Bůh zjednává právo zdeptanému

Karel Trnka, Praha 31. října 2021

Pokojné ráno, bratři a sestry, sešli jsme se zde, abychom společně uctívali našeho Pána Ježíše Krista. A slyšení Božího Slova a jeho aplikace do našeho života, je vrcholem křesťanského shromáždění! Dnes máme před sebou 10. Žalm. Na úvod přečtu náš dnešní text.

„Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš? Ponížený je pro zpupnost svévolníka v jednom ohni. Ať se zapletou v těch piklech, které vymýšlejí! Když svévolník chválí, pak jen pro své choutky, když chamtivec dobrořečí, znevažuje Hospodina. Svévolník ve zpupném hněvu říká: „Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není.“ Odtud všechny jeho pikle. Úspěšné jsou jeho cesty v každé době, vysoko jsou od něho tvé soudy, soptí proti všem svým protivníkům. Říkává si v srdci: „Mnou nic neotřese. Z pokolení do pokolení mě nepotká nic zlého.“ V ústech má jen samou kletbu, lest a útisk, na jazyku trápení a ničemnosti. Na nádvořích číhá na čekané, v skrýších vraždí nevinného, jeho oči pasou po bezbranném. Číhá v úkrytu jak v houští lev, číhá na poníženého, aby se ho zmocnil, zmocnil se ho, do sítě ho vtáhl. Plíží se a krčí a bezbranní upadají do jeho spárů. Říkává si v srdci: „Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí.“ Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované! Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: „Ty nic nevypátráš“? Ty však vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou. Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc. Přeraz paži svévolníka, paži zlého. Jeho svévoli vypátráš, nic ti neunikne. Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země. Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho, zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému; člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.“

10. Žalm navazuje na 9. Řada komentátorů spojuje oba tyto texty do jednoho. Vedou nás k tomu dobré důvody: Například 10. Žalm nemá nadpis (podobně jako 1. a 2. Žalm, které rovněž bývají spojovány dohromady) a oba tyto žalmy sjednocuje akrostická forma hebrejské abecední poezie (kde každá sloka začíná hebrejským písmenem a sestupně pokračuje až k poslednímu písmenu). Septuaginta (řecký překlad Starého zákona) sjednocuje tyto Žalmy do jednoho; masoretský text (hebrejský starozákonní text) je zase rozděluje.

Na druhou stranu je zde rovněž zásadní změna tónu, jež nám indikuje, že rozdělení je věcné. Například v posledním verši 9. žalmu čteme tuto Davidovu smělou výzvu: „Hospodine, zdrť je strachem, ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé.“ Ale v 1. verši 10. Žalmu vidíme náhlou změnu v tónu, když David lamentuje: „Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?“ Ať už je však spojíme dohromady nebo rozdělíme, mají k sobě 9. a 10. žalm velmi blízko.

Musíme zdůraznit, pakliže nechceme minout cíl, jeden zásadní fakt: A totiž, že celý 10. žalm je i modlitbou! Modlitbou, jež začíná prastarou, a přitom však stále aktuální otázkou! Proč Bůh dovoluje svévolníkům činit zlo?  Přemýšleli jste, jak byste odpověděli, kdyby se vás takhle někdo zeptal, bratři a sestry? Touto otázkou se budeme zabývat hned v 1. bodu našeho kázání a budeme z Božího Slova čerpat odpovědi. 

A potom tu máme problém omezené lidské zkušenosti. Kde máme jako lidé hledat komfort a ujištění, když se svět hroutí zkázy? Jak máme osobně přistoupit ke zlu, které nás každý den konfrontuje? Ve 2. bodě se seznámíme více s Davidovou zkušeností se zlem (a jeho květnatým popisem svévolníků).

A nakonec, ve 3 bodě, si ukážeme, že naše osobní zkušenost se může různit, avšak naše víra a jistota by měla stát na věčném a nikdy se neměnícím Božím Slově!

1. Prastará otázka

V 1. verši čteme lamentaci (nářek, bědování) krále Davida a současně i velmi zajímavou otázku směrem k Hospodinu: „Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?“

Tato otázka je prastará jako samo lidstvo a přitom stále aktuální. Má různé formy, přestože je v jádru stále stejná. A nevyhne se ani věřícímu člověku! Když to vypadá, že se svět hroutí do pekel, Boží lid často běduje a ve svých srdcích hlasitě volá: „Kde jsi, Bože?“

Zrovna tak jako svatí mučedníci, kteří zemřeli pro Kristovo jméno, a jejichž volání slyšíme po rozlomení 5. pečeti v 6. kapitole knihy Zjevení: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ (Zjevení 6:10). I zde vidíme stejný apel: Vroucí (a trochu i netrpělivé) volání Božího lidu po spravedlnosti! 

Ihned na úvod musíme ovšem vyzdvihnout jednu skutečnost. A totiž, jak je Bible realistická! Jedním ze znaků falešných náboženství bývá jev, jež můžeme popsat jako naivní idealismus. Typicky například Svědkové Jehovovi (ale bohužel i další církve) rádi prezentují své materiály kresbami, jež působí přehnaně idealisticky, a kdyby uměly mluvit, říkaly by věci jako: „Tady je společenství, kde se mají všichni rádi. Vaše problémy zmizí, jakmile se k nám přidáte...“ Jde samozřejmě o formu manipulace! Neboť nejde o prezentaci pravdy (reality), ale fikce, která má působit na lidské emoce.

Bible ale nikdy nedělá nic tak laciného! Kdepak! Prezentuje svět takový jaký je. Pravdu takovou jaká je! Boží lid takový jaký je – v jejich vítězstvích i prohrách! Učí nás rozlišovat dobro od zla, pravdu od lži, spravedlnost od nepravosti! A vede nás od poznání našeho hříchu k Boží milosti zjevené v osobě Ježíše Krista!

Neslibuje nám nic naivního! Neříká nám: „Přidejte se k nám a všechny vaše problémy zmizí. A už budete všemu rozumět!“ Náš dnešní text je toho zářným příkladem. Ukazuje nám modlitbu krále Davida, jež nám cosi prozrazuje o jeho porozumění (respektive neporozumění) Božímu jednání.

Především zde spatřujeme onu opravdovost! David není nějaká „mýtická postava z éteru“, ale reálný člověk jako my, a má proto i podobné otázky jako my! A my se s ním můžeme ztotožnit... 

Milí svatí, Bůh nás přesahuje natolik, že můžeme s jistotou říct, že kdo tvrdí, že všemu rozumí o Bohu (a nemá žádné nezodpovězené otázky) – zejména pak Jeho úradkům a všem plánům, nepoznal ještě tolik, kolik je potřeba poznat! Nebo jen nežil dost dlouho. Vždyť i apoštol Pavel napsal tato, mnohokrát citovaná, slova: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!“ (Ř 11,33). A proto je zcela normální mít otázky...

Zrovna tak jako tu, kterou král David předkládá v modlitbě před svého Boha: „Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?“ Ptá se a v jeho slovech vnímáme naléhavost!

Ještě než si odpovíme, na co se David vlastně ptá, povšimněme si ale nejprve, co dělá. David promlouvá přímo k Bohu – nehledá tedy odpovědi u člověka! Toto je zcela zásadní poznání, ač je i triviální. Jeden ze základních problémů člověka je jeho duchovní lenost. A tak vyzdvihněme na úvod tento fakt, že zde máme člověka, který má otázky a hledá odpovědi přímo u svého Boha!

A co je podstatou jeho otázky, milí svatí? David se Boha esenciálně ptá na to, proč dovoluje lidem konat zlo!

To je zjevné z následujícího textu, kde je barvitě popsáno jednání svévolníků. K tomu se více dostaneme v druhém bodě. Nyní se ale ještě zastavíme a podíváme hlouběji do Božího Slova a budeme hledat odpovědi na Davidovu otázku.

Zeptejme se nejprve ale i my! Proč se vůbec David táže na takovou otázku? Co jej k tomu vnitřně motivuje? Touha po výkonu spravedlnosti!

Kdokoliv se ptá na tuto otázku, ať už křesťan nebo nevěřící, dosvědčuje svým jednáním biblický fakt, že je stvořen k Božímu obrazu a má dílo Božího zákona vepsané ve svém srdci, jak nám to sděluje i apoštol Pavel v listě Římanům.

„Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ (Ř 2,14-15).

Apel na spravedlnost je člověku vlastní, neboť má v srdci vepsáno to, co zákon požaduje (ve Studijním překladu máme výraz dílo Božího zákona). Lidé moc dobře vědí, že zlo je zlé a nespravedlnost nespravedlivá – objektivně! A i když jsou hříšní a mají často posunuté vnímání spravedlnosti, nemohou však snadno zapřít svou identitu. Nemohou zcela zapřít svého Tvůrce, byť se o to snaží, a když to dělají, jen prakticky demonstrují, co Bible učí.

Protože: Představte si, jak je to absurdní, klást si podobné otázky, pakliže neexistuje Bůh, a jsme jen výslednicí neosobních spontánních sil! Co je potom ono vnitřní pnutí a svědomí, které v nás hlasitě volá: „Toto je lež! To je vražda! Byl jsem podveden! To je nespravedlivé!“ Není-li Bůh, je všechno dovoleno! Ale především, není-li Bůh, potom objektivně (mimo naší mysl), neexistuje žádný Standard dobra, žádný absolutní Arbitr, který by byl současně osobní, abychom vůči němu mohli být vykazatelní! Pak ale přirozeně neexistuje nic jako dobro či zlo. Proč se tedy hněvat nad nespravedlností ve světě? Proč se vůbec zlobit?

David zde klade tuto otázku, protože jako Boží stvoření ví, že zlo a nespravedlnost je v nesouladu s Božím charakterem. Bůh je dokonale svatý a spravedlivý, a pakliže se hněváme my, porušení hříšníci, kteří máme standard dobra a zla navíc posunutý (vlivem našeho hříchu), co teprve potom třikrát svatý Hospodin zástupů? Jak moc se musí hněvat On?!

Bůh není apatický vůči zlu ve světě. Kdepak! Boží Slovo nám dosvědčuje, že nejen my (hříšníci), ale i Bůh se hněvá. Jeho svatý hněv je reakcí jeho spravedlnosti vůči zlu. A nehněvá se jen vůči hříchu jako takovému, ale právě i vůči hříšníkům. „Bůh je spravedlivý soudce; každý den má Bůh proč vzplanout hněvem.“ (Ž 7,12). Čteme v 7. žalmu. A v 11. žalmu pak máme tato slova: „Hospodin zkoumá spravedlivého i ničemu. Jeho duše nenávidí lidi milující násilí.“ (Ž 11,5).

Ptejme se dál: Jak ale může Bůh, který nenávidí zlo, dopouštět všechno to zlo ve světě? Není všemocný? Není svrchovaný? Jak odpovíte, bratři a sestry? Jak byste odpověděli, kdyby se vás takhle někdo zeptal?

Předně musíme říct, že žádný hřích nezůstane nepotrestán. To je důležitá pointa. Každý člověk se jednou postaví před Boha a bude mu skládat své účty. Ne všechno zlo je ovšem potrestáno okamžitě nebo v plném rozsahu! „Neboť ustanovil den, „ čteme ve Skutcích. „v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ (Sk 17,31). Tato slova zvěstoval apoštol Pavel v Athéňanům – slova o budoucím soudu, který dopadne na tento svět! Slova vzbuzující velikou bázeň!

Toto je podstatná část odpovědi. Bůh jednou potrestá každý lidský hřích! Avšak můžeme jít ještě dál a říct, že další zásadní pravda je ukryta již v samotné otázce krále Davida.  V otázce: „Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?“

Totiž i to, že se svět propadá do hříchu a zla více než je zvykem (jestli můžeme něco takového říct), se děje proto, že již probíhá Boží soud. Toto je Boží soud – když Bůh dává hříchu volný průběh! Apoštol Pavel, ve svém popisu o probíhajícím Božím soudu a hříchu lidstva (hříchu, že ačkoliv lidé poznali Boha – respektive, Bůh se jim dal poznat, oni jej však nepřijali a neoslavili jako Boha), pokračuje ve 28. verši těmito slovy: „Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.“ (Ř 1,28).

A pak pokračuje výčtem všelijakých neřestí: „Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování. Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.“ (Ř 1,29-32).

Bůh se vzdálil a vydal je, jak jsme četli: „napospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.“ Již toto je Božím soudem, bratři a sestry – obvykle pak následuje větší a drastičtější soud! Takový, o kterém by nám mohl vyprávět například prorok Abakuk, jenž si rovněž pokládal podobnou otázku jako David – i když v jeho případě šlo spíše o stížnost Bohu na hříšný Izrael.

A na co si stěžoval? V prorokovi čteme:

„Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostli se spory a sváry. Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo. Spravedlivého obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno.“ (Ab 1,2-4).

Abakuk si stěžuje Bohu! Nemůže se zkrátka dívat na tu bezzákonnost uprostřed Izraele! Jak jen může Bůh toto všechno dopouštět? Všechnu tu nespravedlnost, jež křičí do nebes! Jak moc se to podobá našemu žalmu! A jak moc i naší době! A co na to Hospodin?

 „Pohleďte na pronárody, popatřte! Ustrnete údivem nad tím, co vykonám za vašich dnů. Nebudete věřit, až se o tom bude vypravovat.“ (Ab. 1:5).  To je opravdu epický úvod! Očividně bude Boží odpověď veliká! Hospodin pokračuje v 6. verši: “Já totiž povolám Kaldejce, pronárod krutý a prchlivý, jenž projde široširou zemí, aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří. Je příšerný a hrozný, vyhlašuje vlastní svrchované právo.“ (Ab 1,6-7).

Zde vidíme zaslíbení soudu, které se pár desítek let poté naplnilo příchodem babylonského krále Nabukadnezara do Izraele. V roce 587. př. Kr. došlo nakonec k destrukci Jeruzalému, Božího chrámu a odvedení velké části populace do Babylonu (podle archeologů přibližně 25 procent). Taková byla konečná odpověď Božího soudu vůči lidu vydanému svým hříchům! Bůh je vydal, aby je mohl následně bít svou holí a vyvýšit svou spravedlnost a svatost!   

Když se bezzákonnost rozmnožuje a svět se hroutí, bývá to předzvěst velikého Božího soudu. Vzpomeňme si dále také na Sodomu a Abrahama, jenž vyjednával s Hospodinem o nezničení města. Z něj byl zachráněn jen Lot a jeho dvě dcery. Jako Boží lid bychom měli rozumět dobám. Když se díváme na svět okolo nás, jak se nepravost šíří a lidé se chlubí svými hříchy, musíme v tom vidět probíhající Boží soud (následek odmítnutí poznání Boha) a možnou předzvěst něčeho dalšího – něčeho většího a hrozivějšího!

Nesmíme ovšem zapomenout: Bůh má vše ve svých rukou! Vše, co se děje, i když to tak nemusí vypadat, je ovšem součástí jeho dobrého svrchovaného plánu se stvořením – a s námi, Jeho vykoupeným lidem! Bůh je v nebesích a kraluje! Svět se může ptát a sarkasticky poznamenávat: „Kde je tedy ten váš Bůh?“ Zrovna takové otázky slýchal i žalmista ve 115. žalmu. A víte, jak odpověděl? „Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná.“ (Ž 115,3).

„Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná!“ A taková by měla být i naše odpověď, bratři a sestry! Nemusíme rozumět všemu, co se děje okolo nás nebo v našem životě. Ani Jób tomu nerozuměl. Nevěděl, proč přišel o děti, majetek a byl raněn nemocí. Přesto má jeho příběh jasné poselství: Důvěřuj Hospodinu za všech okolností – i třeba navzdory naší nepříjemné zkušenosti!

To nás dostává ke druhému bodu našeho kázání, který se nazývá: Davidova zkušenost.

2. Davidova zkušenost

Ve verších 2-11 čteme: „Ponížený je pro zpupnost svévolníka v jednom ohni. Ať se zapletou v těch piklech, které vymýšlejí! Když svévolník chválí, pak jen pro své choutky, když chamtivec dobrořečí, znevažuje Hospodina. Svévolník ve zpupném hněvu říká: „Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není.“ Odtud všechny jeho pikle. Úspěšné jsou jeho cesty v každé době, vysoko jsou od něho tvé soudy, soptí proti všem svým protivníkům. Říkává si v srdci: „Mnou nic neotřese. Z pokolení do pokolení mě nepotká nic zlého.“ V ústech má jen samou kletbu, lest a útisk, na jazyku trápení a ničemnosti. Na nádvořích číhá na čekané, v skrýších vraždí nevinného, jeho oči pasou po bezbranném. Číhá v úkrytu jak v houští lev, číhá na poníženého, aby se ho zmocnil, zmocnil se ho, do sítě ho vtáhl. Plíží se a krčí a bezbranní upadají do jeho spárů. Říkává si v srdci: „Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí.“

Předchozí otázka krále Davida nachází vysvětlení v tomto dlouhém a květnatém popisu ničemy. Jak už jsme řekli v minulém bodě a zde je to zcela patrné: David se v modlitbě ptá Hospodina, proč dovoluje svévolníkům konat zlo... a proto zde máme nyní tak expresivní popis ničemy!

Kdo je ovšem ten svévolník, o němž zde čteme? Jde o konkrétní osobu? Je zjevné, že ne! Máme před sebou  nicméně popis: Davidovu empirickou zkušenost (závěr jeho pozorování okolního světa) – a to je důležité si uvědomit! David, ve své petici, přednáší před Hospodina svou zkušenost ze světa, ve kterém žije. A v tom se s ním jistě můžeme ztotožnit, neboť i my pozorujeme tento svět a můžeme mít často problém pochopit, proč jsou věci tak, jak jsou. Zkušenost by ale neměla informovat naší teologii; pro to máme Boží Slovo – Bibli!

Můžeme také říct, že zde máme profil (či jakýsi archetyp), který přízračně shrnuje jednání neobráceného hříšného člověka. Nejde ani o to, že by každý člověk dělal každou konkrétní věc zde zmíněnou. Ne! Nicméně každý bezbožný člověk svým způsobem zapadá do tohoto profilu svým postojem srdce.

Máme tedy před sebou dlouhý a květnatý popis svévolníka. Musíme ale vyzvednout důležité pozorování: I když si svévolník ve své pýše říká: „Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není (verš 4), “ bylo by chybné jej omezit na moderního ateistu, byť to k tomu může svádět.

Náš svévolník je v prvé řadě praktickým ateistou.  Co to znamená? Znamená to, že žije jako by Bůh neexistoval! Ve studijním překladu máme ve 4. verši krásný popis, jenž podtrhuje, co jsme řekli: „Ničema pro svou povýšenost moc nepřemýšlí. Bůh není — toť všechno jeho uvažování.“ A praktickým ateistou může být ale, milí svatí, i věřící člověk.

Když budeme pozorní, i když se náš text nyní zaměřuje na svévolníka, není ale jedinou postavou. Máme zde ještě poníženého (ve studijním překladu – chudého). Kdo myslíte, že je onen ponížený? V našem kontextu je obětí svévolníka, ale je zjevné – když vezmeme podobné obrazy ze zbytku Písma, že může jít také nakonec o archetyp Božího člověka - o tom ale až později...

Pojďme se nyní podívat blíže na profil svévolníka. Co nám o něm David sděluje?

Ve verších 2-4 pozorujeme jeho pýchu či aroganci!

Král David nám říká, že ponížený trpí právě kvůli zpupnosti (či pýše) svévolníka. Jeho hlavním rysem je právě jeho nadutost. A není toto základní hřích neobráceného člověka, milí svatí? Pýcha? Není to hlavní důvod pádu člověka? Boží Slovo nám říká v příslovích: „Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí.“ (Př 16,18).

Je zcela přirozené, že David začíná právě onou pýchou! Co je ovšem pýcha? Je to hříšná zaměřenost na sebe. Jde o stavění svého já, svých zájmů, své prosperity nad zájmy druhých. Je neslučitelná s láskou. Láska a pýcha jsou jako dva odpuzující se magnety: Nejdou dát k sobě!

Pýcha je v jádru ďábelská. Následuje satanovu vzpouru vůči Bohu! Je také ovocem každého lidského náboženství, které je zaměřené na skutky člověka. Pýcha je také sebeláskou. Proto nám David říká o svévolníkovi: „Když svévolník chválí, pak jen pro své choutky,“ neboli: Hledá jen svůj prospěch a to i na úkor druhých (onoho poníženého).

Pýcha oslepuje člověka, neboť mu nastavuje falešné zrcadlo, kde vidí jen sám sebe. A je potom jako zlá královna ve Sněhurce, která se ptá kouzelného zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější a nemůže snést pomyšlení na to, že by to mohl být někdo jiný!

A proto je svévolník slepý. A protože je slepý, vede ho to do marnosti a hlouposti. Boží Slovo nám říká: „Blázen si v srdci říká: Bůh není. Lidé jednají zvráceně, páchají ohavné činy. Není, kdo by činil dobro.“  (Ž 14,1 ČSP).

Co je opakem pýchy? Pokora! Apoštol Petr nás povzbuzuje: „Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas.“ (1Pt 5,6). Nový život začíná tam, kde končí pýcha člověka. U pokoření se před Pánem!

Co čteme o svévolníkovi dále?

V 5. verši spatřujeme jeho úspěch v tomto světě.

David se dívá na svět stejně jako my a vidí to, co můžeme vidět i my, bratři a sestry. „Úspěšné jsou jeho cesty v každé době, vysoko jsou od něho tvé soudy, soptí proti všem svým protivníkům,“ čteme v 5. verši.

Je pravda, že se svévolníkům tohoto světa často mimořádně daří. Alespoň nějakou, pro nás velmi dlouhou, dobu. Když pozorujeme svět spolu s Davidem: Jistě můžeme najít příklady toho, kde vidíme mocnou Boží ruku dopadat, a ničemové dostávají, co si zasluhují (i když ne ještě v plnosti); můžeme ale i vidět tento případ: Jsou lidé – ničemní lidé, jimž se mimořádně daří ve všem, co podnikají, a Boží soudy se jim, zdá se, vyhýbají.

Pamatujme ale, že to, co čteme, je Davidova zkušenost. Naše zkušenost je omezená; Boží pravda je však jistá! Když vystoupíme metaforicky ze světa a vejdeme do Božího domu, Boží pravda ujistí naše srdce zrovna jako Asafa v 73. žalmu. Asaf zde popisuje, že málem sešel z cesty, neboť záviděl ničemníkům, když viděl, jak pokojně žijí. Následuje velmi dlouhý popis, který se podobá našemu žalmu – jde také o lidskou zkušenost.

Asaf nám o ničemech oznamuje: „Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí, nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé. Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí. Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce. Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé. Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem. Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“ (Ž 73,4-11).

A takhle pokračuje až do 17. verše, kde je náhle zkušenost umlčena skutečným poznáním. Poznáním pocházejícím přímo od Hospodina! Poznáním, že Boží soud nakonec nemine žádného svévolníka! „Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš. Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč do jednoho. Jako snem po procitnutí, Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až se vzbudíš.“ (Ž 73,17-20).

Pojďme dále...

V 6. verši vidíme zabezpečení – v co spoléhá.

Svévolník je pyšný a také sebejistý. V 6. verši čteme tento popis: „Říkává si v srdci: 'Mnou nic neotřese. Z pokolení do pokolení mě nepotká nic zlého.'„ Všimněte si z těchto slov, jak o sebe přemýšlí. „Mnou nic neotřese...“Jako by snad on, podobně jako Hospodin, byl tím nedobytným hradem!

Taková je arogance člověka! Můžeme vzpomenout třeba na asyrského krále Sancheríba, o němž čteme ve Starém zákoně, jenž se snažil dobýt Jeruzalém, a jak nakonec dopadl, když se zpupně povyšoval nad Hospodina zástupů? Ve 2. knize Paralipomenom, čteme, ve 32. kapitole, od 13 verše jeho slova, jež vzkázal prostřednictvím svých služebníků: „Nevíte, co jsem udělal já a moji otcové všem národům zemí (pozn.: Jako bychom slyšeli: Mnou nic neotřese!)? Cožpak dokázali bohové pronárodů těch zemí vysvobodit svou zemi z mých rukou? Který ze všech bohů těch pronárodů, které moji otcové vyhubili jako klaté, dokázal svůj lid vysvobodit z mých rukou? Že by váš Bůh dokázal vysvobodit z mých rukou vás? Ať vás Chizkijáš nepodvádí a ať vás nesvádí; nevěřte mu! Žádný bůh žádného pronároda ani království nedokázal vysvobodit svůj lid z mých rukou ani z rukou mých otců. Ani vaši bohové vás z mých rukou nevysvobodí.“ (2Pa 32,13-16).

To jsou opravdu bombastická tvrzení, Sancheríbe, rozhodně si o sobě mnoho myslíš, umíš však také naplnit své verbální hrozby? Jak myslíte, že dopadl, milí svatí? Poté, co se král Chizkijáš a prorok Izaiáš úpěnlivě pomodlili k Bohu, čteme ve 20. verši, po všech těch bombastických hyberbolách, toto stručné shrnutí: „Hospodin poslal anděla a zahubil v táboře asyrského krále všechny bohatýry, vévody a velitele. Král musel s ostudou odtáhnout zpět do své země. Když vešel do domu svých bohů, ti, kteří vzešli z jeho lůna, jej tam srazili mečem.“ (2Pa 32,21).

Jejda! Takhle rychlá byla odpověď Hospodina! A takový je Jeho postoj vůči všem lidem, co spoléhají sami na sebe. Jejich konec bude nakonec trpký!

V knize proroka Jeremiáše máme také krásný obraz dvou stromů, jenž ukazuje na důsledek toho, čemu věříme. Konec člověka, co spoléhá na sebe, je vyjádřen těmito slovy: „Toto praví Hospodin: 'Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet.'„ (Jr 17,5-6).

O člověku, jenž nespoléhá na sebe, ale důvěřuje Hospodinu, čteme ovšem něco jiného.

„Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody.“ (Jr 17,7-8).

Co čteme o svévolníkovi dále?

V 7. verši pak spatřujeme zlořečení.

Milí svatí, jedna věc, která charakterizuje naší dobu, je právě pandemie zlořečení. O to více se hodí stále si připomínat slova Pána Ježíše: „Však to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“ (Mt 15,18-19). Jeden dnes nemůže otevřít sociální sítě či dojít do práce, aby nečetl – neslyšel – pomluvy, urážky, reptání, zlořečení, atd. Na povrch vystupuje lidská zkaženost!

To, jak mluvíme, do velké míry odhaluje naší duchovnost. Svévolník v našem Žalmu nemá takřka žádné zábrany. „V ústech má jen samou kletbu, lest a útisk, na jazyku trápení a ničemnosti.“ Říká nám král David. A tak přizvukuje i apoštolovi Pavlovi, jenž nám v listě Římanům sděluje něco podobného a snad cituje i náš text: „Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost.“ (Ř 3,13-14).

„Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les!“ (Jk 3,5). Čteme pro změnu v Jakubovi. Slova mohou být jako meče a nože, které v nás vytváří jizvy, jež pak nejdou bez Boží moci zahojit. Zlý jazyk je častou příčinou rozdělení, fyzického násilí a dokonce někdy i válek... a všechno je to o našem srdci, bratři a sestry. Moudrý král Šalamoun nás proto varuje: „Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.“ (Př 4,23). 

Zlořečení je univerzální hřích, jenž neodchází s pokrokem a změnou režimů. Psychologové na něj neznají terapii, doktoři nemají vakcínu! Toho, že jde o univerzální hřích, si všiml i C. S. Lewis ve své knize, Úvahy nad žalmy, kde komentuje: „Napůl jsem čekal, že v jednodušším a mnohem násilnějším věku, když bylo více zla vykonáno noži, velkými klacky a ohněm, bude naopak méně vykonáno jazykem. Ve skutečnosti ale žalmisté nezmiňují žádné jiné zlo více než toto – a to sdílí i ty nejcivilizovanější společnosti. Je to po celé knize Žalmů, až z toho jeden pomalu slyší neustálé šeptání, škádlení, lhaní, lichocení a šíření pomluv. Není třeba žádných zvláštních historických souvislostí, jsme ve světě, který moc dobře známe. “ (C. S. Lewis, Úvahy nad žalmy, vlastní překlad).

A právě proto, že je to nejčastějším hříchem, mělo by v nás vzbuzovat bázeň, že také patří mezi hříchy, jež Bůh obzvláště nenávidí. „Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností: přezíravé oči, zrádný jazyk, ruce, které prolévají nevinnou krev, srdce osnující ničemné plány, nohy rychle spěchající za zlem, křivý svědek, který šíří lži, a ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry.“ (Př 6,16-19).

Pojďme na poslední charakterový rys svévolníka...

V 8-11. verši vidíme násilí.

Není to nijak zvláštní, že zde existuje podobná posloupnost jako v listu Římanům. Tam (jako i zde) následuje násilí právě po zlořečení: „jejich nohy spěchají prolévat krev...“ (Ř 3,15). Říká nám Duchem svatým vedený apoštol Pavel poté, co jsme četli o ústech ničemníků plných kletby a hořkosti (Ř 3,14).

A tak to vidíme i v našem žalmu, kde čteme o svévolníkovi, jak se žene prolévat krev: „Na nádvořích číhá na čekané, v skrýších vraždí nevinného, jeho oči pasou po bezbranném. Číhá v úkrytu jak v houští lev, číhá na poníženého, aby se ho zmocnil, zmocnil se ho, do sítě ho vtáhl. Plíží se a krčí a bezbranní upadají do jeho spárů. Říkává si v srdci: 'Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí.'„

A znovu nám do dějství vstupuje i někdo další: nevinný (bezbranný), jenž je znovu obětí ničemy. Násilí z definice vyžaduje určitou oběť, a proto zde máme i oběť.  Násilník (náš ničema) je přirovnán k dravci (lvu), jenž číhá v houští – Davidova expresivní poetická slova jen umocňují finální obraz!

Satan je v Bibli také přirovnám ke lvu a je na něj aplikován velmi podobný obraz: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako `lev řvoucí´ a hledá, koho by pohltil.“ (1Pt 5,8). Náš svévolník se tak trochu chová jako tento ďábel.

V těchto obrazech můžeme vidět i něco dalšího: odvěké napětí mezi Božím lidem a světem (dětmi Božími a dětmi ďábla). Začalo to krátce po prvním hříchu. Když Hospodin vyslýchal Adama a ten obvinil svou ženu (a nepřímo i Boha) a ona pak ukázala na hada (satana), čteme Boží odpověď ďáblovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3,15).

A tak vidíme již ve 4. kapitole knihy Genesis, jak Kain jako řvoucí lev požírá svého bratra Ábela. Apoštol Jan pak ve svém listu komentuje: „Ne jako Kain, který byl z ďábla a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto bratrovy spravedlivé.“ (1J 3,12). A v dalším verši dodává: „Nedivte se, bratří, když vás svět nenávidí.“ (1J 3,13).

Nedivme se, bratři a sestry, když se tak děje! Vždyť nejprve nenáviděl Pána Ježíše Krista. Svět pod vedením toho zlého pronásleduje Kristovu nevěstu. Historie církve je historií mnohých mučedníků. Nemůžeme rozhodnout o tom, do jaké doby se narodíme, ale ať se ocitneme uprostřed čehokoliv, můžeme rozhodnout o tom, jak na to budeme reagovat.

A položme si ruce na srdce: Kde hledáme sílu, když se svět kolem nás hroutí? I David byl silně ovlivněn svou zkušeností se zlem. Ale co u něj vidíme – a co si z jeho příkladu můžeme vzít k srdci? David hledá odpověď u svého Boha! A proto nakonec, nenachází jistotu ve své zkušenosti, ale právě u Hospodina zástupů (to uvidíme mnohem zřetelněji v dalším bodě našeho kázání). 

Vítězství nebo prohra není ani tak o fyzické ztrátě (našeho života například), ale v tom, že zůstaneme věrní, po vzoru našeho Pána, až do konce – ať je jakýkoliv! Nakonec – i ten konec, není koncem pro nás, bratři a sestry, neboť máme zaslíbení života věčného.

Pán Ježíš řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ (J 11,25).

Dostáváme se ke 3. bodu našeho kázání, které se nazývá: Boží pravda je věčná!

3. Boží pravda je věčná

Ve verších 12 - 18, čteme: „Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované! Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: „Ty nic nevypátráš“? Ty však vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou. Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc. Přeraz paži svévolníka, paži zlého. Jeho svévoli vypátráš, nic ti neunikne. Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země. Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho, zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému; člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.“

Poté, co David Bohu ve své modlitbě přednesl expresivní popis světa okolo sebe (se zaměřením na svévolníky), spatřujeme nyní dramatickou změnu v jeho slovech. David se od popisu přesouvá k výzvě a volá k Bohu: „Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované! “

Musíme si uvědomit, milí svatí, že David Boha zná. Ví, kdo je Bůh! Není to tedy jeho zkušenost, která by informovala jeho teologii; vždyť viděl okolo sebe, jak se ničemům „zdánlivě“ daří... Ani my bychom neměli z naší zkušenosti vyvozovat zásadní závěry o Bohu. Čemu věříme o Bohu, musí pocházet od Boha – z Božího Slova!

Také David je motivován se modlit na základě svého poznání Boha. Motivují jej především dvě skutečnosti: Boží spravedlnost a Boží svrchovanost.

Pojďme se zaměřit nejprve na první z nich...

David se přenesl nad svou zkušenost se světem ke svému Bohu a pravdě o Něm. Je to Boží pravda, která žene Davida, pravda o tom, že Bůh je spravedlivý, a proto ta výzva, a proto také následující rétorická otázka: „Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: 'Ty nic nevypátráš?' “ Otázka je to rétorická, neboť David, stejně jako i my, milí svatí, zná odpověď! V 94. žalmu nacházíme stejnou otázku spolu i s důraznou odpovědí: „Říkají: 'Hospodin nevidí, Bůh Jákobův to nepostřehne. Přijdete na to, vy tupci z lidu, hlupáci, pochopíte to někdy? Neslyší snad ten, jenž učinil ucho? Nedívá se snad ten, jenž vytvořil oko?'„ (Ž 94,7-9).

„Neslyší snad ten, jenž učinil ucho? Nedívá se snad ten, jenž vytvořil oko?“ Krásné, vtipné, výstižné! Jistěže slyší, jistěže vidí! „Hospodin shlíží z nebes na lidské syny, aby viděl, zda je někdo rozumný, zda někdo hledá Boha.“ (Ž 14,2). Čteme ve 14. žalmu. Bůh je svrchovaný, všemocný, vševědoucí a všudypřítomný. Nic neunikne Jeho pozornosti!

Text pokračuje ve 14. verši: „Ty však vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou. Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc.“ David nám znovu ukazuje na svou důvěru v Boží spravedlivý charakter. Věří, že Bůh nenechá věci tak, jak jsou, ale bude jednat! Je totiž spravedlivým Bohem!

Vidíme zde znovu i bezbranného (jako předtím poníženého). Ten má ale oproti svévolníkovi dvě zásadní výhody. Jeho Zastáncem je Hospodin zástupů, na kterého spoléhá. A navíc zde vidíme Davida jako prostředníka, jak se za něj přimlouvá! David je zde nádherným archetypem Pána Ježíše Krista, který je naším Obhájcem v nebesích! V 1. listu apoštola Jana čteme: „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1J 2,1). Tak jako se David přimlouvá za bezbranného, přimlouvá se i Pán za nás!

Hospodin je Bohem spravedlivým a svatým a je také Bohem plným milosti a slitování! Ve 146. žalmu čteme: „Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu, jenž učinil nebesa i zemi s mořem a vším, co k nim patří, jenž navěky zachovává věrnost. Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu.“ (Ž 146,5-9)

A my si musíme, bratři a sestry, nutně položit otázky: Jsme i my jako David? Hledáme ujištění u Hospodina nebo ve své zkušenosti? Když jsme konfrontováni s hříšným stavem světa, voláme k Bohu, aby zjednal spravedlnost? Modlíme se i za probuzení v naší zemi? Přimlouváme se jedni za druhé? 

David dále znovu vyzývá Hospodina: „Přeraz paži svévolníka, paži zlého. Jeho svévoli vypátráš, nic ti neunikne. Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země.“ Povšimněme si ovšem především toho, co vidíme v 16. verši: „Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země.“

Dostáváme se ke 2. motivu Davidovy modlitby: Boží svrchovanost! Nestačí jen, aby byl Bůh spravedlivý! Pakliže nemá moc vykonat svou vůli, zůstává výkon jeho spravedlnosti ochromen. David je ale přesvědčen, že Hospodin je Pán pánů a Král králů, a má veškerou autoritu vykonat svou vůli, jak na nebi, tak i zemi! Vzpomeňme ještě jednou na krásný verš, jež jsme dnes již citovali: „Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná.“ (Ž 115,3).

Jak slova v našem textu odrážejí i text velkého poslání! Pán Ježíš řekl svým učedníkům po svém vzkříšení: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,18-20).

Zrovna tak, bratři a sestry, jako je David v důvěře V Boží svrchovanost motivován se modlit, můžeme i my! A nejenom se modlit, ale i svědčit lidem okolo nás o Boží milosti. Protože Pán sedí na trůnu a má veškerou pravomoc jednat!  A On jedná!

David nás o tom ujišťuje v 17.  a 18. verši našeho textu, kde čteme: „Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho, zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému; člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.“

Zde vidíme krásná a povzbudivá slova, jež nás musí motivovat se více modlit, bratři a sestry. Zvláště v dnešní bláznivé a přitom tak křehké době. Každý den jsme konfrontováni s nespravedlností, korupcí, sexuální zkažeností, rostoucími totalitářskými ambicemi vlád, modlářstvím, lží a hloupostí lidí: Svět balancuje na laně a je na spadnutí do nějaké hlubší katastrofy!

Evangelium začíná být v mnoha zemích západní civilizace (Anglie, Francie, Kanada...) díky pokrokovým sexuálním doktrínám čím dál více na hranici zákonnosti. Lidé se bouří proti Božímu řádu. Odmítají pravdu o Bohu, o člověku, o světě – a v důsledku toho nás ženou do další smrtelné totality! Všechno je důsledek absurdní lidské arogance a hlouposti, jenž se promítá do slov, která jsme četli ve 4. verši (ČSP): „Ničema pro svou povýšenost moc nepřemýšlí. Bůh není — toť všechno jeho uvažování.“

A tak nás velmi povzbuzuje, že uprostřed této bouře, stojí skála věků: Hospodin jako nedobytný hrad, kam můžeme utéci se schovat! Kde najdeme zastání v pravý čas, a kde také můžeme vždy načerpat čerstvou vodu Boží milosti! „Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho, zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému.“ Říká nám David.

Závěr našeho žalmu ukazuje na to, kdo je člověk doopravdy. „Člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach!“ Jaká nádherná metafora, která má říct jediné: „Člověče, jsi jen člověk! Vrať se na své místo!“ Krásně to navazuje i na závěr 9. žalmu, kde čteme: „Hospodine, zdrť je strachem, ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé.“ (Ž 9,21).

A Bůh nám dává (a zase dá), jako už mnohokrát v historii, poznat tento fakt: Že jsme jen lidé!

A protože jsme jen lidé, a navíc hříšní lidé, a máme co dělat s třikrát svatým Hospodinem zástupů, máme veliký problém. V 5. žalmu čteme: „Ty nejsi bůh, který má zálibu ve svévoli, zlý nemůže být u tebe hostem.“ (Ž 5,5).

 „Zlý nemůže být u tebe hostem?“ Sděluje nám král David! Ptejme se: Kdo tedy může být u Hospodina zástupů hostem? Kdo smí přebývat na Jeho svaté hoře? To je otázka, na kterou nám David odpovídá pro změnu v 15. žalmu.  A  jaká je odpověď? „Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu, nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu, pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina, nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě, nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí.“ (Žalm 15,2-5).

Jak krásný kontrast k našemu textu o svévolníkovi! O kom se zde píše? O charakteru spravedlivého člověka. Píše se zde o spravedlnosti, jenž je pro hříšné potomky Adama a Evy nedosažitelná – nikoliv na základě skutků! Pouze jeden člověk byl naprosto bezúhonný. Pouze jeden člověk v historii naplnil dokonale Boží zákon. Ten, o kterém je celá Bible a celé křesťanství: Pán Ježíš Kristus!

Bible nám říká: „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn. Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího.“ (J 3,16-18, ČSP).

Člověk se ve své hříšnosti chce stát svým vlastním Bohem, Bůh se ale z milosti k nám stal člověkem jako my, akorát bez hříchu. Narodil se, podroben Božímu zákonu a jako druhý Adam z nebe, na rozdíl od toho prvního, obstál, a nikdy nezhřešil. Ježíš přišel na tento svět s jistou misí, kterou přijal od svého Otce. Z jeho úst jsme slyšeli tato slova: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“ (Lk 5,31-32).

Přišel, aby volal hříšníky k pokání, a aby se stal zástupnou obětí za jejich hříchy. Přišel, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé, neboť: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 6,23). Čteme v listu Římanům.

Abychom tak vírou v Jeho jméno a oběť na kříži, mohli přijmout dar Boží spravedlnosti a život věčný. A tak mohli být před Bohem ospravedlněni a adoptováni do Boží rodiny!

Boží Slovo nám říká: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘„ (Ř 10,9-11).

A proto: neznáte-li dnes Krista, nečekejte a utíkejte k Němu a spolehněte se na Něj! Věčný život začíná tam, kde končí naše pýcha; na místě, kde se pokoříme před Pánem a vyznáme Jeho jméno.

„On je ten pravý Bůh a věčný život.“ (1J 5,20).

Amen.