Bůh potvrzuje zaslíbení dané Abrahamovi

Jaroslav Kernal, Praha 21. května 2023

Jsme znovu ve dvacáté šesté kapitole knihy Genesis. Znovu se podíváme na život jednoho z praotců Izraele, z praotců víry, Izáka. Uctíváme Boha, který sám sebe označuje jako Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova. A i když Izák v zapsané historii v Božím slově nezaujímá příliš významné místo, před Bohem takové místo rozhodně má. Stačí, když si připomeneme dvě důležité věci – jednak je zaslíbeným synem, synem víry, synem Boží milosti a moci a za druhé je také obětovaným synem, synem, který byl položený na oltář, aby byl obětován jako oběť Bohu milá. Bůh sám zadržel ruku jeho otce Abrahama a nadmíru jasně prohlásil, že Bůh sám si najde beránka k oběti zápalné (Gn 22,8). Již před stvořením světa si Bůh vyhlédl beránka, který měl být obětován – svého milovaného Syna. Před stvořením světa tady byla nějaká dohoda v Bohu, a někteří teologové mluví o smlouvě, ačkoliv Písmo nám nic takového neříká, takže bych byl v této věci zdrženlivý, Otec se dohodl se svým Synem, že se Syn stane smírnou obětí za hříchy těch, které se Otec rozhodl darovat Synovi (J 6,37–39; 17,2). Když Jan Křtitel spatřil Pána Ježíše, zvolal: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (J 1,29). A Petr napsal, že jsme nebyli vykoupeni stříbrem ani zlatem, což jsou poklady tohoto světa, které uchovávají hodnotu navzdory všem krizím tohoto světa, ale byli jsme vykoupeni převzácnou krví Kristovou. „On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů“ (1Pt 1,19–20). Ježíš je ten beránek, Ježíš je tou obětí smíření, která nám dokořán otevírá přístup k Bohu, Ježíš je tím, na koho ukazuje Abraham, o kom svědčí Izák, koho můžeme vidět na životě Jákoba. Celé Písmo svědčí o Ježíši. On je srdcem evangelia, v něm je naše vykoupení, on je tou cestou, pravdou i životem, on je chlebem života i světlem světa, v něm je vzkříšení i život. Na něj se musíme soustředit, k němu musíme jít, v něj musíme věřit a s ním musíme žít. Bez něj nemáme nic. S ním máme všechno. Na něj ukazuje i náš dnešní text, jak jsme to viděli minule, když jsme mluvili o Izákových zkouškách, a jak si to ukážeme i dnes, když budeme mluvit o Izákových smlouvách. Bůh obnovuje smlouvu s Izákem – připomíná mu smlouvu, kterou uzavřel s jeho otcem Abrahamem a následně tuto smlouvu ratifikuje v nočním vidění, aby mu dal důkaz své přízně v tom, že k němu pošle jeho nepřátele, tedy ty, kdo ho vyhnali pryč od sebe a oni budou těmi, kteří budou chtít uzavřít smlouvu s Izákem. To je náš dnešní text. Pojďme se sklonit před Pánem a vyprosit si od něj milost.

Znovu si musíme připomenout časové souvislosti. Dvacátá šestá kapitola Genesis se odehrává někdy po smrti Abrahama, jak to můžeme vidět ve verších patnáct a osmnáct, kde čteme o tom, jak Pelištejci po Abrahamově smrti zasypali studny, které vykopal Abraham a které následně jeho syn Izák obnovoval. Abraham zemřel, když Izákovým synům, Ezauovi a Jákobovi bylo patnáct let. Tato kapitola končí slovy: „Když bylo Ezauovi čtyřicet let …“ – takže někdy v průběhu oněch pětadvaceti let mezi Abrahamovou  smrtí a Ezauovou svatbou se odehrály tyto věci. Z hlediska našeho tématu je důležité, že to je po smrti Abrahama.

I. Bůh obnovuje smlouvu

Někdy po Abrahamově smrti, tedy někdy po sedmdesátém pátém roce Izákova života, nastal v Kenaánu hlad. Ovšem to není ta nejdůležitější informace v našem textu. Mnohem důležitější je, že Bůh se zjevil Izákovi a řekl mu, aby nechodil do Egypta, což byl zjevně Izákův záměr, ale aby šel do Geraru. A tady bych chtěl, abychom si všimli toho, jak Izák jednal – ani na okamžik nezpochybnil Boží slovo, ale hned se podle něj zařídil. A to by pro nás mělo být velkým povzbuzením a příkladem. Kdykoliv nám Bůh něco odhalí ve svém Slově, v Písmu, máme se toho chytit a už to nepustit. Máme se toho chytit a jednat podle toho. Už pořád. Stavět na Božím slově. Toto je jednoznačný důkaz toho, že Izák byl mužem Božím. Bůh mu řekl, aby nechodil do Egypta, ale šel do Geraru, a Izák šel do Geraru. To ukazuje na srdce, které je darované Bohem, které je znovuzrozené, které miluje Boha a jeho Slovo, které jedná podle toho, co Bůh zjevuje. Bůh řekne, a Izák podle toho jedná! Bůh řekl, aby se Izák položil na oltář jako zápalná oběť a Izák se podle toho zařídil. Nedává vám najednou mnohem větší smysl dvacátá druhá kapitola, kde se nejspíš dospělý Izák dověděl, že se má položit na dříví, které sám přinesl, takže se nechal od svého otce svázat a se zavřenýma očima čekal na smrtelnou ránu z ruky svého otce? Já tady znovu vidím poslušné, pokorné, prosté, přímé a jednoduché srdce, které je oddané Pánu, které všechno přijímá z jeho ruky a které za to dokáže vzdávat Pánu chválu, jakkoliv se to zdá nemožná.

To je ten Izák, který v tichosti rozjímal na poli, při procházkách přírodou, divočinou, který obdivoval nádheru stvoření a utěšoval se velikostí svého Stvořitele. To je ten Izák, který si s potěšením dopřával úlovků svého syna Ezaua. To je ten Izák, který bez váhání přiznal své selhání v tom, jak zapřel svou ženu, když na něj uhodil abímelek. To je přímé srdce – to je tvoje žena! Ano, je to moje žena. Bál jsem se …

Bůh k němu přichází a povzbuzuje ho, obnovuje s ním svou smlouvu. Tu smlouvu, kterou uzavřel s jeho otcem Abrahamem. A tohle je první důležitá lekce – to, že Bůh uzavřel smlouvu s mým otcem, ještě vůbec neznamená, že ji uzavřel i se mnou. Vůbec ne. Tady se velmi mýlí ti všichni, kteří dnes říkají, že když Bůh uzavřel svou smlouvu s rodiči, uzavřel ji také s jejich dětmi. Abraham měl dva syny! Ale Bůh uzavřel svou smlouvu jenom s Izákem. Izák měl dva syny! Ale Bůh uzavřel svou smlouvu jenom s Jákobem. Syn těla, Izmael, nebyl ve smlouvě s Bohem, a to i navzdory tomu, že byl obřezán. Nakonec byl vyhnán, protože syn svobodné nemůže být se synem otrokyně. Syn, který pohrdl prvorozenectvím, syn, který nebyl vyvolen, ale byl zavržen, protože Jákoba jsem si zamiloval (Mal 1,2), ale Ezaua jsem nenáviděl (Mal 1,3), nebyl ve smlouvě s Bohem, i když se zrodil ze stejné matky jako Jákob, i když byl obřezán stejného dne jako Jákob. Ještě předtím než se narodil, byl vyloučen ze smlouvy. Dědicem smlouvy byl Izák! Ale víte co? Bůh musí uzavřít svou smlouvu také s Izákem. Je to úplně stejné, jako v našich vlastních životech. Bůh musí uzavřít svou smlouvu s každým z nás jednotlivě, bez ohledu na to, jak jsme se narodili.

I když jsou naše jména od věčnosti zapsaná v nebesích, radovat se z toho můžeme teprve ve chvíli, kdy se to stane skutečností v našich životech, tedy kdy opustíme starý způsob života, uvěříme ve svém srdci v Pána Ježíše Krista a začneme ho následovat. Do té doby jsme dětmi hněvu, a kdybychom zemřeli v takovém stavu, bez víry v Pána, bez pokání, bez nového srdce, bez lásky ke Kristu, ukázalo by se naprosto přesvědčivě, že naše jména ve skutečnosti zapsaná v knize života nikdy nebyla.

Bůh obnovuje svou smlouvu s Izákem. Kdyby Bůh neobnovil svou smlouvu s Izákem, nikdy bychom nemohli mluvit o Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. A i když obnovuje svou smlouvu na základě toho, co slíbil Abrahamovi, říká to Izákovi. Říká mu to po smrti Abrahama, říká to přímo jemu, mluví přímo s ním a jedná jenom s ním. Bůh nás už v knize Genesis, v podstatě od samotného začátku, učí, že je osobním Bohem. Bůh je Bohem, který jedná s konkrétním člověkem. Uzavírá svou smlouvu s konkrétní osobou, s konkrétním jedincem. Bůh není paušálním Bohem. Bůh nevyhlásil nějaký paušál, neudělal amnestii, jako to u nás dělá prezident, ale jedná naprosto konkrétně s jednotlivým člověkem. Bůh jedná s vámi a se mnou.

Naše víra je osobní víra. Nevztahuje se k tomu, co Bůh udělal s někým jiným, ale je to o tom, co Bůh udělal s námi osobně. Nestačí, že Bůh jednal s mými rodiči, s mými sourozenci nebo přáteli, je bezpodmínečně nutné, aby Bůh jednal také se mnou. Bez tohoto konkrétního jednání bychom byli stále mrtví ve vinách a přestoupeních, byli bychom dětmi toho zlého. Ale díky tomu, že Bůh přišel k nám, do našich životů, můžeme s radostí vyznávat, že my jsme děti smlouvy, že s námi Bůh uzavřel svou smlouvu, že jednal konkrétně se mnou, že já jsem jeho dítětem, že se ve své milosti sklonil ke mně a dal mi milost věřit v něj a tedy právo nazývat se Božím dítětem. Podle toho poznáváme děti Boží  a děti ďábla. Nejde o každý jednotlivý detail  v našem životě s Bohem, v našem poznávání Pána, ale jde o mou víru, mou lásku k Pánu Ježíš můj vztah. O nic jiného skutečně nejde, než o mou osobní víru, než o šíření evangelia skrze tělo, které nám Bůh dal, a to je náš život na prvním místě a naše společenství, naše církev na místě druhém. Bůh s námi obnovil svou smlouvu. Kdo není v této smlouvě, nemá vztah s Bohem a nemůže na sebe vztahovat zaslíbení, které tato smlouva slibuje.

II. Bůh potvrzuje smlouvu ve vidění

Bůh obnovil svou smlouvu s Izákem před tím, než ho poslal do Geraru. Zjevil se mu a jednal s ním. Zakázal mu jít do Egypta a poslal ho do Geraru. Nejde o to, že by některé z těch míst bylo lepší – Gerar byl stejně pohanský jako Egypt. Ale jde o to, abychom následovali Boha, abychom poslouchali jeho Slovo. Izák žil ve svobodě Božího dítěte, a přece to neznamenalo, že si bude dělat, co se mu zlíbí. Byl cele závislý na Božím slově. A my jsme také. Boží slovo je pro křesťana svaté. Nechce jednat proti němu. Nedovolí žádným okolnostem ve svém životě, aby se postavily mezi něj a Boží slovo, aby ho odvrátily od Písma, aby mu zatemnily jasnou pravdu zjevenou v Bibli.

Bůh obnovil svou smlouvu s Izákem a poslal ho do Geraru. Zavázal se mu, že mu bude žehnat, že bude s ním a že ho ochrání. A své slovo do písmene splnil. Byl s Izákem v Geraru. Zjednal mu přízeň, a navzdory tomu, že se Izák bál o svůj život, Bůh mu zjednal přízeň. Bůh byl s ním a Izák sklidil toho roku stonásobně. Izák se vzmáhal víc a víc. Izák měl mnoho skotu i bravu, měl četnou čeleď, mnoho lidí, kteří pro něj procovali. A nakonec mu Bůh požehnal skrze jeho nepřátele, jak ještě za chvíli uvidíme. Bůh je poslal, aby s Izákem uzavřeli smlouvu. Ale nyní jsme ještě u toho, že Bůh dá poznat Izákovi, a zahrne ho svou přízní, ale lidé ho vyženou pryč od sebe. Přesně to je dílo nevěřícího člověka.

Nevěřící lidé nechtějí vidět velikost Boží milosti a hloubku Božího požehnání, které spočívají na věřících. I když vidí jednotlivá konkrétní požehnání, jejich vzdor vůči původci této milosti je mnohem větší. Když se podíváme do historie církve, můžeme vidět, jak Bůh často otevíral dveře svému lidu a zjednával mu svou přízeň v očích nevěřících lidí, takže např. mnozí páni na našem území chránili Boží lid, protože viděli, že se jedná o lidi věrné, o lidi pracovité, o lidi pokorné, kteří se nepozvedají v hněvu a ve vzpouře proti svým pánům. A chtěli mít tento lid na svých pozemcích navzdory tomu, co vyhlašoval král nebo vládce celé země.

V našem textu vidíme určitý vzorec, který nacházíme dále v historii Božího lidu. Izák byl vyhnán z Geraru. Proč ho Bůh do Geraru poslal? Nevěděl Bůh, že ho vyženou? Věděl. Ale potřeboval to naučit Izáka a skrze něj také Izraelce, kteří vycházeli z Egypta a nakonec také nás samotné. To, co tady čteme, je vysvětlení toho, co to znamená, že jsme v tomto světě, ale nejsme z tohoto světa. Jsme tu jenom cizinci. Jsme Hospodinovi požehnaní, ale nejsme vítaní mezi lidmi tohoto světa. Stejně jako Izák i my jdeme ve šlépějích těch, kdo nás předcházeli ve víře. Izák obnovoval studny svého otce Abrahama. I my obnovujeme studny, které vykopali naši předkové. Nejsme prvními křesťany na světě, ale stavíme na dědictví těch, kteří nás předcházeli ve víře.

Nejsme otroky našich otců ve víře, takže nejsme svázáni se vším, co dělali oni a jak to dělali. Jsme otroky Pána Ježíše Krista, takže jsme vázáni jeho Slovem, které je pro nás tím měřítkem víry, měřítkem pravdy. Stavíme na tom, co vykopali naši otcové, ale jenom do té míry, do jaké to souhlasí s Písmem. A bez rozpaků můžeme odmítnout všechno, co s Božím slovem nesouhlasí. Jsme povoláni ke svobodě úplně stejně, jako Izák.

Izák obnovoval studny, které vykopali služebníci jeho otce Abrahama. Ale nebyl s nimi svázaný natolik, že by kvůli nim vyvolal nepřátelství s Pelištejci, mezi nimiž žil. Když si nárokovali právo na tyto studny, Izák jim je přenechal a šel dál. Nelpěl na tom své díle, ale všechno, co dělal, dělal jako Pánu. A rozuměl tomu, že se jedná o Boží požehnání, které je určené všem lidem, ne jenom jemu. Myslím, že dobře chápal, že je jenom nástrojem v Boží ruce, který Bůh v tomto světě používá, aby skrze tento svůj nástroj zjevil svou dobrotu, svou lásku a své požehnání. Nebojoval o studny, které si nárokovali Pelištejci, ale prostě ustoupil a šel dál a vykopal další studnu. Dál jednal správně, dál jednal tak, jak se to Bohu líbilo. A Bůh mu potvrdil svou přízeň tím, že se mu znovu zjevil v nočním vidění.

A podívejte se do našeho textu, co Bůh znovu říká Izákovi. Když chtěl Izák sestoupit do Egypta, Bůh mu řekl, aby to nedělal, aby se nebál jít mezi Pelištejce, protože on sám bude s ním. A svou přítomnost mu potvrdil svým požehnáním. I nás Bůh povzbuzuje, abychom šli do tohoto světa, abychom zůstali v tomto světě, ačkoliv nejsme z tohoto světa, abychom zde byli světlem i solí, abychom zde konali dobré skutky, které nám Bůh ve své milosti a lásce připravil. A když se svět otáčí proti nám, Bůh nás znovu povzbuzuje svou přítomností, svou přízní, svou láskou, svým požehnáním.

• Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“ (Gn 26,24)

Tady zní jako refrén slova „neboj se“ – to je skutečně něco, co se v Písmu opakuje od první knihy až do poslední. Bůh neustále povzbuzuje svůj lid, aby se nebál. Nemusíme se bát, protože Bůh nás zná jménem, protože Bůh se za nás postavil, když dal svého milovaného Syna za nás. V něm nám daroval úplně všechno. A kdykoliv přicházejí těžké chvíle do našich životů – a že jich není málo – Bůh nám v nich znovu potvrzuje svou přízeň, svou blízkost, ujišťuje nás o své lásce a povzbuzuje nás k víře v jeho zaslíbení. Neboj se, ustrašená, zoufalá nebo vyčerpaná duše, Bůh je s tebou. Bůh ti požehná a rozmnoží tě kvůli svému služebníkovi, kterého si vyvolil, kvůli Pánu Ježíši Kristu. Jen se postav na něj, na jeho oběť, na jeho dílo, na to, co nám zaslíbil a pevně se toho drž. Bůh nakonec přivede i tvé nepřátele, aby je s tebou smířil.

III. Bůh stvrzuje svou smlouvu skrze lidi

Bůh se zjevil Izákovi, a co udělal Izák? Izák vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Abraham neustále stavěl oltáře. Izák byl položen na oltář. Teprve nyní Izák sám staví oltář a vzývá Hospodinovo jméno, oslavuje Pána. To neznamená, že do té doby nebyl věřící – svou víru prokázal mnoha způsoby a v mnoha věcech. Přesto teprve nyní dělá to, co pravidelně dělal jeho otec – buduje oltář a vzývá Pána. Přesně to máme udělat i my. Už tady nemáme kamenné oltáře, na které bychom pokládali oběti zvířat a spalovali je jako libou vůni pro Hospodina. Bůh po nás chce úplně jinou oběť – a tou jsme my sami. Máme sami sebe přinášet jako oběť živou, svatou a Bohu milou. To je naše pravá bohoslužba.

• Líbí-li se Hospodinu cesty člověka, vede ku pokoji s ním i jeho nepřátele. (Př 16,7)

Hospodin se dívá na každého člověka a sleduje jeho cesty. Bůh má moc učinit z nepřátel přátele, z protivníků spojence. On naklání i srdce králů podle toho, jak se mu zlíbí. Dovede k pokoji zavilé nepřátele, varuje Lábana, aby se bál zkřivit vlásek Jákobovi, obměkčí Ezaua, aby padl svému bratru, jehož chtěl dlouhá léta zabít, do náruče. Bůh chce vidět, jestli člověk žije podle jeho vůle, jestli se pevně drží jeho Slova, protože přesně to je cesta, která se Bohu líbí – když člověk miluje Boha celým svým srdcem, z celé své duše, celou svou myslí a ze vší své síly. V takovém životě má Bůh zalíbení a přivádí na cestu pokoje i nepřátele takového člověka. Je to i tvá cesta, bratře, sestro?

Bůh vedl Izáka do Geraru a dobře věděl, že ho odtud vyženou. Nevyhnali ho kvůli jeho podvodu, jako to bylo v případě jeho otce, kterého vyhnali z Egypta, a to navzdory tomu, že je Izák podvedl stejně, jako Abraham. Ale vyhnali ho ze závisti. Vyhnali proto, že mu Bůh tolik požehnal. Mnohdy toužíme po Božím požehnání, po zjevném požehnání, které by ukázalo, že patříme Bohu, ale měli bychom mít na paměti, že takové požehnání může přinést, a často také přinese, nepřátelství ze strany světa. Takové požehnání z nás může udělat nepřátele lidí v tomto světě. Přesně to se stalo Izákovi. Ale proto, že byl věrný a následoval Pána krok za krokem, nedal se vydráždit a nepočítal křivdy, Bůh přivedl jeho nepřátele a položil mu je pod jeho nohy. Bůh sám způsobil, že jeho nepřátelé za ním přišli, aby s ním uzavřeli smlouvu. Podobné povzbuzení čteme v knize Zjevení:

• Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem si tě zamiloval. Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. (Zj 3,8–10)

To je moje oblíbená církev ve Filadelfii. Církev, která nemá velkou moc. Není příliš oblíbená. V Sardách byla církev, která byla živá podle jména, ale v Pánových očích byla mrtvá (Zj 3,1). V Laodiceji byla církev, která ve svých očích nic nepotřebovala, myslela si, že je bohatá, ale v Pánových očích byla chudá, nahá, ubohá, nemocná a slepá. Ve Filadelfii byla církev, která byla věrná. Zachovala Boží slovo. Právě tak jako Izák zachoval Boží slovo. Izák byl věrný. Držel se Božích slibů a Bůh přivedl jeho nepřátele a položil mu je k nohám.

Tentýž abímelek, který ho vyhnal, za ním nyní přichází a chce s ním uzavřít smlouvu. Nebudeme ti dělat nic zlého a nic zlého jsme ti neudělali – jenom jsme tě vyhnali. Mohli jsme tě zabít, ale neudělali jsme to … Vidíme, že Bůh ti žehná, že jsi Hospodinův požehnaný, tak bychom chtěli uzavřít smlouvu. Chceme zavázat k tomu, že na nás nebudeš útočit, že s námi nenaložíš zle. Ale víte co? Izáka nějaký Gerar vůbec nezajímal. Izák nakonec musel řešit problémy ve své vlastní rodině, ale i kdyby je neřešil, stejně by se o Gerar nezajímal. Bůh mu zaslíbil celou kenaánskou zemi a Izák se nemusel starat o to, co měl aktuálně před očima, místo toho se upínal k tomu, co mu Bůh zaslíbil – upínal se k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Tam byla Izákova touha, tak vkládal veškerou svou naději. A mimochodem – o Geraru už v Písmu neuslyšíme. Jediná zmínka je až o nějakých tisíc let později, kdy Šalomounův pravnuk, Ása, pronásledoval Kúšijce až ke Geraru a vyplenil všechna okolní města. Gerar nejspíš zachovali. Bůh zachovává své slovo a své sliby. Nejenom svým dětem, ale dokonce i pohanům.

Bůh potvrdil svou smlouvu s Izákem a stvrdil ji tím, že přivedl i jeho nepřátele, aby se s ním smířili, aby s ním uzavřeli smlouvu, protože viděli, že je Hospodinův požehnaný. Neviděli to snad předtím? Viděli – a byl to důvod, proč Izáka vyhnali. Nyní ze stejného důvodu přicházejí, aby s ním uzavřeli smlouvu. A my můžeme znovu vidět Izákovu pokoru, prostotu, jednoduchost jeho víry a lásky na jednání s těmito lidmi. Vystrojil jim hody, jedli a pili a za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou.

Vidíme tady Božího muže, který se nechává vést Bohem a Bůh mu žehná. Bůh mu otevírá dveře, stejně jako je později otevřel církvi ve Filadelfii. Proč? Kvůli věrnosti a zachovávání Božího slova. A to je hlavní lekce pro nás – abychom byli věrní a pevně se drželi Božího slova. Potom bude Pán otevírat dveře i nám. Takové dveře, o nichž bychom se nikdy nenadáli, že by se nám vůbec mohli otevřít. Byl to šok pro Izáka, jak to vidíme v jeho slovech, byl to šok pro církev ve Filadelfii, která s něčím takovým vůbec nepočítala. Ale chtěla být věrná. A to bylo to zásadní. Kéž bychom i my toužili po tom být věrní Pánu v každé situaci a za všech okolností – ať už přijde hlad nebo pronásledování či jakákoliv jiná zkouška. Amen.