Izrael Boží (Ga 6,16)

Jak se dívat na Izrael v nové smlouvě?

Jaroslav Kernal, Praha 21. června 2026

Minule mluvili o obřízce srdce, tedy o naplnění a zapečetění Duchem svatým, což je znamení nové smlouvy, kterou Bůh zaslíbil skrze proroky a kterou naplnil na svém Synu, jehož poslal, aby se stal tělem, člověkem, jako jsme my. A viděli jsme, že Pán Ježíš Kristus je tou smlouvou (Iz 42,6), protože v něm samotném došlo k usmíření člověka s Bohem. Ve skutečnosti je Pána Ježíš Kristus vším – on je prostředníkem smlouvy, on je obětí smlouvy, on ji zapečetil svou krví, on je veleknězem, který tu oběť přinesl, on je i oltářem, na němž tato oběť byla přinesena, on je zárukou, garantem smlouvy, on je také hlavou a je i chrámem, který tato smlouva ustanovila. On je plností lidství i plností Božství, pravý člověk a pravý Bůh. Všechno směřuje k němu, všechno vychází z něj. On je Alfa i Omega, počátek i konec. On vede naši víru od počátku až do konce. 

Když jsem se trochu víc opět ponořil do tohoto tématu, bylo mi jasné, že to dnešní kázání bude zase jenom takovým úvodem do celého tématu, podobně jako bylo to téma probuzení. Ona ta témata spolu souvisí, takže věřím, že se k nim nejpozději do konce roku dostaneme. Porozumění nové smlouvě je zasadní pro celý křesťanský život – souvisí s otázkou zákona, hříchu, milosti, Izraele, křtu a obřízky, souvisí s křížem samotným. Takže i to dnešní téma – jak rozumět Izraeli v nové smlouvě – bude vlastně jen takovým přivoněním k té nádherné vůni Kristova díla, která provoněla celý dům.

Než se pustíme do vlastního tématu, musíme si připomenout jednu důležitou věc. Otevřete si Římanům 9:

• Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž `z Izáka bude povoláno tvé potomstvo´, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené. (Ř 9,6–8)

Samotné Boží slovo nás upozorňuje, že tato problematika není úplně jednoduchá, že je Izrael a Izrael, že jsou tělesní potomci a jsou děti zaslíbení, tedy děti Boží. A všimněte si, že Božími dětmi nejsou tělesné děti Abrahama, ale děti zaslíbené. A kdože ty zaslíbené děti jsou? Jsou to děti víry, tedy věřící, tedy ti, kdo věří v Pána Ježíše Krista. Všechny ostatní děti – ať už Abrahamovy tělesné děti, jako byl Izmael a jeho potomci, nebo Midján a jeho potomci nebo většina potomků Izáka a Jákoba, jsou děti ďábla. Jsou totiž jenom dva druhy dětí – děti Boží a děti ďábla. A v tomto smyslu je celá problematika velmi jednoduchá, jak uvidíme za chvíli. 

Dneska se podíváme na tři jednoduché věci – 1. na to, jak máme rozumět národu Izrael ve staré smlouvě, 2. kdo je Izrael v nové smlouvě a 3. jaké důsledky z toho pro nás plynou. 

I. Obraz Izraele ve staré smlouvě

Když čteme Starý zákon – pokud ho tedy čteme – vidíme, že Bůh si vyvolil Izrael. Vyvolil si Abrahama, aby z něj učinil velký národ. Vzal pohana Abrahama z jeho otcovského domu a dovedl ho do země, kterou zaslíbil dát jeho potomkům. Izrael je vyvoleným národem. Bůh si ho vyvolil z lásky – ne proto, že by byl nějak lepší než ostatní národy, ale proto, že si zamiloval jeho otce, Abrahama, Izáka a Jákoba (a nazývá se Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým). Ale potom čteme spoustu věcí, jako třeba knihu Soudců, které nám nejsou moc jasné a nezapadají nám do obrazu Božího lidu. A ptáme se, jak to tedy je? Odpověď nacházíme v Novém zákoně: 

• Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. (Ko 2,16–17)

Pavel tady zmiňuje dny a jídla, ale my to můžeme vztáhnout na všechno, co čteme ve Starém zákoně. Skutečností je Kristus – jestliže on je skutečností, potom všechno, co mu předchází je jenom stínem – a on je tou postavou, která ten stín vrhá. Představte si, že stojíte před budovou, na kterou zezadu svítí slunce, takže ta budova vrhá stín a vy jste v tom stínu. A vy se podíváte na roh té budovy, tam kde končí ten stín budovy a vidíte, že vedle budovy je další stín – stín postavy, která zjevně stojí za rohem. Vy tu postavu nevidíte, ale vidíte ten stín, který tam je. Nevíte, co je to za postavu, ale víte, že tam je. Z toho stínu můžete vyčíst jen některé věci, ale je to pořád jen stín. Takovým stínem je Starý zákon se vším, co tam je – nejenom svátky a jídla, ale celý zákon a bohoslužba, chrám, kněžství, oběti a dokonce i Izrael. A nejenom Izrael. Noe, archa, potopa – to jsou obrazy, stejně jako stvoření člověka k Božímu obrazu jako muže a ženy. Pavel cituje slova z Gn 2,24:

• ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo‘. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. (Ef 5,31–32)

Stvoření muže a ženy je obrazem Krista a církve. 

Vidíme tedy v jistém slova smyslu poměrně jednoduchou věc, kterou potřebujeme mít na paměti, když čteme Starý zákon – že to je obraz. Skutečností je Kristus. On je tou plností. Je to jako když si koupíte mražené jídlo – je na něm obrázek, jak by mohlo vypadat. Ale je to jenom obrázek. On vás nenasytí, nepochutnáte si na něm – protože je to jenom obrázek toho jídla, které je uvnitř. Musíte ho rozbalit a ohřát, pak teprve můžete ochutnat. 

A stejně tak je to i se starozákonním Izraelem. Je to obraz Božího lidu. Je to Boží lid, stejně jako beránek, kterého obětoval velekněz za hřích, byl obětí za hřích – přesto byl ten beránek „jenom“ obrazem TOHO Beránka, Pána Ježíše Krista. Právě tak je starozákonní Izrael Božím lidem, ale je „jenom“ obrazem zaslíbeného Božího lidu. Je to tělesný obraz, je to dočasný obraz a je to nevěřící lid. Ve své většině byl po většinu své historie nevěřícím lidem. Je tělesným nevěřícím obrazem zaslíbeného Božího lidu. Vzpomeňte si na knihu Soudců. Lid byl věrný po dobu života Jozua a starších, kteří byli s ním, ale potom se odvraceli od Boha. Znovu a znovu. Během celého čtyřista let dlouhého období soudců. A co potom? Pak přišel Saul. To byl ten král, na něhož přicházel zlý duch od Hospodina. Jak asi vypadal lid? Vypadal tak, že ten zbožný budoucí král David měl doma domácí bůžky – a jeho žena jednu takovou sochu dala do postele místo Davida! Dobrá, tak možná za Davida a Šalomouna to byl trochu lepší, i když Šalomoun postavil kromě Hospodinova chrámu také chrámy kdejaké modle. A jeho syn přišel skoro o celé království. Deset izraelských kmenů se oddělilo od Davidovy královské linie. A místo zbožného života uctívali zlaté býčky (a nejenom je). Jen dva kmeny zůstaly, ale lid pálil kadidlo na posvátných návrších a u posvátných kůlů. Občas ztratili Hospodinův zákon. Zbožný král Jóšafat poslal lévijce a kněze s knihou Hospodinova zákona, aby obcházeli judská města a vyučovali lid (2Pa 17,7–10). O dvě století později vládl jiný zbožný král, Jóšijáš, ale osmnáct let své vlády neměl ani ponětí o tom, že nějaký Hospodinův zákon existuje. Ani jim nechyběl – ani kněžím ani lévitům. Našli ho, když čistili chrám. 

Bezbožnost Izraele byla tak veliká, že je Bůh poslal do zajetí. Možná chvíli po návratu ze zajetí byli Izraelci zbožní – Boží slovo se veřejně četlo a vykládalo, lid činil pokání a jednal podle Písma. Tedy chvilku. Nehemjáš bil některé muže a rval jim vousy, protože si braly ženy z okolních národů. A když čteme proroky, kteří prorokovali v tomto období, vidíme kromě smíšených sňatků (Mal 2,1–15) také neplacení desátků (Mal 3,8–10), nezachovávání sabatu (Neh 13,15–22), zkorumpovaní kněží, obecná bezbožnost. Bůh to shrnuje:

• Už za dnů svých otců jste se odchýlili od mých nařízení a nedbali jste na ně. Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám, praví Hospodin zástupů. (Mal 3,7)

Přesto byl vždycky v Izraeli ostatek těch, kteří věřili, tedy dětí zaslíbených, Božích dětí. V každé generaci si Bůh zachovává svůj lid, který je věrný a jehož kolena neklekla před baalem. A součástí tohoto ostatku nejednou byli lidé z okolních národů. 

Ale jako celek musíme vidět Izrael jako dočasný nevěřící tělesný obraz Božího lidu. A pokud tohle pochopíme, hodně nám to ulehčí naši orientaci v Novém zákoně, potažmo v nové smlouvě. A to je druhý bod dnešního kázání.

II. Plnost Izraele v nové smlouvě

Většinou tak nějak intuitivně chápeme – z toho, co čteme v Novém zákoně – že to s tím Izraelem není úplně jednoduché a že s Pánovým příchodem a s vylitím Ducha svatého došlo k nějakým změnám a poměrně důležitým věcem. Pán Ježíš říká nábožensky založeným Židům, kteří o sobě tvrdí, že jsou potomci Abrahama, že nejsou potomci Abrahama, ale že jejich otec je ďábel. A že se to pozná podle toho, že ho chtějí zabít (J 8,37–44). A zabili ho – rukama pohanů ho ukřižovali. Pavel o svých krajanech, Židech, říká velmi těžká slova:

• Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží. (2Te 2,15–16)

Když čteme taková slova, říkáme si, jak to je s tím Izraelem? Pojďme teď otevřít list Galatským – v samotném závěru listu čteme Pavlova slova:

• A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, Izraeli Božímu, pokoj a slitování. (Ga 6,16)

O jakém pravidle je tu řeč? To čteme v předchozím verši: 

• Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. (Ga 6,15)

Těm, kdo žijí v souladu s tímto pravidlem, s touto pravdou, těm patří pokoj a slitování, to jsou požehnaní svatí, to je Izrael Boží. Toto je fráze, která budí nejrůznější kontroverze, ale když se na to podíváme v kontextu listu Galatským, není v tom nic složitého. Pavel tady říká, že ti, kdo se řídí slovy o novém stvoření, jsou Izrael Boží. Jediná jiná další možnost, jak číst tento text, je, vidět zde dvě skupiny lidí, ti, kdo se řídí tím pravidlem, tedy církev, a vedle nich Boží Izrael, tedy tělesní potomci Abrahama. Pokud bychom však vykládali text tímto způsobem, popřeli bychom úplně všechno, co Pavel napsal nejen v listu Galatským. V tomto listu stále znovu zdůrazňuje, že není rozdílu mezi Židem a pohanem. A pokud by Pavel v závěru listu tento rozdíl udělal, nutně by musel udělat zmatek v myslích všech čtenářů. Pavel píše církvím složeným především z pohanů a tyto církve nazývá Božím Izraelem. Vy, pohané, kteří jste uvěřili v Pána Ježíše Krista, spolu s Židy, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista, tedy vy všichni, kteří jste novým stvořením, jste Božím Izraelem. Jenom vy jediní jste skutečným Božím lidem. Vy jste tou pravou obřízkou, protože nebylo obřezáno vaše tělo, ale vaše srdce. 

• Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci. (Fp 3,3)
• Pravý žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle. Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha. (Ř 2,28–29)

Někteří lidé to nazývají teologií náhrady – že se nahrazuje Izrael církví. Já bych to nazval teologií naplnění. Byl tu obraz Božího lidu a je tu plnost obrazu, jeho naplnění, rozbalené, ohřáté a naservírované jídlo, a ne obrázek. Podívejte se do Galatským. 

• Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. (Ga 3,7)
• Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,29)
• Vy, bratří, jste dětmi zaslíbení jako Izák. (Ga 4,28)
• A proto, bratří, nejsme syny otrokyně, nýbrž ženy svobodné. (Ga 4,31)

Izrael Boží jsou ti, kteří spolu s věřícím Abrahamem spoléhají na zaslíbení, které Bůh dal, a která naplnil v Pánu Ježíši Kristu. To jsou děti zaslíbení, děti Boží. To je naplnění zaslíbení, které Bůh dal Abrahamovi, že v jeho potomku dojdou požehnání všechny čeledi země. To není výmysl Pavla, ale je to odhaleno v Kristově evangeliu a dosvědčeno celým Starým zákonem – Abrahame počínaje a proroky konče. 

• Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země. Tobě se budou klanět všechny čeledi pronárodů. Vždyť Hospodinu náleží kralovat, i nad pronárody vládnout. (Ž 22,28–29)
• V onen den postavím padající Davidův stánek a jeho trhliny zazdím, opravím, co na něm pobořeno, a zbuduji jej jako za dnů dávných. Podrobí si pozůstatek lidu edómského a všech pronárodů; i budou nazývány mým jménem, je výrok Hospodina, který toto činí. (Ám 9,11–12)

Lidé ze všech národů budou nazýváni Božím jménem, tedy Izrael Boží. To je Kristova církev. Bůh v Kristu zbořil zeď, která oddělovala Žida a pohana a z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, nové stvoření, Izrael Boží, chrám Ducha svatého, lid obřezaného srdce, ne těla, lid nové smlouvy. Zákon měl svůj čas od Mojžíše po Krista. Izrael měl svůj čas od Abrahama po Krista. Je to dočasný obraz Božího lidu, protože přišla plnost.

• Plesej a raduj se, sijónská dcero, neboť už přicházím a budu bydlet uprostřed tebe, je výrok Hospodinův. V onen den se mnoho pronárodů přidruží k Hospodinu. Stanou se mým lidem a já budu bydlet uprostřed tebe. ‚I poznáš, že mě k tobě poslal Hospodin zástupů.‘ (Za 2,14–15)

Bůh skrze své apoštoly odhalil tajemství, které bylo po celá pokolení skryté – že pohanské národy budou mít podíl na zaslíbení spolu s věřícím Izraelem. Jinými slovy, že lidí z pohanských národů, kteří uvěřili v Ježíše Krista a Židé věřící v Ježíše Krista, jsou tím pravým Izraelem Božím, jsou to děti zaslíbení a dědicové požehnání. V Ježíši Kristu došly celé dějiny svého cíle a naplnění. Bůh dal smysl všemu, co předtím dělal s izraelským národem. Díky Kristu můžeme rozumět tomu, že starozákonní Izrael je jenom dočasným tělesným obrazem pravého Božího lidu, a tím pravým Božím lidem, Božím Izraelem, jsme my, milovaní, církev Pána Ježíše Krista. Haleluja! To je plnost Božího lidu. Zde přebývá Bůh. My jsme jeho dům, stánek naplněný Duchem svatým. Nebyli jsme lid, ale stali jsme se Božím lidem, nebylo pro nás slitování, ale nyní jsme došli slitování (1Pt 2,10). To je nová smlouva. Ta stará byla zvetšelá a zanikla. Ale ta nová, Pán Ježíš Kristus, to je plnost, to je skutečné odpuštění hříchů, to Kristus v nás, to je vedení Duchem svatým, to je nové srdce naplněné láskou a radostí z Pána.  

III. Co to znamená pro nás

Jaké jsou důsledky toho všeho pro nás? Už jsem některé z nich zmínil, ale chtěl bych udělat ještě další krok a podívat se na víc praktických věcí. Ale ještě se musíme podívat na jeden text Písma, z Římanům 11. To je jedna z nejméně srozumitelných kapitol, které Pavel napsal. Pokud čtete verše po jednom, zdá se, že všechny dávají smysl. Ale jakmile je začnete napojovat na sebe, příp. se jim snažit porozumět v kontextu, začnete narážet. A tady je několik veršů z celého Nového zákona, na který se často odkazují lidé, kteří nerozumí a nepřijímají to, že Izrael je dočasným nevěřícím tělesným obrazem Božího lidu. 

• Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: ‚Přijde ze Sióna vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost; to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.“ Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. (Ř 11,25–29)

V podstatě jde o to, co to znamená, že bude spasen celý Izrael. Znamená to, že všechny vyťaté větve toho tělesného Izraele do té poslední, budou opět naroubovány na kořen, jímž je Pán Ježíš Kristus? S tímto pohledem se nemohu ztotožnit. Jestliže rozumím tělesnosti, tedy hříšnosti a dočasnosti starozákonního Izraele, tak to prostě nedává smysl. Jak mi to smysl dává? Že Bůh zachová tělesný Izrael až do konce dnů. A že v průběhu celé historie zde budou lidé z Izraele, kteří se obrátí k Mesiáši, ke Kristu, duchovní potomstvo Abrahama, děti zaslíbené, děti Boží. Spolu s obrácenými pohany jsou součástí jednoho těla, církve, Izraele Božího. A až i tito dojdou svého obrácení, potom bude celý Izrael, Izrael Boží zachráněn. Plnost Božího lidu zaslíbená a zobrazovaná na tom obrazu Božího lidu, starozákonním Izraeli. Tohle je moje porozumění a vám ho předkládám ke zvážení. Jistě by stálo za to, věnovat se tomu mnohem důkladněji, než to takto rychle prolétnout, ale podstata věci podle mne tkví v tom, jak se budeme dívat na starozákonní Izrael. 

A jedna z dalších otázek, která se objevuje, když o tomto tématu mluvíme, zní: Kam nás to vede? Kam nás vede naše teologie, která se týká Izraele? Viděli jsme, že plností všeho a postavou, která vrhá ten stín, je Pán Ježíš Kristus. Takže otázka bude znít velmi jednoduše – vede náš pohled na Izrael k Pánu Ježíši Kristu? Nebo nás vede někam jinam? Obvykle je to ke státu Izrael, což je sekulární stát Židů a Arabů (mnoha dalších menšin). 

Lidé, kteří nesdílí ten pohled na starozákonní Izrael jako na dočasný nevěřící tělesný obraz Božího lidu, se často upínají ke státu Izrael a činí z něj něco jako hodiny pro druhý příchod Pána Ježíše Krista. Podle mě to nemá žádné opodstatnění, protože se jedná o sekulární stát. Nedošlo k tomu, že by Izraelci činili pokání a volali k Bohu a on je vyslyšel a přivedl zpátky do země, kterou dal Abrahamovi a jeho potomstvu. Nic takového se nestalo ani neděje. Přesto se lidé z toho, co dělá tento sekulární stát, snaží vyčíst, co bude dělat Bůh. A často to jde tak daleko, že se zdá, že tento stát Izrael zastiňuje samotného Pána Ježíše Krista. Lidé čekají, co udělá Izrael, nikoliv co udělá Bůh v Kristu. To je nebezpečné. Na to musíme dát pozor. Náš vztah s Pánem Ježíšem Kristem nemůže nic nahradit. On je tou novou smlouvou, on je plností zákona, on je naplněním proroctví. V něm je všechna moudrost i poklady poznání. Proto nemáme hledat nikde jinde než v něm. 

Poslední aplikace, kterou chci v této souvislosti zmínit, se týká modlitby. Za co se modlíme? Lidé často odkazují na:

• Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují! (Ž 122,6)

Tady to vidíš! Máme se modlit za pokoj Jeruzaléma a milovat ho. Skutečně tomu mám takhle rozumět? Jiný žalm říká:

• V oběť zápalnou ti přinesu to nejtučnější, s obětním dýmem z beranů připravím skot i kozly. (Ž 66,15)

Podle stejné logiky jako v předchozím případě bych tedy měl koupit nějakého berana, býka a kozly a připravit si místo, kde bych je spálil jako oběť, nebo ne? Aha, oběti se naplnily v Kristu … A co Jeruzalém a Izrael? Nedošli i oni svého naplnění v Kristu? Nemluví apoštol o tom, naší matkou je ten nebeský Jeruzalém, který vyhlížíme z nebe (Ga 4,26), zatímco ten tělesný Jeruzalém v zemi Izrael stále rodí své děti do otroctví (Ga 4,25)? A není tím nebeským Jeruzalémem nevěsta Kristova, jak to ukazuje Jan ve Zjevení 21?

• „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.“ Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. (Zj 21,9–11)

Tohle je o principech nové smlouvy, tedy o tom, že musíme Starý zákon vykládat novým, že proroctví a zaslíbení máme vidět ve světle naplnění, jichž se jim dostalo v Kristu a skrze jeho dílo. Můžeme to samozřejmě komplikovat, když budeme mluvit o tom, že proroctví se mohou naplnit vícekrát. Může přijít zase Elijáš, alias Jan Křtitel. Proč ne? Může se možná znovu narodit Mesiáš, nebo ne? Může být znovu vylit Duch svatý, jako v den Letnic, když už je tady vylitý? Nebo je skutečně dokonáno? Udělal Ježíš všechno? Nebo je před námi pole neorané mnoha věcí, které ještě v tomto světě musí Pán nějakým způsobem dokonat? 

Za chvíli budeme jíst chléb a pít víno, připomínat si novou smlouvu, kterou Pán zpečetil svou krví. Při tom můžeme a máme žasnout nad velikostí jeho díla. Máme tuhle prostou věc dělat, dokud on nepřijde. Poslední obraz, poslední stín, protože až přijde, bude tu plnost – hostina Beránkova, nové tělo, Kristovo tělo, plnost jeho přítomnosti a radost z jeho slávy.