Boží povolání vede k uctívání

Jaroslav Kernal, Praha 12. června 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Po dvou měsících se vracíme do knihy Genesis. Prošli jsme prvních jedenáct kapitol knihy Genesis, což jsou kapitoly, které se týkají prehistorie světa – záznam o stvoření světa, stvoření člověka, pád, rozšíření člověka a jeho vyspělost, hříšnost člověka a Boží soud v podobě celosvětové potopy a opětovné rozšíření lidí na světě. Viděli jsme konkrétní jednotlivce, s nimiž Bůh jednal – Adam s Evou, Kain a Ábel, Henoch, Noe a jeho rodina, Šém a jeho potomci, z nich poslední, jímž jsme se na konci jedenácté a na začátku dvanácté kapitoly zabývali, byl Abrah, syn Teracha, narozený necelé čtyři století po potopě. Abramovi, resp. Abrahamovi, jak ho Bůh přejmenoval, je věnována čtvrtina knihy Genesis (kap. 12–25). Jeho synu Izákovi, jsou věnované všehovšudy kapitoly dvě, nepočítáme-li tři další, v nichž hraje druhou roli (což se týká jeho narození, jeho obětování, a výběru nevěsty pro Izáka). V prvních jedenácti kapitolách hrajou hlavní roli události: stvoření, pád, potopa, babylónská věž a rozdělení jazyků/národů. Ve druhé části knihy jsou to lidé: Abraham, Izák, Jákob a Josef. První verš knihy začíná Bohem, poslední verš končí nabalzamovaným tělem v rakvi (Gn 50,26). To je příběh člověka.

Poměrně dlouho jsem zápasil s tím, jak tu druhou polovinu knihy Genesis uchopit a dlouho jsem se zaobíral myšlenkou, že půjdu po hlavních postavách této knihy, ale nakonec jsem se vrátil k tomu nejjednoduššímu, tedy že půjdeme krok za krokem po kapitolách a verších a projdeme tuto knihu od dvanácté až do padesáté kapitoly. Uvědomil jsem si, že to byla jenom moje snaha udělat něco jinak, udělat Boží slovo zajímavější nebo předvést sebe sama jako dobrého vypravěče. Ale Bůh nám dal Boží slovo tak, jak nám ho dal – v podobě jedné knihy s dvěma částmi a každá z nich je složená z jednotlivých knih, které mají své místo v celkovém příběhu. Bůh nám nedal své Slovo jako hromadu veršů, ze kterých si můžeme vyzobávat, co se nám hodí a skládat si puzzle podle svých vlastních představ – tady verš, támhle druhý, ten dám sem a tenhle vedle a šup, mám tu obrázek, který může vypadat krásně, nábožně, může být dokonce i pravdivý, ale tím, kdo ho poskládal, jsem byl já. Místo toho, abych vzal ten obrázek, který mi dal Bůh – a to je jeho Slovo – a předložil ho, jak sobě, tak druhým. A to je to, co nakonec formuje ten celkový obraz, který si vytváříme – a takto vyrůstá z porozumění Písmu a ne z naší představy, kterou chceme v Písmu najít. Proto to nejbezpečnější, co můžeme udělat, je, že procházíme celý text celé knihy a vysvětlujeme ho. Není to to jediné, co můžeme dělat, ale je to způsob, který kopíruje to, jak k nám Bůh promluvil.

Dneska projdeme prvních osm veršů dvanácté kapitoly. Na příběhu povolání Abrahama uvidíme jeho zbožnost. Bůh ho povolal, Bůh mu požehnal, Bůh mu dal zaslíbení a nakonec Bůh přijal Abrahamovo uctívání. To je obrázek jednoduché přímočaré zbožnosti, která pro nás musí být ještě jednodušší, než byla pro Abrahama. On nevěděl, kam jde a upínal svou naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh (Žd 11,10). My víme, kam jdeme, protože v tomto posledním čase k nám Bůh promluvil ve svém Synu (Žd 1,2) a ukázal nám, jaký je a kam nás vede – do příbytků, které pro nás připravuje.

I. Bůh povolává

• Genesis 12:1 I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“

Bůh povolal Abrahama v Uru, kde jeho předkové sloužili jiným Bohům (Joz 24,2–3). Bůh vyvedl Abrahama z Uru (Gn 15,7). Jedna z teorií říká, že Ur je na jihovýchodě dnešního Íráku. Vykopávky odhalily velké sídliště, je tam zpřístupněná spodní část zikkuratu, tedy věže nebo pyramidy. Na konci jedenácté kapitoly čteme, že Terach vzal svého syna Abrahama, jeho ženu a svou dceru Sáraj a svého vnuka Lota a šli do Cháranu, což je v dnešním Turecku, nějakých 1100 km severozápadně od Uru a 1000 km na sever od Jeruzaléma, kde se usadili. Jiná teorie umísťuje Ur Chaldejský do dnešního jihovýchodního Turecka, což by znamenalo cestu o pár stovek kilometrů kratší. Není to ale pro naše porozumění Písmu úplně podstatné. Není také úplně zjevné, jestli Abraham odešel z Cháranu až po smrti svého otce nebo ještě za jeho života, ale víme, že měl nějaké kontakty s Cháranem a později poslal svého služebníka, správce svého domu, do Aramského dvojříčí, do města Náchorova. Náchor byl Abrahamův bratr (Gn 11,27), o němž nečteme, že by odešel z Uru, ale je zjevné, že to tak bylo. Později uvidíme, že Abrahamova snacha, Rebeka, poslala svého syna Jákoba do svého rodiště, ke svému bratrovi Lábanovi, do Cháranu. Musíme pamatovat na to, že náš příběh se odehrává v době jen několik století po rozdělení jazyků a tedy poté, co se čeledi země rozdělily a osídlily zemi.

Ale vraťme se k povolání Abrahama. Bůh povolal Abrahama. Boží povolání stojí na začátku cesty každého Božího člověka. Abraham je první, o kom to čteme, ale Ábel, Henoch i Noe byli nepochybně podobně povoláni samotným Bohem. Cesta následování Pána Ježíše Krista začíná tím, že Bůh člověka povolá – tak začala cesta každého z nás, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Některá povolání jsou velmi zjevná – jako toto Abrahamovo. Bůh ho povolal, a Abraham šel. Stovky kilometrů od svého domova, od svých příbuzných, do cizí země, jenom se svou ženou a se svým synovcem. Podobně Pán povolával své učedníky. Nemůžeme to říct o všech, takže z toho nemůžeme udělat nějaký obecný závěr, ale z toho, co říká Písmo, můžeme říci jasně, že na začátku každého následování Pána, je povolání. Mnoho lidí miluje jeden text, resp. jeho první půlku, zatímco tu druhou úplně ignorují nebo ji přímo nenávidí:

• Ř 8:28 Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, … … … … kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí! Bůh povolává! Bůh rozhoduje o povolání. Mnozí přisli za Pánem Ježíšem, že ho budou následovat, ale kolik jich jen zase odešlo – někteří smutní, jiní naštvaní, další uražení. Co k tomu říká Písmo?

• Ř 8:29–30 Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Teologicky musíme rozlišit vnější povolání od vnitřního, které je popsané v tomto textu a je založené na vyvolení. Ti, kdo jsou vyvolení, jsou aktivně a účinně povolaní a jsou i ospravedlnění a oslavení. Vnější povolání se týká mnohem větší skupiny – to jsou lidé, kteří reagují na pozvání, na volání evangelia, na dobrou zprávu o Pánu Ježíši Kristu, přicházejí k Pánu, ale jen dočasně. Nejsou vyvolení, proto odpadají. To vysvětluje Pán v podobenství o rozsévači: jenom u části je v srdci dobrá půda – a nemylme se, je jenom tam, kam ji dal Bůh. Proto Písmo může říci, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených (Mt 22,14). Ale v Ř 8,28–30 jsou povolaní a vyvolení tatáž skupina, a jsou to i ti, kdo jsou ospravedlněni a oslaveni. Takto byl povolán Abraham.

Bůh ho zavolal a Abraham šel. Bylo tu to vnější povolání, o němž nevíme, jak přesně vypadalo, a bylo tu i to vnitřní, o němž můžeme vědět podle toho, jak Abraham jednal (víra bez skutků je mrtvá). Možná ta cesta nebyla úplně jednoduchá, krátká a jasná, jako to bylo třeba v případě Petra nebo Pavla, ale nakonec Abraham dorazil přesně tam, kde ho Bůh chtěl mít. S povoláním:

II. Bůh žehná

Když Bůh povolává, dává také požehnání. Dokonce i ti, kteří nebyli vyvoleni, ale poslechli, i když jen na čas, zakusili Boží požehnání. Oč více ho zakoušejí ti, kdo patří mezi Pánovy milované. Tak autor listu Židům (Žd 6,4–6) mluví o tom, že někdo mohl být osvícen a dokonce okusit nebeský dar, mohl mít nějakou účast na Duchu svatém – jako třeba ve Starém zákoně král Saul, který upadl do vytržení a prorokoval, ale potom od něj Duch Boží odstoupil a od Hospodina (!) přicházel zlý duch, který ho trýznil (1S 16,14), byli lidé, kteří zakusili pravdivost Božího slova a moc budoucího věku … To jsou lidé, kteří uposlechli to vnější povolání, ale jejich srdce nebylo proměněné mocí Ducha svatého, nebylo naplněné láskou k Pánu Ježíši, nebylo obřezané a proměněné Bohem, ti lidé nebyli vyučeni od Boha a nenarodili se z Ducha. Ale zakoušeli mnoho Božího požehnání, dokud „nepřišla tíseň nebo pronásledování pro to Slovo“, nebo dokud „časné starosti a vábivost majetku neudusili to Slovo“ zaseté do jejich srdcí. Potom odpadli – jak říká Pán Ježíš (Mt 13,18–23).

Do této kategorie lidí bychom mohli zařadit také Izraelce podle těla, o nicž Pavel napsal, že jim patří synovství a sláva, zákon, bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové a z nich rodem pochází Kristus (Ř 9,4–5). A přece, jak dodává v následujícím verši, nejsou všichni z Izraele, kteří jsou Izrael, ani nejsou všichni potomky Abrahamavými jen proto, že jsou jeho potomky, protože těmi skutečnými potomky jsou myšlené děti zaslíbení, tedy děti víry (Ř 9,6–7). A Pavel jasně říká:

• Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. (Ga 3,7)

To jsou ti, jichž se Bůh ujímá (Žd 2,16) – neujímá se andělů, neujímá se lidí na základě jejich původu ani na základě jejich postavení, ale ujímá se těch, kteří věří stejně, jako Abraham a a spolu s ním docházejí Božího požehnání.

Abrahamovi Bůh požehnal ohromným požehnáním. Všech těch sedm požehnání, která nacházíme v našem textu, jsme rozebrali v předchozím kázání, takže se k němu můžete vrátit: 1. učiním tě velikým národem, 2. požehnám tě, 3. velké učiním tvé jméno, 4. taň se požehnáním (což je v podstatě také přikázání), 5. požehnám těm, kdo žehnají tobě, 6. prokleji ty, kdo ti zlořečí, 7. v tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. V Abrahamovi jsme tedy došli požehnání i my všichni, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista. On je ten zaslíbený potomek Abrahamův, v němž docházejí požehnání všechny čeledi země, a v něm máme plnost veškerého nebeského požehnání duchovních věcí.

Takže když jste byli povoláni, byli jste požehnáni. To je něco, co platí mnoha způsoby a v mnoha rovinách. Už jenom ta samotná skutečnost vnějšího povolání, možnost slyšet dobrou zprávu evangelia, je sama o sobě požehnáním. Dodnes tuto možnost mnozí lidé nemají. V historii bylo mnoho těch, kteří evangelium nikdy neslyšeli. Nebyli ochuzeni o poznání Boha:

• Ř 1:19–20 Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.

Nemají výmluvu! Ale nedostali požehnání evangelia. Musíme pochopit, že samotné evangelium přináší množství požehnání. Většina lidí v naší společnosti nad tím vůbec nepřemýšlí, ale když před necelými dvanácti stoletími přišli na naše území misionáři z Tesaloniky, Cyril a Metoděj, naučili se jazyk, vymysleli písmo, přeložili Bibli, šířili evangelium a s ním také právo a spravedlnost. Lidé přestali obětovat modlám a bohům, přestali obětovat lidi (děti), přestali žít jako barbaři, naučili se číst a psát, protože chtěli znát Boží slovo, začali si vážit historie a práva. Tam, kde k tomu dostane evangelium prostor, posouvá civilizaci výš v mnoha směrech a ohledech. Na konci 18. století přišel do Indie misionář William Carey – nejenom že přeložil Bibli do několika tamních jazyků, ale zasadil se také o to, aby byl prosazen zákon, který zakazoval tradiční indický zvyk – že když zemřel muž, byly všechny jeho ženy upáleny spolu s jeho tělem. I to je požehnání evangelia a místo křesťanů v tomto světě.

III. Bůh zaslibuje

Boží požehnání má okamžitý dopad – a myslím, že každý z nás to může dosvědčit ze svého života, co se stalo, když jsme přišli k Pánu – někteří byli fyzicky uzdraveni nebo vysvobozeni z nějakých hříšných návyků, všichni byli duchovně vysvobozeni, zakusili jsme lásku a přijetí od Boha, jaké jsme nikdy předtím nezakusili, a to ani od těch nejbližších, byli jsme osvíceni a začali jsme rozumět a poznávat Boha a náš život se stal skutečným, plným a naplněným, přesně jak o tom mluví Pán Ježíš, když říká, že přišel proto, aby jeho ovce měly život a měly ho v hojnosti (J 10,10). Tím nemyslí hojnost věcí nebo prosperitu, ale hojnost, plnost života. To Boží požehnání, které Bůh dává těm, které povolává, je reálné a pravdivé a v mnoha ohledech okamžité.

Spolu s tímto požehnáním dostáváme také zaslíbení. Abraham dostal zaslíbení. Mnohá zaslíbení už byla v těch požehnáních, ale kromě toho tu bylo také zaslíbení země (v. 7). Stojí za to podívat se na to, jak Pavel interpretuje toto zaslíbení:

• Ř 4:13 Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry.

Svět? Ano, je tam svět. Bůh slíbil Abrahamovi, že v jeho potomku dojdou požehnání všechny čeledi země a že zemi, na které stojí, dostane za dědictví. Pavel to spojuje a mluví o světě, protože chápe, že Abrahamovu potomku, Ježíši Kristu, byla dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18), že dostal národy do dědictví, že mu budou sloužit a budou se mu klanět všechny národy světa. Ten slib země daný Abrahamovi byl nakonec vymezen – hranicí s Egyptem na straně jedné a Eufratem, na straně druhé. A pokud jste pečlivými čtenáři Písma, víte také to, že byl tento slib naplněn v synu Davidovu, Šalomounovi, který se stal vladařem nad všemi králi od Řeky až k zemi pelištejské a až k hranicím Egypta (1Kr 5,1; 2Pa 9,26) – to jenom na okraj.

Abraham dostal zaslíbení země a my, kteří věříme v Pána Ježíše Krista, dostáváme zaslíbení spolu s ním.

• Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,29)

V Kristu jsme byli připojeni k dědictví. Nyní nám patří synovství, sláva, nová smlouva, přijetí, láska, bohoslužba, dokonalý zákon svobody, královský zákon, zákon lásky (Jk 2,8). Jako závdavek, jako zálohu tohoto dědictví, jsme dostali Ducha svatého, který v nás přebývá a bude s námi navěky a dosvědčuje nám, že jsme Božími dětmi. Už nyní jsme, a navždy budeme, spojeni s Bohem. Nyní jsme s ním spojeni v duchu, ve vnitřním člověku, který se den za dnem obnovuje do podoby a slávy Pána Ježíše Krista, zatímco ten vnější člověk den za dnem hyne, ale den za dnem se blížíme k okamžiku, kdy odložíme svá smrtelná těla a oblečeme tělo nesmrtelnosti. A přesně tak to vnímal i Abraham, když se neupínal k fyzické zemi, z níž mu za jeho života Bůh nedal ani píď, a jediný kus, který získal, byla makpelská jeskyně, kterou koupil za plnou cenu stříbra od Chetejce Efróna, a která mu sloužila jako hrobka. Abraham se upínal k městu s pevnými základy, jehož stavitelem je Bůh. To byla jeho naděje. K tomu směřoval. Nezabydlel se na zemi – ani v Uru, odkud ho Bůh povolal a odkud vyšel, ani v Cháranu, kde zůstal a zemřel jeho otec, a kde se usídlil jeho bratr Náchor, ale ani v Kenaánu, v té zemi, do které ho povolal sám Bůh. Zůstal tam celý život cizincem. I když tou zemí prošel křížem krážem, stále byl jenom cizinec. Jeho občanství bylo nebeské, stejně jako je to naše. A stejně jako on, jsme i my blahoslavení a dostali jsme zaslíbení, že zdědíme zemi (Mt 5,5 – blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví). Ale musíme počítat s tím, že dost možná podobně jako Abraham nebudeme mít v tomto životě ani píď z té zaslíbené země. V dalších kapitolách uvidíme, že Abrahamův život nebyl vůbec jednoduchý a snadný. Jeho putování z Uru přes Cháran a potom v Kenaánu nebylo to, po čem by toužil. Přesto se držel Božích zaslíbení a věrně následoval Boha. A to nás vede k poslednímu bodu:

IV. Bůh přijímá

A tady se cele zjevuje Abrahamova zbožnost. Mluvili jsme o Bohu a o tom, co všechno Bůh udělal pro Abrahama a co udělal také pro nás. Bůh poslal svého Syna, aby byl obětí smíření za naše hříchy. Co bychom mohli chtít víc! I Abraham viděl Kristův den, zdálky ho spatřil a zaradoval se (J 8,56). Ale, moji milí, my jsme účastníky toho Kristova velikého díla. Abraham se jenom díval dopředu a jako v mlze viděl nádheru Pána Ježíše Krista. Ale nám byl Pán zjeven, byl vykreslen před našima očima, takže jsme v něj uvěřili a zamilovali si ho. Proti Abrahamovi máme plné zjevení, a i když ještě nepřišla plnost, Pán Ježíš Kristus nám zjevil všechno, co o Bohu potřebujeme vědět. Stačí, abychom se dívali na něj, abychom ho hledali a usilovali být s ním. Přesto je mnohdy naše zbožnost tak ubohá a upadá.

Co se můžeme naučit od našeho otce ve víře, Abrahama? Abraham především poslouchal Boha. Co Bůh řekl, Abraham udělal. Bůh řekl, vyjdi z Uru a Abraham šel. Běž, kam ti ukážu, a Abraham šel. Dej mi svého syna, a Abraham ho dal. Miloval Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly. Pán Ježíš řekl svým učedníkům, že kdo ho miluje, bude zachovávat jeho Slovo (J 14,23) – a tady je Abraham, který udělal všechno, co mu Bůh řekl, zachoval Pánovo Slovo.

Prvním viditelným krokem křesťanovy poslušnosti je, že se nechá pokřtít – protože to Pán přikázal: „Kdo uvěří, ať se pokřtí!“ (Mk 16,16). A potom pokračuje dál. Jsme spaseni Boží milostí k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Pán připravil (Ef 2,10). Chceme být nasyceni jeho vůlí a dělat všechno, co se mu líbí a co nám zjevuje ve svém Slově. A čím více ho posloucháme, tím více roste naše důvěra, tím více se na něj spoléháme a tím raději děláme, co nám zjevuje.

Abrahamova poslušnost svědčí o jeho víře. To je další věc, která se týká jeho zbožnosti. Abraham věřil Bohu. Příběh knihy Genesis mluví o tom, že až v patnácté kapitole uvěřil Abraham Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost, ale jeho skutky svědčí o tom, že věřil už dávno předtím. Kdyby nevěřil, nejednal by tak, jak jednal. Víra se vždycky pozná na skutcích. Jak říká Jakub – ukaž mi svou víru bez skutků (Jk 2,18) … Není jak. Proto dodává, že víra bez skutků je mrtvá, je k ničemu a je podobná víře démonů, kteří také vědí, že je jeden Bůh, ale hrozí se toho (Jk 2,19.26). A kromě toho máme ještě další důkaz Abrahamovy víry, a to přímo z Písma:

• Žd 11:8 Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.

Abrahamova víra patří ke zbožnosti. Bez víry není možné mluvit o žádné zbožnosti. Bez víry není žádná oddanost, žádná věrnost, žádná láska ani poslušnost. Ale tam, kde je víra, najdeme také uctívání. Pohleďte na Abrahama!

Když přišel se svou ženou do Kenaánu, vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal (v. 7). A když se potom posunul o kus dál, znovu vybudoval Hospodinu oltář a vzýval jeho jméno. A na konci další kapitoly znovu vybudoval oltář a vzýval Boží jméno. Abraham uctíval Boha. A ačkoliv budoval fyzické oltáře, na kterých nejspíš pálil nějaké oběti, nakonec to byl on sám, kdo vydával sám sebe Bohu a přinášel Bohu sebe sama, jako oběť živou, svatou a bohumilou. To byl smysl jeho oltářů.

To je Abrahamova zbožnost, kterou se učil v každodenním následování Boha. O kolik větší milostí Bůh zahrnul nás – zjevil nám veliké tajemství opravdové zbožnosti:

• 1Tm 3:16 [Bůh] Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Tajemstvím zbožnosti je samotný Pán Ježíš Kristus. O něm svědčí Abraham svým životem, svou poslušností, vírou i uctíváním. Na něj ukazuje Abraham dávno před tím, než Pán Ježíš přišel do tohoto světa v podobě člověka. A tak se učme i my této zbožnosti, abychom byli věrní Pánu ve všem, v každé situaci, do které nás staví, abychom se učili s ním chodit, připomínali se jeho Slovo, jeho sliby, vzývali jeho jméno a chválili ho písněmi a v modlitbách. Kéž nám Pán nesejde z očí a naše srdce ať jsou naplněná vírou a spoléháním se na jeho sliby a povzbuzovaná Božím požehnáním, jímž nás každý den zahrnuje. Amen.