Blaze lidu, jemuž je Hospodin Bohem

Jaroslav Kernal, Praha 3. května 2020

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Pán je věrný a dobrý a dal nám po několikatýdenní době sociálního půstu znovu tu milost, abychom ho společně jako tělo Kristovo uctívali. A i když se nemůžeme sejít všichni najednou, můžeme se sejít alespoň takto, po částech a spolu se radovat z Boží velikosti a dobroty.

V posledních týdnech jsme spolu procházeli některé žalmy a i dnes půjdeme spolu do dalšího Žalmu. Žalmy jsou dobrým čtením pro doby, jako je tato. Nacházíme v nich útěchu, povzbuzení, vedou nás k uctívání a chvále, k pokání i vyznávání hříchů, ke spoléhání se na Pána a jeho milosrdenství, vedou nás k tomu, abychom hledali Boží tvář a volali k němu. A o tom je i ten dnešní žalm. Otevřete spolu se mnou Ž 144.

Tento Davidův žalm je voláním k Bohu s prosbami o pomoc, o záchranu, o vysvobození. Je to mozaika chvály a proseb, která je završená prosbou o požehnání. Najdeme tu také nějaké náznaky, které nám pomáhají dopátrat se k tomu, za jakých okolností David tento žalm napsal. Vidíme, že David je králem a je ohrožován cizozemci, nepřáteli z okolních národů. David se v závěru modlí za stabilitu a za požehnání pro zemi a národ, což ukazuje, že země nežila úplně v pokoji, ukazuje to na nějaký zmatek, neklid, soužení, krizi. A to nás směruje do jednoho období Davidova života, které bylo nedlouhou potom, co se stal králem nad celým Izraelem. Po smrti Saula a jeho syna Jónatana se David stal králem nad Judou a sedm let sídlil v Chebrónu. Nad ostatními izraelskými kmeny kraloval Saulův syn Íš-bóšet, kterého dosadil Saulův generál Abnér. Sedm let byla mezi Davidem a Izraelem válka, ale David se vzmáhal stále víc, až byl po sedmi letech pomazán za krále nad Izraelem. A Písmo říká:

• 2 Samuelova 5:17 Když Pelištejci uslyšeli, že byl David pomazán za krále nad Izraelem, vytáhli všichni Pelištejci Davida hledat. David o tom uslyšel a sestoupil ke skalní pevnosti.

Země byla vyčerpaná občanskou válkou a na Davida se vrhli Pelištejci. David se doptával Hospodina, zda má vytáhnout proti nim a Bůh mu řekl, že mu je vydá do rukou. To je kontext tohoto žalmu. David volá k Bohu, aby ho Bůh vysvobodil a požehnal mu. David volá k Bohu, aby Bůh sestoupil a zničil nepřátele. A Bůh Davidovi odpověděl. Dal mu vítězství u Baal-perasímu.

• 2 Samuelova 5:20 Tam je David pobil. Prohlásil: „Hospodin jako prudké vody prolomil přede mnou řady mých nepřátel.“ Proto pojmenovali to místo Baal-perasím (to je Pán průlomů).

Potom přišlo další vítězství a po nich následovala mnohá další nad okolními národy, takže si je David všechny podmanil. Tato vítězství jsou oslavena v Žalmu 18 (viz 2S 22). Nakonec čteme:

• 1 Paralipomenon 14:17 David se stal proslulým ve všech zemích. Hospodin způsobil, že strach z něho dolehl na všechny národy.

Projdeme nyní žalm 144 a podíváme se společně na tři věci – všimneme si Davidovy zkušenosti s Bohem ve v. 1-4. Bůh je ochránce, který pečuje o své milované, buduje je a vyučuje. Uvidíme Davidovu víru, se kterou se obrací k Bohu a prosí o vysvobození, o záchranu (v. 5-11). A nakonec uvidíme Davidovu naději, kterou má v Bohu samotném a tak prosí Boha o jeho požehnání a raduje se z Boha. Pojďme nyní k prvnímu bodu:

I. Ochrana od Hospodina (v. 1-4)

Sotva byl David po sedm let trvající občanské válce pomazán za krále nad Izraelem, vytáhli na něj Pelištejci. Tak to v našem životě chodí. Jenom zřídka se nadějeme toho, abychom po vysbození z jedněch těžkostí hned neupadli do dalších. Proto nás Písmo vyzývá (1Tm 2,3), abychom se modlili za vládce, abychom mohli žít tichým a klidným životem, protože jsou to jenom vzácné chvíle v celé historii, kdy je něco takového křesťanům dopřáno. Pán Ježíš řekl svým učedníkům, že ve světě budou mít soužení a budou pronásledováni stejně, jako pronásledovali jeho (J 16,33; J 15,20). Když přitáhli Pelištejci na Davida, volá k Bohu:

• Žalm 144:1-2 Požehnán buď Hospodin, má skála, který učí bojovat mé ruce a mé prsty válčit! Moje milosrdenství a moje pevná tvrz, můj nedobytný hrad, můj vysvoboditel, můj štít, k němuž se utíkám, on mi můj lid podmaňuje.

David chválí Boha, který je jeho silou. Skála znamená něco pevného, silného, stabilního. Když mluvíme o tom, že Bůh je naší skálou, vyjadřujeme tím, že je nepohnutelným místem. David sestoupil ke skalní pevnosti – to bylo fyzické místo. Nečekal, až si pro něj Pelištejci přijdou, udělal, co bylo správné. Přesto nesložil svou naději ve zdi pevnosti, ale v Hospodina. On je tou správnou pevností, on je naší silou a mocí.

David používá zvláštní výrazy, když mluví o tom, že Bůh učí jeho ruce bojovat a jeho prsty válčit. Možná to je trochu silné vyjádření pro naše citlivé křesťanské uši a říkáme si, že to je něco, co prostě patří do Starého zákona, kde bylo mnoho násilí a krve, ale co to má co do činění s námi? David měl nepochybně na mysli fyzický boj, válku. Hrozil mu silný a zlý nepřítel, který Izraelce utiskoval několik století. V desátém verši mluví o záchraně před zlým mečem. Bůh učil Davida bojovat. Dával mu odvahu i zručnost. Obojí dobře vidíme na Davidově vítězství nad Goliášem. Později, když se chtěl Saul Davida zbavit, slíbil mu ruku své dcery za sto pelištejských předkožek a myslel si, že David přijde o život. Ale David uměl bojovat a splnil Saulův úkol. Bůh mu žehnal, Bůh ho chránil, ale Bůh mu také dával potřebnou zručnost. Něco podobného můžeme vidět, když Bůh povolal některé z Izraelců k tomu, aby vyrobili stánek – povolal ty, kterým dal potřebnou zručnost. David dobře věděl, že jeho schopnosti nejsou jeho samotného, ale jsou od Boha. Jako Pavel:

• 1K 4:7 Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?

Veškerá naše chlouba musí být jenom v Kristu. Sami nemáme nic, a pokud by si někdo myslel, že něco má, že pro Boha něco udělal, že Bohu něco dal, že Bohu slouží tak, že to Bůh musí ocenit, takový ještě nepoznal, že nic nemá a to, co má, není jeho zásluha, ale Boží dílo a Boží milost. Bůh je naše skála, on nás učí bojovat všechny naše boje – a ten duchovní boj na prvním místě.

I my, moji milí, stojíme v boji. Nevedeme ho proti tělu a krvi, ale proti duchovním silám a mocnostem zla. A ten boj je ještě horší a nelítostnější než fyzický boj. Ale kromě toho procházíme i mnoha fyzickými boji – ne zrovna ve smyslu války, ale co jiného to je, když někdo zápasí s tím, že jeho nejbližší nejsou obrácení a on nebo ona musí čelit jejich útokům, výsměchu nebo lhostejnosti. To je velký boj. Jiný bojuje se svým podlomeným zdravím, další se pere s okolnostmi v životě, které mu nedovolí žít tak, jak by toužil, jiní řeší těžkosti s kolegy v práci nebo s klienty, jiní zase zápasí s tím, že nemají práci. Každý den musíme bojovat celou řadu různých bojů a zápasů. A i když v nich nejde o život, jako šlo Davidovi, naše řešení nemůže být jiné, než Davidovo – hledat sílu u Pána, v jeho milosrdenství, v jeho síle. Jestli Bůh není tvou tvrzí, nejsi v bezpečí, i kdyby šlo o ten nejbanálnější problém pod sluncem.

Podívejte, jaký kontrast David popisuje. Na jedné straně je nepohnutelný Bůh, který je pevnou tvrzí, štítem. Na druhé:

• Ž 144:3-4 Hospodine, co je člověk, že ho bereš na vědomí, co syn člověka, že na něj myslíš? Člověk se podobá vánku, jeho dny jsou jak stín pomíjivé.

Na jedné straně je síla a pevnost Boha a na druhé straně je slabost a křehkost člověka. David žasne nad tím, že Bůh se zabývá něčím tak nicotným, jako je člověk! Vždyť jeho dny jsou pomíjivé jako stín. Jakub říká, že jsme jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí (Jk 4,14). A Petr člověka přirovnal k trávě, která se ukáže a vzápětí uschne (1Pt 1,24). Co je člověk, že na něho Bůh pamatuje? Přemýšlejte nad tím! Ve srovnání s Bohem je člověk naprostá nicotnost. V tomto životě je člověk jen prach, z prachu byl učiněn a do prachu se vrátí. A přece Bůh poslal svého Syna, aby na sebe vzal tělo člověka, aby se stal člověkem, a aby tak na lidském těle odsoudil hřích. Bůh bere na vědomí člověka, myslí na něj, pamatuje na nás. Poslal nám vykupitele, Pána Ježíše Krista, který za nás vybojoval boj s hříchem a smrtí, který na kříži porazil všechny duchovní síly a mocnosti a slavil nad nimi vítězství. Díky němu můžeme nyní přicházet k Bohu. Skrze víru v něj jsme učiněni novým stvořením, jeho obětí jsme vykoupeni a máme přístup k Bohu, stali jsme se Božími dětmi a Hospodin je naší pevnou tvrzí, naší skálou, naším učitelem, vychovatelem, průvodcem, ochráncem i rádcem. Ve své lásce se sklonil k tomu ubohému, nicotnému a hříšnému tvorovi, jako jsem já, jako jsi ty, a zachránil nás.

To nás vede k další části Davidova žalmu, kde popisuje, jak Bůh zachraňuje. Viděli jsme, že David měl hluboké zkušenosti s Bohem, chodil s Bohem, žil ve víře a poznával Boha v jeho velikosti a slávě. Díky tomu také ve víře volá k Bohu a prosí o:

II. Záchrana od Hospodina (v. 5-11)

Slova, která David používá k popisu vysbození, jsou přesným popisem toho, jak Bůh zachraňuje. Je tady starozákonním způsobem vyjádřeno evangelium, spasení z milosti, Boží zásah, nadpřirozená intervence. Podívejte se do toho textu:

• Žalm 144:5-7 Hospodine, nakloň nebesa a sestup! Dotkni se hor a bude se z nich kouřit. Udeř bleskem, rozptyl nepřátele, vypusť své šípy a uveď je v zmatek, vztáhni ruku z výše, vyprosti mě a vysvoboď z nesmírného vodstva, z rukou cizozemců!

Bůh zachraňuje! Jonáš po třech v břiše velké ryby vyznává, že u Hospodina je spása (Jon 2,10). Pán probouzí duchovně mrtvé k životu. Přichází a svrchovaně zasahuje. Jako když vzkřísil Lazara. Naklonil nebesa, přišel ze slávy, sestoupil mezi nepřátele a vysvobodil svého milovaného přítele z temnoty smrti, z chladu hrobu. A to Lazar ani nevolal, ale Pán chtěl zachránit. Přišel proto, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Úplně stejně zachraňuje z duchovní smrti, úplně stejně vysvobozuje ze zdánlivě neřešitelných situací v našem každodenním životě. Petra vyvedl ze zamčeného střeženého vězení, a to byl spoutaný dvěma řetězy a spal mezi dvěma vojáky (Sk 12,4-17). Pavla a Silase vysvobodil z vězení skrze zvláštní zemětřesení, které otevíralo vězňům pouta (Sk 16). Daniela vysvobodil ze lví jámy a jeho přátele z ohnivé pece. Myslím, že každý z nás by mohl vyprávět, jak ho Bůh vysvobodil ze situace, která lidsky nebyla řešitelná. Bůh je živý a mocný.

David volá k Bohu, aby naklonil nebesa a sestoupil v moci. Modlí se ve víře, což znamená, že volá k Bohu jako zoufalec, jako ten, kdo potřebuje zachránit, jako člověk, který se topí. Když se někdo topí, nevolá toho člověka na břehu – jestli je to možné, a jestli chceš, jestli se ti to bude líbit, mohl bys, prosím, vzít ten kruh a hodit mi ho? Volá jako slepý Bartimaios na cestě do Jericha:

• Mk 10:46-52 A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.

To je modlitba víry. To je odvaha víry, rozhodnost víry nebo možná troufalost víry, ale rozhodně je to víra, která dostává odpověď. Není to nevěra víry ani pochybnost víry. Přečtěte si doma celý Žalm 18. Je to odpověď na tyto Davidovy prosby:

• Ž 18:7-10 V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu. Země se zachvěla, roztřásla se, hory v základech se hnuly, chvěly se před jeho plamenným hněvem. Z chřípí se mu valil dým, z úst sžírající oheň, planoucí řeřavé uhlí. Sklonil nebesa a sestupoval, pod nohama černé mračno.

Bůh vysvobozuje. Bůh odpovídá na modlitby víry. Bůh nemlčí. To jenom my se nemodlíme. A to je důvod, proč nedostáváme a nemáme. A když už se modlíme, říká Jakub, prosíme nedobře, protože nám jde o naše vášně (Jk 4,1-4). Moji milí, proč tak málo voláme k Bohu: „Nakloň nebesa a sestup!“ Ježíš je Pánem. Jemu patří celá země. Bůh ho ustanovil hlavou církve, on je také hlavou všech mocností a sil. Už dokonal dílo spasení na kříži Golgoty, už zvítězil, už zaplatil za všechny hříchy svého lidu a teď volá každého, aby činil pokání a věřil v něj. A kdokoliv k němu přijde, nikoho nevyžene ven. Proč nám chybí víra k tomu, abychom volali jako David: „Pane, zachraň! Pane, nakloň nebesa a sestup! Pane, vysvoboď mě ze zoufalé situace! Pane, zasáhni v mojí rodině, obrať nevěřící srdce k sobě! Pane, sestup do této země, navštiv toto město svou mocí a svým evangeliem! Pane, umlč ústa, která mluví lživě, Pane, zastav kazatele falešného evangelia, falešné proroky beznaděje!“

Musím vyznat, že sám v takových modlitbách selhávám. A vím dobře, proč to tak je – odpověď je na začátku toho žalmu, v důvěře Bohu, v hlubokém porozumění, v poznání toho, kdo Bůh je, v rozjímání o Bohu, který učí naše prsty bojovat. Dal nám své Slovo jako meč, ale my si s ním krájíme chleba a chceme si ho mazat medem, místo abychom ho používali správně. Znovu jsem se tento týden díval na svůj oblíbený film, krátké svědectví o tom, jak Boží slovo přišlo ke kmeni Kimyal v Indonésii. Už je to deset let, co tento kmen uprostřed pralesa má Nový zákon ve svém jazyce. Vždycky mě zasáhne radost a dojetí těch lidí, kteří ještě před pár generacemi jedli své nepřátele, když dostanou Boží slovo (a to nemají ani celé!). Jeden z jejich pastorů tam říká, že přijali Boží slovo do svého srdce a nyní ho mají také ve svých rukou a je to mocná zbraň, kterou budou používat. Milovaní, musíme prosit Boha, aby nás učil používat Boží slovo, aby učil naše prsty bojovat – abychom věděli, jak se máme modlit, abychom uměli zvěstovat evangelium, abychom byli připravení dát odpověď každému, kdo by se ptal po naději, kterou máme. Abychom věděli, jak máme budovat sbor, jak máme vychovávat své děti, jak máme žít v manželství, jak se máme chovat v práci, jak máme reagovat na situaci, jako je ta, ve které se dnes nacházíme. Jenom když Bůh bude naše skála, budeme připravení se učit a růst. A budeme Boha chválit jako David. Bůh je hoden chvály. A víra, která volá k Bohu, Boha také chválí. Podívejte se na Davida. Staví proti sobě dva jazyky – svůj a svých nepřátel:

• Ž 144:8-11 Jejich ústa mluví šalebně, jejich pravice je pravice zrádná! Bože, chci ti zpívat novou píseň, s harfou o deseti strunách budu ti pět žalmy. Ty, jenž dáváš spásu králům, jenž Davida, svého služebníka, vyprošťuješ od zhoubného meče, vyprosti mě a vysvoboď z rukou cizozemců! Jejich ústa mluví šalebně, jejich pravice je pravice zrádná.

Ti, kdo nemají naději v Bohu, nemohou a ani nebudou chválit Boha, nebudou zpívat novou píseň a oslavovat Pána. Ale ti, jejichž srdce bylo vysvobozeno z hříchu a ze smrti, se radují, zpívají žalmy a s důvěrou volají k Bohu. To nás vede k poslednímu bodu:

III. Požehnání od Hospodina (v. 12-15)

David se s důvěrou obrací k Bohu, své skále. Prosí Boha o vysvobození a děkuje za něj. Když nás Bůh vysvobodí, jsme požehnaní. David utíká k Bohu a hledá své útočiště u něj. Odvážně se modlí a děkuje Bohu za budoucí požehnání, kterým Bůh zahrnuje svůj lid. S novým srdcem přichází nová píseň a s ní také Boží požehnání a blahoslavenství. David se modlí ve fyzickém slova smyslu a my se můžeme modlit spolu s ním, ale ve světle Nového zákona, ve světle evangelia, můžeme jeho slova vztahovat ještě dál, na duchovní požehnání, které je v Kristu.

• Ž 144:12-14 Kéž jsou naši synové jak štěpy, krásně urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru. Naše sýpky ať jsou plné, ať skýtají hojnost všeho. Našich ovcí ať je na tisíce, desetitisíce všude vůkol, náš skot ať je březí. Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích.

David se modlí za Boží požehnání. Je v pořádku modlit se za takové věci? Nepochybně! Na začátku jsme si připomínali, že se máme modlit za to, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. K tomu patří pokoj. K tomu patří i požehnání v rodině – a všimněte si, že tím David začíná. K tomu patří i dostatek. Někdy lidé říkají, že když je dostatek, lidé se soustředí na materiální věci a nechtějí slyšet evangelium. Ale tak to není. Pravda je prostá – lidé nechtějí slyšet evangelium a nezáleží na tom, jestli mají dostatek nebo nedostatek. To je lidské, tělesné smýšlení. Biblická pravda je taková, že lidské srdce je zatvrzelé a žádné vnější prostředky nemůžou „pomoci“ Bohu k tomu, aby lidské srdce změklo. Šalomoun říká:

• Př 30:7-9 O dvě věci tě prosím; neodpírej mi je, dříve než umřu: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.

Chudoba i bohatství mají svá pokušení a svá úskalí. A Bůh může použít a podle své libosti používá obojí k tomu, aby lidi přiváděl k sobě, aby je skrze bohatství nebo chudobu povýšil nebo pokořil. V nejchudších zemích světa nemá evangelium žeň a v nejbohatších také ne. A tak se můžeme modlit tuto modlitbu ve fyzickém slova smyslu a bude to v pořádku, protože máme Bohu předkládat všechny své starosti, prosby i žádosti. Stejně tak se máme modlit za denní chléb, ale nemáme vkládat svou naději v nejisté bohatství. Nemusíme se strachovat o to, co budeme jíst, a co si budeme oblékat, ale máme vkládat své životy do Božích rukou a modlit se, aby nás Bůh použil ke své slávě.

A můžeme také vidět také duchovní rozměr této modlitby – syny a dcery v duchovním slova smyslu, tedy další a další nově narozené křesťany. Pavel nazývá Timotea vlastním synem ve víře (1Tm 1,2) – nejspíš proto, že díky jeho kázání v Derbe uvěřil. To je duchovní požehnání. Můžeme se modlit za to, aby se v naší zemi evangelium šířilo a prosperovalo, abychom měli plnost všech prostředků, abychom měli dostatek kvalitní literatury, dobré knihy a srozumitelné letáky s evangeliem, aby tady byly zdravé sbory plné zdravých Kristových oveček, které nebudou odvlékány falešnými učiteli, nejrůznějšími šarlatány, kteří kramaří s Božím slovem a převracejí ho k vlastní záhubě. Skutečně mnoho rozměrů má tato modlitba za Boží požehnání Božímu lidu. Kéž bychom byli církví, která se takto modlí! Protože jak říká poslední verš našeho textu:

• Ž 144:15 Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin!

Lid, jemuž se takto daří fyzicky, je skutečně blahoslavený, protože může zakoušet velké množství Boží dobroty a Božího milosrdenství. Oč více je ale požehnaný lid, jemuž se takto daří v duchovním slova smyslu. To je lid, jehož Bohem je Hospodin. To jsou svatí, to je církev Boží, Kristova nevěsta. Právě ona zakouší tato požehnání. Z hrstky ustrašených učedníků, kteří se skrývali za zavřenými dveřmi v den, kdy byl náš Pán vzkříšen, je tady národ svatý, který je rozšířený po celém světě. Ano, ještě je pár míst, kde evangelium ještě nikdy nezaznělo, a konec konců na každém místě musí evangelium zaznít pro každou další generaci, ale Kristova církev roste a šíří se, činí učedníky a naplňuje zem slávou evangelia Kristova. To je skutečná duchovní prosperita, ke které jsme povoláni. Jsme-li Kristovi, jsme národem, jehož Bohem je Hospodin. Jsme blahoslavení. A proto máme nést dobrou zprávu dál, proto máme přinášet pokoj a radost z Ducha svatého lidem kolem nás. O co víc je naše doba zmatenější a náročnější, o to víc potřebuje světlo evangelia, o to víc potřebuje milost, pokoj a Kristovu lásku.

 O to víc se musíme modlit jako David: „Bože, nakloň nebesa a sestup!“ A potom ve víře a odvážně jít bojovat s Pelištejci. Ne silou a ani mocí, ale Duchem Kristovým, se štítem víry, obuti do bot pohotové služby evangealia pokoje, opásáni pásem pravdy, s pancířem Kristovy spravedlnosti, s nasazenou přilbou spasení a s mečem Božího slova v ruce (Ef 6,12-17). Bojujeme šířením evangelia a službou v lásce. Náš boj začíná na modlitbách, ale pak pokračuje dál – stejně jako David nezůstal ve skalní pevnosti, ale šel bojovat k Baal-perasímu, i nás posílá Pán, abychom šli.

On je naší skalou, on je naším ochráncem. Jeho oko nad námi bdí, proto se smíme modlit s důvěrou a smíme jít s důvěrou, že on sám bude jednat. Vždyť jsme jeho lid, jeho milované děti.

• Ž 57:2-3 Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. Utíkám se do stínu tvých křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí. Volám k Bohu Nejvyššímu, k Bohu, jenž za mě dokončí zápas.

Pojďme i my volat k Bohu Otci našemu a k Pánu Ježíši Kristu.