Jediný Pánův příchod ke spasení i k soudu

Jaroslav Kernal, Praha 11. srpna 2024

Dneska půjdeme dál v našem studiu Pavlova druhého listu do Tesaloniky a pomalu otevřeme poměrně kontroverzní téma, které tvoří podstatnou část této epištoly – a to je otázka eschatologie, tedy posledních věcí. Eschatologie je v dnešní době tak říkajíc horké a leckdy i výbušné téma. Proto tomu musím věnovat pár slov na úvod. 

Na prvním místě musím říct a chci to velmi zdůraznit, že eschatologie, tedy učení o posledních věcech, není evangelium. Co tím chci říct? Jednoduše to, že pokud někdo věří tak či onak ohledně druhého příchodu Pána Ježíše Krista, není to věc, která by ho zachránila. Zachraňuje evangelium! Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Bůh dal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Jsme spaseni milostí Pána Ježíše Krista. Zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a byl vzkříšen třetího dne podle Písem. To je evangelium, které zachraňuje. Ale kdy a jakým způsobem přijde Pán Ježíš Kristus, to není evangelium, které zachraňuje. A pokud z toho evangelium uděláme a na tomto základě se rozdělujeme, dopouštíme se rozkolu, což je hřích, který se Bohu hnusí. Takže i když učení o posledních věcech souvisí s mnoha dalšími otázkami, nikdy ho nesmíme zaměnit za evangelium. A platí to nejenom o tom, že to víme a rozumíme tomu, ale také o tom, že se podle toho chováme. Jde o to, že někdy se křesťané svými slovy vyjadřují přesně takto, ale když přijde na lámání chleba, když se setkají s bratrem, který vidí věci jinak, jednají s ním pohrdavě nebo přezíravě, myslí si, že naprostý hlupák a někdy dokonce i že není křesťan, protože věří nebo nevěří v tisícileté království nebo v Kristův příchod před nebo po tisíciletém království atp. A přitom mají před sebou člověka, za kterého Pán prolil svou krev. Snižují bratra, za kterého Pán Ježíš dal svůj život. A to je něco, na co si musíme dát velký pozor. A platí to i v dalších věcech.

Na druhé straně musíme říci, že nás Boží slovo volá k tomu, abychom měli jistotu svého přesvědčení. Ale ne na základě toho, co nám někdo řekl, co jsme slyšeli z kazatelny, ale na základě toho, že jsme šli do Písma a hledali Pánovu tvář. A měli bychom být ochotní říci: „Já nevím, nemám na to odpověď.“ 

V otázce posledních věcí existují čtyři pohledy na to, jak se budou věci dít. Mluvíme o historickém a dispenzačním premilenialismu, postmilenialismu a amilenialismu. Z těch slov vyplývá, že všechy ty pohledy nějak souvisí s miléniem, tedy s tisíciletím. Někdy se mluví o tisíciletém království, i když toto vyjádření nikde v Písmu nenajdeme. A je potřeba si říci, že každý z těch pohledů má svá slabší a silnější místa a je více nebo méně konzistentní. A platí to opravdu o každém z nich. Takže musíme nakonec vycházet z toho nejdůležitějšího bodu, že jenom Bůh ví, kdy Pán Ježíš přijde. To je ta jediná jistota, kterou máme. A druhá, která za ní následuje, je, že máme být připraveni na Pánův příchod, abychom v onen den nebyli překvapeni a zaskočeni. Jinými slovy, máme žít ve světle Pánova příchodu, modlit se a bdít, abychom nebyli svedeni nebo podvedeni závanem nějakého lidského učení. 

Pojďme teď přečíst celou první kapitolu.

Jak budeme postupně procházet tento list, uvidíme víc a víc věcí, které se týkají Pánova příchodu a posledních věcí, ale teď se pojďme zaměřit na náš text. Chtěl bych z něj ukázat na tři věci – na dvojí potěšení, které se týká křesťanů, potěšení z přicházející spravedlnosti a potěšení z Pánova příchodu a také na postrach, který se týká těch, kdo Bohu vzdorují. 

I. Potěšení z přicházející spravedlnosti

• A je spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem, a vás utiskované spolu s námi vysvobodí. (2Te 1,6–7)

Pavel povzbuzuje tesalonické křesťany slovy o Boží spravedlnosti. Je tady církev, která je pod stálým tlakem pronásledování a všelijakého útisku i soužení, zakouší mnohou nespravedlnost a bezpráví a Pavel se snaží upnout jejich pohled k Bohu, který je spravedlivý a bude spravedlivě soudit svět. Všimněte si tří věcí, které jsou v tomto textu. 

Především je tady napsáno, že je to spravedlivé, že těm, kteří utiskují, bude odplaceno útiskem. Bůh je spravedlivý a soudí spravedlivě. Bůh se nemůže dopustit žádné nespravedlnosti ani bezpráví. Jeho soud je vždycky naprosto spravedlivý. A to i v takových případech, které se nám nelíbí nebo se nám zdají nespravedlivé, jako když Bůh soudil Sodomu a Gomoru a všichni, od největšího do nejmenšího, zde zahynuli. Neušetřil nikoho a dokonce ani Lotovu ženu, protože i když fyzicky utíkala, nebo lépe řečeno byla anděly vytahována ze Sodomy, její srdce bylo stále v Sodomě. Je to tak, že můžeme fyzicky opustit nějakou špatnost, můžeme se vzdálit od špatné společnosti, můžeme vyjít ze špatné církve, kde se nekázalo evangelium, ale lidské výmysly, přesto to nemusí znamenat, že jsme tyto věci opustili, protože mohou dál přebývat v našem srdci. Může být poměrně jednoduché opustit špatné společenství nebo špatnou společnost, ale může být velmi obtížné, aby špatná společnost nebo společenství nebo učení opustilo nás. 

Jenom pomalu a těžce rozumíme některým Božím soudům, kdy Bůh např. přikázal Izraelcům, aby vyhladili celé národy v Kenaánu. Trochu nám pomáhá, když se dozvíme víc o jejich zvrácenosti, ale stejně s tím máme často problém. Proto si potřebujeme připomínat, že Bůh je spravedlivý. Bůh zná všechny okolnosti, zná všechny pohnutky lidských srdcí a jeho soud je naprosto spravedlivý a správný. Musíme si také připomínat, že člověk se rodí jako hříšník, který je ze své podstaty odsouzený k smrti, která je mzdou, tedy spravedlivou odplatou hříchu. Tak můžeme trochu víc porozumět některým věcem, přesto dojdeme do bodu, kdy budeme muset říci, že tomu víc nerozumíme a že si musíme spolu s Jóbem dát ruku na ústa, protože víme jen velmi málo. 

Je potřeba také dodat, že Bůh odplácí spravedlivě, ale že se nemstí. A když o něm Písmo mluví jako o tom, kdo je Mstitel (Na 1,2), je to právě v tom smyslu, že Bůh stíhá to, co je spravedlivé – mohli bychom říct: „Oko za oko, zub za zub.“ Naše msta je nespravedlivá – nikdy nemůže být spravedlivá, protože nemáme jak změřit způsobenou škodu ve všech ohledech a dopadech. Ale Bůh to zná a jedná spravedlivě. 

Proto můžeme s potěšením číst, že Bůh odplatí těm, kdo utiskovali, útiskem. Je to naprostém souladu s tím, co nám zjevuje Písmo, když nás vede k tomu, abychom dělali druhým to, co chceme, aby druzí dělali nám, nebo abychom nesoudili, protože jakým soudem soudíme, takovým bude Bůh soudit nás. To mimochodem souvisí s tím, o čem jsem mluvil na začátku, když jsem zmiňoval, že eschatologie není evangelium. 

Když prožíváme těžkosti nebo procházíme soužením, můžeme se s radostí opřít o Pánovu spravedlnost, o jeho spravedlivý soud. Kdykoliv chceme vzít spravedlnost do vlastních rukou – a tím teď nemyslím to, že bychom se neměli zastat sirotka nebo vdovy nebo označit bezpráví za bezpráví, ale mám na mysli naší vlastní pomstu, musíme si připomínat, že pomsta patří Pánu, on je spravedlivý soudce. My máme konat dobro – a Boží slovo nám velmi jasně říká, co to znamená:

• Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. (Iz 1,17)

Ale neznamená to brát spravedlnost do vlastních rukou, protože to je ve výsledku svévole. A svévoli nelze vyřešit jinou svévolí. To není spravedlnost, právo ani pravda. 

Naše radost je v tom, že nás, kteří jsme v tomto světě utiskovaní, Pán vysvobodí. Všimněte si toho, co tady říká Boží slovo – křesťané pravděpodobně nebudou těmi, kteří budou určovat dění v tomto světě. Většinou to bude přesně naopak. Znovu – nesmí nás to vést k rezignaci na to, že budeme hledat právo a zakročíme proti svévolníkovi, ale současně budeme chápat, když nedosáhneme spravedlnosti a práva a budeme kvůli tomu v tomto světě utiskovaní. Byli to právě věrní křesťané, kteří trvali na právu a spravedlnosti, jako byl např. William Wilbeforce, který byl poslancem dolní komory anglického parlamentu. V roce 1785 se stal křesťanem a od roku 1791 každý rok předkládal návrh zákona o zrušení otroctví. V roce 1807 byl zákon o zrušení otroctví v Britském impériu přijat. Bůh vysvobodil utiskované i v tom praktickém slova smyslu. A vysvobodí i nás, kteří jsme pod tlakem tohoto světa, až se zjeví Pán Ježíš Kristus se svými mocnými anděly.

II. Potěšení z Pánova příchodu

• … a vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha … (2Te 1,7–8) 

Příchod Pána Ježíše je blízko. Tato slova církev opakuje už dva tisíce let, ale ona vůbec nic neztrácejí na své aktuálnosti. Den za dnem je skutečně Pánův příchod blíž. A každý den musíme žít tak, jako kdyby měl dneska přijít Pán Ježíš. Jeho příchod je blízko. Před dvěma tisíci lety Jan napsal Božím dětem, že „nastala poslední hodina“ (1J 2,18), a tato hodina trvá až dodnes – a bude trvat až do chvíle, kdy Otec nedá pokyn, aby Syn přišel znovu, tedy dokud se nenaplní stanovený čas a Bůh znovu pošle svého Syna, narozeného z ženy, aby vykonal soud na bezbožných a zachránil ty, kdo se cele spolehli na dílo Pána Ježíše Krista. Pavel těmito slovy, stejně jako slovy o Boží spravedlnosti, povzbuzuje křesťany. I my se máme podobnými slovy povzbuzovat. Jasně o tom čteme v předchozím listu:

• Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte. (1Te 4,14–18)

Vyhlížení příchodu Pána Ježíše Krista je povzbuzením a potěšením pro každého křesťana. A i když je to zároveň něco trochu děsivého, při čem nám vstávají vlasy na hlavě (pokud je tam máme), protože známe Pána a jeho spravedlnost i jeho moc a slávu. Milujeme ho, ale také víme, že to není žádný domácí mazlíček, je to Lev z Judy. On je Pán! On přijde jako válečník, jako bojovník, který bude železnou berlou rozbíjet národy, který bude strašlivý ve svém vzhledu – podívejte se do první kapitoly knihy Zjevení – tam je popis slávy, velikosti a důstojnosti našeho Pána. A podívejte se do kap. 19:

• A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů. (Zj 19,11–16)

To je náš Pán, jak bude zjeven při své druhém příchodu. To je obraz, který budí hrůzu. Těšíme se na něj, ale současně ho vyhlížíme s velikou bázní a s třesením. Ale pojďme zpátky do našeho textu – podívejte se, prosím, co tento text říká o tom, co se stane, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly: Dojde k záchraně utiskovaných, kteří budou vysvobozeni, a ve stejnou chvíli dojde k vykonání trestu na těch, kteří utiskují, kteří jsou bezbožní a neznají Boha, a kteří odmítají poslušnost evangeliu Pána Ježíše Krista. Na co bych chtěl ukázat, je skutečnost, že tento text nám to popisuje jako jednu událost. A rozhodně není v Písmu ojedinělý. Vzpomeňte si třeba na některá Pánova podobenství – o pšenici a koukolu, které rostou spolu až do dne soudu a potom andělé vyberou símě toho zlého a následně sklidí pšenici (Mt 13,24–30), nebo podobenství o síti, která zahrne všechno, a při skonání věků vyjdou andělé a oddělí zlé od spravedlivých (Mt 13,47–50). Nebo když Pán Ježíš mluví o tom, že dostal od Otce moc konat soud a že přijde hodina, kdy „všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení“ (J 5,25–29). 

Příchod Pána Ježíše Krista je v Božím slově vždycky spojený se vzkříšením a se soudem. Už jsme četli ta slova z předchozího listu, kde čteme o hlasu archanděla, zvuku polnice a Pánově příchodu, kdy mu jeho lid vyjde vstříc – živí, kteří budou proměněni a mrtví, kteří budou vzkříšeni – a potom už budou všichni jeho navždy s ním (1Te 4,16–17). Nechci se z tohoto místa pouštět do polemiky s těmi, kteří v tom všem vidí ještě místo pro tisícileté království, protože si nemyslím, že by kazatelna byla tím správným místem pro takovou polemiku. Chci jenom zdůraznit, co říká náš text a povzbudit vás, abyste nad tím přemýšleli, abyste se na to podívali ve světle dalších textů Božího slova, které mluví o Pánově příchodu, který bude zjevný, náhlý, rychlý, překvapivý. Náš text prostě a jednoduše říká, že Pán jednoho dne přijde zjevně – s anděly své moci – takže nebude nikdo, kdo by si toho nevšiml, a při tomto svém zjeveném příchodu odsoudí bezbožné a vytrhne, zachrání spravedlivé, tedy ty, kdo uvěřili v jeho dílo, v jeho zástupnou oběť smíření. Přesně to říká náš text. Neříká nám, kdy přesně se to stane, ale mluví o tom, že to jednoho dne přijde. Neříká nám, že máme sledovat zprávy o tom, jak barevné nebe bylo v Jeruzalémě, ale říká nám, že se máme povzbuzovat tím, že Pán Ježíš přijde a vyřeší všechny naše těžkosti v jediném okamžiku, protože nás oslaví a bezbožné odsoudí. Přesně tak rozumím našemu textu – není to nic složitého a nemusím do toho textu nic komplikovaného vkládat. A že tam není místo pro tisíceleté království? Netrápí mě to, protože se spokojím s tím, co ten text říká. Stačí mi to a jsem tím povzbuzen a těším se na to, až se zjeví Pán Ježíš Kristus z nebe se svými mocnými anděly a vytrhne mě z tohoto těla smrti, z tohoto světa zkázy, z tohoto prostředí nemilosti, nespravedlnosti a křivdy. Těším se na jeho spravedlnost, pravdu a právo a nacházím v tom útěchu, když se mi těchto věcí v tomto světě nedostává. 

A také mě to vede k tomu, abych byl bdělý a dával pozor, abych se snažil žít životem v zaměření na Pána Ježíše Krista, protože on může přijít kdykoliv, a já musím být připravený na jeho příchod – ať už se mi bude dařit dobře nebo budu procházet soužením těchto dnů. Právě tak ke mně promlouvá náš dnešní text. A vede mě ještě o krok dál:

III. Postrach Pánova soudu

• … aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. (2Te 1,8)

Moji milí, tady jsou slova, která se mnoha lidem nelíbí a nejraději by je vyškrtli z Písma. Říkají, že to tak nemůže být, že Bůh je přece láska a Boží Syn všechny hrozně miluje, a to dokonce tak, že všechny zachrání. A když ne úplně všechny, tak aspoň ty, kteří tvrdí, že mají lásku, že milují – a je úplně jedno, že to je láska muže k muži nebo ženy k ženě, nebo ženy k lustru či muži k horské koze. Takzvaná láska prý přebíjí všechno! Skutečně? Co říká náš text? 

Podívejte se o pár veršů zpátky – čteme tam o tom, že křesťané v Tesalonice rostli v lásce k bratrům, ve vzájemné lásce. Milovali ty, kteří spolu s nimi vyznávali téhož Pána Ježíše Krista, tedy toho, kterého nám zjevuje Písmo. Milovali církev, milovali svou církev, milovali právě ty bratry a sestry, s nimiž se pravidelně scházeli a které dobře znali. Věděli, že to nejsou žádní svatoušci, ale že jsou obyčejní lidé, kteří každý den těžce a úporně bojují se svým hříchem. Nevybrali si tyto bratry a sestry, aby s nimi byli v jednom sboru, v jednom společenství, ale přijali od Boha, že Bůh jim je dal, aby s nimi byli, aby s nimi sdíleli své životy, svůj vztah s Pánem, ale taky své slabosti a těžkosti. Jak by to bylo krásné, kdybychom byli ve společenství jenom s těmi., kteří jsou silní a nemají žádné slabosti … Byli bychom skoro jako v ráji. Ale Bůh pro nás připravil ráj až po příchodu Pána Ježíše Krista. A do té doby musíme snášet jedni druhé v lásce se všemi jejich slabostmi a nedokonalostmi, se všemi jejich problémy a těžkostmi, které jsou nám protivné a docela dost nám vadí. Nebo ne?

Ale když se vrátíme k našemu textu, ta slova mluví o těch, kteří neznají Boha a neposlouchají evangelium Pána Ježíše. Velmi jednoduše jsou to ti, kdo odmítají evangelium, kdo se nechtějí podřídit dobré zprávě o milosti, kterou nám Bůh daroval v Pánu Ježíši Kristu. Kdo nechtějí slyšet nic o tom, že Bůh se stal člověkem, že se snížil, aby se mohl dát člověku poznat. Apoštol Jan mluví o tom, že jsou to lidé, kteří rozhodli zůstat v temnotě, v níž se narodili, protože si zamilovali zlo. 

• Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. (J 3,19–20)
• Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. (J 3,36)

Jsou to všichni, kteří odmítli dobrou zprávu, kterou slyšeli a možná dokonce slýchali stále znovu a znovu, že Pán Ježíš přišel, aby zachránil hříšníky. Možná neměli pocit, že by byli hříšníky, možná si mysleli, že to se svými hříchy před Bohem nějak skoulí, možná nevěřili, že tady vůbec nějaký Bůh je, takže nemusí řešit, jestli v něj mají věřit nebo nemají. Prostě a jednoduše odmítli pravdu evangelia a vysmáli se jí, jako ti lidé v Athénách, kteří slyšeli Pavlovu zprávu o vzkříšení z mrtvých a řekli, že to je blbost, to nebudou poslouchat, mávli nad tím rukou a vysmáli se Pavlovi. Pavel jim říkal, že:

• „Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ (Sk 17,30–32)

Kdosi řekl, že dnes žijeme v době obalové – to, co je nejdůležitější, je obal. Nezáleží na obsahu, ale když je dost blyštivé, dost přitažlivé, když jsou na tom dost pěkné obrázky, když je to dost lákavé, tak to přijmeme, bez ohledu na to, co to znamená. Stačí lidem ukázat hezký bilboard a oni hned vědí, koho mají volit – že o tom člověku na bilboardu nic neví, je nezajímá. Stačí pár povrchních informací. Přesně tak lidé odmítají evangelium už dva tisíce let.

Ale zjevně nejde jenom o ty, kteří slyšeli evangelium a odmítli se mu podřídit. Jde o všechny, kteří neznají Boha – a zde jsme u té spravedlnosti, o níž jsme mluvili na začátku. Každý člověk, který přichází na svět, má možnost poznat Boha ze stvoření, které vidí kolem sebe. A Písmo dokonce mluví o tom, že poznává Boha, ale nechce o něm vůbec vědět. 

• Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. (Ř 1,19–21)

To jsou ti, o nichž je náš text – lidé, kteří odmítli poznání Boha, kteří si chtějí žít po svém, a Bůh je nechává v jejich hříších a v temnotě, kterou si zvolili. Při příchodu Pána Ježíše Krista budou souzeni a po právu odsouzeni. 

• Jejich trestem bude věčná záhuba ‚daleko od Pána a slávy jeho moci‘, až v onen den přijde, aby byl oslaven svým lidem a veleben těmi, kdo uvěřili; také vy jste uvěřili našemu svědectví. (2Te 1,9–10)

Vy jste slyšeli slovo pravdy, evangelium o našem spasení, proto vás vybízím, abyste mu věřili, spolehli se na to slovo a byli zachráněni. Pán Ježíš brzy přijde ve své slávě ke spáse těch, kdo ho milují a k soudu, kdo se mu vzpírají. Amen.