Ten chrám jste vy!

Jaroslav Kernal, Praha 6. října 2024

I dneska budeme pokračovat v našem studiu druhého listu do Tesaloniky, ale místo abychom šli dál v našem textu, uděláme takovou hloubkovou sondu. Minulý týden jsme se zastavili u charakteristik člověka nepravosti, syna zatracení, antikrista, odpůrce, který pošlape všechno, co je svaté, co je požehnané od Boha, usadí se v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha. A jenom jsme naťukli tu otázku, co přesně má Pavel na mysli, když mluví o Božím chrámu – dneska se na to podíváme trochu podrobněji. Naším dnešním textem bude tak trochu celé Písmo, v němž se zaměříme na tuto otázku Božího chrámu, a to doslova od prvních kapitol knihy Genesis až po poslední kapitoly knihy Zjevení, protože od samotného počátku až do úplného konce je tady zjevný a opakuje se koncept Božího chrámu spolu s konceptem Božího království, které s chrámem úzce souvisí. Nicméně to dnes necháme stranou, protože už samotné téma chrámu je na jedno kázání příliš.

Začneme tedy u toho, co je nejpřirozenější, když se mluví o chrámu, což je dům, stavba postavená lidskýma rukama, nebo tak trochu vulgárně řečeno „barák“. Tam se podíváme na to, co je to chrám a jak vypadá, protože právě na té stavbě nám Bůh ukazuje systém nebo onu koncepci toho, co má na mysli, když mluví o chrámu. S touto koncepcí v mysli budeme moci jít dál a podíváme se na další chrám, který Písmo zmiňuje, což je člověk a jeho tělo. Potom se podíváme na ten největší obraz chrámu, což je chrám, který není udělaný lidskýma rukama, ale mocí Ducha svatého, který ho buduje na základě Kristovy oběti, a to je církev. A nakonec uvidíme to, jak je stvořený svět chrámem – hned od počátku, když Bůh tvoří svět – a posléze také na konci, když se mluví o novém stvoření. 

Bylo by úžasné zůstat u každého z těch bodů aspoň jedno kázání, ale myslím, že máme jít dál ve 2. Tesalonickým, tak to musí zůstat jako domácí úkol pro královské kněžstvo, tedy pro vás – v osnově máte odkazy do Písma, z nichž některé zmíním, ale jiné si musíte prostudovat sami. 

I. Chrám – stavba/budova

Když se řekne chrám, první věc, která se člověku vybaví automaticky je dům, stavba. Když to řeknete Židovi, vybaví se mu Šalomounův, nebo poexilní nebo Herodův chrám. Když to řeknete katolíkovi, vybaví se mu katedrála. Ateista si často představí staré řecké nebo římské chrámy se všemi jejich monumentálními sloupy. Když oslovíte hinduistu nebo buddhistu, vybaví se jim jejich stavby. Muslimovi se možná vybaví mešita Al-Aksá na chrámovém pahorku v Jeruzalémě. Možná snad jenom animista, tedy někdo, kdo uctívá duchy (ať už zemřelých nebo duchy přírody) nemá v mysli obraz chrámu. A i když se křesťanovi řekne „chrám“ obvykle se mu vybaví ten starozákonní chrám – to je představa, kterou máme v mysli spojenou s chrámem. Ale v Božím slově to není jediný chrám. 

Starozákonní chrám postavil král Šalomoun podle pokynů a plánů, které mu předal jeho otec David. Syn Davidův postavil Boží chrám. Šalomoun ho začal stavět 480 let po vyjití Izraele z Egypta ve čtvrtém roce svého kralování. O Davidově touze a plánu postavit Bohu chrám se dočtete v 2S 7 a o Šalomounově stavbě v 1Kr 6–7. Určitým předchůdcem chrámu z hlediska uspořádání nebo konceptu byl stánek, který nechal postavit Mojžíš, když Izraelci vyšli z Egypta. Bůh přikázal, aby vybrali jako obětní dar od lidu některé věci (zlato, stříbro, měď, látky, kůže, olej, balzámy, drahé kameny atd.) a udělali mu svatyni (Ex 25,8). Stánek byl z hlediska uspořádání stejný jako chrám. 

Bylo tam vnější nádvoří, kde byl oltář na zápalné oběti. Bylo to ohraničené nádvoří, kam mohli jenom kněží a leviti. V případě stánku byl kolem stánku rozložený izraelský tábor, když putovali pouští. V  nádvoří byl stan, který měl dvě části, stejně jako to pak bylo v chrámu – byla tu předsíň, kde byl stůl na předkladné chleby, sedmiramenný svícen a kadidlový oltář. Kněží zde každý den měnili chleby, doplňovali olej a pálili kadidlo. A potom tu byla vnitřní část, svatyně svatých. To bylo místo, kde spočívala schrána smlouvy, srdce velesvatyně, nejdůležitější předmět, který v celém chrámu byl, podnož Božích nohou (1Pa 28,2). Schrána byla dřevěná truhla potažená zlatem, se zlatým víkem, na němž byli ze zlata vytepaní cherubové s roztaženými křídly. To víko se nazývalo slitovnice a to víko jednou za rok pokropil velekněz krví oběti za hřích lidu. Uvnitř té truhly byl zákon, desky zákona, tedy smlouva, kterou Bůh uzavřel s Izraelem skrze Mojžíše. Šalomoun postavil velesvatyni tak, že její šířka, délka i výška byla stejná a byla zevnitř celá obložená zlatem – byla to zlatá krychle s tlustou oponou, která ji oddělovala od svatyně, tedy od toho místa, kde byl stůl s chleby, svícen a oltář na kadidlo. Nebudeme se dále zabývat všemi těmi předměty, ale chci, abyste si do mysli vtiskli to uspořádání: V  centru byla schrána ve svatyni svatých (to platilo ve stánku a v prvním chrámu, protože potom už schránu neměli). Potom, oddělená závěsem, byla svatyně a tyto dvě místnosti dohromady tvořily jádro, podstatu toho domu nebo stánku. 

A nebylo tam žádné místo na sezení, kam by se mohl někdo posadit. Do svatyně mohli jenom kněží, tedy léviti z rodu Árona, a mohli se tam zdržovat jenom po nezbytnou dobu. A do velesvatyně mohl jen velekněz, a to jen jednou za rok. 

Bůh přikázal Mojžíšovi, aby vybudoval stánek a Davidovi dal na srdce, aby vybudoval dům, který postavil Davidův syn. V obou případech se Bůh přiznal k těmto dílům. Nad stánkem byl sloup – ve dne kouřový a v noci světelný, kde byl Bůh. Do Šalomounova chrámu při jeho zasvěcení vstoupila Boží sláva v oblaku, takže kněží nemohli sloužit. Ale době soudců Izraelci používali schránu jako modlu, kterou nosili do boje proti Pelištejcům. Dokonce ani David nepoužíval schránu, jak Bůh přikázal. Ale poslouchejte, co Bůh řekl skrze svého proroka:

• Dám vám pastýře podle svého srdce a ti vás budou pást obezřetně a prozíravě. A stane se, že se v oněch dnech na zemi rozmnožíte a rozplodíte, je výrok Hospodinův. Nebude se už říkat: ‚Schrána smlouvy Hospodinovy‘; ani jim na mysl nepřijde, nebudou ji připomínat, nebudou ji postrádat, nebude už zhotovena. V onen čas nazvou Jeruzalém Hospodinovým trůnem a shromáždí se v něm ke jménu Hospodina v Jeruzalémě všechny pronárody a nikdy už nebudou žít podle svého zarputilého a zlého srdce. (Jr 3,15–17)

V poexilním a v Herodově chrámu už žádná schrána nebyla. Ztratila se. Místo ní byl ve svatyni svatých kámen (srdce bylo kamenné místo toho, do něhož byl vložen Hospodinův zákon a které bylo pokropené krví). Tuto prázdnotu Božího domu v Jeruzalémě odhalil Pán Ježíš Kristus svou obětí, když Bůh sám při Ježíšově ukřižování roztrhl oponu v chrámu od shora dolů a tak odhalil, že tento dům je prázdný. 

Vyplývá z toho několik závěrů. Především toto neměl být trvalý dům, kde by měl Bůh přebývat. Proč ho tedy nechal Bůh vybudovat? Aby byl obrazem skutečného Božího domu. Aby byl vzorem, podle něhož máme poznat, co je Božím domem a jak máme ten dům poznat. Starozákonní chrám je tělesným, fyzickým předobrazem skutečného Božího chrámu, právě tak jako je starozákonní Izrael nevěřícím (ve své většině), tedy tělesným obrazem skutečného Božího lidu, tedy křesťanů.  

II. Chrám – člověk/tělo

Toto je něco, co nám v plnosti zjevuje až Nový zákon. Ne že by to ve Starém zákoně nebylo – vzpomeňte si např.:

• Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život. (Př 4,23)

Nebo zaslíbení nové smlouvy, že do srdce bude vložen zákon a člověk bude naplněn Duchem svatým, Hospodinovou slávou. 

Apoštol je v tomto smyslu velmi jasný, takže když mluví o člověku, mluví o chrámu, a když mluví o křesťanovi, mluví o Božím chrámu, protože v něm přebývá Duch Boží. Pavel napomínal křesťany v Korintě, protože – jak se zdá – někteří z nich se oddávali smilstvu s nevěstkami. Pavel jim říká:

• Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha. (1K 6,19–20)

Protože v nás přebývá Duch svatý, jsou naše těla chrámem Ducha, tedy chrámem Božím. Je tady svatyně svatých, naše nitro, naše srdce, které bylo pokropeno Kristovou krví, a tak je jednou provždy očištěno. A jestliže je čisté srdce, bude se očišťovat „celý chrám“, tedy celé tělo. Toto očištění musí vycházet zevnitř, ze srdce. Souvisí s proměnou mysli, což vede k proměně jednání, mluvení, k proměně slov i charakteru. 

Když střežíme své srdce, střežíme celý chrám, aby se do něj nedostalo nic zlého. Ježíš to vysvětloval Židům, když jim říkal, že člověka neznečišťuje to, co vchází do úst, ale to co vychází z nitra, z lidského srdce ústy ven. A můžeme dodat, že nejen ústy, ale všemi údy, myšlením, očima, skutky, postoji, způsobem jednání. Když se zaměříme na Pána Ježíše Krista, bude nás proměňovat. A musíme pochopit, že se na něj nemůžeme zaměřit jinak, než svou myslí – proto je tak důležité, aby byla proměňovaná Božím slovem. Někdo by možná mohl říci, že se na Pána zaměříme svou vírou, ale co je to víra? 

• Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žd 11,1)

V co doufáme? V to, co nám Bůh zaslíbil ve svém Slově. Jak o tom můžeme vědět? Jenom tak, že to přijmeme z jeho Slova. A potom se na to můžeme a máme spolehnout. To je víra! Jak víme o něčem, co nevidíme? Nebo jinak – jak můžme spolehlivě vědět o něčem, co nevidíme? Protože můžeme také něco nahmatat, nebo cítit, nebo prožívat – ale to všechno jsou subjektivní pocity, u nichž nikdy nemůžeme mít jistotu, že jsou pravé a že nás nezklamou a nesvedou. Vždyť sám ďábel se převléká za anděla světla (2K 11,14)! Jak je možné vidět to, co je neviditelné? 

• Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Ř 1,20)

Platí-li to o nevěřících lidech, jimž jsou tato slova určena, oč více to bude platit o věřících, kterým je přikázáno proměňovat svou mysl Božím slovem a rozjímat nad ním. To je způsob, jak budujeme chrám Ducha svatého, jímž jsme my. Může se tady usadit člověk nepravosti, antikrist? Nemůže! Ale v jistém smyslu platí, že dokud zde není usazený člověk pravosti, Boží syn, Pán Ježíš Kristus, sedí a vládne v srdci člověka syn nepravosti, on sám, jeho stará přirozenost, ten starý člověk. Proto Jan říká, že vyšlo mnoho antikristů do světa, kteří vyšli z nás, z Božího lidu, ale nebyli z nás (1J 2,18–19), nejsou to lidé, jejichž srdce cele patří Pánu. Mají vnější podobu zbožnosti, ale nemají její moc, tu vnitřní moc, která proměňuje zevnitř navenek do podoby Pána Ježíše, do ovoce Ducha svatého, kde je prvním místě láska, radost a pokoj – zde vidíte nelásku, trudomyslnost a nepokoj, neklid, rozdělení. Z toho vyplývá jednoduchá aplikace – že se musíme pravidelně ujišťovat, zda nežijeme v sebeklamu, zda jsme skutečně ve víře, zda spoléháme na to, co je neviditelné, na Pána Ježíše Krista, který sedí po pravici Boha Otce. To je bezpečná „technická kontrola“, kterou bychom měli pravidelně dělat, abychom nebyli jednoho dne překvapeni, že nemůžeme vyjet na silnici nebo že se nám náš chrám rozpadne pod rukama. A tak je dobré, když jsme alespoň jednou týdně konfrontovaní výkladem Božího slova, které nám nastavuje zrcadlo a společenstvím Kristovy církve, v němž jsou obrušovány ty ostré hrany našich charakterů a my máme možnost být pravdiví v lásce a tak dorůstat do Krista. 

III. Chrám – církev/nový Jeruzalém

Pavel napsal Korinťanům o tom, že nemohou stavět na jiném základu než na Kristu. A záleží na každém, jak staví a na čem staví. A potom dodává velmi vážná slova, která vztahuje jak na jednotlivce, tak na celou církev, v tomto případě v Korintě:

• Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. (1K 3,16–17)

Korintští nestavěli dobře jako jednotlivci a zároveň tím, že se hádali, soudili a rozdělovali, ničili také místní církev, tělo Kristovo, Boží chrám. Církev je tím skutečným chrámem. Církev je tím chrámem, na který ukazoval onen starozákonní obraz Božího domu, církev je tím skutečným Božím domem. Bůh řekl Davidovi, který zatoužil postavit Bohu dům:

• Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Když se proviní, budu ho trestat metlou a ranami jako kteréhokoli člověka. Avšak svoje milosrdenství mu neodejmu, jako jsem je odňal Saulovi, kterého jsem před tebou odvrhl. Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn. (2S 7,12–16)

Kdo je tím potomkem? Byl to Šalomoun? No, v jistém smyslu ano, ale on nekraluje navěky a ani ten dům tady není navěky. Jeho chrám byl velkolepý, ale nezůstalo z něj nic. Vzpomínáte si, jakými slovy začíná Nový zákon? „Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova“ (Mt 1,1). Ježíš tím pravým stavitelem Božího chrámu – skutečného chrámu. Co je tím chrámem? Je to jeho tělo. Když Ježíš vstoupil do chrámu na začátku své služby, udělal si z provazů bič a vyhnal všechny prodavače a penězoměnce a jejich stoly zpřevracel. A Židé po něm chtěli nějaké znamení, aby se jím prokázal, že může takové věci dělat (J 2,15–22). Co jim na to Ježíš řekl? „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ Mluvil o chrámu svého těla (v. 21). Mluvil o svém fyzickém těle, které bylo třetího dne vzkříšeno z mrtvých, ale mluvil také o svém větším fyzickém těle, o církvi. Když Pavel mluví o Pánově vzkříšení a vystoupení vzhůru, říká:

• … ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem (Ef 1,22–23)

On je prvorozený z mrtvých, prvotina vzkříšení. My budeme následovat. My jsme jeho tělem, jsme skutečný Boží chrám. Jsme jeho nevěstou, tedy jeho tělem! To není něco nevýznamného, ale to je jedna z největších věcí v celém Božím plánu od samého počátku až do konce. Církev je také novým Jeruzalémem a Jeruzalém je tím místem, kde přebývá Boží jméno. Není to ten Jeruzalém v Izraeli, ale je to Kristova církev – Pavel to jasně vysvětluje ve 4. kapitole listu Galatským, že nynější Jeruzalém je Hagar, která rodí děti do otroctví, ale budoucí Jeruzalém je svobodný. Tento nový Jeruzalém vidí Jan sestupovat od Boha ve Zjevení 21. A když mu anděl říká, že mu ukáže Kristovu nevěstu (v. 9), ukazuje mu svaté město Jeruzalém (v. 10). Jak vypadá? To město je vystavěno do čtverce a jeho šířka, délka i výška jsou stejné – tedy je to krychle (v. 16). A verš 18 říká, že město je z ryzího zlata zářícího jako křišťál. Tedy zlatá krychle. To je svatyně svatých, kde Bůh přebývá uprostřed svého lidu. 

Ale ještě musíme na chvíli zpátky na zem. Jakkoliv musíme trvat na tom, že církev jsou jenom ti, kdo byli vyvoleni, kdo uvěřili v Pána Ježíše Krista a kdo budou také oslaveni, tak v tomto světě, jak jsme to viděli u Jana, je církev smíšeným lidem, protože jsou v ní ti, kteří nejsou „z nás“. Tam, kde se káže Boží slovo v pravdě a v Duchu svatém, takoví lidé odcházejí z církve. Kde to tak není, tam je to naopak – tam se takoví lidé hromadí v církvi. Kdo není uprostřed nich? Kdo není v jejich středu? Pán Ježíš Kristus! Kdo naopak usedá do této „církve“, do tohoto Božího chrámu? Syn nepravosti. 

Ve Zjevení 2–3 jsou dopisy sedmi církvím. A i ta nejhorší z nich, církev v Laodikeji, kde není ani slůvko chvály, je nazvaná církví. Ale! Musí se vzpamatovat a činit pokání. V čem je problém? Zj 3,20 říká, že Ježíš stojí přede dveřmi. Není uvnitř. Tluče! A svým Slovem se snaží probudit církev, která si myslí, že má všechno a nic nepotřebuje. Kniha Zjevení ukazuje nevěstu, Kristovu církev, a nevěstku, Boží chrám, kde sedí syn zatracení.

V tomto světě jsme tedy schopni rozlišit mezi stavbami – a můžeme s naprostou jistotou říct, že lidskýma rukama už nebude postavená žádná stavba, která by mohla nést označení Boží chrám. I kdyby Židé v Jeruzalémě postavili nový chrám, nebude to chrám Boží, a my křesťané, jimž jsou určena Pavlova slova z 2Te 2,4 to musíme říct naprosto jasně. Protože tady je chrám, který sám Bůh označuje za chrám, a to je církev.

Nicméně v tomto světě nejsme schopni definitivně rozlišit mezi pravou a falešnou církví, stejně jako nejsme schopni úplně rozlišit mezi skutečným křesťanem a náboženským člověkem, který se hlásí ke Kristu (viz Mt 7,21nn). Hodně věcí rozlišit můžeme a musíme – to je výzva Božího slova. A tak tady bude pořád určité napětí, ale přijde den, kdy to bude zjevné. Ale pro nás není na prvním místě nejdůležitější, abychom rozpoznali církev antikristovu, ale abychom nedopustili, aby se Pán Ježíš ocitl za dveřmi, aby byl pryč z našeho středu.  

IV. Chrám – stvoření/svět 

Konečně se můžeme odlepit od země a vznést se k nebesům. Popsali jsme si chrám – srdce (slitovnici), velesvatyni, svatyni a nádvoří. A když se nyní podíváme na to, jak Bůh tvořil svět, uvidíme přesně tentýž pořádek. Je tady stvořený svět, kde vrcholem stvoření je člověk stvořený k Božímu obrazu. A dostává příkaz naplnit zemi, tedy naplnit ji Božím obrazem, tedy udělat z celé země Boží svatyni. Bůh stvořil svět a člověka a pro člověka vysadil zahradu. A vzpomeňte si, že z Edenu vytéká řeka, která napájí zahradu a rozděluje se na čtyři toky, z nichž první, Píšon, „obtéká zemi Chavílu, v níž je zlato a zlato té země je skvělé“ (Gn 2,10–12). Uprostřed zahrady byl strom života a strom poznání dobrého a zlého – to je to srdce, slitovnice. Člověk je tady jako velekněz ve svatyni svatých. Má střežit zahradu a starat se o ni. Jako se měl velekněz starat o svatyni svatých a střežit ji, aby ji nikdo neznesvětil. Jako se má člověk starat o své srdce a střežit ho. Jako se mají křesťané, královské kněžstvo, starat o církev, která je nazvaná sloupem a oporou pravdy (1Tm 3,15) – a máme ji střežit, aby ji nikdo neznesvětil, a starat se o ni takovým způsobem, aby Pán Ježíš Kristus byl v našem středu, byl hlavou a vládl skrze své Slovo. 

Takže je tady zahrada Eden jako velesvatyně a celé stvoření jako svatyně. I po pádu nebesa vypravují o Boží slávě a obloha hovoří o díle jeho rukou (Ž 19,2). I po pádu je celé stvoření volané k tomu, aby vzdávalo Bohu chválu a oslavovalo ho – podívejte se třeba do Ž 148 nebo do posledního žalmu:

• Haleluja. Chvalte Boha v jeho svatyni, chvalte ho i na obloze, již sklenul svou mocí, chvalte ho za jeho bohatýrské činy, chvalte ho pro jeho nesmírnou velikost! … Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja. (Ž 150,1–2.6)

A co nové nebe a nová země? Tam všechno toto dojde svého naplnění. Tam už bude skutečně všechno chválit Hospodina. A bude to trochu jako ty ruské matrjošky, jako ty dřevěné panenky, které jsou naskládané jedna v druhé. Apoštol Jan v knize Zjevení říká, že chrám tam neviděl, protože jeho chrámem je Beránek, který je uprostřed svého lidu (Zj 21,22).

Ale zamysleme se nad tím. Budou tam jenom znovuzrození lidé naplnění Duchem svatým (protože ten s námi bude už navěky – J 14,16), v jejich srdcích – v srdci jednoho každého z nich – bude přebývat Pán Ježíš Kristus a oni mu budou podobní a celou věčnost ho budou poznávat. To je Kristova nevěsta, nový Jeruzalém, zlatá krychle na nové zemi a novém nebi. A „bude tam trůn Boží a Beránkův … jeho služebníci budou hledět na jeho tvář“ (Zj 22,3–4). Ale stejně jako stará země a staré nebe budou ty nové stvořeny skrze něho (Krista), pro něho a v něm (Ko 1,16, J 1,3). On bude uvnitř, ale on bude také všude okolo, navenek, protože mimo něj nemůže být nic. A tak on bude všechno ve všem (1K 15,28). Tady v něm bude smířeno všechno na nebi i na zemi a bude to uvedeno do dokonalé jednoty v Kristu (Ef 1,10). To je plnost Božího chrámu, plnost uctívání, plnost Boží slávy. To je slavná budoucnost Božího lidu, nevěsty Kristovy, církve Boží, Božího chrámu. Amen.