Biblický pohled do pekla a do nebe

Jaroslav Kernal, Praha 18. srpna 2024

Pokračujeme v našem studiu Pavlova druhého listu svatým do Tesaloniky. A dneska máme před sebou těžké verše. Nikoliv kvůli jejich komplikovanosti – dnešní text je poměrně prostý a jednoduchý, ale kvůli jejich závažnosti. Boží slovo tady mluví o Božím soudu a o věčném odsouzení bezbožných. Takto vážná slova hned v úvodu listu najdeme jen v jednom dalším Pavlově listu, a to je list Galatským. Ale zatímco tam je to napsáno jako varování pro všechny, kdo by přinášeli jiné evangelium (vzpomeňte si na ta slova z Ga 1,8–9, která končí prohlášením: „Budiž proklet!“), v našem dnešním textu mají slova o Božím soudu sloužit jako povzbuzení pro církev, která je pronásledovaná a utiskovaná. Řekl bych, že tento „malý“ list docela oplývá podobnými těžkými texty. Ani v jedné kapitole se jim nevyhneme. Zde jsou to lidé, kteří neznají Boha a odpírají poslušnost evangeliu, v druhé kapitole jsou to lidé, kteří nemilují pravdu, a Bůh je vydává do moci klamu, aby uvěřili lži (2Te 2,10–12), ve třetí kapitole jsou to ti, kdo žijí zahálčivě a ne podle naučení, které dostali od apoštola, o nichž se máme oddělit (2Te 3,6). Všechny tyto věci se vzpírají našemu přirozenému chápání, chtěli bychom to jinak a nelíbí se nám Boží spravedlnost, která se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí (Ř 1,18nn). O tom jsme více mluvili minule, když jsme dívali na to, že je spravedlivé, že Bůh všem, kteří utiskují, odplatí útiskem (2Te 1,6). Dnes půjdeme dál a podíváme se na to, co přesně tento útisk znamená, jak ho Pavel vysvětluje věřícím v Tesalonice a spolu s nimi i nám. Písmo nám ukazuje, že tu bude věčná záhuba těch, kteří se vzpírají evangeliu, ale ruku v ruce s ní jde také věčná sláva, věčný úžas nad tím, kdo je Pán Ježíš a co vykonal. A nakonec tady máme věčné evangelium, jemuž někteří lidé – a nebylo jich málo – v Tesalonice uvěřili a díky němuž budou jednoho dne žasnout nad Pánem a budou obdivovat slávu jeho síly. Pojďme přečíst první kapitolu. 

Tesalonická církev zakoušela útisk a pronásledování a Pavel jí povzbuzuje tím, že její pohled odvrací od pozemských věcí k těm nebeským. Chce, aby se přestali dívat na sebe a to, v jak těžké situaci jsou, a začali se dívat dopředu a vzhůru k tomu, co je před nimi, co pro ně připravil Pán Ježíš Kristus, čeho budou účastni a z čeho se po tomto kratičkém soužení budou radovat. A to je výzva také pro nás. 

I. Věčná záhuba

V osmém verši Pavel mluví o tom, že Pán při svém příchodu vykoná trest na těch, kteří neznají Boha a odpírají poslušnost evangeliu. To je důležitá charakteristika. Jsou tady dvě věci, které patří neoddělitelně k sobě. A je důležité, abychom tomu porozuměli, protože v tom často mají křesťané zmatek. Lidé, kteří neznají Boha, jsou lidmi, kteří nejsou poslušni evangeliu, nechtějí poslouchat evangelium a podřizovat se mu, nechtějí věřit v Pána Ježíše Krista a jednat podle evangelia. Současně platí, že lidé, kteří se nepodřizují evangeliu, jsou lidmi, kteří neznají Boha. Když se podíváte na dnešní ekumenickou scénu, uvidíte, jak se stále více blíží tomu, co se nazývá abrahámovská víra. Tedy že náboženství, která přijímají jako svého praotce Abrahama, mají společného Boha. Bůh židů, křesťanů a muslimů je jeden Bůh a tito věřící ho mohou uctívat společně. Ale kdo se nepodřizuje evangeliu, nezná Boha, nemá a ani nemůže mít s Bohem osobní niterný vztah, což je to, co znamená znát Boha. 

• Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce. (1J 5,23)

Kdo popírá Syna, ten se nepodřizuje evangeliu – a nemá Otce, nezná Boha. Boží syn byl zjeven, a kdo ho nepřijímá, nemá přístup k Otci, protože Ježíš Kristus je tou jedinou cestou k Otci. Kdo popírá evangelium a nepodřizuje se mu, kdo nežije v souladu s evangeliem, nezná Boha a až se zjeví Pán Ježíš Kristus se svými mocnými anděly v plameni ohně, bude odsouzen. 

A podívejme se na to ještě rychle z druhé strany. Kdo zná Boha, podřizuje se evangeliu. A kdokoliv se podřizuje evangeliu, může to dělat jenom proto, že poznal Boha, nebo jak říká Pavel, byl od Boha poznán (Ga 4,9), nebo jak říká Pán Ježíš, byl vyučen od Otce (J 6,45). Znát Boha znamená mít s ním vztah a mít vztah s Bohem znamená žít v souladu s evangeliem, podřizovat se evangeliu a poslouchat ho. Nejsme v tom dokonalí, nikdo není, ale je to touha našich životů. 

Takže nejsou žádní lidé, o nichž by platilo, že znají Boha, mají s ním osobní vztah, ale přitom se nepodřizují evangeliu. Ani nejsou takoví, kteří žijí podle evangelia a cele se spoléhají na dílo Pána Ježíše Krista, ale přitom neznají Boha. Všichni tito lidé budou odsouzeni, protože nevzdali čest Bohu, ani mu nebyli vděční, protože v zatvrzelosti svých srdcí vzdorovali evangeliu Pána Ježíše Krista. Co bude jejich trestem?

Věčná záhuba, zkáza od Pánovy tváře a slávy jeho síly. Tohle je další věc, se kterou mnozí křesťané zápasí – co to znamená věčná záhuba? Opravdu Bůh nechá ty, kdo se mu nepodřídili navěky vědomě trpět? Chtěl bych k tomu říct pár poznámek. 

Písmo na celé řadě míst popisuje tuto skutečnost. Prosté čtení těch textů vede k celkem jasnému porozumění toho, že se jedná o věčný trest. Ježíš mluví o ohnivém pekle (Mt 5,22; 18,9) a čteme o neuhasitelném ohni (Mt 3,12). V podobenství o ovcích a kozlech, říká Pán Ježíš kozlům, nespravedlivým:

• A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života. (Mt 25,46)

To je verš, který musíme vyložit konzistentně – pokud by na jedné straně nebyla věčnost, proč by měla být na druhé straně? Pokud muka na straně nespravedlivých neznamenají muka, proč by život na straně spravedlivých měl znamenat život?

• Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného … kde jejich červ neumírá a oheň nehasne.. (Mk 9,43.48)
• Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně. (Ju 7)
• Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde je již dravá šelma i falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků. … A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zj 20,10.15)

Jsou to velmi vážné texty, které se neposlouchají moc dobře, ale nezdá se, že by byly nejasné. A jakákoliv snaha nějak vysvětlit, že se nejedná o utrpení, že se nejedná o věčný trest, ale že jde např. o tzv. anihilaci, naprosté zničení k nevědomí, je něco, co do těch textů musíme vložit a musíme celý takový koncept vytvořit a pak s ním budeme narážet na další a další texty a s nimi na další problémy. Jako např. náš dnešní kontext, kde čteme, že je spravedlivé, aby Bůh těm, kdo utiskovali, odplatil útiskem. To je ten útisk – věčný trest daleko od Pána. 

Musíme mít také na mysli, že Bůh je spravedlivý a svatý. Bůh není „jenom“ dobrý a láska. Je to jako s duhou – kdybyste řekli, že duha je jenom modrá a obdivovali ji kvůli tomu, jak je modrá, bylo by to překroucení toho, co to je duha. A váš koncept duhy by neodpovídal realitě. Právě tak je to s Bohem. A Bůh je větší než ten největší koncept, který jsme schopni si o něm vytvořit. Je dokonale spravedlivý a svatý se vším, co spravedlnost a svatost vyžaduje. 

A to je poslední věc – hřích, nevěra, vzpoura proti Bohu, je urážkou toho, který je nekonečný. To je důvod, proč naším Spasitelem nemůže být nikdo jiný a nikdo menší, než ten, kdo je sám nekonečný a může položit nekonečnou cenu na tu druhou misku vah proti našemu hříchu. Proto Ježíš nemůže být stvořenou bytostí, protože Bůh by v takovém případě musel zapřít svou spravedlnost, kdyby přijal menší oběť, než jaká odpovídá urážce nekonečného Božího majestátu. Ale co ti, kteří nepřijali oběť Pána Ježíše Krista, za které nebyla prolita jeho krev? To jediné věčné, co mají, je jejich věčnost. Věčný trest v temnotě, pláči a skřípění zubů, je spravedlivou nutností, jakkoliv se nám to moc nechce přijmout. Daleko od Pána a od slávy jeho síly – ne co se týče vzdálenosti, ale co se týče možnosti přijít k němu, zakusit zachraňující moc evangelia. Člověk zůstane po celou věčnost ponechán sám sobě a svému obnaženému svědomí – to je ten červ, který neumlká a který vede k pláči a skřípění zubů. To je ta temnota i palčivost ohně, jimž budou nespravedliví vystaveni na věky věků. Je těžké poslouchat tyto věci, je těžké o nich přemýšlet a ještě těžší o nich mluvit, ale není těžké vidět, že to je učení Božího slova. 

II. Věčný úžas

Pojďme udělat další krok a posuňme se do dalšího verše:

• … až v onen den přijde, aby byl oslaven svým lidem a veleben těmi, kdo uvěřili. (2Te 1,10)

Tady se dostáváme na místo, kde bych chtěl zůstat. A mám naději, že tam jednoho dne společně zůstaneme, že budeme společně na věčnosti a budeme žasnout, budeme obdivovat Pána Ježíše Krista a slávu jeho síly, budeme poznávat Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista (J 17,3). Dneska to bude jenom kousek našeho kázání, ale blíží se den, kdy to bude věčný stav všech, kteří patří Pánu Ježíši Kristu, kteří uvěřili v jeho jméno a spolehli se na jeho dílo, na moc kříže. 

Ale nejdřív bych chtěl, abyste si i zde všimli časových souvislostí. Kdy dojde k oslavení svatých? Odpověď školáka by byla, že v „onen den“, že? Ale ve který den? Odpověď je v kontextu (v. 7) – v den, kdy se Pán Ježíš zjeví z nebe se svými svatými anděly v plameni ohně. Co se stane v onen den? Bude oslaven a veleben svatými. Ale nejenom to – ve stejný den vykoná trest na těch, kteří neznali Boha a odpírali evangeliu. Den příchodu Pána Ježíše Krista je dnem soudu bezbožných a oslavení svatých, je to den vzkříšení. A den vzkříšení je dnem soudu a dnem oslavení. Tohle je to, co podle jednoho bratra nazývám jednoduchou eschatologií. Čekáme a vyhlížíme příchod Pána Ježíše Krista, který přijde a učiní všemu konec. Přijde v plameni ohně. Ta slova ze začátku osmého verše patří syntakticky ke zjevení Pána Ježíše ze sedmého verše a překládají to tak všechny české překlady kromě Ekumenického a Studijního. S tím se naprosto shodují slova Petra:

• Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. (2Pt 3,10)

Je sice teoreticky možné, že tato jednoduchá eschatologie bude zkomplikovaná třeba o nějakých tisíc let, jak tomu věří někteří bratři a sestry, ale mě zatím Písmo přesvědčuje o tomto jednoduchém schématu. Ale zanechme eschatologických teorií a pojďme do našeho textu a do reality, do níž nás tento text uvádí. 

Pavel tady mluví o tom, že Pán při svém slavném příchodu bude oslaven v těch, kteří v něj věří. Bude oslaven ve svých svatých. Jak? Budou proměněni do jeho podoby. Uvidí ho tváří tvář a budou jako on – nikoliv v tom fyzickém slova smyslu, ale v tom duchovním. Bude od nás odňat hřích, odložíme tělo, které je propadlé hříchu a dostaneme nové tělo, které je svaté. Milí přátelé, tohle je něco, co si nedovedeme ani představit, a to dokonce ani v té naší nejbujnější fantazii. Protože jsme padlá stvoření, nejsme schopní si představit něco, co je bez hříchu. Jenom v tom tak tápeme. Dokonce, i když mluvíme o Pánu Ježíši Kristu, chápeme, že byl bez hříchu, ale vymyká se to našim představám. Dovedeme si představit dílčí detaily z jeho života, ale nejsme schopni uchopit celý celek a to všechno včetně smýšlení a s ním spojeného jednání. 

• Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý. (1J 3,2–3)

Umíme si představit dokonalou čistotu? Jan mluví ve Zjevení o ryzím zlatě, které září jako křišťál (Zj 21,18). Křišťál je úplně průhledný, čirý, a ve světle zářící. Takové zlato z tohoto světa neznáme a nedokážeme si takový kov ani představit. A Písmo říká, že my budeme takto čistí. Budeme zářit. Myslím, že tohle se snažili vyjádřit první generace křesťanů, když malovali třeba apoštoly a kolem nich byla záře, nebo kolem jejich hlavy byla záře. Stala se z toho svatozář – takové to kolečko, které můžete vidět na gotických a barokních sochách. Ale myslím, že původně se jednalo o vyjádření této čistoty, svatosti a slávy. Moji milí, chtěl bych vás povzbudit, abyste nad tím přemýšleli. To jsou skutečně slavné věci. Přemýšlejte nad tím, co to znamená být dokonale čistý a zářící. To není něco podobného okultismu, ale jedná se o záležitost Boží svatosti – té svatosti, o které jsme mluvili v předchozím bodě. Té svatosti, která odstraní všechno zlé a ponechá jenom to, co je očištěné krví Pána Ježíš Krista, Božího syna. Jste očištěni touto převzácnou krví? Vyhlížíte příchod Pána Ježíše Krista?

Náš text nám říká, že v onen den se Pán stane předmětem obdivu ve všech, kdo uvěřili. Jednoduše řečeno, budeme žasnout. Budeme v úžasu, budeme ohromeni, budeme překvapeni, zaskočeni, šokováni, a jistě budeme i zděšeni, protože uvidíme Pána takového, jaký je. Myslím, že velmi podobně jsme šokováni už nyní, když otevřeme první kapitolu Zjevení Janova. 

• Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. (Zj 1,14–16)

To je náš Pán! To je ten, jehož obdivujeme, nad nímž žasneme, stojíme s rukou na ústech, jsme úplně strnulí a nemáme, co bychom řekli … Jediné, co můžeme říci, je: „Chvála Pánu!“ nebo „On je velký!“, „Je nádherný.“ A vůbec se nedivíme tomu, že celé stvoření v knize Zjevení volá: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ (Zj 5,13). A naprosto souhlasíme s tím, co David napsal v posledním verši posledního Žalmu: „Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja.“ (Ž 150,6). Už nyní jsme naprosto přemoženi jeho slávou, mocí, dokonalostí, svatostí, dobrotou, sílou, láskou, věrností, nádherou, milosrdenstvím, něžností, vlídností, pevností a spravedlností! A co až se zjeví v plnosti v nás a skrze nás. Budeme úplně vyčerpáni, budeme vysíleni a všechnu sílu budeme čerpat jen z něj, budeme ohromeni a zaskočeni, budeme doslova a do písmene převálcováni a nebudeme schopni jediného slova. Naše oči bude rozšířené jako nikdy předtím a náš mozek bude chtít vybouchnout, naše srdce bude bušit tak, jak by to v přirozeném stavu nikdy nebylo možné, budeme jenom lapat po dechu v úžasu nad Pánem a slávou jeho síly. 

Budeme žasnout a on v nás a skrze nás bude oslaven. Jak to?

III. Věčné evangelium

Musíme se odtrhnout od té nádhery a vrátit se zpátky sem, nohama na zem, do těla, které je propadlé hříchu, do světa, který leží ve zlém, mezi lidi, z nichž někteří nejsou našimi bratry a sestrami navzdory tomu, že by se to tak mohlo zdát. Apoštol povzbuzuje křesťany v Tesalonice tím, že jim opakuje, že i oni uvěřili jeho svědectví o Pánu Ježíši Kristu. A já se k němu mohu dneska směle připojit a říci vám, kteří jste zde shromážděni, že i vy jste uvěřili svědectví Božího slova, i vy věříte evangeliu našeho Pána Ježíše Krista, i vy se mu více nebo méně ve svém životě podřizujete, ale toužíte po tom, aby vaše podřízení bylo úplné a dokonalé. A máte naději, že jednoho dne to takové skutečně bude. To je moc evangelia.

Toto evangelium je věčné. Přijde den, kdy skončí moc evangelia ve smyslu spasení, protože Bůh odsoudí všechny bezbožné a oni budou daleko od jeho tváře i od slávy jeho síly. Už nebude žádná druhá šance. A my, kteří věříme, budeme proměněni a naše víra se stane skutečností. Naše víra dojde cíle, protože nyní se spoléháme na to, v co doufáme a máme jistotu toho, co nevidíme (Žd 11,1). Ale v onen den uvidíme tváří tvář. V onen den skončí naše doufání a nastane jistota. V onen den dojde naplnění spasitelná moc evangelia. Ale nebude to znamenat konec evangelia. Evangelium se stane měřítkem Božího soudu a každý, kdo bude odsouzen, bude souzen podle tohoto evangelia. A my, kteří nebudeme souzeni, protože už jsme vešli ze smrti do života (J 5,24), budeme i nadále žít z moci tohoto evangelia a budeme poznávat jeho působení ve svých životech, a to jak v minulosti, tedy v tomto životě, tak po celou věčnost. Evangelium je věčné a je nevyčerpatelné. I když pomine víra a naděje dojde svého cíle, stále tu bude láska, která je rozlita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). A láska nikdy nepomine (1K 13,8). K této lásce přicházíme jenom díky evangeliu. 

Křesťané v Tesalonice byli těmi, kteří uvěřili – byli to Židé i pohané, kteří se spolehli na Pavlovo svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Uviděli z Písem a pochopili, že Ježíš Kristus je zaslíbený Mesiáš a spolehli se na jeho dílo. Přijali do svého srdce, že jeho oběť je naprosto dostatečnou satisfakcí za jejich hříchy a díky ní že jsou očištěni od svých hříchů skrze víru v Pána Ježíše. Kdo v něj nevěří, není očištěn. Kdo v něj nevěří, na toho se oběť Pána Ježíše nevztahuje, není vykoupen a nemá přístup k Bohu, nezná Boha a nemůže s ním mít vztah. 

Evangelium o spasení z milosti skrze víru je věčné evangelium také ve smyslu svého působení – nikdy nebyl zachráněn nikdo jinak než skrze víru evangelium. Od pádu až po druhý příchod Pána Ježíše Krista neexistoval a nebude existovat žádný jiný způsob spasení, než je evangelium. Před prvním příchodem Pána Ježíše bylo evangelium skryté a nebylo úplně jasné, přesto bylo zjevené. Hned po pádu Adama a Evy Bůh zaslíbil spasení skrze syna, který vzejde z Evina lůna – a zdá se, že se Eva spolehla na Boží slovo, protože když porodila svého prvorozeného, pojmenovala ho Kain se slovy: „Získala jsem muže, a tím Hospodina“ (Gn 4,1). Kain nebyl tím spasitelem, kterého Bůh zaslíbil, což se velice záhy ukázalo, ale bylo tady zaslíbení, jemuž první lidé mohli věřit a na němž mohli stavět, bylo tu evangelium. A i když nebyla zjevná osoba, o níž v evangeliu jde, bylo tady v této podobě až do prvního příchodu Pána Ježíše Krista. A když se stal tělem a vykonal to, k čemu byl poslán, evangelium se stalo naprosto zjevným. 

A je natolik zjevné, že nám dneska stačí i „zkratka“, jak to čteme například v knize Zjevení, kde je anděl, který letí středem nebeské klenby a zvěstuje věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu. Volá mocným hlasem: 

• Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod. (Zj 14,6–7)

Tohle je zpráva, kterou voláme i my, to je zpráva našeho dnešního textu – přiblížila se hodina, kdy Bůh bude soudit svět  a bude ho soudit skrze muže, kterého k tomu určil. Svůj soud potvrdil, když tohoto muže, Ježíše, vzkřísil z mrtvých. Kdo v něj věří, je zachráněn, ale kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil v toho, kterého Bůh poslal. To je věčné evangelium, které zvěstujeme i my, kterému jsme uvěřili a jehož jsme nyní svědkové. A jakkoliv ho můžeme nazývat evangeliem lásky, protože také mluví o Boží lásce, je to také evangelium soudu, protože mluví o Božím soudu. Mluví o tom, že Bůh jednoho dne spravedlivě odsoudí každou bezbožnost, každou lidskou snahu být jako Bůh, každou lidskou pýchu, každé bezpráví a útisk, každé pronásledování. 

Apoštolové šli a hlásali jednoduchou zprávu: Věřte v Pána Ježíše Krista a budete spaseni. Ke stejnému úkolu povolal Bůh také nás. I my jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, který byl ukřižován za naše hříchy, zemřel a byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. Kdokoliv tomu věří, má život věčný a dostal moc být Božím dítětem. Ale kdo nevěří, bude v onen den, kdy přijde náš Pán odsouzen a zůstane navěky se svou vinou daleko od Pána a slávy jeho síly. Amen