Bojácný Gedeón (Sd 6,11–12)

Hospodin s tebou, udatný bohatýre!

Jaroslav Kernal, Praha 30. srpna 2026

Dneska se zase vracíme k naší sérii „Muži víry“ z knihy Soudců, v níž se zabýváme těmi velkými postavami soudců. Čtyři jsou uvedeni jako příklady víry v Židům 11,32 – Gedeón, Bárak, Samson a Jiftách. Jsou tam uvedeni spolu s Davidem, Samuelem a proroky. Dnes máme před sebou čtvrtého z mužů víry z knihy Soudců a druhého z listu Židům, Gedeóna. Bojácného Gedeóna. Mluvili jsme už o odvážném Otníelovi, lstivém Ehúdovi, váhavém Bárakovi a nyní se dostáváme k bojácnému Gedeónovi. Na konci minulého roku jsme se Gedeónem zabývali poměrně podrobně – měli jsme jedenáct kázání na celý ten Gedeónův příběh, takže doufám, že máte ještě něco z toho ve své paměti. Řekl bych, že mezi ostatními soudci Gedeón v řadě ohledů vyniká. Poté, co na hlavu porazil Midjánce, žila země v míru po čtyřicet let (Sd 8,28). V knize Soudců je mu věnováno nejvíce místa ze všech soudců (tři kapitoly, celkem 100 veršů – Samsonovi jsou také věnovány tři kapitoly, ale je to jen 65 veršů). Gedeón je také rozporuplnou postavou, jako skoro všichni ze soudců, ale současně čteme něco jako Boží hodnocení Gedeóna – na jedné straně sváděl Izraelce zlatým efódem, který si nechal zhotovit, ale na druhé straně také čteme:

• Jakmile však Gedeón zemřel, Izraelci opět chodili smilnit k baalům a Baala smlouvy dokonce prohlásili za svého boha. Nepřipomínali si Hospodina, svého Boha, který je vytrhl z rukou všech jejich okolních nepřátel. Ani domu Jerubaala-Gedeóna neprojevovali vděčnost za všechno dobro, které pro Izraele vykonal. (Sd 8,33–35)

Bůh sám mluví o mnohém dobru, které Gedeón pro Izraele vykonal. My se dneska zaměříme na Gedeónovu víru, Gedeónova Boha a Gedeónův odkaz, jak to děláme v této sérii. A podíváme se na to, že Gedeónova víra byla trochu ustrašená a bojácná, ale jeho Bůh (a náš Bůh) je velmi milosrdný a trpělivý a může použít i bojácnou víru k velikým věcem.

• I přišel Hospodinův posel a posadil se v Ofře pod posvátným stromem, který náležel Jóašovi Abíezerskému; jeho syn Gedeón mlátil pšenici v lisu, aby s ní utekl před Midjánci. Hospodinův posel se mu ukázal a oslovil jej: „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“ (Sd 6,11–12)

Toto je text, z něhož dneska budeme vycházet, kde muž, který se schovává před nepřáteli a utíká před nimi, je nazván udatným bohatýrem neboli statečným válečníkem. A tím, kdo ho tak nazývá, je Bůh sám. Možná to mělo být povzbuzení k víře, možná je v tom skrytý i jistý sarkastický humor, nicméně odtud vychází Gedeónova víra, tady začíná, tady se probouzí. Gedeón věděl o Bohu, ale dům jeho otce uctíval baala. A my nemáme žádný důvod domnívat se, že v Gedeónově životě to bylo jinak. Jeho první odpověď Hospodinovu andělu, což byla se vší pravděpodobností druhá osoba Boží trojice, tedy Boží syn před svým vtělením, vyznívá jako odpověď Adama a Evy z Edenu – může za to někdo jiný, ten problém je u Boha. „Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy? … Což nás nevyvedl z Egypta? Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců.“ (Sd 6,13). To skoro nevypadá ani jako víra, přesto mu Pán říká, že v této síle zvítězí. To je víra jako zrnko hořčičné. Právě probuzená. 

I. Gedeónova víra

Jaká tedy byla ta Gedeónova víra? Co o ní můžeme říci? 

Gedeónova víra, jakkoliv jsme ji v jeho příběhu viděli, rostla a zrála, a byla od začátku až do konce protkaná obavami a strachem. Když se s ním setkáváme poprvé ve verši 11, vidíme, že Gedeón se zjevně bál. Asi to nebylo poprvé a zjevně to nebylo naposled. Schovával se v lisu na víno (nebo na olivy), kde mlátil pšenici, aby s ním mohl utéci před Midjánci. Když se podíváte na ten dialog v šesté kapitole, Gedeón zjevně není příliš přesvědčen o tom, že právě on by se měl stát nějakým vysvoboditelem. „Jak bych mohl Izraele vysvobodit?“ „Já jsem v otcovském domě nejnepatrnější.“ Dostává však od Božího anděla ujištění. A podívejte se znovu do šesté kapitoly – když zjistí, že mluví s Hospodinovým andělem, znovu dostává strach, i když zde bychom mohli spíš mluvit o bázni před Bohem, která je oprávněná, a která je také začátkem poznání (Př 1,7) a následně počátkem moudrosti (Ž 111,10). Říká:

• Běda mi, Panovníku Hospodine, vždyť jsem viděl Hospodinova posla tváří v tvář! (Sd 6,22)

Bůh ho znovu ujišťuje, že nezemře. A potom mu v noci říká, co přesně má udělat, že má zbořit baalův oltář, který postavil jeho otec. A znovu čteme, že Gedeón se bál, proto to udělal v noci (v. 27). Ale – a to je zásadní – i když se bál, tak jednal podle Božího příkazu, podle Pánova slova. A to je víra. 

Když jsme procházeli tím Gedeónovým příběhem, viděli jsme, jak Gedeónova víra rostla, jak se formovala. Na začátku sice věděl o Bohu Izraele, ale neznal ho, jakmile ho však začal poznávat, začal jednat podle jeho slova a jeho víra začala růst. V podstatě takto jednoduché to skutečně je. 

• Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žd 11,1)

Gedeón uslyšel Slovo od Boha, spolehl se na něj a tato důvěra, toto spolehnutí se na Boží slovo se vždycky projeví jednáním. To je refrén Židům 11 – Ábel věřil, proto přinesl oběť, Henoch věřil, proto chodil s Bohem, Noe věřil, proto postavil koráb, Abraham věřil, proto se vydal na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde. Proto Pavel píše v listu Galatským, že nezáleží na tom, jestli někdo obřezán či nikoliv, nezáleží na vnějších věcech, které stejně dobře mohou udělat věřící jako i nevěřící, ale rozhodující je víra, která se projevuje láskou (Ga 5,6), nebo jak říká kralický překlad „víra skrze lásku konající“ nebo doslova „víra, která působí skrze lásku“. Víra a láska jsou sestry, které jsou v tomto světě nerozlučně spojené. Jednoho dne víra pomine, protože uvidíme tváří v tvář a naše spoléhání se na neviditelné bude odloženo, ale bude nahrazeno plností a dokonalostí lásky, protože se budeme vyhřívat v paprscích a v přítomnosti toho, který sám je láska. Takže víra se vždycky nějakým způsobem promítne do jednání. 

Tady je pár veršů z Janova evangelia, které jsou takovou jednoduchou cestou víry, cestou růstu, cestou poznávání Boha a chození s ním. Chtěl bych vám doporučit, abyste si je zapamatovali a často o nich přemýšleli a vraceli se k nim:

• Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. (J 3,21)

Jsme zachráněni slovem pravdy, evangeliem a plností tohoto evangelia je sám Pán Ježíš Kristus. A on řekl, že poznáme pravdu a pravda nás osvobodí. Každá objektivní pravda v tomto světě má zdroj v něm samotném a vede k němu. I tak elementární pravda jako že dva plus dva jsou čtyři nebo že jsou jen dvě sady chromozómů XX a XY a podle toho můžeme říci, kdo je muž a kdo je žena. Samozřejmě že většinou to poznáme podle jiných znaků, ale do toho nebudeme zabíhat. Kdo činí pravdu, přichází ke světlu. Kdo činí! Toho Bůh přitahuje. 

• Je psáno v prorocích: ‚Všichni budou vyučeni od Boha‘. Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. (J 6,45)

Kdo je přitahován ke světlu, přichází k Pánu Ježíši Kristu. To je dílo Boží milosti, to je nové srdce, které zná Boha a přichází ke Kristu. Bůh mu dal poznat svého Syna. Je to jako skulina, kterou prosvítá světlo. Čím jste blíž, tím více vidíte, co je za tou skulinou a když přijdete až úplně k ní, otevře se vám obzor, zapomenete na to, co je za vámi a chcete rozšířit tu skulinu. 

• Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. (J 7,17)

Protože máte nové srdce, chcete tam. A tak děláte, co vám Bůh říká, a poznáváte, že jeho Slovo je pravda a spoléháte se na něj stále víc a vaše víra roste.

• Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (J 18,37)

Kdo je z pravdy, slyší jeho hlas. Proto činí pravdu, přichází ke světlu, tedy k němu, poznává ho, miluje ho, poslouchá ho a chce ho znát ještě víc, chce znát pravdu a činit ji. Chce žít ve světle a přichází ke Kristu a slyší jeho hlas. Tolik čtyři verše z Janova evangelia. Pojďme zpátky ke Gedeónovi. 

Gedeón se bál. I když dostal od Boha tolik ujištění. Důkazem jeho obav je i jeho pověstné rouno. Chtěl jistotu. Měl obavy, že není tím, skrze koho Bůh chce vysvobodit Izrael. Ani rouno obavy nevyřešilo. Přišlo tříbení vojáků – je jich příliš mnoho: Kdo se bojí a třese, ať se vrátí. Řekl bych, že Gedeón se hlásil, ale jeho víra mu nedovolila vrátit se. Z třiceti dvou tisíc tam bylo dvaadvacet tisíc zbabělců. Gedeón se sice bál, ale nebyl zbabělec. Vidíme to o něco dále, když mu Bůh poroučí, aby v noci sestoupil do tábora Midjánců (Sd 7,9) a dodává, že jestli se Gedeón bojí jít sám, ať si s sebou vezme mládence Púru. A myslím, že bychom mohli takto nahlížet i na pozdější události Gedeónova života, např. proč si udělal efód nebo proč potřeboval tolik žen, aby měl sedmdesát synů? 

To je Gedeónova víra. Je to víra, která jedná, ale současně je stále obklopena strachem, bojácností, obavami. 

II. Gedeónův Bůh

Co na to Bůh? Jak se nám dává poznat skrze Gedeóna, na jeho životě, na jednání s ním? Tohle je příběh, kde nemůžeme přestat žasnout, protože vidíme Boha, který je plný milosti a slitování, který neskonale trpělivý a věrný. Bůh se znovu a znovu přiznává ke Gedeónovi a sklání se k němu, a to navzdory jeho bojácnosti, navzdory jeho pochybnostem nebo obavám nebo jak to nazvat. V tom příběhu je tolik Boží dobroty a laskavosti jako v žádném jiném v knize Soudců. 

Samozřejmě, že všechno se to odehrává na pozadí soudu. Bůh vydal Izraelce na sedm let do rukou Midjánců, kteří ničili zemi, takže Izrael byl úplně zbídačen (Sd 6,1–6). Celé je to podbarvené neposlušností Izraelců (6,10). A tady vidíme Boží svatost a spravedlnost, je tu Bůh, který soudí. A jeho soud je strašlivý. Stejně jako jeho soud nad Midjánci. Z Midjánců padlo sto dvacet tisíc mužů ozbrojených mečem (Sd 8,10). Midjánci se z této rány už nikdy nevzpamatovali a zmínka o nich se v historii vytrácí. To je Boží soud, který nahání hrůzu. 

A v tomto světle je Boží slitování nad Gedeónem a jeho trpělivost s ním skutečně jako překrásná růže uprostřed trní. Ne vždycky je Bůh takto trpělivý a laskavý. Někdy ukazuje svou svatost velice rychle, rázně a mocně. Nádab a Abíhú, synové Árona, přinesli z nedbalosti před Hospodina cizí oheň a Bůh je na místě zabil. Uza s dobrým úmyslem vztáhl ruku na Boží schránu, aby nespadla z vozu, a padl k zemi mrtev. Mojžíš se v hněvu udeřil dvakrát do kamene, místo aby promluvil slovo a nechal vytrysknout pramen, a Bůh mu nedovolil vejít do zaslíbené země. Dátan s Kórachem se postavili proti Mojžíšovi a zpochybňovali jeho autoritu a země otevřela svá ústa a pohltila je i s jejich stany a jejich blízkými. Ananiáš se Safirou lhali Duchu svatému a jeden jako druhý padli mrtví před Petrem a Kristovou církví. To jsou věci, které vzbuzují nesmírnou bázeň a připomínají nám, jak je Bůh svatý, slavný, spravedlivý, že je jako spalující oheň, že je soudce vší země. Vede nás to k tomu, abychom měli bázeň před Bohem a abychom nebrali jeho Slovo na lehkou váhu. 

Současně však vidíme na příkladu Gedeóna velikost jeho milosrdenství, jeho něhu, s jakou pečuje o tu nově zrozenou rostlinku víry v srdci bojácného Gedeóna. To je Bůh, který říká každému svému dítěti: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“ (Žd 13,5). To je Bůh, který říká svému svatému městu, svým vyvoleným: „Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále“ (Iz 49,16) a „Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka“ (Za 2,12). Tady je Bůh, který miluje ty, které povolává, který je zmocňuje k dílu, pro které je určil. „Gedeóna vyzbrojil duch Hospodinův“ (Sd 6,34) a z toho maličkého zrnka víry, které jsme viděli na začátku, vykřesal oheň, který spálil nejenom divoké Midjánce, ale i vzpurné Izraelce ze Sukótu a Penúelu. 

Hospodinův posel trpělivě čekal na Gedeóna, až mu přinese obětní dar i s vývarem, který mu přikázal vylít. Znovu ho ujistil, že nezemře, i když viděl Pána tváří v tvář. V noci k němu promluvil a řekl mu, co má udělat. Dal Gedeónovi pomoc z nečekané strany – Gedeónův otec, jemuž Gedeón v noci zbořil baalův oltář a obětoval na novém oltáři druhého býka, se postavil za Gedeóna. Pak Bůh trpělivě Gedeónovi odpovídá na jeho hraní si s rounem. A znovu k němu promlouvá kvůli velikosti vojska i kvůli příhodnému času. Je to jedna věc za druhou, kterou Bůh dává tomuto svému „muži víry“ – Boží trpělivá, něžná a láskyplná ruka vede Gedeóna krok za krokem. Takto Bůh miluje své děti. 

Nevede každé své dítě jako Gedeóna, ale možná, až vás se třemi sty dalšími pošle pobít sto dvacet tisíc násilníků, že takto povede i vás. Ale i nám se Bůh dává poznat ve své lásce, trpělivosti, dobrotě, laskavosti. Leckdy stačí jenom trochu otevřít oči, abychom to viděli. Nebo z lásky k němu poslechnout jeho Slovo a začít podle něj jednat, a on nám ukáže víc. Nebo k němu prostě volat, přilnout k němu, střežit ho. 

Bůh nám prokázal svou lásku způsobem, o němž starozákonní svatí neměli ani potuchy, který si nedovedli představit ani v těch nejdivočejších snech. Když prorok Daniel ve vidění viděl Syna člověka, jak přichází v oblacích k Věkovitému, který seděl na trůnu, a jak mu byla dána věčná vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali zmatený a hrozil se toho a barva jeho tváře se změnila (Da 7,14–15.28). A to netušil, že Syn člověka dá sám sebe jako oběť smíření za naše hříchy. Že na něj bude vztaženo všechno, co čteme v Izajášovi 53, že bude proklán pro naši nevěrnost a zmučen pro naši nepravost. Že na něj bude vztaženo všechno, co čteme v Žalmu 22, že bude jako červ a ne jako člověk, potupa lidství a povrhel lidu. 

• V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,10)
• Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)
• Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5,8)

Jaký větší důkaz bychom měli žádat? A přece nám Bůh ve své dobrotě dává každý den znovu zakoušet svou péči o nás.

III. Gedeónův odkaz

Z Boží milosti jsme už viděli docela dost toho, co nám odkazuje Gedeón a snad více chápeme, proč je uveden jako muž víry v jedenácté kapitole listu Židům. Přesto bych se chtěl ještě na chvilku zamyslet nad třemi věcmi. 

Především jde o to, že Bůh má moc použít každého tak, jak chce. Bůh ví všechno – ví o všech okolnostech každého lidského života, ví i o těch okolnostech, o kterých my nevíme. Zná nás. Je náš stvořitel – zná každou buňku našeho tělo a v každé buňce ví o každém atomu. Ví i o těch neviditelných věcech, o kterých my nevíme. Ví o všech našich vlastnostech – o těch lepších, i o těch horších. Ví o naší bojácnosti. Přesto se rozhodl, že nás bude používat jaké vyslance v tomto světě. Ne jenom některé z nás, ale všechny, každého z nás, každé své dítě Bůh povolal k tomu, aby mu sloužilo na tom místě, kam ho Bůh postavil a v tom, k čemu ho Bůh povolal. A z toho vyplývá úžasná věc – nemusíme se nějak vylepšit k tomu, aby nás Bůh mohl použít. Když jsme uvěřili, stali jsme se Božími dětmi, „a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce“ (Zj 1,5–6).

Tohle, co jsem řekl, je „A“, k němuž patří ještě „B“. „B“ je o tom, že stejně jako Gedeón máme růst a jsme-li Boží děti, tak také rosteme v poznání Boha a v lásce k němu. Chceme „patřit na jeho vlídnost a zpytovat jeho vůli“ (Ž 27,4). Chceme cítit jeho dlaně, do nichž si nás vyryl, zakoušet stisk jeho ruky, z níž nás nikdo nemůže vyrvat, slyšet jeho hlas, protože jsme z pravdy. 

Proto tak, jak on v nás bude růst, a my se budeme menšit (J 3,30), budeme odkládat nejrůznější špatné věci ze svých životů a proměňovat se a dorůstat do plnosti zralého lidství měřeno mírou Kristovy plnosti. A to znamená, že budeme mimo jiné odkládat také zbabělost. Boží slovo říká, že zbabělci nevejdou do Božího království (Zj 21,8). A jak už jsem řekl dřív, je rozdíl mezi zbabělostí a bojácností nebo strachem. Každý má strach. Jenom blázen, tedy člověk, který není zdravý, nemá strach. Máme nejrůznější strachy a bojíme nejrůznějších věcí. Bojíme se o své blízké, rodiče se bojí o své malé děti, o své dospívající děti, o své dospělé děti a malá vnoučata, dospělé děti se bojí o své stárnoucí rodiče, bojíme se o své přátele, nebo že přijdeme o práci, že se o sebe nedokážeme postarat nebo se postarat o ty, kteří jsou nám svěřeni, bojíme se některých úkolů nebo zkušeností (zubař). Často jsou tyto obavy a starosti spojené se zodpovědností a jsou v určité míře v pořádku. Tedy jsou v pořádku, pokud jim čelíme. Pokud před nimi utíkáme a snažíme se jim vyhnout, je to zbabělost. Když nechceme přijmout zodpovědnost, která nám byla svěřena, důvodem je obvykle lenost, zbabělost a pohodlnost. Kniha Přísloví mnohokrát říká, že lenoch je hlupák a dokud bude lenochem, bude žít ve svém hříchu a dojde s ním do záhuby. A je to také zbabělec, protože říká, že na ulici je lev, na náměstí by ho zadávil (Př 22,13) – proto raději nepůjde ven a bude se dál otáčet na svém loži. Ale Bůh svůj lid vyzývá k rozhodnosti, odvaze a statečnosti. „Buď rozhodný a udatný“ (Joz 1,7). Svůj lid Bůh opásává statečností (Ž 18,33.40). 

• S Bohem statečně si povedeme, on rozšlape naše protivníky. (Ž 60,14; 108,14)
• Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! (1K 16,13)

Zbabělci totiž nevejdou do Božího království. V Židům 11 jsou lidé víry, kteří čelili velkým nebezpečím a někteří v nich podlehli – byli zabiti, „byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení“ (Žd 11,35–37). Z největšího vězení na světě, ze Severní Koreje, se snaží lidé utéci do Číny a někteří z nich se tam setkávají s křesťany, kteří pomáhají těmto uprchlíkům. Nejednou se potom stává, že když tito lidé poznají Krista, vracejí se zpátky do Severní Koreje, aby Krista mohli poznat také další lidé. Pokud jsou chyceni nebo odhaleni jako křesťané, jsou většinou na místě zabiti, v lepším případě končí v koncentračních táborech. Předtím možná upláceli jiné, aby se vyhnuli nebezpečí a dostali se k lepšímu životu, ale když poznali Krista, odložili zbabělost a odvážně riskují své životy pro Pána. 

Pán Ježíš odložil svou slávu, kterou měl u Otce od věčnosti a stal se člověkem. Věděl, co ho čeká a kvůli tomu přišel. Bál se? Myslím, že ne. „Dokonalá láska zahání strach … a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce“ (1J 4,18). Pán Ježíš miloval až do krajnosti, miloval až na smrt. Dokonce říká:

• Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. (J 10,17)

Přesto vidíme, že v Getsemane, těsně před křížem, přichází úzkost a volá k Otci, jestli je to možné, aby od něj vzal ten kalich. Nebylo to možné a i Pán říká, ale „ne jak já chci, ale jak ty chceš“. A potom šel na kříž, aby tam zaplatil za naše hříchy, aby tam položil svůj život, aby si ho třetího dne mohl znovu vzít zpět. A Boží slovo říká, že žádný, kdo v něho věří, nezahyne navěky, ale má život věčný. A každého, kdo v něho věří, Pán Ježíš znovu a znovu povzbuzuje slovy „neboj se“ a „věř“. Když se na něj spolehneme, nemusíme se bát, protože on udělal všechno a na kříži řekl, že je dokonáno. Už není co přidat. Stačí mu důvěřovat, že nás dovede až do své slávy. Vyvolil si nás před stvořením světa, povolal nás v čase, který určil, ospravedlnil nás svou milostí skrze víru a oslaví nás ne-li v čase jeho druhého příchodu, tak skrze naši smrt, kdy vejdeme do jeho věčné a slavné přítomnosti. To je naše naděje, ze které se radujeme a po které toužíme. Amen.