyní promlouvá sám Pán a povzbuzuje Pavla, aby se nebál a neztrácel odvahu. Možná už si Pavel říkal, jestli neměl poslechnout ostatní učedníky a do Jeruzaléma nechodit. Zatím to vypadalo, že se věci nikam nehnou. Co měl Pavel dělat? Sám Pán Ježíš mu přišel v jeho slabosti na pomoc a posílil ho svým slovem.

Všimněte si, že se tady o jedné důležité vlastnosti, na kterou mnohdy zapomínáme, o odvaze. Tu odvahu jsme viděli už minule, když Pavel čelil odmítnutí druhých, kteří ho zrazovali od cesty do Jeruzaléma, nebo když čelil rozvášněnému davu. Pavel stavěl na Pánu Ježíši Kristu a to mu dávalo odvahu, aby se nebál lidí. Nebyl tady proto, aby se zalíbil lidem, ale byl tu proto, aby vydal svědectví o Kristu. Teď ho sám Pán povzbuzuje, aby byl odvážný. Chválí ho, že si vede dobře – jako jsi o mně svědčil v Jeruzalémě – to je pochvala. Tím mu říká: „Dobře, služebníku dobrý a věrný“ (Mt 25,21). Pavel zůstal věrný a Pán ho povzbuzuje. A i když na sebe nemůžeme přímo vztáhnout tato Pánova slova, protože jsou určená Pavlovi do konkrétní situace, přesto můžeme s jistotou vědět, že když zůstaneme věrní, Pán se k nám přizná, povzbudí nás a potěší, naplní nás pokojem. Možná nás nechá projít těžkostmi, stejně jako Pavla, možná budeme muset projít bolestí nebo ztrátou, ale zůstaneme-li věrní, Bůh se na nás oslaví a bude nás povzbuzovat.

Nedávno se mně jeden bratr zeptal, jak se má připravit na těžkosti, které – jak se zdá – přicházejí nebo se alespoň objevují na obzoru, jak se má připravit na pronásledování a zkoušky, které jsou před námi. Na takové věci se nedá připravit. Nikdy nebudeme schopni vymyslet ani si představit, co se může stát. Přesto však můžeme jednu věc udělat – a je to naprosto zásadní věc a je tou nejdůležitější – můžeme zůstat věrní tam, kde jsme nyní. Když totiž nyní zůstaneme věrní, máme velkou naději, že nás Pán zachová ve věrnosti i tehdy, až přijdou mnohem závažnější věci. Čteme o křesťanech z Číny nebo z Afriky nebo z muslimských zemí jak jsou připravováni o majetek, o děti, o zdraví, o svobodu (často jsou bez soudu uvězněni a nemají žádné dovolání), a někdy jsou připraveni i o život. Ničemu z toho zatím čelit nemusíme. Přesto místo věrného následování Pána Ježíše Krista děláme mnohdy úlitby světu, abychom nemuseli snášet divné pohledy, posměšky nebo dokonce urážky. Kéž se nad námi Pán smiluje a dá nám, abychom obstáli a byli věrní. Nyní. S tím vším, co nám dal, jak nás obdaroval, kam nás postavil.

On byl věrný a je věrný. Narodil se ve stáji, i když byl král a nedychtil po královských palácích. Dlouhá desetiletí trpělivě snášel temnotu tohoto světa a světlo nebeské slávy nacházel jenom ve společenství se svým nebeským Otcem ve vzácných chvílích, kdy se modlil. Ze všech stran ho svírala a tísnila hříšnost tohoto světa, protože nebyl obklopen svatými anděly, ale hříšníky a démony, které vyháněl z posedlých lidí. A krok za krokem, den za dnem prokazoval svou věrnost tím, že směřoval k Jeruzalému, k naplnění toho úkolu, kvůli kterému přišel – dát svůj život za ovce (J 10,17). Neuhnul ani na chvíli – ani když ho opustili všichni učedníci, ani když ho jeho vlastní rodina považovala za blázna, ani když ho sám ďábel pokoušel, ani když mu jeho nejbližší nerozuměli, ani když ho zradil jeden z jeho nejbližších a druhý ho třikrát zapřel, ani když byl vydán do rukou Židů a následně pohanů, kteří se mu vysmívali, plivali na něj a bičovali ho. Zůstal naprosto věrný, když kněží stáli pod křížem a posmívali se mu a chtěli, aby prokázal, že je Mesiáš tím, že sestoupí z kříže. Jak velké pokušení to muselo být! A přece zůstal věrný až do poslední chvíle, kdy vydechl naposled.

A potom splnil své slovo a vstal z mrtvých. Vzal si svůj život zpět – ten život, který předtím poddal smrti. Nyní si ho vzal a tak přemohl smrt, takže je smrt poraženým nepřítelem. Splnil své slovo a vylil na nás svého Ducha. Splní své slovo a přijde znovu pro svou církev a k tomu, aby soudil tuto zem. Je naprosto věrný a ve své moci nás svým Slovem povzbuzuje k věrnosti. To je důvod, proč vás chci vyzvat spolu s autorem listu Židům:

• Židům 12:1–2 Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.

Je to o věrném následování Pána Ježíše Krista. O věrnosti v malých věcech, které povedou k věrnosti ve velkých, zatímco kompromis v malých věcech, vede ke kompromisu ve velkých. Pavel byl věrný a přiznával se k Pánu. A Pán se přiznal k němu.

• Lukáš 12:8–9 Pravím vám: Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly. Kdo mě však před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly.

Amen.