Nyní jej seslal na nás

Jaroslav Kernal, Praha 19. května 2024

Dnes si jako křesťané připomínáme padesátý den ode dne, kdy byl obětován velikonoční beránek, tedy kdy byl Pán Ježíš ukřižován. Tradičně je tento den nazýván dnem letnic. Podle knihy Exodus to byla slavnost žně, slavnost snopků z výtěžku toho, co bylo zaseto na poli (Ex 23,16). Když byl obětován velikonoční beránek, byla první den po sobotě přinesena oběť podávání, prvotina žně. To bylo v den, kdy náš Pán vstal z mrtvých – on je tou prvotinou, on je ve svém zmrtvýchvstání tím snopkem, který byl nabídnut Bohu. Od soboty následující po hodu beránka a předcházející této oběti podávání, mělo být odpočítáno padesát dní a měla být přinesena další oběť podávání, tentokrát dva kvašené chleby, bochánky, z bílé mouky, které kněz předložil Bohu spolu s oběťmi zvířat za hřích a s oběťmi pokojnými (Lv 23,15–21). A v knize Deuteronomium Mojžíš říká Izraelcům, co si mají připomínat během tohoto svátku:

• Budeš si připomínat, že jsi byl v Egyptě otrokem. Proto budeš bedlivě dodržovat tato nařízení. (Dt 16,12)

Ježíš byl obětován jako oběť smíření za naše hříchy. On je ten „Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (J 1,29). On je tím prvním snopkem, protože jako první vstal z mrtvých a dal sám sebe Otci jako oběť živou, svatou a Bohu milou. Čtyřicet dní se zjevoval svým učedníkům a vyučoval je o Božím království a potom byl vzat vzhůru, vystoupil na nebesa a sedí po pravici Boha Otce všemohoucí – a jak říká staré vyznání víry – odkud přijde soudit živé i mrtvé. A poslal učedníky do Jeruzaléma, aby čekali, až se naplní zaslíbení od Boha a budou oblečeni mocí z výsosti. Učedníci možná mohli tušit, že to bude den letnic, kdy Duch svatý sestoupí z nebe, ale jistotu mít nemohli. A tak je nacházíme v den letnic v horní místnosti, jak se modlí. Následně na ně sestupuje Duch svatý a Petr vydává svědectví:

• Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte. (Sk 2,33)

I když je Petrovo kázání cele zaměřené na Pána Ježíše Krista, Duch svatý v něm hraje velmi důležitou roli. A na to se dneska společně podíváme.

V souvislosti s naplněním starozákonních zaslíbení se podíváme nejprve na vyvýšení Mesiáše. Musel být vyvýšen, aby mohl přijmout zaslíbeného Ducha od Otce. Následně se podíváme na toto vybavení nebo vystrojení Mesiáše, tedy to, že přijal Ducha a vylil ho na zem jako jiného přímluvce místo sebe. A nakonec se podíváme na věk Mesiáše, který nastal po vylití Ducha a trvá až dodnes a bude trvat až do druhého příchodu Pána Ježíše Krista. To je osnova našeho dnešního kázání. 

I. Vyvýšení Mesiáše

Když se ozval zvuk z nebe, ohromný hukot, sešlo se mnoho lidí a divili se, co se to děje. Potom slyšeli učedníky mluvit v jejich vlastních dialektech o velikých věcech Božích. Ale někteří se posmívali, že jsou opilí. V tu chvíli vystoupil Petr: 

• Děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: ‚A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat. A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi: krev a oheň a oblaka dýmu. Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, než přijde den Páně, velký a slavný; a každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.‘ (Sk 2,16–21)

Petr vystupuje a podívejte se, kam vede lidi – nevede je k tomu, co vidí ani co slyší, ale vede je do Písma. Byly tady naprosto zjevné věci a Petr mohl říct: „Tak se podívejte, to Bůh jedná!“ Místo toho říká: „Vzpomeňte si, co říká Joel!“ Vede je do Písma. Nevede je ke zkušenosti, nevede je ke zjevným věcem, ale vede je ke zdroji pravdy, do Božího slova. Tam musíme vždycky začínat. Písmo musí být základem, z něhož budeme vycházet a na něm stavět. Vede lidi k zaslíbením Písma. Je to stejné, jako když Pán Ježíš začal svou veřejnou službu v Nazaretu, kde četl z knihy proroka Izajáše a potom řekl: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lk 4,21). Ježíš mluví o tom, že začalo léto Hospodinovy milosti, protože přišel Spasitel. Petr říká, že začaly poslední dny, tedy léto Hospodinovy milosti, věk Mesiáše, protože Bůh poslal svého Ducha, jak to zaslíbil. Příchod Mesiáše je spojený s vylitím Ducha svatého. Je to léto Hospodinovy milosti. Je to čas milosti, kdy jsou všichni zváni ke Kristu. Ježíš byl vyvýšen a seslal svého Ducha, abychom mohli poznat svého Spasitele!

Ve svém vtělení nám Pán Ježíš Kristus ukázal, kdo je Bůh jedinečným a dokonalým způsobem. Díky němu máme jasno. A nyní seslal svého Ducha, aby tuto pravdu o Bohu, o Ježíši Kristu, připomínal, odhaloval, zjevoval a aplikoval do srdce každého, kdo vzývá jméno Páně. Tohoto Mesiáše Petr zvěstuje. Vykládá starozákonní Písma a ukazuje na Ježíše. Dnes se naplnilo toto slovo, dnes Bůh poslal svého Ducha. Jak je to možné? Petr pokračuje výkladem starozákonních Písem a jde do Žalmu 68, což je náš dnešní verš. Z tohoto Žalmu ukazuje, že Kristus rozděluje dary milosti. A všimněte si, jak Duchem inspirovaný apoštol pracuje s Božím slovem. Nový zákon je zásadní pro porozumění Starému zákonu. Musíme rozumět Starému zákonu tak, jak ho interpretují pisatelé Nového zákona. A tady máme jeden příklad. Podívejme se do Žalmu 68:

• Proč, vy strmé horské štíty, úkosem shlížíte na horu, na níž se usadit zatoužil Bůh? Tam bude Hospodin přebývat natrvalo. Božích vozů jsou desetitisíce, tisíce tisíců. Panovník je mezi nimi, ze Sínaje táhne do svatyně. Vystoupil jsi na výšinu, ty, kdo byli v zajetí, jsi vedl, mnohé z lidí přijals darem, odbojníci však museli zůstat v poušti, Hospodine, Bože! Požehnán buď Panovník, den ze dne za nás nosí břímě. Bůh je naše spása. Bůh je Bohem, jenž nás zachraňuje. Je to on, Panovník Hospodin, kdo vyvádí z tenat smrti. Ano, Bůh rozdrtí nepřátelům hlavu, témě tomu, který se ve vinách brodí. (Ž 68,17–22)

Žalm 68 mluví o Božím vítězství. Mluví o tom, jak se Bůh stará, jak vysvobozuje svůj lid, jak potírá nepřátele, jak přijímá pocty od poražených nepřátel, jak je oslavován svým lidem, jak je vyvyšován a chválen. Je to žalm vítězství, který ukazuje na Boží slávu, velikost moc, na Boží soud a spravedlnost. Bůh je naše spása (v. 20). Bůh zachraňuje (v. 21). 

• Bůh ze tvých svatyň vzbuzuje bázeň, Bůh Izraele. On dává moc a udatnost lidu. Požehnán buď Bůh! (Ž 68,36)

Žalm mluví o Božím vítězství, a Petr (a podobně také Pavel v listu Efezským) ho cele vztahuje na Krista. Kristus je tím, kdo vystoupil vzhůru, Kristus je tím, kdo zajal nepřátele, Kristus je tím, kdo rozdrtil moc nepřítele a dal dary svému lidu, Kristus je vysvoboditel. On vybojoval boj, on je naší spásou, on nás zachraňuje. Kristus porazil nepřítele. Kdo jsou ti zajatí nepřátelé, které vedl? Boží slovo nám na to dává odpověď:

• Vymazal rukou psaný záznam, který svými ustanoveními svědčil proti nám a který nám byl nepřátelský; odstranil jej z našeho středu tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil vlády a autority a veřejně je vystavil na odiv, když je vedl triumfálním průvodem v něm. (Ko 2,14–15 ČSP)
• Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. (Ef 1,20–21)

Kristus na kříži a svým vzkříšením porazil odvěkého nepřítele, ďábla. Ďábel je poraženým nepřítelem. Byl zajat a spoután, aby nemohl svádět Boží lid. Jeho moc byla omezena a v den Kristova druhého příchodu bude zničena naprosto definitivně – satan bude vhozen do ohnivého jezera, které je připravené pro něj a pro jeho anděly. Spolu s ním bude do jezera vhozena také smrt a další poraženou mocností, dalším zajatým nepřítelem je hřích. Proto může Pavel napsat, že už:

• Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. (Ř 6,14)

Hřích je poraženým nepřítelem. Kristus zvítězil a dal dary lidem. Vystoupil na nebesa a přijal od Otce přímluvce, Ducha pravdy, který o něm vydává svědectví a kterého poslal na zem, aby byl s jeho učedníky už navěky. 

II. Vybavení Mesiáše

Apoštol Petr přesně toto vysvětluje ve svém kázání v den letnic v Jeruzalémě:

• Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte. (Sk 2,33)

Dar Ducha svatého – to je milost, o které mluvíme, to jsou dary, jimiž jsme obdarováni, to je zapečetění Duchem svatým, to je obdarování ke službě Kristovu tělu. Proto musel odejít, aby přijal od Otce to, co Otec zaslíbil – jiného přímluvce, Ducha svatého. Nyní je Duch svatý vylit a svědčí o Kristu. Pán Ježíš ho po svém vzkříšení přijal od Otce a potom ho dal lidem, vylil ho do tohoto světa, aby Duch svatý jednal s tímto světem a ukazoval světu v čem je hřích, spravedlnost a soud (J 16,8). Stejného Ducha dal všem svým dětem – ponořil je do tohoto Ducha, jehož vylil do světa. Jakmile člověk uvěří v Pána Ježíše Krista, je tímto Duchem ponořen (pokřtěn) do těla Kristova – Duch svatý ho naplní, zapečetí a připojí ho k tělu, doslova bychom mohli říci, že ho vloží do Krista. Proto můžeme říci, že nejjednodušší definicí toho, co to znamená být křesťanem, je, že to je „být v Kristu“, a mohli bychom to říci i jinak: „být v Duchu svatém“. To není možné bez víry v Pána Ježíše Krista. Kdo v něj nevěří, kdo ho nezná, kdo o něm neslyšel, nemůže v něm být, nemůže s ním být spojen, nemůže být Duchem svatým naplněn, není jím zapečetěn (Ef 4,30). Když byl vylit Duch svatý, byli jím křesťané zřetelně a jasně odděleni od světa, byli jím označeni, zapečetěni jako Pánovo vlastnictví. Kdo v něj věří, nese jeho pečeť, což znamená, že je navždy jeho a nikdo a nic ho nemůže vytrhnout z Pánovy ruky. To jsou slavné a veliké věci. Byli jsme mrtví v hříchu, neschopní cokoliv dobrého udělat, byli jsme otroky ďábla, otroky svých vlastních vášní a hříšných tužeb, žili jsme jenom pro své vlastní zájmy, pro uspokojení svých potřeb, kvůli svému sobectví. A dokonce i to, co navenek možná vypadalo dobře, co nebylo vyslovenou lží, rouháním, krádeží nebo smilstvem, i to mělo svůj původ v našem sobectví a nemohlo přinést Bohu žádnou slávu. Proto Písmo mluví o tom, že neznovuzrozený člověk není schopen žádného dobrého činu, dobrého v tom smyslu, že oslaví Boha. 

• Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! (Ef 2.4–5)

Ze své velké lásky nás Bůh probudil k životu spolu s Kristem. Otevřel nám duchovní oči a my jsme jimi spatřili Ježíše Krista ukřižovaného – ukřižovaného kvůli nám, kvůli našim hříchům, kvůli mně, kvůli mým hříchům. Najednou jsme uslyšeli slovo pravdy, evangelium, tak, jak jsme ho nikdy předtím neslyšeli – najednou bylo naprosto jasné, že je to slovo pravdy. Že to není nějaká teorie, že to není něco, co se týká někoho jiného, ale že jde o mě. To je ten okamžik, kdy jsme dostali nové srdce, a protože jsme měli nové srdce zrozené z pravdy, nebylo nic přirozenějšího, než uvěřit tomuto slovu pravdy, evangeliu. Srdce, které je stvořené z pravdy, nemůže chtít lež, ale touží jenom po pravdě. Už nechce žít ve lži, ale chce následovat pravdu. To je srdce, které věří, že Ježíš Kristus zaplatil za jeho hříchy, že na něm Bůh sám odsoudil a dokonale potrestal každý můj hřích, a protože věřím tomu, že to Bůh udělal, jsem vykoupen z otroctví hříchu. Nově narozené srdce vidí cenu Kristovy krve, proto lituje svých hříchů a činí z nich pokání. Vyznává je Bohu, omlouvá se za ně lidem, odvrací se od nich a následuje cestu spravedlnosti. Když se toto děje v životě člověka, andělé v nebesích se radují, a my mluvíme o novém narození, a spolu s ním také o zapečetění Duchem svatým. A kde je nové srdce, je také pečeť Ducha svatého. Co Bůh svým Duchem v člověku stvořil, označil jako své vlastnictví. Říká tím, že to je něco, co nikdy neodtvoří zpátky, je to Boží podpis, pečeť, kterou neseme pro den vykoupení. To je den, kdy se v oblacích zjeví Pán slávy. Přijde jako blesk z nebe, náhle, nečekaně, ale zjevně a jasně. Každé oko ho uzří. Nebude nikdo, kdo by se o tom nedozvěděl. Jeho příchod bude tak mocný, že otřese celou zemí. 

• Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1Te 4,16–17)

Jinde čteme, že pomíjitelné tělo oblékne nepomíjitelnost, protože tělo a krev nemůže vejít do království Božího. 

• Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. (1K 15,51–53)

To je den vykoupení, kdy bude vykoupení završeno tím, že dostaneme nové tělo. Už nyní můžeme směle prohlásit, že jsme vykoupeni, protože nás vykoupil Kristus svým dílem na kříži Golgoty, kdy zvolal: „Je dokonáno!“ Dokonáno co? Dílo vykoupení. Na kříži zaplatil za všechny vyvolené. Tam je naše dokonalá jistota. A tak jak jdou dějiny a rodí se ti, kteří byli před stvořením světa zapsáni do knihy života, Duch svatý na ně aplikuje toto dílo vykoupení a zapečeťuje je pro den vykoupení. Jsou označeni jako ti, kdo obléknout nepomíjitelné tělo a budou navěky přebývat v Boží blízkosti, v Boží slávě, dokonce Písmo říká, že budou mít podíl na Boží svatosti! 

Také nevěřící budou v onen den vzkříšeni. Ale nevstanou pro den vykoupení, ale vstanou k soudu. A věřte mi, že nebude nikdo, kdo by si liboval, jaké mu je teplíčko, jak můžete někdy slýchat od rouhačů, protože žár, jemuž budou po celou věčnost vystaveni, bude nesnesitelný. Nebude nikdo, kdo by říkal, že si užívá pekelnou párty s přáteli, jak někdy tvrdí hlupáci, protože každý svévolník bude v temném osamocení čelit jenom vlastním vinám a hříchům. Ale už nebude čas milosti, už nebude milost k pokání, už nebude druhá šance, ale každý bude muset zaplatit za svou vzpouru proti Bohu. Proto musíte činit pokání a věřit v Krista. Proto Bůh volá každého člověka pod nebem k tomu, aby litoval své nevěry, odvrátil se od svých hříchů a vložil svůj život do rukou Kristových. A Ježíš říká, že nikoho z těch, kdo k němu přijdou, nevyžene ven (J 6,37). Teď je čas milosti, teď vás Bůh volá, čiňte pokání a věřte v Krista. A nejenom ty, kteří vzdorují Bohu, ale i ty, kdo věří v Krista, Písmo varuje:

• Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.  Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! (2Pt 3,10–12)

III. Věk Mesiáše

Byl tady Boží plán a ten byl naplněn. Všimněte si v tom verši, jak se tu snoubí Boží svrchovanost a lidská zodpovědnost. Bůh rozhodl, a vy jste to udělali přesně podle Božího plánu. Rukou bezbožných jste ho přibili na kříž a zabili. Ježíš musel být vydán do rukou pohanů – nemohl být ukamenován, což byl způsob, jak popravovali Židé, ale musel být ukřižován. Kromě toho nebyl zástupnou obětí jenom za Židy, ale za všechny vyvolené z Židů i pohanů, proto na jeho smrti měli podíl Židé i pohané. Od samotného počátku to byl Boží plán, aby pohané byli zachráněni. Pro Židy to byl velký problém a my to ještě uvidíme ve Skutcích, ale od samotného začátku to byl Boží plán, který Bůh stále znovu ukazoval ve svém Slově a svým jednáním s pohany (vzpomeňte si třeba na sto dvacet tisíc lidí v Ninive, kteří činili pokání na základě kázání proroka Jonáše). Mimochodem, ke komu Petr mluvil? Byli to muži izraelští, ale také obrácení pohané (Sk 2,11), byli mezi nimi obyvatelé Jeruzaléma, ale bylo tam také mnoho zbožných Židů ze všech národů na světě (Sk 2,5), kteří přišli do Jeruzaléma poklonit se Bohu během svátku letnic. Tito lidé tam nebyli, když byl Ježíš ukřižován. A přece i na ně Petr vztahuje svá slova – vy jste ho rukou bezbožných zabili. Prorok Izajáš to vysvětluje v 53. kapitole, když říká, že to byly naše nemoci, které nesl, naše nepravosti, kvůli kterým byl mučen, naše nevěra, kvůli které se stal prokletím místo nás. Naše hříchy ho dovedly na kříž, naše hříchy ho zabili. A i když se to stalo již před dvěma tisíci lety, můžeme říci úplně stejně jako Petr, že jsme ho přibili na kříž a zabili. Já, vy! Hřích jednoho každého z nás, můj i tvůj. Každý z nás na tom má svůj podíl, proto musíme vzývat jeho jméno, prosit ho o smilování, obrátit se k němu, odložit svou nevěru a spolehnout se na něj, abychom byli zachráněni. Ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, vystoupil na nebesa, zajal nepřátele a dal dary lidem. Seslal svého Ducha, který je svědectvím o tom, že nastala poslední doba, nastal věk Mesiáše, věk Ducha. Petr jde z jednoho starozákonního textu do druhého. Z Žalmu 68 jde do Žalmu 16, kde se mluví o vzkříšení Mesiáše a potom jde do Žalmu 110 a ukazuje na to, že Ježíš kraluje – potomek Davidův se ujal vlády nad světem. Ať tedy všichni s jistotou ví, že Ježíš je Pánem a Mesiášem, je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je jediným Spasitelem, je právoplatným králem a vládcem celé země, a nejen země, ale byla mu dána vláda i na nebi (Mt 28,19). Ježíš slíbil svým učedníkům, když se s nimi loučil před svým ukřižováním, že jim dá jiného přímluvce, Ducha pravdy, kterého jim pošle od Otce, který od Otce vychází, kterého Ježíš posílá a který vydává svědectví o Ježíši. Pán Ježíš kraluje – on je potomek Davidův, který usedl na trůn Davidův a vládne nad celou zemí, nade všemi národy. Všichni nepřátelé se před ním nakonec skloní a jako poslední nepřítel mu bude poddána i smrt, kterou už přemohl svým vzkříšením. Ježíš je Pán. Smrt je poražený nepřítel. Kristus vládne. Smrt má sice ještě moc v tomto světě, ale její vláda neodvratně směřuje ke konci. Proto může Pavel nadšeně volat v dopise křesťanům do Korintu:

• ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1K 15,55–57)

Ježíš Kristus přemohl smrt a naplnil zákon. Naplnil zákon svou láskou k Otci i k lidem, naplnil ho také tím, že na sebe vzal prokletí zákona, která patřila nám, hříšníkům. Pavel mluví o vzkříšení těla, kdy bude smrt jednou provždy přemožena, které stojí na Kristově vzkříšení. Proto kážeme Krista vzkříšeného! Proto se chlubíme nadějí věčného života. Proto se radujeme, protože v Kristu máme vítězství. Ježíš přemohl smrt, vstal slavně z mrtvých a seslal na nás svého Ducha. V celém svém kázání v den letnic se Petr soustředí na osobu a dílo Pána Ježíše Krista a Ducha svatého zmiňuje jen jaksi bokem. Nemluví o lidech ani o zázracích, které lidi viděli a slyšeli, jejichž byli svědky. Zmiňuje je, stejně jako zmiňuje jako zázraky Pána Ježíše Krista. Zázraky patří k naší víře. Ale nejsou tím hlavním ani tím, na co bychom se měli zaměřovat. Petr se cele soustředí na Krista – o něm svědčí Písma, o něm mluvili proroci, jeho Bůh dosvědčil znameními a zázraky, on byl vzkříšen z mrtvých a jeho vláda začala. Důkazem je vylití Ducha svatého v den letnic. A to je velká výzva i pro nás – i my se musíme soustředit na Krista samotného, na jeho dílo. Přemýšlet o tom, jak o něm svědčí Písma, přemýšlet o jeho díle, stavět si ho před oči a hledat blaho u něj samotného. A to je nakonec samotné dílo Ducha svatého v křesťanovi – svědčí o Kristu, ukazuje na něj, dosvědčuje pravdu o něm, vede k němu, proměňuje do jeho podoby, dosvědčuje člověku, že je Božím dítětem, tedy že je v Kristu, že mu patří a on se ho nikdy nezřekne. Zaslíbení Staré smlouvy se naplnilo a stalo skutečností v těch, kdo věří v Pána Ježíše Krista – to je evangelium o Boží milosti, radostná zpráva o spasení skrze víru v Ježíše Krista.

A tuto radostnou zprávu křesťané šíří dál – vyzbrojeni mocí z výsosti začínají doma, u svých nejbližších a potom jdou dál do celého světa až na jeho konec. Kdo věříte v Pána Ježíše Krista, radujte se z něj a těšte se v jeho přítomnosti a žijte v moci Ducha svatého tuto dobrou zprávu. A kdo v něj nevěříte nebo si nejste jistí, pojďte k němu a proste ho o milost a slitování, proste ho, aby vám dal víru a spolu s ní i jistotu věčného života, pokoj a radost, lásku, která pramení právě z Ducha svatého, který nám byl dán.