Proč máme Boha chválit?

Jaroslav Kernal, Praha 21. června 2020

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milovaní svatí. Opět jsme se sešli, abychom uctívali Boha jako společenství místní církve. Bůh nás ve svém milosrdenství zachoval a ve své dobrotě a prozíravosti přidal k našim životům další týden, kdy jsme mohli hledat Boží tvář a těšit se v Boží blízkosti. Jsem moc rád, že se vidíme, i když situace v našem sboru není příliš utěšená, ale Bůh s námi jedná a bude jednat. A dneska bych chtěl, abychom si připomínali právě jeho jednání. Otevřeme dnes společně Žalm 103 a s Boží pomocí ho projdeme.

Máme před sebou žalm, jehož první verše zpíváme v jedné písni. Je to výzva k dobrořečení, ke chvále Bohu. David ve svých žalmech oslovuje různé osoby – někdy oslovuje Boha a volá k Bohu (Ž 130, 131), jindy oslovuje nějakého jednotlivce nebo Izrael, někdy je to kombinace toho všeho. V tomto žalmu David mluví k sobě. Je to příkaz pro jeho vlastní duši. David káže sám sobě a přikazuje si dobrořečit Hospodinu. Nevíme přesně, za jakých okolností David tento žalm napsal, ale nakonec to není vůbec podstatné. Mohl ho napsat kdykoliv, protože vždycky je čas dobrořečit Hospodinu. A to je vzor také pro nás. I my máme neustále dobrořečit Hospodinu a máme si připomínat, kdo Bůh je, a co Bůh udělal v našem životě i s naším životem.

Projdeme dnes velmi rychle tímto velkým žalmem a podíváme se společně na tři věci – na niternou chválu, chválu duše, na promyšlenou chválu, která ví, za co je Bohu vděčná a nakonec na sdílenou chválu, která z hloubi svého nitra vede druhé k tomu, aby také dobrořečili Hospodinu. Pojďme k prvnímu bodu:

I. Niterná chvála Bohu

V prvních dvou verších vidíme Davidův příkaz vlastní duši:

• Ž 103:1-2 Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!

Než se podíváme na ta dobrodiní, o nichž je tady řeč – jejich shrnutí je ve třetím až pátém verši – musíme se na chvíli zastavit u prvních dvou veršů. Tady je zdůrazněna jednak chvála, dále srdce a také mysl. Skutečná chvála Bohu totiž vždycky bude spojovat mysl a srdce. David mluví o dobrořečení, tedy o chvále. Znamená to vděčnost, oslavu, uctívání, chválu. To české slovo vyjadřuje v podstatě všechno – svými ústy děkuj Bohu za všechno dobro, kterým tě zahrnuje. Ale slova nestačí. Slova mohou být zrádná. Proto se David obrací na svou duši, na své nitro, obrací se ke svému vnitřnímu člověku.

To je velmi důležité, protože jde o to, jestli naše srdce chválí Pána. Ústa mohou říci mnoho věcí, ale jak je na tom srdce? Pán Ježíš říká, že čím srdce přetéká, to ústa mluví (Mt 12,34). Ale srdce je velmi zrádné, říká Jeremjáš (Jr 17,9) a svými ústy snadno oklameme nejenom sebe, ale i druhé. A přece můžeme zkoumat i své vlastní srdce, protože Bůh nám dal svého svatého Ducha. Můžeme prosit Boha o jeho světlo, o jeho milost, o rozpoznání a jeho slitování nad námi, můžeme ho prosit, aby nás vedl a odhaloval nám naše srdce. A kromě toho můžeme přikazovat své duši a svému nitru, což je synonymum, dobrořečit Hospodinu.

David se obrací ke své duši a napomíná jí, aby chválila Boha. A mnohdy je to přesně tak, že potřebujeme sami sebe povzbuzovat a napomínat a přikazovat sami sobě, abychom byli Bohu vděční. Říkal jsem, že nevíme, za jakých okolností David napsal tento žalm, ale vidíme, že měl potřebu jednak přikazovat sám sobě a jednak připomínat si, co pro něj Bůh udělal. Skoro to vypadá, že byl sklíčený ve svém srdci, že byl zoufalý a musel přemýšlet nad tím, kdo Bůh je a co Bůh dělá. Musel se nutit ke zvláštní věci – k tomu, aby nezapomínal. Je to opravdu zvláštní, protože tohle je něco, čeho nejsme schopni. Tohle není něco, co v možnostech naší vůle. Nejsme schopni ani zapomenout ani nezapomenout. Prostě buď zapomeneme, nebo nezapomeneme.

Takže když David tady říká své duši, aby nezapomínala na Boží dílo, na Boží skutky, na Boží dobrodiní, obrací se vlastně k Bohu samotnému a prosí ho o milost. A současně ve své mysli dělá to, co udělat doopravdy může – připomíná si, co Bůh udělal. Nejsme schopni nezapomínat, ale jsem schopni si připomínat – a to je, co David dělá obecně ve třetím až pátém verši a co potom dělá velmi konkrétně ve verších následujících.

Podívejte se do našeho textu – co všechno čteme v těch verších. Jenom slovesa: odpouští, uzdravuje, vykupuje, věnčí (korunuje), sytí, obnovuje. Je tady celá škála aktivit, je tady Boží jednání, které obklopuje celý lidský život. A podívejte se na rozsah toho jednání – všechny nepravosti, všechny nemoci, zkáza (což je zase slovo absolutní), celý věk (trvání ČSP). Bůh jedná s celým lidským životem, ve všech jeho oblastech, a když on jedná, zahrnuje to plnost jeho jednání, plnost milosti, plnost moci, plnost odpuštění, uzdravení i slitování.

Odpouští ti všechny nepravosti. David zná odpuštění – už jsme to viděli mnohokrát. David v žalmech připomíná evangelium, které je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16-17). I když David neznal Pána Ježíše Krista, Syna člověka, věděl o Mesiáši, kterého Bůh zaslíbil, věděl o tom, že Bůh odpouští a že odpouští ze své milosti. Věděl, že Bůh odpouští všechny nepravosti. Není nic, není žádný hřích, na který by Boží milost nestačila. Minule jsme si připomněli nejhoršího judského krále, Menašeho. Boží slovo říká, že dělal ty nejodpornější věci, které mohl udělat – v Písmu čteme, že naplnil nevinnou krví Jeruzalém od jednoho konce po druhý (2Kr 21,16). A přece, když se pokořil před Hospodinem v asyrském vězení, Bůh se nad ním smiloval a zachránil ho, vyslyšel jeho prosby a obnovil jeho srdce, takže se přiklonil k Hospodinu a vedl Izraelce k tomu, aby zase uctívali Hospodina. U proroka Izajáše čteme, že:

• Izajáš 1:18 I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.

A na konci Izajáše jsou ještě povzbudivější slova:

• Izajáš 59:1 Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel.

Bůh zachraňuje! Bůh odpouští! Skrze Pána Ježíše Krista nám odpustil všechny naše viny. Přibil je na kříž spolu s Kristem. A tak nám přináší také uzdravení. Je to na prvním místě uzdravení naší duše, našeho nitra, kdy z nás byla sňata vina, a naše hříchy byly přikryty. Ale je to také uzdravení těla v tom absolutním slova smyslu, kdy všichni, kdo věří v Pána Ježíše Krista, budou při jeho druhém příchodu vzkříšeni a dostanou nová těla, která už nebudou podléhat zkáze a smrti ani žádné nemoci. V jeho věčné přítomnosti už nebude ani žalu, ani nářku ani bolesti, protože Bůh sám setře každou slzu z očí. Ale platí to také nyní, že Bůh uzdravuje. Věříme, že Bůh je mocný a nadpřirozeně uzdravuje ty, kdo k němu volají (Jk 5,14-15).

David také připomíná, že Bůh vykupuje ze zkázy náš život. Na prvním místě jde o onu věčnou zkázu, o věčnost v odloučení od Boha, v ohnivém jezeře, kde je trápení, pláč a skřípění zubů. Je to odloučení od veškerého milosrdenství a slitování, kterými Bůh korunuje životy těch, kdo v něj věří. Jsou tady věčné věci a jsou tady také časné věci. Pátý verš říká, že nás po celý náš věk, po celý náš život sytí dobrem. Je to znovu připomínka, která je určená především těm, kdo v Boha věří.

• Římanům 8:28 Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Dobrořeč, duše má, Hospodinu, protože tě po celý tvůj věk sytí dobrem. Sytí tě tím nejtučnějším ze svého domu, tím nejlepším ze svého Slova, tím nejvzácnějším ze své přítomnosti. Možná nám to leckdy tak nepřipadá, protože vidíme jenom jeden krok dopředu. Jóbovi ani jeho ženě to také tak nepřipadalo. To, v čem se ocitli, bylo tak hrozné, že Jóbova žena řekla svému muži, aby zlořečil Bohu a zemřel (Jb 2,9). Ale Jób vytrval a Bůh mu nakonec požehnal. Netušíme, jestli mu Bůh ukázal celý ten příběh, jak ho máme zapsaný v Písmu, ale nakonec se ho Jób přece jenom dozvěděl. Ale už za svého života a ještě před koncem svého soužení, pochopil, že to, co Bůh v jeho životě dělá, je dobré a vede ho to k tomu, aby znal Boha víc.

A na konci pátého verše jsou slova, která jsou touhou každého, kdo překročí určitou věkovou hranici: tvoje mládí obnovuje jako mládí orla. Jak člověk stárne, vidí to stále víc, co stáří znamená, a o co přichází, když mládí odchází. Ale Bůh zaslibuje obnovu.

• Ž 92:14-16 Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!

To je Davidova připomínka, aby nezapomínal na Boží dobrodiní, kterého se mu dostává ve všech aspektech života. A potom pokračuje dále ke konkrétním projevům Boží dobroty:

II. Promyšlená chvála Bohu

David promýšlí, kdo je Bůh a co Bůh dělá. Ve verších 3-5 to shrnul, ale nyní o tom rozjímá a dovádí to do praktických detailů. A všimněte si, čím David začíná – zaměřuje se na to, kdo je Bůh a jak jedná. Na prvním místě se zabývá Boží svatostí, právem, spravedlností a Božím milosrdenstvím:

Ž 103:6 Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlačeným.

To jsou věci, které jsou viditelné, jsou známé, jsou zjevné, když lidé jenom trochu přemýšlejí o Bohu. Bůh je spravedlivý soudce. Je jedinou zárukou spravedlnosti a práva. Žádný soud v tomto světě nemůže být objektivní ani dokonale spravedlivý. Proto také v tomto světě nemůže nikdy být dosaženo spravedlnosti. Ale Bůh soudí podle práva a spravuje národy země. Bůh zná všechny okolnosti, zná všechny detaily každého případu, zná každý motiv veškerého lidského jednání i mluvení. Jenom on může soudit spravedlivě. Jako dobrý správce se stará o všechny národy země. Nehledí na osoby, ale hledí k srdci a každého soudí podle jeho skutků. V tom je naše naděje. Proto musí naše duše i celé naše nitro dobrořečit Hospodinu.

• Ž 103:7 Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky.

I to je důvod chvály. Ačkoliv nejsme Izraelci, přesto můžeme Boha chválit za to, že se dal poznat lidem. Skrze Mojžíše a skrze Izrael se dal poznat také nám. Spása je ze Židů (J 4,22). Spasitel je Lev z Judy. A i nám dává Bůh poznat své cesty jak skrze Mojžíše, tak skrze další Izraelce, kteří pod vedením Ducha svatého zapsali Boží slovo. Dobrořečte Bohu za jeho Slovo. Vždyť právě ze Slova poznáváme, jak velký je náš Bůh:

• Ž 103:8-9 Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně.

Tady je refrén Božího slova, který obsahuje Boží milosrdenství i Boží hněv. Když si připomínáme obojí, vidíme, jak je Bůh dobrý ke svému lidu, k těm, kteří ho milují. Bůh nás zahrnuje svou milostí, na kříži odstranil nepřátelství, které bylo mezi námi a jím samotným. Proto může Pavel prohlásit, že v Kristu Bůh usmířil svět se sebou, nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření (2K 5,19). Žasneme nad Boží dobrotou, nad tím, že milosrdenství vítězí nad soudem. Jsme ohromeni:

• Ž 103:10 Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí.

V sedmém žalmu David říká, že Bůh má každý den proč vzplanout hněvem (Ž 7,12). A není to kvůli válkám ve světě, není to kvůli rabování obchodů v USA, není to kvůli pirátům v Somálsku, dokonce to není ani kvůli Babišovi nebo Zemanovi, ale je to kvůli mně, kvůli tobě, bratře, sestro. Je to kvůli mým hříchům. Je to kvůli mému srdci, je to kvůli mým zlým skutkům, kvůli mým pošetilým a hloupým slovům, je to kvůli mým zvráceným myšlenkám, je to kvůli motivům mého srdce. Každý den má Bůh proč vzplanout hněvem, a přece s námi nenakládá podle našich hříchů. Co s námi dělá? Podívejte se dál do textu:

• Ž 103:11-13 Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Jestli jste ještě nezačli žasnout, nyní musíte. David žasne nad velikostí Boží dobroty, nad nádherou Božího slitování. David přichází k Bohu jako ke svému Otci, ačkoliv ho ještě nepoznal jako Otce, protože nepoznal jeho Syna. Ale zakusil takové Boží slitování, jaké otec dává synovi. Právě tak se Bůh slitovává nad těmi, kdo se ho bojí, kdo žijí v bázni před Bohem. Což to není dostatečný důvod pro to, abychom celou svou duší dobrořečili Hospodinu, abychom celým svým srdcem chválili Pána? Proč se Bůh slitovává? Odpověď najdeme v dalších verších.

• Ž 103:14-16 On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.

Bůh dobře ví, kdo jsme. A David si připomíná, kým jsme před Boží tváří – jsme ničím. Jsme jenom prach, který Bůh posbíral a spojil dohromady. Naše dny ve srovnání s Bohem jsou jako dny polního kvítí ve srovnání s člověkem. Jsou nicotné. To kvítí vykvete a za pár dní je pryč. Neobjeví se na svém místě, protože ho odvál vítr. A s námi to není jiné. Naše dny běží, spěchají, ale kam? Vstříc smrti! Jak tady máme dobrořečit Hospodinu? Můžeme, protože on ví, on pamatuje, on se slitovává. Bůh nás zná, zná naše kroky, zná naše cesty, ví, kdy přijde náš konec, drží naše životy pevně ve svých rukou. A proto může naše duše dobrořečit Hospodinu, i když naše životy jsou jako tráva, jsou jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí. Můžeme chválit Pána, protože pro tak nicotné a zlé stvoření připravil tak dokonalý a nádherný plán spasení – poslal svého Syna, aby byl zachráncem hříšníků. Podívejte se dál:

• Ž 103:17-18 Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je.

Ačkoliv je člověk tak nicotný, Bůh s ním jedná, Bůh se zaobírá člověkem, Bůh na nás pamatuje. Hospodin je s těmi, kteří ho milují, on jim žehná. Bůh se stará o svůj lid a prokazuje mu hojné milosrdenství. Jeho plnou míru vidíme na kříži Golgoty, kde Boží syn zaplatil za hříchy Božího lidu. Proto přikažte své duši, aby dobrořečila Hospodinu. A nezůstaňte jenom u toho, ale tuto svou chválu sdílejte dál.

III. Sdílená chvála Bohu

Máme tu poslední bod dnešního kázání, který začíná u Boží velikosti, vyhlášením Boží svrchované moci:

• Ž 103:19 Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí.

Po vyhlášení Božího milosrdenství (v. 17-18) přichází vyhlášení Boží moci. Velikost Boží moci v nás vzbuzuje bázeň, strach. Bůh je svrchovaný král, který z nebes vládne úplně všemu a všem. Není nic, co by mělo být nebo bylo vyňato z jeho svrchované vlády. Bůh má svůj trůn v nebesích a vládne všemu. David utíká do náruče Boží svrchovanosti a Božího milosrdenství. Dovedl bych si představit mnoho situací, v nichž by David mohl napsat tento žalm. A v mnoha situacích může posloužit právě nám. David nehloubá o věcech, které nedostihne, nepromýšlí tajemné hlubiny Boží, nesnaží se vystihnout vztah Boží svrchovanosti a lidské zodpovědnosti, ale prostě a jednoduše utíká k Bohu. Jeho duše nechce dobrořečit Hospodinu, ale David svým rozumem připomíná své duši, kdo je Bůh a co udělal a stále dělá. Vede sám sebe k tomu, abych z celého svého nitra dobrořečil Bohu, který je svrchovaným králem, který vládne nad celou zemí i nad všemi národy. A vládne nejenom nad národy, ale také nad všemi situacemi, nad každým okamžikem lidského života. Jsme cele v jeho rukou, proto může David pokračovat:

• Ž 103:20 Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova!

David mluví o nebeských válečnících, kteří plní Boží vůli. A protože David ví, jaký je Bůh, volá i tyto nebeské bytosti k tomu, aby dobrořečily Hospodinu. S dobrou zprávou o Božím díle se David obrací na další skupiny stvoření. První jsou nebeští andělé. David mluví o svatých andělech, ne o těch padlých. Ke chvále a dobrořečení jmenovitě volá jen ty svaté. Je to zajímavé, protože andělé dobře znají Boží svatost a Boží spravedlnost.

• Iz 6:2-3 Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“

Andělé znají Boží svatost a chválí Boha, protože je svatý. Ale možná jen málo rozumí Boží dobrotě, protože Bůh prokazuje svou dobrotu nikoliv andělům, ale lidem. Právě lidé nejenom vidí, ale také na vlastní kůži zakoušejí nádheru Boží dobroty, zakoušejí hojnost Božího přijetí a milosrdenství. Andělé by to všechno chtěli spatřit, ale mohou se jenom dívat na vykoupené Boží, na církev Kristovu a dobrořečit Hospodinu. Andělé, kteří jsou vždy poslušni jeho slova, kteří plní každý Boží příkaz, mají chválit Hospodina. Jak bychom ho neměli chválit my?

• Ž 103:21-22 Dobrořečte Hospodinu, všechny jeho zástupy, vy, kdo jste v jeho službách a plníte jeho vůli! Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, na všech místech jeho vlády.

David rozšiřuje svou výzvu od svatých andělů, přes svaté lidi až po všechna Boží díla na všech místech jeho vlády. Všichni, celé stvoření má chválit Hospodina a velebit ho za jeho dobrotu. Kniha žalmů je uzavřená podobnými slovy:

• Ž 150:6 Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja.

Celé stvoření se má radovat z Boží dobroty, dobrořečit Hospodinu za divy, které koná. Celé stvoření se má seznámit s Boží dobrotou, protože celému stvoření má být zvěstováno evangelium – vrchol Boží dobroty, která byla zjevená lidem. Boží syn opustil slávu nebe a stal se člověkem, aby na lidském těle zaplatil za hříchy svého lidu. Existuje něco lepšího, kvůli čemu bychom mohli Hospodinu dobrořečit?

Jak vypadá váš modlitební život? Převažuje chvála nebo spíše převažují prosby a přímluvy? Prosby a přímluvy nejsou špatné – Bůh chce, abychom k němu volali a obraceli se k němu i s těmi nejmenšími věcmi v našich životech. Všechnu svou starost máme vložit na něj, protože mu na nás záleží (1Pt 5,7). Pán Ježíš učil učedníky modlit se za každodenní chléb (Mt 6,11). Máme se přimlouvat za bratry a sestry a právě tak se máme modlit za své přátele, kteří Pánu ještě nepatří. Ale jaké místo má v našich modlitbách chvála a dobrořečení? Mohli byste říct, že to je páteř vašich modliteb? Co je nejčastějším důvodem chvály ve vašem životě? Je to nějaké každodenní požehnání? Nebo je to ještě více to, kdo je Bůh, kdo je Boží syn a co je evangelium? Je to Boží milosrdenství a slitování? Je to Boží velikost a sláva? Je to nádhera evangelia? Přemýšlíte každý den nad tím, za co byste ještě mohli Boha chválit? Nebo si spíš svou chválu „schováváte“ pro ty případy, kdy vám Bůh zjevně požehná? Ale David nám ukazuje, že vždycky je dobrý čas pro chválu Hospodinu. Vždycky máme, proč Boha chválit a velebit. Stačí se jen zamyslet nad tím, kdo Bůh je a jaké jsou činy, které koná. A hned tu máme spoustu důvodů, proč bychom měli dobrořečit Hospodinu.

David uzavírá tento žalm stejnými slovy, jakými ho začíná:

• Ž 103:22 Dobrořeč, má duše, Hospodinu!

Znovu se obrací ke své vlastní duši. Znovu přikazuje své duši, aby chválila Boha. A o to nakonec jde. Jestli je to moje duše, která chválí Pána. Izraelci ctili Boha svými ústy, ale jejich srdce bylo daleko. Můžeme sloužit Pánu do roztrhání těla, ale pokud naše služba nebude radostná a z vděčného srdce, je k ničemu. Je to jenom skutkaření a aktivismus. A potom se míra angažovanosti stává měřítkem duchovnosti. Ano je to mnohem jednodušší a je to také dobře vidět. Srdce vidí jenom Bůh. Duše je skrytá lidem kolem nás. Ale není skrytá před Hospodinem a proto spolu s Davidem potřebujeme volat: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu!“ Moji milí, kéž přilnete k Bohu celým svým srdcem a chválíte ho z celé své duše, milujete ho celou svou myslí a sloužíte mu ze vší své síly. Kéž můžete vyznat spolu s Davidem:

• Ž 16:11 Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.