Dokonalý vysvoboditel (Sd 21,25)
… dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.
Jaroslav Kernal, Praha 27. září 2026
Máme za sebou sérii Muži víry z doby soudců. Minule jsme k šesti soudcům z knihy Soudců připojili ještě Bóaze z knihy Rút, jejíž příběh se odehrává v době soudců. Nyní nám zbývá už jen jedna postava, která byla přítomná v době soudců, kterou jsme viděli v životě každého soudce a na kterou každý ze zmíněných mužů víry nějakým způsobem nebo někdy více způsoby ukazoval. Tou osobou je osoba Božího syna, který se v knize Soudců několikrát zjevuje v podobě Božího posla nebo Hospodinova anděla, který mluví jako Bůh sám. On je tím dokonalým vysvoboditelem a soudcem, on je zastáncem jako Bóaz, on je králem, je dokonce králem králů, a je plně člověkem a musíme dodat, že je dokonalým člověkem. A to je důvod, proč jsem ho zařadil na konec této série jako vrchol, jako vzácný drahokam na královské koruně. On je tou vzácnou perlou, o níž v celém Písmu jde a jejíž získání je otázkou života a smrti. Kdo ji nalezne, jde a prodá všechno, co má, jenom aby mohl získat tuto perlu. Dnešní kázání bude jenom a jenom o Pánu Ježíši Kristu. Bude o člověku Ježíši Kristu, Mesiáši a Králi, o tom, který je plností lidství, dokonalým vzorem člověka. Proto se stejně jako u těch ostatních mužů víry zaměříme na ty tři věci, o nichž jsme pokaždé mluvili. Podíváme se tedy na Ježíšovu víru a řekneme si, proč a jak můžeme a dokonce musíme mluvit o Ježíšově víře. Podíváme se na Ježíšova Boha, jehož je Ježíš dokonalým obrazem a září, přesto však můžeme, kvůli jeho plnému lidství, mluvit také o jeho Bohu, tedy o Otci. A nakonec se zastavíme u jeho odkazu, u odkazu na jeho lidství, na jeho vzor, na jeho život, který se musí stát naším životem, aby on mohl žít v nás a skrze nás.
Tuto sérii jsme začínali posledním veršem z knihy Soudců a tímto veršem ji i ukončíme. Ale zatímco v tom prvním kázání to byla druhá část posledního verše, dnes vyjdeme z té první.
- V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné. (Sd 21,25)
Mluvili jsme o tom, že kniha Soudců ukazuje na potřebu krále. A je takovým můstkem mezi příchodem Izraele do Kenaánu a královstvím. Ale tím králem, na kterého to všechno nakonec mělo ukazovat a ukazuje, je Pán Ježíš Kristus. Celé Písmo svědčí o něm, celý Starý zákon nás vede k jeho příchodu a celý Nový zákon svědčí o jeho vtělení, jeho díle a ukazuje na jeho druhý příchod. Poprvé přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo, aby svým dílem vysvobodil svůj lid z moci hříchu, smrti a ďábla. Podruhé přijde, aby soudil bezbožný svět. On je dokonalý vysvoboditel a naprosto spravedlivý soudce. V době soudců neměli v Izraeli krále – a Izrael byl tělesným obrazem Božího lidu. Nyní je tady skutečný Boží lid znovuzrozený z Ducha svatého a naplněný Duchem, který má krále. Ježíš je králem svého lidu, je hlavou své církve, vládne v nebesích a jeho vláda už je zcela zjevná právě v církvi, v Božím lidu a Boží lid může vidět jeho vládu také mimo církev, v okolním světě. Jemu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto ho uctíváme a chválíme, proto se mu klaníme. A protože před tím se stal také člověkem, tak ho i následujeme.
I. Ježíšova víra
Můžeme vůbec v nějakém smyslu mluvit o Ježíšově víře? Myslím, že nemůžeme nemluvit o Ježíšově víře. Ale abychom o tom mohli více přemýšlet, musíme začít u Ježíšova vtělení. Boží slovo nám říká, že Boží syn, který byl způsobem bytí roven Bohu, tedy Bůh sám, jedna z osob Boží trojice (tak se nám Bůh dává poznat), odložil svou slávu a stal se člověkem. Neudělal to tak, jako například v knize Soudců, kdy měl podobu Božího posla, což se jeví tak, že vypadal jako člověk, ale zjevně nebyl. I jindy na sebe bral podobu člověka, třeba když navštívil Abrahama a Abraham ho pohostil. Ale potom se stal člověkem. Vstoupil do těla Marie a stal se buňkou. Odložil svou slávu, protože jinak by to Marie nemohla přežít a stal se součástí jejího těla, stal se zygotou s jejími geny a s jejím genofondem, s jejím rodokmenem, který sahal až k Davidovi a k Bóazovi a k Abrahamovi a Noemovi. Měl by nám běhat mráz po těle, když přemýšlíme o takových věcech. Ve dvanáctém týdnu už má dítě vytvořený základ všech orgánových soustav. To byl Boží syn v lůně Marie. Úplně stejný jako každý jiný člověk kromě té jediné věci – hříchu. Ježíš se narodil jako každé jiné dítě a vyrůstal jako každé jiné dítě. Ale protože byl bez hříchu, prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem (Lk 2,52). Nechci jít příliš daleko, protože je tady pořád jisté tajemství a něco (možná dokonce většina) z té podstaty Božího syna, plně Boha a plně člověka, nám zůstává zahaleno. Kam však můžeme jít, je skutečnost jeho lidství, které je stejné jako naše. Boží slovo jasně říká, že na sebe vzal stejné tělo, jako máme my (Ř 8,3) a v tomto těle je pro nás vzorem lidství.
List Efezským nám říká, že máme společně růst ve víře, abychom společně dosáhli jednoty víry a poznání Božího syna a abychom jako společenství, jako Kristova církev a i jako jednotlivci „dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,13). Ježíš je plnou mírou lidství. Jinými slovy je takovým člověkem, jakého Bůh chtěl mít. Když si Bůh představil člověka, vybavil si Ježíše v těle. Nevybavil si Adama, kterého stvořil ke svému obrazu, ale vybavil si toho druhého Adama, Ježíše. Ten text tady v listu Efezským je ještě trochu větší, hlubší, složitější a slavnější, ale tady můžeme zastavit, protože takhle nám to myslím stačí. Ukazuje nám to, že Ježíš, když byl tady na zemi v těle, byl tu jako dokonalý člověk, což znamená, že žil z víry, vírou, žil ve víře, chodil s Bohem nikoliv jako Bůh, ale jako plnost člověka. Měl společenství s Bohem nikoliv jako Boží syn na věčnosti, který je, vždy byl a bude věčně v náruči Otcově (zas je to pro nás zahalené tajemstvím), ale jako stvoření, které se upíná k Bohu. Jako Henoch chodil s Bohem a Bůh si ho vzal a nebylo ho, tak Boží syn, Ježíš, v těle, chodil s Bohem a chodil s ním lépe a více než Henoch, protože s ním chodil dokonale. Takže všechno, co dělal, co vidíme v evangeliích, co udělal jako člověk, udělal ve víře. To je plnost víry. Nevzkřísil Jairovu dceru ani syna vdovy z Naim ani Lazara jako Bůh, ale jako člověk, který chodí ve víře. Vzpomeňte si na jeho slova, která říká u Lazarova hrobu:
- Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal. (J 11,41–42)
To je víra. To je Ježíšova víra. To je vzor víry. To je víra, kterou máme následovat. To je plnost člověka Božího. To není něco, co by udělal jako Bůh, protože potom by nemohl být tím vzorem plnosti člověka a vzorem víry. A takto se musíme dívat na všechno, co Pán Ježíš během své pozemské služby dělal. Jednal ve víře. Ať už uzdravoval nemocné nebo vyháněl démony, sytil zástupy nebo chodil po vodě.
Kolikrát jen káral učedníky kvůli jejich malověrnosti? Když vyhnal démona z posedlého chlapce, kterého nemohli vyhnat učedníci, řekl otci toho chlapce, že všechno je možné tomu, kdo věří (Mk 9,23). A když se učedníci ptali, proč toho démona nemohli vyhnat oni, odpověděl jim, že „takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem“ (Mk 9,29), což může znít trochu tajemně, ale zjevně to souvisí s vírou.
Když proklel fíkovník, takže do druhého dne uschl, což není úplně obvyklé, protože obvykle strom usychá docela dlouho, a učedníci ho na to upozornili, co jim řekl?
- Ježíš jim odpověděl: „Mějte víru v Boha!“ (Mk 11,22)
Takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Nasycení zástupů, rozmnožení chlebů a ryb, utišení bouře, zázračný rybolov (Bůh stvořil člověka a pověřil ho, aby panoval nad mořskými rybami, že?) nebo proměna vody ve víno. Myslím, že skoro všechno, co čteme v Písmu o tom, co Pán Ježíš udělal, když byl v těle na zemi, bylo učiněno skrze víru a ve víře. To je Ježíšova víra. Možná dvě věci bych zmínil, které do toho nepatří – myslím, že sem nepatří odpuštění hříchů, tedy když odpouštěl lidem hříchy. To dělal jako ten, koho tím Otec pověřil a kdo měl tu moc odpouštět hříchy. A i když i nám říká, že komu hříchy odpustíme, tomu bude odpuštěno, dobře víme, že to není na nás a na naší víře, komu a zda vůbec budou hříchy odpuštěné. To je vždy věcí Boží a na nás je, abychom rozpoznali, jak se na to dívá Bůh. Tou druhou věcí je jeho zmrtvýchvstání. To nebylo skrze víru člověka Ježíše, ale jako Boží syn dal svůj život, lidský život, vložil ho smrti do náručí a spolu s ním i všechny naše hříchy, ale jako Boží syn a jako člověk, který byl bez viny a bez poskvrny, bez hříchu, si vzal svůj život zpět. To je dílo Boží moci. Proto nám Písmo říká, že na Pánově zmrtvýchvstání měly podíl všechny tři osoby Boží trojice.
To je o Ježíšově víře. Ještě se k ní vrátíme v posledním bodu kázání, protože je tady jedna důležitá věc, která se nás velmi osobně týká. Ale v tuto chvíli půjdeme ke druhému bodu:
II. Ježíšův Bůh
Mluvíme o člověku Ježíši Kristu. Ale Pána Ježíše samozřejmě nemůžeme nějak rozdělit nebo rozpůlit na Božího syna a na Syna člověka. On je jeden, je jednou osobou. V té brožurce Co učíme v Biblické církvi Praha, máme napsáno o Ježíši, že „je plně Bůh a plně člověk. Jeho božskou a lidskou podstatu nelze zaměňovat ani spojovat dohromady nebo jakkoliv směšovat. Ježíš Kristus, jediný prostředník mezi Bohem a člověkem, byl a je plně a cele Bůh a plně a cele člověk v jedné osobě.“ Na tomto místě narážíme na naši schopnost porozumění, na hranice našeho poznání, na omezené zjevení, které v této věci máme. Toto je jeden z důvodů, proč Boží slovo říká, že věčný život je v tom, že budeme poznávat Boha a toho, kterého poslal, Pána Ježíše Krista (J 17,3). Tady je tak veliké tajemství, tak veliká hloubka, že budeme potřebovat celou věčnost, abychom alespoň zlomek z toho uchopili.
Nicméně jak jsme si ukázali, můžeme a musíme být nějak uspokojeni v tom, že tady je člověk Kristus Ježíš. Pavel říká, že to je jediný prostředník mezi lidmi a Bohem, člověk Kristus Ježíš (1Tm 2,5). Je tady zcela zjevně jeho lidství. A když o něco později připomíná Timoteovi evangelium, říká:
- Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tm 2,8)
Evangelium je o člověku Ježíši Kristu, který byl vzkříšen z mrtvých a který se ve svém zmrtvýchvstání prokázal mocí Ducha svatého jako Boží syn. Zde na zemi ovšem žil jako člověk, jako dokonalý vzor člověka. A proto můžeme také mluvit o jeho Bohu, v něhož jako člověk Ježíš věřil, k němuž se upínal, jehož volal, v jehož společenství neustále byl, kterého miloval a jehož vůli vždycky plnil. Doufám, že to vysvětluji srozumitelně. Vím, že se jedná o docela těžké věci, a byl bych nerad, kdyby někdo dneska odešel zmatený. Ale zkusme to uchopit jednoduše a udržet na mysli tu skutečnost, že Ježíš je plně Bůh a je také plně člověk. A jako člověk, i když jeho lidství nejde oddělit od jeho Božství, přesto se jako člověk upínal k Bohu v nebesích. Ke komu se tam upínal? Jako Boží syn se upínal k Otci. Takže když mluvíme o Ježíšově Bohu, mluvíme o Otci. Neznamená to, že by Otec byl nějakým způsobem víc než Syn – všechny osoby Boží trojice jsou si rovné ve svém Božství. Znovu citát z toho, co učíme o Trojici: „Písmo jasně učí, že je jeden Bůh, který je nekonečný a který existuje ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý. Každá z těchto osob je cele Bohem, všechny jsou stejně věčné, jsou si rovny v moci a slávě, a ve stejné míře sdílejí tytéž atributy a dokonalosti. Ačkoliv jsou nerozdělené v přirozenosti a bytí, každá z osob Boží trojice má v dokonalé harmonii skrze celou věčnost odlišnou roli a funkci.“ Jako dokonalý člověk a Boží syn se Ježíš neustále upíná k Otci. A také nám zjevuje Otce. Je dokonalým obrazem Otce. Kdo zná Syna, už nepotřebuje hledat Otce, protože Otec je v Synu a Syn dokonale reprezentuje Otce. Takže Jan může říci velmi silná slova, která se týkají každého, kdo nějakým způsobem popírá učení o Boží trojici:
- Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce. (1J 2,23)
Nelze oddělit Syna od Otce a jedinou cestou k Otci je Syn. To jsou slova, která Pán Ježíš řekl učedníkům, když po něm Filip chtěl, aby jim ukázal Otce. Nikdo nepřichází k Otci jinak než skrze něj (J 14,6). Ježíš tady vyzdvihl naprostou výlučnost své osoby, naprostou výlučnost spasení skrze něj samotného. Na něm vidíme, jaký je Otec. Ježíš odcházel na pustá místa v horách, aby se modlil, aby tam měl nerušené společenství s Otcem. On měl neustále plné společenství s Otcem, přesto vyhledával také samotu a ústraní, aby mohl být jenom s Otcem. To společenství s ním ho naplňovalo, posilovalo, ujišťovalo, povzbuzovalo. A Otec z nebe odpovídal. Promluvil jasným hlasem při Ježíšově křtu:
- Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil. (Mt 3,17)
Když byli učedníci s Pánem Ježíšem na hoře a on tam byl proměněn před jejich očima, znovu Otec promluvil:
- Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte. (Mt 17,5)
A když už byl před křížem a mluvil o své oslavě, řekl:
- „Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ (J 12,28)
Otec se zastává Syna a syn se zastává těch, kteří jsou jeho. On je náš zastánce. Je dokonalý zastánce, protože nenechá nikoho, kdo by k němu volal, bez zastání. Je dokonalý vysvoboditel, protože všechny své vysvobodil z moci hříchu, z moci ďábla a ze smrti. A jednoho dne nás vysvobodí také z tohoto těla smrti. Toto jsou věci, které viděl dělat svého Otce, protože on se takto zastal svého Syna, on vysvobodil svého Syna, miloval ho a neustále ho miluje. Stejným způsobem i Syn miluje nás a tak nám neustále zjevuje Boha, zjevuje nám Otce a zjevuje nám velikost, nádheru a dokonalost celé Boží trojice. To je Ježíšův Bůh. Myslím, že nemůžeme než žasnout a být přemoženi tou dokonalostí, nádherou a velikostí.
A to už nás vede k poslednímu bodu dnešního kázní:
III. Ježíšův odkaz
Pokud si vzpomínáte na celou sérii mužů víry, odkaz každého z nich nás vždycky směřoval k Pánu Ježíši Kristu. Co tedy říci o odkazu Ježíše? Samozřejmě nemůžeme říct nic jiného – opět nás vede k Ježíši, k němu samotnému a nikam jinam. V něm máme plnost lidství, takže se na něj musíme dívat a učit se od něj.
Tuhle věc bych chtěl zdůraznit – Ježíš je tím, od koho se musíme a máme učit. Dnes je v některých kruzích velmi populární učednictví. Dokonce někteří používají zvláštní sloveso učedníkovat někoho. Pravdou je, že Pán Ježíš, když se loučil se svými učedníky, vyslal je do celého světa, aby ze všech národů činili učedníky, křtili je ve jméno Otce a Syna a Ducha svatého a učili je, aby zachovávali všechno, co Pán přikázal (Mt 28,18–20). To je poslání Kristovy církve. Křesťané jdou, kážou evangelium a získávají učedníky. Problém je, že se z toho dneska stala speciální operace, kdy někdo někoho učedníkuje, případně se používá také slovo mentoring, neboli někoho mentorovat, být někomu mentorem. Ale jak to vypadalo v první církvi? Máme o tom nějakou představu? Můžeme si ji velmi jednoduše udělat z toho, jak Písmo používá slovo učedník a činit učedníky, což je slovesná podoba vzniklá od slova učedník, která je celkem čtyřikrát použitá v Novém zákoně.
- V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. … Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru. (Sk 6,1–2.7)
Jednoduchá otázka – o kom se v tomto textu mluví? Mluví se o lidech, kteří jsou zapojeni do nějakého speciálního učednického programu nebo se mluví o lidech, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista? A aby o tom nebylo pochyb, podívejme se ještě o pár veršů dál, kde je to úplně jasné. Kvůli pronásledování v Jeruzalémě se učedníci rozprchli a vznikly další církve. Jedna z nich byla v Antiochii. Apoštolové tam poslali Barnabáše a ten, když viděl, kolik lidí uvěřilo, vyhledal Saula, Pavla.
- A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany. (Sk 11,26)
Ještě jedno místo ze Skutků (slovo učedník je jenom v ev. a Sk).
Pavel s Barnabášem kázali v Lystře, ale Židé strhli dav na svou stranu a začali Pavla kamenovat. Když si mysleli, že mrtvý vyvlekli ho z města a někde ho pohodili.
- Ale učedníci ho obstoupili a on vstal a vrátil se do města. Druhého dne pak odešel s Barnabášem do Derbe. I v tomto městě kázali evangelium a získali mnoho učedníků. Potom se vraceli přes Lystru, Ikonium a Pisidskou Antiochii. Všude tam posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře. (Sk 14,20–22)
V Derbe získali mnoho učedníků … a pak odešli. Tak učedníkovali je nebo ne? A kdo je tam učedníkoval, když tam nebyli žádní zkušení křesťané? Proč tam Pavel nezůstal aspoň patnáct nebo dvacet let, aby aspoň někteří učedníci věděli, jak mají v neděli chodit oblečení do sboru nebo jak mají vychovávat své děti, jak mají správně věřit evangeliu nebo jak mají správně číst Bibli. Neměl tam založit biblický seminář, kde by doporučené učedníky učil, jak mají číst Bibli? Skutečně ještě věříme v dostatečnost Božího slova?
Zjevně vidíme, že křesťan je učedník a že ta dvě slova jsou synonyma. Kdo není křesťan, nemůže být učedník, a kdo není učedník, nemůže být křesťanem. Protože křesťan není učedník člověka, ale je to učedník Pána Ježíše Krista. Proto musí jít k němu, proto se musí učit od něj samotného, proto se musí dívat na něj a proto se musíme navzájem povzbuzovat, abychom rostli v jednotě víry a v poznání Pána Ježíše Krista. A tady se dostáváme k tomu tajemství, které jsem zmínil.
Vzpomeňte si na to, jak to bylo, když šel Ježíš po vodě kolem lodi učedníků. Byla bouře a učedníci si mysleli, že na ně jde strašidlo. Pak poznali, že je to Pán a Petr řekl, aby mu Pán poručil, aby šel k němu po vodě – a potom šel. Ale pak se přestal dívat na Pána a díval se na vlny a začal se topit. To byla Petrova víra, která ho držela na vodě, to nebylo nějaké čarování Pána Ježíše nad Petrem. Jak ale můžeme mít takovou víru? Boží slovo nám dává velmi jasnou, přesnou a také jednoduchou odpověď. Najdeme ji už ve slovech Jana Křtitele:
- On musí růst, já však se menšit. (J 3,30)
Úplně stejně o tom mluví Pavel ve svých listech. Asi nejlépe je to vyjádřeno v listu Galatským, kde říká:
- Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,19–20)
Tohle je Ježíšův odkaz. Jestli chcete žít křesťanský život, musíte nejdřív umřít. Umřít sami sobě, umřít svým ambicím, svým skutkům, svým snahám, umřít zákonu, tedy všemu, co bych já chtěl udělat svou silou. Znamená to jít na kříž – jsem ukřižován spolu s Kristem. Jak? Skrze víru a ve víře. Věřím, že spolu s ním jsem tam zemřel a že Boží syn žije ve mně a že už nežiju já. Dál žiju svůj život, ale vydávám ho Kristu a věřím, že on žije ve mně.
Promýšlím všechny ty věci, které mi ve svém Slově přikazuje, abych miloval své bližní, své bratry, abych je měl za přednější než sebe, abych jim sloužil, abych se za ně modlil atd. Ale vidím, že já to nemohu udělat, že zvládnu možná trochu, možná skoro nic. Ale ten, kdo to může udělat, je on, Ježíš. Proto jdu k němu a chci být v něm, aby on byl ve mně a skrze mě žil svůj život na mojí cestě následování jeho. To je Ježíšův odkaz: být s ním, jít za ním, následovat ho a žít v něm. Amen.