Boží mlýny melou někdy velmi rychle

Jaroslav Kernal, Praha 25. října 2020

Pokoj vám a milost, sestry a bratři, milovaní svatí, milí hosté. Procházíme knihou Skutků a jsme v páté kapitole u jednoho velmi známého a často diskutovaného příběhu – je to příběh Ananiáše a jeho ženy Safiry. Pojďme neprve přečíst Boží slovo a potom se společně na ten příběh podíváme. 

Před námi je dneska první z Božích soudů, které nacházíme v knize Skutků. Ve Skutcích najdeme řadu zázraků. Některé už jsme viděli: obrácení zástupů, uzdravení chromého od narození, uvidíme další uzdravení, vyhánění démonů, vzkříšení z mrtvých, v páté kapitole uvidíme, jak anděl vyvedl apoštoly z vězení, uvidíme nadpřirozené zemětřesení, které otevřelo dveře vězení, sundalo vězňům pouta a nedovolilo jim odejít z vězení. Ale uvidíme také čtyři Boží soudy a dnes je tu první z nich. Dvakrát Bůh někoho potrestal slepotou – Saula, který pronásledoval církev a Elymase, kouzelníka a svůdce. A dvakrát Bůh zasáhl svou rukou, takže lidé zemřeli – Ananiáš a Safira a král Herodes. Bůh je svatý! To je nejčastěji zmiňovaná Boží vlastnost v celém Písmu. Bůh prokazuje svou svatost mnoha způsoby – a jedním z nich jsou jeho soudy. Je to něco, co vidíme dneska na celé zemi, je to také něco, co uvidíme v našem dnešním textu. Je tady zjevný Boží soud, který zasahuje do církve. A není se co divit!

• 1Pt 4:17 Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají?

Velmi známý text z listu Římanům, říká, že:

• Ř 1:18 Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

Tady je řeč o bezbožných lidech, ale Petr mluví o církvi, o Božím domě. Jestliže Bůh soudí zemi a stíhá ji časnými soudy, obvykle se nevyhýbá Božímu lidu. Někdy ano, jako například v Egyptě, kde část soudů dopadla jenom na Egypťany a vyhnula se Izraelcům, ale většinou zasahují soudy i Boží lid. Když byli Izraelci posláni do vyhnanství, byli posláni spolu s bezbožnými i svatí, jako Jeremiáš, Ezechiel nebo Daniel a jeho druhové. Když Bůh soudil Izraelce na poušti, byli s nimi i Káleb a Jozue, kteří dostali Boží slib, že vejdou do zaslíbené země, ale museli snášet všechny soudy spolu s těmi, kteří do zaslíbené země nevešli. Soud začíná od Božího domu a jeho cílem je protříbit, pročistit, přetavit to, co má věčnou hodnotu a oddělit to od toho, co má shořet. Když Bůh soudí svůj lid, je to k našemu dobru. Když přicházejí zkoušky, je to k růstu naší víry. Jakub napsal:

• Jk 1:2-4 Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.

I v našem textu vidíme Boží soud, který začíná v Božím domě, u Božího lidu. Vidíme, že když dva dělají, nemusí to být totéž. Jedno bude k oslavě Boží a druhé k rychlému odsouzení. Někdy Bůh vyčkává se svým soudem dokonce až do dne soudu, takže za života člověka nejsou zjeveny skryté věci v jeho životě, ale někdy Bůh vztáhne svou ruku a jedná ve své moci – a potom přichází bázeň na celou církev. Kéž by v nás Bůh svou mocí vzbuzoval bázeň tak, abychom nemuseli zakoušet jeho soud.

I. Boží lid (v. 4,36-5,2)

Na začátku našeho dnešního oddílu vidíme dva příklady lidí, kteří prodali své pole a peníze dali apoštolům. První církev se starala o své chudé a lidé prodávali svůj majetek, aby mohli podporovat církev. A tak čteme o Josefovi, lévijci z Kypru, který prodal své pole a peníze přinesl apoštolům. Apoštolové ho pojmenovali Barnabáš, což znamená ‚syn útěchy‘. Jak uvidíme o něco dále, to jméno označovalo jeho charakter v tom nejlepším slova smyslu. Když uvěřil Pavel a přišel do Jeruzaléma, všichni se ho báli a nikdo mu nevěřil, protože dříve pronásledoval církev. Ale Barnabáš se ho ujal a přivedl ho k apoštolům. Později byl Barnabáš poslán do Antiochie, kde vznikla první církev z obrácených pohanů. Byli tam jak Židé, tak pohané. A Barnabáš se stal klíčovou osobou. Měl k tomu nejlepší předpoklady – narodil se na Kypru, takže mluvil řecky, znal dobře helénskou společnost, s jakou se setkal v Antiochii. Lukáš o jeho působení napsal:

• Sk 11:24 Byl to muž dobrý, plný Ducha svatého a víry; a tak bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu.

Dále jsou v našem textu další dva lidé, kteří byli součástí církve – manželé Ananiáš a Safira. Všimněte si, že oba popisy začínají podobně – „také Josef … měl pole, prodal ho …“, „také nějaký muž … Ananiáš a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek …“ Lukáš chce dát ty dva případy do kontrastu, aby bylo zjevné, co se dělo. Bůh měl s Barnabášem své plány a tady můžeme vidět, proč Bůh mohl Barnabáše tak dobře použít. Barnabáš jednal bezelstně, dobře a kromě toho tak, že ho pojmenovali „Syn útěchy“. Ale Ananiáš by na poslední okamžiky svého života mohl dostat jméno „Syn lži“. To je velký kontrast, který přináší také jednu velmi těžkou otázku – setkáme se s Ananiášem a Safirou v nebi? Jinými slovy – jednalo se o skutečné křesťany?

Náš text popisuje první církev a popisuje dění v první církvi. Když budeme mluvit o pozdější době, kdy Pavel kázal evangelium, uvidíme v církvi lidi, kteří tam zjevně nepatřili. Pavel o nich mluví například v listu Galatským, když popisuje falešné bratry, kteří se vloudili do církve, aby slídili po svobodě křesťanů a uvedli je pod jho zákona (Ga 2,4) nebo Fp 3,2, kde mluví o špatných dělnících a označuje je jako psy a rozřízku. To byli lidé, kteří zjevně nepatřili do církve. A takoví lidé jsou v církvi dodnes – lidé, kteří nepatří Kristu. Někteří proto, že ještě nepochopili evangelium, jiní proto, že chtějí těžit z evangelia a vidí náboženství jako příležitost, jak získat něco pro sebe. Ale v té první církvi v Jeruzalémě to nevypadá, že by tam byli takoví lidé. Na druhé straně o Ananiášovi je řečeno, že satan ovládl jeho srdce, takže lhal Duchu svatému. Může být něco takového řečeno o nějakém křesťanovi?

Víte, každý křesťan může být, je a bude pokoušen. Ďábel pokoušel Pána Ježíše Krista – nemůžeme předpokládat, že nás pokoušet nebude. Může křesťan pokušení podlehnout? Zvedněte ruku, kdo jste ještě nikdy pokušení nepodlehli … Vždyť dobře víme, že satan obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil (1Pt 5,8). Pavel psal křesťanům do Efezu, že nebojujeme proti tělu a krvi, ale proti nadzemským duchům zla. A o pár stránek před tím jim napsal, aby nedávali místo ďáblu a nezarmucovali Ducha svatého (Ef 4,27.30). Jakub povzbuzoval křesťany, aby se podřídili Bohu a vzepřeli se ďáblu, takže od nich uteče (Jk 4,7). To nejsou teoretická slova, ale skutečná varování, která ukazují, k čemu může dojít v životě křesťana. Ďábel bude hrát na struny našich vášní, našich žádostí, našich tužeb a bude je využívat k tomu, aby nás svedl. Proto musíme pamatovat na to, že je lhář a vrah od počátku (J 8,44). Nemáme být naivní či dokonce hloupí, nemáme podceňovat tohoto krutého a zlého nepřítele. On má své strategie, jimiž nás chce svést, zajmout, spoutat, zneschopnit. Chce zničit Boží církev, rozvrátit rodiny, zničit a zabít křesťany. Proto máme na prvním místě utíkat k Bohu a potom se vzepřít ďáblu – a uteče od nás.

V životě Ananiáše a Safiry použil jejich touhu vypadat před ostatními lépe, než jak to je doopravdy. A, moji milí, tohle je touha každého z nás. Tohle je touha každého padlého stvoření. To je něco, co začalo v Edenu hned po pádu, když se Adam s Evou zahalili fíkovými listy. Najednou se jim zdálo, že nevypadají dost dobře před tím druhým a chtěli vypadat lépe. A potom, když mluvili s Bohem – hned všechno sváděli na někoho dalšího: Adam na Evu, Eva na hada. Důvod byl stejný – já nejsem tak špatný, já za to nemohu, to ten druhý. Ze stejného důvodu se srovnáváme jeden s druhým – protože ve srovnání s někým druhým mohu vypadat lépe. Proč se ale tak málo srovnáváme s Pánem Ježíšem Kristem? Důležitá duchovní pravda:

• Římanům 12:3 Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.

Buďte střízliví – ve svém myšlení, ve svých představách, ve svém jednání i ve svém mluvení. Tak pomůžete sobě i druhým. Ananiáš se Safirou střízliví nebyli. Chtěli vystavovat na odiv svou obětavost – možná prodali velké pole – a chtěli, aby si lidé mysleli, že to všechno dali Bohu do služby. Ale přitom se domluvili, že si něco z toho dají stranou. Ve svém srdci nebyli rozhodnutí dát všechno Bohu. Ale chtěli, aby to tak vypadalo. Písmo varuje před lidmi, kteří se budou tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat – budou mít vnější formu zbožnosti, ale nebudou znát její moc (2Tm 3,5). Takových lidí se straň, říká Pavel Timoteovi. V našem textu s takovými lidmi jedná sám Bůh. Nemáme definitivní odpověď na otázku, zda byli křesťané, ale vidíme velmi jasně, jak moc se Bohu hnusí pokrytectví a jak vážně s ním jedná. A musíme děkovat Bohu, že takto rázně nejedná s každým pokrytectvím.

II. Boží soud (v. 5,3-5,10)

Nevíme, jak se Petr dozvěděl o ceně za pole – jestli mu to ukázal Ducha svatý nebo to zjistil jinak. A není to podstatné. Podstatné je, že konfrontuje oba manžele, jednoho po druhém a odhaluje jejich lež – a zároveň vynáší přísný soud. Podobně jedná také Pavel na Kypru, když se setká s kouzelníkem Elymasem:

• Sk 13:9-11 Pavel byl naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak a řekl: „Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně? Nyní na tebe dopadne Boží trest: Oslepneš a neuzříš sluneční světlo, dokud se nad tebou Bůh neslituje.“ Tu Elymase náhle obestřela mrákota a tma, tápal kolem sebe a hledal, kdo by ho vedl za ruku.

Myslím, že nemáme stejné pověření jako Pavel nebo Petr, proto bychom neměli zkoušet jednat jako oni a vynášet takové soudy. Ale Bůh takto jednat může a stále takto jedná. A možná bude v některých případech používat i lidi, ale já bych zde byl velmi opatrný, protože nejsme povoláni k tomu, abychom zlořečili, ale abychom druhým žehnali. Nemáme nad druhými vynášet soudy – dokonce ani ty „nechtěné“, když například o druhých říkáme, že to jsou hlupáci nebo ještě horší věci, ale z našich úst mají vycházet dobrá slova, která by pomohla a přinesla posluchačům milost (Ef 4,29). Bůh sám bude soudit.

Boží slovo nám ukazuje celou řadu Božích soudů – nejenom nad jednotlivci, ale i nad církví. Děsí nás ty nejznámější a nejdrsnější Boží soudy: Nádab a Abíhú, synové Áronovi, přinesli před Hospodina cizí oheň – sestoupil oheň z nebe a padli mrtví (Lv 10,1-2). Miriam, sestra Mojžíše, reptala proti Mojžíšovi a zahalil je oblak, a když odstoupil, byla malomocná (Nu 12,1-15). Lid reptal proti Mojžíšovi – země se rozvřela a pohltila je. Malí chlapci se posmívali Elíšovi a pošklebovali se mu – on jim zlořečil ve jménu Hospodinově a čtyřicet dva z nich roztrhaly dvě medvědice, které vyběhly z křoví (2Kr 2,23-24). Uza vztáhl ruku na Hospodinovu schránu, aby nespadla z povozu na zem a Bůh ho pro neúctu zabil (2S 6,6-7). Mám ještě pokračovat?

Když otevřeme knihu Zjevení, vidíme sedm církví, které Pán soudí svým Slovem. Pět z nich slyší vážná slova soudu – někde ta slova patří celé církvi (Efez, Laodicea) a Bůh jedná s celou církví a chce s ní jednat. Jinde jsou ta slova určena jenom těm, kteří jednají zle – zaplétají se do falešného učení, dopouštějí se smilstva nebo jednají pokrytecky. Poslouchejte:

• Zj 3:1-2 Andělu církve v Sardách piš: … „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem;

Navenek vypadali živí, ale ve skutečnosti byli mrtví. Proto je Pán volá k tomu, aby se vrátili k jeho Slovu, zachovávali ho a činili pokání (v. 3). To je totiž jediná cesta, jak utéci před Božím soudem. K tomu nakonec volá Bůh každého z nás. A používá k tomu také ten současný soud, který zachvátil celý svět. To, co se děje, je Božím soudem a Bůh volá svou církev k pokání. Volá nás k tomu, abychom se rozpomenuli, jak jsme přijali jeho slovo, radí nám, abychom každý šli k němu a nakoupili zlata ohněm přečištěného, abychom zbohatli, a bílý šat, abychom se oblékli a mast k potření očí, abychom prohlédli (Zj 3,18). Volá nás jako jednotlivce, abychom šli k němu, abychom hledali jeho tvář, abychom činili pokání, abychom zkoumali sami sebe a svůj život ve světle Božího slova, ve světle Boží přítomnosti.

Milovaní, musíme vzdávat Bohu chválu za jeho milost a za jeho milosrdenství. Kdyby s každým pokrytectvím jednal právě tak, jako s pokrytectvím Ananiáše a Safiry, byli bychom všichni mrtví a začínalo by to u mě. A z vašeho úhlu pohledu by to začínalo u vás.

Bůh zasáhl! Mocně, rychle, nekompromisně. Ti lidé ani neměli čas činit pokání. I to je jeden z důvodů, proč si myslím, že se jednalo o křesťany, protože Bůh je plný slitování a nechce, aby hříšník zahynul, ale dává svou milost a ukazuje svou dobrotu, aby hříšníka přivedl k pokání. Předpotopnímu světu dal sto dvacet let na to, aby činili pokání. Noe kázal a stavěl archu. Lidé to mohli slyšet a mohli to i vidět. Zvráceným kenaánským národům dal Bůh čtyři sta let, aby činili pokání. Nakonec byla zachráněna nevěstka Rachab se svou rodinou (mimochodem pra pra pra babička Pána Ježíše Krista) a byli zachráněni Gibeónu, kteří se lstí vetřeli k Izraelcům (Joz 9,3-15), a Bůh jim dal svou milost a zachoval je. Jejich podomci byli mezi těmi, kteří se navrátili z babylónského zajetí a byli součástí Izraele (Neh 3,7; 7,25). Bůh je nesmírně milosrdný, a kdokoliv k němu volá a prosí ho o milost, nebude odmítnut. Ananiáš se Safirou byli odsouzeni velmi rychle a tvrdě. Bůh ukázal, že je svatý. Duch svatý byl vylit a náš text ukazuje, že nejde o nějakou sílu podobnou elektrické energii, jak to učí např. Svědkové Jehovovi, ale že se jedná o osobu Boží trojice. Ti manželé lhali Duchu svatému. Nemůžete obelhat elektřinu. Nemůžete ji urazit ani ji uhašovat nebo ji zarmoutit. Ale Duch svatý je osoba. A není to ledajaká osoba – je to živý Bůh. Proto ti dva padli mrtví k zemi. Aby bylo jasné, kdo je kdo. Aby bylo jasné, jak svatý je Bůh, který ve svém lidu působí tak veliké věci. Aby bylo jasné, co to znamená, že Bůh vylil svého Ducha na svůj lid, že Duch svatý přebývá v životech jednotlivých křesťanů. Aby bylo jasné, jak vážný je duchovní boj, který se tu odehrává. Aby bylo jasné, jak strašný je hřích – každý hřích, které se křesťané dopouštějí.

Když Bůh soudí svět, je to k výstraze světu a pokud Bůh ničí svévolníky – a dělá to často a udělá to se sto procenty svévolníků – je to k jejich věčné záhubě. Ale když Bůh soudí svůj lid, je to k našemu dobru, je to k naší výchově a k naší nápravě. Proto můžeme i za Boží soudy, které nás postihují, vzdávat Bohu chválu.

III. Boží bázeň (v. 11)

• Sk 5:11 A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.

Boží soudy vedou k bázni. Už předtím, když padl k zemi Ananiáš, na všichny, kdo to viděli, padla veliká bázeň (v. 5). Nyní čteme o tom, že padla na celou církev a na všechny, kdo o tom slyšeli, tady na lidi mimo církev, kteří se o těchto věcech doslechli. Bůh působil svou mocí v církvi i mimo ni. Něco podobného se dělo později v Efezu, když tam Pavel kázal evangelium a Bůh skrze něho působil mocné činy. Byli tam nějací židovští zaříkavači, kteří se pokoušeli ve jménu Ježíše, kterého kázal Pavel vyhnat démona z posedlého člověka. Lukáš napsal:

• Sk 19:15-17 Ale zlý duch jim řekl: „Ježíše znám a o Pavlovi vím. Ale kdo jste vy?“ Tu člověk, v kterém byl ten zlý duch, se na ně vrhl, všechny je přemohl a tak je zřídil, že z toho domu utekli nazí a plní ran. To se rozhlásilo mezi všemi židy i pohany, kteří žili v Efezu; na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě.

Bůh vzbuzuje bázeň. Jeho činy jsou veliké a mocné. Bázeň je v češtině označení zbožné úcty před Bohem. Rozlišujeme strach a bázeň. Ale v řečtině je jenom jedno slovo – fobos, strach. A podle kontextu určujeme, jestli použijeme strach nebo bázeň. Musíme si říct dvě základní a důležité věci, které se týkají bázně:

Boží slovo nás volá k tomu, abychom měli bázeň před Bohem. Je to něco, co máme dělat – máme se bát Boha. To souvisí s tím, kdo Bůh je a co dělá. V našem textu vidíme, jak Bůh přichází se svými soudy a to vede k bázni před Bohem. Když zjišťujeme, jak veliký, jak mocný, jak svatý a spravedlivý je Bůh, vede nás to k bázni. David v Žalmu 130 mluví o tom, že u Boha je odpuštění, tak vzbuzuje bázeň (Ž 130,4). Ovšem tato bázeň se může stát také něčím strojeným, vnějším. Prorok Izajáš napomíná lid:

• Iz 29:13-14 Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem, proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně. Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.

Strach z Boha se může stát jenom naučenou pózou, kdy budeme mít Boha ve svých ústech, ale nebudeme ho znát ve svém srdci, nebudeme ho uctívat, nebudeme mít skutečný strach z Boha, z jeho velikosti a z jeho soudů. Proto musíme tak pečlivě střežit svoje srdce, aby se nezatvrdilo a abychom se nepřestali doopravdy bát Boha. Pomůže nám modlitba a Boží slovo. Modlitba, která udržuje náš vztah s Bohem, která působí v našich životech jako měch na výheň – rozpaluje tu výheň a dělá náš vztah s Bohem živým, vroucím, aktivním. A Boží slovo, které funguje jako uhlí pro výheň. Když ve výhni nebude uhlí, můžete tam vhánět vzduchu, kolik jen budete chtít, ale bude to k ničemu. Musí mít co hořet. A to je pravda Božího slova, to je skutečné poznání Boha v pravdě. Ponoříme se do Božího slova, nasytíme se jím a modlitbou rozpálíme svou lásku k Bohu, aby hořela jasným plamenem – a potom vidíme, kdo je Bůh a jímá nás hrůza. Voláme stejně jako Petr, když na příkaz Pána vylovil množství ryb: „Odejdi ode mě, Pane, neboť jsem člověk hříšný“ (Lk 5,8). To je jedna stránka bázně Boží. Mnoho se o ní můžeme dozvědět například v Žalmech nebo v knize Přísloví – obě nás volají k tomu, abychom se učili bázni před Hospodinem.

Ta druhá stránka je více zdůrazněná v našem textu. Čteme tam, že bázeň padla na všechny. Tady je bázeň jako výsledek Božího působení, jako Boží dílo v životech lidí. Bůh vzbuzuje bázeň (Ž 47,3; 68,36). Nejenom tím, kým on sám je a jak jedná, ale také svým přímým působením. Právě to vidíme v našem textu. Bůh způsobil, že na ty lidi padla bázeň. Bylo to něco, co přišlo přímo od Boha. Je to něco, za co se můžeme a máme modlit. Máme prosit Boha, aby také na nás padla bázeň. Aby Boží bázeň, aby strach z Boha zachvátil naší společnost, aby bázeň Boží padla na nevěřící lidi v naší zemi a aby volali k Bohu a prosili ho o milost a o slitování. Protože právě k tomu vede bázeň před Bohem. 8. července 1741 kázal Jonathan Edwards ve sboru v Enfieldu kázání s názvem Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha. A Bůh jednal a vedl celé shromáždění k bázni – na všechny padla Boží bázeň. Lidé křičeli hrůzou a svíjeli se v zoufalství, když Edwards líčil soužení pekla a volali k Bohu slovy Lukáše: „Co mám dělat, abych byl spasen?“ (Sk 16,30). Mnoho lidí bylo toho večera zachráněno a Bůh začal dílo probuzení v Americe. Podobně ve stejné době jednal Bůh také v Anglii skrze Wesleyho a Whitfielda, a podobně jednal také v této zemi skrze neznámé kazatele i bez nich. V zemi, kde byl římský katolicismus jediným povoleným náboženstvím, Bůh pracoval svou mocí. Lidé byli probuzeni a toužili po tom, aby mohli žít bohulibý život tak, jak je tomu učila Bible. Velkým povzbuzením jim byly i duchovní písně a přidávali se k nim lidé, kteří byli nečekaně zasaženi myšlenkou na smrt, na Boží lásku nebo na Boží soud. Prvním podnětem k probuzení bylo někdy rodičovské napomenutí, jindy nápis na hřbitově nebo slova slova katolického kněze či jezuitského misionáře hrozícího pekelnými mukami. V roce 1719 jeden cestující kazatel posloužil Večeří Páně asi osmnácti tisícům lidem. A to nebyl jediný kazatel, který v této zemi působil.

Kéž by se Pán smiloval a dal nám znovu zakusit svou milost a vylil své probuzení do této země. Bůh nepotřebuje vysoce vzdělané kazatele. On nepotřebuje žádné kazatele. A nakonec, když na to přijde, se spokojí i s prostým rybářem, který miluje Pána Ježíše Krista a chce pást jeho beránky. Proste Pána, aby vyslal dělníky na svou žeň, a aby pšenice v této zemi dozrála ke žni. Kéž se Pán nad námi smiluje a použije nás jako nástroje ve své mocné ruce k obrácení tohoto vzpurného lidu. Amen.